Děcká kapitola.

Antonín Sova

DěckaDěcká kapitola.
Je prosincový, slunný den, vše svítí, hraje, blýská, září, dnes malé děti též jdou ven, v kolébkách sniví samotáři, kočárky hrčí rozpustile a chůvy parkem jdou, v ty odpolední, nudné chvíle vše sluneční plá hrou. Jak z čalounů ploch ztrhaných planoucích v slunci rudotemně, dnů poesie zimavých vlá z obsypané listím země. A ve starý svět morosní, jenž usmál se v svém zimním hávu cos jako souzvuk smíchu zní v ruch ustaraných, tupých davů... 45 A drobné děti v kočárcích, zrak upřený v tu slunnou záři, den viděly jen samý smích v kolébkách sniví samotáři, a na rtu svém podušky cíp jen slouchaly, jak v osamělý park padá listí z černých lip, – – co značí to, však nevěděly. – 46