Poledne u obory.

Antonín Sova

Poledne u obory.
V polosnění u potoka u schýlených větví břízy ležím, hledím, kterak listím šípy slunce travou mizí, nad hlavou bzuk hmyzu roste a zas hasne mdlý a ztichá, skalní vrabec krouží vzduchem, tráva v bahně louky vzdychá. Ostřejší jsou světla, stíny zmizely, i drobné stopy v luční stezce křivolaké ve své zlato slunce topí; v oboře stín srny kmitnul, v doubí naslouchavě stanul, z hloubi lesní tichým echem sekyr zvuk jak vítr svanul... Zas to chvíli naříkalo, povídalo, zaplakalo; jak polední kolébavka, slunce skráň, mi ovívalo, konejšivá tráva chladná plaše hnula svými trsy, zvlnila se, rozčeřila jako ve snu dívčí prsy. Louka jak pláň rozčeřená v odstín barev ponořená měnila se kovem slunce pod úpalem unavená... A jak srna v blescích slunce pod zelenou sosen chvojí myšlénka má plachá stojí nad hladinou duše mojí. 76