Tichý dům.

Tichý dům.
Ve středu arkýřů a rokokových věží v ulici ztracené kdes v konci Malé strany znám palác tichý tak, vlys jeho malovaný, a obry pochmurné, jež portál jeho střeží. Tu ticho nesmírné vlá v okna otevřená, když v jaře zahrada zas prvým vzruchem voní, a hodin slunečních stín k poledni se kloní a celá ve zlatě paláce září stěna. V své budce portýr spí v lenošce zelenavé, kam švehol ptáků zní a kde tak delikatně pozadí zahrady s bassinem zřít je matně, a zeleň třesoucí se v záři slunce plavé. Tu kočí s kuchařkou v podjezdu hlasně křičí, neb plná kráska ta jej neustále dráždí, jí román půjčuje, v němž Rinaldini vraždí a ona bázeň svou a hroznou noc mu líčí. – 33 Leč v prvém poschodí, kam široké jdou schody, stařičká hraběnka u okna sedí snivě, zří dolů v zahradu a příliš trpělivě chvílemi háčkuje karkulky vyšlé z mody. Jí chudé ze čtvrti a nemocné ty všecky dal farář v ochranu, jmen sepsal seznam nový; po chvíli otevře zápisník perleťový a znovu jména čte a stará se tak děcky. Neb od té chvíle, Jan, syn její růžolící, po dlouhé nemoci co hrozné podleh’ smrti, tu něžnou stařenku jak blesku pád kdy zdrtí, ji nikdo neuzří v kočáru na ulici. Jen farář ze čtvrti s úsměvem v obličeji ji časem navštíví, kdy chce se zpovídati, a lékař, posmrtný jenž bod má vykonati, lancettou propíchnout, až umře, srdce její! – 34