Již traviny se zelenaly všady,
sasanky s podléštkami kvetly. Vítr
osiky čechral, měnil barvu listí
a vršky sosen náruživě líbal.
My fialky šli hledat tichým ránem.
Tak bledá byla prvním jarním sluncem,
krok její po mém boku lehce bořil
se v jehličnatou, hnědou lesní půdu.
Slaměný širák jemné světlo spouštěl
skrz bílou střechu na dlouhé jí brvy,
zkad hlubší plály její tmavé oči
a důlky v líci víc se usmívaly.
Po rovných zádech, hubených, tak volně,
přes pláštík zelený, vlas její tmavý,
vlas dlouhý, bujný, zvlněný se vinul.
Nás drsná hudba zadržela chvíli
v podrostu paseky. Jen z dálky zněla
a kolébavě v osikách tu mřela
a ozvěnou jak dechem dohučela,
tak tlukouc se ve větvích černých sosen.
Kramáři cestou v úvoze tam jeli,
toulaví, snědí. Ve psů štěkot prudký
na dětskou kdosi hrál tam harmoniku
pod plachtou vozu. Jakýs pláč v to splýval,
a vše to vítr donášel sem vzhůru.
Tu ztichla hned a stála naslouchajíc.
„Vám stýská se?“– já řek‘ jsem. – „„Ne.““ – „A přece
vám smutno je.“ „„Ne, jen v to osamění
mne hlasy prchavé tak vzruší vždycky.
Ne, nemluvte““... A na špičky si stoupnouc
jak doušek hloupé, choré, zvláštní slasti
ruch zvuků pila, jež se vzdalovaly,
tak dlouho, dlouho, dlouho vzdalovaly,
a jako vysílena v mrtvém tichu
poklekla na mech, v divný, hysterický
se davši pláč. „Nuž jděte přece, jděte,
jste zvláštní, Pavlo.“ Nevím, proč zas chtěla,
bych ujistil ji o své věčné lásce,
proč obě ruce políbit mi dala
a čelo své a oči a ty důlky,
jak nemluvná a smutná potom byla.
Snad tušila, že hlas můj pro ni navždy
jak toulavý ten zvuk ve vršcích sosen
se ztratí, a že věčně proměnnou
mou duši shltí černá choroba:
to náhlé, těžké, dusné vystřízlivění,
jež chechtá se tak suše na dně jejím.