Přišel kdys ke mně.
Příliš smutný, že příliš mladý byl.
Bezbožný a přece vždy laděný jemně.
Jako zborcená harfa odložená v průvanu
milenkou v zahradě červnových vůní po ránu,
hrozný svůj vydal kvil.
„Kdes byl?
Co chceš? říkám.
Jako smrt kdyby sáhla po tvém tělu.“
„„Milenka se mi vdává.
Za hříchy lásky, jež marné jsem rozdal, pykám.
Růžemi posypati musím cestu jí ke kostelu,
všecko to bláto zakrýt i špínu.
Milenka se mi vdává,
růže z celého světa očekává.““
„Trhej růži a nech klokočí.“
„„Bratře, srdce se mi rozskočí.
Potřebuji klokoč na růženec s křížkem, bratříčku,
do jejích bílých a drobných prstíčků...““
„Běda, co učinit tedy?...“
„„Sladká je vůně jedová.
Nic. Už dřív měla v srdci ledy.
teď je už celá ledová.““
„Vše už vím, nechci víc.
Neříkej, neříkej nic.
Netrhej klokočí a jdi k truhláři bratříčku,
nejkrásnější jí vyber dubovou rakvičku.“
„„Zapomenu to, věz.
Růže, klokoč, rakev, nevím co dřív.
Mnoho je toho: rakev, klokoč a růže,
kantor a kněz.
Snad si i duše odpočine.
Kdyby tak ožila, byl by to div.
Bože, co člověka ještě spasit může.
Kriste Ježíši, Hospodine...““