Za večera slunce rudě se stmívá
a jako rána krvavě živá
řídkými protéká stromy.
Kraj rovinu tesknou od lesa táhne,
silnice bíle žhne a prahne,
mdle chalupy mlčí a domy.
Van, zdá se, prachem k zemi klesá
a vůně vyprahlého lesa.
Je bezvětří, přestaly šuměti topoly
i potok pět,
i včely, lakotně vyssavše med,
z trav zmizely do ticha, do polí.
Ni vlaštovky nekrouží –
jen myšlenky v hlavě a v srdci teskno,
a stíny se na míle prodlouží...
Já nevím, odkud drobná ta muka,
kovářík ve zdivu ťuká a ťuká
a s rosničkou, na kůře stromu jež visí,
kuká, kuká,
stesk neznámý a velký čísi
se v jedinou hudbu večerních zvuků mísí.
Od lesa vracejí se z polí
s potahy líné krávy a voli,
tak těžce jdou, s nimi much blíží se stěny,
nad čumáky chumel jich houpavý.
Kov cinká, skřípají nápravy.
A vzadu jdou bosé, .předčasně sestárlé ženy,
vysmáhlé na kost, a pošvihují si biči,
na dobytek zpěvavě křičí,
a kolem chatrčí, zahrádek, plotů
krok pevný jich míjí, tvrdě duní –
a v slunci na meč ostrém v svém zapadání
se sluní.
Ne, ženy nejsou ani smutny.
Cos jako úděl osudu nutný
si vnášejí v drobné své dvorky.
Tam děti se popelí. Den byl horký.
Tam hrály si samy
a čekaly, kolíčkem přivřeny za hradbou kopřiv a lopuch,
na hrdinsky tvrdé své mámy.