Malinami sládne. Sluncem hřeje.
Pestrostí květů tichne, šedostí mechů.
Tajemnou prázdnotou dávno vydechlých dechů.
Dovádivými cvrčky cvrčí,
nějakým podzemním pramenem hrčí.
Hlas ten se modlí či zpívá,
či snad si něčeho přeje?
Uprostřed na návsi, obec v obci
s kostelíkem a s baňatou věží
na výšícím se krčí kopci,
v čtverhranu zdí se drolících.
Tiše se nebožtíkům leží
pod drny tlením vonících.
Dřevěné kříže jsou pochýlené.
Z osyk se dívají, vrb a bříz,
kovová, tepaná schránka se klene:
rezivé kříže vyvrácené,
vítr se s dešti rve o nápis.
Obec mrtvých, toť obec stará.
Jako zpěvník, jenž staletím
sežlout přemítán křivými prsty,
jako vybledlý, chatrný misál,
ornát vetchý, v němž zlato se párá,
jako kalich, jenž víno vyssál,
aby již navřel dechem tím.
Stará to obec, jak dýchavičný
u varhan cínových píšťal hlas,
jako dech plísní ustavičný
zdí, kde, kropenko, viselas.
Sladké to ticho dneška i vzdálených věků
leží tu, leží zlehka na člověku.
Kolikrát se tu již obec sešla celá:
od starosty až po pastýře a do rebela,
od kněze s učitelem až do rváče hospodského,
od duše zakřiknuté až do hrdla tlampačského,
od víry duchařských, mlhavých visionů
k rozumářskému popření věčných hvězd,
od víry v život vezdejší bez klopot a shonu
do prokletí všeho, co bídou žije a jest,
od blahobytné zpupnosti něžných statkářských rodů
do bídy chalup a opilých krčem zkřivených schodů.
Obec v obci v ranní spí rose,
jako by v světě nic nedělo se.
Dávno, kdož spí tu, si sklidil pole,
vypravil děti a ošetřil
brav svůj i stohy ve stodole,
s čeledí při dlouhém vysedal stole,
podzim kdy nad vsí se rozvětřil.
Dávno, kdož spí tu, světem vyšel
hledat si štěstí modrý květ.
Dávno se vrátil a dávno zdráv přišel,
v duších mu hučel širý svět.
Bouřila města řečí cizí,
továrny v otroctví jaly jej,
zasíval pole, jež pán si sklízí,
kolečkem zaskřípal v drobných dnů děj.
Ale přec vrátil se z města a z dálky,
od cizích, z otroctví, zámoří, z války,
v chatrči místo kdy vyplnit moh’.
Políčko když moh’ přeorati,
přes potok na luka květná hnáti,
pásat, jak zcela malý hoch.
Zase byl doma, a zas tu vrůstal
a tak, si zvykl již, navždy zůstal
s políčkem, s kravkou a pod krovem...
Na schody mlynské s pytly stoupal,
snopy zdvihal a v potu se koupal,
za kravkou kráčel, žernovem,
cítil, jak voní vlastní hlína,
děti jak rostou, jež sundaval s klína,
žena jak zraje domovem,
něco tu bylo, co teple a němě
mohla mu dát jen vlastní země...
Pramének v podzemí odtéká...
Oddaná píseň věčné chůvy
v životy uspaných mrtvých mluví.
A kdo tu na hrobech pokleká,
jichž se tu tolik pobořilo,
do malých, travnatých kopců slilo,
tichem svým ještě ticho množí,
a cos jak smilování boží
vznáší se nad vším, co bylo.
Uprostřed návsi obec v obci,
maliny voní a v divokém plotu
špačkové plody si hledají zobci,
vzduch je mdlý, sladký na dřímotu.
A vše, co v statcích a chalupách kol
žije, co zvučí, co zpívá, se sluní,
kosami cinká, co v kovárně duní
kladiva daleká, pily co sípou,
okovy ze studní tažené skřípou,
co bučí dobytek... smířený bol
jak by tu naslouchal z keřů a květů,
z křížů a zdí a mizel světu,
vzdušněl a vznášel se nad údol...