Jarní až i vichry se zdvihnou, pod pokornými rádly
černá prst rozhrne se a po krvi bude čpít.
Zvoláním velikým těch, kdož za nás, pro nás padli,
budou nám hlasy ztracených synů z všech končin hřmít.
Člověk, mravenec pilný, kusadla vycenil směle:
staletí ochoten budovat domnělý božský div,
ve chvíli jedné jej zboří s odvahou ničitele,
aby zas na nové stavbě budoval trpěliv.
Přece se probije v krvi k spravedlnosti boží,
k svobodě života. Chceš-Ii té krve, bože, víc,
vezmi, je tvá, ať v rukou tvých zhnětena lidství zmnoží,
tebou jen zušlechtěna svou pravdu zas může říc’.
Hlasy ty z hrobů jsou blízké i ozvěny minulosti,
jenom těm naslouchej, srdce, jež k životu volají,
po víře v sílu je poznáš a v svojí mohutnosti
přehlušují ty skeptické, skuhravé potají.
Slyšíš-li, srdce, ty hlasy? Jsou všude, v skutečnu, v zdání,
z Evropy celé jdou, slyšíš je ve vůni květů, vod lkání,
slyšíš je lesy šumět, v slavičím hrdle plakat,
s hrdličkou plachou v křovinách strání zatichlých
zalkat je slyšíš jak milenčin zadrhlý do slz smích,
černými stíny v slunečných ostrovech tušíš je skákat,
v potoka hučení prudkém, v zakvítajících lukách,
děvče kde pod křížem stojí, v svěšených, bezradných rukách
z barvínku věnec držící,
v každé je chalupě cítíš, po komsi prázdnem, mlčící,
slyšíš je v krocích vdov, to hřbitovní kaple je křísí,
milenek bezútěšných, jež stoupají po stupních k výši
kostelů za bílými hřbitovy
s dětmi sirotečky, s nichž smuteční šatečky visí. –
Dobře-li hlasy ty slyšíš, věz, – pukají okovy.
Jediné duchové bratrstvo úžasný ten čas
zbylým nám zpívá z hrobů hlas,
víka až chvějí se, mrtvolné větrem zadouvá plátno:
K životu, k životu! volá sta hlasů, slyš, ó slyš!
Budovat, budovat z důvěry, bratrství, krásy, síly,
vydat se za otci našimi k zaslíbenému cíli,
za zmarů, za bouří dobývat spravedlnosti říš.
Otcové připravovali ji v půtce duchů lité,
my jsme ji krví stvořili, – vy ji obydlíte...