SLOKY.

Antonín Sova

SLOKY.
Žít krásu, vášeň, hnus, toť ve své krvi koupat se věčně sestárlý a věčně omlazen. K jakýmsi výšinám a do propastí stoupat, vždy vítat perletí se šedou dnící den... Mysliti na místa, jež slunce vyhledává, na oči líbezné, zažehlé dušemi, na hlasy zastřené, v nichž touha nedočkavá se cudně zajiká jarními vůněmi... Co krve zmarněno, nevrátí moudrost zralá. Však touhou po klidu se srdce zalívá. A byla-li tvá víra skeptická a malá, pták štěstí v chvíli jednu přec ti zazpívá... 83