PÍSEŇ SLUNCE
I zpívalo slunce nedělní píseň svou žhavou,
kdy ticho v pastvinách, na horách, v lesích se roztoulalo,
tu píseň, jež házela zlato s rozhazovačností dravou.
I zpívalo vyvoleným nejsladší píseň žití,
v níž brunátní kůže atletů, míza v cévách svítí,
milence, ruku v ruce mlčky očarovalo.
Již za rána hymnem mládí v mlhách stříbrných zvučelo,
nejasnou sílou a ztlumené zdivením paprsků vzpučelo
a pestrých barev koberce prostřelo ženám bosým.
Pak v poledne zpívala prudkou, zdravou, silnou lásku,
když tisknulo omdlelý kosmos v objetí beze hlásku
a prožehalo den: všecka lůna o lásku prosím.
I na pozdní lásku čas je, zpívalo ještě k večeru,
když hrálo si ozvěnou rákosím chýlíc se k jezeru
a žíznivé, omdlévající zcela, se chytalo země.
Tu ještě ztracený zpěv zněl ze země, z pastvin a z lesů
a dozníval pozdním chodcům fialovostí vřesu
a ještě posledním zlatem z noci vyšlehl temně.
28