V zahradách Věčna kvetla’s od počátku,
než Stvořitelův sen se vtělil v látku
a z chaotické hmoty vyvřel svět;
než Tvoje vůně na zem sestoupila,
juž tvůrčí Jeho myšlénka z ní pila
a práhla tajemná se rozvíjet.
Než ruka Jeho lidstvo vyvolala,
Ty’s před Ním na okrsku země hrála
jak sluncí věčných zlatý paprslek;
když vlna hříchu poprvé se zvedla,
a spravedlnost s láskou válku vedla,
v Tvé snivé záři Jeho hněv juž měk’.
Tvá krása ruku Jeho zadržela,
když trestat vinu ze oblaků hřměla,
meč pomsty zdvihla žhavý jako krev;
a milost se rtů Jeho linula se,
když zřel Tě v cností nevýslovném jase,
a v smilování roztál blesků řev.
Ať bolestná noc do vesmíru lehla,
Ty’s bílou hvězdou časem do tmy šlehla,
praotců lidských utěšlivý sen;
Ty’s z dáli blížila se v země sféru,
jak blýskající úsvit v teskném šeru,
tak tisícletím, jak se blíží den.
Na ruce zoufanlivé, v sebe vťaté
Tvé skvoucí světlo řinulo se zlaté,
když kácela se v bezdno lidstva loď;
jen proroci Tvůj zásvit zachytili
v svých bolných ekstasích a ze vší síly
Tě volali a k Tobě lkali: „Pojď!“
Až láska Boží oblakem Tě snesla
jak rosu jiskřivou, jež v líchu klesla,
kde vládl kletbou starou lidstva rod;
bys byla mezi nebem zemí mostem,
Ty’s zazářila duhou ku výsostem,
jak po potopě kdysi z lůna vod.
Ty’s byla toužnou ratolestí světu,
již holubice snesla v tichém letu
jak zvěst, že Bůh se lásce zase vzdá;
a zaštípena do lidského kmene,
jež božskou mízu v svadlé větve vžene
a divem mystickým zas rozkvést dá.
Pak k nebi zdvih’ Tě v zlatém slávy voze
jak hvězdu zářivou zpět ku obloze,
jíž nezakalil nikdy hříchu dech;
jak zlatý svícen ve svatyni Jeho
bys plála v středu nebe zázračného
a vůní balsamnou žhla v Jeho snech.
My z hloubi temna zříme Tvoji krásu,
nás jímá čarovná a v svatém žasu
nám touhou žhavou zapaluje krev;
Immaculata! Hle, my děti Tvoje!
nás přijmi svého Krista valné voje,
pod nestřísněnou Svoji korouhev!