Bůh Velký učinil ze hlíny lidské tělo,
svou duši vdechl v ně a byl to člověk živý,
a v ráj byl postaven, kde vše se kouzlem chvělo,
a viděl neznámé a tajné posud divy.
Zřel valný Fison, proud, jenž se skály se řítí,
v něm zlatem blýskala se každá jeho vlna,
zřel onyx nádherný, jenž luznou duhou svítí,
ten ráj jak vína číš, jež lahody je plna.
Však člověk vzdýchaje své mladé čelo klonil
nad toky Fisonu a snil tak v zamyšlení,
a jeho mračný zrak déšť prvních slzí ronil:
ten ráj tak velebný, ten rájem jemu není.
Stál dlouho zadumán. Řev lva, zpěv sladký ptačí,
lesk slunce zlatého a vánku hudba tichá
jej k plesu nevzbudí. Bůh nad ním mračny kráčí,
a vidí jej, an lká a trudí se a vzdychá.
Děl Bůh: „Zda k štěstí jsem jej nestvořil a blahu?
Nač jeho slzy mně? Zda čekat mám, až jednou
ty slzy veškery až k mého nebe prahu
jak příval obrovský se z dolu země zvednou?
Co žádáš sobě, mluv, ty dítě lásky mojí
a hořkých prázdna chvil a valných dnů a věků?
Má ruka otcovská tvé všecky tužby skojí,
mně s tebou teskno jest, ó mluv, já najdu léku!“
A člověk otevřel své smutné těžké zraky,
a k Bohu zvednul je. Tak tiše oba stáli,
nad nimi šeptaly si cosi bílé mraky,
a vánky zvědavé k nim tísnily se z dáli.
To chvíle byla, noc kdy svoje hvězdy volá
na nivy nebeské, jim měsíc chodí v čele,
co šero tajemné jak vlk, jenž ukryt z pola,
se tají kol a kol a děsí strážce bdělé.
To chvíle byla, pták kdy s družkou svojí dřímá,
pod křídla navzájem své hlavy skrývajíce,
kdy lvice po boku lvů klidný spánek jímá,
a cherub zastírá si v snění zářné líce.
A žasnul člověk též a palma svoje listy
jak ruce mateřské až k jeho kladla skráním,
bez vůně, průhledný vzduch vlahý byl a čistý
a kolem vlnil se jen tajným zachvíváním.
A člověk neviděl, jak hvězdy zajiskřily,
a měsíc zjasnil tvář a Bůh se snášel dolů,
jak náhle oslnil ráj světla příval bílý,
a srdce tvorů všech jak v sladkém plála bolu.
A zlehka dotekl se Bůh člověka toho,
a prsa mladistvá se jemu otevřela,
tam v bázni tísnilo se nových citů mnoho,
tam síla prvotní a čistá posud vřela.
A jedno srdce vzav mu ránu zcelil zase
a srdce přetvořil na tělo ženy krásné,
a člověk neviděl, jak nad ním zachvívá se
jak kalich květiny to tělo nahé, jasné.
Jak zlatá koruna vlas její těžký, hustý
nad čelem třpytil se a padal dolů proudem,
a vzdechy vlnily jí panenskými ústy
a sladké vzrušení jí každým chvělo oudem.
Jak měkký ňader sníh a cudné boky plály!
Jak zářil velký zrak pln snění a pln touhy!
Kdy retem růžovým jí pohnul výkřik malý,
tu člověk opustil svůj těžký sen a dlouhý.
A viděl... poznal ji... A náhle projel duší
mu plamen rozkoše jak sladká, vroucí Vesna,
své štěstí nesmírné teď jasně zří a tuší,
kdy líbá ženu svou, na prsy její klesna.
A děl jí: „Ty jsi má, ty’s duše duše mojí,
ty’s druhé srdce mé, ty’s život můj, má ženo!
My jedno tělo jsme, nás jedna láska pojí.
Buď ráj nám domovem a věčnost naše věno!“
Zas klesli v náruč si a zaplakali touhou,
ret ke rtu přimknuli tak vášnivý a spilý,
a v hrudi cítili jen blaho, rozkoš pouhou,
v svých slzách smáli se a sobě jenom žili.
A v lásky souzvuku vřel s nimi celý Eden
a druhý den, kdy spěl kol nich svým vážným tahem,
juž oba prodali to všecko za plod jeden,
a štěstí vlastního se stali bídným vrahem.