VÝBOJE.
Jak často sycena vůní
stromů a květů, jež v slunci se sluní,
zem noří se do bezvětrna.
Když dlouhý je, letní, jasný den,
spí pole, spí les i obláčky dřímou,
spí hnízda a všecko spí jako sen,
luk smějícími se travami
stín naslouchá a bloudí jak srna
v horizont, sluncem jenž oslněn...
Klid zdánlivý dýše nad námi
a zdánlivé ticho jest
již tušených hvězd
i vrcholů,
jež nehnou se, šumí-li pospolu,
i věží měst, bleskným pozdravem
když zaplanou dálek modravem...
Spí nebesa, země. Spí lid,
spí zvířata, všecko dřímá...
Leč všude, když zdá se klid,
já tuším, že v nitru to člověka hřímá,
že výpravy vyslal nové
za ziskem a krásou a mocí,
za dnů že kráčel a nocí,
že z výbojů k výbojům se zvedá
29
a vše, co nezvěstným zove,
že hledá...
Že objevil zákony zemských sil,
vnik’ v bohatství vod a skal a lesů,
rod nepřátelských rass vyhubil.
Kdes v soutěžícím sil tanci a plesu
že po hrobech čerstvých kráčí
a krvavě značí
si mezníky dobyté území
a buduje v daleku, šíru.
On duše své tisíce žádostných hlasů
do nadějí zítřka vkládá,
do nové sázky a do nových bojů,
do dobrodružství a do zápasů,
svou zděděnou po otcích víru,
svou rozvahu, vášeň i závistný smích,
svou radost, svou mstu i hřích.
A dále, dál jíti si žádá...
Nic nezbývá člověku,
co neurval silou a duchem.
Je výboj vítězstvím posvěcen
od věků do věků.
V té sladké vůni, povadlé luhem a polem
30
jak mrtvo kolem,
vše zdánlivě spí a zdá se,
hle, bezvětří signálem ozývá se,
a nad zasypanými hroby
cos vykřiklo dlouze z mdloby...
Oh, zdánlivý klid má den...
Kdo zápasí v něm, ó ten
vždyť žíti musí, neb padnout pokosen...
31