Když duch tvůj přestal býti flagellantem vzbouřeným,
by za lidské se mrskal hříchy, zrady, bolesti,
rod promethejských kleteb doburácel kdes
za světem, novou vůlí světla stvořeným
a vzdaloval se, mizel, ztichal, v hloubku kles’,
by pohřbil tíhu, sám a sám již nes’...
Když duch již přestal býti flagellantem vzbouřeným,
ran jeho krví ulic chodník nemokval
a lidstvo ke mstám neprobouzel v noc ni v den,
na zhublé herce zmar s ním nepoklusával,
meč jeho netrestal a byl-li napřažen,
jak zkameněl by v ráz, hned spal, hned spal, hned spal...
Svět hmoty bolestný se ztratil ti jak stín,
i jeho propastí i věží, hrobů hlas,
s ním celá minulost propadla do hlubin
a smysl dávné existence jeho shas’.
Sám octnul jsi se, v poli prostý pracovník...
Dne krásu pochopil a cítil příčinnost,
jíž zaklíněn jsi mezi boha, obětník
a mezi tvorstvo, s kterým stotožnil se, srost,
hodiny žatvou naplnil, když uzrál klas
a ještě čas mu zbýval na píseň i dík...
Teď duch tvůj v tichu hojivém se blíží k věčnosti,
života rafij kruh jak opáčí si tisíckrát.
K svým žním a k svojí vroucí plnosti
přihlíží, kvést co má, co vadnout, zrát...
A jako rybář v tichu oceánu sám a sám
lov čeká radostný, svým lupicím a makrelám
se oddává, síť plnou zdvihá tišinou
a celou myslí svou
den ze dne odkázán svou prací na kořist,
svým dneškem je i zítřkem svojím jist...
Radostný rybář světů imaginárních,
sám v moři snů kvetoucích růžovými oblaky,
za ranních úsvitů, kdy zvony jitřními
vyzvání vítr, v blízkosti by náhle ztich’,
i vzduch i hlubiny naplniv zázraky,
ty pluješ, vrháš síť a necháš míjet kol
koráby černých pirátů, zkad uvězněn zří bol
střílnami prázdnými, pak z hrozných jejich brázd
svou loď ty vymaníš, síť novou počneš klást
sám mezi bratry, na hládi kdy ustal vír
do šíra, do šíra,
v jih, v sever, východ, západ když se prostírá
hvězd nekonečný mír,
loď plníš zvolna k večeru, když jinak zas
zakvítá moře, vany, stíny, z břehů hlas,
majáků první světlo blížících se měst, –
pak zkřížíš veslem tisíc různých cest,
a vracíš se a v trávu uléháš...
A na snu krásného ty mysle lov,
na vše, co hoří, kvete, tmí se, vynořuje
se před zrakem ti k žití, beze slov
položíš hlavu v ruce žilnaté
spit krásným zázrakem, jenž život sluje,
ne apoštol, však člověk sobě již, –
svým spánkem spravedlivým usneš, tíž a tíž...
Ba bude lhostejno tvé touze rozpiaté,
zda zástup kořistí svou nasytíš...