RANNÍ ZPĚV O NEJSTARŠÍCH VZPOMÍNKÁCH.
Jak často po nocích dlouhých, kdy vichry se prou
o nově zjevených končinách,
kdy ještě v tmách
shluk stříšek a lomenic, štítů
v mátožných massách ční
jak maškarní průvod, jenž v posuncích právě zkamení
svou rozmarnou, bizarrní hrou,
by za chvíli v tichém rozdnění
se proměnil v moře kamení,
jež růžemi jitřními rudé, –
kdy hoši mí v spánku jsou růžoví snem, –
tu o něčem dávném sním, o plesném,
a naslouchám k ránu, a mladou mám duši svou:
O všem tom, co nejdražší,
co z celého života nejkrasší
mi bývalo kdys a co mi bude...
O krásných láskách nade vše větších,
mluvících naivně v dětinských řečích
a prosvěcujících dny chudé...
To byly kdys chvíle, kdy sám
jsem pocítil rozkoš, být připoután a spiat
se vším, co draho, co snům a myšlenkám
se musilo krásného zdát..zdát...
58
Kdy, dítě, jsem vyběhl z bílého domu
do lipové aleje, v zeleň trav
a poprv jsem křovím slunnou stezkou
sám bloudil a zpíval píseň k tomu
a zastaven první ženou vesskou
ssál poprvé drsnou selskou něhu
a starodávný ten mrav...
Kdy zakvítal v chudobkách sad,
kdy, ramena v kvítkovém šátku,
jsem vídal ji zpívat a hrát,
svou předrahou matku.
a její veliké oči plát
pohádek žárem a tajemnem,
kdy altový její hlas
se něčím bolestným třás’.
tím vším, co v přátelství vzájemném
jen jedinou bytost vždy stvořilo z nás...
Kdy v dalekých obzorech
jsme kráčeli s otcem poli,
šli lesy a kdesi jak v snech a v snech
nejvyšším na vrcholi
stanuli beze slov...
Přes vrcholky stromů když mne zdvih’,
59
já z dálek a propastí hlubokých rýh
vsi sčítal a města, – až na domov
nás upomněl večer, jenž kýv’.
Kdy utišeni dne prochladem
jsme sestupovali západem
zčeřených větry niv...
60