Jak často po nocích dlouhých kdy vichry se prou(Na)
o nově zjevených končinách(Na)
kdy ještě v tmách(Na)
shluk stříšek a lomenic štítů(Na)
v mátožných massách ční(Na)
jak maškarní průvod jenž v posuncích právě zkamení(Na)
svou rozmarnou bizarrní hrou(Na)
by za chvíli v tichém rozdnění(Na)
se proměnil v moře kamení(Na)
jež růžemi jitřními rudé(Na)
kdy hoši mí v spánku jsou růžoví snem(Na)
tu o něčem dávném sním o plesném(Na)
a naslouchám k ránu a mladou mám duši svou(Na)
O všem tom co nejdražší(Na)
co z celého života nejkrasší(Na)
mi bývalo kdys a co mi bude(Na)
O krásných láskách nade vše větších(Na)
mluvících naivně v dětinských řečích(Na)
a prosvěcujících dny chudé(Na)
To byly kdys chvíle kdy sám(Na)
jsem pocítil rozkoš být připoután a spiat(Na)
se vším co draho co snům a myšlenkám(Na)
se musilo krásného zdát(Na)
Kdy dítě jsem vyběhl z bílého domu(Na)
do lipové aleje v zeleň trav(Na)
a poprv jsem křovím slunnou stezkou(Na)
sám bloudil a zpíval píseň k tomu(Na)
a zastaven první ženou vesskou(Na)
ssál poprvé drsnou selskou něhu(Na)
a starodávný ten mrav(Na)
Kdy zakvítal v chudobkách sad(Na)
kdy ramena v kvítkovém šátku(Na)
jsem vídal ji zpívat a hrát(Na)
svou předrahou matku(Na)
a její veliké oči plát(Na)
pohádek žárem a tajemnem(Na)
kdy altový její hlas(Na)
se něčím bolestným třás(Na)
tím vším co v přátelství vzájemném(Na)
jen jedinou bytost vždy stvořilo z nás(Na)
Kdy v dalekých obzorech(Na)
jsme kráčeli s otcem poli(Na)
šli lesy a kdesi jak v snech a v snech(Na)
nejvyšším na vrcholi(Na)
stanuli beze slov(Na)
Přes vrcholky stromů když mne zdvih(Na)
já z dálek a propastí hlubokých rýh(Na)
vsi sčítal a města až na domov(Na)
nás upomněl večer jenž kýv(Na)
Kdy utišeni dne prochladem(Na)
jsme sestupovali západem(Na)
zčeřených větry niv(Na)