MEDITACE SVÁTEČNÍ.
Po tichých polích slunce odpolední těkalo,
zčernalé rány pluhů teple hladilo,
až ticho sváteční se kroků ozvěnami zlekalo...
Jásavé pění skřivanů a cvrčků housle zladilo
v pokornou hudbu odpoledních modliteb.
A z keřů nejchudobnějších to stíny chladilo,
mír ze svátečních obydlí a z prahů zavál chléb,
lid mlčel pokorně i zvířata a úrod klas,
jenž uzrával a zlatě hořel, sluncem slep...
A jako touhou věčnosti vše přibližuje čas,
vteřina za vteřinou, vše, co žití, růst a květ,
minulá rozkoš, bolest, délka rovin, příkrý sráz,
to vše, ač žití oddáno, se zdálo odcházet,
jít zmaru vstříc a toužit po nesměrných dnech
příštího života se nekončících let,
klid tak byl pokojný, vál snášenlivý dech
z vesmíru, z klidu živých, z mrtvých mlčení,
z odkvětu stromů, z odumření věcí všech,
že zdálo se, vše o budoucím sní již vzkříšení...
102