Tam pod svatým věštců dubím,*)
Kde se Umka zjevuje,**)
Věřte, marně se nechlubím,
Dubí to ujišťuje,
Sešla zjevně do oudolí
K štěbetnému potoku.
Ona s divotvornou holí
Sama dělá mu stoku.
Od velebné její tváře
Padla na mne zlatá záře.
Oko mé se osvítilo,
A teď duchy spatřil sem,
Kterých jméno se třpytilo,
Když je v těle nesla zem.
Obstupujíc svou Bohyni,
Stkvostně korunovaní,
Otevřeli mně svatyni,
Dávno mně milovaní.
Já řka: Znám vás, ó Duchové!
Vy ste k zpěvu mí vůdcové!
Však oblakem já obklíčen
Jako v raním soumraku,
Marně toužím, tak být slíčen,
Tak živého být zraku,
V lítajicým rozmejšlení
A hořicým vnuknutí,
Tak plápolat v vyslovení
S tou smělostí a chutí,
Jako vy, z všech dustojnější,
Věncem z dubu ozdobnější.*)
Vy ze živých ste pramenů
V svatém dubí pívali,
U památných svých kamenů,
Kde ste schůzky mívali,
A kde nyní oslaveným
Velký svátek se světí,
Láskou Umky zvelebeným
Na tisýce století.
Já zde u potoka sedím,
Sotva tam k pramenům hledím.
Tam věštění vystupuje
S zhledem proníkajícým,
Cytedlnějc zapaluje
Zpěvem oheň majicým;
Buď jako proud letí honem
V nejzvučnějším hučení,
Neb se vznáší tichým tonem
V lahodnějším šustění.
Ucho mé se divem staví,
„O zajmi mne!“ srdce praví.
Mámliž jazyk nehybnější
K vyslovení velkosti?
Nebo má být způsobnější
Vyňat z staré slabosti? –
Cžili jeho jest pokuta,
Že naň věštcy nedbali,
Když měl grammatycká pouta,
Do nichž sou ho kovali. –
Prosým vás, duchové věští,
Dejte, dejtež mi návěští!
Teď se dubí vyjasnilo,
Cesta otevřela se,
Kde věštění se zmocnilo
V své vznešené okrase.
Tudy v nejstkvostnějším kůru
Slavně prozpěvujicým
Umka vstupovala zhůru
S hlasem ke mně znějicým:
„Jazyk hbitý a svobodný
Není slávy té nehodný!“
Jako ze sna sa probuzen,
Cžeské plný čerstvosti,
K vyšším zpěvům sem byl puzen
V čisté své horlivosti.
Celá mysl rozpálená
Z Umky od papršlků,
By má byla vlasť chválena!
Teď do všech okršlků,
Novým hlasem tim hlaholí. –
Snad mu zníti vlasť dovolí?