Hořká se v oku slze třese mně,
Když tam hledím do vzdálenosti
Zatměné otců, daleko
Hrdinsky chválených.
Zvuč, harfo, truchlivými hlasy zvuč
Pro písně, ježto pohltil čas,
Ty budicý k udatnému
Bytu doběhnutí,
Když Markomanny v houštinách lesů
Od Boja nechaných ženoucým
Mečem a šipkou pudili
Sedajicý Cžeši.
Tim velikým se jménem zvěčnili?
Proč jest jim svaté? všem rekům těm?
Těm země vzdělávatelům,
Vsy, města stavicým?
Těm z pustin vhlídné ráje tvořicým,
Na něž v bojích se smálo štěstí,
Svým aby vňukům zpevnili
Královské sýdlo s lvem?
Ty, rozpomenutí, obalené
Tmou, této vznešenosti neznáš?...
Harfo, zni, ach! za truchlivým
Mým hlasem, jenž se ptá
Nadarmo po té pryč zahlazené
Památce jména, když ji Umka
Zjeviti vňukům nechtěla
Ve svých synů zpěvích,
A nebo dcer, kterýmž sesýlala
Své duchy věšticý ke zprávě
Lidstva, jim vždy poslušného,
Cticýho um jejich:
Libuše neb Klatovky, věštkyň těch
V přednosti knížecý se stkvoucých,
Poddané s láskou řídicých,
Je vábicých k mravům.
Ha! početím ctění po všech polích,
Horách a dolinách Slovanské
Rodiny, Cžeši! jak se mi
Ta chvála rozloží?
Co víc počínajíc dovedli jste
Před bratry svými, vás cticými
Svým slova krásným vyřknutím,
Znamenitým v řečech?
Proč hláholí to jméno s východu,
Y s půlnočních krajů na západ,
Kde jste se sylní zmocnili,
Všem nazvaní Cžeši? –
Nadarmo ptám se! letopis němý
Pohádce světla dát nemůže,
Jak sy ji vtip domejšlením
Smělým vyobrazyl.
Tma, věčně jest tma vůkol těch činů,
Z nichž jméno přišlo k nám výborné! –
Harfo, zni, ach! za truchlivým
Mým hlasem, jenž želí:
„Jsou časy tůze nespravedliví
Při zdržení památky krásné,
Jenžto se pyšná nechlubí
Na zbořených věžech,
Na otrocých se v krvi válicých
K nohám tyrana kážicýho:
Skloň hlavu pod jho s svým jměním!
Jež hladový hltá;
Jsou nespravedliví k naších otců
Moudrosti, střídmé zmužilosti,
Z nichžto se štěstí prudilo,
Na spustlé končiny
Pak lidné, plné zhledu k šlechtění
Hodných, přičinlivých potomků,
Cžesky sy počínajicých!“
Jsouť nespravedliví!