Melancholie.
Ve barvách popela, v němž západ leží
jak přísný asketa, jenž zašel v pouště kout,
dne hrob se otvírá a stíny – černí kněží
svou rosu nechávají v hloub mu ukanout.
V ten kámen náhrobní, jenž ze safíru
se nad ním v modrý oblak vytesal,
prst červánků mu žhoucí verš o věčném míru
svým roztaveným zlatem na spěch ještě psal.
Jak vírem zachváceno slunce sjelo
v břeh neznámý na skrytá úskalí;
jest rozdrceno vulkanické jeho tělo,
tříšť hořící oblaků vlny houpaly.
A na zahradě nebes v líchy sázel
hvězd trsy svítivé si večer zadumčiv
a bledý reflex rozpomínek v duši házel,
v žal nítil tesklivý jí každý čiv.
Až v srdce mého chladné, smutné síně
své nechal dýchat růže melancholie,
jež ze hřbitovů bílých nesl ve svém klíně,
kde z ňader puklých mrtvá srdce pučí je!
57