49.
Byl muž velký, leč byl roven sopce,
Byl muž velký, leč byl roven sopce,
Jenž týl mračný k nebi prostírá
A vnitř na čas oheň zavírá,
A když uzrá, lávou zhoubně chropce,chropce.
Což mi rek ten, když z nás dělá robce,
Když v něm vládne duše uvírá,
Když nám révu a žeň potírá,
A nám v zemi z rájů tvoří hrobce?
Ten, kdo v sobě sílu sopky cítí,
Potop ducha nejhloub na dno mořemoře,
Zlato, perly, drahokam tam stvoře.
A když poklad v krokot se mu vznítí,
Vynoř výspou sklad těch skvostných květů,
A v ráj proměnproměň pouště našich světů.
53