107. Jak se zrodí člověk k pouti světem,

František Sušil

107.
Jak se zrodí člověk k pouti světem, Jak se zrodí člověk k pouti světem,
Hned se jemu milostnice snoubí, Jenžto sídlo béře v duši hloubi, A vždy větším vládu vede vznětem. Pramáť v ráji v dar ji dala dětem. Ona pouští všady mocné rouby, Prodychá vše živobytu loubí Dráhu lidskou plavým stelouc květem. Kdož ta děva? Spánek jest jí bratembratem, O ní věstí, temně však a němě, K ní hruď strojí v objímání svatém. Věno její prach a popel země. Avšak volá duši v nebes hradbu A jí věčnou připravuje svadbu. 111

Kniha Zpěvy a hněvy (in Nové básně Františka Sušila, díl 1) (1869)
Autor František Sušil