POSTCOMMUNIO.
Ó cítím, jak se svatá rosa line tiše
v mé duše rozjitřené hlubiny,
kde rostly modlitby mé do Tvé výše,
tak vášnivostí zprahlé, v noc i dny.
Tvůj tuším mír, jak do duše mi vchází,
Tvůj provanul mne prudce sladký dech,
jak z ráje had,had stín z nitra ven se plazí,
vše rozjiskřilo v jitra plamenech.
A cítím v těle blahé pookřání,
jež, dítě, cítíval jsem v matky objetí,
jak život byl by býval těžké zdání,
a kdosi nyní zved’ by s něho prokletí.
42
Jak dávno ve vyschlé když vedrem strouhy
s hor sběhne náhle živý vody proud,
tak milost naplnila moje touhy,
a skutečností dal’s jim oživnout.
To pro Ježíše, rozkoš srdce Tvého
a Jeho drahocennou pro obět,
když do vzpomínek srdce otcovského
stín krvavý se Kalvarie zved’.
43