ŽÁRLIVOST.
Ze smečky vášní všech, jichž oči planou vlčí
v tmě nitra lidského, ty, nejvíc hladová,
proč všudy za mnou jdeš? Proč tvá vždy tlama vrčí?
Proč k zemi šlapeš mne jak jezdce podkova?
Mou duši, stvořenou pro alpských sněhů ticho,
pro jasnou oblohu, jíž jako vytepán
vrch každý kreslí se, tys peklu smetla v břicho,
ne vody dala’s rtům, však plný žluči džbán.
Chci prchnout. Ve větvích tu drsně smích tvůj svistí,
A stanout? Pod nohou, hle, v žábu změněna
se slizce províjíš. Teď zlobná, zježena
dál ženeš mne. Tak vichr zvadlé žene listí – – –
Ó, sladká poustevno, kam pták jen, brouk a laň
zabloudí! Zde mé srdce! Svým je kouzlem zraň!
18