XLIII. Hlas svědomí.
Mladý může, starý musí
S toho světa odejít:
Ať má domy, ať má hrady,
Ať má peněz myriady,
Nemůže to jinak být; –
Přijde doba, přijde chvíle,
A on musí odtud jít.
Nic nebéře člověk s sebou,
Když odchází v jiný svět:
Bohatství se tratí oku,
Jako loďka v proudném toku,
Krása vadne jako květ,
Sláva hyne, síla mizí,
Jako ptactva rychlý let.
Jedno předce s sebou béře –
Hlas to svého svědomí:
Spíše ujde krok náš hromu,
Nežli člověk hlasu tomu;
Spíše světy rozlomí,
Nežli aby někdy ušel
Hlasu svého svědomí.
66
Ten s ním žije, ten s ním chodí
Země této oasí,
A přešťastný ten, kdo tiše
Z této lidských bytů říše
Tam nad hvězdy odchází –
Koho na té dalné cestě
Hlas ten chvalně provází.
67