Básně (1852)

Písní svazeček první, Josef Hubert Tichý

Diplomatická verze Ediční verze
Básně
Josefa Tichého.
V Praze. TISK KATEŘINY JEŘÁBKOVÉ. 1852.
[1] PÍSNÍ Svazeček první.
[3] Jeho Osvícenosti vysoce urozenému Pánu, panu JANU KNÍŽETI Z LOBKOVIC a vévodovi na Roudnici, milovníku jazyka Českého, věnuje Jos. Tichý.
[5]
I. Kde vlast je má?
Kde vlast je má? – Znáš ten věnec z hor a lesů, Plný krásy, plný plesů, Plný rolí, hájů, luk, A ty zdobí toků zvuk? Tam v tom věnci čarokrásném – V onom ráji vlast je má! Kde vlast je má? – Znáš-li zem tu, kde se lila Krev pradědů ušlechtilá Pro vrch každý, každý les, Každý údol, každou mez? Tam v té zemi chrabrých reků – V zemi krásné vlast je má! Kde vlast je má? – Znáš té země hory, doly, Kde byl vítěz nad Mongoly, Když se z bitvy vrátil k nim, Věncem vítán bobkovým? Tam v těch horách, tam v těch dolích Věčně drahá vlast je má! [7] Kde vlast je má? – Znáš té země svaté kraje, Znáš ty nivy, znáš ty háje, Kde proléval chrabrý lev Pro jich blaho svoji krev? Tam v té zemi trpkých citů – V zemi České vlast je má! 8
II. Má zamilovaná.
Když jsem jednou procházel Ráno z jara lesy, Slyšel jsem tam slavíky, Když drželi plesy; Ach to byli zvukové, Co ti pěli ptáčkové! Brzo jak by plakali, Zdálo se mi v dáli, Brzo zas, když jsem šel blíž, Jako by se smáli: Ach to byli zvukové, Co ti pěli ptáčkové! Řeč slavíků neumím, A předc se mi zdálo, Jako bych jim rozuměl, Ovšem jenom málo: Ach to byli zvukové, Co ti pěli ptáčkové! 9 Když si na ně spomenu – Na ty libé hlasy, Tu mě ještě těšejí Ony blahé časy: Ach to byli zvukové, Co ti pěli ptáčkové! 10
III. Sen.
Ondy žádal jsem děvinku O hubinku; A když mi ji chtěla dát, Tu ji větra šust Vzal mi skoro z úst, Tak že jsem se musil smát. Opět žádám o hubinku Svou děvinku; A když jsem ji z úst již bral, Tu se blízko nás Ozval jakýs hlas, A já zas nic nedostal. S Bohem! vezma za ručinku Svou děvinku, S Bohem! s Bohem! plaché dím; A když pryč chci jít, Tu kdos do nás vlít, A já v tom se probudím. 11
IV. Česká řeč.
Jak libě znějí zvuky tvé, O milá řeči Česká! Když hrne z útrob duše své Je v mluvě děva hezká! To se mi zdá, když slyším je, Že vidím vůkol sebe Jakési krásné nebe. A jaké slasti tvořívá V mém srdci teprv zpěv, An libým nářkem provívá Cit jemný českých děv! Tu myslím si, když slyším ho, ZeŽe vrátí těmi hlasy Se zas tvé zlaté časy. 12
V. Boj pro vlast.
Vzhůru k boji, Bratří moji! Vlast do boje volá; Nepříteli, I by chtěli, Málo jich předc neodolá: Vzhůru tedy všickni k boji, Kde jste koli, bratří moji! Vlast se třese, Neb jí nese Válka zhoubu věčnou – K vlasti pílí, Pálí, střílí, Všecko vraždí zbrojí sečnou: Vzhůru tedy všickni k boji, Kde jste koli, bratří moji! 13 Již krvácí, Již se kácí Síla reků v hoři; Zbytky stojí Ještě v boji Jako skála silná v moři: Vzhůru tedy pospíchejme, Pro vlast s nimi umírejme! 14
VI. Boj s Milkem.
Kdo si dělá žerty z lásky, Ten se nesmí s Milkem dát Do žertu i žádné sázky, Aniž smí s ním někde stát. Mnohý, an se raněnému Jeho střelkou rouhával, Sám se ranit nechal jemu, Když do žertu s ním se dal. Jiný, an se v světa hluku Vřelé lásce mnohých smál, Sám vkul pouto na svou ruku, Když jen chvílku s Milkem stál. Kdo si z lásky žerty tropí, Ten se musí Milka bát, Neb on jedem střelky kropí, A pak raní velmi rád. 15
VII. Kde se shledáme?
Kde se shledáme? – Slova sladká blahé naděje! Co se pěvec o nich napěje, Mudrc rozumu si naláme! A předc žádný nemůže z nich říci, Kde se shledáme. Kde se shledáme? – Tak se často skoro nesměle Táže přítel svého přítele, Když mu neduh kroky poláme; A on vzdychna k nebi odpoví mu: „Kde se shledáme!?“ Kde se shledáme? – Rozum mlčí – jen hlas z daleka – Hlas to Boží učí člověka, Že se tam v té říši neznámé – V říši jiných vznešenějších světů Opět shledáme. 16
VIII. Spomínka.
Jak se ta louka zelená, Kde se mnou často hrávala, Mě mluvit učila – I líbala Matka má! Jak se ta louka zelená, Po kteréž prvně kráčela Za dnů mé mladosti – Mé radosti – Noha má! Jak se ta louka zelená, Na kteréž ráda trhala U křovin pomněnky Pro dívenky Ruka má! Zelenej se, o milená – Ty přerozkošná louko má! Přej též i bratrům mým, Mně předrahým, Kvítka svá! 17
IX. Zvonek večerní.
Svým když políbením posledním Slunce zemi dobrou noc již dává, Tu večerní zvonek hlasem svým S luk a polí dělníky svolává: Domů! domů! volá po výšinách – Domů! domů! volá po dolinách. Čím pracoval, každý odloží, Ruce sepne, Bohu pomodlí se; Na své místo všecko uloží, Jen když možno, dříve nežli stmí se; Pak se k domu – k domu obracuje, Jde – a k práci víc se nevracuje. 18
X. Tré kvítků mých.
Kdybych si kvítko měl voliti trojí, Nejprv bych lilije si volil květ; Ten jest i býval mi libostí svojí Dražší než Vesně kdy májový svět; Ten kvítek drahý jest po zemi celé, On drahý všude jest pro srdce mé; Nejdražší však jest mi na lidském čele, Kde čtu v něm nevinnost dívenky své. Druhý, co volil bych kvíteček sobě, Jest růže stolistá ve kráse své; Ten kvítek v májové když vidím době, Těšívá duši mou i srdce mé; Tím kvítkem ruměnec mé děvy drahé Když vidí prorostlý můj někdy hled, Tu teprv vkouzlí se v mé city blahé Ze dnů mé mladosti rájový svět. Třetí, co volil bych kvíteček sobě, Jest něžná pomněnka z májových dnů; Ta věrnost děvy mé uvádí v zdobě Na pamět myšlénkám překrásných snů; Ta nese mysl mou v daleké kraje – Tam až, kde děva má v pokoji dlí; Ta tvoří v duši mé přešťastné ráje, V nichž moje krásenka o mě jen sní. 19 To tedy bylo by to kvítko trojí, Které bych volil si k radosti své, Pro to bych válčit chtěl s Milkovou zbrojí, Bez nich bych srdce vzdal jí umdlené; Neb hled můj v tvářnosti dívenky mojí Četl a poznal jest, že celý svět Pro čilé srdce mé nad tento trojí Nemá v svém oboru krásnější květ. 20
XI. Má touha.
Kde je ta rovina v světě předálném, V níž by mi zvolna, co vody tichounké, Plynuly pryč moje v proudu nekalném Roky kraťounké? – Tam do té roviny chtěl bych jít – Tam chtěl bych básnit, tam chtěl bych žít! Kde je ta rovina, kde je ta země, V níž, co v Arkadii světa nového, Pěvci tvoří sobě v rozkoši plémě Z národu svého? – Tam do té roviny chtěl bych jít – Tam chtěl bych básnit, tam chtěl bych žít! Kde je ta rovina v světě překrásná, V níž nezabudky i lípy košaté Stejně přitiskuje obloha jasná K tváři své svaté? – Tam do té roviny chtěl bych jít – Tam chtěl bych básnit, tam chtěl bych žít! 21
XII. Na vlast.
Nevím, až ji hled můj jednou spatří, Tu tak draze milovanou vlast, Rozvede-li, či snad ještě zbratří S proudem slzí srdce mého slast: Lkát-li budu v oné době blahé, Až k své vlasti brát se budu drahé. To však cítím u vnitř srdce svého, V krvi, v síle, ve vší duši své, Že až k mezím ráje vlastenského Jedenkráte krok můj přistane: Že je zlíbám mně tak milované, U nichž libý vždy mně zefýr vane. Potom zvolna, jako poutník vstává Po modlitbě s země posvátné, Z mezí krajin, jimž mé srdce přává, Vstana zvolám v strany památné: „Po vás ráje, vzdychal jsem a toužil – Vzdálen od vás plakal a se soužil!“soužil!“ 22 A pak ode těchto svatých krajů Vstoupiv do své vlasti milené, Rozkřiknu se v lůně těch svých rájů K nebes modru v prosbě skroušené: „Přej mi, Pane, bych své kosti složil Zde, kde rád jsem dny svých roků prožil!“ 23
XIII. Mé mládí.
Když jsem býval malým chlapcem, S chlapci jsem si leckdes hrával, Po lučinách – mezi křovím S nimi plachý běhávával: Tehdáž pro mne nivy, sady Neskončené měly vnady. Netěší tak krále démant – Ten, co stojí miliony, Jako mě ach! těšívaly Tenkrát z jara ptáčků tóny: Jejich zpěv když Boha vzýval, Tu i já jsem s nimi zpíval. Co však platno, časy běží – Rychle minou dnové, roky, K předu pílí vše ve světě, K předu jdou i lidské kroky: Než je známe, pryč jsou máje – Pryč jsou s nimi naše ráje! 24
XIV. Výstraha.
Není dobře skákat, Kde se těžko chodí; Jednomu to projde, Tisíci to škodí. Ondyno po lávce Přes potok kdos běžel; Jen poskočil dvakrát, Hned pod lávkou ležel. Na provaze mnohý Skáče, až pot stírá, A za malou chvilku Pod ním již umírá. Nechci tedy skákat, Kde je těžko chodit: Stát chci ráděj, kde bych Sebou mohl hodit. 25
XV. Vojenská.
Hle koníčky vrané, Hezky osedlané, Chopme, bratří, svých se šavlí, Sedejme si na ně! Práporové vlají, A tam lesy, háji Rány z děl se nepřátelských Již již ozývají. Vlasti své i králi Často bojovali – Často naši praotcové Pro ně v boji stáli. Pro ně krev svou lili, Pro ně vítězili – Pro ně nás též svým hrdinstvím Válčit naučili. 26 Jenom tedy směle V pluky nepřítele Pusťme se, a rozplašíme Jeho vojsko celé. A až počnou seče, Pozná naše meče; Pozná, že krev předků chrabrých V těle našem teče. 27
XVI. Máj.
Jak daleko oko zírá, Všude rmutu hlas umírá, A máj v ráje svými divy Mění pole, lesy, nivy: Ruka tvorce milostivá V polotajném rozhovoru Zázraky v něm všemu tvoru Odekrývá. Chvalozpěvy zefyrové Pějí máji v trávě nové, Jemu pějí všecky tvory, A ozvěnu horám hory, Doly dolům – a háj háji – A ty zas je dál a dále K neskončené Boha chvále Posílají. 28
XVII. Vlastenecká.
Kdo svou nectí vlast a nemiluje Její starobylé památky, Bloudíc jako dítě bez matky V cizině se jenom potuluje: Ten se nesmí hlásit ku věncům, – Těm, co uvilo jest Thermopyle V dějích k slávě Spartě ušlechtilé. Kdo se za svou svatou mluvu stydí, Nectí zpěv a zvuky vlastenské, V cizí řeči krásy Edenské, Ve své však jen smích a hanu vidí: Ten se nesmí hlásit ku věncům, – Těm, co uvilo jest Thermopyle V dějích k slávě Spartě ušlechtilé. Kdo vždy jenom do měst cizích spěchá, By tam skoupil věci zbytečné, V své však vlasti muže výtečné Mříti hladem při jich práci nechá: Ten se nesmí hlásit ku věncům, – Těm, co uvilo jest Thermopyle V dějích k slávě Spartě ušlechtilé. 29
XVIII. Mladíkova lípa.
U potůčka lípa stojí, A krásně se zelená; Kdy pak, drahá děvo má! Kdy as budem svoji? U té lípy často chodím – Často se mi u ní zdá, Že se s tebou, děvo má, Již co s žínkou vodím. A když někdy z rána ptáče U té lípy šveholí, K tobě oko v údolí Hledí, a pak pláče. U potůčka lípa stojí, S ní dnes ptáček zazpíval: „Neplač, jakos plakával – Budete již svoji!“ 30
XIX. Mládí.
Není nad věk mladý, Ten je vesel všady, Z růží a pomněnek Staví sobě hrady. Vše se na něj směje, Jemu písně pěje; A když umdlen usne, Snů mu libých přeje. Kam jen kročí v světě, Tam mu radost květe, Tam mu vnitřní pokoj Z blaha věnce plete. Nezná žádné soky, Nezná jejich kroky: Jemu plynou tiše Hodiny i roky. 31 Lidé v jeho ráji Rádi přebývají, A přec radost jeho, Věřte, že neznají. 32
XX. Na rozloučenou.
By dnes tobě, dovol srdci mému, Za tvou přízeň dík složilo svůj! A pak s Bohem! řeknu kroku tvému – S Bohem! s Bohem! dobrodinče můj. Tys mi vždy byl jako anděl strážný, Hněv když metal na mne zlosti své; Byls mi, vím to, víc než přítel vážný, Když mi záští bralo blaho mé. S Bohem! s Bohem! kam tě krok tvůj vede, Vím, že vzdálen v nářku budu dlít; Rád však truchlit o samotě šedé, Jen když ty se blaze budeš mít. 33
XXI. Zděnko a děva jeho.
Za horami vysokými tamto v dáli Míval Zděnko nebe na světě: Vidíval tam děvy – ty se na něj smály, Vidíval tam chlapce, a ti si s nim hráli. Chlapci rostli, prchli, víc se nevrátili, Děvy dostaly se za muže; A než sněhy pětkrát tam ty hory kryly, Všickni chlapci se i děvy roztratily. Ze všech děv jen jediná tam pozůstala, Druhé všecky osud rozplašil: A když té se tázal, zdaž by si ho vzala, „Ano, ano!“ řekla, a při tom se smála. 34
XXII. Hory mé vlasti.
Ty vlasti mé – ty tisíceré hory, Co sem tam niv a luhův nad ráji, Až oblohy se s modrem líbají, – Jak krásné jsou! jak vnadné jejich bory! Těch borů zpěv když kroky mé k nim zve, A oko mé je vidí před sebou, Tu patří vždy s jakousi velebou Na hory ty a jejich vrchole. A růžený když z jara slunce svit Ozáří je v jich pestrém zelenu, Tu se mi zdá, jako by v Edenu Bůh nastavil si z kvítí pyramid. Ať sever ctí si svoje Valhally, Jih Tempe, západ Eldorado své, Já chválím zas hor Českých vrchole – Ty ústa má již stokrát zlíbaly. 35
XXIII. Odchod můj z Prahy.
Dnes se s tebou loučím, Praho drahá, Mého mládí milá vůdkyně! Zřídlo rozkoší i mého blaha – I mé vlasti krásná svatyně! Kdykoliv jen hled můj s srdcem dolů S Petřína se k tobě dívaly, O tu věř mi, o závod že spolu Vznešenou tvou krásu líbaly! Měj se dobře! vroucně líbám tebe S úctou, jaká patří svatyni, Jakou žádá od dítěte nebe, Když má líbat ruku vůdkyni. Věže tvé – ty věže známé světu – Co tě, slavné město! krášlejí, Ať se blaha tvého ve rozkvětu K tvé jen cti a slávě třpytějí. 36 Jazyk tvůj – ten jazyk Čechům svatý – Ten ať veleducha smělý let Povznese až na ten stupeň zlatý, Kde ho ctívá vzdělanější svět. Měj se dobře a pokračuj dále! Pokrok patří městům k okrase: Miluj Boha, řeč svou, svého krále, A mzdu za to spatříš po čase! 37
XXIV. Vděčnost.
S trůnu růženého Země po výšinách Jitro když se dívá, Chodívám v dolinách, A mé srdce často Ráje si tam tvoří Pro ty, před nimiž se S pravou úctou koří. V kraje se zanáším, Slzí co neznají, Přenésti je chtěje Sem na zem podtají, Bych uvedl do nich – Do těch krajů blahých, Co neznají slzí, Příznivců svých drahých. 38
XXV. Slavíček.
Jen jedno ptáče šveholí Dnes tam v tom vnadném údolí, Kde v křovinách blíž potůčka Tak často jindy větvička Ve náručí svém houpává U hnízda blízko slavíčka, An s rodinou svou zpívává. Jak silně vlnka žblunkává! Když slavíček tam tloukává! A dneska, jakby umřela, S ním řeči jistě neměla. Proč nezavolá slavíčka, By plesy své s ním držela, Do svého k sobě houštička? – Již volá vlnka na něho, A on se z houští tmavého Do hlučných dává písniček! Snad vlnce pěje slavíček? – Ach ne – ne vlnce hovoru! Než Bohu pěje s větviček Svým kouzlohlasem úkoru. 39
XXVI. Má vlast.
Kde vlast je má, kde domov můj? – Tam kde Praha stověžatá Vlastenců svých těla svatá Chová zbožně v lůnu svémsvém, V chrámu Páně velebném: Tam, o tam je zbožná vlast má, Tam v tom ráji domov můj! Kde vlast je má, kde domov můj? – Tam kde Labe stříbrošedé Hučící své proudy vede S hor spěchajíc chvátavě Od Vrchlabí k Vltavě: Tam, o tam je krásná vlast má, Tam v tom ráji domov můj! Kde vlast je má, kde domov můj? – Tam kde révy Žernosecké Kraje zdobí vlastenecké, Tam kde Mělník nad Labem Vinným kmenem šatí zem: Tam, o tam je svatá vlast má, Tam v tom ráji domov můj! 40 Kde vlast je má, kde domov můj? – Tam kde slyšet zpěvy české, Dívenky kde viděl hezké, Tam kde Blaník s lesem svým K drahým hledí dolům mým: Tam, o tam je drahá vlast má, Tam v tom ráji domov můj! Kde vlast je má, kde domov můj? – Tam kde Karlovy jsou Vary, Tam kde vítěz nad Tatary, Jemuž patři všecka cest, Mezi bratry zrozen jest: Tam, o tam je slavná vlast má, V zemi České domov můj! 41
XXVII. Růžinky.
Utrhni si, utrhni Červenou růžinku! Jen se na mne nehněvej Můj drahý Karlínku! Utrhni si, utrhni Dvě naproti sobě! Když se hněvat nebudeš, Já ti je dám obě. Když se na mne rozhněváš, Co budeš mít z toho? Když se hněvat nebudeš, Já ti jich dám mnoho. Co jich mám jen v zahradě, Ty já ti dám všecky, Jen se na mne nehněvej, A mluv na mne česky. 42
XXVIII. Vlastenecká.
ŠtastnýŠťastný, kdo v svém mládí žije Pro Boha i pro svou vlast, Jim do věnců, které vije, Vplítá blaho své i slast; Nešťastný, kdo po radostech pílí, Když hlas lidský vůkol něho kvílí, A Bůh nade jeho kroky Spouští svého hněvu toky. Zde je vlast nám za byt dána, V ní má člověk nebe mít, Ji okrášlet hnedky z rána, By moh’ večer sladce snít: Z pustých krajů, hor a lesů tmavých Má se rájů nadělati pravých – A v nich všecky hrubé hluky V líbezné má změnit zvuky. Kde je třeba zmužilosti, Práce kde, kde oslavy, Kde nás pláč zve k útrpnosti, Zpěv kde volá v zábavy: 43 Každý dle svých darů z nebe daných Má se hlásit do míst vykázaných, Tam si slávy věnec vzíti, Neb ho aspoň jiným víti. Tak kde síly sjednocenců Vlast svou všude krášlejí, Svoje blaho jí do věnců Svědomitě snášejí: Tam se všecko na člověka směje, Pěvec lidu, a lid s pěvcem pěje, Jako ráj jsou nivy, lesy, Všude krása, všude plesy. 44
XXIX. Výstraha.
Klučina, ten klučina Celý den jen zpívá, Jak ho potká dívčina, Svou ji hned nazývá. Na každou se usmívá, S každou rád hovoří, Každé leccos povídá, A každé se koří. Klučina, ten klučina Každé, co chce, slíbí; Nic nesplní ferina, Přec se každé líbí. Nevěř tedy, dívenko! Nikdy řeči samé; Možno, že tě, panenko! Lahodou je klame. 45
XXX. Povolání.
Mezi hory vysokými Krásná zem se rozprostírá, Tam je blaze, tam bych šel rád, Zde mé srdce žalost svírá. Rok po roku pryč utíká, A mým želům není konce, Každé chvílky, té se bojím, Jako plachá srna honce. Žalost svírá zde mé srdce, Tam dlí city zcela jiné, Zde jsou dnové jako roky, A tam rok co chvílka mine. Zde mé oko kalí slza, A tam člověk neví o ní; Zde nač hledím, bol mi nese. A tam slast se k zraku kloní. 46 Tam je blaze, tam bych šel rád, Tam bych zpíval jiné písně, Jen že nechce tvorce světa, Bych odložil ty své tísně. 47
XXXI. Já jsem Čech.
Já jsem Čech, a řeč svou miluji, V dějinách se Čechem jmenuji; Proto nechci, dokud budu žít, Bez ní nikdy – nikdy Čechem být. Jiné ctím, svou mluvu však mám rád, Jiným chci i jejich mluvy přát; Jenom žádám, dokud budu žít, By mi přáno česky hovořit. Každý tvor zde v světa prostoře Má svůj hlas pro radost, pro hoře; Proč i člověk řečí svou se smát, – Proč svou řečí nemá naříkat? – Já jsem Čech, a řeč svou miluji, V dějinách se Čechem jmenuji; Proto nechci, dokud budu žít, Bez ní nikdy – nikdy Čechem být. 48
XXXII. Všemohoucnost Božská.
Pán jest mocný! tvorce všehomíra! Světové se vůli jeho koří! Jen když kyne, pěvců citná lyra V chvalozpěvích hned se rozhovoří: V písních k sobě volá háje, lesy, By s ní pěly tvorci světa plesy. Pán jest mocný! světové se třesou, Jen když zdá se, že se na ně zlobí, Za obět mu sami sebe nesou, Slávu jeho velebou svou zdobí – Shánějí se po něm, po něm kvílí, Všecky ze všech stran jen k němu pílí. Pán jest mocný! vůlí svou jen kyne, A světové z neskončené dále V neskončeném počtu pořád jiné Před ním tvořejí se neustále – Světlem svým, svou krásou, svojí chůzí Jedni zázračnější nežli druzi. 49 Pán jest mocný! světa národové, Klaňte se vždy vůle jeho moci! Divy, co je kryjí hledu dnové, Ty nad sebou vidí v jasné noci; Však ne všecky – divů miriády Přenesmírné dále kryjí všady! 50
XXXIII. Touha po vlasti.
Už se blíží jara dnové, Zefyr s Vesnou táhnou světem: Kam letíte, holoubkové, Svým přerychlým dnes tak letem? – Na skaliny v lesy husté, Tam letíte, holoubkové – Tam kde vaši s výše pusté Houkávali praotcové. Proč letíte dál a dále Až do lesů, co i v letě Na sněžité čnějí skále? – Což jich není lepších v světě? Krásnější jsou leckdes háje! Než co platno – pravé slasti Pravá rozkoš, pravé ráje, Ty se najdou jen ve vlasti. 51
XXXIV. Bojovníků Českých.
Bojujme statně, bratří Čechové! Bojujme pro vlast i svého krále! Až přijdem domů pak z této dále, Padnou nám v náruč naši otcové: Starcové, matky i naše děvy Budou nás vítati chvalozpěvy. Čechovi není těžko umříti, Válka když blíží se k vlasti jeho, Pro svoji vlast i krále svého Sladko je v krutých bojích mu dlíti: Zná dobře sílu i chrabrost svoji – Strach nemá nikdy před cizí zbrojí. Bojujme statně, bratři Čechové! Bojujme pro vlast i svého krále! Až prijdempřijdem domu pak z této dále, Padnou nám v náruč naši otcové; Starcové, matky i naše děvy Budou nás vítati chvalozpěvy. 52
XXXV. Fanynčino srdce.
Od Moravských hranic Jemný větřík fouká; Holoubek do dolin Z háječku již houká. Jemný větřík vane, Plný jarní vůně; Zahoukej, holoubku, Fanynka že stůně. Nestůně Fanynka, Ona jenom bledne: V noci truchlí, pláče, A naříká ve dne. Zahoukej do dolin, Kde hoch její žije, On že jenom z tváří Ruměnec jí pije. 53 Zahoukej do dolin, Kde hoch její žije, Fanynčino srdce Že jen pro něj bije. 54
XXXVI. Odcházejících z vlasti.
Jen ještě jednou, vlasti má Zde přilnu k tobě ústa svá, Pak s Bohem, předrahá! – Tam v dáli pnou se jiných končin hory A jiné řeky probíhají zem, Tam jiné šumí po výšinách bory, A jiné kvítí krášlí břehů lem; A vlasti má! ta dalná zem – Ta má být teď mým domovem! Jen ještě jednou, vlasti má, Zde přilnu k tobě ústa svá, Pak s Bohem, předrahá! – Tam jiné ptactvo přeletuje háje, A jiným hlasem člověk Boha vzývá, Tam jiný zefyr s jinou Vesnou hraje, A jiné nebe do dolin se dívá; A vlasti má ! ta cizí zem Ta má být teď mým domovem! 55 Jen ještě jednou vlasti má, Zde přilnu k tobě ústa svá! Pak s Bohem, předrahá! Bůh volá hlasem svým, a já jej slyším, A s oka mého kanou slze kalné, Bůh volá opět, a já se v nářku tiším, A chvátám v kraje neznámé a dalné; A vlasti má! ta dálná zem Ta bude teď mým domovem. 56
XXXVII. Chrám křesťanský.
Svatý chráme! tys to místo, Které Bůh si zvolil sám, Kde se modlit máme k němu, A on lásku jevit nám; Ty jsi stupeň, po němž krok náš Pílí k nebes výšinám. Proto lidu miliony Vždy do chrámu chvátají, Na jich oltář prosby svoje V skroušenosti skládají: Jedni k Bohu: Svatý! Svatý! Druzí: Smiluj! volají. Ať bezbožný stále křičí, Nepřekřičí předc ten hlas, Že, ty chráme, jsi to místo, Kde rád tvorce vidí nás! Tě nezničí žádný člověk, Tě nezničí žádný čas! 57
XXXVIII. Povzbuzení.
Kdo chceš míti chleba, Pracuj, co je třeba, Práce zdobí člověka: Češi pracovali, Pole vzdělávali, Když sem přišli zdaleka. V boji jako lvové Bránili Čechové Vždycky vlast svou milenou: Hrob neb jejich věnce Musilo vždy slunce Září zdobit růženou. Kol kolem ty hrady, Nivy, pole, sady, Ty jsme od nich zdědili: Jsouť to ony hrady, Nivy, pole, sady, Pro něž krev svou cedili. 58 Kdo mi spočte boje, Co pro jmění svoje Češi vedli s cizinou? Tisíce ze svojich Ztratila vlast v bojích Snad před každou výšinou. Co nám vydobili Praotcové milí, Každý z nás ať pěstuje, A tak pozná dále, Vlast i svého krále Čech že vroucně miluje. 59
XXXIX. Břichopáskova.
Půjdu k Praze, Tam je blaze, V Praze budu žít – Dobré pivo pít! Zde na venku, zde jsou piva Lepší trošku Nešli z došků – Kyselé co slíva. Půjdu k Praze, Tam je blaze, V Praze budu žít – Dobré pivo pít! Tam je pivo, to se pije! Na prst tlustá, A jak hustá Smetana ho kryje! Půjdu k Praze, Tam je blaze, 60 V Praze budu žít – Tam se dobře mít! Kam se koukne, skoro všude Do libosti Všeho dosti – Tam se to žít bude! 61
XL. Karličkova.
Ta stolistá růžinka Bývala mi milá, Když mi děva čilá Dávala ji z okýnka Aneb mezi vrátky, Kde jsem se s ní scházíval Večer u zahrádky. Ach! jak často děvinka Má mě rozesmála, Když se plachá bála, Aby křikem tatínka Psík nezbudil svojím, Vědouc, nejsa pod oknem, Že u vrátek stojím. Když štěkával z vyhlídky Krokem sveden klamně Psíček někdy na mě, Šeptávala z besídky Večer při měsíčku: „To jde sem můj Karlíček, Neštěkej, můj psíčku!psíčku!“ 62 Když jsme spolu postáli U okna neb vrátek; Každý skoro svátek, Jak jen růže nastaly, Dala mi z růžiček V jednu vkusně svázaných Několik kytiček. Ach! to byly růžinky Barvy čisté, jasné, K podivu až krásné! A od jaké děvinky! – Proto z všeho kvítí Budu růžinky mít rád, Dokuď budu žíti. 63
XLI. Mrzutova.
Co je platno pivo míti, Když se musí voda píti! Pivo mít, Vodu pít, Ráděj někde v hrobě hnít. Co je platno míti pole, Když není nic ve stodole! Hodně sít, Nic nežít, Ráděj o pec záda hřít. Co je platno domy míti, Kdo v nich musí bídu tříti! Domy mít, Bídu třít, Ráděj bez nich dobře žít. 64
XLII. Lidské sliby.
Lidské sliby Velké chyby: Stříbro, zlato, To se slíbí, A pak za to, Jak se zlíbí, Dá se bláto. 65
XLIII. Hlas svědomí.
Mladý může, starý musí S toho světa odejít: Ať má domy, ať má hrady, Ať má peněz myriady, Nemůže to jinak být; – Přijde doba, přijde chvíle, A on musí odtud jít. Nic nebéře člověk s sebou, Když odchází v jiný svět: Bohatství se tratí oku, Jako loďka v proudném toku, Krása vadne jako květ, Sláva hyne, síla mizí, Jako ptactva rychlý let. Jedno předce s sebou béře – Hlas to svého svědomí: Spíše ujde krok náš hromu, Nežli člověk hlasu tomu; Spíše světy rozlomí, Nežli aby někdy ušel Hlasu svého svědomí. 66 Ten s ním žije, ten s ním chodí Země této oasí, A přešťastný ten, kdo tiše Z této lidských bytů říše Tam nad hvězdy odchází – Koho na té dalné cestě Hlas ten chvalně provází. 67
XLIV. Bez Boha nic stálého.
Nepotrvá to, co není z Boha, Dřív neb pozděj vidí člověk klam, S Bohem stojí pevně naše noha, S ním jen země vine blaho nám; Bez Boha,Boha ať člověk hejří, skáče, Naposled předc přihrnou se pláče. Bůh co stvořil, vše je pravda, krása, Oboje však kazí člověk rád: Z pravdy tvoří blud, a bludy hlásá, V krásu míchá celé množství vad; Bludy mizí však i v kráse vady, Pravda, krása opět září všady. Nepotrvá to, co není z Boha, Dřív neb pozděj vidí člověk klam, S Bohem stojí pevně naše noha, S ním jen země vine blaho nám; Bez Boha ať člověk hejří, skáče, Naposled předc přihrnou se pláče. 68
XLV. Dýmka.
Já jen když dýmku mám, A do ní tabáčku, Tu si hned zadýmám; Pak sáhnu do sáčku, Vytáhnu dvacítníček, Pošlu si pro mázíček. Dýmčičko! dýmčičko! Tak myslím, u sebe, Proč pak mi pívičko Nechutná bez tebe? A s tebou, dýmčičko má! Proč pak mi tak chutnává? Chutnati jak nemá S tebou mi pívičko, Když hřeješ ústa má Tak jako sluníčko? A kde se kouřívává, Tam se i hasívává. 69 Proto kdo dýmku má, A do ní tabáčku, Ten ať si zadýmá; Pak sáhne do sáčku, Vytáhne dvacítníček, Pošle si pro mázíček. 70
XLVI. Krása světa.
Jak jsi krásný, světe! světe! Jedna krása druhou stíhá, Zázrak v zázraku se míhá. Od bylinky, zde co květe, Až tam v světů myriady, Samá – samá krása všady! Co jen krásy rozmanité Po této se zemi krouží, Tak že hled se nad ní ouží! A co je jí teprv skryté Všude rozumu i oku V dalném nebes větrotoku! Světe, světe, ty jsi krásný! – Krásu tvou, tu všecky moci – Polotmavé roucho noci, Tak jak svit dne hlásá jasný; A až oku věky minou, Bude vidět krásu jinou. 71
XLVII. Fialka.
Ta modrá fialka Růstává u plotu, Děvy ji trhají Nejvíce v sobotu. Růstává hned z jara, A to mezi křovím, Vím i kde, děvinky! To však vám nepovím. Neděle se blíží; Jaké as kytičky Dáte svým milencům Za jejich čepičky? Jedna snad dá růži, Druhá dá pomněnku; Ty však nejsou vzácné Zde u nás na venku. 72 Zde u nás na venku Vzácná je fiala, Kterou děva sama Pro hocha trhala. Fialky jim dejte, Po těch každý sáhne; Fialka jen děvě Milého přitáhne. 73
XLVIII. Vesna.
Po dolinách, Po výšinách Vesna kvítky, co jich měla, Všecky již již rozprostřela; Pojďme tam, a trhejme je, Dokud jemný zefyr věje! Zefyr mine, Kvítí zhyne, Jarní vesna, ta odtáhne, Dechem vedra zem vypráhne – Zůstane tak jako holá, Vesna se víc nepřivolá. Pro nás vesna Je přinesla; Pojďme, pojďme, trhejme je, Než je vesna nám ukreje! Přijde vedro, přijde chladno, Pak je trhat není radno. 74
XLVIV.XLVIX. CeštíČeští jonáci.
My Čeští jonáci, My jsme jako ptáci; Kde jen hudbu uslyšíme, Hned tam s děvou zaletíme. Zpívat dobře známe, Plesy rádi máme; Ať si hrajou kvapík, polku, Hned má každý v ruce holku. Hrdě se postaví Jako mladík zdravý, Jen si drobet povyskočí, Hned se v plesném řadě točí. My Čeští jonáci, My jsme jako ptáci, Každý v tanci jenom lítá, Domu nejde, až se svítá. 75 Že jsme Češi, víme, České zvyky ctíme; Ať jsme doma nebo v bále, Rádi máme vlast i krále. 76
L. Sjednocenost.
Sjednocenost Krásná je ctnost, Činí národ velký; Nejsilnější bez ní rozkotá se, S ní sesíiísesílí malý národ zase, Byť i základ jeho byl jen mělký. Sjednocenost Krásná je ctnost, Ta vlast činí slavnou – Tenkrát však jen, když hrdina silný, Sešlý starec jako mladík pilný K blahu vlasti cestou kráčí mravnou. Sjednocenost Krásná je ctnost, Ta v dějinách září, Vlasti vije slávy slavné věnce, Však i vděčná nad hrobem vlastence Smutně pláče s lyrou všeho stáří. 77 Sjednocenost Krásná je ctnost, Velké síly tvoří: Lidu ducha vznáší nad oblohu, Města krášlí, chrámy staví Bohu, Bludů modly pouhou vůlí boří. Sjednocenost Krásná je ctnost, Nám i budiž heslem! Pak hlas hlasu, oko hlásej oku, Že je možno v lidských dějin toku K slávě přijít jenom jejím veslem. 78 Obsah. Stránka. 1. Kde vlast je má7 2. Má zamilovaná9 3.Sen11 4. Česká řeč12 5. Boj pro vlast13 6. Boj s Milkem15 7. Kde se shledáme16 8. Spomínka17 9. Zvonek večerní18 10. Tré kvítků mých19 11. Má touha21 12. Na vlast22 13. Mé mládí24 14.Výstraha25 15. Vojenská26 16.Máj28 17.Vlastenecká29
79 Stránka. 18. Mladíkova lípa30 19. Mládí31 20. Na rozloučenou33 21. Zděnko a děva jeho34 22. Hory mé vlasti35 23. Odchod můj z Prahy36 24. Vděčnost38 25. Slavíček39 26. Má vlast40 27. Růžinky42 28. Vlastenecká43 29. Výstraha45 30. Povolání46 31. Já jsem Čech48 32. Všemohoucnost Božská49 33. Touha po vlasti51 34. Bojovníků českých53 35. Fanynčino srdce53 36. Odcházejících z vlasti55 37. Chrám křesťanský57 38. Povzbuzení58 39. Břichopáskova60 40. Karlíčkova62
80 Stránka. 41. Mrzutova64 42. Lidské sliby65 43. Hlas svědomí66 44. Bez Boha nic stálého68 45. Dýmka69 46. Krása světa71 47. Fialka72 48. Vesna74 49. Čeští jonáci75 50. Sjednocenost77
E: dp + sf; 2002 81
Bibliografické údaje

Nakladatel: Jeřábková, Kateřina
(Tisk Kateřiny Jeřábkové.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 81

Věnování: z Lobkovic, Jan
(Jeho Osvícenosti vysoce urozenému Pánu, panu Janu knížeti z Lobkovic a vévodovi na Roudnici, milovníku jazyka Českého, věnuje Jos. Tichý.)