XXVIII. Vlastenecká.

Josef Hubert Tichý

XXVIII. Vlastenecká.
ŠtastnýŠťastný, kdo v svém mládí žije Pro Boha i pro svou vlast, Jim do věnců, které vije, Vplítá blaho své i slast; Nešťastný, kdo po radostech pílí, Když hlas lidský vůkol něho kvílí, A Bůh nade jeho kroky Spouští svého hněvu toky. Zde je vlast nám za byt dána, V ní má člověk nebe mít, Ji okrášlet hnedky z rána, By moh’ večer sladce snít: Z pustých krajů, hor a lesů tmavých Má se rájů nadělati pravých – A v nich všecky hrubé hluky V líbezné má změnit zvuky. Kde je třeba zmužilosti, Práce kde, kde oslavy, Kde nás pláč zve k útrpnosti, Zpěv kde volá v zábavy: 43 Každý dle svých darů z nebe daných Má se hlásit do míst vykázaných, Tam si slávy věnec vzíti, Neb ho aspoň jiným víti. Tak kde síly sjednocenců Vlast svou všude krášlejí, Svoje blaho jí do věnců Svědomitě snášejí: Tam se všecko na člověka směje, Pěvec lidu, a lid s pěvcem pěje, Jako ráj jsou nivy, lesy, Všude krása, všude plesy. 44