XII. Na vlast.

Josef Hubert Tichý

XII. Na vlast.
Nevím, až ji hled můj jednou spatří, Tu tak draze milovanou vlast, Rozvede-li, či snad ještě zbratří S proudem slzí srdce mého slast: Lkát-li budu v oné době blahé, Až k své vlasti brát se budu drahé. To však cítím u vnitř srdce svého, V krvi, v síle, ve vší duši své, Že až k mezím ráje vlastenského Jedenkráte krok můj přistane: Že je zlíbám mně tak milované, U nichž libý vždy mně zefýr vane. Potom zvolna, jako poutník vstává Po modlitbě s země posvátné, Z mezí krajin, jimž mé srdce přává, Vstana zvolám v strany památné: „Po vás ráje, vzdychal jsem a toužil – Vzdálen od vás plakal a se soužil!“soužil!“ 22 A pak ode těchto svatých krajů Vstoupiv do své vlasti milené, Rozkřiknu se v lůně těch svých rájů K nebes modru v prosbě skroušené: „Přej mi, Pane, bych své kosti složil Zde, kde rád jsem dny svých roků prožil!“ 23