XLIII. Hlas svědomí.

Josef Hubert Tichý

XLIII. Hlas svědomí.
Mladý může, starý musí S toho světa odejít: Ať má domy, ať má hrady, Ať má peněz myriady, Nemůže to jinak být; – Přijde doba, přijde chvíle, A on musí odtud jít. Nic nebéře člověk s sebou, Když odchází v jiný svět: Bohatství se tratí oku, Jako loďka v proudném toku, Krása vadne jako květ, Sláva hyne, síla mizí, Jako ptactva rychlý let. Jedno předce s sebou béře – Hlas to svého svědomí: Spíše ujde krok náš hromu, Nežli člověk hlasu tomu; Spíše světy rozlomí, Nežli aby někdy ušel Hlasu svého svědomí. 66 Ten s ním žije, ten s ním chodí Země této oasí, A přešťastný ten, kdo tiše Z této lidských bytů říše Tam nad hvězdy odchází – Koho na té dalné cestě Hlas ten chvalně provází. 67