XLIII. Hlas svědomí.

Josef Hubert Tichý

Mladý může, starý musí S toho světa odejít: Ať má domy, ať má hrady, Ať má peněz myriady, Nemůže to jinak být; – Přijde doba, přijde chvíle, A on musí odtud jít. Nic nebéře člověk s sebou, Když odchází v jiný svět: Bohatství se tratí oku, Jako loďka v proudném toku, Krása vadne jako květ, Sláva hyne, síla mizí, Jako ptactva rychlý let. Jedno předce s sebou béře – Hlas to svého svědomí: Spíše ujde krok náš hromu, Nežli člověk hlasu tomu; Spíše světy rozlomí, Nežli aby někdy ušel Hlasu svého svědomí. Ten s ním žije, ten s ním chodí Země této oasí, A přešťastný ten, kdo tiše Z této lidských bytů říše Tam nad hvězdy odchází – Koho na té dalné cestě Hlas ten chvalně provází.

Patří do shluku

jmeniny, přání, vděčnost, blažit, vděčný, požehnání, toba, hojnost, přát, vroucí

1341. báseň z celkových 1413

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. LXXXII. Tak podivně časové se mění! (František Jaroslav Kamenický)
  2. 47. Na svět onen člověk co statek nic vzíti nemůže, (František Sušil)
  3. CO JEDNOU DÁNO... (Viktor Dyk)
  4. 78. Krásen věk je mladý, v něm ráj kvete převšady svíží, (František Sušil)
  5. Již svatá lidská důstojnosť (Jiljí Vratislav Jahn)
  6. Lidští věkové. (Jan z Hvězdy)
  7. Zlatá svatba. (Beneš Metod Kulda)
  8. 46. Blah, kdož za mládí s nevinou svět tento opouští, (František Sušil)
  9. LII. Rolníkovi blaze dnové plynou, (František Jaroslav Kamenický)
  10. Dětský motiv. (Jaroslav Vrchlický)