ČLOVĚK.

Ferdinand Tomek

Je člověk divný, prapodivný tvor a jeho srdce hádankou je věčnou: chtěl prostorou by vlásti nekonečnou, chtěl vzbouřených by živlů zlomit vzdor a kosmos míru překlenouti duhou, – však vlastních vášní oddaným je sluhou. Smrt leká jej; a přece mnohý z nás, když za rakví se béře přítelovou, se v duchu baví mladou jeho vdovou, a jiný jmění počítaje zas má hlavu svoji přeplněnu čísly, – však na smrt sobě nikdo nepomyslí. Chce svrchovaným pánem tvorstva slout, však po krvi jak zvíře často žízní; rád vychloubá se Uměn zvláštní přízní, než hudbou je mu také rachot pout; „chci pravdu!“ volá, nadšení jas v líci – a proroky své vláčí na hranici.

Patří do shluku

hmota, bytí, vývoj, poznání, vesmír, kosmos, věčno, podstata, bytost, záhada

339. báseň z celkových 1065

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. None (Josef Holý)
  2. Já viděl... (Augustin Eugen Mužík)
  3. POHŘEBNÍ SBOR (Jan Opolský)
  4. Nesmrtelní. (Jaroslav Vrchlický)
  5. SLEPCI. (Antonín Macek)
  6. KONEC ASMAVETHŮV. (Rudolf Illový)
  7. Co konat? (Adolf Heyduk)
  8. ZLOMEK DOPISU (Růžena Jesenská)
  9. MEDITACE O IDEALU ŽIVOTA. (Jaroslav Vrchlický)
  10. Když prázdný hovor ledabylo zvučí, ( H. Uden)