V bitvu kníže Němcův Alboin
Volá krále Kunimunda;
Padne vojsko, padne král vojín,
Jata i dceř Rosamunda;
Vzejde kolem smrti bledý stín,
Nad tím plesá vítěz Alboin.
V smutku stojí růže nad hroby,
Hořem hlavu níže kloní;
I žel krásně plyne od roby,
Z moře oka slzu roní;
Shýbá se a otce béře v klín,
S plesem na to patří Alboin.
K Rosamundě vítěz přikročí,
Od mrtvoly kyne vstáti;
V slzách děva rychle vyskočí,
Ticho jme se anjel státi.
„Tys má choť!“ a zbraní máchne zpět,
Otci setne hlavu: „Na pamět!“
Vzdychne děva z duše hluboce,
Ňádra se jí mocně vlají;
K Alboinu zírá divoce,
Ohněm city v oku plají;
Z otce hlavy ještě krev kapá,
V líci Alboina úsměch hrá.
„Staniž mi se hlava koflíkem!“
Volá v chladné ve krutosti;
A již hladí soustruh lebky lem,
Rovná jeho nerovnosti;
A ten koflík, hlava předrahá,
Slzou hořkou smáčen – pro vraha.
Slavná hostina je v plápolu,
Všecko v divém kvasí ryku;
Ze lbu koflík nešen v hlaholu
Podlé Kanibalských zvyků;
Divý Alboin pak vyjde v před:
„Rosamundo! piji na pamět!“
Větev hromem sťata ve květu,
Krásné květy rychle vadnou;
Krása děvy již je v odletu,
Jemných citů ohně chladnou;
Ona v temné chodí pečery,
Kde ti hadi sídlí s ještěry.
Opět volá vůdce Alboin
Langobardy na zem Vlachů;
Hrůzu chová jeho mysli čin,
Zemi krásnou vidět v prachu;
Gepidi a Sasi, Volhaři,
Bouří jako vlci, ohaři.
Vlach se poukrývá do slují,
V ohni jeho vísky, města;
Divé hordy kudy veslují,
Zhouby tam a smrti cesta;
Pánem země Alboin je král,
V skutku vidí, co si v mysli přál.
A boj v kvasy opět změněný,
Réva počne věnce plésti;
Alboin tu v duchu zjařený
Koflík ze lbu velí nésti:
„Nuže, slavně koluj líbý med!
Rosamundo, připij na pamět!“
Ticho Rosamunda stanula,
City nevlní se k právu;
„Ještě žádám, Rosamundo má!
Rozmnož tuto dnešní slávu!“
A dceř ve lbu otce bere med:
„Alboine! piji na pamět!“
Rosamunda nejde v pečery,
Temna jest jí síně kvasu;
Sídlit nejde s hady, ještěry,
Ti se krouží z jejích vlasů;
Proměnil se mladé růže květ,
Žhavý drak již bere zhoubný let.
Přes tichou noc bledá luna jde,
Spánek snes se k Alboinu;
K loži slabé světlo zamihne,
Rosamunda stojí v stínu;
A tu na popraží temném zář
Ve dvou mužů padne dýky, tvář.
Malým dechem shašen světla zdroj,
V loži kruté slyšet vzdechy;
Marný, marný Alboina boj,
Ještě lkají slabé dechy:
„Rosamundo! – znám tvé duše jed!“
A noc černá zavzní: „Na pamět!“