VI.
Žár nebes sálal. Ve stínu jsme dleli
Žár nebes sálal. Ve stínu jsme dleli
a hověli si, božích darů syti,
na dvoře čistém při okrouhlém stole,
pod námi pažit vonného byl kvítí.
Po kávě chutnal doutník. Kouřili jsme
a poslouchali, hostitel jak milý,
stařičký pastor, Sládkoviče četl,
a staré líce jak se rozohnily.
A paní pastorová k muži sedla
a mlčky pletouc, tichounká jsouc, čista
– květ v album uschlý, jenž nepozbyl barvy –
plésť přestává, slov hlubší slyšíc místa.
A krásné dcery zticha uklízely
a uklidivše za stůl s námi sedly,
pozorně slouchajíce věštná slova,
a chvílemi zrak velký, třpytný zvedly.
Jich mladí manželé a cizí hosté
vždy chvilkami k nim obraceli oči,
k jich hlavám půvabným, s nichž hnědých vlasů
se vlnil proud až po pás ve vrkoči.
159
A u pastora kmeta syn též seděl,
mladistvý theolog, jun přísný, vážný,
a stará matka občas se zálibou
svůj pohled k němu vznesla dobrý, strážný.
Dech vál, jak se slunce by láva tekla.
Od svitů slunečních byl blankyt bílý,
stál nepohnutě, přece však se zdálo,
že s rozechvěním nad stůl náš se chýlí.
A pastor četl – hlas se pružně vlní,
tu chví se žalobou, tu bouří hněvem,
a dumný zrak mu zanícením plane
– vše mlčí jako v chrámě jato zpěvem.
On „Velký půst“ čte, líce jemu zbledly,
hlas mocný div že neselže mu časem,
on vráskovitou ruku zvedá k nebi
a věštbu hlásá rozechvělým hlasem:
„Hotovi buďte, připraveni stále!
Muk velkých přijde ještě velký pátek,
zběsile vzkřiknou volnosti vší vrazi –
a potom –? Velkonoční slavte svátek!“
A hlas mu v hrdle vázne, muži mlčí,
stařičká paní slzí, mne krev pálí,
a krásné pastorovy dcery velkým zrakem
zří zamyšleně do oblačné dáli.
160