TROCNOVSKÉ ŽNĚ.

František Táborský

Po sedm již neděl nebe v žárném tichu hledí jako ocel, bez hněvu a smíchu. Bodá jako ocel, a ty rány pálí. Vody!“ lkájak voj, jenž raněn vsí se valí vyschlý potok, louky zrudlé jako lišky. Strnule však, nehnut blankyt hledí s výšky. Na Trocnovsku žně, a z rána ani rosy; z lesní studánky plný džbán hoch nosí. Vyschly písně, němo v hrdle, němo v láně, ruka ženců pot jen stírá se mdlé skráně. Ale, probůh!“ stará Háta zvedla hlavu; naše hospodyňka jde k náma v tom stavu!“ – „Jdi vstříc, jdi honem!“ žena volá strohá; v takém stavu, rci, nepokouší Boha!“ Hospodyňko milá, co tu mezi náma? Rozpomeň se přece, že nechodíš sama! Na mále dnů tvojich, krok tvůj je vratký; dej ti Bůh, šťastně donosíš plod sladký! Pro tebe však není žár ten, uvěř tomu, uvěř staré mámě! Dovedu domů.“ Nech, dobrá, nech mne! Dost jsem silna, Háto! Víš, tak ráda žně mámaspoň zírat na to.“ Nuž, drahoušku, sedni, oddechu přej tílku, a pak domů vrať seBůh dej šťastnou chvilku!“ Usedly. Jal spánek záhy hospodyni, spánek lehký. Háta zástěrou stíní. Rozhlíží se věrná: zšedivěl svět celý a tam níž kraj nebe žlutohnědý, ztmělý. A výš nad něj vyplul jako skvrna mráček a on pluje, pluje jak pták bouřliváček. Hospodyňko, slyšíš? Čas je, abys vstala!“ – „No, hleď, ani věru nevím, že jsem spala.“ Zdravě spalas. Ale pohleď, jak se šerá! Hleď, bys pěkně doma byla do večera! Žene se k nám bouřka nepoleká! Také země celá požehnání čeká.“ Bělá se zeď v dálce Trocnovského dvora, v modru zašedlém se za ním chmuří hora. Chvátá hospodyně, ale krok je vratký; cítí, jak se hýbá v životě plod sladký. Těžká je to chůze, a po strništi chladný vítr přelít, jako biče sviští. Tmí se. Mrak jak hora, vichr pod ním hvízdá, a oba se valí jak pekelná jízda. Hrom zaduněl v zadu. Velké kapky stříkly. Nad polem se ptáci zamihli a tíkli. Chvátá hospodyněa ten vichr duje; vidí, mandele vztekle rozhazuje. Černo kolem. „Bože, kde tvá, kde tvá skrýše? Ach, tam dub ten starý!“ volá, sotva dýše. Stojí dub tam starý, mezník starý, vzdorný; šustí to v něm, hučí, on ční nepokorný. Blesk a ránazem se v nitru zaklátila. Vzdech pod dubem těžkýžena porodila. Srší blesky, srší hlásných ohňů kříže, a nebesa mračná zbavují se tíže. Leje, hučí, tleská svobodna a bláha na vyprahlou zemi nebeská ta vláha. A lijavec živný s těmi hromy, blesky slívají se ve hlas jak Sinajské desky: Povstaň obrozena!“ hřmí to na zem, matku; vstaň, náš reku!“ hřmí to novorozeňátku. Do vínku ti kladem všecky síly svoje, vzduch bys čistil zemi, za pravdu vždy stoje. Vstaň, náš reku rodný! Živ se silou naší, která tvoří, rostí, ale také straší!“

Patří do shluku

klas, klasa, lán, žeň, pluh, brázda, obilí, zrno, stodola, žnec

782. báseň z celkových 1025

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. None (František Serafínský Procházka)
  2. SMUTEK PODJESENĚ (Xaver Dvořák)
  3. PÍSEŇ O ŽNÍCH. (Karel Dostál-Lutinov)
  4. DVA MOTIVY Z ALEJÍ STARÝCH LIP A JABLONÍ V MNÍŠKU POD BRDY. (Emanuel Čenkov)
  5. V žáru léta. (Antonín Klášterský)
  6. VESNICE U ZORANÝCH POLÍ (Antonín Sova)
  7. TRÁVA. ( H. Uden)
  8. Letní genre. (Alois Škampa)
  9. ČESKÉ OBRÁZKY. (Antonín Jaroslav Klose)
  10. PODZIMNÍ PÍSNĚ (Antonín Klášterský)