***
Šum našich řek mám rád a dumné rybníky,
Šum našich řek mám rád a dumné rybníky,
mně u nich pěje vždy oceán veliký.
Kříž u cesty rád zřím a hrušku v širém poli,
o palmách nádherných sním u nich po vůkolí.
A řetěz modrých hor, tam v dálce malebný,
mne vábí k rozletu, jak Kavkaz velebný.
Jdu po mezi, kol klasy zrají v tichém ruchu,
až leskne se to jen a jiskří v modrém vzduchu,
jak nebes hruď svou žhoucí lásku leje v zem,
v níž bzučí čmeláků a včel a mušek sněm.
Jen sever mračí se – tím víc se vísky skvějí,
s mým srdcem o rytířích Blanických si pějí,
jak zrno zlatičké si cepem vymlátívymlátí,
a třeba-li, i velkou lež jím pomlátí,
jak zem ta stodolou Evropy celé byla,
v níž pravda Páně poprvé se vymlátila.
A duše zpívá si, a srdce hraje mi –
já zamknul totiž trud svůj sedmi mřížemi.
7