Cestou.
Rád po mezi jdu,
širokým polem jde nejradš cesta má
neb třeba na pahorek nade vsí,
když rozhled tam daleký se otvírá.
Miluji volnost,
ne smělých štítů jen, kde dlít musíš sám;
tam vodím duši jenom ve svátek,
by šla se očistit k lepším končinám.
Hruď mou však hruda
rol našich víže a vůně hor a luk,
z chat našich kouř, hrčící do měst vůz,
i vrzavý pluhu hlashlas, i dílen hluk.
Život mne vábí
svou každou stránkou tak různě popsanou;
zrn tiché šustění tak slýchám rád,
když v den jasný padají v zem zoranou.
Lnu k přímým hlavám,
jež smělé jsou a se lží hned zápolí,
jimž ve zraku se blýská na časy,
a upřímně, prostě slovo hlaholí.
49
A k srdcím čistým,
jež znají jen klidný, slunný úsměv, svit,
však neznají té mrzké pěny slov
a dovedou bouří strastnou hovořit.
Nač vzdechy plané,
že pouť mou tu věčný večer provází?
Já tím se těším, že můj duch byl čist –
a znova zas mladé slunce vychází.
50