III.
Měsíc vychází.
Širokým údolím jdu v pozdní noci,
po stranách hory jako brána k nebi,
a na oblohu veliký teď měsíc,
jak zlatá vzpomínka zašlého štěstí,
vychází právě mezi vršky stromů.
Zrak večernice srší z dálky touhou,
jak na milého čekala by druha
v tom tichu, kdy sní roztouženě lístek
a širá země, zdá se, stoupá k nebi,
kam v plné kráse vyplul velký měsíc.
Jak věčností jdu rozlehlým tím dolem.
Veškeren život přijal masku smrti,
však pod tou maskou žije vše a prahne
a prosto zemskosti, té hrubé, drsné,
jen blahým, čistým oddychuje mírem.
To ticho! – Mním, jak měsíc leje světlo,
že jakýs duch se snáší v proudu jeho
a stírá prach, jenž used’ na list, květy,
a stírá prach, jenž na duši nám used’,
a obrozuje naši zemi matku.
56