Dozvuk.
Dozvuk.
Vy melodie svaté, žalem rozechvěné,
vy v srdci pěvce všeho lidstva bědy,
vy zvuky věčné lásky, bolem zubožené,
už zníte zas – však plačte naposledy!
Jeť marné slovo z hloubky nedostihlé,
je mrtvý tón, jak břečťan nade rumy,
když bol jen hlouběji se v srdce noří,
a duši v troskách nikdo nerozumí.
Tak pěvec sám; a ve tmách o půlnoci
nad hrobem ideálu s duší skrvavenou
si soucit hledá, ve tmách – o půlnoci –
a ve tmách lidstva – s touhou otrávenou.
Po nebi hledá – marně hledá zrak,
a k zemi padne – beznadějně – v hrob,
a tu i tam do duše mrak a mrak
mu žalost věčnou nese do útrob.
On nepěje; snad vymřel lyry hlas;
on nehledá ho víc, k zemi se kloní,
a mezi hroby marně hledá zas,
a srdce, oko horkou slzu roní!
A znáš ten bol, jenž v době osamělé
ti srdce roztoužené uchvátil
a zanes’ do věčného nekonečna,
86
aby je nikdy, nikdy nevrátil?
Ó tu jseš nešťasten, a přece v světě rád,
a opuštěný lkáš ve troskách svého blaha,
a v hoři tom bys chtěl svět celý objímat,
však ten se směje jen, že marná tvoje snaha!
A plakal-lis kdy slzy neštěstí
a lásku rosil slzou bolestnou,
a když pěl slavík píseň milostnou,
rozuměl teskné jeho pověsti;
a slyšel’s-li, jak teskně zefyr pláče,
nad růží zemřelou, již spálil mráz,
pak víš, že všechen bol, nešťastné lásky hlas,
a celé srdce, duši stísněnou ta slza kryje,
již pěvec uronil ve tmách, v půlnoční čas.
Ta slza věnec jest, jejž z bolu srdce vije
nad hrobem lásky své, bytosti neznámé,
toť píseň pohřební, již sami zpíváme,
když srdce hořem utrápeno zmírá. –
Ne píseň poví ti, že pěvce žalost svírá,
ne slova smutný zvuk, ne líce zjev;
znáť pěvec nešťastný též tajný zpěv,
jejž jemu jen dal bůh a láska jeho,
když spatřil krásu kouzla neznámého
a zas ji stratil v říši nekonečné!
A neznáš pěvce bol, nepoznáš věčně,
když neviděl’s, jak pro lidstvo, pro lásku, pláče!
87