Když slunce padajícím ohněm plane,
Když slunce padajícím ohněm plane,
proud lidí citlivých se uchýlí
v houšť setmělou, již stromy uvily,
v stín vábivý, kde svěží vítr vane.
Však sotva že se blesky nevítané
za korunami palem ukryly,
již s touhou zrak je hledá unylý,
a chlad se brzy nepříjemným stane.
Jest dosud zima; že se zdá být jarem,
jen slunce dovedlo svým prudkým žárem –
žár štěstím jest, byť někdy snad i soužil,
jak potřebou jest bujných duchů vzlet,
jenž jediný spasiti může svět,
byť leckdos do prudkosti jeho toužil.
73