Když Libuše v noc chladné navy klesla,
ves kraj se rozhlaholil nářkem děv;
vždyť na jich práva s knížecího křesla
i mužů všech se zmaru bouře snesla,
a děvic žal ve krutý zvrh’ se hněv.
Povstala Vlasta, z celé dívčí pleti
nejstatečnější, a k svým družkám dí:
„Však nestrpíme, aby muži kletí
se jali vládnout nám a poroučeti;
nech ženám zas jen žena vévodí!“
A vzavše tajnou mezi sebou radu,
v odvážný s mužstvem pustily se boj.
Zbraň měly různou: jedny těla vnadu,
ty sladkou mluvu, ony lesť a zradu,
však každá svěží páž a křepkou zbroj.
Na dvoře Přemyslově za těch svárů
ve službě knížecí lech Ctirad stál,
statečný mládec, v slunném žití jaru,
pln věhlasu a lepých těla tvarů,
upřímnou k němu láskou kníže plál.
Děl kníže mu: „Ty vyjeď z rána kradě
po vladycích a leších vůkolných,
by na svatém se sjeli Vyšehradě
v den Svantovita ku společné radě:
Jak rázem zkrotit ženský vzdor a pych?“
A Vlasta mluví k družkám na Děvíně:
„S posláním Ctirad zítra po ránu
pojede zpátky cestou v Kopanině;
tam nastražíme na něj v lesa klíně,
on zajisté nám přijde na ránu.
Ty, Šárko milá, k dobrodružství tomu
nám pomoc skytneš kouzlem svojich vnad;
poblíže cesty přivážem tě k stromu;
tvým kvělem Ctirad zváben, jeda domů,
se zastaví, čarovným zjevem jat.
V dojemném vybájených trýzní slohu
v něm soustrast vzbuď a spřádej hovor s ním
– my zatím rozprchnem se ve zálohu –
v hod zaduješ pak do lesního rohu,
což k výpadu nám bude znamením.“ –
Ochotným Šárka pokynula čelem,
jeť z nejšvarnějších jedna v sboru děv;
i mluvilo se v táboře jich celém,
že Ctirad hlavním žen je nepřítelem
a u Přemysla na ně dmýše hněv. –
Vyjely z rána děvy v Kopaninu
a, připoutavše Šárku ke kmeni,
v hlubou se rozptýlily lesa tminu,
tam čekajíce k vykonání činu
umluveného rohem znamení. –
Jest jarní den. Paprsků luzným jasem
celuje slunce omlazený les,
a jež sem přiletělo s jarním časem,
šveholí ptactvo sladkým lásky hlasem,
že druhu druh by slastí v náruč kles’
i Šárka slyší je, a jižjiž měkká
se v hruď jí vkrádá mysli nálada,
a – neblahá – se blízké chvíle leká:
vždyť ví, ký tady úkol na ni čeká,
jejž splnit musí, ach! snad nerada.
Tu zaduněl v sluch děvy dusot koně:
„Toť on,“ dí, v lstný se dadouc kvil a sten;
a jezdec po úpění tom a stoně
svůj řídí cval. Teď stanul, zrak si cloně,
pohledem zářným divně oslněn. –
„Ó, kdo jsi, reku, zachraň bědnou děvu!
Zde katanský viz divé Vlasty kus!
Mne ze msty přivázaly k tomu dřevu
a nesklály jen proto v běsném hněvu,
že zaplašil je tvého koně klus.
Svůj krutý los ti vypravovat budu,
až vyprostíš mne z hnusných vazů těch.“
A Ctirad z úcty k panenskému studu
spřetínal pouta lepotvárných údů
a tělo krásné složil v hebký mech.
A Šárka Ctiradu tak vyprávěla,
když k poslechu byl vedle ní si sed’:
„Na lov jsem s otcem do těch lesů jela,
a za kancem se ženouc – dívka smělá –
jsem zbloudila, ztrativši lovců sled.
Tu na mne jako tlupa zákeřníků
se Vlasta shlukla se svou družinou;
a že jsem na vzdor výhrůžkám a křiku
se nepřidala k heslu jich a šiku,
krutě se pomstit chtěly nade mnou.“
V tom náhle, jakby s sebou brala radu,
a patříc ve Ctiradův slunný hled,
se odmlčí; pak dí si: „Na Ctiradu
bylo by hnusno chtíti páchat zradu! –
Mně, Vlasto, nelze slibu dodržet!“
A „poshov dívce!“ k čackému dí reku,
„není-li hovoren dost jazyk můj;
radš pokochám se, plna sladkých děků,
v zabylstvích tvého junáckého věku;
již o sobě mi spíše vypravuj!“
A Ctirad děvu objav kolem boků,
co zkusil kdy, jme jí se vyprávět;
však z uplynulých lepodružných roků,
dí v posled s úsměvem, že bez proroků
mu losem nejkrasším je dnešní střet. –
Zardí se Šárka jako růže v puku,
zamlklost oboum padla do duší.
Snad naslouchají ptačích písní zvuku?
Snad zjařenému vlastních srdcí tluku?
Či opíjí tak lesní ovzduší? –
Jest jarní den. Paprsků luzným jasem
celuje slunce omlazený les,
a jež sem přiletělo s jarním časem,
šveholí ptactvo sladkým lásky hlasem,
že druhu druh by slastí v náruč kles’.
A Šárka trvá v sladkém zadumání;
i Ctirad na rozkošnou děvici
zpit chvíli hledí. Aj, tu postřeh’ maní
ve bujném mechu cos, podobno zbrani,
a lesní roh už třímá v pravici.
„Toť její roh! Snad někde v lesa hloubi
on teskně hledá zabloudilou dceř.“
I zadul mocně do dutiny trouby,
že ozev s ozvem po lesích se snoubí,
a v brlohách se děsí plachá zvěř.
S výkřikem hrůzy Šárka vztáhla ruku,
chtíc osudné se zmoci trubky spíš;
však jako šípu, vymrštěn-li z luku,
tak zdržet nelze prchavého zvuku,
a Šárka žalně zvolá: „Pozdě již!“
Jak hejno lític sem se děvy sopí,
že rykem jich les v šíř se rozhlučí;
a než se Ctirad ku obraně vzchopí,
déšť šípů již se v jeho hrudi topí,
on mrtev klesá Šárce v náručí.
A Vlasta, k hotovému pomsty činu
s druhami svými běsně jásajíc,
klopotně pádí nazpět ku Děvínu;
netuší, za vlastní a družek vinu
že neodvratné letí zkáze vstříc.
A Šárka nesáhla juž nikdy k zbrani;
v panenské mysli její zavlád’ cit,
že jiné jesti ženy povolání
než války rej a krve prolévání;
jí na Ctirada nelze zapomnít.