POHÁDKA O KARLU VELIKÉM.
[19] PANU BRONISLAVU GRABOVSKÉMU V ČENSTOCHOVÉ.
[21] Posílám Vám, dobrý a milý Čechů příteli, skromný tento dar svých veršů, poněvadž nevím, jak bych jiným způsobem Vám děkovati mohl za tu věrnou a upřímnou Vaši příchylnost a lásku k naší zemi, k tomu království tak poníženému nyní v prach, k tomu lidu tak nespravedlivě světem zneuznanému, k tomu národu, nízkými nepřátely tak mrzce nenáviděnému. Vím, že posílám Vám dar jen chudý. Avšak mám se Vám přiznati, pane Bronislave? Ty verše jsou mi milé. Proč? Nuže, k vůli upomínkám, které lpějí na nich. Skládal jsem je totiž pomalu v létě v krajinách dávné své touhy, na nezapomenutelných poutích svých po Bretani a dokončil je pak na podzim v tichém, všeho ruchu vzdáleném koutku Pikardie, v chaloupce na břehu mořském. Skládal jsem je vždy na večer, vraceje se z „land“, stepí to, porostlých kapradím, vřesem a žlutě kvetoucím trním, kde duby šumí a žulové balvany jak zabití obři leží, vraceje se zamyšlen od menhirů a kromlechů, osvětlených měsícem, vraceje se z vesnických hřbitůvků, kde šedé, vytesané „kalvarie“, Bretani tak zvláštní, se svými tragickými skupinami a dlouhými theoriemi dějepravných osobností se rýsovaly na mračném nebi jako zkamenělá středověká mysteria, vraceje se ze stínů mechem porostlých, v lesích ztracených, k zemi shrbených gotických kostelíků, jejichž klekání mě doprovázelo daleko pustinami, vraceje se z opuštěných, prázdných, zčernalých zámků, drolících se do dřímavých, kvetoucím leknínem krytých vod svých bývalých příkopů, vraceje se od strmých, pustých mysů, kol nichž moře z hluboka štkalo a vítr naříkal a kde kamenné kříže čněly a jako prsty ukazovaly na hvězdy...
[23] A lidé, v jejichž společnosti jsem celý ten čas trávil? Byli to pasáci v samotách, rozumějící tajuplnému výrazu v očích němé tváře, rybáři, zápasící po celý život s bouřemi a vlnami, námořníci, jejichž staletí stará modlitba: „Bože, buď s námi, neboť loď naše je malá a moře nesmírné“, je jako z épa vzata a z evangelia zároveň, poutníci, putující od kostelů k zázračným studánkám, žijící v stálém styku se světem legend a zjevení, babičky, předoucí na prahu domů v slunci, mající vzezření sibyll a chovající v paměti mythy a tradice zapadlých věků, čeledínové a služky na některém starém v jabloňových sadech jako na dně vody ponořeném dvorci, žijící jako v idyllách a tvořící si bájné pojmy o neznámém, vzdáleném jim svět a konečně děti, které při prvním pohledu na mne přede mnou strachem prchaly, – tak málo byly zvykly vidět cizí tvář – a které jsem teprve „ochočovati“ musil, než mi odpovídaly. Teď pochopíte zajisté, proč mi ty moje verše se staly jaksi milými. Nahlédnete teď, proč jsem psal tenkráte pohádku. V tom takřka mimozemském okolí, mezi hroby druidů a dřevněbretonských, přeludově mocných světců divotvorců, v tváři těch pradávných moří, řek a hor, ve společnosti toho keltického lidu, těch duší podivuhodných, tak prostých, plných krásné víry a visionářské obraznosti, jejichž jen zpola francouzskou mluvu jsem sice těžce chápal, ale jejichž nitro mi bylo jako otevřená kniha, v tom okolí a v té společnosti nemohlo snadně nic jiného vzniknouti než pohádka! Nevím ale, najdete-li stopy všech těch dojmů v ní. Jsou city, které nám tak do duše zapadají, že tam jako pohřbeny zůstanou, a ani umění, ta silná čaromoc, nedovede je pak vyvolati z tůně mlh. Co nás nejvíce dojalo, dovedeme snad nejméně vyjádřiti slovy. Pomněte jen na zvuk některých zvonů, na šumění moře, hučení lesů – dovedete jasně vysloviti, co jste vše cítil, když vám zněly v sluchu? Ó, toho vlečného zápasu při tvoření se vzdornou proti duchu hmotou! Avšak buď práce moje jakákoli, přijměte ji přátelsky, neboť přátelsky jest Vám podána. V kraji „dubů a žuly“ vyrostla má báseň, a s pozdravem posílám ji k Vám, tam do toho melancholického kraje písku a borů, kde žijete, do té země mnou tak milované, jako moje Čechy Vámi jsou milovány, do země bílého orla, tak krví a slzami posvěcené, jako země někdy černé orlice!
V Paříži, v říjnu 1889.
J. Z.
24 To tenkráte se stalo, nad Rýnem když Karel Velký v Ingelsheimě dlel, kam všechno panstvo z celé říše své byl pozval k svaté smíru slavnosti, klid v duši maje, činiv pokání za velký hřích svůj, kterým pobouřil tak mnoho srdcí věrně oddaných, – to tenkráte se stalo, podivné že třikrát po sobě měl zjevení, jež opět klid mu z duše plašilo. Noc každou totiž, v sen když upadal, se Gabriel mu zjevil archanděl ve slunné záři, v hávu jako sníh, a pravil mu: „Vstaň, vyjdi na loupež, Bůh káže ti, bys vyšel v noci krást.“ V to slovo věřit Karel zdráhal se – však po třikráte když ten samý zjev, ten samý vzkaz mu přinášela noc, a archanděl když hleděl přísněj’ vždy a určitěj’ když znělo poslání: tu pokořil se Karel Veliký, vzal vetchý plášť a přilbu rezavou a vyšel z hradu tajně sám a sám bez přítele, jen s věrným mečem svým. Les nad hlavou mu šuměl, u nohou se Rýn mu valil, stříbrolesklý drak, pod hvězdokrytým nebem nesmírným. [25] Tam pozved Karel zraky v modlitbě a pravil Bohu: „Který trestáš hřích můj nevědomý tímto úkolem? Jen velká pýcha může zasloužit tak velké pokoření. Na paměť mi přiveď den, kdy jsem tak pyšným byl!“ A sotva že to řekl, ulek’ se, neb viděl před sebou hned bledou tvář své sestry Blanciflory, vzpomněl si, jak tvrdě ji byl k sňatku donutil přes její slze s mocným Egmundem, jenž pyšně vládl krajem porýnským. Byl nutil ji, když jednou zahlédl, že světlé zraky její blankytné se upíraly v cudném blouznění na krásnou tvář Bazina z Hingantu, jenž bretonským byl prostým rytířem. Zrak Bazinův byl stejně blouznivý a Karlovi tak bouřila se krev nad tím, co zdálo se mu smělostí že v podezřivém záští hluch a slep, hned Bazina z paláce vypudil, za zrádce jej křivě prohlásiv, že v hněvu svém i kázal zabrati hrad jeho otců v kraji bretonském. a statek odejmout mu veškerý. Tak zmizel Bazin jako ze světa a Blanciflora s pláčem podala svou ruku Egmundovi před knězem. To Karlova jí byla odměna za velkou lásku její sesterskou! To odměna za strastnou, dlouhou pouť, již do Bretonska byla konala ku hrobu poustevníka svatého do pustých lesů, bosa, v modlitbě za velký Karlův, rouhavý ten hřích, za onen hřích, z něhož se zpovídat tak dlouho zdráhal, Bůh až učinil div plný hrůzy: Pít když Karel chtěl při velkém hodu v prostřed manů svých, tu ode rtů mu víno prchalo, kdykoliv číši k ústům naklonil. Bled povstal od stolu a rozprchlo se dvořenínstvo v němém úžasu. 26 Den na to klečel Karel před knězem a zpovídal se ze svých hříchů všech, ten velký ale opět zamlčel, neb krušila jej upomínka tak, že vázlo slovo, že se topilo ve tůni slz, jak oheň palčivých. Tu učinil Bůh zázrak nový zas, hle, před knězem stál anděl Gabriel, měl velké psaní v ruce, v kterém hřích byl Karlův napsán jako plameny. A císař upřel zraky na písmo a jako ze mluvě, pověděl vše, co tam psáno bylo, kajícně. Tak rozhřešení dosáh, konečně. Hřích jeho těžký ale tento byl: Před vraty svého zámku pověsit dal Karel zvon a právo každý měl, jenž trpěl křivdu, hlučně zazvonit, ať ve dne bylo to neb kdykoli, a Karel stával s lůžka, od stolu, by sloužil mu a křivdu napravil. Kvas jednou byl na zámku veliký, smích síní zněl a víno šumělo ve zlatých číších, náhle když tu zvon hřměl zasmušile hlukem veselým, a Karel pozved ruku: „Ticho buď,“ řek’ slavně císař, „volá povinnost.“ Hned umlk’ smích a vyšli před zámek, by žalobníka Karlu předvedli. Však vrátili se sami, před zámkem vše pusto bylo, prázdno, nikoho kol vidět nebylo. Snad zahoupal to vítr pouze zvonem? Sotva tak když domluvili, slyš, tu zazněl zas zvuk zvonu mocně, smutně, příšerně, jak ve zoufalství, v strachu, v úzkostech by se kdo dovolával pomoci. A znovu spěchali zas před zámek a bled se vrátil jeden ze sluhů a řekl: „Pane, je to podivné, co povím ti. Nestojí před hradem, 27 jak myslíš, člověk. Všude pusto je, však kolem srdce zvonu svinuto má dlouhé hrdlo zmije strašlivá a o zvon bije jím, a stočeno má kolem lana lesklé tělo své. Co jest nám činit, pane, s obludou?“ Vstal Karel rychle na to od stolu, sed’ na soudní, vysokou stolici a pravil klidně: „Dvéře dokořán hned otevřete, stranou ustupte a nechte vejít zmiji. Také jí po právu stane se, jak každému.“ Když vyplnili rozkaz císařův, v síň vklouzla zmije, sykot slyšeli v tom velkém tichu, které nastalo, neb každý napjat byl, jak skončí as ten příběh nezvyklý a podivný. Když řadou dvořenínů spěchala, z nichž mnohý o krok couvl mimoděk, tu hrdě zmije hlavu vznášela, však před trůnem když stála císaře, o stříbrolesklý ohon opřena, hned šíji sklonila a pod nohy mu hlavu položila, vzdychajíc jak člověk bolně. Dojat Karel děl: „Mne za pomoc tvor žádá nešťastný!“ A sklonil se a řekl: „Ubohá, dej na jevo, kdo tobě ublížil, a dávám slovo své, že pomohu!“ Hned vzpřímila se zmije, hleděla na rytíře, již stáli ve zbroji blíž císařovy soudní stolice, pak pomalu se brala ke dveřím, zpět na rytíře ohlížejíc se a Karel děl: „Tři z vás ať za ní jdou, jest patrno, že zve vás za sebou.“ Tři reci mlčky meče tasili, ve jmenu božím šli, kam vedla je. Do hlubokého hvozdu za ní šli, jenž modrý, dřímal v klidu poledním, hloub vedla je a hloub, až v taký stín, že zdál se nocí za světlého dne, 28 tam v skále velké brloh uzřeli, kam zlaté slunce prodíralo se skrz dubů houšť, a děsná ropucha, jíž jedy z tlamy temně tryskaly, v něm seděla a tíží dusila tři mladé zmije, polomrtvé už. A zmije žalobnice syčela a slzy padaly jí z očí teď, a prosebně na reky hleděla. Nuž, chopili se muži ropuchy, ač v zlobě kalné sliny chrlila, a přivázali pevně na štít ji a přinesli ji před soud císařův, a Karel odsoudil plaz příšerný, a ukrutnici kázal uvrhnout do studně zapadlé, a zasypat, by nikdy více na den nevyšla. V ten samý den, když císař večeřel, v síň vklouzla opět zmije, ku stolu se tiše plížila a vzpřímíc se, nad číší císařovou sklonila svou lesklou hlavu, zraky zablýskla, a shodíc zlaté víko, pustila z úst krásný prsten s rudým kamenem do purpurného vína, tiše pak, jak byla přišla, opět zmizela: Dík, němá tvář, tak dala na jevo. A Karel dojat, mlčky, zamyšlen, ten zlatý prsten navlék’ na malík a zahleděl se v divná znamení, jež vryta byla v rudý drahokam, a nikdo nedovedl vysvětlit, co v sobě tajila těch črtů spleť. Však byla jedna bytosť na světě, jež uhodla to, Karlu na zkázu. Nedlouho totiž po tom příběhu byl velký lov, a Karel zabloudil do lesa hluboko, a sám a sám, když smrákalo se, přišel na místo, tak podivné, jak nikdy neviděl. Dub nesmírný na šedé skále stál a jeho svislé větve vrůstaly zas do země a chodby tvořily, 29 jak v katedrálách, stinné, vysoké, a z pode pně proudilo pramenů šest křišťálných a vzhůru letíce se křižovaly, oblouk klenuly, jenž zdál se býti urobený z hvězd, tak ve soumraku trysky leskly se. Pod nimi lůžko stálo kamenné, tak mechem porostlé, že zdálo se být smaragdovým. Plané růže květ je objímal a věnčil květem svým, a na tom lůžku žena ležela tak bílá jak té plané růže květ, tak spanilá jak večer zlacený už klonícím se sluncem, smutná však den jako snivý v dumném podzimu, a nehybná jak kámen na dně vod. Dech králi tajil se, šel blíž a blíž kol sloupů z vod, pod klenbu hvězdnatou a nad lůžkem se sklonil kamenným a nížil hlavu k tváři spanilé, plavé vlasy polštář tvořily jak z paprsků... Jak krev mu proudila v tom srdci jeho silném, rekovském! Bouř náhlé lásky zachvátila jej, a třesoucím se hlasem zavolal: „Vstaň, spanilá, otevři oči své, sen setřes rychle s víček, u nohou pán světa klečí ti, hold vzdávaje!“ Sbor ptáků splašen, s křikem zdvihl se – však žena sebou ani nehnula, jak těžký kámen mrtva ležela. Tu propuk’ Karel v nářek divoký, a třásl jí, jak by ji zbudit chtěl z té mrtvé tíže; pak když celovat však počal chladné čelo, zavřené ty zraky, temnou řasou zastřené, tu pomalu se víčka zdvihala, a jako úsvit se to jasnilo pod nocí řas, vzdech na rtech zachvěl se, a slova podivná jak ptáků svist, jak ptáků sladký švehol vyšla z nich, a bílá ramena jak horský sníh kol jeho šíje vzdušně kladla se. „Ty žiješ!“ zvolal Karel radostně. 30 A ona na to „Žiju skutečně?“ A smutný úsměv přelét její tvář, a zraky plny touhy těkaly po stromech, po vodách, po obloze, a sněhobílá její ramena šíj jeho pustila a zdálo se, že celou obejmouti přírodu se snažila... Pak klesla žena zpět na lůžko zas a slzy tekly jí jak perle z očí, v tiché žalosti. „Co rmoutí tě?“ se Karel smutně ptal. A ona na to: „Žíti chtěla bych, ach, žíti v pravdě! Slunce, světlo pít a teplý proud mít krve v žilách svých, být tvorem živým, ženou, člověkem!“ Tak volajíc, tvář v dlaně ukryla a štkala, štkala v čirém zoufalství. „Vždyť žiješ!“ pravil Karel, táhl ji na srdce svoje, hlasně tlukoucí, a žhavým rtem šíj její celoval a plavé vlasy, bílá ramena. Tu liliovou její bytostí šleh’ ruměnec jak růže v rozpuku, a bráníc mu, tak snivě šeptala: „Věz, feja jsem, ne ženou, člověkem. Co feja, chápeš? Sen, ne skutečnost! My duši máme jen, jak strom ji má a každá květina, jak má ji pták. Ta duše nesmrtelnou není, ach! Je pouze jako van, jak vůně je! Náš život jest, jak život květiny. Ty viděl jsi, já mrtva ležela, bez vůle tak, jak trčí tento strom, jak pne se tam u vody bylina! Co slunce jesti stromům, květinám, to nám jest láska... Slunce zapadne, a květ se zavře, není více živ. Ty celovals mě v lásce, vášnivě a vzešlo slunce moje, život můj. Ty brzy přestaneš mě milovat – a budu opět mrtva... žel, ó žel!“ „Má láska,“ zvolal, „nikdy neskončí, dech dokud bude, věř, mi, v prsou mých! 31 Ty’s první žena, kterou miluji, ač zasnouben jsem ženě jiné už! Však přervu svazek, jenž mě tíží teď!“ A hluboce jí hleděl do zraků, kde jasnilo se víc a více vždy, čím dél v ně hleděl. Dlouho mlčeli, pak pravila mu: „Dím, že fejou jsem... Ty člověk jsi, a zakazuje Bůh, by člověk jiný miloval než tvor zas lidský... Běda tobě, zví-li kdo, že svévolně jsi protrh’ onu hráz, již stavěl Bůh a dávný lidský řád. Ach, jaké čekají mě bolesti! Ty podlehneš v tom boji nerovném, a obětí pak budu já, jen já! Jdi! Prchni! Nech mě! Vrátím se v své nic. Zas budu vidmem, snícím o světě!“ A zakryla si opět dlaní tvář, však Karel zvolal: „Zanech žalob svých! Řád lidský, pravíš? Já jej stanovím! Jsemť pánem světa! Zákon, vůle má! Jsemť císař římský, Karel, Franků král!“ A feja na to: „Zdráv buď, králi můj! Však nepravils, že jsi už zasnouben? Mám s jinou dělit se o lásku tvou? Smrt je mi milejší než sokyně!“ Sed Karel na lůžko teď vedle ní a pravil: „Slyš, jak vše se událo, a uvidíš, že přece volným jsem... Nuž, mého žití poznej celý běh... Ač světa pánem se teď nazývám, přec protivenství velká snášel jsem. – Můj otec, Pepin, Franků slavný král, pro nejkrásnější ženu na světě své posly poslal v zemi dalekou, kde mladé slunce ráno koupá tvář svou spanilou, než vyjde na cestu tu dalekou po jasném blankytu. O ctnostech jejích jeden byl jen hlas, o její kráse pěvci zpívali, a Franků země vítat dychtila dceř královskou, jež Bertou zvala se. Na hranici své říše Pepin stál 32 a čekal její příchod. Nesmírný tu dál se zločin! Kojná Bertina, jež jela s ní, svou dceru podvrhla když kněz byl oddal krále Pepina a nevěstu, již hustý závoj kryl dle zvyku země, jež ji zrodila. Ten závoj pozvednouti ženich směl až v síni svatební – kam dceru svou ta zrádná kojná lstivě uvedla na místě nevěsty po oddavkách, a pravou Bertu sluzi prodajní do hvozdu vlekli. Ji však usmrtit, jak kázáno jim bylo, nechtěli: jim odvahy se nedostávalo, když andělský viděli její zrak, víc na ně s útrpností upřený než s bázní před smrti, a uprchli a nechali ji vlkům hladovým. Však Bůh ji chránil. V lese hlubokém zvuk uslyšela zvonu, klekání to v blízké zvonili vsi, došla tam, a v mlýně starém, cele omšeném, ji přijali. Tam v službu vstoupila, neb přísti uměla tak překrásně, že každá nit se zdála paprskem, již upředla. A učinila slib, že chotě svého hledat nebude, neb lásky pro Pepina neměla, a myslila, když Bůh to bude chtít, král sám že najde ji a na jevo že podvod přijde. Řekla v pokoře své hluboké tak srdci vlastnímu: „Kdo ví, snad trůnu ona hodnější než já? Dle ovoce se pozná strom. Zde milo jest v té lesní tišině, a doškem kryté střechy miluji.“ A zůstala a leta minula. – A zatím Berta ona nepravá na jejím místě byla královnou. Dle ovoce se poznal brzy strom: tak zlá a pyšná byla královna, že o tom zvěsť se šířila, že vnikla až do krajin dalekých, kde Bertin otec vládl milený, 33 a matka pravé Berty pravila: „Jak mohu uvěřiti změně té? Zrak vlastní jen mě může přesvědčit!“ A na to na cestu se vydala a do Paříže jela návštěvou. Když branám už se města blížila a Pepin král jí spěchal v ústrety, tu úžasem a zmatkem zmírala ta nepravá, ta lživá královna, a její matka, k smrti ubledlá, jí radila: „Na lůžko lehni své, a závojem se přikryj nejhustším a nech mě jednat.“ Večer pozdní byl, a lži-Berta se po tmě choulila na lůžku pod pokrývku z purpuru, a máť když vešla pravé královny do paláce, tu kojná zvolala: „Ó, paní moje, jaké neštěstí! Tvá dcera příchodem tvým vzrušena tak byla radostně a prudce tak, že smrtící ji mdloba schvátila. Do komnaty tě pustit nemohu.“ Však královna jí děla: „Vidět chci své drahé dítě! Ustup, odvážná!“ „Ne,“ děla kojná. „Věz, že umírá, tvůj pohled ranou bude poslední!“ Však královna se svíce chopila a spěchala k své dceři: v úžasu teď kojná světlo shasla královně a zvolala: „Ji paprsk usmrtí nejslabší! Hrozí jí slepotou!“ Však mezi tím přec purpur královna v zlé předtuše už s lůžka shrnula a výkřikem, jenž celým domem zněl, svůj velký úžas dala na jevo, a král když přišel, jeho baroni a celý dvůr, své roucho roztrhla a velkým děla hlasem: „Kde má dceř? Já Bohem zaklínám tě, Pepine, bys pravdu řekl. Co se dělo s ní?“ 34 „Tvá dcera zde na lůžku nemocna, a bleda jako růže vadnoucí,“ děl na to král; však ona zvolala: „Toť dcera služky mé, ne dcera má! Zde spáchán zločin, černý, ukrutný!“ A kojnou vzmachem strhla k nohám svým a zahřměla jak bouře: „Kde má dceř?“ „Je mrtva,“ řekla služka nevěrná, jíž zoufalost teď náhle dala klid, „já zabila ji – nyní suďte mě.“ A upálili ji v tu samou noc a její dcera slovem jediným se nesnažila krále uprosit, na vlastní bezpečnost jen myslila, dva syny své, jež choti zrodila, za ruce vzala, na zem poklekla a tichým hlasem takto prosila: „Pro děti svoje, králi, ustrň se! Ó nezapuď mě! Jsem přec chotí tvou, vždyť kněz mě s tebou oddal před Bohem, a vinna nejsem, vinu nese máť, neb čarovný mi dala nápoj pít, že bez vůle jsem byla úplně, a bylo pozdě, když se vrátilo mi vědomí... A pozděj, králi můj, já milovala příliš, příliš tě... A Berta byla mrtva...“ Mlčela a chvěla se, zda nepozná tu lež, zda nezbudí se teď mu v paměti zvuk sladký toho hlasu, který zněl tak tiše, čaruplně před knězem při oddavkách... Však bolem zničený byl Pepin tak, že v pravdě tupým byl a pravil jí: „Ač cizí budeš mi, ne chotí víc, přec nezapudím tě, svým dětem matku nechci odejmout. Žij v komnatách svých dál co královna.“ 35 To stačilo jí. V pýše žila dál, a Pepin v smutku trávil život svůj, neb poznal teď, že svatokrádeží jej oloupili o ten ráj, o němž byl snil, když hledal nevěstu. Po boku vetřelkyně zklamání byl nesl mlčky, dlouhá po léta, v svůj osud oddán, který trpkým sic se jemu zdál, však samourčeným: měl ženu, kterou sám si vyhledal! Teď ale, vida, že byl blízko tak u pramene sladkého blaženství, že na zemi ta vskutku žila kdys, jež jeho mohla býti andělem – teď klesal zničen pod svým břemenem, a nad svým štěstím truchlil zmařeným. Na tváři jeho úsměv nedlel víc, a v hloubi srdce o té Bertě snil, již nikdy nebyl spatřil tváří v tvář, a každou noc se nyní zdálo mu, že vidí ji pod hustým závojem, a po každé, když ruku pozvedal, by závoj strh’ a posléz uviděl zjev její nebeský, tu zmizela, a v zoufalosti Pepin vzbudil se. – Rok asi tak žil Pepin v smutku svém, když jednou v lesích bloudě dalekých, se na pasece octnul květnaté, na které šedá, tichá vesnička se tulila na břehu potoka. Mlýn starý, lišejníky porostlý, stál opodál za řadou jabloní, a v lomenici jeho vysoké, kde kamenné se stvůry šklebily co ozdoby na deště chrličích, král malé okno viděl věnčené rév svěžím listem, z dola rostoucích a pnoucích se až vzhůru na střechu, a oknem tím, jímž slunce vnikalo jak zlatý proud do bílé komnaty, zřel Pepin dívku krásy úchvatné a dojímavé, k duši mluvící. U kolovrátku tiše dumala, na kterém vlaštovky dvě seděly 36 a sladce šveholily bez bázně před sousedkou svou: Berta byla to. Krok svého koně Pepin zarazil, zrak stíně rukou, nepohnutě stál a šeptal si: „Div krásy takové vždy tušil jsem ve snách o Bertě své, zjev takový as kryje závoj ten, jejž nikdy pozvednouti rukám mým. ach, přáno není!“ Vláha stoupala mu do očí, byl dojat hluboce. A Berta hlavu zvedla, hleděla na slunnou krajinu a viděla před okny jezdce. K srdci hnala krev se veškerá jí, nachem vzplanula, neb chotě svého rázem poznala. Od doby té, co v mlýně žila zde, se v nitru jejím velká proměna, ač pomalu, přec hlubě udála: Jak Pepin o ní stále věrně snil, tak jeho zjev čím dál tím určitěj jí opanoval duši, klíčila jí láska k němu zvolna, pomalu, však silou jarní v ňadrech, rozbřeskla se jako bájné světlo posléze, a plnila ji touhou unylou. Co prolévala slz, co modliteb ach, denně k nebi vroucích sílala! Jen jednou chtěla uzřít v očích těch (k nimž vlastní zraky tenkrát pozvednout se neodvážila, když ruce jim kněz před oltářem božím spojoval) ten záblesk lásky, který patřil jí! Na rekovská ta prsa položit jen jednou hlavu v něžné důvěře a zemříti: Jen toho přála si. A denně sobě smutně říkala: „On nepřijde, já nikdy neuzřím jej, který určen za chotě mi byl, jej, který kdys mi byl tak lhostejným! Tak tresce Bůh mě za ten pyšný chlad!“ A nyní stál před oknem Pepin sám, a zraky jeho na ni svítily! A spatřiv její zmatek, ruměnec 37 a záblesk lásky v zracích, koně bod a větrem letěl k mlýnu, zabušil na vrata uzavřená, jako bouř. A Berta pravila si: „Pozná mě snad podle hlasu, když s ním promluvím? Svou ženu nazpět žádat, důkazem mi není dosti, že mě miluje, chci, aby neznámou mě miloval a v nevěře mi věrným takto byl!“ A mezi myšlenkou tou dolů šla a řekla mlynářovi v rychlosti a jeho ženě: „Bohem zaklínám vás oba, učiňte, oč prosím vás! Ten rytíř kdyby na mne vyptal se, že němou jsem, mu směle řekněte.“ Tak pravíc, v komůrku svou spěchala a skryla v přízi zbledlou opět tvář. – A zatím mlynář králi otevřel, po pás se klonil, žena jeho též a Pepin zvolal: „Siví holubi, vy oba milí, pro Bůh řekněte, ta plavovlasá kněžna liljová, jež u vás přede v horní komnatě, jak v skromný přišla, vetchý tento dům?“ Děl na to mlynář: „Pane, služka jen tam nahoře nám přede v komoře, je pilná, věrná. Bůh sám ved ji k nám, s ní požehnání vešlo pod střechu. Proč kněžnou nazýváš tu ubohou?“ „Jsem král té země,“ Pepin řekl jim, „a byla-li vám služkou, paní teď vám bude na dále, já učiním ji kněžnou... Na tom srdci spočívat dnes ještě bude... Přiveďte ji sem.“ „Ne,“ řekl mlynář neohroženě, „jest čistá, králi, v lásce spočívat na srdci tvém, věz, nikdy nebude. My chovali ji jako dítě vždy, a dál ji chránit, moje povinnost. Můj pane, odpusť smělost sluhům svým.“ 38 Král Pepin dupl nohou volaje: „Z úst jejích vlastních uslyšeti chci, že odmítá mě – pak se podrobím.“ „Je něma, pane,“ mlynař odvětil a sklopil oči, lhát jsa nezvyklým. V tom vstoupla Berta jako anděl v síň: šat její prostý, háv jak královský, jí krásné tělo jímal souměrné, a světlo jako z hvězd jí z očí šlo. Tvář byla bledá, ruka chvěla se, když zvedla ji a králi dala list, v němž slova tato stála napsána: „Zda na tvou lásku, pane, právo mám, to rozhodnouti sluší pouze mně. Nuž, miluji tě. Tedy budu tvou.“ Hvozd hluboký kryl v lůně starou věž, již břečtan jímal věčně zelený, a na tisíce lesních holubů na římsách hnízdilo tam, celý mrak jich vždy se nesl kolem ve slunci a vzduch se plnil tichým vrkáním. V tu věž, jež byla uvnitř jeden květ, neb volně vítr nes’ tam semena do rozdrobených komnat bývalých, v tu věž král Pepin unes ženu svou, o které netušil, že jeho jest, tam láskou zpit ji nesl k večeru, když bílý měsíc vyšel nad lesy, a ráno když se rděly červánky a Berta v blahém ještě byla snu, král Pepin trpce tak si vyčítal: „Ó prokletý vír smysl mámivých! Já nevěren se lásce svojí stal, své Bertě, která mezi anděly! A k vůli komu? K vůli dívce té, jež prvnímu se vzdala pokynu!“ A odvrátil se s hněvem, rozzloben, od spící ženy, na to dýku vzal a vryl ta slova spěšně do stěny: „Jsem vinen před tvou tváří, odpusť mi. Přijď pro svou odměnu, kdy libo ti, já nezapru svůj zločin před světem.“ 39 Pak vyšel z věže a sed na koně, pryč uháněl jak vichr, lesní tmou. A Berta, když se pozděj zbudila, ta slova čtla, do dlaní skryla tvář, nach studu polil ji a šeptala: „On tedy neví, co že láska jest! On zneuznati tak mne dovedl! Já pouhou jemu byla rozkoší! On mého srdce tlukot neuhod, a prodajná jsem jemu zdála se. Nač poznati se tedy dáti mám? Ne, zklamané, smrt čeká tiše teď, jest jediné, co zbývá“...zbývá...“ V starý mlýn se na to vrátila, však žila dál, a brzké smrti již si nepřála, neb dvojnásobný život cítila ve bystrém svého srdce tlukotu, plod svatební té noci zrodil se, syn Pepinův, já, Karel, Franků král. O matce své jen kleče mluviti mi sluší. Do očí mi vstupují vždy slzy při té svaté vzpomínce! Čas mého dětství, ach, jak krásný byl v tom tichém kraji, v lesích stopeném, v tom starém mlýně, jehož klapání v snách ještě někdy slýchám, útulné. Jak bděla drahá matka nade mnou, jak povahu mou krotila, a přec mě vedla k tomu, mužem být! Je-li v mém srdci přímost, odvaha, je-li v mém srdci stopa něhy jen, pak matce své za vše to děkuji. Ne báti se, však vášně krotiti, to snažila se vždy mi vštípiti. Když čtrnáct let mi bylo, řekla mi, kdo otec můj, a na to pravila: „Jdi do Paříže, směle k němu vstup a hlas se k němu, třeba veřejně. Tě volá jiný osud, dítě mé, než věk svůj trávit v lesní samotě. Snad šťastnější by život tvůj byl zde, však vlastní štěstí není nejvyšší cíl člověka. To pozděj pochopíš.“ 40 A na to meč mi dala, šípy, luk a žehnala mi, v slzách loučíc se. Tu poprvé i já se plakat jal v svém životě a štkaje zvolal jsem: „Proč od sebe mě, matko, posíláš? A nikdy více nemám spatřit tě? Proč nejdeš do Paříže se mnou též?“ Klid vrátil se jí v tváře ubledlé, a krásné její zraky zdály se dvě tůně odříkání zbožného a tiše řekla: „Přijdu za tebou, neb povinnost mi káže, abych šla, ač raději bych stranou zůstala. Ne dříve půjdu však, než dokončím ten tenký závoj, na němž tkám a tkám tak drahná leta... Patnáct dlouhých let! Už v blízké době skončen bude však. Jdi, synu můj, a slova nepromluv ni jediného o mně s otcem svým, jen pouze řekni, kdo že matka tvá: ta služka v mlýně, vezdy předoucí, ta opuštěná v lese ve věži v té rozdrolené, plné holubů... Nuž, nyní jdi, a stále miluj mě, trp ústrky, jež na tě čekají, i úsměšky, jež na máť uslyšíš. Měj ve mne víru, já tě nezklamu.“ Tak loučila se se mnou, světice, a nastoupil jsem do Paříže pouť. Jak pták se cítí volně na nivách, tak já se opojoval prostorem, já světlo pil a vzduch a v prsou mých cos rozpínalo křídla mohutná a pobízelo k letu smělému. Já začal tušiti, že určen jsem pro velký cíl, a hlavu zvedal jsem jak oř, jenž větří blízké bojiště. Když do Paříže posléz přišel jsem, byl na ulicích velký ruch a hluk: Král Pepin byl se vrátil nedávno do svého města z bojů vítězných po léta trvajících v cizině, 41 a slavně před palácem hodoval dnes s dvorem svým, a každý přístup měl až k nízké mříži, která dělila lid zvědavý od hostů králových. K té mříži jsem se statně dotlačil a z blízka, po prvé jsem uzřel teď jej, který byl mým otcem. Zatlouklo mi srdce divoce, ne radostí, neb vedle něho žena seděla na zlatém stolci, pyšná, pošmurná: To byla královna. Já třásl se. To mojí matky bylo místo přec? Já nenáviděl krále Pepina v tom okamžiku i tu královnu, vzlyk nevole mi hrdlo zužoval. V tom slyšel jsem, jak někdo za mnou děl: „Ten zlatý pohár král teď pozvedne a vypije na zdraví královny. Ač Pepin ženu nemiluje svou, přec starý zvyk mu nelze porušit.“ V tom král po zlaté číši ruku vztáh’, však rychleji než blesk já chopil luk, šíp zafičel, a pohár převržen svůj rudý obsah rozlil po stole, jenž tek’ na bílé roucho královny, kde zaplál jako skvrna krvavá. Hluk nastal nesmírný, mě chopili a odvléci mě chtěli, já se rval jim z rukou statně, tak že kynul král a že jim kázal, by mě přivedl. Když před ním stál jsem: „Chlapče,“ řekl mi, „kdo jsi, a kdo tvůj otec?“ „Pepin král,“ já hrdě řekl. Král se zarazil a odpověděl: „Věru, byl bych hrd na syna, jenž má tolik smělosti.“ „Já na tebe však, otče, nejsem hrd,“ jsem vášnivě mu zvolal v odpověď, „neb zradil jsi mou matku, zapomněl, tam v staré věži, v lesích hlubokých, kol které mraky bloudí holubů... V mlýn vrátila se... Přede, závoj tká a tisíc slz už do něj vetkala.“ 42 Pláč usedavý, horký dusil mě. Král Pepin zbled’ a snivý smutek dlel mu v očích teď a šeptal: „Pravda to? Tvá matka ona dívka... krásy div?“ Pak přitáhl mě k sobě, líbal mě a zahleděl se v tvář mou, šeptaje: „Toť její obraz... Dítě, nermuť se... Já nezapomněl nikdy docela... Po leta dlel jsem v dálce, lítý boj dny moje plnil...“ A pak hlasně děl: „To jest můj syn, juž všichni vězte to! U mého dvora bude nyní žít. Jej milovat, jest o mou přízeň dbát.“ Tu všickni klonili se přede mnou; jen královna se hrdě vzpřímila a řekla: „Pane můj, jsi studu prost, před tváří mou přiznáváš nevěru.“ A na to Pepin: „Paní, dobře víš, že na mou věrnost nemáš nárok, ty, již podvod uved’ v lože manželské.“ Do rtů se hryzla pyšná královna a řekla zlobně: „V kalu rmutném kde jsi levobočka svého hledal máť?“ „V tom kalu ne,“ řek’ Pepin uražen, „kde zrádné kojné pikle kujou své.“ Od stolu na to vstala královna a z toho dne mě nenáviděla. Rok plynul rychle, mnoho trpkých chvil jsem snášel za tu dobu; narážky na matku mou a nejasný můj rod se ozývaly; tajně, pokoutně lži rozsévala lstivě královna, a často polil tvář mou ruměnec, když nedoved’ jsem dáti odpověď na chytře nalíčené otázky, a víc než jednou zbraň jsem vytasil, a dobrá rána byla nejlepší 43 pak odpověď a také nejkratší. Po celý čas však víru pevnou měl jsem v hloubi duše, z chmur těch vítězně že vyjde pověsť drahé matky mé nad slunce jasnější a skvělejší. A moje naděj došla splnění. Král Pepin rozesílal posly své po celé říši, do Paříže zval své barony a celé rytířstvo, neb v určitý den ustanoviti za následníka syna svého chtěl, Remfréa, slavnostně a posadit mu korunu na skráně veřejně. A z celé říše se to hrnulo a nevídanou, velkou nádherou se město zdobilo a králův dům. Den slavný vzešel, zvony hučely, třpyt zlata hořel jako plamenem na hávech purpurových, celá síň, kde prestol stál, drahými kameny se jiskřila. Král stoupl na trůn teď a vedle něho stála královna a nesla perel celé břemeno na šíji a na pyšné hlavě své. Už klekal Remfré k nohám královým už na skráň položit král korunu mu právě chtěl, když náhle jako zjev se objevila žena, závoj kryl ji od hlavy až k patě nejhustší, bez hluku, tiše jako plachý stín se nesla síní, rychle jako blesk a mocným vzmachem z rukou vymknula v tom okamžiku králi korunu, když blízko čelu byla Remfréa. Král couvl uleknut a tázal se: „Kdo jsi, že tak se směle blížit smíš? A počínání tvé, co znamená?“ Mé srdce ale mocně bušilo, a nebylo mi třeba otázky, já znal ten závoj, který po leta máť moje byla tkala. Z jeho řas teď zazněl sladký, snivý její hlas. „Já přišla“,Já přišla,“ řekla, „pro tu odměnu, již v staré věži, v lese slíbils mi. 44 Juž nejsem něma... Tážeš se, kdo jsem? Běh svého života já v závoj svůj po leta tkala... Viz a poznej mě, a královna tvá ať mě pozná též... A víš, ó králi, kterou odměnu – ne za svou lásku, ty ji neceníš – však za svá muka nezasloužená, na tobě žádati jsem přišla teď? Tvou korunu pro syna Karla zde, neb jeho jest dle práva svatého!“ A mezi tím co takto mluvila, jak čaromocí silnou lákáni. se zahleděli král a královna v ten závoj divokrásně zrobený, do jeho obrazů, jež líčily, jak Bertu vlekou v lesy hluboké, a nepravou jak vedou v snubní síň, a vše, co pozděj s Bertou dálo se. Tu bledla královna jak mrtvola, král ale třásl se jak osyka a pravdu pomalu jen chápaje tak pravil: „Sladký, stříbrozvuký hlas ten jednou juž já slyšel před lety! Ó Bože můj, to bylo tenkrát přec, když kněz mě oddával... Já bloud, já bloud, já královnou se ošáliti dal! Ty, která vedle mne jsi na trůnu, ty nestála jsi se mnou před knězem! Já oddán s Bertou byl a teprv pak vy vraždily jste drahou labuť mou!“ Tu pozvedla má matka závoj svůj, a spanilá jak luna na podzim se zjevila a jako glorie to dlouhé její, velké strádání jí s čela svatou září svítilo, a krásná byla jako v mládí svém. „Toť Berta!“ vzkřikla Berta nepravá a padla k nohám jí jak zničená, a král svou pravou choť teď v náruč vzal a pláčem oba mluvit nemohli, a celý dvůr v hlubokém pohnutí jak v katedrále trval v mlčení, a mnohý plakal s mými rodiči. 45 Já nadšen matce roucho celoval a ruce líbal otci v dojmutí. On posléz vzmužen, koruny se jal a na mou skráň ji vložil volaje: „Toť král váš příští, mého srdce syn, můj jediný manželský potomek!“ A všichni klekli kolem trůnu teď a zvolali: „Buď sláva Karlovi!“ Já zmaten stál, však nyní otec můj, jak bouře temný, Bertu nepravou za ruce jal a vzkřikl vášní bled: „Buď prokleta! Tys blaho života mi mrzce ukradla, můj mužný věk ty otrávilas, ty a matka tvá! Jak ona zhynula, tak zhyneš ty!“ A chvějícíma trhal rukama jí s hlavy diadém a rozšláp’ jej. Však matka moje, chráníc, vložila té nešťastnici ruce na hlavu, a sladkým hlasem, pevným, pravila: „Já nepřišla pro žádnou, choti, mstu! Já syna svého právo hájím jen, a synové tví jeho bratři jsou, jim lásku dlužen jsi jak Karlovi. Chceš krutě srdce jejich rozervat? Ne, z lásky k nim jich matky ušetři. Co stalo se, to nelze odčinit, to tam jest štěstí mládí našeho, nám nezbývá než hříchy odpustit, a v podrobení Bohu hledat klid.“ A zvedla pokořenou královnu a řekla tiše: „Byly časové, kdy milovaly jsme se sestersky. Bych pamětna jen oněch byla dob a zapomněla všechno ostatní, Bůh dej mi k tomu sílu – vůli mám.“ A k nebi jasný obrátila zrak a k zemi temně Berta nepravá svůj klopila, svůj krví podlitý. 46 Král Pepin, hlavu skloniv, takto děl: „Nuž buď, jak pravíš, ty má světice! Tvá sokyně ať žije v klášteře, ať hřích svůj pyká, odpusť jí ho Bůh; ty ale sedni na trůn, královno.“ A moje matka na to: „Králi, ne. Já nepřišla, bych v pýše žila teď, když v pokoře jsem žila celý věk. Já chotí tvojí věrnou zůstanu, však stranou nech mě žít jak v klášteře, a nikdy na mně, králi, nežádej, bych v nádheře se světu zjevila. Ty a můj syn – to celý buď můj svět.“ A stalo se, jak ustanovila, a přešťastni teď byli rodiče ti moji dlouho, dlouho zkoušení, a dvojí květ, mé sestry spanilé, na štěpu jejich lásky vykvetl, a naplnil je novým blaženstvím. A dokud matka žila, zářil mi jak ranní zora život radostný – když zemřela a Bertu nepravou na onen svět když Bůh též zavolal, a s chmurnou myslí král když seděl sám na trůnu svém, tu polobratrům mým se zdálo, pomstíti že povinnost jim káže křivdu, která stala se, jak tvrdili, jich matce. Spikli se a křivým nařknutím mne vinili, že nedočkavý zdědit korunu, o bezživotí otce zkouším se. Jak obelstili krále, jak v svou síť, svou lživou, lapiti jej dovedli, to tajemstvím mi věčně zůstane. Král Pepin na mne v záští zanevřel, a vida, že mi hrozí nebezpeč, já vlast svou zůstavil, hrob matky své, své nároky na mocné království, a v naději, že vyjde nevina má na jevo, za hranice jsem prch.’ – Můj osud do Španěl mě zavedl, kde, neznámého, v pohostinný dům 47 mě přijal Galafer, král toledský. Já tajil jméno své a do služby jsem vstoup’ co vojín. Ač byl pohanem, král toledský měl ctnosti veškeré, a sloužil jsem mu věrně, s nadšením. On miloval mě brzy; na slabých jen základech stál jeho trůn, a kol se hemžilo mu mocných nepřátel. Já třikrát vyhrál bitvy proti nim a vděčnost krále byla bez mezí, však s jeho přízní rostla zároveň i závist jeho dvora proti mně, a ti, již přízeň jeho měli dřív, teď pikle kuli tajně, schytralé a brzy k nepřátelům přidala se dcera jeho, dítě jediné. – A tato byla záští příčina: Já seděl jednou v chladu v zahradě pod růžemi, jež rostly vysoko jak duby na severu, stíníce vod tryskajících proudy šumivé před mramornými schody paláce, a množství tenkrát mladých sedělo tam mužů z rodů předních v království; my bavili se hlasně, vesele, když pojednou se otevřela mříž, jež, zlatá, palác uzavírala, a dlouhá řada dívek se schodů do zahrady se brala pomalu, jak hejno pluje bílých labutí. To družky byly dcery královy, a ona sama posléz, Galéna, se zjevila na schodech z mramoru. Já tenkrát ponejprv ji uviděl, jak úběl čistá byla její pleť, a oči její temně svítily, jak drahokamy jiskry sršící. Šat její dlouze za ní vlekl se jak z rána v nivách závoj světlých par. a třpytil se jak jíní na travách. Noc hustá vlasů květy z granátů jak diademem byla provita, a mládí půvab s tváří svítil jí, jak úsměv zory, když se rodí den. 48 Hned umlk’ hovor náš a hlučný smích, a všickni vstali, hlavy klonili, a mnozí klekli, když ji spatřili. Já sklonil hlavu též, však zůstal jsem, na místě klidně sedět. Galéna, když viděla to, zastavila krok a překvapeně na mne hleděla, ret její zachvěl se, a zdálo se, že říci chtěla cos, však mlčela a ruměnec jen přelét’ její tvář a v očích nevole jí svítila. Šla dále však a v růžích zmizela. Od doby té jsem třikrát viděl ji, a třikrát totéž jako po prvé se událo, a brzy cítil jsem, že Galéna mě nenáviděla, neb všickni začali se straniti mé společnosti, ba, sám starý král už méně na mne hleděl laskavě, a nepřátelé moji smáli se. Tu stalo se, že zase v zahradě jsem jednou seděl, chladu hledaje, když opět Galéna se zjevila, a tenkrát všickni padli přítomní na kolena. Já zůstal seděti. Tu uvolnila dívka zlobě své, a jednomu z mých druhů kynula, a hlasitě, když přistoup’, řekla mu: „Můj pane, prokažte mi službu přec, a ptejte se mým jménem rytíře, jenž povrhuje mravem rytířským, kdo je, a proč mě zdravit zdráhá se. Jest vznešenější jeho rod než můj?“ A v odpověď já řekl poslovi, když ke mně přišel, stejně hlasitě a nečekaje, vzkaz až vyřídí: „Věz, rod můj v pravdě vznešenější jest, však nepohrdám mravem rytířským! Ať kněžna nepřítele jmenuje zde v Toledě neb jinde kdekoliv, jenž v cestě by jí stál, a uvidí, zda pravým mužem jsem a rytířem. Že nevstávám a že se nekloním, 49 když kolem jde, to má svou příčinu. Slib učinil jsem: v zemi pohanů před jednou pouze ženou kořit se, před matkou Boží, pannou Marií.“ Ta slova slyšíc, kněžna sklopila své temné zraky; když je pozvedla, pych všechen byl z nich zmizel, plnila je sladká snivost jakás. Vrátila se tiše v dům, nešedši do zahrad. – Ne dlouho na to přišla hrozná zvěsť, že Bramant, mocný sultán africký, do Španěl připlul s vojskem nesmírným, tři království že padla před ním v prach jak duby v bouři a že táhne teď jak vichr rychle proti Toledu. Strach všech se zmocnil, pouze Galafer se mužně choval, zůstal nezlomen a chystal se na odpor rekovský. Já pomáhal, co síly stačily, a přísahal mu věrně vytrvat a při něm stát a padnout v jeho při, když vítězství nám neposkytne Bůh. Král veřejně před celým dvorem svým mě objal, políbil a nazval mě svým synem, drahým, vzácným přítelem. Tím roznítil však starou nenávist mých odpůrců a ti se usnesli, že slávu žádnou sklízet nebudu v tom velkém boji, který kvačil blíž. Už zvěděli jsme, že je nepřítel jen na dva dny od města vzdálený, a usneseno bylo, s úsvitem že vytrhneme Bramantovi vstříc. Když slunce zapadalo, lehli jsme, by spánek síly dal nám na zítřek, a v řadách našich kolovala číš, již bratry jsme do dna prázdnili. Když přišla na mne řada, soused můj mi podal zbylý doušek s úsměvem tak záhadným, že jsem se zarazil, a sotva že sem dopil, cítil jsem tak těžkou dřímotu, že potácel jsem na lůžko se, kde jsem zdříml hned. 50 Když jsem se vzbudil, světlý byl už den, a v mramorové síni ležel jsem, jež troje měla dvéře mřížové, a na nich těžké zámky visely, a viděl jsem, že byl jsem uvězněn. Třás’ veškerou jsem silou mřížemi, však marné bylo namáhání mé, a zuřivě jak v kleci divý lev jsem o stěny tlouk’ hlavou... Žádná zbraň, bych rozbil dvéře! Všechno volání bez odpovědi zůstalo a něm jak hrob byl celý prázdný, velký dům! Tu sedl jsem na chladnou podlahu a plakal jako dítě v zlobě své, a hlasně tak jsem zlobě ulehčil: „O poznávám tu bídnou vaši lesť, vy nepřátelé podlí, zrádcové! Však těžké beze mne vám vítězství as bude dnes! O slávu připravit vy bažíte mě. Bůh vás potrestá a zaplatíte lesť svou porážkou. Leč kdyby přece z boje vyšli jste – pak poznáte, koho jste zradili! Za svědka tebe beru, Pepine, můj otče královský, a tebe též, ty svatý stíne Berty, matky mé, že trpím bez viny, však černý den to bude pro mé škůdce, přísahám, až za ten skutek účty budou klást!“ A sotva že jsem takto domluvil, zjev jakýs skvělý, kmitání jak hvězd, za zlatou mříží stál, jak jarní van pach sladkých květů s vlekoucích se rouch šel chladnou síní, opálový lesk ve hřivně na šíji, rubínů pal shas’ v porovnání s ohněm ve zracích pod pyšnou klenbou temných obočí, a hlas jak klokotání slavíka tak pravil mi: „Teď vím to určitě, že pravdu děl’s, když tenkrát tvrdil jsi, že rod tvůj mého vznešenější jest! Ty nevstal jsi, abys mne pozdravil – já kořím se před králem Francie!“ A půvabnou svou hlavu slonila jak lilie, když vítr sadem jde. 51 Já překvapen a nedůvěřiv děl: „Ty posmíváš se, nenávidíš mě, a přišla jsi dovršit bídu mou.“ Tu krásné její zraky, plny slz, se vyčítavě na mne dívaly a řekla: „Proč mne podezříváš tak? Od doby té, co se mnou mluvil jsi tam v zahradě, a jméno nejsladší, to hvězdné jméno Panny Marie jsi vyslovil, o matce Boží sním, a zaklínám tě Bohem živoucím: Do Francie mě veď, do vlasti své, křtu dopřej mi, a duše spasení!“ A padla na kolena, mřížemi své bílé ruce vztáhla proti mně, a v úctě jsem ty ruce políbil a řekl pak: „Vždyť ale vězněm jsem!“ „Na dlouho ne,“ mi na to pravila a velký klíč ve zámku rachotil, a byl jsem volným. Radostí jsem vzkřik’. Teď Galéna mě vedla do dvora, kde kůň můj stál a zbraň mi podala a řekla: „Jdi, a vrať se vítězem! Mně ale slib, oč jsem tě prosila.“ Tu radostně já v náruč pojal ji a zvolal nadšen: Vůle staň se tvá, však slib mi též, že po křtu po svatém, a tenkráte, až na trůn usednu, mou budeš ženou a mou královnou!“ A Galéna se rděla, bledla zas, na moje prsa hlava klesla jí a zašeptala: „Já tě miluju... Ty neuhod’ jsi, že můj dětský vzdor, má nevole a záští líčené hned od počátku láskou byly jen? Ty nehledal’s jí, nehledanou vem, a nevyčítej nikdy mi můj dar!“ Tak pravíc odešla, a na koně já sed a spěchal k boji z paláce. 52 Hluk ohromný a zbraní chřestění mi dostatečně naznačily směr, kam brát se mám, a dobrý kůň mě nes’ jak na perutích vichr oblaka. Když dorazil jsem na pláň velikou a s pahrbku se díval, spatřil jsem u nohou svých, jak vojsko toledské se k útěku ve zmatku chystalo, a první z prchajících muž byl ten, jenž včera večer podal mi tu číš, tu zrádnou, která mě tak uspala, že téměř k bráně smrti vedla mě. Tu oběma meč chopiv rukama, jsem jedním rázem hlavu srazil mu a zvolal hromem: „Zpátky, do boje! A běda tomu, který ucouvne!“ Tu stáli prchající okamžik jak zkamenělí, když však letěl jsem do nejhustšího davu nepřátel a na pravo a levo kácel je jak stromy v lese, pln jsa jarosti, snem posilněn a ještě neznaven jak oni dlouhým bojem: nadšeni se za mnou vrhali a nový boj teď nastal, vítězný, když rukou mou do prachu Bramant kles’, král africký. O, byl to trudný, zoufanlivý boj, však se mnou Bůh byl, budiž chvála mu! Zpět do města ve slávě veliké mě vedli teď, a vedle sebe král na trůn mě posadil a pravil mi: „Cokoli žádáš, s radostí ti dám!“ V tom okamžiku vstoupla do síně dceř jeho krásná, stála na prahu a klonila svou hlavu pokorně. Já sestoup’ s trůnu, vzal ji za ruku a řekl: „Králi, dítě své mi dej, jsem dědic trůnu sladké Francie!“ A ještě než jsem zcela domluvil, do síně vešli posli z Francie, jež do Toleda poslal otec můj: na jevo vyšla moje nevina, a na smrtelném loži ležel král a žádal ještě jednou spatřit mě. 53 Na cestu dal jsem se a v náručí mém věrném zemřel drahý otec můj, a na to hned mě celá Francie za svého krále slavně uznala. Když skončen na to smutek za otce, tu slavné do Toleda poselství jsem poslal pro svou krásnou nevěstu, a ve klášteře panen nábožných dlí nyní rok, a slavně pokřtěna den očekává svatby slíbené... Však nikdy den ten, věř mi, nevzejde; já nevěděl, co láska, vášeň jest, až tebe když jsem spatřil... Vděčnost jen mi slib můj vedla na rty v Toledě, však Toledo i král i Galéna jsou stejně k díkům zavázáni mně! Co pravím, stejně? Věru mnohem víc! A nikdy neřekl jsem Galéně, že miluju ji... Dluh svůj zaplatím. Tří dobudu jí třeba království na slunných nivách ještě hispanských – své srdce však, to sobě ponechám, bych tobě moh’ je volně darem dát!“ Tak končil Karel v lese šumícím u nohou fejy, věrné líčení svých dobrodružství a pak tázal se: „A tvého žití plynul sladce proud?“ A feja na to: „Sen jen květiny, jež touží žíti lidským životem, to celý běh jest mého života. Jak člověk touží míti perutě, tak feja dychtí býti člověkem. Že láska jen to blaho může dát nám ubohým, já tobě řekl už.“ „Nuž přijmi tedy onen blahý dar“,dar,“ jí Karel děl, „zde moje ruka jest, mé srdce máš již v moci kouzelné.“ A vztáhl ruku, feja vykřikla, a oči její jiskry sypaly: ten prsten zřela, zmije vzácný dar, a uviděla vryté znamení 54 a rozuměla jeho tajemství: ten drahokam měl moc tu kouzelnou, jak nebe silnou, svůdnou jako ráj, jak peklo silnou, temnou jako noc, že, kdo ho nosil, lásku bezednou pro sebe vznítil, lásku bez konce. Ten prsten míti, lásky jistota! A láska zřídlem byla žití jí! Tak zoufale po vodě nikdy poušť, jak po životě feja, neprahla! „Dej prsten mi za snubní,“ – řekla, „dar“ – a do mdlob padla štěstím schvácena, když Karel učinil, co žádala. Se svého lůžka v náruč padla mu, a on ji nesl lesem na místo, kde k dubu přivázán byl jeho kůň, do sedla vsadil feju Urgelu a hledal cestu z lesa k domovu. Ke svému dvoru císař povolal hned nejmocnější svoje barony a padesát pozval též biskupů, a v síni velké, která zdála se být lesem kamenným – tak mnoho tam se sloupů pyšných pjalo do výše –, na trůnu sedě z kosti slonové, jenž chryzoprasů jiskřením se skvěl jak luny bledá zář, o štěstí svém se Karel mluvit jal, o lásce své, a povstal pak a clonu purpurnou zved’ rozechvěn, do jejíž temnosti sbor andělů byl vetkán stříbrně, a v kapli šeré, světlem jediným jen osvětlené, všichni uzřeli teď Urgelu a šepot obdivu jak přitlumené vody šumění se síní nes’. Jak socha ze sněhu zjev fejy byl v tom rouše stříbrném, jež jako mléčná dráha kmitalo se drobnými jak rosa křišťály; jak socha stála, jako v dřímotě, však oči plály leskem čarovným a tajuplným jako řeky hloub, a kdo je zřel, se zachvěl, nevěda, zda rozkoš v nich či smrti hoří taj. 55 Když Karel ruky její dotek’ se, tu zdálo se, jak by se vzbouzela, jak jiskra cos jí tělem proběhlo, tvář rozkvetla jak růží přídechem a snivý úsměv na rty přilít jí. Ved’ Karel k trůnu ji a kráčela, jak hudba modrým vzduchem vlní se, sklon hlavy její květinný měl vděk, a rázem všechna srdce získala. Děl Karel slavně: „Vizte, moje choť! Toť paní má a vaše! Královna a jasná císařovna Západu!“ Bouř nadšení se zdvihla, poklekli a císař ved’ ji slavně k oltáři, kde arcibiskup Turpin v dumě stál a šeptem pravil: „Jestli hranice, kde císař císařem být přestává, tou hranicí jest oltář. Před sebou jen muže vidím, který vejíti chce s ženou v sňatek, nuže, táži se: si volný? Nevíže tě žádný slib? Ne člověku zde, Bohu odpověz!“ Třás’ Karel se jak strom, když zasáhne jej náhlý blesk, však vášeň potlačil, do retu hryzl se, až tryskla krev, a řekl hlasem, stejně ztlumeným: „Svůj úřad konej, pane biskupe, jsem volný, ano, a chci spojen být s tou ženou, která zde mi po boku. Co císař slíbil, ponech císaři, sám poslem budeš a tak uvidíš, že Karel planě k tobě nemluvil.“ Řek’ Turpin na to: „Padne na tebe, ne na mě trest, hřešíš-li před Bohem.“ Zved Karel pyšně hlavu: „Budiž tak!“ řek’ odhodlán, a Turpin vykonal teď svatý obřad bez překážek všech, však náhle zbled’, když vstala Urgela a choti svému ruku podala, by ved’ ji z kaple. Zvolal: „Císaři, 56 při živém Bohu tebe zaklínám, na chvíli jen mi sluchu popřej hned a beze svědků!“ Karel hlavou kýv’, ved’ ženu svou na křeslo biskupské, kde v kapli o samotě zůstala, a kynul Turpinovi. Spolu šli do šera sakristie, za ruku tam Turpin krále jal a řekl mu: „Už nemluvím o slibech zrušených! O hroznější se jedná nyní věc! Krev stydne v žilách mi za příčinou, již vysloviti ret můj zdráhá se! Ten sňatek neplatí! Jest nemožný!“ Král hlasně zasmál se a odvětil: „Kvas ještě nepočal a neteče do číší víno ještě z fontánů, a ty už šprýmy smělé provádíš! Ty ponech na pozděj, ó biskupe.“ Však biskup jal jej za ruku a ved’ ho ke dveřím, do kaple ukázal: tam jako socha, mrtva, seděla bez hnutí královna, a hořely jak bludná světla oči tajemně jí pod čelem, jak mramor ubledlým, a biskup děl: „Ty pojal’s za ženu ne tvora lidského, než příšeru! V tom těle není duše nesmrtná! To feja jest, ó králi neblahý! Zlé od počátku měl jsem tušení, však jistoty jsem nabyl teprv teď. Když vstávajíc ti ruku podala, tu za tvůj plášť se rukáv zavěsil jí stříbrotkaný, úběl ramena se objevil a zrak můj spatřil tu, co hrůzou plní mě... neb v bělosti té pleti vězí krůpěj průhledná jak ranní rosa v zvonu lilie – toť příznak fejy! Nikdy neuschne ta rosná krůpěj, vždyť jest vrozena! Tu nikdy nesetřeš, jest kouzelná! Já domluvil. Jest jednat na tobě.“ 57 A Karel pravil: „Moje tajemství ti tedy zjevno. Ano, fejou jest, z úst jejích vím to. Miluju ji přec.“ Bled vzkřikl biskup: „Ty se nebojíš, že Bůh tě ztrestá?“ „Jednu bázeň znám,“ řek’ Karel pošmurně: „Ji ztratiti! Ráj bez ní peklem byl by nejhlubším.“ „Bůh s tebou buď,“ řek’ Turpin skormoucen, „už nevím, více co bych řekl ti. Já odcházím a víc se nevrátím. Své tajemství a tvé do samoty tak odnáším, a svoje modlitby za tebe k nebi budu posílat. Já miluju tě, Karle, miluju, a bude-li tvá duše v úzkostech, ó zavolej mě – pak se vrátím rád! Tvář zahalil do pláště, odcházel, však Karel dojmut, za roucho jej vzal, a pravil za chvíli: „Ty svatým jsi, a bezdno vášně chápat neumíš, tys hrozné bouře smyslů nepoznal, a celé jejich děsné šílenství. Ty nevíš, co je s hříchem zápasit, jest pro to větší tvoje zásluha? Před jasnou čistotou já klaním se, však suď mě Bůh, já jinak nemohu.“ Tu biskup Turpin tiše zaplakal, však neřekl juž slova. Za chvíli řek’ Karel: „Splň mi prosbu, příteli. Zde list... Jej dones v tichý klášter ten, kde kněžna dlí, Galéna... Odevzdej ho v její ruce a buď přítomen, až číst jej bude. Buď jí přítelem.“ Vzal biskup list a ještě jednou jal za ruku Karla, na práh vedl jej a ukázal na feju Urgelu, jež posud jako socha seděla, a zašeptal: „Rci, je to živý tvor? Z té ženy hrůza jako z hrobu jde!“ 58 Však Karel mlčky nad ni sklonil se a polibek jí vtiskl na čelo, nach růžový jí tváře polil hned a hvězdami se zraky plnily. To jako z mrtvých vstání zdálo se – Prch’ z kaple biskup v němém úžasu. Sed na koně a jel do kláštera, kde Galéna, netušíc osud svůj, den čekala, kdy císař přijede, by ved’ ji k oltáři. Zvěsť temná sic o tom, co v Paříži se událo, o císařově vášni hluboké k té ženě krásy téměř zázračné, k té neznámé, k té ženě záhadné, se vedrala i do stěn klášterních; však abatyše věřit nechtěla a zakázala přísně jeptiškám, by zmínky Galéně kdy činily o lživých zprávách. Netušila tak ni nejmenšího kněžna. V onen den, když arcibiskup Turpin dorazil co králův posel, v sadě seděla pod klenbou vonných keřů růžových, a vyšívala roucho perlami pro svatou sochu Boží rodičky. Kol v trávě sestry zbožné seděly a pilně ruční práce konaly. Jak hejno tichých byly holubic v těch dlouhých, bílých rouších řeholních. Den sladký byl, pod mrakem; libý van šel zahradou, a Galénin zněl hlas jak drozda klokotání, netušíc když o štěstí a blahu života se mluvit jala v snivém nadšení. A sestry mlčíce se klonily k svým pracím níž a smutné pohledy se kradmo obracely k nevěstě, a výraz trapný dlel jim na tvářích, neb včera došel abatyše list, a nebylo už pochybnosti víc, že měly podstaty ty pověsti o císařově zrádné nevěře. 59 Tak nápadné bylo to mlčení, to hluboké, ty zraky sklopené tak tvrdošíjně k pracím, Galéna že zaraženě hlavu pozvedla, a oči její byly tázavě na bledých tvářích sester upřeny, když abatyše přišla do sadu a vážně děla, hlasem nejistým: „List zvláštní posel králův přinesl, do rukou tvých jej sám chce odevzdat, a poslem tím jest Turpin. Čeká tě u studny Boží matky bolestné.“ Jak zazářila kněžna radostí! To zpráva mohla pouze dobrá být, když takový ji přítel přinášel! „U studny?“ tázala se s úsměvem. „Tak sešla Rebeka se také kdys se sluhou, jejž byl poslal Abraham, by pro syna mu přived’ nevěstu.“ „U studny Boží matky bolestné,“ jí abatyše smutně pravila a měla slzu v očích. Slavně tak zněl její hlas, že kněžna s podivem k ní vzhlédla, zamyslíc se mimoděk, pak pomalu se brala zahradou. Lip dlouhá řada, srostlých v klenutí, k té studni vedla, chodba soumraká, a Turpinu, když viděl kráčeti zjev její bílý stínem hlubokým, se zdálo, anděl že mu kráčí vstříc. Tak hluboce byl dojat, povstati že neměl sílu, když ji pozdravil; bled, držel v rukou chvějících se list a hlavu skloniv řekl: „Dcero má, buď silna, nesu zprávy nedobré.“ Tu zbledla kněžna: „Karel mrtev jest!“ zněl výkřik její, k zemi klesala; však Turpin zvolal rychle: „Zdráv jest král, a v plné slávě sedí na trůnu.“ „Pak žádná zpráva nemůže být zlá,“ mu odvětila. 60 „Zlá přec pro tebe,“ děl arcibiskup. „Trpké sklamání tě čeká, kněžno.“ Stála vzpřímena zas před ním, silna, v plné kráse své; při slovech jeho v zrak mu hleděla a oči její vlhly slzami; když zřela teď, jak propuk’ do pláče, stín smutku hlubokého přelítl jí tvář a v srdci měla takou tíž, že myslila, že zemře tesknotou, a zašeptala jako v mrákotě: „Král přestal milovat mě? Odpověz.“ List podával jí mlčky. Pravila: „Nač třeba čísti? Tvoje mlčení jest odpovědí velevýmluvnou.“ Přec vzala list, v němž stálo psáno tak: „V své vůli nemá srdce smrtelník, ne koho chceš, – jen toho milovat jest možno ti, jejž musíš milovat, a všechno vzpírání jest nadarmo. Tam stoupá moře, kam je nutí val, tam věje vítr, kam ho trhá proud, tam padne kámen, kam ho táhne tíž. Nad všemi ženami ty’s vznešená, a kdyby osud nebyl silnější než ty a já, před tebou klečel bych a prosil tě, bys byla ženou mou. Já hoden tebe nejsem, zapomeň, že ke mně někdy jsi se snížila, já vděčně vždy však budu vzpomínat. Vol chotě, jenž by tebe hoden byl, a mezi všemi královstvími vol, jež v stínu mého žezla nalézáš, a ono, v kterém panovati chceš, jest tvoje, buď v něm volnou královnou; já korunu ti slíbil, vezmi ji! Tak splním slib, jenž jesti v moci mé. Nad srdcem mým sám rozhodl však Bůh –“ List nečtla dál a dala Turpinu jej otevřený zpět, a řekla: „Čti.“ A stála tiše, bledá, beze slz, 61 a když se Turpin ptal: „Co v odpověď mám králi říci?“ šeptem pravila: „Jest v právu svém a vůle Boží buď! Má jesti vina. Nemiloval mne a já mu lásku nabízela svou. Trest stíhá vinu. Bůh jest spravedliv.“ A kynula mu rukou. Za chvíli však tváře její nachem hořely a zašeptala: „Jinou miluje... Však sám tak píše... Za choť pojme ji?“ Řek’ biskup krátce: „Za choť pojal ji.“ Tu zdálo se jí, že jí vražen nůž do srdce hluboce, však mlčela a vrávorala v soumrak pod lípy, by nikdo nezřel bolest nesmírnou tu její, mimo Boha... Konečně ji síly opouštěly, klesala, tu chopilo ji s láskou rameno, a abatyše k sobě táhla jí a k prsoum tiskla bledou její tvář. A dlouho v obejmutí dlely si ty ženy dvě, a starší šeptala: „Tu bolest znám, vždyť mladou byla jsem, a v tento dům mě vedlo neštěstí.“ A kněžna zvedla tvář a prosila: „Ó, nech mě zde a nevyháněj mne, vždyť stojím sama, pustý pro mě svět!“ Tak zůstala ve skrytě svatých stěn, ač žádný slib ji na vždy nevázal. – A mezitím, co v stínu posvátném, kde rány srdce hojí modlitba, ta lilje kvetla, slzou rosená, na trůnu mocné říše západu po boku králi feja seděla, a krása její cize úchvatná jak vlasatice světem zářila, a císař žil, jak ve snu žije se. O kráse fejy jeden byl jen hlas na začátku, a o té krotkosti 62 té holubičí, snivé tichosti, jíž císařovna sobě získala všech srdcí lásku... Brzy šepot však se ozývati začal podivný o tom, že cos, co nelze pochopit, se v jednání a v celé bytosti té luzné ženy ob čas jevilo; o tom, že sedí celé hodiny bez nejmenšího těla pohnutí, bez světla v očích, jako bez dechu, když sama jest a císař vzdálený. Ty šepty nesmělé však byly jen, a mnozí, nevěříce, smáli se, a šeptů ohlas k sluchu Karlovi se nedostal, a nerušily jej ty temné zvěsti v blahu opojném. Tu stalo se, po sňatku asi rok, že mocný jeden man na severu se bouřil proti králi. Divý hněv hned Karla schvátil, zkrotit vzpouru sám si umínil a v čele vojů svých jak temná bouře táhl z Paříže. Dřív Urgelu však na trůn posadil a řekl, rukou na ni ukázav: „Zde král váš sedí, císař západu! Až do chvíle, kdy, vítěz, vrátím se, před tímto majestátem kloňte se.“ A na to vyjel z hradu do boje. Dvůr celý druhý den se shromáždil, by císařovně k nohám kladl hold – ta posud tam na trůně seděla jak ve chvíli, když Karel odjížděl. Zrak její utkvěl ve prázdnu, nepohnut, a bílé ruce mrtvě visely jak větve, které vichr podlomil, a hlava klonila se spanilá jak růže květ, jejž vedro znavilo. Jak mrtva byla, tichý pouze dech jí pozdvihoval ňadra kouzelná a chvěl se slabě na rtech pobledlých. A v síni bylo ticho. V úžasu stál celý dvůr. „Je mrtva?“ ptali se. 63 „Ne, pouze spí,“ zas jiní šeptali, a blíž a blíže k trůnu tiše šli, jak by se byli k lůžku plížili, kde chorý spal, a panoš všetečný se odvážil i ruky dotknout se, a vzkřikl zděšeně: „To mramor jest!“ Tu náhlý strach se zmocnil přítomných, a všecko prchalo, a jeden kmet, jenž stačit nemoh’, náhle zavolal: „Hle, na tom čarokrásném rameně, jež z hedvábu se noří rukávu, je krůpěj rosy! S námi Hospodin! Trůn západu jest v moci nesvaté! Po boku Karla vidmo panuje!“ To slovo letělo jak zvonu zvuk a bouřilo nejprve palácem, a hřmělo pak po městě zděšeném, a vichrem dál a dál se šířilo, a přišlo posléz až tam na sever, kde Karel vzpouru krotil vasala, a po sladkém už toužil návratu. V týž den, kdy dosáh’ svého vítězství, zvěsť o tom došla ho, co dálo se tam v paláci, v Paříži vzdálené, netrpěliv spěchal v město své. Hrd nesl hlavu, pyšně hleděl kol, a nikdo neměl dosti odvahy na jevo dát svůj úžas, podiv svůj, a císař vešel v síň... Hned Urgela, jak ze sna probuzena, povstala a šla mu vstříc, a byla krásná tak a plna života a radosti, že všickni přítomní si šeptali: „Zde omyl vládl! Nevěříme už, co vlastní naše oči viděly!“... A hrděj’ ještě Karel usmál se, a štěstím zpitý ženu odváděl, a hlučná pověsť zase stala se, čím dříve byla, pouhým šepotem. Však od té doby v srdci Karlovi trn vězel ostrý. Začal trápit se, že nebylo už zcela tajemstvím, 64 co myslíval, že vždy jím zůstane, a palčivá jej bolest pojala, když jednou zahlíd’ úžas tajený ve zracích dvořana, když Urgela po boku jeho stála na trůnutrůnu. Zřel toho muže bystré pohledy, jak s tajnou zvědavostí zíraly na rukáv císařovnin, hádaly, že známka fejy skryta purpurem... Krev jeho varem v líc mu vstoupala – však nezbylo než mlčky snášeti. Tu stalo se, že jednou vzbudil se, když nebe bledlo slabým úsvitem, když hvězdy všechny byly zapadly, jen jedna ještě plála, jitřenka, a zlatým okem v síň mu hleděla, kde sladce vedle něho Urgela na loži spala spánkem květiny. Na plavých vlasů vonné záplavě jak na polštáři hlava ležela, tvář liliovou krásou zářila, a rameno labutí bělosti na temně šarlatové podušce, pod hlavu pozvednuté, leželo, ve vděkuplném lehkém ohybu, jak na vlně lodyha lotosu; pln obdivu se Karel klonil k ní a chtěl ji celovat. V tom paprslek se hvězdný zachyt v sněžné bělosti té sladké pleti, v které jiskřilo se jako krůpěj rosy znamení, jež císaře tak trpce soužilo. Na cestě k polibku se zarazil ret jeho chvějící se žádostí, a místo celování zašeptal: „Což není možné známku osudnou, tu proklatou, setříti na dobro?“ A tasil dýku. Hrotem dotkl se té bílé pleti, sladké, průhledné jak lupen růže, lehce dotkl se té krůpěje a ihned zmizela, a místo ní jak rubín zaplála 65 tam krůpěj krve, malá, jediná – však s výkřikem se feja vzbudila, a z očí její slzy padaly, a zsinalá mu takto pravila: „Žel, Karle můj, jest po mně veta teď, smrt moje blízka, s Bohem na věky! To tajemství já říci nesměla, že dech můj visí na tom znamení“...znamení...“ A oči její zavíraly se a dech se krátil. Karel vyskočil a pomoc hledat spěchal zoufale, však feja napolo se vztýčila na loži svém a tak si pravila: „On jinou bude nyní milovat? On zapomene na mě v krátkosti! A po mně nezbude ni památka? Ve věčné nic i jméno klesne mé? Ne, v srdci tvém, můj Karle, vystavím si pomník věčné, věčné památky, a žádná druhá žena nebude po boku tvém, až budu nic a prach! Ať živa nebo mrtva – mým jsi, mým!“ A sňala silou slabou, poslední, svůj prsten čarodějný, skryla jej pod jazyk svůj a ústa zavřela a klesla zpět, a byla mrtva už, když Karel vešel se svým lékařem... Pláč Karlův, divoký a zoufalý, dům plnil velký, král si vlasy rval, na zemi kles, na Boha žaloval a ve dne v noci držel mrtvolu v svém náručí a nechtěl vydat ji, a hrozil smrtí těm, již těšiti jej chtěli. Posléz svolil, z křišťalu že v rakev směli uložiti ji a napustit ji drahým balšámem. Tak ležela jak chorá lilie ve zlatých rouchách, nachem přikryta v tom křišťálu jak světel ve zdroji, před kterým Karel, stále ve slzách, na zemi klečel, celý dlouhý den, a v tiché noci rakev otvíral, 66 a zdvihal feju, k srdci přivíjel a šeptal jí a líbal šíleně, a ještě vášnivěji miloval ji mrtvou teď, než dříve živoucí. Šla hrůza z této lásky příšerné a s hrůzou o tom svět si vyprávěl, jak silou větší, než je sama smrť, teď feja jeho srdce držela ve moci své, a marně prosili jej přátelé a věrní, aby v zem to tělo vložil, jež jí patřilo, a nestavil se v cestu přírodě. Hluch zůstal Karel k prosbám podobným, na říš svou zapomínal, na svůj trůn, na slávu svou, na všechnu povinnost, jen v lásku démonickou nořil se jak v plamen pekelný, až bol a slasť mu v jediný jen pojem splynuly. Tu začaly se bouřit národy a vzpoura vstala, hlavu vztýčila a bušila na vrata paláce a zařvala svým rykem olbřímým. Meč tasil Karel raněn v pýše své a zvolal v trpké, velké bolesti: „Ne proti mně, ó vím to, je ta bouř, ne! Proti tobě, bledá Urgelo! Tvou mrtvou lásku závidí mi svět, a tebe, blaho moje, vzít mi chce! Však rozšlápnu tu láj a přinutím, by jako před oltářem poklekla před rakví, v níž tvá bílá krása sní!“ Tak vytrh’ v boj. Šest koňů jako sníh, vůz táhlo potažený purpurem, na kterém dvanáct postav klečelo ze stříbra nelesklého ulitých a smaltovaných. Dívky byly to ve tmavých rouchách, bolem zlomeny se zdály, bledé tváře halily a hlavy klesaly jim na prsa, a na ramenech rakev z křišťálu jim spočívala, v které ležela ve zlatém hávu mrtvá Urgela. 67 Ve prostřed vojů vždy ten jezdil vůz, a Urgela tak s Karlem táhla v boj, jenž od východu planul k západu, boj, kterýž proti němu vznítila. Byl císař vítězem, a po sečích když vojsko jeho bujně plesalo, vždy v smutek pohroužen u rakve stál a s novým pláčem bol svůj žaloval. Ve vojsku císaře byl v onen čas muž mladý, chrabrý, jmenem Bernardin, syn hraběte mocného v Burgundu. Ten podivný měl jedné noci sen: že ptákem byl a letěl prostorem, se zdálo mu, že mlha kryla zem a tma že byla všude, jedině že šerem bledá hvězda svítila, že lákala a lákala jak čar svým dlouhým, tajuplným paprskem, a na perutích když se nesl k ní, že viděl, to že zářil drahokam ve zlatém prstenu, jenž spočíval ve rakvi křišťálové... Vzbudil se a vidina té rakve zmizeti mu nechtěla, a sbíral paměť svou, a ponenáhle nabyl jistoty, že ve snu viděl rakev známou mu, v níž tělo císařovny dřímalo. Cos pudilo ho v temné noci vstát a pustými se ploužit chodbami, sám nevěděl, kam nohy nesly jej, až posléz octl se ve komnatě, kde zlatá lampa dohořívala a poznal císařovu ložnici. Bez dechu stál a zíral před sebe. Tam ležel Karel... Pláčem unaven, byl na podlaze usnul vedle mar... Na tváři ležel... Víko z křišťálu u okna svítilo a z odkryté se rakve obrys nořil mrtvoly. Ret její, pootevřen polibky, jež Karel byl tam tiskl vášnivě, se zdál, že do noci se usmívá, a bledý, tajuplný paprslek se na něm chvěl, jak zákmit bludičky. 68 Krev všechna Bernardinu do mozku se proudem hnala, slyšel hučení jak velkých slapů, pot měl na čele a nohy byly jako kamenné... Však jeho smělosť zaplašila strach, šel statně v před a pojal Urgelu za plavé vlasy, hlavu pozved’ jí a pootevřel víc ten mrtvý ret: tu vypad’ zlatý prsten kouzelný a zazvonil o dlažbu z mramoru. Jak blesk ho rychle schvátil Bernardin, a schoval pod plášť jej. V tom probudil se Karel ze sna. „Kdo zde?“ zavolal, a úžasem Bernardin oněměl. Po světle volal Karel, vešli v síň a dvacet zaplálo hned pochodní. Na smrť se připravoval Bernardin, však Karel, když ho spatřil, k němu šel a objal jej a k srdci tiskl jej a pravil: „Dávno k Bohu modlím se, by přítele mi, druha, bratra dal, jejž celou duší milovat bych moh’! A nyní konečně jsem našel jej! Ty světlem budeš mého života! Proč nepřišel jsi dříve, druhu můj? Nad tebe nikdo není dražší mně! Ni muž, ni žena. Nikdo na světě. Ó, miluj mě, jak já tě miluji!“ A oči jeho plály požárně. Pak ohlížel se kolem udiven a vida rakev, pravil klidně jim: „Proč posud nepohřbena žena má? Hned odneste ji. Odevzdejte v zem, co zemi patří. Buď jí věčný mír.“ Tak pravil Karel. Podiv nesmírný jal všechny, již jej mluvit slyšeli, a mezi tím, co rakev odnesli, za ruku Karel Bernardina vzal a prosil ho: „Můj druhu, přisedni sem k mému loži! Jsem tak unaven, a sladce se mi bude dřímat dnes, když nad mým spánkem, drahý, budeš bdít. Jak osamocen stojím na světě! 69 Má velkost jako strmá skála je, mně teskno tak! Však šťasten budu teď, svou velkost s tebou budu sdíleti, my spolu budem vládnout západu, a uleveno bude tíži mé.“ A zraky jeho jako v šílenství, jak v blouznění horečně svítily, až Bernardinu stydla v žilách krev, a zdálo se mu, prsten pod rouchem že jako zmije prsa hlodá mu. Nad císařem se sklonil něm a bled; z té náhlé lásky taká hrůza šla, že císařovu přál si nenávisť, a přemýšlel, jak vyznati by měl svůj smělý čin... Však Karel usínal, a ležel posléz v hlubé dřímotě... Tu Bernardin se vykrad’ ze síně a zděšen prchal nocí, svědomí mu vyčítalo loupež spáchanou, a plakal u jezera, kamž jej krok byl jeho bludný vedl; rozjímal. Co počíti? Měl prsten vložit zas do úst té mrtvoly? Měl v její moc zas Karla dáti? Měl se vyznati? Stud bránil mu, však jasno bylo mu, že kradené té přízně zbavit se čest kázala mu. Rychle prsten vzal a do vln jezera jej ponořil, jež pod blednoucím nebem jasniti se začínalo v bílém úsvitu. – A bylo ráno. Karel vzbudil se a vida Bernardina v síni své, kam od jezera byl se vrátil zas, naň vlídně hleděl sic, však lhostejně a pravil mu: „Já o tobě dnes snil, však z paměti mé ztratil se ten sen.“ Pak dal se mlčky odít. Smutný byl a řekl: „Jak mi úzko v síních těch, po šírém toužím božím prostoru.“ Sám vyšel v kraj, kam cos jej pudilo, dál lákala ho a šel dychtivě, 70 jak kdyby ztracený chtěl hledat ráj, a nesmírná jej touha tížila. V tom vyšel ze skalního bludiště a před ním v slunci modré jezero se čeřilo, kde bílé lekníny se houpaly na vlnách šplounavých, kde na březích se stromy klonily, pít jak by chtěly z vod těch blankytných, kde rákosí tak sladce šeptalo... A kolem strmé skály strměly jak obruba, a slunce zlatilo tvář jejich zrytou, modrým koupalo je světlem, amethystným přídechem a jasem růžovým, a nad nimi pluk velkých ptáků tiše vesloval, a ještě výše plula oblaka a vrhala své stíny vodám v klín, jak v jasnou mysl vážná myšlénka svůj přemítavý ztápí snivý šer... Tu rozpjal Karel v šíro náručí, zrak jeho vlh’ a zvolal rozechvěn: „Blud byl můj celý život! Zjevil teď mi Bůh, co pravé štěstí. Samota, klid, odloučení pravým rájem jest! Já našel ráj svůj zde, zde zůstanu. Od sebe vrhám žezlo, korunu, to jezero jest celým světem mým, zde žíti chci, zde blaze zemříti.“ A klek’ na břehu, líbal vroucně zem a horkými ji máčel slzami. Moc žádná od té doby odtrhnout jej nedovedla od těch drahých míst, a nová svízel říši hrozila. Trůn osiřel a marně prosili jej věrní jeho, aby pomněl přec, na které místo Bůh jej postavil a jaká jeho jesti povinnost: Jen v modré vlny zírat jezera chtěl Karel stále v touze dumavé, něm v blouznění naslouchal lhostejně o nových zpourách, zmatcích, převratech. Zem celá v smutku, v bolu úpěla a nikdo více rady nevěděl, 71 a nikdo nedovedl vysvětlit si náhlou změnu v mysli Karlově, jen Bernardinu bylo jasno vše, on uhodl, že pouze čaromoc, již onen prsten tajil, způsobit to mohla zlo, v zoufalosti své si předsevzal, že říši zachrání neb zhyne v spoustě vod těch hlubokých. Svou duši Bohu vroucně poručil a do tůně se vrhl bezedné, na onom místě, kde byl pohroužil ten prsten osudný – a v propasti Bůh chránil jej, a jeho andělé ho vedli tam, kde v písku zasypán hrou chvějných vod ten ležel talisman. Prch’ nyní Bernardin a vyhledal ve Cáchách Turpina a před ním klek’ a pověděl mu vše, svůj divný sen, svou loupež, náhlou přízeň císaře, své pokání a zázrak patrný, jímž Bůh mu opět prsten nalézt dal. „Ó, vezmi,“ prosil, „klenot příšerný a zbav mě tíže, která kruší mě! Na světě širém není člověka, jenž přízně, kterou čar ten vzbuzuje, tak použije k blahu křesťanstva, jak ty, ó svatý, velký biskupe!“ Však Turpin hlavou zatřás’ zamyšlen a pravil: „Není Bohu třeba čár, a bez kouzel on řídí světa běh. Znám jedno srdce, které láskou mře a tomu onen čar by lékem byl, chci zkoušeti je, zdali odolá tak lákavému hříchu, dokáže, zda hodno jesti sdílet osudy s tím mužem, jejž byl zvolil Hospodin pro velké cíle, ač jej podrobil též slabostem, jak lidi ostatní.“ Tak pravil biskup, prsten uschoval a druhý den se vydal na cestu do kláštera, kde posud truchlila nad ztrátou Karla jeho nevěsta. 72 Do rukou jejích dal ten talisman a pravil jí: „Teď Karel vrátí se zas k nohám tvým a skončen smutek tvůj. Ty zachráníš jej, zachráníš též nás.“ Tu usmála se, avšak bolestně, a řekla: „Ano, já vás zachráním, a k povinnosti Karel vrátí se, tak doufám pevně, ne však k lásce své, ta mrtva jest a nevzkřísí ji čar.“ A zatím Karel z pustin jezerních na bystrém koni spěchal, nesmírná jej náhle touha jala uvidět zas Galénu, svou luznou nevěstu, a nedaleko Cách na cestě své ji zastihl v průvodu biskupa, a slyše teď, že jela jemu vstret, tak zvolal vášnivě: „Ó, Turpine, hleď, láskou mru, ó, spoj nás na místě! Buď její svolení, neb moje smrť.“ Zrak Galény se zamžil slzami, a srdce zabolelo steskem jí, a žalovala uvnitř: „Bože můj, proč mluví tak jen kouzly omámen?“ Však potlačila vzdechy, pravíc mu: „Jeď se mnou, pane, do Cách, odpovím ti určitě na slova vášnivá před fontánem, jenž tryská kypící ze země před palácem mramorným, kde trůn tvůj stojí, visí koruna.“ A Karel poslušně do města jel, kde veškerý byl teď dvůr shromážděn a tři sta biskupů na porady se bylo sjelo; porad účel byl, jak léčit Karla z dumy chorobné, a nyní v prostřed říše velmožů svou žádost kněžně Karel obnovil a o své lásce blouznil vášnivě. A s vážnou důstojností Galéna před tváří všech mu takto pravila: „Ty myslíš, velký, mocný císaři, že láskou ke mně planeš nesmírnou. 73 Klam je tvá vášeň, jako byla klam, když Urgelu jsi luznou miloval až za práh smrti, v budu šíleném, klam bylo tvoje náhlé přátelství pro Bernardina, klam to toužení, jež k jezeru tě v skalách poutalo. Ty kouzlům podléhal jsi strašlivým. Znáš prsten ten? Toť zrádný talisman, jenž v porobu tě temných mocí ved’, když samovolně šíj jsi nastavil. V mou ruku pad’. Vrhám jej v horký proud, zde v léčivý ten pramen, jemuž Bůh dal vytrysknout před samým domem tvým, dar milosti. Tam zhyne čaromoc! Hleď kolem sebe. Tam tvůj stojí trůn, tam visí svatá tvoje koruna, to symboly jsou cílů velikých, pro které světů Pán tě vyvolil. Od nich tě peklo lákat chtělo jen, a byl jsi slabý jako nemluvně, ty reku velký, velký vladaři! Když od Boha jsi odvracoval tvář, tu síla tvoje byla třtinou jen! Ó, vrať se Bohu, mužem budiž zas! Nech jiným lásky sladké toužení, a konej činy, které jméno tvé tam mezi věčné hvězdy zapíšou... Buď s Bohem teď. Já opět odejdu, a stín můj na tvůj práh už nepadne. Už nikdy víc. Však bez trpkosti jdu, a Bohu vždycky budu děkovat, že dopřál mi, by slabá ruka má ti spásu nesla, když jsi zabloudil.“ Tak končíc vrhla prsten čarovný do fontánu, kde v prach se rozpad’ hnedhned. Však Karel zvolal: „Slabá ruka tvá, ó Galéno má, silné srdce však, a čisté, jako křišťal průhledný! Nuž, budu opět mužem, rekem zas, jak pravila’s, však silně milovat a věrně, čistě muži přísluší. S mých zraků bělmo padá! Žádný čar teď nevede mě v bludy pekelné! Mě jímá anděl Boží za ruku a vede mě, hleď, přímo k nohám tvým 74 a káže mi, bych klekl před tebou! Hleď, bez vášně, však dojat hluboce, já vznáším k tobě ruce, odpověz, zda odpouštěti křivdu dovedeš, zda zbloudilému lásku svou chceš dát?“ Tu síly neměla, by mluvila, však ruce obě vstříc mu natáhla, a slzy její jako v máji déšť se lily na tvář v blahém úsměvu. Jal liliové ruce v ruku svou a táh’ ji k sobě, mocným ramenem ji pozved’, na trůn zlatý postavil a zvolal: „Ejhle, strážný anděl váš, a moje spása! Všech nás královna!“ Tu nebylo už konce radostí, a všechny zvony v Cáchách zázrakem se daly do zvonění slavnostně. Tak bezmocným se stal ten temný čar, jenž Karla vlekl v sítě příšerné té démonické lásky nesvaté, jež jeho byla hříchem velikým, tím hříchem, z něhož knězi zpovídat se zdráhal vždy, až Bůh jej přinutil tím listem, který anděl Gabriel nes’ jeho zpovědníku... Pykal pak ve slzách trpkých, dlouhým strádáním, a poskvrnění smazal lítostí. A přece opět hřešil pýchou pak, když Blanciflóru k sňatku přinutil, v němž lásky nebylo, tu lilijovou, tu luznou dívku, která nade vše jej milovala láskou sesterskou a strastnou pouť do pustin konala, do lesů bretonských, by smířila u hrobu světce, jejž už za živa jak bratra milovali andělé, hněv Boží vzešlý pro ten velký hřích, jejž nechápala v nevinnosti své. – Bez obuvi a v hávu smutečním se Blanciflóra dala na cestu, jen pěti provázena družkami, 75 jež z lásky k ní se odhodlaly jít do krajin nebezpečných, divoká kde dravá zvěř a živly řádily, kde přízraky se nocí míhaly a loupežný se toulal mnohdy lid. Pouť byla dlouhá zemí bretonskou, tou tajeplnou. Lesy hluboké se táhly k moři až, vždy bouřnému, a pláně vřesem, trním porostlé, z nichž zadumány čněly balvany jak trosky rozbouraných hradů, měst, se v mlhách v nedozírno ztrácely. Však v dáli mnohdy věže vysoké se k nebi pjaly, zámky na skalách a kláštery se modrem bělily, a tiché vísky v sadech kvetoucích ve slunce třpytu sladce dřímaly. Leč hradům, městům, vískám hostinným se Blanciflóra vyhýbala vždy, a cestu svou jen tmění hledala tou nejhlubší a hluchou pustinou, kde za podušku kámen sloužil jí a za pokrm jen plané ovoce. Tak, stále modlíce se, kráčely ty panny samotami bez bázně. A konečně, až k smrti znaveny, na šírou vyšly pláň, kde kapradin se moře vlnilo a dubů šum kde prastarých, jak čarný věštců zpěv, se brzy bouří vlnil, brzy zas jak duchů šepot v travách dozníval. A v dlouhých řadách šedé balvany až do vrcholku dubů strměly, tak příšerné v své němé záhadě. To hroby byly druidské, oltáře, kde bílé kněžky noži zlatými za lunných nocí, v dobách minulých, ve hrudích lidských, v svatém šílenství, svých bajných bohů vůli hledaly... Ty nivy smutek kryl jak závojem, jak truchlé sny cos krajem vleklo se a v prostřed pohanských těch památek, těch někdy krví krutě zbrocených, se starý klášter rozpadával v rum, 76 v němž zbudován byl onen světce hrob, jejž Blanciflóra zbožně hledala. Stál sarkofág ten v pustém kostele, jenž klenby neměl ani střechy víc, dub z podlahy tam rost’ a do oken, v nichž ještě mnohé zbytky dávných skel se blýštily jak drahé kameny, bříz mladých svěží větve šuměly, a dlouhá vlákna mechu šedého jak stříbrotkaná, vzácná záclona vchod bez dveří stínila zvětralý. Noc byla vzešla, šerá jako vlk, když Blanciflóra došla s družkami na konec pouti své, a vešedše do zříceného chrámu, rozžehly teď tiše panny svíce svěcené a kolem hrobky postavily je, a Blanciflóra hymnu zapěla a kráčela pak vzhůru po stupních, jichž vedlo pět až k rakvi kamenné, na jejímž víku obraz vytesán byl světce tak ve věrné podobě, jak v hrobě spal. Na prsou skříženy měl suché ruce, oči zavřené do hloubi důlků byly zapadlé, a výraz tváře mluvil zřetelně o vítězství nad tělem smrtelným a o vidinách v lůně věčnosti. Ty ruce Blanciflóra v pokoře a v úctě svaté třikrát líbala, pak klekla do prachu a kolem ní se na zem vrhly družky pobožné, a sborem vysílaly chvalozpěv ku Bohu velký, jenž je vedl sem bez úrazu. Tak vroucí vzdaly dík. Zpěv jejich čistý jako stříbra zvuk – se k nebi nes’ a s šelestěním trav van větru nočního a stromu šum se mísil v sladké jeho vlnění, a zdálo se jakoby celá step se s nimi modlila a zpívala, i starý kostel, zpola sesutý, byl jeden zvuk, neb všude ozvěna 77 se probouzela v šerých zákoutích a jako ze sna v souhlas zvučela. Tak zaníceny děvy modlitbou svou byly hlubokou, že upjaté na nebe zraky jejich viděti, co kol se zatím dálo, nemohly. Step celá, posud hluchá, oživla, však životem, jenž horším smrti byl: Jak hrobních desek břímě kamenné, se prokletí staleté valilo při čistém hlaholu těch svatých hymn s těch slují podzemních, s těch hlubých blat, kde popel kněžek, čarodějníků tlel nesvatý a jejich obětí, a mátohy se draly na povrch, vzduch jimi hustý byl a mrazivý a jako mračno nes’ je chladný van, a po stopě jich, krví páchnoucí, se dravé šelmy lesů plížily, a kostelík jak v moři ostrov stál v té dvojí hrůzy šerém přívalu. A děvy netušíce zpívaly – však ponenáhlu hlasy zmlkaly, jen Blanciflóřin pěti nepřestal, ač viděla teď též co ostatní, jichž zmocňoval se úžas nesmírný, děs, jež jim bílá hrdla zúžoval jak pěstí kamennou... Co viděly! Byl celý kostel bledých příšer pln, stín za stínem byl vklouzl portálem, od hlavy k patě v příkrov halený. Zrak videm zastavoval v žilách krev a tlukot srdce, vlasy zježoval – a smutný byl jak noc, v níž shasíná hvězd svaté světlo. Mráz jim vanul z úst, a blíž a blíž se tiše ploužily a vztahovaly ruce bez pleti. A za nimi se vlci vkrádali a vyli kolem poutnic hladově. Na první stupeň stoupal příšer dav a družky Blanciflóry zmíraly, a v strachu tvář si rouchem halily, smrt čekajíce. Blanciflóra však, 78 ač děs ji jímal, dále zpívala, neb byla slíbila, že třikráte u hrobu světce hymnu posvátnou za bratra svého vroucně zazpívá, a v duchu Boha nyní prosila, by nezasáhla dřív ji hrozná smrt, než vyplní svůj slib, a její hlas, ač třásl se, přec dále čistě zněl... Na druhý stupeň vlci plížili se krvelační, bledé přízraky na třetím stály, ruce zvedaly a zíraly, jak duje smrtný mráz. Na čtvrtém stály teď a na pátém směs strašidel a šelem divokých už těsnala se, havěť posupná a za roucho už velký, šerý vlk bral Blanciflóru, která poslední teď slovo hymny byla dopěla... Slib její splněn byl a umříti se nebála, když Bůh tak dopustil. Na prsa bílé ruce složila, a horký cítila už vlka dech, a mrazný cítila už mátoh van na zbledlé tváři – v tom se na hrobě ten vytesaný světec posadil a oči otevřel a kovovým děl hlasem: „Amen!“ na tu modlitbu, jíž dozvuk zmíral v pustém kostele... Tu zmizely ty děsné příšery jak tenký dým a vlci prchali, a na svou desku socha padla zpět, zrak její zavřel se a na prsou se ruce opět, suché, skřížily. Step opět byla tichá v dřímotě a z šerých nebes luna vyplula a světlo bylo kolem stříbrné a v sladké záři, starým portálem, skrz dlouhá vlákna mechu šedého cos zasvitlo jak zákmit čarných hvězd, a rytíř ve stříbrném brnění na bílém koni pod portálem stál, zjev jako andělský, a s podivem na dívky zřel, jež kolem klečely, 79 a na ni, která bílá, vysoká, ve tmavém rouše, s vlasy zlatými u hrobu světce stála, světice. Slez’ rytíř s koně, klekl před ní v prach a hleděl beze slova v její zrak, jenž plný byl rajského vidění. A němi byli všichni na chvíli, až svatá záře v očích hasla jí, neb únava se dívky zmocnila, že klesala... On v náručí ji chyt’, a pravil vážně: „Sladká paní, mluv, kdo jsi a co tě vedlo v tuto poušť? Mně kázal sen, bych v tyto trosky jel, já holubici viděl zmírati ve spárech šelem, hlas mne pobádal, bych ku pomoci rychle přispěl jí. Na koně sed’ jsem, jel a mrákotou té hlubé noci zpěvy slyšel jsem, jak sbor když pěje čistých andělů, a jeden hlas, nad všechny nejsladší, mi vnikal v duši, k slzám dojal mne, však náhle ztich’, když koně mého krok u prahu stál... Teď kaž, co činit mám.“ A Blanciflóra v náhlé důvěře o rámě jeho podpírala se a pravila: „Mne v poušť tu vedl slib, pouť konala jsem dlouhou, modlitbu Bůh vyslyšel mou, zázrak učinil, a spasil mě a věrné družky mé. Teď poslal tebe. Znáš-li, pane, krov, jenž pohostinně přijmout by nás chtěl, ó, veď nás tam! Mé družky únavou již klesají, a sama chtěla bych u krbu sednout, slib když vyplněn.“ Děl rytíř tiše: „Jeden blízko krov, pod který zvu tě s vřelou radostí, hrad otců mých. Ty nepohrdneš jím?“ A ona usmála se v odpověď, a vedl ji, na koně posadil a bílou nocí jela, beze sov za uzdu veda koně, vedle šel, a pomalu za nimi družky teď 80 bez bázně kráčely a v důvěře. Ved’ rytíř krajinou je, koupanou jak stříbrem, luny svitem; vlnila se pláň, a v dáli jako přeludy se hory tměly v šedém obzoru, a nivami se řeka kmitala jak mléčná dráha luhem nebeským. Mír hluboký vše jímal, sladký sen na tváři země jako úsměv byl, a v srdce všechna kanul balsamný a krásný klid. Teď podél řeky šli, šum její zdál se noci šepotem, a kdesi v stínu klapal starý mlýn, a ruchem vlnek, hvězdně kmitavých loď plula tiše, plachty dmuly se, a byla vážná jako zjevení. Ty známky přítomnosti člověka v tom kraji nadpozemsky slavnostním cit budily milého sdružení, a Blanciflóře blaze bylo tak, jí zdálo se, že mladý rytíř zpět ji v život ved’, od chmurných hrobu hrůz, a srdce její tiše dělo jí: „Jak sladce životem bys kráčela po jeho boku, jako nocí teď!“ Nach polil její tvář a lekla se a hlavu sklonila. V tom rytíř děl: „Hle, sladká paní, dům, jenž čeká tě.“ Stál velký zámek, šedý, zvětralý a věky ohlodaný na stráni u prostřed houšti dubů prastarých a porouchaných vichry, bouřemi. Most spuštěn byl a vrata dokořán, a z dlouhé řady oken vysokých se světlo lilo loučí hořících ve svícnech ze železa ukutých, a velký oheň v krbu plápolal a modrý dým se valil z komína. Ved’ rytíř dívku v prostou, nízkou síň, kde kmeti seděli a stařeny u ohně v dlouhé řadě za stolem. 81 Ti mlčky vstali, mlčky klonili se před hosty, pak zase usedli, a zdálo se, že v hlubou dřímotu se nořili; byli jak kamenní. A rytíř Blanciflóru ku křeslu ved’ uctivě, nad nímž byl baldachýn, už vetchý, z blankytného hedvábí, znak byl v něm vyšit: loď a plameňák. Pod ptákem slovo stálo: „Miluji“,„Miluji,“ a pod lodí se slovo „Doufám“ čtlo. Když dívky zrak tam utkvěl zamyšlen, děl rytíř: „Paní moje, vítám tě pod střechou rodičů mých zemřelých. Jsem sám a sirý jsem a poslední již svého rodu. Bazin z Hingantu, má paní, zvu se. Chud a prostý jsem, měj shovívavost s námi, s domem mým a se mnou.“ Odpovědi nečekal a zmizel ze síně, za krátko však se opět vrátil Bazin z Hingantu a pokrm přines’ v míse veliké a číše dřevěné, vše postavil na velký stůl, pak pravil: „Paní má, vše přináším, co poskytuje dům. Bůh žehnej pokrmu, jenž sílu dát má opět tobě a všem hostům mým.“ Klek’ před ni. Vzala z mísy krmu čásť a pohár vody, družkám dala též, a vděčně v jeho zraky hleděla, jež před ní klopil v úctě veliké. A tiše Blanciflóra děla si: „Sto pážat někdy čeká na pokyn můj v domě mého bratra, ve zlatých mi nesou misách pokrm, nikdy však tak nebyla jsem Bohu povděčna za chléb jak dnes! V té síni doma být bych chtěla nízké, čoudem zčernalé!“ Nach polil znovu luznou její tvář a chtěla sklopit zrak, však nemohla jej od Bazina odtrhnout, jenž teď 82 ke kmetům šel a sivým stařenám, by sloužil jim v pokoře uctivé. Jak chérub zdál se, stříbro brnění jak září odívalo postavu tu vysokou a štíhlou, vlasů proud mu plavých plynul měkce na prsa, neb přilbu byl u vchodu odložil, a bylo, jak by zlatý slunce svit mu linul přes čelo až k obočí, pod jehož stínem v dívčí čistotě zrak jeho snil, hvězd siných kmitání. Šel k dívce nyní zpět a opodál na nízký podnož sed’ a pokrm vzal, jejž ona podala mu na vzájem. Pak pravila mu: „Pane, odpusť mi, když otázka má zdá se zvědavou. Tys pravil mně, že sám a sirý jsi, a přece tolik vidím příbuzných v tvém domědomě. Či jsou hostmi jako já?“ „Ti rodičům mým někdy sloužili,“ jí na to děl, „a proto sloužím teď jim z vděčnosti. Jsem chud a opuštěn a jinak dluh svůj splácet nemohu. Já prosil je, by bděli v modlitbě, až s hostem vrátím se, jejž poslal Bůh.“ To slovo hluboce ji dojalo, však mlčela a on jí tiše řek’: „Jdi na své lůžko, paní, odpočiň.“ A ze stařen tu jedna vstala hned a vedla ji a družky v ložnici, kde postel stála z dubu tesaná, kde Bazinova matka spávala, než smrt ji v spánek věčný uspala. Noc celou Blanciflóře zdálo se o siných jeho zracích pokorných, a sotva zora v růžích vzplanula, ze svého lože vstala, spěchajíc do houště starých dubů, omšená kde stála kaple, nízká, útulná a skromně k zemi čelo klonící; v té Blanciflóra ranní modlitbu 83 svou konala, pak vyšla pod stromy, jež stříbro rosy s korun střásaly, a pomalu se brala hlubokou a rozbrázděnou cestou, soumrakem, jejž v klenbu srostlé duby tvořily. Ta cesta vedla v slunnou polanu, zář růžová šla nyní z velkých hrud, nad nimiž vzduch se třásl průhledný, a bledým zlatem rána zbarvený, a jako perleť s modrým nádechem byl širý obzor, stromy v polaně se stříbrošedě, měkce lišily od hloubi jeho, v níž se nořily, a zdály se olbřimé chiméry, a ještě dál se řeka kouřila, a světlá mlha, kde cos rojilo se jako bledé jiskry, končila co temnomodrý, neurčitý pruh: to moře bylo... Dívka zírala, hruď její neurčitou radostí se šířila, a pozvedala zrak za skřivánkem, jenž do výše se nes’ jak zpívající hvězda zázračná, a za ním její hledy braly se, když náhle dolů z nebes nořil se v trav prales hustý, nad nímž kývaly svou pyšnou hlavou v květu bodláky... Tu shlídla z dálí velkou postavu, za pluhem jdoucí, jejž táh’ bílý kůň, a orající roli ubohou. To Bazin byl! Byl jako anděl zas s tou plavou září vlasů vlajících, a celý obzor tvořil glorii nad jeho zjevem jaro dýšícím, tak mužným a tak dívčím zároveň. A Blanciflóra sebou nehnula a v stínu skryta stále zírala jak čaromocí jata, jako v snu. Když práce posléz byla skončena, šel Bazin přímo k nízké chaloupce, jež vetchá, lišejníkem porostlá se pod jabloní k zemi chýlila, tam vešel na chvilku a vyšed zas, na koně sed’, jak z báje vidina 84 pak na okamžik zdál se svítiti na šedi obzoru, až zapadl co hvězda v temno cesty hluboké, jež přímou čárou vedla do hradu. Když zmizel, dívka teprv věděla, co nitrem jejím bylo zmítalo. Jak bolelo ji srdce! Chudý tak byl tento rytíř z rodu slavného, že role své sám musil orati? Proč bratr její, císař západu, jej do Paříže, k dvoru nevolal? Proč nechal hasnout starý zde ten rod ve chudobě? Což třeba nebylo mu bohatýrů Bohem nadšených? Tak rozjímajíc dívka kráčela po mezi zelené až k roli té, kde on byl oral, sluncem ozářen, po jeho stopě dále potom šla až pod jabloň k té staré chaloupce. Tam seděl nyní shrben vetchý kmet a žena jeho; když ji viděli, hned zvali ji, by pod strom usedla, a divili se, kde se vzala zde. Když slyšeli, že hostem na hradě, tu zazářili oba radostí a žena řekla: „Zdáš se andělem, ty sladká paní, snad tě poslal Bůh, bys odměnila čistým srdcem svým tu velkou Bazinovu dobrotu, jež nezná mezí. Kristus pouze sám jest útrpnější pána z Hingantu! Hleď, zoral naše pole z dobroty, když viděl, jak jest vetchý ten můj muž, jak slabá já. On nezná únavy, když pomoc může skytnout bližnímu. Buď jemu požehnání bez konce!“ Tu bylo Blanciflóře, jak by hruď se paprsky jí náhle plnila, a oči klopíc k hradu kráčela, a tiše v zmatku sobě šeptala: „Kéž losem mým by bylo trávit zde v té samotě, jež ráji rovná se, svůj život tomu muži po boku! 85 Nach kryl jí tvář a srdce tlouklo jí, a výčitky si trpké činila, neb zdálo se jí, že ten tajný vzdech byl hříchem proti dívčí skromnosti a za trest svůj si ustanovila, že bez odkladu prchne z Hingantu. Šla rychle, jak by rostly perutě jí na patách, neb měla v taji strach, že odkládajíc přísný rozsudek nad sebou vyřknutý, jej nesplní. Tak vešla udýchaná v hradu síň, kam vcházel Bazin též, a zvolala: „Já hledala tě. Prchla únava a silna jsem, zpět pouť svou nastoupím v dům svého bratra... Přijmi vroucí dík!“ Zbled’ Bazin smrtelně a odvětil: „Tak rychle z mého domu odcházíš? Je chudobný.“ A sklopil plaše zrak. Jí lítost srdce prudce schvátila a žádala si říci: „Na věky zde dlít bych chtěla...“ Avšak mlčela, neb pláč ji dusil. Pozved’ Bazin zrak a vida v očích jejích dojmutí a slzy její sladce výmluvné, se štěstím zachvěl. Řekl: „Paní má, do domu tvého bratra povedu tě zpět, neb dopustiti nemohu, bys v nebezpeč se znova vydala.“ „Pouť má jest dlouhá,“ řekla blažena, „však přijímám tvůj průvod, bratr můj ti bude vděčen, pane, a já též.“ Jel Bazin tedy s ní a dlouhá pouť tím snivým tichým krajem bretonským, – tou zemν hlubých lesů, luzných niv, tou zemí samot, stepí zelených, tím krajem posvěceným životem tak velkých světců, krajem mystickým, tou vlastí bohatýrů pradávnou a duší prostých, silných, nadšených, – se zdála jim tak krátká jako sen, a přáli si, by konce neměla, 86 neb láska v srdcích obou vzcházela jak svaté jitro, avšak mlčeli a hádali jen v zracích blouznivých na vzájem sladké svoje tajemství. Když nyní posléz věže Paříže se zjevovaly třpytně v blankytu, tu Bazinovi dívka pravila: „Ty netážeš se, kdo mým bratrem jest?“ „Nač tázati se,“ řekl; „povíš mi, až uznáš za dobré, vždyť povedu tě v jeho dům.“ A vjeli do města a slyšeli, jak zvony slavnostně v chrám zvaly lid, a dívka věděla, kde v tuto hodinu, v tu večerní vždy Karel býval, jela přímo tam v chrám Matky boží. Vešli pod klenbu, kde světlé malby v záři zlatých lamp a svíček voskových se pestřily, tam seděl Karel s hlavou vztýčenou, a se zrakem tak plným výsosti, že nikdo patřit nemoh’ v jeho jas, aniž by zraky před ním ponížil. A kolem něho paladinové jak strážní stáli nebes andělé, meč každý v ruce měl a pochodeň, a pacholata v rouchách stříbrných lem jeho pláště nesla. Modrý dým se z kaditelnic zlatých povznášel a halil jako v oblak majestát těch velkých zjevů. Bazin zašeptal: „Toť Karel sám, toť císař západu!“ A Blanciflóra řekla: „Bratr můj.“ Tu Bazinu se zdálo, nesmírná že propast zela jemu u nohou a všechny naděje a všechny sny že jeho v ni se střemhlav řítily, a smutek zachvátil jej hluboký. Však slova neřek’, cítil pouze, hrob že v srdci měl a zpěvy nešporní mu zněly jako písně pohřební. 87 Když dozněl zpěv a ticho zavládlo, šla Blanciflóra šerým kostelem v svém rouše poutnickém a opřena o berlu svou, šla přímo k císaři a zvolala: „Můj bratře, nemluví ti žádné v srdci matné tušení o návratu mém?“ Karel sebou trh’ a oči jeho jasně zaplály, a v náručí ji pevně, pevně jal, a líbal její vlasy. Šeptala: „Bůh vyslyšel mě! Zázrak učinil, teď zajisté že smazán je tvůj hřích!“ Pak řekla na hlas: „Bratře, zavázán jsi velkým díkem muži chrabrému, jenž chránil mne a k tobě ved’ mě zpět. Že jsem tvou sestrou, rytíř nevěděl, až zde v tom chrámě.“ Karel vztyčil se a upřel zrak svůj Bazinovi v tvář, jenž v stínu stál, a císař kynul mu, by blíže šel, a řekl: „Měj můj dík!“ a upřel opět zrak svůj sokolí na bledou, truchlou jinochovu tvář. A Bazín pozved’ snivý, jasný zrak a hleděl v jeho oči, skromně sic, však bez bázně a volně jako muž, a vida Karel, že tak klidný byl, že oči neklopil, se zarazil, stín na čelo se klad’ mu, úsměv však mu zůstal na rtech. Řekl: „V domě mém jest nyní tvoje místo.“ Odcházel po těchto slovech, on a jeho dvůr a Blanciflóru s sebou odváděl, a v pustém chrámě Bazin zůstal sám. Když zmizela, tu bylo jinochu, jak by mu srdce z prsou vyňali. To tedy konec byl těch krásných snů tam v stepích plných květů, v lesinách? Za prázdnou tedy kráčel vidinou, přeludem tak sladce nebeským, byl za ním bloudil až na ráje práh – 88 a tam se brána před ním zavřela! Teď nezbylo než vrátiti se zpět a pohřbít sebe a ten velký žal v tom starém hradě, jenž teď dvojnásob mu drahý byl, neb na vždy utkvěl tam v té nízké síni obraz čarovný, jenž blahem jeho byl a zničením. Tak neurčitě Bazin pravil si – však odejíti bylo nemožné! Ji zříti z dáli třeba občas jen, zvuk hlasu toho slyšet sladkého, to Bazinovi bylo potřebou jak denní chléb, jak slunce, jako vzduch! A když mu Karel nabíd’ druhý den, by zůstal v Paříži, tu neváhal, ač na domově s věrnou láskou lpěl. Tak zůstal tedy Bazin při dvoře, a láska jeho každým pohledem, jenž z oka Blanciflóry na něj pad’, mu v duši vzrůstala, a beznaděj a bol, jejž nesměl slovem odíti, mu na kořenu žití hlodaly a pomalu jej vlekly hrobu vstříc. Tu stalo se, že jednou v zahradách ji potkal k večeru, když nad stromy se měsíc vznášel jako tenkráte v té hrozné noci a přec blažené, když poprvé v tom pustém kostele jej shlídla v záři stříbrné, po zmizení těch strašných přeludů. A zastavila se a pravila: „Můj pane, dávno s tebou mluviti jsem přála si! Ó rci mi, smutným tak proč stále vidím tě?“ On zmaten stál a v duchu sobě pravil: „Snášeti bol nesmírný mě láska učila, snad dá mi sílu snášet největší: bol rozloučení na vždy!“ Nahlas pak jí odpověděl: Prostý, víš to, jsem, a touha má mě láká v domov můj, 89 tak prostý jak má mysl. Nemohu však dříve odsud, než mi dovolíš.“ A sklopil oči, aby nečetla v nich utrpení jeho bezedné. A Blanciflóra vzdychla z hluboka a odvětila: „Nuže, nazpět jdi v ten drahý kraj, o kterém sním i já.“ A oba mlčeli, neb báli se, by neprozradili své tajemství, však Blanciflóra dřív se vzmužila a hlasem plným slz mu pravila: „Dar bych ti ráda, pane, poskytla, bys s sebou vzal ho, na mě památku, ó, rci mi, jaký?“ Bazin zaplanul tak prudkou láskou, že se zdálo mu, že zemře, slovem neuleví-li jen jedním třeba, duši ztrýzněné, a pojav její ruku zašeptal: „Ty určilas můj osud na věky! Pro tebe hynu... Nuže dovol mi, bych jediný jen vtiskl polibek na ruku tvou, jenž srdce třímá mé, a budu věčně Bohu děkovat, že štěstí ráje dal mi na zemi, a nereptám, že mi je opět vzal.“ A Blanciflóra ruku dala mu a slzy její hojně pršely na hlavu jeho k ruce schýlenou, a posléz těžce v náruč klesla mu a štkala mlčky, plakal mlčky též a tak se tiše, němě rozešli. Však druhý den se v síni sešli zas, když Bazin Karlu říci právě chtěl, že odhodlán jest domů vrátit se. Když z nenadání tak se viděli, tu zapomněli kolem celý svět a v oné chvíli císař zahlídl zrak jejich blouznivý, a v nesmírné své pýše vzplanul hněvem šíleným, a nepátraje dále přinutil 90 svou plachou sestru brzy ku sňatku a uvrh’ do neštěstí Bazina ve slepém záští... Vše to stalo se rok asi před tou nocí podivnou, v níž císaři archanděl Gabriel tak přísně kázal, aby s lůžka vstal a v tmavé noci loupež páchat šel, a nyní, když v tom šumném lese stál a Bohu pravil: „Který tresceš hřích můj nevědomý? Pýcha nesmírná jen může pokoření zasloužit tak velikého“...velikého...“ tu se silně lek’, a svědomí mu hlasně volalo: „Na sestru svou si vzpomeň ubohou, na Blanciflóru, lilji zlomenou, a na Bazina pomni z Hingantu!...“ V tom okamžení duněl koně krok po hustém mechu, v záři měsíce oř černý ze stínů se vyřítil a jezdec v temném rouše na Karla tak zvolal hlučně: „Stůj a pověz mi, kdo jsi a co zde hledáš v samotě!“ Děl klidně císař: „Jaké právo máš se tázati? Své jméno nepovím.“ A tasil meč, tak rytíř učinil a skočil s koně: Rány duněly teď tichým lesem, jiskry skákaly jim z břitkých zbraní, ale Karlův meč byl silnější a ve dvé roztříštil jak třtinu čepel sokův, zároveň po kluzkém mechu cizí rytíř sjel a padl Karlu k nohám, bezbranný. Klek’ na prsa mu císař volaje: „V mé ruce dán jsi, žití tvé, tvá smrt na vůli visí mé, na rozmaru! Své jméno rci mi! Odkud pocházíš?“ Strh’ přilbici mu. Plavých vlasů proud se hrnul jako zlato do mechu, a krásný, bledý, smutný obličej ve třpytu plné luny zjevil se, 91 a Karel, poznav soka svého tvář, se zarazil, však přemožený jal se takto mluvit: „Nuže, dokonej svůj úkol krvavý, ty neznámý, jenž tvář svou kryješ hledím spuštěným. Buď kdokoli, buď třeba zločincem, v mých prsou ocel tvá jest vítána, smrt je mi spásou, život mučením! Kdokoli jsi, slyš velkou žalobu, již proti lidem, světu povznáším a k nebi volám Křivda nesmírná se děla mi, a křivdu spáchal ten, jenž v ruce žezlo třímá západu, ten, který spravedlnost konat má na místě Božím, neb Bůh povznes’ jej na výši závratnou. Znej jméno mé. Jsem Bazin z Hingantu. Já klidně žil v té drahé staré zemi bretonské, již nikdy více neuzří můj zrak, v té zemi reků, světců pradávné, jíž poslední můj patří nyní vzdech! Mne vedl osud na dvůr císařův... Bez viny jsem a přece krutý hněv mě jeho stihl. Spustošil můj hrad, můj statek vzal, mě vyhnal v širý svět co psance... Stal jsem se, čím mít mě chtěl: jsem loupežníkem. Nesuď mě a slyš, než zemru, slovo které v prospěch můj. Já odnímal jen zlým a bezbožným, bych dával chudým, co jsem odnímal, tak napraviti vždy jsem snažil se, co zavinila křivda, náhoda, ta věčně tupá, v slabé ruce své já váhu bral, neb věru slepá jest ta spravedlnost lidí, za misku ji ďábel tajně drží, táhne ji dle libosti na stranu nepráva... Teď slyšels vše. Jsem hotov zemříti. Po smrti mé mou hlavu Karlu nes a velkou dá ti za ni odměnu. Já odpouštím mu krutou jeho zášť!“ Tak pravil Bazin. Karel tiše stál a ruka jeho velkým dojmutím se zachvěla na prsou rytíře. To cítiv, Bazin znova promluvil. 92 „V tvé hrudi,“ pravil, „lidský vzbuzen cit? Ó příteli, ty slitování znáš? Při živém Bohu tedy zaklínám Tě, vyslyš prosbu moji poslední! Až zabiješ mě, srdce vezmi mé a pochovej je tajně v Paříži ve chrámě Juliana svatého, jejž „Chudým“ zovou, blíže Sekvany. Tam po mé smrti dones srdce mé a ulož je pod desku z mramoru na pravo od oltáře hlavního. Tam klečívá, když jaro světem jde a velkonoční když jsou slavnosti, vždy bytost, pro niž srdce ubohé to moje tlouklo v svatém nadšení. Mne nelítostně život dělil vždy od té, jež celým byla žitím mým, a po mé smrti tušit nebude, jak srdce moje je jí na blízku. Můj popel zajisté však zachvěje se velkým blahem, když se nad deskou, pod níž mé srdce bude práchnivět, ta lilje nevědomky nachýlí. Čiň, oč tě prosím, Bůh tě odmění za dobrý skutek tento, odpustí ti mnohý hřích, jenž snad tvou tíží hruď.“ Byl Karel dojat v hloubi duše své, neb věděl, kdo na Boží klečel Hod vždy na té desce, viděl sestru svou v té liljové, v té hvězdné čistotě, jež odívala ji jak světic zář, a křivda, kterou na ní spáchal kdys, ho tížila a v duši pálila. Na chvilku něm byl, pustil soka pak, a uvažuje v mysli bedlivě, co činit jest mu, takto promluvil: „Vstaň, Bazine, a podej ruku mi! Jak ty, já též jsem psancem, jako ty na Karla naříkám, jak na tobě tak na mně spáchal křivdu velikou. Jsem loupežník jak ty, nuž sbratřme se a spolu jednejme. Hle, na blízku od toho místa rýnský hrabě má hrad pyšný svůj. Tam právě chvátal jsem, když jsi mě zdržel. Tajný znám tam vchod 93 v tu komnatu, kde poklad ohromný ve kupách leží. Vstaň a se mnou pojď.“ A myslil si: „Tam loupež páchat smím, neb poklady ty dal jsem hraběti a snadno mohu je zas vrátit mu, též uvidím, zda Bazin nedychtí po krvi šťastnějšího soupeře.“ Vstal Bazin rychle, v duši přemítal: „Co jest mi činit? V dům, kde ona dlí, chce vniknout tento muž! Jak zadržet jej mohu bezbranný? Mám zradit jej? On se mnou soustrast měl! Nuž půjdu s ním, bych chránil ji.“ Pak nahlas odvětil: „Jdu s tebou tedy, jednu podmínku však kladu ti – bys v hradu nikomu na život nesáh’, ...“ Karel hlavou kýv’, a mlčky oba nocí brali se. Znal Karel v pravdě onen tajný vchod, neb sám byl někdy hrad ten vystavěl. jejž sestře své do věna pozděj’ dal. Ved’ Bazina do kobky prostorné, kde panovala tma, však štěrbinou ve stěně dřevěné se paprsk třás’ a šířil slabý šer. Sta blýskalo se drahokamů pestře rozličných tam na zbraních, na misách ze zlata neb s krásných číší, s nádob stříbrných, však nejvíce se sedlo třpytilo ze zlatohlavu, z kosti slonové a stříbrnými zvonky zdobené, jichž každé srdce vzácný granát byl. Stál Karel venku v chodbě, zašeptal: „Nuž rychle chop se chutě pokladů a podej, co se rukám namane!“ Byl Bazin však jak ve snu, zaslechl za stěnou sladký, drahý jemu hlas, hlas jemu známý, Blanciflóřin hlas, jenž tiše, žalně mluvil ze spánku. 94 Tu tlouklo srdce jeho mocně tak, že zdálo se mu, že jej udusí... Být na blízku jí!... Schoval v dlaně tvář a nevěděl, zda blahem umírá či bolestí... Však Karel hartusil: „Co váháš? Podej rychle pokladů! Či bojíš se? Pak vejdu v kobku sám. Mě láká cos, bych zíral štěrbinou za onu zeď.“ – „Ne!“ Bazin zašeptal a hrůza jala jej. Ten loupežník chtěl drzým zrakem vnikat v svatyni, kde ona dlela v spánek shroužena! Bez rozmyšlení ruku natáhl a toho sedla rychle chopil se, by v chodbu svému druhu podal je, však sotva se ho dotkl, začaly ty zvonky všechny zvučet v souladu a bylo v kobce, jak by ve hvozdě sto pěvců sladce v slunci zapělo. A leknutím stál Bazin bez dechu, však za stěnou se ozval hrubý hlas, tož Egmond, domu pán, se ozval tak: „Co děje se? Jest ještě tma a přec už v Ingelhejmu zvony na mši zvou?“ A v odpověď mu řekla žena: „Ne, ty mýlíš se, to zvonů není zvuk, těch vzdálených, to vedle za stěnou jak hudba zvoní tisíc rolniček hlas líbezný“ – „Tvé oči,“ zvolal muž, „zas tonou v slzách! Ty jsi nespala, ty přemýšlelas, čtu tvůj němý vzdor v tvých zracích prokletých, ač klopíš je! Vím, že mne nenávidíš, pyšna jsi, však pýchu tvoji zlomím, přisám Bůh! Proč mlčíš stále? Velím: odpověz!“ Tu Blanciflóra odpověděla: „Ty lásku moji nikdy nehledals a já ji nikdy tobě nelhala. Však pyšna nejsem, ženou pokornou jsem byla vždy, ač se mnou mluvíváš, 95 že udivením Karel žasl by, můj drahý bratr, jenž mě tobě dal. Bůh odpusť mu ten omyl osudný!“ A Egmond zařval: „Tvoje pokora je pokrytstvím, a Karel, bratr tvůj, jenž pýchou jesti tvou, sám pokořen, u nohou mých se bude svíjeti! Věz, bledá zmije, za tři krátké dny, tvůj bratr s trůnu bude sesazen a já tam dosednu a korunu na vlastní bohatýrskou vložím skráň. Pak tebe zapudím a z milosti kdes v klášteře ti stínu dopřeju, a pozděj’ hrobu... Za tři krátké dny do Ingelhejmu tisíc rytířů a jejich voje ráno dorazí ke slavnostem, k nimž císař panstvo zve, a všickni čekají jen znamení, jež k spouře dám jim já, jich náčelník. Viz tuto dýku: v prsa vrazím ji, do hrdých, Karlu v samém kostele, až se mnou kráčet bude k oltáři.“ „To neučiníš,“ vzkřikla v úzkostech ve smrtelných ta žena nešťastná. „Já zachrániti bratra dovedu! Ó bídný zrádce! Bůh tě zatratí!“ Tak zvolala a v líc ji udeřil a vzkřikl: „Uvězněna zůstaneš zde v komnatě, až čin svůj vykonám!“ Tu vyšel Bazin v chodbu zsinalý a řekl: „Rychle, půjč mi břitký meč, ó neznamý můj druhu... Slyšel jsi? Meč svůj mi půjč, bych skolil nestvůru... On udeřil ji! Bože v nebesích! Dej rychle meč!“ Než Karel zašeptal: „Ne! Nebohá by byla ztracena! On lidi své by volal na pomoc a přesile bychom pak podlehli. Pojď, vyvedu tě z hradu potají, sám vydám se na cestu k císaři a zachráním jej. Svědkem budeš ty. Na souboj vyzveš zrádce Egmonda.“ 96 Tak pravil, v duchu Bohu děkuje, že byl jej vedl. Nyní rozuměl, proč byl ho vyslal v noci na loupež: svou velkou křivdu aby nahlédl, by přítele si získal věrného a vraha svého dopad’ při skutku! Bez slova kráčel. V lese rozešli se s Bazinem, aniž by hledí zved’, a tajně, jak byl vyšel z paláce, se opět vrátil, nikým nepoznán. A ráno Bazin napsal na blanku: „Buď klidna, bratr tvůj je varován,“ a bílý holub v okno hradu nes’ tu zprávu Blanciflóře, viděl jej, jak lét’ na římsu zvyklý nalézt tam co ráno pokrm, viděl Bazin jej, jak vnikl v šerou její ložnici, a viděl bílý její luzný zjev se k ptáku chýlit, číst to poselství – pak vešel opět v zasmušilý les. Den pak když vzešel velkých slavností, na které Karel všecko panstvo zval své velké říše a svůj věrný lid, hned z rána přijel Egmond do města s tak četným průvodem, že zdálo se, že císaře král přišel navštívit, a úlisně se kořil Karlovi a pravil mu: „Tvá sestra churaví a proto se mnou nepřijela dnes. Sen zlý ji trápil v noci předešlé, o tebe bojí se a prosila, bych po boku ti stále, věrně dlel, bych vedle tebe klečel v kostele. Ač nevěřím v tu chmurnou předtuchu, přec prosím, bys tu prosbu vyslyšel a v nejbližším mě nechal průvodu.“ Zrak pronikavý v tvář mu vrývaje děl Karel: „Buď si! Avšak na důkaz, že nevěřím, že zrada hrozí mi, a pouhému že hovím.rozmaru jen sestry své, již vroucně miluji, 97 ti přikazuji: všechnu odlož zbraň, sám beze zbraně vejdu v chrám i já.“ Tu zamyslil se Egmond, pravil však za krátkou chvíli: „Buď, jak pověděl’s.“ A zvony teď když zvaly do chrámu, děl Karel slavně: Je-li někdo zde, jenž domnívá se, že jsem křivdil mu, ať ozve se, a křivdu napravím. A je-li někdo zde, kdo křivdit chce mně na opak, nuž já mu odpouštím, Bůh odpusť též mu jeho úmysl.“ Tak pravil Karel, hleděl kol a kol, leč nikdo neozval se, do síně však vešel při těch slovech oděnec ve tmavém rouše. Karel poznal jej, to Bazin byl, měl hledí spuštěné jak tenkrát v lese. Karel kynul mu a řekl hlasitě: „Ač neznám tě, mám k tobě přece náhlou důvěru. Jest patrno, chceš zůstat nepoznán? Nuž, buď, jak chceš, ty němý příteli. Sem přistup blíž, po levici mé pojď v chrám Páně na mši. Avšak odlož zbraň, jak Egmond učinil, mé sestry muž.“ Tak stalo se a císař nyní šel a v pravo Egmond, v levo neznámý po boku kráčel mu a v kostele po boku jemu klekli. Začal teď mši svatou biskup sloužit slavnostní a přítomných všech duše neseny hned byly na přívalu chorálů do výše k Bohu v hlubém nadšení – jen jedna kula zradu nesvatou a, temná, lnula k zlému úmyslu, hluch, něm a slep byl Egmond v hříchu svém a v okamžiku svatém, mystickém, když pozdvihoval biskup hostii a Karel chýlil hlavu na prsa a tělo klonil v prach – tu zablýskl se náhle dlouhý nad hlavou mu nůž, však na znak nedopad’, kam mířen byl, neb černý rytíř ránu zachytil, 98 jež skončit měla žití Karlovo. Hluk nesmírný zabouřil kostelem a přervána hned byla svatá mše, však na okamžik jen, neb vztyčil se do plné výše Karel, klidně děl svým pevným hlasem, jasným, velícím: „Tři pouze z vás zločince odveďte, a na kolena opět! Ticho buď! Chrám páně není hlučná ulice.“ A na kolena klekl v pokoře, a chorály se nesly k Bohu zas, ač mnohý hlas se třásl nejistě, a biskup skončil svatý obřad mše. Zvuk dozněl zpěvů, rozplynul se dým, jenž z kaditelnic stoupal k obrazům, a zasmušile bral se v hradu síň teď císař s němým v dumě průvodem, a na trůn stoupl v tichu hlubokém a prostě jal se vypravovat vše, jak Bůh mu kázal vyjít na loupež, jak uposlech’ a co se dálo pak, a udivený Bazin poznal teď, s kým v noci mluvil v lese tenkráte a s kým se sbratřil... Císař skončiv pak se svého trůnu tiše sestoupil a Bazinovi ruku podával a objal jej a řekl: „Odpusť mi!“ A v náručí jej pojal bratrsky. Pak vraha kázal uvést před svůj soud a pravil mu: „Já chtěl tě varovat a zlý tvůj úmysl svou důvěrou jsem odvrátit se snažil... Nepátrám, kdo s tebou vinen. Ďábel pudil tě. Mám právo tebe soudit? Soudcem být ve vlastní při nesluší člověku. Bůh sám ať zjeví, kdo z nás v křivdě jest. Nuž z věrných rytířů mých soka zvol, soud boží rozhodniž. Jsi srozuměn?“ Stál chvíli Egmond mlčky, pošmurně, zrak bodal v zem, pak řekl rozzloben: „Já nenávidím nejvíc z lidí všech teď Bazina, je podlý, nízký špeh, on do hradu se vedral úlisně, 99 by mého tajemství se zmocně moh’ mě tobě udat. Vše, co vyprávěl’s, mám za výmysl jeho. Nelžeš-li a chceš-li v pravdě, boj by rozhodl, pak vyzývám jej, má-li odvahu se postaviti reku přímo v tvář!“ A Bazin odvětil mu: „Urážky tvé vrhám v tvář ti zpět a klidně dím: Bůh zná mé srdce, pravdu vidí on, ať rozhodne. Pojď, pusť se se mnou v boj!“ Boj krátký byl a Egmond podlehl, sám v zuřivosti své se vrhl vstříc té ráně, jež ho žití zbavila. – Noc nastala a Karel naložit na máry kázal tělo zločince a odnésti je v hrad, kde vězněna se Blanciflóra k Bohu modlila a v úzkostech a strachu čekala na rozhodnutí svého osudu. Sám Karel na cestu se vydal tam a vyvedl ji z temna vězení a pravil jí: „Jsi vdovou, sestro má, Bůh s tebe sňal to jho, jež v krutosti jsem vložil hříšně na tvou luznou šíjšíj. Ó, odpusť mi! Ó, dej teď osud svůj v mou ruku volně, křivdu napravím.“ Zrak sklopila tak odpovídajíc: „O osud můj se, bratře, nestarej, a nežádej, bych Bohu vzdala dík za svoje uvolnění, v srdci svém mu za tvůj život vroucně děkuji. Ač hrozným byl mi onen muž, jenž pad’, tvůj zamýšleje pád, přec posvátný mne k němu poutal svazek. Dovol mi, bych zmařený svůj život trávila kdes o samotě, světa daleko. Teď pohřeb chystat je má povinnosť.“ A Karel mlčel, po pohřbu však děl: „Ty, Blanciflóro, nejsi upřímná. Chceš v samotě žít, světa daleko? 100 Že učiníš tak na čas, věřím ti, však vím, že v srdci chováš úmysl se opět vdát a netázat se mne, já vím, že v duši sladký chováš sen o lásce blažené. Nuž, zapíráš?“ Tu teprve se pyšně vzpřímila a hleděla mu bez ruměnce v zrak a pravila: „Hluboce miluji, a kdyby ten, kterémuž náleží má duše, srdce mé, mé myšlenky, mne stejnou láskou posud miloval jak jeho já, bez bázně před tebou a před tvou mocí, nuže, přísahám, vždyť bez obalu mluvit nutíš mne, – že netázala bych se nikoho a jednala, jak srdce káže mi.“ A Karel zvolal, plný radosti: „Nuž věz, že miluje tě šíleně, z úst jeho vím to! Nuže, netaž se a jednej, jak jsi řekla! Lepší muž, než Bazin tvůj, pod sluncem nedýše!“ A líbaje ji vzal ji v náručí, a oba spolu blahem plakali, a než se s rokem opět minul rok, ve chrámě Juliana svatého, jejž „Chudým“ nazývají, štěstím zpit svůj sňatek Bazin slavil z Hingantu a Blanciflóra, hvězdně spanilá, a celé město, celá Francie se radovala hlučně s milenci. A Karel Velký Bohu děkoval za šťastný konec trampot veškerých, a od té doby v slávě velké vlád’ a nebe chránilo jej patrně, když hříchy své byl pykal v lítosti a upřímně své křivdy napravil. 101

ROMÁN O ČTYŘECH SYNECH AJMONOVÝCH.
[103] SLEČNĚ ZDEŇCE BRAUNEROVÉ V PAŘÍŽI.
[105] Pamatujete se, Slečno, jak často loni v zimě jsem k Vám zavítal na Vaše „soboty“ do té milé, útulné dílny Vaší v ulici Notre Dame des Champs? Do té milé útulné dílny, plné poesie Vašich rozvěšených a rozestavených tam obrazů, studií a skizz, plné zajímavosti Vašich četných, tak umělecky rafinovaně vybraných bibelotů! A pamatujete se, jak v živém hovoru a veselém smíchu té mezinárodní, ze všech úhlů světa pocházející společnosti umělkyň a umělců, v ty soboty u Vás se shromažďující, mnohdy tak zatvrzele jsem mlčíval a roztržitým jsem býval? Dovolili jste mi býti trochu sovou, dopřáli jste mi té výsady, tak jako toho mého vyvoleného koutku v atelieru. Víte, byl to onen šerý výklenek, hned vede té draperie z vyrudlého, tak sladce zeleného hedbáví. Visel tam ruský ikon Matky boží, pod nímž v malé lampě světlo jako krásný korunt kmitalo, a nedaleko stála na konsole hliněná, mnou jako fetiš adorovaná nádoba mexická, vždy plna květů, nejčastěji bílých, snivých, paprskujících jako hvězdy. A s toho místa bylo viděti na Váš pastel Prahy, na tu visionářskou báseň, kterou by byl Shelley miloval, a na tu písčitou krajinu z Pikardie, plavou jako luna, a na ten starý švestkový sad z Roztok, tu studii, tak gloriosně celou výši a hloubku Vašeho talentu hlásající. Na to vše vzpomínám teď tak rád, avšak nevím, pamatujete-li Vy se ještě na ty návštěvy, a zajisté zapomněla jste na to, jak jste jednou na mě zamyšleného s rozmilým smíchem zvolala: „Vím, co Vám dnes zase už v hlavě vězí! Jsou to pořáde ti bohatýři z kruhu Karlova!“ Věděla jste, jak hluboce ty velké postavy báje a pradávné Francie celou mou mysl jímaly, věděla jste, jak často, loudaje se po Paříži živé, míval jsem vidinu o té dávno zapadlé nebo snad nikdy neexistující, o té pohádkové, tedy [107] věčně žijící a nikdy nehynoucí Paříži, která se oku umělce přece ob čas zjevuje, na př. někdy v soumraku s mostu „des Arts“, gigantická, modrá, mlhavá, neurčitá, s tím pravděnepodobným horizontem z bledého zlata a průhledného, perlově zarůžovělého stříbra, s hlubokou řekou z tekutého, začernalého smaragdu, po níž celé konstelace hvězd a mysteriósně bludná světla přísvitem se smýkají... Jaké obyvatelstvo tomu městu dáti, ne-li ono, které už není, ale olbřímí, věčnou žije slávou? To věděla jste vše, a v onu sobotu, když jsem Vám řekl, že jste uhodla, dodala jste: „Povězte nám tedy něco o těch recích, na které stále myslíte.“ Nepověděl jsem Vám tenkráte ničeho, ale dnes dovíte se do podrobna, o čem jsem tak dlouho snil a rozjímal, v této básni najdete to napsáno. Je to stín toho světla, jež tenkráte ve mně svítilo. Pouhý stín, jako každé vtělení umělecké koncepce. – Napsal jsem tu báseň pro Vás a pro český lid, pro Vás proto, že jste poeta, a pro český lid z tohotéž důvodu. Lid jako dítě zůstává vždy poetou. Ani čtením novin nevystřízliví, – na štěstí! Lid jest obecenstvo, které si rádo připomíná, že má duši a ta duše že chce chleba a ten chléb že je pravda, totiž ona vyšší: věrné líčení lidského srdce, a to v okolnostech třeba nejpodivnějších. Lid dopřeje si rád spirituelně neděle. To vše tučným měšťanům a nejnovějším cestujícím commisům aesthetiky nenapadne. Žádají jen fotografie své obmezené malichernosti. Lid naopak miluje každý mythus, proto že postavy mythické jsou prosté, nekomplikované a přes jakousi ohromnost pořáde jako děti, zrovna jak ten lid sám. Oblíbeného pak slova lidí úzkých horizontů „o cizáctví“ lid nezná. Naopak rád vychází do modrých neurčitých krajů báje, kde svítí třikráte tak velké slunce jako naše, kde ptáci mluví, a stromy zpívají. Ty postavy, které tam potká, ať mají třeba cizí jména, nejsou mu neznámé! Vždyť jsou to jeho árijští pokrevenci. Jsou všickni z jedné rodiny, ať už se jmenují Rama, či Roland, Vladimír či Karel či Artuš, nebo Achilles, nebo Ilja nebo králevič Marko nebo Siegfried, Sita nebo Libuša. Nuž, a ti lidé v této mé kronice s tou glorií křesťanství kol hlavy mu mohou býti tak málo cizí, jako gothické chrámy. Ty jsou také z jedné rodiny od Burgosu do Tronthjemu. A pak ten Renald, Ajmonův syn, stojící na svém právu, hájící toho práva proti celému světu, proti vší přesile, ač mírumilovný tichý a ke každé oběti hotový pro milý svatý ten mír, jen když se nevyžaduje na něm podlosti – může někde ve světě býti lépe pochopen než v Čechách? 108 Hleďte, jak se snažím, bych si Vaši přízeň pro svou báseň už napřed získal! Dovolte, abych o ní ještě jedno jen slovo pronesl. Těšil jsem se, že Vám ji budu sám předčítat, a to ne ve Vaší dílně, ale v tom tichém salonku v ulici Fleurus, kam mě nebožka Vaše matka tak často zvala, kde bývaly „moje Čechy“ v Paříži. Jak tam bývalo milo, ať v letě, když se otevřeným oknem ten starý platán ze zahrady do vnitř díval, to zelené sídlo šveholících ptáků, nebo v zimě, když na krbu oheň tak družně, tak hostinně svítil a hřál a všechny ty bizarní žaponerie na snách a ty figurky ze starého míšeňského porcelánu na římse jako rudým úsměvem poléval... Těšil jsem se tak, že tam „román o čtyrech synech Ajmonových“ předčítati budu, těšil jsem se na duchaplné poznámky Vaší duševně tak věčně mladé matky, na vlídný výraz těch jasných, na mne vždy tak přátelsky svítících očí – Těšil jsem se, a oči ty jsou zavřeny na vždy. Těšil jsem se – a nepřijedu letos do Paříže. Až budete mou báseň číst, buďte tak shovívavá, jak byla ta drahá bytost, která Vám odešla, a poskytněte mi něco z té vlídnosti, z toho přátelství, z těch sympathií, jakých by se mi bylo od zvěčnělé a blaze pod zemí dřímající dostalo!
Ve Vodňanech, v prosinci 1890. J. Z.
109 I. I.
Čas letnic byl a nesmírný ten dům, v němž Karel Velký, císař západu, byl tenkrát dvorem v jasné Paříži, v svém městě drahém, sotva postačil, by četných hostů pojal skvělý dav do mramorové zdi svých nádhery. Co králů, knížat, pánů sjelo se, co hodnostářů církve Kristovy, co vasalů tam, chrabrých rytířů! Síň klenutá na sloupech z porfyru, tak mnohých, že se lesem zdála být, se bohatýry hustě plnila jak mléčná dráha, bílá, hvězdami. Však vysoko nad slavným hemžením, na stupních z jaspisu, stál třpytně trůn ze zlata, ze sloni a ze stříbra, kde Karel císař v říze labutí jak slunce zářil ve své velebě, a dvacet stálo arcibiskupů po jeho boku, jejichž plášťů nach plál jako západ rudý nad sněhy. Síň hlaholila smíchem, hovorem a klepáním též šachů stříbrných po šachovnicích z drahých kamenů, jež hostům chvíli mile krátily; však zraky mnohých v bázni hleděly na čelo Karlovo, kde temný mrak se sbíral, chmuřil, bouři zvěstoval. [111] A náhle bylo ticho hluboké, jak o půlnoci na hřbitově kdes, neb Karlův hlas, jsa hromu podoben, se ozval takto v síni zvučivé: „Bůh, který vidí srdce člověka, Bůh, ráje král, mi svědkem nyní buď, že prázdná pýcha z úst mých nemluví, však lítosť velká nad tou potupou, jež stala se, ne mně, však koruně a žezlu, posvátným těm symbolům, jež na okamžik třímám v rukou svých. To velké dílo, říše západu jež skalou jest a hradem křesťanstva, o jehož sílu nevěřících moc se láme jako vlna o břehy, to velké dílo prací společnou my budovali, krví rosili, my všickni stejně, svatě nadšeni! Co ztékali jsme měst, co bořili jsme vzdorných hradů, co jsme káceli těch trůnů pohanských! Co do prachu též bratrů našich kleslo hrdinných, než dokonána chrámu budova! Teď k nebi ční. Až k mezím hispanským, za kterými vře moře pohanské, vše slouží Kristu, který spasil svět. Vy všickni, králové a knížata, vy, páni, biskupové, rytíři, jste přišli ke mně na mé pozvání, byste mi řekli, povždy hotovi, že býváte se zbraně uchopit a se mnou vítězit neb zahynout dle vůle boží, za věc největší: za svatý kříž, za víru Kristovu! Vy všickni přišli jste a nechybí než jeden z velkých říše barónů Bóv z Egremontu, sivý bohatýr. Proč nepřišel as? Nuže povím vám: On pýchou šílí, modlou jest si sám! On pohrdává světem veškerým, a sloužit celku, hanbou se mu zdá! To trpět nelze! Sřítí budova se nejpevnější v prach a vlastní rum, když zpurně sloup svou hlavou potřásá a déle nésti nechce sklepení! Při svatých apoštolech přísahám, 112 že ztrestám jej! Když Bóv nepřišel sem, nuž navštívím jej s vojskem velikým, hrad jeho povalím a rozkotám a skloním hlavu jeho vztýčenou!“ Tak zahřměl Karel, síň až třásla se a ticho bylo, ticho hluboké, až posléz tak se ozval druhý hlas, hlas Ajmona, vévody z Dordóny, jenž bratra svého, Bóva, miloval a hrozbu klidně snášet nedoved’, ač nesouhlasil s Bóvem v této při. Hrd vztýčil hlavu, ruku pozvedl a řekl s pyšným na rtech úsměvem: „Máš právo, králi, jevit nevoli, však příliš rychle nepřísahej přec. Bóv není zajíc, má též přátele, a povalit jej, není dětskou hrou.“ Vstal Karel s trůnu, zrak mu zahořel, a v hněvu svém byl jako divý lev, a zahřměl, daleko že slyšeti jej bylo za stěnami paláce: „Při svatém apoštolu Jakubu, to zní jako hrozba, pane vévodo! Však věz, se špatnou by se potázal, kdo na pomoc by Bóvu přispět chtěl, kdyby rodný jeho byl to brat! Tvůj pohled raní zrak můj, Ajmone, jak slova tvá mou duši vzrušila, jdi, ustup, jdi a nedráždi můj hněv!“ Kles’ na svůj trůn a Ajmon prudce vstal, byl bled, však kliden, slova neprones’ a zvučným krokem bral se ze síně; hrob není tišší, než ta byla síň na okamžik, pak ale rachot byl jak chmurné bouře vně i domu vnitř: neb ozbrojenců tisíc sedm set se řinčících svých zbraní chápalo a beze slova za Ajmonem šlo, za pánem svým, za chrabrým vévodou, a dusot koňů hřměl a zanikal. Pak bylo ticho zas jak po vichru, a zabolelo srdce Karlovi, neb temná předtucha mu šeptala 113 o dobách neblahých a krvavých. „Já chybil,“ řekl tiše Némovi, jenž, starý přítel, rádce věrný vždy, mu blízko stál. „Ó, poraď, příteli!“ A dojat odvětil mu takto Ném: „Zda moudře radím, nevím, to však vím, že upřímně a z hloubi duše své, a nebojím se říci: Králi můj, buď shovívavým, neboť mocným jsi, a zdá se mi, že sluší nejlépe tam dobrota, kde síla přebývá. A nemá člověk, chybující vždy, být trpělivým, s námi s hříšnými, když trpěliv jest Bůh a odpouští? Byl’s uražen a krev ti vzkypěla, ty přísahal’s, tu nelze couvnouti – však nezabraňuj návrat Bóvovi, snad kajicnému, proto k sobě přec! Ty nezadáš si, králi, pošleš-li, než vojnu začneš, posla v Egremont. Ať řekne Bóvu: „Zachovejme mír a zachovejme staré přátelství. Tvůj vzdor jen vnutil do rukou mi zbraň, buď mezi námi vše, jak bývalo! Jak otci tvoji, pošli rytířů šest set ke dvoru, sám pak navštiv mě o vánocích a já tě pohostím, a dobrou vůli mějme pospolu!“ Tak ať tvůj posel řekne Bóvovi, a teprv pak, bude-li zatvrzen, boj spravedlivý proti němu hlas.“ Tak pravil Ném, a Karel odvětil: „Můj příteli, ty dobře radil’s mi, však koho pošlu s takým poselstvím? To snadná, věru, nezdá se mi věc.“ A všickni mlčeli, tu ozval se syn Karlův, Lotár, panic spanilý, zrak modrý měl a vlasy jako len a jako jedle vzrůst měl ztepilý, a dívčí jeho úsměv kouzlem byl na tváři, plné jaré mužnosti. „Můj otče,“ pravil s krásným ruměncem, „smím prostřed bohatýrů ozvat se? 114 Smím prosbu k tobě vznášet odvážnou? Svěř rukám mým to smíru poselství! Buď první čin můj dílo pokoje!“ „Ne,“ zvolal Karel divně polekán, a Lotár sklopil oči s povzdechem. Však císař rozjímal a pravil pak: „Ty pravdu máš, můj drahý Lotáre, ty dobře snad u Bóva pořídíš. Z tvých zraků duše hledí dětinná, ta nedráždí jak mužů hrdý vzhled, a sladký hlas tvůj přímo k srdci jde. Jdi! Svěřuju ti dílo pokoje. Jest skromnosť tvému věku ozdobou, a tvému slovu rod tvůj důraz dá!“ A Lotár jel, s ním tři sta rytířů, a všickni byli v zbroji stříbrné na bílých koních. Nikdo netušil, že jedou v zkázu svou, když na cestu se dali ráno, které růžově nad tichou nivou smavě vzcházelo. Byl luzný máj a luka zelená se všemi květy vonně zdobila, a v lesích ptáci snivě zpívali na stromech vysokých a košatých, a sladkobolně klokot slavíka zněl šerem hvozdů, jimiž jezdců sbor jak metelice jasných vlasatic se třpytně míhal; tlupou andělů se spíše zdáli v hávech sluncových, jimž ráje král snad svěřil radostné a blahé jakés lidem poslání, než smrtelníky, oni jinoši: Tak zdobil je ne pouze roucha jas, lesk brnění, leč duší čistota a zraků vzlet a sladký mládí čar. A jako vůdčí hvězda zářivá jim stále v čele Lotár plavý jel, z nih nejkrasší na duchu, na těle. – Tak města mohutného dosáhli a krásného v úrodné krajině, jež Bóva pánem nazývalo svým, tak přijeli před mramorové zdi, 115 v nichž dvorem dlíval z Egremontu pán; hrad nádherný se v řece zrcadlil a deset věží nad ním trčelo, na jejichž báních bujný vítr hrál si s korouhvemi, vítr sycený vší vůní, kterou v sadech kořistil, kol hradu kvetoucích jak zemský ráj. Před palácem se Lotár zastavil; když věžní zahřměl zvučnou fanfárou, zdvih’ hledí své a takto zavolal: „Ty milý vrátný, pusť nás do domu! Jsme posli Karla, krále franckého, a s pánem tvým jsme přišli promluvit.“ A vida blankyt v zracích mladistvých, a bledé zlato plavých kadeří nad bílým čelem, vrátný mimoděk se usmál, jak když jara první den po dlouhé zimě, vlahý, přijde k nám. Řek’: „Vstupte, páni,“ vrata otevřel a spustil most, a tři sta rytířů, jim v čele Lotár, vjelo do hradu na krásnou dlažbu dvora stinného, a pod olivou, jež se klonila u portálu na stupně z mramoru, slez’ Lotár s koně. Žena Bóvova u okna předouc, muži pravila: „Hle, přišlo poselství a Lotár sám je nese vám, můj pane, mladý rek. Je Karel mocným, nezapomeňte, a pomněte, že jste mu vasalem. Cokoli řekne, kroťte pýchu svou, ať nepojde nám zlo z té hrdosti, jež snadně uchvacuje duši vám. Mír nejsladší jest nebes lidem dar.“ Tak pravila, však Bóv se rozzlobil a řekl temně: „Paní, jděte si! Vám sluší vyšívati hedbávím v své komnatě u prostřed dívek svých, toť vaše řemeslo! Mé, třímat meč a káceti, co v cestu staví se.“ 116 „Mně,“ řekla, „milejší můj úkol jest. Vy rány sázíte, já hojím je. Však přišli hosté, povinnosť to má, bych starala se o jich pohodlí.“ Tak mluvíc, vévodkyně povstala a klidně, důstojně a bez hněvu, ač drsně byl jí odpověděl muž, se brala ze síně, v své komnatě však tiché, plné vůně ze zahrad, si mlčky horkou slzu utřela. – Bóv na křesle svém seděl ze zlata a kolem stáli jeho manové, když Lotár vešel se svým poselstvím. Jak úsměv nebes mladý Lotár byl, jak zimní chmura zasmušilý Bóv. Jen hlavou kýv’ a ani nepovstal, když Lotár řekl, jménem císaře že k němu přišel. Hosta nevítal, a zaražen stál mlčky Karlův syn. Mír posud v srdci měl, však nevole na hladké čelo stín mu vrhala; v tom vévodkyně v síň se vrátila, sbor panošů ve zlatých nádobách nes’ jasné víno, paní hradu pak se jala slova, promluvila tak: „Zdráv buďte, pane! Vítám upřímně pod střechou naší posla každého, jejž Karel posílá nám, velký král. Vám zvláště srdce moje letí vstříc; neb tyto ruce, pane, chovaly vás často, když jste pacholátkem byl. Ó, krásné doby, když jsem dlívala u dvora vaší matky spanilé! Žel, odešla! Však v sladkém ráji jest. Kéž oroduje za nás před Bohem. Je památka mi její svata vždy.“ Řkouc takto, pohár vína pozvedla a podala jej hostu; děkoval jí, dojat, úsměvem a poklonou a dvorným slovem, úctu jevícím. A vévodkyně sedla k Bóvovi a zraky sklopila a ruce v klín jí klesly, zrak když jeho zahlídla tak plný chladné, příkré pohrdy. 117 Děl nyní Lotár: „Pane vévodo, jak sladce zněla slova ženy té, již Bůh vám za choť dal co odměnu za skutky vaše v žití nejlepší! Kéž v srdci vašem ohlas vzbudila! Těch krásných dob, když sporů nebylo a v domě mého otce když jste byl host nejdražší a nejvěrnější man, těch pomněte a vraťte nám je zas. Ó, buďte opět, čím jste tenkrát byl! Nuž, otec zve vás k dvoru, vévodo, on volá vás co druha dávného a na povstalý zapomíná spor! Chce krásné slavit s vámi vánoce, ty svátky teplou láskou dýšící, tak tulné, plné jasu vnitřního. Zář bude v domě, záře na krbu a v duších našich bude záře též!... Vy mlčíte... To vaše odpověď na prosbu mou, na slova šlechetné té ženy, před níž v úctě kořím se?“ „Vy,“ řekl Bóv, „jak dítě mluvíte, jak žena právě, ona. Čekal jsem, že král mi aspoň muže pošle sem.“ Nach studu přelít’ Lotárovu tvář a vévodkyně, bledá, chýlila se k manželu a zašeptala tak: „Ó, kroťte se! Ó, pane, pomněte, že Karel mocný a že jest váš král. Co krve stála pře ta nešťastná, již vedl s králem mocný bratr váš! Mou prosbu slyšte, neporušte mír!“ Bóv nato drsně: „Pravím po druhé, do komnaty své jděte; neslušno, by žena mužům zákon dávala. Šla vévodkyně, tiše jako stín, a bylo, jak by anděl odešel, a jak by šero vniklo do síně. A Lotár hlavu zdvih’ a řekl tak: „Já prosil vás, však takto káže král: Ať z Egremontu pán do Paříže se dostaví, by skládal znova hold 118 před trůnem mým, a šest set rytířů ať jede s ním. Do vánoc lhůtu dám.“ Sáh’ na meč Bóv a řekl se smíchem: „Jak blázen mluví ten, jenž mluví tak! A kdybych nechtěl onen skládat hold?“ „Pak,“ zvolal Lotár bled a rozhorlen, „pak běda vám, neb přijde Karel sám a zároveň s ním vojsko nesmírné, a povalí váš hrad a poníží tvou hlavu v prach, ty zpupný vasale!“ „Při živém Bohu,“ zařval na to Bóv, „že pykat budeš, chlapče přesmělý, svou drzou řeč! U prostřed manů mých tak se mnou mluvit odvažuješ se? Jsi vězněm mým! Jej v pouta jímejte!“ Sto mečů na to z pochvy letělo, ryk ohromný třás’ domu stěnami. a Lotár zvolal: „Kdo se odváží na císařova posla sáhnouti?“ „Já,“ zařval Bóv a zamáv’ mečem svým, však štít svůj pozved’ přítel Lotárův, by chránil jej, však dopad’ Bóvův meč na čelo ochráncovo, tryskla krev, a klesla k zemi oběť nebohá. Tu zabědoval Lotár, zakvílel a zvolal: „Pomsta! Zkáza Bóvovi!“ A nastal boj teď v síni nesmírný, ke dveřím hrnuli se královští, však Bóvův lid jim cestu tarasil a stáli jako ostrov v peřejích v té seči, která běsně zuřila. Krev tekla proudem, prodírala se pod veřejemi, tekla pomalu po bílých stupních, lesklých z mramoru, do průjezdu, kde žena Bóvova a její dívky k Bohu volaly a s velkým pláčem ruce lomily. Lvem zdál se Lotár, proti osudu však marný boj a osud jinochův byl temný, chmurný, bezhvězdná jak noc: meč Bóvův bleskem byl, ten zafičel Lotárova hlava spanilá 119 na dlažbě z mozaik jak růže květ, jejž ulomila ruka surová, se náhle octla, bledá, bez trupu. V těch modrých očích, sladce hledících se ještě jednou jiskra zakmitla, pak shasly v mraku, zkameněla tvář a ret se zkřivil trpkým polibkem, jejž vtlačila tam neúprosná smrt. Žel, světlé mládí v temno zapadlo... I srdcem Bóvovým to zatřáslo... A bylo ticho v síni, skončen boj, jen štkání bylo slyšet rytířů těch nemnohých z Karlova poselství, jež v hrozné seči ušetřila smrť. Ti na máry teď kladli Lotára a nikdo nebránil jim v odchodu, a vévodkyně s nimi plakala a posypala příkrov růžemi, a s průvodem tím smutným městem šla až za bránu, a slzíc hleděla za truchlícími, až se ztráceli na bílé cestě v lese soumračném, kam zvuky hran je doprovázely. – Byl Karel v mramorovém domě svém, a shromážděn byl celý jeho dvůr, síň voněla, neb dlažba z mozaik, vše posypána květy, pestřila se jako louka, větve z olivy pach opojný a libý šířily a růže kvetly v zlatých nádobách; síň jasna byla sluncem radostným, jež lilo svit svůj oken malbami co jisker déšť a slap co duhový; síň hovorem a smíchem zvonila – když výkřik hrůzy vnikal v prostoru, neb hlasem celá Paříž zaštkala, když Lotár mrtvý slavil truchlý vjezd do brány teď, a zvolal všechen lid: „Ó Bóve krvavý, ať zatratí tvou zrádnou duši spravedlivý Bůh, neb černějšího činu nebylo nad vraždu tvou od smrti Abela! Co řekne Karel, král ten ubohý? Už nemá život pro něj radostí!“ 120 A posel vrazil zděšen do síně, kde byla vůně, zář a veselí a bez dechu se zrakem ztrhaným na Karla zvolal: „Vrací se tvůj syn – však mrtvý, pane! Posýlá jej Bóv... trup bez hlavy, a hlavu bez trupu!“ Tu padl Karel v prostřed manů svých na dlažbu jako pokácený dub, byl bez smyslů a mluvit nemohl i pak, když oči opět otevřel, až posléz řekl, jako dítě sláb: „Při bohu, králi lásky, raďte mi, co činit teď, jsem zlomen bolestí...“ A všickni mlčeli, pláč dusil je, až řekl Ném: „Pojď synu svému vstříc, na jeho pohřeb pouze mysli teď.“ A vyšli z domu, Karel v čele jim, a sedm set kráčelo rytířů za králem, chvějícím se jako list. Když uzřel máry, propuk’ v hořký pláč, a nářek jeho divý k nebi zněl, pak líbal syna s vášní, roztrh’ plášť a rval si vous a vlasy, volaje: „Buď proklet ten, kdo se mnou nepůjde tu ztrestat zrádu, jež mi vyrvala víc než mé srdce, víc než duši mou!“ A zase štkání jako hrozná křeč mu bohatýrským tělem trhalo a vlasy ježily se každému, kdo jeho slyšel velké výkřiky, a třikrát omdlel, než do opatství do starého svatého Germana, to rozkrušené mládí Lotára, tu pyšnou naděj sladké Francie, to vše, co Karel s něhou miloval, na věky uložili. Po pohřbu byl císař pošmurný a bled a něm u svého okna stával den co den a s krvelačným hleděl úsměvem na zástupy, jež táhly, nesmírné, dnem každým do Paříže se všech stran, by přidaly se k těm, již brousili zbraň zasvěcenou pomstě veliké. 121 Bóv z Egremontu též však nelenil. Svým bratrům poslal listy závažné a zaklínal je, by mu přispěli na pomoc rychle proti Karlovi. „Vám světší,“ psal, „jsou svazky pokrevní než to, co povinností zove král. Bůh lásku k rodným do srdce nám vpsal, král chce nám lásku vnutit k porobě, a pro otroctví hledá zvučných jmen. Však shrdejme i jařmem ze zlata!“ A přišli bratři, Ajmon z Dordony a Žirár z Rosiljónu, nesmírné jim sledovalo vojsko v Egremont, a v samém městě uzavřelo se. Na věži hradu ale strážcové v dál modrou zírali a čekali, kdy na obzoru objeví se prach, jenž klusem koní, krokem pěších vojsk se povznese až k nebes blankytu. A ráno jednou, celá obloha když jako bledé zlato zářila při prvních slunce smavých paprscích, mha bílá, třpytná táhla přes lesy, – prach byl to, který letěl před vojem, a za nedlouho z šera jasanů a starých buků proud se reků lil, a vzduch se třásl surem třeštěním, a zbraní chřest hřměl, vzdálený jak hrom. Vstoup’ na věž Bóv a bratři jeho s ním, když blíž a blíž se vojska valila, a byli zasmušilí, zamlklí, neb nejistoty chmurná, velká tíž se na ně řítila jak balvany a svědomí je ostře káralo. Tu vévodkyně tiše vstoupla k nim a řekla: „Hleďte!“ ruku vztahujíc. A proti nim na vrchu na strmém pod temné sosny širým vějířem tři jezdci stáli v zbroji bohaté, jež v slunci jako oheň hořela: to Karel byl a Ném a Ganelon, ten Ganelon, jenž povždy zrádcem byl a pozděj Karla v hlubý uvrh’ žal a celou Francii. Tam stáli teď 122 ti muži tři, jež propasť dělila, ne široká, však hlubá nad míru, od věže hradu, odkud viděli je Bóv a jeho bratři. „Pohleďte,“ jim vévodkyně tiše šeptala, „ó pohleďte na bledou krále tvář! Jak schvátil jej ten nevýslovný bol! A jeho vzhled jak jesti velebný!“ A bratři mlčeli, až promluvil tak Ajmon, vzdychaje a zamyšlen: „Kéž by nám nabíd’ Karel smíření! Jest žel mi všech těch vzácných životů, jež skosí smrt v tom velkém zápasu! A právo není s námi docela!“ A Žirár pravil: „Karel jest náš král a povinnost je naše vzdát mu hold. Jen láska k bratru vnutila mi zbraň. Jsem, Bóve, tvým, však kloním mimoděk před Karlem hlavu.“ Bóv byl zamlklý, však jeho ret se třásl dojmutím, a v zraku jeho slza hořela, neb viděl celou nyní křivdu svou, to velké hoře viděl spáchané ve slepém záští, a tak zašeptal: „On odpustit mi nikdy nemůže, a byla doba, kdy mě miloval... O lásku jeho truchlím, mrtva je.“ A pomalu se brali bratři teď s té věže dolů. Karel zatím stál pod sosnou, kde mu pravil Ganelon: „Můj králi, sloužit tobě povinnost jest drahou mi, a věren byl jsem vždy, dnes prosím tě o velkou odměnu: ó žádej na mně, abych přinesl ti hlavu prokletou, v níž zrodila se myšlenka o vraždě Lotára. Nech Bóvovým mě, pane, soudcem být.“ „Dík!“ zvolal král, „tu hlavu přines mi, a za odměnu vybeř z měst si mých to, které srdce tvé si požádá, jen Paříž ne a Cáchy s palácem.“ 123 Tak pravil král, nemaje tušení o hlubé kajicnosti Bóvově. „Tvou bude brzy hlava zrádcova,“ děl Ganelon a odjel tryskem hned, a zůstal Karel s Némem pod stromem a děl mu Ném, ten rádce oddaný a povždy nakloněný k smíření: „Jest krásné býti silným, mohutným, neb silnému jest snadno odpouštět a mocný může snadně smírným být, a blahoslaven, mír kdo rozsévá.“ „Ty nechceš říci,“ Karel odvětil, „že pomstít nemám syna svého smrt? Ty nevíš, jaká křeč mi srdce rve. Zde odpouštěti není možné přec?“ „Ó císaři, tak nemluv,“ pravil Ném. „Ty víš, jak Ožier ten divoký, jenž Dánem jest a téměř olbřímem, ten neskrotný jak vichr severu, přec Karlotovi, synu z krve tvé, kdys odpustil, že zabil z bujnosti mu jeho syna. Ovšem činil tak na přímý boží vzkaz. Však neplatí, byť přímý třeba nebyl, rozkaz vždy, jejž Bůh nám ústy Spasitele dal? Ten příběh s Ožierem u lidí co příklad smíru v písni žije teď. Já slyšel včera zpěv ten v ležení a jeho ohlas stále ve mně zní.“ Děl Karel: „Věru, jsem teď zvědavý, zpěv onen slyšet. Písně miluji, a vzpomínám dob minulých si rád.“ Tak rozmlouvaje Karel s hory jel a vešel v stan, jejž rozbil sobě Ném pod košatým, vysokým jasanem, leh’ na medvědí kůži prostřenou, a Ném vyhledal pěvce dobrého, a řek mu: „Chceš zazpívati mi?“ A posadil se pod strom šumící před vlastním stanem, v němž dlel ukryt král, 124 a řekl: „Zazpívej mi onen zpěv, o velkém hněvu Ožierově a jeho smíru s králem francouzským.“ Tak pravil Ném a pěvec usedl a ladil nástroj svůj a zamyšlen, řek’ hlasem snivým: „Byl jsem tehdy mlád, a bojoval jsem tenkrát s císařem, a zraky moje vlastní viděly, co ústa moje písní hlásají. Však jinak jeví se mi věci dnes, než tenkráte, když pouhým divákem jsem tupým byl. Má duše vnořena do svatotajných hlubin poznání, kde pravzor skryt je všeho tvoření, se probrala z té malé všednosti, jež zvedajíc před zraky vlastní dlaň dál nevidí a prostor popírá. Zpěv pravdou vyšší jest než holý čin. Suď o tom sám. Ty byl jsi přítomen, když dálo se, o čem ti zazpívám.“ Tak řekl pěvec, chvilku zůstal tich, pak hleděl kolem, kde se sbíralo mu valně posluchačů, usmál se, a opět vážný, začal pěti tak: „Zpěv slyšte můj, o páni šlechetní, jimž milostiv buď všeho ráje král, syn Marie Panny, nebes královny, zpěv slyšte můj o vzpouře veliké, již Ožier podnik’, velký bohatýr, jenž nesmírné vykonal chrabrosti a divy hrdinství, zpěv slyšte můj o jeho vzpouře proti císaři a smíru, jejž mu přikázal sám Bůh. Byl Ožier hostem jednou v paláci u Karla císaře, jenž miloval jej jako druha, neboť sloupem byl a štítem říše proti pohanům. Byl Ožier hostem a s ním jeho syn, jenž, krásný jinoch velkých vlastností, u Karla v přízni byl a vídal rád král francouzský, že jeho synové se s Bodvinetem blízko sdružili. 125 V čas návštěvy u Karla, Ožier jel na lov jednou sám a Bodvinet se synem císařovým bavil se po celý den, s Karlotem. Stříleli a kopím metali a o závod na koních jeli divokých a sléz už unaveni, v šachy zahráli. Hráč obratný byl Ožierův syn a třikrát vyhrál řadou po sobě, a usmál mimoděk se Bodvinet; tu Karlot v hněvu řek’ mu urážku. To nesnes’ Bodvinet a ruku zdvih’, nač Karlot vzplanuv, dýkou bodl jej, však hlouběji než mínil, nešťastný! Bez hlesu, mrtev, padl Bodvinet a Karlot v pláči k němu vrhl se a nářkem naplňoval celý dům, v němž velké poděšení zavládlo. Jel Ožier domů z lovu veselý, vstříc letěl panoš mu a s pláčem řek’: „Jest zabit syn tvůj, zabit Karlotem!“ Bez sebe vášní, vešel otec v dům a štkaje pad’ na bledou mrtvolu a tisíckrát ji líbal s výkřiky: „Ó probuď se, sic zemru bolestí!“ A vešel Karel císař, v slzách byl a řekl: „Druhu můj, ó běda nám, tím neštěstím jsme stejně zlomeni!“ Tu Ožier se vzpřímil, divoké mu záští plálo v zracích hrozivých a zařval hromem: „Vraha vydej mi, bych zardousil jej těma rukama!“ Bled couvl Karel o krok: „Utiš se,“ jej prosil zmaten, „nemine ho trest, před soud jej postavím, jest zajatý, však v ruce tvé jej vydat nemohu, než rovnováhy duše nabudeš.“ Tu zšílel bolem Ožier naprosto, za prsa popad’ Karla, zatřás’ jím a zařval: „Spravedlnost tvoje, lež! 126 Tvůj purpur strhám! Stůj v své nahotě v své ohyzdné, ty licoměrníku!“ Sto ramen hned se reka chopilo, a vzduchem sto se zbraní míhalo, a Karel zničen tvář si zahalil, však zvolal: „Stůjte! Jest to moje pře! Sám promluvím s ním! Ožiere, slyš!“ A všickni couvli, Karel ruce vztáh’ a řekl: „Pomni, že jsme přátelé! Jak často spolu krváceli jsme na bojištích, jak často navzájem jsme život zachránili druhu druh!“ A přistoup’ blíž, jak by jej objat chtěl, však Ožier zvolal: „Pykám v hodině té proklaté, že s tebou kdy jsem byl, a že jsem život tvůj kdy zachránil! Dnes žízním po tvé krvi, dej mi ji, tu, která teče v žilách Karlota! Zub za zub dej a oko za oko! Ty neslyšíš? Ó soudce strannický!“ Strh’ krále k zemi, vzduchem fičel meč, jen okamžik a hlava Karlova by vedle trupu byla ležela na lesklé dlažbě. Nedopustil Bůh čin neslýchaný, divý, ohavný. Jak valný proud se mužů přítomných hned síla vrhla proti šílenci a odzbrojila ruku rouhavou. A Ožier tělo svého syna vzal a skokem dosáh’ dveří, mezi tím co všickni kolem Karla klekali, hold vzdávajíce klidné výsosti, jíž potupa se tknouti nemohla, neb z duše temenila vznešené ta výsost pravá a ne z purpuru, jejž byl mu s ramen strhl Ožier. „Buď vojna mezi námi krvavá!“ teď Ožier volal, sednuv na koně, a jednou rukou drže mrtvolu před sebou v sedle, druhou zaťal v pěsť 127 a hrozil proti domu. Slyšel král ta divá slova, hlava na prsa mu klesla těžce, ale posléz děl: „On utiší se, ke mně vrátí se.“ – Však mýlil se, prch’ Ožier z Francie a s Didierem, králem lombardským, se spojil proti Karlu. Nemožné už bylo omlouvati jeho bol, a nucen, Karel, začal vojnu též. Ó Bože můj, jak hrozně zuřila! Tři léta trvalo, než povalil do prachu Karel vrahy Francie, než padl hrad, kde Ožier skrýval se, a vpády strojil v kraje francouzské. Byl naposled už Ožier v hradě sám, jen jeden toliko mu zůstal druh, druh dražší nade všechno na světě, rek Gvielín. Ti muži obrovští jak na ostrově čnícím z peřejí a z vírů moře, stáli na valech a sami čelili těm nesmírným a chrabrým plukům Karla císaře. Hrad ležel tak, že málo zároveň jen lidí hnáti mohlo útokem a jeden bod toliko přístupný byl dobyvačům, propast bezedná kol hradeb zela, jistá ochrana. Na ohroženém místě Ožier a Gvielín boj vedli bez konce. Krev nesmývali více s rukou svých, a ran svých ani nevšímali si, a bez přestání rozdávali je. Jen v neděli, když zpěvy slyšeli a hymny při mši z dálí, z lešení, jim odpočinek kynul sílící. Tu klekali na baštách v modlitbě, pak sladkému se spánku oddali vždy po řadě druh druhem střežený. A v pondělí zas začal znovu boj. 128 Na stráži Gvielín když bdělý stál, v těch krátkých dobách, seč když přestala, tu jedinou mu bylo potěchou v té velké bídě, slyšet žaloby a nářek Karlův v noční tichosti nad padlými v tom boji vasaly. A mezi tím, co takto střežil hrad, druh jeho Ožier, slavný bohatýr, mlel klidně mouku, těsto zadělal, pec vytopil a chleba upekl a pak jej druhu svému přinášel a lámal jej a spolu pojedli a bratrský dávali polibek si oba reci věrní, při hodu tom prostém, plném lásky dojemné. Den černý přišel však, den poslední: pad’ Gvielín pod mrakem oštěpů, jenž zdola přilétl jak krupná bouř, však síly ještě přece dosti měl, by tekoucí své z břicha vnitřnosti si zadržel oběma rukama a do dvora se dovlek’, sláb a bled, kde Ožier právě chleba kladl v pec. Tam k nohám kles’ mu, „s Bohem!“ zašeptal, a „Prchni, v patách je mi nepřítel!“ – pak ještě dodal. Vzal jej Ožier jak matka choré dítě v náruč svou a odnes’ jej do věže, čnějící na konci bašt. Tu zavřel za sebou – ó, Bože můj, jak plakal Ožier! Noc celou slyšeli jej naříkat, i druhý den, a ticho k večeru pak bylo ve věži, neb pohřben teď pod těžkou deskou dřímal Gvielín, a téměř beze smyslů, unaven svým dlouhým nářkem, ležel Ožier na hrobě nejdražšího přítele a z jeho očí jako z pramene se němé lily slze. Nad hradem stál v bledé mlze měsíc dřímavě v šer nyvý, tichý stromy šeptaly kol staré věže, která vrhala stín černý jako závoj smutečný v té němé noci chorou zsinalosť, 129 a z toho temna náhle v lunný kmit se vynořila bílá postava: to Karlot byl ve zbroji stříbrné, a v rouše třpytném jako padlý sníh, byl bez přilby a paprsk měsíce na bledý padal jeho obličej. Klek’ před věží a ruce povznesl, a hlasem, chvějícím se dojmutím, tak zvolal vzhůru hlubou tišinou: „Ó, velký reku, osamělý teď, a truchlící nad druhem zabitým, ó, slyš mě, Ožiere, vyslyš mě! Jsem Karlot, tvého císaře jsem syn, ten Karlot, jejž v tak velké zášti máš, jíž plně zasluhuji, bohu žel, neb syna tvého, bídný, zabil jsem! Však, Ožiere, odpusť, promiň mi! Já byl tak mlád a ďábel v hřích mě ved’! A Bodvineta nechtěl zabit jsem! Ty nevíš, co jsem prolil horkých slz pro čin svůj zlý, jak trpce pykal jsem skutek krvavý! Ach, odpusť mi! Ó, zaklínám tě jménem trojice, smiř se s mým otcem! Dost už krvavých a lítých bojů! S otcem mým se smiř! Své pýchy zanech, zanech vzdorů svých! Že největší jsi v světě bohatýr, ví každý dávno! Slávu dobývat ti třeba není, všechnu slávu máš! Jen jedno schází tobě: s Karlem smír! Já mezi vámi státi nebudu. Vlasť zanechám, svou sladkou Francii, a jak jsem o syna tě oloupil, tak sebe nyní trestem oloupím o svého otce drahou přítomnosť, o mládí své, o radosť života, o bratry své a sestry, za moře, do pustých končin, na poušť vydám se, u hrobu spasitele pokleknu a nevrátím se dříve v rodný kraj až, odpustiv mi, sám mě zavoláš! A bude-li tvá vůle, nevrátím se nikdy více ve svou sladkou vlasť“...vlasť...“ Tak prosil Karlot, Ožier slyšel jej a povstal od hrobu a zjevil se 130 na kamenném na věži pavlánu, byl temný jako mrak a bledý byl a zrak měl samým pláčem krvavý a zahřměl v noc, jak bouře rachotí: „Tak nenávidím tě, ó, Karlote, že nesnesu tvůj pohled prokletý a přísahám při Kristu, při Bohu, že mstící rukou svou tě zasáhnu!“ Tak zavolal a zmizel ve věži, a smuten Karlot vstal a odešel, a mlčení zas bylo hluboké, a plna vzdechů byla truchlá noc. Když bledý úsvit nebem zašlehl, šel Ožier v kobku, kůň kde jeho stál, kůň jeho věrný, chrabrý Bruafór, a řekl: „Milá, němá tváři, slyš, teď na nás úkol čeká nesnadnýnesnadný. Jak moře valný nepřátel je dav, a přívalem tím jest nám proniknout. Já nechvěji se. Ty se nebojíš?“ A Bruafór tak v dlažbu zahrabal, že jiskry lítaly z ní do šera, a zařehtal. Sed’ na něj Ožier, kříž udělal a z pochvy vytrh’ meč. Bez hluku věže vrata otevřel a vyšli spolu, on a Bruafór, na tichý dvůr. Kohouti zpívali a hvězdy zapadaly poslední. „Nuž pojď!“ zašeptal tiše Ožier, a letěl Bruafór jak vichr sám po dvoru, po mostu a z hradu v šer. Však dusot podkov tábor probouzel, hned tisíc mužů stálo na nohou, a mořem mečů hnal se Bruafór. Tak jelen neprchá, tak vlaštovka se rychle nemíhá, jak letěl kůň ten věrný Ožierův táborem. Křik nesmírný, jenž povstal, nelekal jej na okamžik, letěl, letěl dál. Déšť na něj padal šípů, oštěpů, však Bruafór ran nedbal, letěl dál, krev z něho tekla, dštila, tryskala, však Bruafór jen řehtal divoce 131 a neslyšel než svého pána hlas, jenž pobádal jej k běhu dál a dál, sám rány rozdávaje smrtelné na všechny strany jako sběsilý a káceje na pravo, na levo ty, kteří v cestu se mu stavěli. Strach z něho šel, a větší, větší vždy, se mezi prchajícím stávala a mezi útočníky prostora, a slabší vždy byl křik a volání, jež kůň za sebou slyšel rekovský. Však neochábl proto Bruafór, dál letěl lesem, poli, nivami, hnal dolinou se, vrchy přelézal řekami se brodil, neustal až bez dechu před branou hradu stál, v němž Ožieru oddaný žil man. Tak Bruafórem zachráněn byl rek. – Však Karel přišel hrad ten oblehat a znovu začal nesmírný ten boj, jenž končil však, jak nikdo netušil: neb mezi tím co Karel, Ožier a ti, kteří se k němu přidali, krev prolévali v boji křesťanskou, moc velkou pohan sbíral v Africe, a jako příval, trhající hráz, do neblahé přikvačil Francie, v prach valil hrady, města vypálil, a jako mračno přitáh’ za Karlem, jenž nyní mezi vojskem pohanským a mezi hradem, který oblehal, jak mezi dvojím vězel požárem. Ó, v jaké bídě Karel ocit’ se! Jak tygři nepřátelé vítězní se hnali na něj, lítí, z obou stran a v neštěstí tom velkém, bezedném ve vojště císařově výkřik zněl: „Smír s Ožierem spása jediná! Jest bohatýrem všech nás největším, čiň vše, co žádá, není pomoci!“ Přec Karel váhal, příliš hrdým byl, však Karlot obejmul mu kolena, a pravil s pláčem: „Otče, povol jim! I kdyby krev mou žádal, dej mu ji! 132 Chceš obětovat velké dílo své tak nepatrné věci, jak jsem já? Ó, nech mě raděj, otče, žertvou být pro velké tvoje, božské poslání, vždyť celá vina přece jest jen má!“ A reci, v dlouhých bojích sestárlí, mu děli s výčitkou: „My syny své též vedli do boje jak na jatku a téci naše slzy neviděl’s, když zhynuli, když osiřeli jsme!“ Tu pravil Karel, bled a rozechvěn: „On na mně syna žádat nemůže! Nuž, promluvím s ním, k prosbám snížím se, snad pýchy jeho najdu přece dno!“ Dva předstoupili před hrad heroldi a oznámili Ožierovi, že Karel císař promluvit s ním chce. A vyšel rek ve zbroji planoucí a v zlatém plášti, pyšný, vznešený, tak plný síly, plný výsosti, že před ním couvli všickni mimoděk, však vznešenější Karel císař byl, jenž tiše přišel v hávu nejprostším, však v bolu svého oděn velikosť, pak hlavu skloniv, tak se mluvit jal: „Při naši rozhod’ Bůh ve prospěch tvůj, před jeho vůlí kořím tedy šíj, a nereptám, jsem nyní v rukou tvých. Mě nehnala do boje žádná zášť, já proti vzpouře hájil korunu, já v tobě odpůrníka nestíhal, já stíhal vraha sladké Francie, té velké matky. Teď však přišel vrah ne pouze její, kříže přišel vrah, slyš, kříže, na němž zemřel spasitel! Můj Ožiere, věřit nemohu, že pýcha tvá by velká byla tak, že zapomněl bys, že jsi křesťanem, na pomstu mrzkou že bys myslil jen! Pojď s námi proti lítým pohanům, ne mě, však víru chránit pomáhej, a k vůli kříži, k vůli Francii vše učiním, co na mne požádáš, 133 bych vyhověl tvé pomstě, zášti tvé, a spojence si v tobě získal zas!“ Tak řekl Karel, Ožier vzpřímil se a odpověděl: „Vydej Karlota, po krvi jeho žízním. Vydej ho, a půjdu s tebou zahnat pohana.“ „Ne!“ vzkřikl císař. „Vléci dítě své na jatku? Jak to možno? Žádat Bůh to nemůže! Ne, ne, toť nemožné!“ „Tak tedy,“ posmíval se Ožier, „kříž miluješ a sladkou Francii? Lež tvoje láska! Chlouba zbožnosť tvá. Mně pomstu vyčítáš? A žádám přec jen spravedlnost, jíž mi odpíráš!“ A k odchodu se chystal Ožier. Hluk nesmírný se nesl k oblakům, to lítých pohanů byl divý řev, již chystali se znovu k útoku. Tu Karel za plášť Ožiera vzal, a zvolal: „Slyš! Toť hrana Francie! Na křivdy zapomeň a zachraň ji!“ „Dej velké lásky příklad tedy sám,“ děl Ožier temně. „Důkaz nyní dej, že nad sebe, nad vlastní rodinu, své miluješ, jak říkáš, poslání! Krev tvého syna víru zachrání. Ty v čele stál jsi vždy, byl’s prvním vždy, když česť a sláva rozdávaly se, teď důkaz dej, že jsi tak zasloužil.“ A se všech stran zaznělo volání: „Dej dítě své, i našich synů krev pro tebe tekla a pro Francii! Na tobě syna žádá tentýž Bůh, jenž na Abramu žádal Izáka!“ Tu Karlu zdálo se, že v prsou v dví mu srdce puklo, žalem umíral, a jako ze sna řekl: „Nuže buď, jak žádáte, jak žádá Ožier!“ 134 A odkvapil, a vrh’ se na lože ve stanu svém, a kázal, aby hned mu syna přivedli, a beze slov jej k srdci tisk’ a s pláčem kropil tvář tu spanilou, ty oči sokolí a vlasy plavé, jako luny zář. Též Karlot mlčel, otce líbal též, však neplakal, byl pevný jako muž. V stan kvapil pak, kde biskup Turpin dlel, a ze svých hříchů zpovídal se tam, pak oděl se do roucha sněžného a pevný, klidně otci: „Pojďme!“ děl, a znova Karel plakal hořce tak, že myslili, že zemře bolestí; však přemohl se, syna posléz vzal za ruku bílou jako růže květ a vyšel s ním, a zdál se hrdým tak a pevným, že by nikdo nebyl řek’, jak plakat uměl a jak naříkat. Když vyšel Ožier s mečem před svůj hrad a hrozný jako požár v prostřed stál i reků Karlových i manů svých, řek’ císař hrdě: „Ejhle, obět tvá, nuž ukoj tedy žízeň v krvi té! Buď katanem ty, jenž jsi rekem byl!“ Však s divým výkřikem když Ožier se k místu hnal, kde Karlot tiše stál, tu zachvátila bolest císaře, a vzkřikl v úzkosti až smrtelné: „Slyš, Ožiere! Ne, to nemůž být! Ó, nech mi mého syna, ušetř ho! Ó, přistup k tomu, bych jej vykoupil! Vem celé Flandry, Burgund, tři sta měst! Však nevyrvi mi srdce za živa! Tak posud žádný člověk netrpěl! Což nemá nenávisť tvá žádnou mez? A co jsem tobě, ďáble, učinil?“ A Karlot klek’ a řekl: „Nežebrám o život svůj, já nejsem zbabělým! O slitování s otcem prosím jen, ó, vezmi výkupné, jež podává! 135 Tvým manem budu, sluhou budu tvým, neb do vyhnanství půjdu, chceš-li tak!“ „Chci tvoji krev! „řekl temně Ožier. Vstal Karlot, kolem zřel a řekl pak: „Což není nikdo, kdo by uprosit to srdce dovedl, to kamenné? Což nikdo tolik lásky nechová pro mého otce, aby nalezl slov několik ve prospěch obou nás?“ Tu na sta mužů kleklo do prachu a štkání bylo slyšet daleko a pláč a nářek, ruce vznášeli a k prosbě spínali. Však něm a hrd stál temný rek. Tu hnul se starý Ném a klekl k nohám Ožierovým a sklonil hlavu bílou jako sníh a řekl mu: „Ve jménu Božím slyš! Ty někdy odpovíš za tento čin před soudem hrozným. Karla ponížil’s a v Karlu Francii a křesťanství. Sám tedy pros, by Bůh ti odpustil. Hleď, jsi-li pyšný, pýchu ukojíš. Sám otrokem ti budu do smrti, já, zrozen v pyšném trůnu sousedství. Své země, města, hrady tobě dám, ó, smiř se s Karlem! Odpusť Karlotu! Hleď, reci dnes tě všickni milují, však spácháš-li tu vraždu ohavnou, pak nenávidět všickni budou tě! Ó, pomni přec, že Kristus na kříži svým nepřátelům smrt svou odpouštěl! Ó, jménem jeho, odpusť Karlotu!“ „Ne,“ řekl Ožier, „nechci! Nemohu! I kdybych chtěl, mne víže přísaha!“ A bylo ticho, ticho hrobové, a Ožier Karlota jal za ruku, tu zastřel pláštěm Karel bledou tvář, a Karlot zbled’ a hrůzou zachvěl se a mimoděk couv’ k otci o krok blíž a slzy z oči nyní tekly mu, neb krásného mu bylo mládí žel. 136 Sám Ožier byl chvíli zaražen, a Karel z pláště tvář zas vynořil a vykřik’ náhle v hrozné úzkosti a pološílen: „Nech mi dítě mé, ve jménu Boha, který stvořil nás!“ Vztek Ožiera pojal, za vlasy svou obět schvátil, fičel vzduchem meč, a výkřik tisíc úst až k nebi zněl, – tu zdálo se, že s nebe spadl blesk a oslněn byl zrak všech přítomných, a svatá jakás hrůza zmocnila se srdcí všech, a pak když prohledli, tu viděli, že jinoch krásný stál po boku Karlota, že Ožier byl pustil meč... To anděl boží byl ve zbroji z démantů, ten pravil tak: „Ty nedotkneš se toho dítěte! Bůh všemohoucí zakazuje ti! Dej ránu mu, neb tys tak přísahal ó, pošetilý! A teď vzhůru hleď!“ Zrak pozved Ožier a zazářil, neb vidinu měl ráje božího, a syna svého v slávě viděl tam, jak s blaženými kráčel zahradou... A anděl opět pravil: „Ozbroj se! Nuž, do boje, kde sláva čeká tě!“ Pak zmizel anděl, Ožier zachvěl se a bylo mu, jak by se probouzel, pak náhle ruku vztáh’ a udeřil, ne příliš silně, v prsa Karlota, by vyplnil svou danou přísahu, že mstící rukou juna zasáhne, pak klekl před Karlem a pravil tak: „Ó, odpusť mi! Ach, já byl šíleným! Ty nemůžeš mě více milovat!“ Do náruče si padli, nesmírný zněl k neb hluk, volání radostné. A v tentýž den byl pohan pokořen, a novou slávou ozářen byl kříž. 137 Tak Ožierův končil, páni, hněv, a píseň moje u konce je též. Kéž líbila se! Budiž s vámi Bůh!“ A sotva dořek’ pěvec slova ta, když koltru stanu císař pozvedl, a zlatý řetěz mlčky s hrdla sňal a podal pěvci s velkým dojmutím „Dík,“ řekl pak, „tvá píseň vzpomínek v mé duši celé moře vzbuzuje, ji naplňuje touhou po míru. Bůh svědkem mým, že prolévati krev mi hrůzou vždy... Však osud posadil mě na soudcovskou světa stolici a vnutil v ruce moje práva meč!“ Tak Karel děl a zvolal udiven Ném takto, stíniv rukou oči své: „Kéž zrak mě neklame! Ó, pane, hleď a postavu tu v smutek oděnou! Toť z Egremontu paní, jakť jsem živ!“ A ke Karlovi přistoupila v tom, a klekla před ním, žena Bóvova a vznesla ruce, takto volajíc: „Buď velkým, pane, velkým jako Bůh! Ó odpusť tomu, jenž byl křivdil ti! Na kolenou já uprosila jej! Bóv chce ti holdovati, císaři, i jeho bratři! Vyřkni slovo smír! Na kříži Kristus vrahům odpustil. Rci slovo jen, a v pochvách zůstanou ty meče všecky, hříšně lačnící po krvi křesťanské a bratrské! Buď velkým, Karle, velkým jako Bůh!“ Ném zvolal pohnut „Mluví z ní Bůh sám. On posílá ji v okamžiku tom, kdy srdce tvoje k smíru kloní se, když vnikl zpěv do hlubin duše tvé a snivý čar když vládne nitrem tvým!“ Stál Karel chvilku mlčky, sklonil pak se k vévodkyni, podal ruku jí a pomáhal jí vstávat ze země a řekl pak: „Kdo dá mi záruku, že upřímně chce Bóv se podrobit?“ 138 A sotva dořek’, když se ozval hlas: „Bóv sám, můj pane, Bóv dá záruku!“ A ejhle, Bóv a bratr Ajmon též i Žirár stáli nyní před králem, zbraň neměli, a hlavy v pokoře na prsa chýlili, a každý z nich měl v ruce olivovou ratolest. A klekli na zem, Bóv pak zvolal tak: „V tvou ruku vydal jsem se v důvěře! Trest patří mně, i smrť, to přiznávám, Mé bratry ale šetřiž, many své! Jich celý zločin láska ke mně jest!“ Byl Karel bledý jako z mramoru, pak krok učinil, objal Ajmona, pak Žirára, pak stál a zachvěl se, šel k Bóvovi, a zas se zastavil tvář odvrátiv a: „Synu!“ zašeptal, „můj Lotare, můj sladký Lotare!“ A těžký, těžký vedl v srdci boj. Však posléz zved’ i Bóva, objal jej a řekl: „Odpouštím..“ však na zem kles’ a ležel jako mrtvý... Táborem se bleskem zvěst o smíru roznesla a radování bylo nesmírné. Však císař toho ještě velel dne, by vojsko jeho zpět se hnulo zas, a nyní kliden Bóva, Žirára zval ku dvoru, k té velké slavnosti, jež měla hodem toho smíru být, a Ajmonovi pravil laskavě: „Ty nejmilejším budeš hostem mým, své syny přiveď s sebou, spanilí prý reci jsou, ti mladí orlové, a v stáří teď, kdy možno pasovat je na rytíře.“ Ajmon odvětil: „Mně čtyři syny žena zrodila – a čtyřnásob já tedy šťasten jsem, neb čtyři lvy ti mohu přivésti, by sloužili ti věrně. Nechtěl jsem je přivádět pod střechu bratrovu, 139 neb nechtěl jsem, by zbraně pozvedli v tom boji, který přec jen vzpourou byl.“ A Karel usmál se a odvětil: „Já miluji ty čtyři tvoje lvy! A budou mi jak rodní synové. Můj pozdrav jim a vévodkyni též!“ Pak rozloučil se Karel se všemi, a Bóv i Žirár, Ajmon s průvodem jej doprovázeli až za lesy, a vraceli se spolu, u řeky pak loučili se též a odjeli na hrad svůj každý s četným vojskem svým. Sám s několika druhy hvozdem teď jel z Egremontu Bóv až k večeru a viděl čnít nad stromy hrad už svůj, když náhle jezdců dav se vyřítil ze stínu jako z hloubi jeskyně a hlas se ozval, takto volaje: „Stůj, nectný vrahu, Bóve prokletý! Teď poslední tvá přišla hodina! Krev Lotarova žádá tvoji krev!“ „Kdo jsi?“ řekl Bóv, „jenž drze mluvíš tak? Smír učinil jsem s Karlem císařem, a nikdo nemá práva trestati to, co mi velkodušně prominul.“ „Jsem Ganelon,“ řek’ jezdec, pozvedl své hledí a pak dodal: „Hlavu tvou že přinesu, jsem Karlu přísahal, tas tedy meč a braň se, neváhej!“ „Mír uzavřel jsem s Karlem,“ pravil Bóv, „a proto bojovati nemohu teď proti tobě, an jsi jeho man.“ „O žádném smíru nevím,“ Ganelon řek’ s pohrdlivým smíchem Bóvovi, „den celý čekám v lese na tebe, a nemám chuť jet nyní v ležení, bych přesvědčil se, pravdu mluvíš-li.“ 140 Tu vzplanul Bóv a řekl v nevoli: „Vždy byl jsi plný jedu závisti, a proti mně tvé záští staré jest, ty dobře víš, že pravdu mluvím vždy, ty dobře víš, že uzavřen je smír! Já vyzývám tě tedy na souboj! Však ne v tom temném hvozdě, u dvora před samým Karlem, neboť bojovat teď proti tobě, věru, nemohu...! Jsi jeho man, a smíru polibek je posud teplý, zde na tváři mé.“ „Nuž, tedy zhyň, když bránit nechceš se!“ řek Ganelon a Bóva udeřil tak silně v prsa, rek že s koně kles’, a mezitím, co s velkým pokřikem se druzi jeho k boji chystali, blesk olbřímého meče zamihl: sťal rázem hlavu Bóvu Ganelon, a drže za vlasy ji do výše, do noci hnal se s divým výkřikem. Trup zvedli druzi, s nářkem velikým jej nesli v Egremont a do síně jej položili tam, kde sedával vždy u krbu ve křesle hlubokém, a celým hradem výkřik hrůzy zněl, a vévodkyně vidouc bez hlavy ten těžký trup a linoucí se krev, hlas zvedla k Bohu, v hlubé žalosti tak volajíc: „Bůh zatrať v hněvu svém na věky toho, kdo to učinil! Ó, běda tobě, králi francouzský, proč takou zradu kdy jsi dopustil? Proč takový jsi způsobil mi žal? Proč zašlapal jsi smíru semeno v prach krvavý! Ó, zlá ti vzejde žeň!“ Tak žalovala vdova v bolu svém, a mezi tím, co v rakev kladla trup, a pochovala v hrobce kamenné, jel do Paříže zrádce Ganelon a objevil se v síni, na trůnu kde seděl právě Karel v slávě své, a stoje na prahu plášť rozevřel a zsinalou zved’ hlavu Bóvovu 141 a potřásl jí proti Karlovi a zvolal: „Králi, pomstěn Lotár tvůj!“ A Karel jako zkamenělý byl a bylo v síni ticho hluboké neb hrůzou oněměli přítomní a Karel děl, jak v hlubé vidině: „Proč, Ganelone, to’s mi učinil? To černý pro mou celou říš byl den, v němž srazil jsi tu hlavu nešťastnou!“ Tak Karel děl a napustiti dal tu bledou hlavu drahým balšámem a poslal ji pak vdově ku pohřbu a napsal list, v němž děl jí: „Přísahám, že vinen nejsem na té proradě!“ A zavřel král se, truchle hluboce, vnitř svého domu. Avšak vázán jsa svým daným slovem, nemoh’ odepřít přec Ganelonu slíbenou mu mzdu, a jedním hlasem řekla celá zem: „Zlou zradu spáchal Karel na Bóvu.“ II. II.
Čas minul, vánoce se blížily, a Ajmon řekl ženě: „Pojedu teď do Paříže, slovu dostojím, vy, paní, smutek tedy odložte a tiše modlete se za duši, za hříšnou mého bratra.“ Pozvedla zrak vévodkyně na něj pátravý, tvář její tichou radosť jevila a řekla: „Moudře, pane, jednáte, že zapomínáte, co stalo se, vždyť: ,Pomsta má jest!‘ praví Hospodin.“ A děkovala Bohu v nitru svém, že manžel její neporuší mír. Pak oba šli do síně vysoké, kde čtyři synové jich bydleli. Ti seděli při ohně plápolu a šípy strojili, neb velký lov 142 na druhý den byl určen. V soumraku při rudé záři hlavní ohromných, jež praskaly ve krbu kamenném, se každý z nich zdál obrem, na lících však jejich, na spanilých, jako pel čar mládí dlel a v očích hvězdně plál stud panický a snivý jakýs vzlet, jenž krásně mírnil sílu kypící a obry v bohatýry změňoval. Na prahu Ajmon s ženou chvíli stál, na syny dívali se s úsměvem, hrd Ajmon byl a matka dojata, když takto na ně mlčky patřili, na ráznosť jejich tváří, lahodu, když hovor jejich milý slyšeli, ty hlasy silné a tak sladké přec, ta hromná slova s prostým obsahem. A vešli v síň pak šťastní rodiče, a sedli k ohni, načež vesele děl Ajmon: „Děti, slyšte novinu! My k císaři se dáme na cestu, sám pasovat na rytíře vás chce. Já slíbil mu, jak víte, návštěvu.“ Tak řekl Ajmon. Ryšar, nejmladší, sprásk’ ruce v radosti, a zvolal: „Dík!“ a po něm Gišar, o rok starší jen, jenž jednu duši s mladším bratrem měl. Však Alár, jejich starší, zůstal něm a hleděl na Renalda, nejstarší jenž jich byl všech a pro něhož svou krev by v každé chvíli rád byl proléval. Něm zůstal Alár, neboť zahlédl na čele Renaldově temný stín. „Jak?“ řekl posléz Renald, „otče, jak? ty do Paříže jedeš k císaři? A rozumím ti dobře? Jdeš co host? Smrt bratra tvého zapomenuta? Ty dlouho mlčel’s o té návštěvě. Tvou zamlklost jsem jinak vykládal, já doufal, že co mstitel pojedeš.“ „Mlč!“ rozhorlil se Ajmon. „Odvážný, chceš poučovat mě, co činit mám?“ 143 „Když pamět tvoje chábne,“ Renald řek’ a sklopiv oči tlumil chvějný hlas, „tu povinnost mi káže přispět jí.“ Hněv náhlý schvátil prudce Ajmona, a pozdvih’ ruku proti Renaldu; ten vztýčil se a pěstě zatínal, měl blesky v zracích, v tváři studu nach, však matčin zrak když krotký zahlédl, hned svěsil hlavu v pokoře a děl: „Dle vůle tvé se staniž, otče můj! Ty pánem jsi a vládneš v domě svém.“ A Ajmon řekl, nyní kliden též: „Vím, Karel že na vraždě nevinen. Již dost těch sporů divých, neblahých.“ A Renald na to: „Karla miluji a vím, že králem jest, já jeho man, a povinnosť nás všech, mu sloužiti. Však slepě ne. On povinnosť má též, ať plní svou, když klade nároky na naši, otče. Díš, že nevinen na vraždě mého strýce Bóva jest. Proč netresce však zrádce bídného? To žádati přec naše právo jest? Kdo spolčuje se s nepřítelem mým, zda přítelem mým může nazván být? Já slyšel velký nářek tety své, té tiché, ušlechtilé, neblahé a její křivda hněte duši mou a spát mi nedá. Avšak povinnosť má káže mi, bych poslech’ především vás, otče můj, a proto pomlčím a půjdu s vámi k dvoru, chcete-li: Vždyť pře ta jesti vaší, rozhodnout, vám sluší jen, a nám, se podrobit.“ Na tváři matky tichý úsměv byl, a řekla: „Moudře mluvíš, synu můj, a spokojen je s tebou otec tvůj.“ A ráno starostlivě hledala ve hloubi těžkých z dubu skříní svých kment nejjemnější, drahý hedváb též a staré skvosty pětkrát zděděné, 144 by syny ustrojila důstojně a vypravila na dvůr císařský, a krásné zbraně Ajmon dával jim a jako děti těšil je ten lesk; jen Renald jediný z nich lhostejně se díval na tu velkou nádheru a řekl bratrům: „Vše to marnost jest mě jedno těší jen, můj bílý kůň, můj věrný Bajár, drahý přítel můj.“ A zamyslil se, vzpomínaje dne, kdy jeho stal se Bajár, milý kůň. To v letě bylo jednou, v ardenských když bloudil lesích. Všecek unaven leh’ utrmácen v trávu květnatou, by zdříml na chvilku. V tom před sebou ve stínu buků muže uviděl, jenž koně vedl, by ho napájel. Měl komoň hlavu listím věnčenou a hřívu lesním kvítím propletlou a z planých růží bílá kytice mu s čela visela a šedý pták po boku letěl mu jak věrný druh a zpíval snivou píseň líbeznou. Muž, jenž ho vedl, mladý, sličný byl, zrak jeho temný hluboký měl čar, kdo v něj se zahléd’, nemoh’ odvrátit už vlastní zrak, a úsměv, který dlel mu na rtech, tak byl plný záhady, že rázem k sobě zájem připoutal, roj budiv neurčitých otázek. Muž mladý ten pozdravil Renalda, ved’ koně blíže, na kraj strumene a řekl pak: „Pij, milý Bajáre.“ Zrak Renaldův se nyní mimoděk od muže obracoval ke koni: Byl velký, silný, nepatrný však, a hlava jeho příliš veliká, a nohy příliš těžké zdály se, však oči jeho vida výmluvné, se Renald podivil a vykřikl: „Při živém Bohu, nikdy neviděl jsem podobného cos! Ta němá tvář má nesmrtelnou duši jako já! 145 V té hlavě rozum vězí! Mnohem víc! Cit lidský přebývá v tom stvoření!“ „Je Bajár bohatýr jak ty a já,“ řek’ cizí muž, „a něžný, dobrý jest, a moudrý, jako z lidí málo kdo. Jen mluva schází mu.“ A Renald vstal a nemohl se více odloučit od toho koně, stále hladil jej, a líbal ho a kůň se očima naň usmíval, a Renald pravil tak: „Jsemť Renald, nejstarší syn Ajmonův, můj otec vévodou jest slaveným, je bohatý a štědrý nad míru. Rci, jakou cenu žádáš za koně?“ Muž cizí jal jej živě za ruku a řekl: „Zdráv buď, milý bratranče! Kůň není na prodej, však dám ti ho, sám je-li srozuměn.“ A tázavě se na Bajára podíval a oř hráb’ do mechu a hlavou přikývl a vedle Renalda se postavil, jak říci by mu chtěl: „Nuž, vezmi mě!“ Rek mladý, Renald, vykřik’ radostí, pak ale řekl: „Jak to záhadné, že Bajár lidské řeči rozumí! Však záhadnější, že tak snadně se s tím drahým tvorem loučit dovedeš! A proč jsi bratrancem mne nazýval?“ „Vše vysvětlím ti,“ řekl cizí muž. A sednuv do mechu, tak rozprávěl: „Je plna divů velká příroda, dno hlubých záhad jedině zná Bůh. Tvor každý béře z jeho moci vznik, a druhů tvorstva řada delší jest, než obyčejně hádá smrtelník. Ne pouze člověk, zvíře, rostlina a nerost stupnice jsou života, je tvarů víc, než myslit dovedem... slyšel’s matku svou neb chůvu snad o fejách vyprávěti při ohni 146 za dlouhých zimních večerů, když mráz a vichr lámal v lesích snětí spleť? Snad nevěříš, že feje vskutku jsou, neb pochyba jest lidem vrozena, však pravím ti, že v lesích ardenských skryt jedna má, hluboce v houštinách, kam cesty nevedou, skryt bezpečný, na louce v letě v zimě zelené, kam vítr nevnikne, ni mráz, ni sníh. Tam stojí její zámek z oblaků, tam jasně sedm pěje strumenů, tam plané růže kvetou celý rok. Ty jméno její slyšel’s zajisté, ať v jsoucnost její věříš nebo ne. O Oriandě mluvím. Spanilá je jako máj ve věčném mládí svém. Jest květinou, jež sladce zpívat zná, jest jako bílý oblak plující a každý její pohled deštěm hvězd. Toť její obraz. Nyní dále slyš: Bóv, mladý ještě, smělý, krásný rek, ji potkal ve hvozdě a lásky čar jej schvátil bleskem, schvátil také ji. Bóv soumračným ji lesem sledoval, zář jejích rouch, jak duha měsíční, se tmání míhala a vedla jej, a sekaje si cestu mečem svým Bóv pronikl k samému obydlí a celý rok žil v zámku z oblaků na louce květnaté, kde strumeny a slavíci o závod zpívají. Pak odešel, neb toužil, smrtelník, zas po lidech... Jsemť jeho, její syn a jmenuji se Malgis. Bratrancem tě proto zovu, a že právem tak, teď nahlížíš. Nuž, a že rekem jsem, to dokázal jsem v boji s nestvůrou, jež dlouho koně toho, Bajára, ve sluji věznila. Já zabil ji. Že Bajára ti dávám, prosté jest. Ty rekem budeš velkým, slaveným, to na čele ti psáno, Renalde, a proto rekovský ti budiž oř. Já sílu mám i nadšení jak ty, však bojovati, prolévati krev, se příčí mi. Jsem člověk jako ty 147 neb otec můj byl mužem smrtelným, však duše moje víc po matce je, a feja spíše duši květů má než člověka. Já dumu miluji a badání o věčných záhadách, sen dražší mi, než meče mávání. Měj tedy koně. Já jdu v samotu, a tehdy pouze k tobě přijdu zas, až pomoci mé třeba bude ti...“ Tak pravil Malgis, rukou vlídně kýv’, a temným hvězdně zrakem zazářil a vděkuplná jeho postava, tak ztepilá jak mladé jedle peň a luzná jako v květu růže keř, se stromy míhala a zmizela, než překvapený Renald dovedl svůj dík a city halit v roucho slov. Jak sen byl přišel Malgis spanilý, jak zjev byl zmizel. Bajár, bílý kůň, však důkazem byl, že se dálo vše ve skutečnosti a že nešálil klam Renalda. A koně odvedl a od té doby byl mu jako druh. A na to vše teď Renald vzpomínal, když do Paříže s otcem odjet měl a s bratry svými na dvůr královský, a slovo Malgise, že napsáno na jeho čele, rek že slavený a velký z něho bude, vznítilo mu v srdci cos jak touhu po činech, a zdálo se mu, čas že blíží se, kdy vyplní se ono proroctví. Byl Karel v celé slávě tenkráte v svém paláci, kdy Ajmon přišel tam a jeho synové. Měl korunu na sněžných vlasech, seděl na trůnu, šest králů stálo kolem v purpuru a třináct v mitrách arcibiskupů, meč v rukou říšský třímal Ožier a Ném měl v dlani říšské jablko. 148 Když vešel Ajmon v zlatoskvoucí síň a za ním krásní jeho synové, hlas radostný šel dvorem veškerým, a Ajmon přímo k trůnu přikročil a řekl králi: „Ejhle, děti mé! Jsou chrabří, pane; budete-li chtít, pak věrně sloužit vezdy budou vám!“ A všecky čtyři na to poklekly tu děti Ajmonovy před trůnem a stříbro jejich zbraní zvonilo a skromnost ruměncem jim hořela na tvářích spanilých, a radostně řek’ Karel: „Buďte vítán, Ajmone, a blahoslavena buď hodina, kdy spanilé ty reky zrodila vám žena vaše, ctnostné choti vzor!“ A povstal s trůnu, sešel se stupňů a pojav Renalda za ruku, zved’ jej klečícího, třikrát na ústa jej něžně políbil a řekl pak: „Mé děti, udělám z vás rytíře a brnění vám dám a přílbice vše posázené drahým kamením, a štíty, na nichž vyobrazen lev!“ A na to objal taktéž Alára a Gišára a posléz Ryšára všickni vele byli veselí celý večer a po celou noc. A druhý den při prvním svítání v síň vešel Karel, vlastní rukou svou sám připnul Renaldovi přílbici a Ožier ho mečem opásal a Ném mu připnul zlaté ostruhy. Pak přivedli mu koně Bajára a u řeky teď bylo sedání, při kterém Renald slavil vítězství tak skvělá, velká, po celý že den jen jeho jméno bylo na všech rtech a bratří jeho byli důstojni, by slávu s ním v těch bojích sdíleli. Ten samý den je císař pasoval na rytíře a večer při kvasu 149 byl Renald císařovi číšníkem a Alár zlaté mísy přinášel a Gišár s Ryšárem chléb krájeli mu při stolu. A Ajmon šťasten byl a pravil Renaldovi po tichu: „Nuž lituješ, že jel jsi ku dvoru?“ A Renald usmál se; v tom padl stín na čisté jeho čelo: Ganelon šel hrdě síní, měřil k císaři, jenž jal se přátelsky s ním rozmlouvat. Tu zaskříp’ Renald zuby, otce jal za ruku pevně, zbled’ a zašeptal: „Na prstech jeho lpí krev Bóvova a císař přec je drží v ruce své –“ „Mlč!“ řekl Ajmon, „pře ta není tvou! Když mlčím já, jak smíš se ozvat ty? Zas musím v pamět tvou to přivádět?“ Tu svěsil Renald hlavu. Odejít chtěl ze síně, však nastal právě ruch, neb odklízeli stoly po kvasu a přinášeli spoustu šachovnic pro kratochvíl a Karlův příbuzný, jenž Bertoletem slul, se objevil, jun chrabrý, ale pyšný nad míru, a přímo k Renaldovi přikročil, jejž nenáviděl pro ta vítězství dnes ráno v turnaji a pro přízeň, již Ajmonovým synům štědře tak byl Karel jevil. Plný závisti stál proti Renaldovi Bertolet a pravil s úsměvem: „Chceš dokázat, že vtipem svým tak umíš vítězit jak zbraní svou? Pak se mnou v šachy hrej.“ Kyv’ Renald hlavou. On a Bertolet si na to sedli ke hře osudné za šachovnici z jasna křišťálu, tak velké, těžké jako pavéza, a začli hrát. Měl jasný Renald um a klidným byl a brzo klonilo se k němu vítězství, a Bertolet tak plný zlosti, plný hněvu byl, neb zvyklým byl vždy ve hře čeliti, 150 že šachovnicí pohnul, padaly tu šachy v pravo, v levo. Usmál se jen Renald poněkud, však Bertolet, lhář závistivý, zvolal nestoudně: „Ó hanba tobě, lstivý Renalde, ty šachovnicí pohnul’s vědomě, neb cítil jsi, že budu vítězem!“ A Renald řekl, hněv svůj potlačiv: „Sám šachovnicí hnul’s, ty mýlíš se! a pokládám, že o tom nevíš sám! Však hádky nech, a znova začneme!“ „Ne!“ vzkřik Bertolet. „Já nehraju, neb s tebou hráti není důstojné!“ Tu vzplanul Renald, ruku pozdvihl, však zdržel se, v tom ale Bertolet ho nožem bod’, až vytryskla mu krev, a zvolal hrdě: „To na památku, že’s ruku zdvih’, tak zapomenuv se, když příbuznému krále stál jsi v tvář!“ Síň celá točila se s Renaldem, Sáh’ po zbrani, v tom setkal Karlův zrak se s jeho zrakem divým; zdálo se, že císař hleděl na něj tázavětázavě. Hněv znova s tíží Renald skrotil svůj, a schýliv hlavu spěchal k císaři a pravil: „Pane, popřej sluchu mi! Jsem zneuctěn! Byl to tvůj příbuzný, jenž urazil mě. Z úcty k tobě však já nemstil se. Suď, pane, nad námi.“ Však Karel neslyšel jej, rozmlouval o důležité věci s Turpinem, a zasmál hlasitě se Bertolet. Tu slep byl Renald vášní nezkrotnou, a zvyklý, někdy otce zatáhnout za roucho v horlivosti, zapomněl na dvorský mrav, na úctu povinnou, a trhl Karla za plášť volaje: „Tvůj příbuzný mě, pane, urazil! Buď slyš mě, nebo sám svou pomstím čest!“ 151 Tak vzkřikl Renald, císař rozhorlen mu řekl; „Chlapče! Jak jsi odvážný!“ „Své právo žádat není odvážnost,“ děl hrdě Renald, „ztrestej vinníka!“ Tu šleh’ jej Karel rukavicí svou, ač lehce jen jak otec dítě své, a Bertolet se zasmál podruhé. Hněv šílený zachvátil Renalda, a zařval jako lev, že celá síň se zatřásla a ticho nastalo jak ve hrobě, a Renald zvolal tak: „Buď hanba ti, ty zpupný císaři! Jsmeť všickni tobě rovni, v síni té, a velkým jsi jen proto, uznej to, že vznášejí tě jiných ramena! Jsme otroci tví? Jsme snad tvoji psi, že brzy hladíš nás a kopeš zas? A rodina tvá šlapat po nás smí? O Bertoletu ani nemluvím! Však jiný účet s tebou, Karle, mám! Krev mého strýce není pomstěna! Když mému otci mlčet líbí se, toť jeho věc. Já žádám odvetu!“ A Karel děl: „Jej v pouta jímejte! – Ó jakou zmíj’ já na svém srdci hřál!“ Však Renald vzkřikl: „Ještě počkejte; dřív než mi ruce pouty svážete, zde vyrovnám se s tímto bídníkem. Král trestat nechce, potrestám jej sám!“ Tak zvolav šachovníci z křišťalu jal, mocným vzmachem zdvihl vysoko ji do vzduchu a mrštil na hlavu ji celou silou Bertoletovi. Kles’ nešťastný a mozek, temná krev mu z lebky vylítly a třísnily sloup z mramoru a dlažbu z mozaik. A Karel vzkřikl hněvem bez sebe a lítostí: „Jej usmrťte mi hned! Jen jeho krev mi zadost učiní!“ 152 Tu bratři Renaldovi tasili zbraň bleskem z pochvy, by jej chránili, a povstal boj, neb mnoho přítomných se k Ajmonovým synům přidalo, již v prostřed ryku stáli jako lvi, a cestu klestili si ku dveřím, pak pádili po schodech, do dvora se dostali a Renald vyšvih’ se na Bajára a jeho bratři s ním a bílý kůň jak vichr městem spěl a letěl plání, lesy, močály a daleko, daleko za sebou dav nechal těch, již chtěli chytat jej a Ajmonovy syny lapiti. A Karel truchlil ve svém paláci a řekl Ajmonovi: „To je dík za lásku mou k tvým dětem, Ajmone? Ty proto jsi je v Paříž přivedl? A já ti věřil, a já věřil jim! Jdi za nimi a k zpouře přidej se!“ A řekl Ajmon: „Spravedlivým buď! Já nekul zradu a jsem nevinen. I proti mně se prohřešil můj syn, neb neposlech’, když jsem jej varoval. Já dále věrně sloužit budu ti. Snad méně přísný bude někdy soud tvůj nad námi, když s tebou zůstanu? Však buď jak buď. Já Bohu přísahal, že věrně s tebou budu, císaři, a nezruším, co Bohu slíbil jsem a co mi manská káže povinnost, byť při tom třeba srdce pukalo.“ A Karel dojat ruku podal mu a řekl: „Bůh nám pomoz oběma! Nad tebou truchlím, avšak bez trestu tu vzpouru nechat nelze, nelze mi! To, při sám Bůh se spíše trůnu vzdám, než takovou bych snášel potupu!“ To v Paříži se dálo v paláci, však do Dordony Bajár rekovský své čtyřnásobné břímě donesl. V hrad otcovský teď Renald s bratry vjel, v síň vešel s nimi k matce milené 153 a pověděl, co bylo stalo se a prosil: „Promiň, matko, promiň mi, že bol ti způsobuji, že můj hněv byl silnější než k tobě ohledy!“ A vévodkyně slyšíc celý děj, v pláč propukla a pravila jim tak: „Ach běda mně, a běda, běda vám! Teď psanci jste a všecko proti vám! Však jedno srdce věrné zůstane vám povždy, srdce moje ubohé, jež pro vás tlouci bude v úzkostech, a po vás toužit, pro vás krvácet! Však není času k bědování teď. Slyš, Renalde, můj synu, pýcho má! Ty hlavou budeš ve všech podnicích, a štítem v bojích mladším bratrům svým. Zde zůstati, žel Bohu, nelze vám. Váš otec Karlu věrným zůstane a nechci, byste v zkázu uvrhli tu šedou jeho hlavu. Nechci též, by pomáhal vás král vydati! Tu svými nehty bránila bych vás, však, Bože můj, on by mě přemohl... Mé drahé děti, vzhůru, prchněte, neb v patách, zajisté, vám nepřítel! Můj Renalde, jeď v lesy ardenské; kde nejhlubší je, nejtemnější hvozd, nad řekou bystrou stojí starý hrad na štítu skal, je pevný, vysoký a pod ním malé město těsní se za valem žulovým... To Monfór jest, hrad otců mých a město oddané. Jak na ten hrad, na městys zapomněl už dávno svět... Ti lidé žijou tam, jak v pohádkách se žije, jako v snu. Znak vezmi můj, jenž visí nad krbem, jeď ulicemi toho městyse a volej moje jméno. S nadšením se celý Monfór přidá k synům mým, neb v lásce mají mě. Jsemť poslední já z rodu, jenž jim od pravěku vlád’. V tom hradu jisti tedy budete, a skryti na čas; snad se podaří mně smířiti vás s otcem, s císařem. Nuž, jděte moje děti, moje vše! 154 Však dříve všechno zlato vezměte a všechnu zbraň, již v domě najdete – a moje požehnání vemte též, a všechny tyto moje polibky!“ A všichni plakali a propukl do nářku Renald, takto žaluje: „Ty drahá matko, zlatá, jediná, ty sladší nade vše, co stvořil Bůh, tak s tebou nyní mám se rozloučit? Už nemám zrak tvůj vidět laskavý a hlas tvůj slyšet, který těšil mě a srdce hřál mi od prvního dne, co dýchat začal jsem? Už položit na prsa tvoje hlavu nemám víc, když zármutek mě hněte? Ruce své na čelo klást mi déle nebudeš a prsty tvoje hrát už nebudou ve vlasech mých? A v lese soumračném se těšit nebudu, že zasvítí mi při návratu tvoje úsměvy? Ó přetěžká, ó temná hodino! Ó loučení tak bolestné jak smrt! Buď s bohem, matko! S Bohem, dome též, ty starý, šedý! Hnízdo útulné! Už neuslyším praskat v krbu tvém ten milý oheň rudý, šlehavý, a v komoře té bílé, klenuté, kde matky boží obraz zlacený na stěně visí, nebudu již spát, kde tolik snů v mé duši klíčilo! A zahrado a stará štěpnice, kde každé jaro tisíc bílých hvězd na každém stromě luzně svítilo, vás také více nikdy neuzřím, a slyšet nebudu už slavíky a drozdy zpívat tam! A vlaštovek na římse věži švítor umlkne pro vyhnance, jenž nikdy, nikdy už snad nevrátí se v dům svůj otcovský!“ Tak naříkal a všickni plakali, a matka omdlévala bolestí, a v tato slova vyzněl její žal: „Já dochovala vás a k stáru teď mě osamělou v bolu necháte! 155 Tak ulétají z hnízda ptáčata! Tak truchlí v širém poli planá hruš! Ó bože můj, za všecku lásku mou to jediná má trpká odměna?“ A zalomila divě rukama a zahalila tvář si rouchem svým, však nejdřív ze všech přec se zmužila a řekla. „Ne, to není na věky, že odjíždíte, děti milené! Bůh dobrý je, a pevně doufám v něj! Však prchejte a neotálejte! Má náruč by vás držela, a nejraděj by nepustila vás, – však starost moje o vás vnuká mi, bych měla vás k rychlému odjezdu!“ Tak odjeli a tři sta rytířů se přidalo jim věrně v tentýž den a našli Monfór v houštích ardenských nad temnou řekou, hlubou, hučivou na štítu skal a Renald v město jel, znak matky své jak prapor povztyčil a celé město hold mu skládalo a ze všech domů se to hrnulo, a zdálo se, že z hrobů vstávají ti lidé, o nichž svět už nevěděl, a kteří svět jen znali z pověstí: svět jejich hvozdy byly ardenské a bláta v nich a tmáně soumračné. V hrad Renald vjel a bratří jeho s ním a mosty za sebou hned vytáhli a v stěnách zvětralých těch, omšených a ošlehaných deštěm, bouřkami a daleko do kraje čnějících přes hory, doly, lesy, průsmyky, svůj nový domov našli na dlouho. Ač bylo šeré hnízdo orlí to, přec začali je brzy milovat, neb bylo plné upomínek jim na drahé jejich matky starý rod. Vždyť v síních těch a chodbách přitmělých krok její dětský někdy tiše zněl, a růže, které kvetly v zahradě, 156 když vesna přišla posléz i v ten les, jenž kolem černal se, vždyť růže ty těch byly děti, které vídaly ji někdy zde, a věru zdálo se, že o ní snily, sladce kvetouce. – III. III.
Tři léta plynula, než dozvěděl se Karel císař, kam se utekli a skryli Ajmonovi synové, a jako rána v duši vřela mu ta nepomstěná těžká potupa a působila jako otrava. Čím dál, tím více rostl jeho hněv, jenž pomalu se měnil v nenávist. Když konečně mu zprávu přinesli, již dávno tak byl čekal, zajásal a pravil vasalům svým: „Přátelé, kdo věrný jest, tam se mnou potáhne.“ A všickni na to: „Bůh nám pomáhej!“ A vyjel Karel s vojskem velikým, a na cestě své nemeškali se a brzy hvozd se tměl jim v ústrety; byl šerý jako chmura, tajemný, a těžká kupila se oblaka na jeho vrcholcích a v houštinách, jak vlků vytí vítr burácel, a pravil Ném: „O páni šlechetní, v tom lese mnohá číhá nebezpeč, tam feje bydlí, běsi, šotkové. Bůh chraniž nás před mocí kouzelnou.“ A Karel kázal nyní zatroubit, a polnic hlas a surem rachotil jak hromů řev, až stromy třásly se, a vojsko stanulo a po tlupách, po stezkách pouštělo se do lesů, až posléz v dáli zámek viděli na skále čnít a císař rozkázal teď rozbit stan, by odpočinul v něm, a radil se, jak dále postoupit. 157 Ten samý den si vyšli na honbu hned z rána Renaldovi bratrové a stáli na chlumu na mírném teď a počítali srnce, jeleny, jež s druhy svými byli stříleli – tu spatřil Alár v dáli ve sluní dav zbrojenců a ptal se udiven: „Kam asi jde to vojsko statečné?“ V tom poutník vyskytl se pobožný na pahrbku a řekl: „Táhne král prý proti Ajmonovým synům sám, tak včera slyšel jsem na noclehu. To asi lid jest z vojska Karlova.“ Hned sedli Ajmonovi synové na koně své a mlčky tryskali skrz mlčenlivý, zasmušilý les, však u řeky se s davem potkali, jejž byli shlédli s výše pahrbku, a Alár ptal se reka mladého, jenž v čele jel (byl nazván Renié): „Kdo jste a co vás vede v tento les?“ Řek’ Renié: „Jdem oblehati hrad my Renaldův. Bůh zatrať bídníka!“ Tu tasil Alár zuřiv břitký meč a zvolal: „Bratrem jeho rodným jsem a nestrpím, bys reka pohaněl!“ Boj krátký byl a zabit Renié. Zbroj jeho Alar vzal a spěchal teď se svými druhy domů. Renald stál na mostě právě: „Bratře,“ zavolal, „můj sladký bratře, kořisť jaká to?“ A Alár smál se: „Císař v Ardenách,“ řek bezstarostně, „přišel oblehat hrad pevný náš. To snadné nebude, nás vypudit a zhubit na prosto.“ Však Renald vážně křížem znamenav své čelo zbledlé řekl: „S námi Bůh! Mně bolestné, teď krev že poteče, a že jsem zkázu na vás přivolal.“ 158 Šli do zámku a mosty vytáhli a brány zavřeli a hleděli na tiché lesy z oken mramorných, a čekali na vojsko Karlovo. – Nuž přišlo blíž a jednou před hradem byl Ožier a Ném na koních svých a větve v ruce měli z olivy a Renald zvolal, plný radosti: „Ať jaký koli nesete mi vzkaz, od srdce vítám vás, o rekové, váš věhlas ctím a skutky veliké!“ Hned most se spustil, vrata rozlítla se do kořán a vešli poslové, a do síně je vedli. Bratrové jim křesla podali a Renald řek’: „Ó, promluvte! Rád uslyším váš hlas. Ach, krásné dni, kdy v síni otcovské jste sedávali, hosté přemilí, a na kolena když jste brali nás co děti a když dovolili jste nám zbraně vaše bráti do rukou! Ó dnové míru, doby minulé! Kam sladký pokoj váš, ach, poděl se!“ Vzdych’ Ožier z hluboka a pravil Ném: „Nás Karel posílá... Jak říci však, co žádá, abys přízeň naklonil si jeho zas –“ „Jen mluv,“ mu Renald děl, „mír chtěl bych koupit cenou vysokou, vždyť uznávám, že Karel pán jest náš. My bráníme se pouze, nuceni.“ „Nuž,“ řekl Ném, „jest Karel rozzuřen, že Reniéa zabil bratr tvůj, když v lese potkal jej, a řekl mi: „Ať bratři Alára mi vydají, jenž mana mého prolil bujně krev, a snadněj na mír s nimi přistoupím.“ Tu Renald, Tyšár, Gišár vykřikli a potlačili s tíží nevoli, a Renald řekl: „Néme, přísahám 159 při živém Bohu, kdyby nebyl’s ty tím poslem nesoucím tak hanebné, tak neslýchané ke mně poselství, že nevyšel bys z hradu, věru, živ! To řekni císaři a s Bohem buď! Buď s Bohem, Ožiere rekovský! Nás osud proti sobě postavil a v seči snad se brzy setkáme, neb do poslední krve krůpěje my hájit budem, vězte, svoji při. Své ruce na posled mi podejte co přátelé, vy oba! Na posled!“ A Ožier pravil: „Stud na tváři mám, že takové jsem nesl poselství! Já odpověděl bych, jak činil’s ty, na místě tvém, Renalde, kdybych stál.“ A odjel s Némem smutně Ožier. Král ale kázal vojsku hnouti se a těsněj svírat město se všech stran. A počal dlouhý, těžký, krutý boj a trval leto, zimu, jaro zas a mnoho padlo mužů s obou stran a znaven řekl Karel: „Těžko jest hrad ztéci Monfór! Hory vysoké nám přístup brání, cesty hluboké nás zrádně vedou v zhoubné nástrahy a luka široká a pastviny má nepřítel, a hvozdy dávají mu zvěře mnoho, řeka ryby zas a všude skály bašty tvoří mu. Zde nutno svolat velkou posilu a sevřít město tak, že hladem mřít náš začne nepřítel, a pak se vzdá.“ A poslové po říši znova šli a zvali znova many na pomoc a se všech stran se vojska hrnula. A mezi tím boj na den neustal a nepřestala téci hojně krev, však ještě bratrům zle se nevedlo, les jejich byl, i pláň, i řeky břeh a hojnost byla zásob veliká. 160 A jednou Renald otce zahlídl a široký jen potok dělil je a srdce Renaldovo zatlouklo a smutný byl až k smrti, uviděv, jak otec tasil meč, a Renald vzkřik’: „Nech zbraň svou v pochvě, otče, pro Boha! Ó, nenuť mě, bych sáhl k meči též. Co hledáš zde? Krev vlastních synů svých! Dbáš povinnosti své, ó, vím, to, vím. Stůj při svém králi věrně. K čemu však až sem jsi přišel? My tě šetřili a uposlechli matku; uprchli jsme z tvého domu, bys co nepřítel v tvář naši nehleděl! Proč hledáš nás až zde v těch lesích? Láska zemřela v tvých prsou pro nás. Proto přišel jsi! Jsme tobě cizími. Nuž, přísahám, že, napadneš-li mě, chci bránit se, že nedám skolit se jak v jatkách brav jen proto, že ti žití děkuji, to žití, které hořké je mi tak.“ „Ty’s kletbou mojí, ty a bratři tví,“ děl Ajmon temně. „Kleta hodina, kdy zplodil jsem tě, kleto lůno buď, jež nosilo tě a tě zrodilo.“ Tu rozzuřil se Renald šíleně, kdy matku slyšel proklínati svou a tasil meč, a v okamžiku tom na obou březích chladné bystřiny se vojska hemžila a zuřivá hned bitva počala a krvavá: však řídil Bůh, že otec se syny se nepotkali v hrozné seči té. Boj obrovský byl, dlouhý, překrutý a vítězství na straně císaře, v hrad samý v spěchu bratři ustoupli a těsněj svíral město Karel teď, jen jedna brána jeho zůstala z všech volna ještě. Byl to chmurný den. – A Renald trpěl ze všech nejvíce, žel bratrů bylo mu a matky žel, a jeho otce velká nenávisť mu duši tížila a mnoho slz 161 ve skrytu proléval a mír si přál a vyčítal si náhlý, divý čin, jenž kořenem byl všeho neštěstí a Karlův obraz jevil velebně se jeho duši, přál si shody s ním a sníval o té sladké hodině, kdy přízeň Karlova se vrátí mu, a rozjímal o blahu takovém a o prostředcích, jak ho dosáhnout. – Když jednou v lese dumném, mlčícím u řeky stál, jež proud svůj valila v dál mlhavou, tu ejhle! zahlídl na druhém břehu státi soudruha z dob šťastnějších: to Moriljón byl rek, a oba dlouho na se zírali a pohnutí na tváři jevilo se obou hluboké, a přes řeku tak zvolal Renald: „Broď se k ostrůvku, jenž před námi! Tam spolu promluvme a zapomeňme nepřátelství své!“ Zbraň odložil a k ostrůvku se bral a setkali se tam pod javorem, jenž v slunci zářil, starý, omšený, a šelest rákosů a ptáků zpěv, vod šplouchání tam snivě splývalo v zvuk jediný, a lesy mlčely tak hluboce na březích s obou stran a modraly se temně, polední mír dýchal kraj a jasná obloha. A Renald dívaje na vážek rej se zelených, nad vodou blýskavou, děl zamyšlen a mocně roztoužen: „Proč nenávidět se a bojovat, když mír sám hlásá celý boží svět? Což není možno žíti v pokoji?“ Řek’ na to Moriljón: „O druhu můj, jest pozdě nyní války litovat. Jak můžeš doufati, že král se vzdá své pomsty kdy?“ „On nenávidí mě,“ děl Renald smuten. „Není možný smír? Vše učiním, bych udobřil jej zas. 162 Ó, za mě mluv, neb tebe v lásce má. Snad vyslyší tě.“ Řekl Moriljón: „Krev žádá tvou a krev chce bratrů tvých.“ A Renald svěsil hlavu šeptaje: „Krev bratrů mých! Proč nechce pouze mou? Smír není možný, tedy válka buď.“ A odvrátil se, mlčky hlavou kýv’ a Moriljón mu řekl: „Příteli, jak pošetilé, Monfór hájiti! Slyš radu mou! Do lesů prchněte, neb nikdy hrad svůj neuhájíte.“ Tak řekl mu a pak se rozešli, do svého hradu Renald vrátil se a Moriljón, v Karlovo ležení. Dvě leta ještě boje trvaly, pak celé město Karel sevřel tak že nemožné už bylo vyjíti, a zasmušile z oken mramorných se bratři dívali a čekali, kdy vyjde slunce jejich poslední, kdy hlad je přinutí, by vzdali se. Však přišla zima krutá nad míru a hladem Monfórští co hynuli, neméně vojsko hladem trpělo před branami, a Karel zasmušen děl věrným svým: „Ve hvězdách psáno je, že nikdy hrad ten nedostanu v moc a ztroskotáno, jako pyšná loď, je štěstí zbraní mých a sláva má před žulovými těmi baštami; a temné tyto lesy bez mezí, jak hrob se zavírají nade mnou, a pohřební mu hudou píseň mou, jak řvoucí moře... Píseň pohřební i mně i mému dílu... Skončím zde běh pyšný svůj v té hádce rodinné.“ Tu ozval Hervé se, byl z Losany, byl statečný a Karlu oddaný, 163 však plný lstí a pravý dobrodruh; děl císaři: „Nač zoufat, pane můj? Vždy nelze všeho silou dosáhnout a schytralost nám mnohdy pomáhá, kde jiných není přímých prostředků. Nuž, netaž se a na mě spolehej, že Monfór bude tvůj, než uplyne tré krátkých dnů. A za svou odměnu nic nežádám, než právě onen hrad a město, jež v tvé ruce odevzdám. Rci, králi můj, ty v manství mně je dáš?“ „A Laon ještě k tomu,“ Karel děl, „to krásné město, hrdé, bohaté, neb velkou zasloužil by odměnu, kdo v šťastný konec přived’ by ten boj.“ Vstal Hervé ráno, v zbroj svou oděl se, na koně sed’ při prvním svítání, jel do lesa a s prvním paprskem, jejž slunce vrhlo zlaté hradu v tvář, před branou stál, před mostem zdiženým,zdviženým, slez’ s koně svého, hledí pozvedl, byl zimou bled a oči vlhké měl a ruce pozvedl a třesavým a smutným hlasem zvolal: „Pro Boha, o Renalde, pro Krista drahou krev, mi bránu otevři a pusť mě v hrad! Jsem ztracen! V patách vrazi sledují. Hněv Karlův, přetěžké to břemeno, jsem na se uvalil. To pro tebe! Já popudil jej, rozzuřil jsem jej, mu vyčítaje křivdu proti vám a smír radiv! Rychle! Pomozte!“ A jako v úzkosti se ohlížel a dodal: „Dopustíte, necitní, před vašima bych zhynul očima? Má dvéře vaše třísnit moje krev?“ A hluchý dusot koňů zaduněl v tom okamžiku z lesa, spustili tu rychle most, a Hervé vešel v hrad: tak Jidáš vešel v zdřímlou zahradu, kde mistr jeho bděl a modlil se. A jako Jidáš líbal Renalda a jeho bratry Hervé bezectný. 164 A Renald usadil jej ve síni na křeslo čestné, chléb mu přinášel a plnou číš a řekl: „Bratře můj, buď vítán mi!“ a pak se zamyslil a řekl: „Pověz, jak se daří tam před městem v ležení.“ Tu zasmál se zlým smíchem Hervé, takto volaje: „Mráz, deště, sněhy za vás bojují a řídnou davy vašich nepřátel. Je zoufalý už Karel, pomýšlí už na to odebrat se do města, v svůj teplý dům, v svůj palác mramorný a ustoupiti zlému osudu, ač na jevo to nechce posud dát a vzplane, když kdo radí k ústupu. Jen krátko, a budete zbaveni vší tísně, bídy! Kyne vítězství.“ A zdvihl číš a řekl: „Na zkázu teď, bratři, připijeme Karlovi.“ Však všickni mlčeli a Alár děl: „Je nectné pít na zkázu někoho, jest Karel nepřítel, však ctíme jej, boj čestný vedeme a slepá zášť nám cizí. Není reka důstojná.“ A vyšel ze síně a Renaldu, když za ním šel, řek’ ve vší důvěře: „Zlá vůle, zdá se mi, v tom muži je, měj na pozoru se, ó bratře můj, a nevěř příliš slovům líčeným.“ Však Renald kázal chystat hostinu a vesel byl nad zprávou z ležení, neb konec války přál si upřímně. A hlučné bylo v hradu veselí a Alár sám na zradu zapomněl, na možnou a na pikle strojené a teprv pozdě v noci umlkly ve síni zpěvy, hluk a bujný smích, a znaven každý lůžko hledal své. Však Hervé nespal, čekal trpěliv, až všickni usnuli a ponořen až v sen byl celý hrad; pak kradmo šel 165 v síň, kde byl ráno zbraně odložil, a oděl se v svou zbroj a bez hluku se dostal do věže, kde vrátný spal snem přemožen a vínem opojen, nůž do srdce mu vrazil, spustil pak bez hluku most, odtáhl závory a temnem kryt se dostal bezpečně do města dolů, tichou ulicí až k bráně nestřežené, otevřel a zahvízdl jak plachý, noční pták. Hned vyrojilo se sto rytířů, jež kryla noc a hustý sosen stín, a jako zjevy v bránu vnikali. A zatím Alár podivný měl sen: had že jej uštknul, jemu zdálo se, a prudkou bolestí se probudil a s lože vyskočil a v polosnu, sám nevěda, co činí, spěchal v síň, kde Hervé spáti měl, a vida tam, že postel prázdna, letěl na místo, kde zbroj byl ráno zrádce odložil a vida, též že není více tam, v zvon udeřil a ze sna celý dům se probudil a Alár zavolal: „V zbraň rychle, muži! Zrada černá bdí a protož plašte spánek s víček svých! Ach, Renalde, už není pochyby, most spuštěn jest a Hervé uprchl!“ A v okamžiku tom ryk ohromný se z města nesl, boj byl v ulicích a z mnoha domů požár šlehal už a celé vojsko Karla hrnulo se proti baštám. Rychle zavřeli teď bratři hrad a most zas vytáhli a Renald řekl: „Běda Monfórským! Hle, za nás trpí město nešťastné! To nelze, bychom zde se dívali na vraždu krvavou, na hroznou seč! Teď vzhůru na pomoc jim, na pomoc!“ A sed’ na koně svého Bajára a letěl v nejhustší dav nepřátel a bratři jeho za ním; Gišar jen a málo mužů v hradě zůstali, by střežili jej a by spustili 166 most, kdyby bratři byli nuceni se svými many v dům se utéci. Seč byla neslýchaně krvavá, na obou stranách vražda zuřila, a dlažba byla krví nachová a k nebi velké plamy šlehaly a kouř se valil jako oblaka, a v hrozné záři, v dýmu požárů zjev jako obrovský se Bajár zdál a Renald na něm jako olbřím byl, meč jeho metal tisíc blesků zmar a tisíc blesků Bajár krokem svým ze dlažby křesal, oči svítily mu jako šlehy rudých vlasatic a bylo těžko říci, z koho víc šla hrůza, z koně-li či z člověka, a s obdivem volali Monfórští: „Hle, kůň a rek, jak viděl na Patmu je svatý Jan v své velké vidině! Bůh poslal je, toť zhynout nemůžem!“ A nepřátelé v strachu volali: „Běs je v tom koni! Ďábel jest to sám! Smrt vede jej! Šustění perutí je slyšet jejích, vidět kosy blesk!“ Tak voláno jest v ryku, v lomozu, jenž temnou nocí letěl ku hvězdám. Však blízko brány města východní, na baště pusté, Hervé zrádný stál a kýval v noc a v roh svůj hromem dul, vždy nové davy v pomoc volaje. Jej zahlíd’ Alár, hněv jej zachvátil, bod svého koně, jako bouře spěl, jak vichr, na baštu a letěli tam přátelé a Renald v čele jim. Je shlédnuv, Hervé dal se na útěk, strach pojal jej a snésti nemohl těch jejich zraků těžkou výčitku. Však nemožno se spasit útěkem, neb byl se zmýlil, v slepou ulici jej zaved’ zrádně plachý jeho krok a bez dechu se bledý zastavil a podpíraje o zeď omšenou 167 se staré věže, volal rekům vstříc, již v zápětí mu stále spěchali: „Ó sketové! Já jeden, jediný, vás celý dav! Vystoupniž jeden z vás a v boj se pusť!“ Však Alár zasmál se a odpověděl, plnuv jemu v tvář: „Pse nečistý, jak? S tebou bojovat? Hmyz zašlápnem a nebojujem s ním, meč neposkvrním bídnou krví tvou, ty mužem nejsi, plaze pekelný!“ Meč v pochvu zastrčil a ohromný vzal kámen z věže z pola sesuté a hrozným vzmachem v prsa mrštil jej v ráz Hervéovi, po něm činili i ostatní a v dešti kamenném kles’ Hervé k zemi, všickni couvli teď, jen Bajár skok učinil ohromný a jako meteor se nocí mih’, a jako červ se svíjel Hervé teď pod jeho podkovami, řval a vyl a chrlil krev a kletby bezmocné, a Bajár ruce, nohy lámal mu a tříštil prsa, lebku údery svých těžkých nohou, divě říhaje, a jiskry sypal z očí, z nozder svých, a jezdec jeho, divý jako on, do výše ruce zdvihal, volaje: „To za tvou zradu, Hervée, je mzda!“ A rozemlet a zkrušen v beztvárnost na dlažbě kluzké rozšlapaný trup jak černá skvrna ležel ohyzdná, a Bajár mozkem, krví potřísněn až po prsa a zpěněn, kouřil se a stál jak po popravě lítý kat. „Bůh odpustiž nám,“ Renald posléz děl, „však po právu se stalo zrádcovi!“ A znova bratři v boj se uvrhli. V té hrozné noci divy činili, však štěstí na ně neusmálo se, do rukou město padlo Karlovi 168 a zbytek reků, bojem znavených, teď ulicemi ssujícími se ku hradu prchal, kde už poslední a slabá naděje teď kynula. – A z oken dívali se vysokých, jak v rum a popel město lehalo a řekl Renald: „Hrad náš ostrovem ční v moři plamů; záští nesmírné, had pekelný, nás svírá se všech stran. Jak odolati? Vyhladoví nás. Mám zříti na tu bídu věrných svých? Už nezbývá než uniknouti v les, jak dávno Mariljón mi poradil, jest ještě tajný východ volný nám. Nuž vzhůru v les, a Bůh nám pomáhej!“ A zapálili hrad a uprchli tím tajným východem a na koně na Bajára sed’ Renald bohatýr a bratři jeho s ním, a na hřbetě skal vysokých ve záři plamenů je Karel zřel a celé vojsko s ním: tvor nadzemský se bílý Bajár zdál s tím čtyřnásobným, těžkém břemenem těch postav hrdinských, jichž brnění jak slunce plála šlehy požáru. Na rudém nebi obrys olbřímý se koně pnul, v tu hrůzyplnou noc a v praskot ohně, větru hučení hřměl jeho řehtot jako velká bouř a z nozder dým mu šel a sypaly se blesky z jeho očí, veliká v nich bohatýrská pýcha zářila, jež nepřátelům takto mluvila: „Vás celý svět a nás je hrstka jen! Však nezlomena naše odvaha! V své nemnohosti v pravdě velcí jsme, a vy v tom množství přec jen malými!“ A celé vojsko stálo v obdivu a nikdo zbraně ani nepozved’ a všickni zírali na Bajára a na ty bohatýry, které nes’, až kůň se vzpnul, skok na to nesmírný a zmizel v temno lesů hučících. 169 Své mocné setřás’ Karel dojmutí, a řekl chmurně: „Skončen tedy boj, však není plné moje vítězství, a jejich vzdor je větší, než byl kdy. Však bude zlomen, není pochyby. Teď do Paříže kliden vrátím se a ponechám zde pouze vojska část, by v lesích lovili mi sběhlou zvěř, již v sítě lapit bude snadné teď. V tom hvozdě žíti dlouho nemohou a vyjdou-li, do rukou padnou mých.“ Tak řekl císař, odjel druhý den, a vojsko, které nechal v Ardenách, les svíralo a přísně střežilo lem jeho tmavý, těsně, bedlivě. – Však celou zimu marně hlídali, neb z lesa bratři nikdy nevyšli a řehtání jen občas Bajára, jež jako hromu znělo dunění, jim známkou bylo, posud na živě že Ajmonovi chrabří synové. A začali teď v četách vnikat v les, však kdykoli se s bratry setkali, vždy podlehali proti hrdinům, a zdálo-li se, že jich přesila při různých půtkách reky zdolá přec, že uniknouti už už nemohou, tu Bajár vždy se jevil zázračným a unes’ bohatýry jediným však nevídaným skokem, v takou houšť, že sledovat mu bylo nemožné, a rychle tak se míhal stromy pak, že mizíval, jak oblak v blankytu. A strašidelná z něho hrůza šla na nepřátele, někdy prchali už při pouhém se jeho zjevení. Tu sláva toho koně začala se v písni ozývat, a miloval lid v Ardenách jej jako člověka, a chválil věrnost jeho velikou a bystrý um a chrabrost příkladnou. Tak čekal Karel marně poselství o konci bojů a o zajmutí 170 těch hrdin čtyř a zasmušilým byl, když ukázal se v oknech paláce a na stupně zeleně mramorné před dům když vyšel vítat hosti své, již přicházeli z končin dalekých se jemu kořit, králi západu. A jednou dal při hodech při velkých si od svých manů slavně slibovat nad pávem, jejž přínesli panoši na zlaté míse v peří nádheře, že zasadí se znova každý z nich o lapení těch hrdých zpurníků, vzdor jejichž cítil jako v ráně trn. A mezi hostmi tenkrát Ajmon byl, a ačkoli to Karel nežádal, přec jako ostatní též sliboval, ač zarmoucen a smuten velice. A ráno vstal a do Arden se dal na cestu dalekou. A v onen čas byl Renald našel hlubé údolí, kde byla tráva hustá, vysoká a oliva kde stála pravěká, blíž studánky pod skalou vysokou, a byli bratři tam jak v zahradě, již vesna počínala krášliti už pestrým květem vůně balšamné. Byl slunný den a libý vánek chvěl se olivou a pěla studánka a bratři sladce v stínu dřímali, a věrný Bajár s nimi, rekovný, neb celou noc na stráži probděli, an nepřítel se byl jim přiblížil. V tom sladkém spánku vidět nemohli, že na skále se zjevil starý muž; vous jeho sivý větrem vlnil se a zraky nepokojně hořely, a nahnul se a viděl pod stromem tam dole, u té jasné studánky své syny spát, neb Ajmon byl to sám. Jen málo kroků za ním rytíři mu věrní sledovali: Zachvěl se. Teď v rukou měl ty hrdé zpurníky, teď v moci měl je, moh’ je vydati mstě císaře, jak slavně přislíbil. 171 Už ruku zved’, by kynul věrným svým, tu srdcem cos mu trhlo bolestně, tak bolestně, že do rtů hryzl se: své ženy bledou viděl, smutnou tvář, zrak její dlouhým pláčem pohaslý, a před očima sám teď mlhu měl, to slzy byly, slzy palčivé... Tu bez rozmyslu velký kámen vzal a se skály jím mrštil v údolí. Mih’ balvan kolem staré olivy, lít’ přes vrchol, až větve praskaly, a dopadnuv pak, hromem zaduněl, a pukl v dvé a jiskry sypal kol. A bratři vyskočili na nohy a střásli sen a meče tasili a Ajmon náhle zase tvrd jak dřív, vstříc volal jim: „Teď, zrádci, zlapím vás, a zajisté váš přišel slední boj!“ Vzkřik’ Renald: „Vzhůru, bratři, na koně! Můj Bajáre, ó spas nás od hříchu, krev otce svého prolít nechceme!“ A Bajár nes’ je rychleji než kdy do houště lesa; marně za nimi se nepřátelé jejich pouštěli. Když zmizeli, řek’ Ajmon: „Churavím! Mně srdce v těle bolí, třese se. Vy za nimi se pusťte v temný les, já domů jedu k ženě na svůj hrad, jsem stár a sláb a zemřít chce se mi.“ Tak Ajmon děl a domů k ženě jel, však synům jeho bída nastala, neb denně víc teď rostlo nepřátel, od konaných nad pávem příslibů a celé léto, podzim míjel jim tak v půtkách hrozných, v bojích bez počtu, a déšť a vítr, sněhy, vichřice též válku s nimi vedly zuřivou, neb zima přišla krutá jako smrt, a žili jako vlci v pustinách. Šat roztrhán jim s těla padal už a zarostli jak lesní medvědi 172 a hladem, zimou zbledli, zsinali, a zrezavěla zbroj jim, ztupěla, a bez podkov byl Bajár dávno už, a Renald proklínal tu hodinu, kdy Bertoleta zabil v Paříži, a císařův hněv na se uvalil a na bratry. Tak mnohdy pod stromem, jenž proti zběsilosti metelic je chránil jedině, se chystali na smrt už na blízkou a odvahy jim stopy nezůstalo v srdcích už a naděj mrtva byla na dobro. V těch hrozných chvílích Bajár vším jim byl, on přítelem, on bratrem zdál se jim, on hřál je, mocně na ně dýchaje, on lehl k nim a nedal zasypat je sněhem, jenž svou tíží lámal strom. Zrak jeho vždy byl plný útěchy a o lásce jim mluvil o věrné, a klidně mohli bratři v noci spát, když Bajár střežil je. Tak prožili tu zimu, stále smrtí hrozící. Když sněhy roztály a celý les když zpěvem ptáků zněl a lupenů když mladých zlato větve zdobilo a sladká vůně z mechu stoupala, tu divná vzbouzela se tesknota jim plná čaru neurčitého ve srdcí hlubinách, a Renald řek’: „Již sedm let teď, bratři, trpíme a beze dna je propast našich běd, však nejvíce mě bolí ze všeho, tvář matčinu že vidět nelze mi! My s jarem z mrtvých vstali, boží ráj by pro mě byla zem, jen okamžik ji kdybych zříti mohl, ke svým rtům ty drahé ruce kdybych tisknout směl!“ A všickni čtyři v dlaně skryli tvář a plakali v tom lese hlubokém jenž, šerý, pln byl tajů jako sen, pln stínů, paprsků a šveholu a mlčeli, až Alár vztyčil se a chvějným hlasem zvolal: „Bože můj, a ona pro nás pláče sedm let! 173 O, pojďme k ní!“ A Renald radostně ho objímal a zvolal: „Pojďme k ní! Vždyť nemohou víc než nás usmrtit a zemru rád za její objetí!“ A vstali, líbali se na vzájem i Bajára a hned se na cestu na dlouhou dali, plni radostí. – Po celou kráčeli vždy noc a pak se ráno v houšti skryli pečlivě a mnoho dnů tak krajem bloudili, než dostali se k městu rodnému, až posléz zámek z dáli viděli nad městem čnít, kde matka bydlela. Tu vnikala jim sladkost květných niv a snivých hájů, sadů ovocných v tom slunném kraji, jako zašlý sen a znovu s dávným čarem zjevený, do duší plných touhy, bol a slast tak mocně bytost jejich schvátily, že mdloba jejich údy poutala, že třásli se a těžce dýchali; však Renald nejdřív dosáh’ rozvahy a řekl bratrům: „Nyní přemýšlet nám sluší vážně, jak si počínat. Je pošetilé snad, co činíme, což kdyby někdo v městě poznal nás? A otec sám? Což nevydal by nás, jak přísahal?“ Však Gišár odvětil: „Můj Renalde, nás nikdo nepozná ni rodná matka. Vítr, sníh a déšť a utrpení naše změnily tak naši tvář, že není nebezpeč. Nuž zkusme to, vejděme do města, a posléz v dům a hleďme sejít se pak s matkou beze svědků všelikých.“ A skryli koně v lese v jeskyni a vešli v město za bílého dne, a zastavoval v ulicích se lid a s podivením na ně díval se, na tváře osmahlé a zarostlé, jež jako z jiných světů zdály se, 174 a každý ptal se: „Jací cizinci to přišli k nám, zajisté zámořští?“ a mnohý řekl: „Jsou to poutníci!“ A jiný zase: „Kajícníci jsou, již tráví život s pláčem v poustevnách.“ Však bratři do paláce měřili a vidouce teď věže, zahradu, ta drahá místa všechna, o nichž vždy tam v černých lesích byli snívali, tak dojmutím se slabi cítili, že krok jim váz’, a že se o berle o dlouhé podepírat musili; a Renald hlasem zmírajícím děl tak vrátnému, jež seděl před branou: „Je pán tvůj v domě, Ajmon z Dordony?“ A stařec, jakoby se probouzel, vztáh’ brvy vzhůru. „Není,“ odvětil, „je na lovu.“ „A zdráv je?“ Renald děl. „Zdráv?“ řekl vrátný, vzdych’ a pomlčel a dodal za chvíli: „Na těle zdráv,“ a svěsil hlavu. Posléz tázal se: „Jste poutníci? V dům směle vejděte, má paní dobrá je a štědrá též a dvojnásob z dob toho neštěstí, jež leží na tom domě jako stín.“ A zakryl tvář, a bratři spěchali, neb báli se, že jejich dojmutí je prozradí... Ten starý vrátný byl ten samý ještě, jenž co děti je znal z blahých dob... Teď vzhůru brali se po schodech, známou chodbou kráčeli a vešli v síň a matku viděli, jak seděla a předla u okna, jak holub byla sivá, shrbená, a o sto let se starší zdála jim, bol nesmírný v té bledé tváři byl a oči, nyní suché, do krve už byly zrudly pláčem bez konce. Na prsa bratrům hlavy klesaly tak hluboce, tak těžce. „Aláre,“ 175 řek’ šeptem Renald: „Matku, matku hleď!“ To slovo „matka“ z úst mu musilo, sic’, cítil, že by udusilo jej. Mřel něhou nesmírnou a teskností. V tom okamžiku zazněl ptačí zpěv tak dojemně, tak sladce nadzemsky, že zdálo se, že z ráje hudba jde: to drozd byl v kleci, jenž tak snivě pěl. Byl Renald jednou, dávno, našel jej kdes v lese, kde byl z hnízda vypadl, a byl ho matce přines’, krmil jej a drozd jej znal a přilnul k němu tak, že tehdy jen, když on byl přítomen, v zpěv propuk’ sladký, jinak mlčel vždy a němým byl po všechna léta ta, co Renald v lesích bloudil ardenských; když slyšel ho teď Renald, podepřít o bratry své se musil, klesaly mu nohy tak, však matka ubohá příst přestala, jí ruce klesly v klín a shaslým hlasem bolně zvolala: „Jak? zpívat chtěl bys, ptáku nevěrný? Už zapomínáš na ten smutek svůj? či, Bože, vidí zrak tvůj víc než můj? Je Renald mrtev? Vešla v tuto síň snad duše jeho, a ty vidíš ji a vítáš ji?“ A hlava klesla jí na kolovrat a štkání trhalo tím vetchým tělem, žalem zmítaným. A řekl Alár: „Bratře, pro Boha, jdi k ní a dej se poznat na místě!“ Však Renald pravil: „Ne, tak náhle ne!“ A bratři sedli na tu lavici, kde sedávali vždycky žebráci, když zavítali k hodům do síně. Tam skrčení se k sobě tlačili a za ruce navzájem drželi se za chvějící; v citech ztraceni jak v hlubém moři, nevěděli teď, co činit a co říci. Matka však se utišila, hlavu pozvedla a zírala před sebe do síně 176 a zahlédši ty v stínu postavy, se svého křesla vstala, šla jim vstříc a tichým hlasem řekla: „Vítejte! Jste poutníci? Já neviděla vás, když do síně jste vešli. Promiňte. Zrak můj je slabý, pláč jej pokazil, jsou slzy jako oheň, jako sůl. Jste dlouho v síni už? Ó, odpusťte. Hned potravu vám podám, vína též, dům bohat jest a skříně plné jsou; co plátna, sukna třeba, poskytnou, neb rozedrán je, vidím, ten váš šat. Vše s radostí vám dám, a Hospodin ať vede šťastně k cíli vás. Kéž syny moje chrání Bůh mi též, jsou v nebezpečí smrti jako zvěř! Ó mužové, už sedm dlouhých let to v zimě bylo, co já ubohá je k srdci tiskla, drahé, na posled.“ A zalomila v žalu rukama a Renald šeptal hlasem vyhaslým: „Jak to, má paní? Z jaké příčiny?“ A ona na to: „Z daleka jste as, když neslyšeli jste o dětech mých, o Ajmonových synech! Celý svět je proti nim, jen jedno zůstalo jim srdce věrné, to zde v prsou mých, a Bůh můj svědek, co pro lásku svou i od otce jich snáším po léta, neb odřek’ se jich a mě nutit chtěl, bych činila jak on. Je prchlivý a tvrdá slýchám slova každý den.“ Tu nezdržel se Renald, sebou trh’ a zaťal pěst a matka shlídla to a zbledla smrtelně a chvěla se, neb poznala ten div posuněk, jenž Renaldovi vlastním býval vždy, a jako leknutí cos projelo jí celým tělem, přikročila blíž, a vidouc Renaldovo pohnutí, mu třesoucí se rukou pozvedla nad čelem vlasy, jizvu odkryla, již od dětství tam měl, a všechna krev 177 jí náhle v tvář se lila ze srdce a vykřikla: „Renalde, jsi to ty! Můj sladký synu, vše mé na světě, při živém Bohu, řekni, že‘s to ty, sic zemru v nejistotě vražedné!“ Tu vypuk’ Renald v usedavý pláč a bratři jeho s ním a matka též a ruce zdvihala jak zmámená si na čelo, a jako v horečce se cizím hlasem smála, líbala své děti štkajíc sto- ba tisíckrát; však slovo mluvit nemoh’ nikdo z nich, až matka nejdřív mluvy nabyla: „Jste v bídě, v neštěstí a samotni! Ni duše s vámi, Bože, jaký bol!“ A řekl Renald: „Duše jedna přec je s námi matko; ač svůj příbytek jen v němé tváři má, je věrná tak, jak pobratřený, dobrý bohatýr: to kůň můj jest, můj Bajár předrahý!“ A matka řekla: „Nuže a kde je? I jej chci vítat, hostit, celovat!“ A řekl Renald, kde že koně skryl a okamžitě matka poslala na ono místo štolbu věrného a oddaného celou duší jí, jenž koně znal, a znám byl jemu též, a kázala, by přived’ Bajára. Pak v síň se vrátila a v nový pláč zas vypukli a zas se líbali a znaveni když byli, řekla jim: „Teď ke stolu!“ A sama sloužila jim starostlivě, víno, zvěřinu a bílý chléb a med jim snášela a jedli hltavě, a za chvíli se dusot koňů ozval na dvoře a matka řekla: „Otec vrací se!“ A viděli teď oknem, pod sosnou pod zelenou jak Ajmon s koně slez’ u stupňů z mramoru pod portálem 178 a opřen o hůl jak šel nahoru a kořist z lovu, čtyři jeleny, na bidlech lidé jeho přinesli, a štěkot smečky plnil velký dvůr. Teď zněly těžké kroky na chodbě a dvéře rozlítly se, Ajmon stál na prahu síně, syny nepoznal a řekl ženě: „Kdož ti muži jsou? Tvář jejich zřejmě mluví o bídě.“ Tu vévodkyně s pláčem zvolala: „Tak pod střechu se děti vrací tvé, neb oni jsou to, moji rekové, jež přemoci tvůj císař nemohl a nikdo z bohatýrů největších!“ A Ajmon kabonil se jako bouř, však vévodkyně řekla důstojně: „Ne k tobě přišli, nezůstanou zde! Ne! Ke mně přišli! Mými hostmi jsou a nedopřeješ-li jim přístřeší, pak půjdu s nimi, v pustý, divý les!“ Pak měkkým hlasem tiše prosila: „Ó, nevyháněj nás, můj Ajmone! Ó, nech mi je, bych pookřála zas! Pro Boha, krále lásky, smiluj se. Snad nikdy více už je neuzřím, až s nimi rozloučím se znova zas! Vždyť duši sotva tělo drží už, na konci života mi vůli nech na den neb dva... To buď mou odměnou, ví, jak jsem dlouho mlčky trpěla!“ A Ajmonovi srdce třáslo se, však řekl temně synům v tvrdosti: „Vy, při sám Bůh, jste nevhod přišli mi, a po tom všem, co mezi námi jest, vás přivítati vlídně nemohu.“ A Renald řekl zlobně: „Výčitek nám nečiň, otče. Zle též činil’s nám, a shasla-li tvá láska, naše, věz, že k tobě, pane, dávno mrtva též.“ 179 Tu rozzuřil se Ajmon: „Ničemný a bídný chlapče,“ zvolal, „zatrať Bůh tě, zlolajný a drzý zpurníku! Jsi hoden zemřít rukou katanskou!“ Tu řekl Renald: „Kdyby jiný tak se mluvit odvážil, jak, starče, ty, zle by se vedlo jemu, při sám Bůh!“ A na polo svůj tasil tupý meč, jejž skryt měl v řasách svého oděvu, však Alár zadržel jej volaje: „Pro lásku boží, sladký bratře, stůj! Ať otec náš byl nepřítelem nám, přec milovat a ctít jej povinnost, a brojit proti němu černý hřích, tvá duše jasná prosta skvrny té, neb vím, že neví, ret co vyřkl tvůj!“ A Renald zvolal: „Otče, odpusť mi. Chci všecko snášet, třeba kletbu tvou, – co na tom, že nás tupíš, vyháníš? Jen neláska tvá k matce bolí mě! Nás třeba kopej, na kolenou však jí služ a koř se před ní z duše své.“ A Ajmon vypuk’ v pláč a pravil jim: „Ne, nikdo není, děti, roven vám! Nuž, zlata vezměte a stříbra dost a zbraně, koně, ale odtud pak se beřte bez odkladu.“ Renald však mu odpověděl: „Pane, nevezmem. My nepřišli pro zboží vaše v dům, neb vydědil jste před tím syny své. My přišli vidět drahou matku svou, jež pro nás pláče, ráno, na večer, jež po nás teskní celou duší svou. Kéž místo zlata, koní, byl byste nám trochu lásky nabíd’ – na chvíli.“ A řekl Ajmon: „Trpce mluvíte, a velkou křivdu jste mi učinil. Jsem Karlu věren, neb on jest můj král, já jeho manem. Když jsem odřek’ se 180 svých zpurných synů, srdce pukalo mi v prsou, Bůh to ví... Vy přišli jste svou matku vidět... Nuže, mějte ji... Mým zlatem pohrdáte, dobře tak. Jest matka vaše sama bohatá a přeji si, by obdařila vás. Už nevyháním vás, nuž, zůstaňte až do rána. Já sám však odcházím, neb nesluší se, bych pod střechou spal, pod kterou nepřátelé Karla dlí.“ A odešel a dvacet rytířů s ním jelo z hradu, v starou zahradu, jež v plném květu stála pod baštou. A řekla matka: „Otec odešel, vy zůstanete, spásy duše mé! Vy zůstanete! Já vás obléknu a vykoupám a vůní napustím!“ A v síň je vedla, kde je koupala a kment jim dala, pláště z hedbáví a řízy hermelínem vroubené a obuv z kůže měkké jako list a otevřela pokladnici svou, a stříbra měřila a zlata jim, pak koně nejkrásnější vybrala a dala nakládati na ně zbroj, vše, čeho sobě přáli synové, a Bajára, jejž nyní přivedli, hned okovati sama kázala a sama do konírny vedla jej a měkce senem ustlat dala mu. A v síni řekla vévodkyně jim: „Mou radu slyšte, děti předrahé! Až vyjedete odtud, dejte se na cestu do Španěl. Tam jisti jste, a bohatá je slunná ona zem, tam štěstí vaše, bohdá, vykvete.“ A Renald odpověděl: „Rada tvá jest moudrá, matko, učiníme tak.“ A znaveni šli bratři na lůžko a sladce spali, šťastni, blaženi, a matka bděla u nich celou noc, 181 a nasytit se štěstím nemohla, že pod svou perutí je zase má, a děkovala Bohu z duše své. – Když zora růžová se zbouzela, a zlatý její úsměv nebem šleh’, a bílý dým se z lesů podnímal, vstal Renald s lůžka, bratři jeho s ním a řekli matce: „Rozlučme se teď, jest dostáti nám slovu danému a nesluší nám otce rozhněvat, vždyť laskav proti nám i tobě byl.“ A ona neplakala, řekla jen: „Jste mužové a tedy jednejte, jak čest vám káže. Požehnání mé na drahé vaše hlavy rekovské! Dá Bůh, že opět uvidíme se. Však je-li vůle jeho přesvatá, by smrtelný můj zrak už neuzřel vás na zemi, tož vězte, před trůnem, tam před nebeským orodovati že nikdy nepřestanu v prospěch váš, a v ráji někdy zase sejdem se. Mám pevnou naději, že vejdu v něj, Bůh dobrý jest, a mnoho snášela jsem na zemi, a život můj byl čist.“ A poklekli a ona žehnala jim tiše, vroucně, políbila je, a všichni vyšli z domu beze slov, a z porosené vyšel zahrady teď Ajmon též a ruku podal jim a on a žena městem s nimi šli, a celé město doprovázelo je s pohnutím, až k dubům stověkým, jež za branou na chlumu šuměly. Tam koně čekali a v prostřed jich byl Bajár bílý, zlatá čabraka jej zdobila a uzdy stříbrné, dar Renaldovy matky poslední. Když na koně se bratři vyšvihli, tu pojednou pod kopcem povstal ruch, hle, mladý rytíř v zbroji stříbrné na černém oři jel, a sedm set 182 mu sledovalo mužů, komonstvo to bylo chrabré, v rouších přeskvělých, a Renald poznal jej: to Malgis byl, a Bajár řehtáním ho přivítal. A Malgis krásný, s okem dumavým a vezdy smutkem jakýms zastřeným, se usmál teď a dvorně pozdravil dřív ženu Ajmonovu uctivě, a podával pak ruku Renaldu a pravil mu: „Přicházím děkovat ti, milý druhu, za tvou hrdinnost a bratrům tvým. Já v hlubé samotě žil velkým snům a nyní teprv vím, že trpěli jste k vůli Bóvovi. Mstu nechtěl jsem, já nenávidím boj, však nyní povinností mojí jest vám přispěti, neb Karel smířiti se zdráhá s vámi. Poklad prastarý, jenž patří matce mojí, zahrabán byl v orleanském lese celý věk, já vykopal jej, přináším jej vám. Já a ti muži, které vidíte, my s vámi zůstaneme. Radu mou teď slyšte, bratři moji milení. Král Ijon gaskoňský ve městě svém je v nebezpečí stálém, tulússký mu hrozí emír, pohan sveřepý. Nuž, pojďte se mnou v zámek bordóský, král přijme vás, neb bohatýři jste, a vaše sláva celým světem jde, a nepřicházíte co žebráci. Nuž, králi pomáhejte přemoci tu sílu pohanskou. Jest Ijon man též Karlův, a když císař uslyší, že proti Saracenům válčíte pro jeho moc, pro slávu křesťanstva, snad nakloní se k smíru s vámi spíš. Já s vámi zůstanu, jak pravím vám, a rada má vám v prospěch bude vždy, neb mnoho vím, co skryto jiným jest.“ Tak pravil Malgis s okem dumavým a usmíval se snivě, zamyšlen, a Renald objal jej a děkoval a řekl: „Učiním, co radíš mi, neb Bordó leží cestou do Španěl, 183 kam uprchnem, když Karel setrvá ve záští svém i tenkrát, po bojích, jež podnikneme proti pohanům.“ Tak řekl Renald a teď loučil se už naposled, a matka zmírati se uvnitř velkým žalem cítila; teď věděla, že nikdy, nikdy už v tvář patřiti nebude dětem svým, teď vnuknutím to zřejmě věděla... Však přece zmužila se, beze slz jim ještě jednou s Bohem dávala, a doufala v jich lepší budoucnost, vždyť v nádheře ty odjet viděla a plny naděje, jež včera jen co žebráky v svém domě vítala! A stála na chlumu a zírala tak dlouho za nimi, až ztráceli se v mlze, v dáli, oči zavřela pak modlíc se, a tiše ulehla, když domů přišla, v lůžko, usnula a neprobudila se nikdy víc. – IV. IV.
V svém hradu bordóském stál Ijon král na baště vysoké a zasmušen v kraj hleděl modrý, slunný, kvetoucí a baronům svým řekl: „Běda nám! Ta sladká pole, háje, zahrady, ty vinice, to pásmo bílých měst a tichých vsí, to celé království už za nedlouho pláčem zaúpí, a těžké jarmo položí na šíj na volnou naši divý nepřítel, Bůh nepřispěje-li nám zázrakem! My brániti se budem do posled – a proklet buď, kdo v boji tom se vzdá – my brániti se budem, avšak zdar v té hrozné válce, komu připadne? Je emír silný, emír tulússký, a spojence nám není žádného.“ A smuten sešel na to v hradu síň, a sledovali všickni manovémanové. 184 Král Ijon used’ na svůj zlatý trůn a ostatní na křesla sedali, a bylo ticho v síni. Sladký hlas tu ozval se a řekl: „Bílý prach vzduch plní v pláni, slyším dunění jak podkov mnoha koní... Co to as?“ Hlas byl to sladký sestry královy, jež krásná, bílá jako lilie ve hloubí okna v stínu seděla, na polo skryta těžkou záclonou, od stropu plynoucí až na dlažbu, na mramorovou, květy sypanou. Při zvuku toho hlasu usmál se král Ijon na chvilku, však zasmušil se záhy opět, jí pak odvětil: „Snad je to zase jedno z poselství z těch emírových, plných urážek. Je vyzývavým král ten tulússký.“ A sotva dořek’, vešel hlasatel a pravil: „Králi, pět zde rytířů je křesťanských, a chrabrých zajisté, a prosí tě, by’s přijmouti je chtěl.“ Kýv’ Ijon král a vešli cizinci, to Renald byl a jeho bratrové a Malgis s nimi. Vešli do síně a poklekli na chvíli před trůnem, pak povstali a sňali přilbice a stáli jako duby vysoké, jež slunce zlatem rána polilo, a nejkrásnější z nich byl Renald sám, jenž takto řekl: „Králi veliký, svůj meč ti nabízeti přišli jsme, neb krutě na tě pohan doráží. Jest sedm set nás mužů k službě tvé, a k službě toho, který na kříži dal život svůj za hříchů našich tíž.“ Tak řek’ a mlčel, všickni hleděli v tvář jeho mužnou s velkým obdivem. A Ijoneta, sestra králova, ve stínu skryta oči klopila a růže nach na tváři hořel jí, 185 neb srdce její mocně zatlouklo při zvuku toho hlasu mužného a přec tak sladkého. Však řekl král: „Na výši pochválen buď Hospodin, jenž pomoc posýlá mi vítanou! Buď pozdraven, ty statný rytíři. Rci jmeno své a odkud pocházíš.“ „Jsemť Renald, Ajmonův syn nešťastný,“ řek’ tiše rek, a to jsou bratři mí a Malgis, mého strýce Bóva syn. Jsme psanci, kteří mnoho trpěli, nás otec odřek’ se, nám výhost dal, však matka lásku zachovala nám. Bůh žehnej ji a dej jí někdy ráj! Snad přišla zvěst o našem neštěstí až k tvému sluchu?“ Zvolal Ijon král: „O vaší slávě všechen pěje lid! Jsemť Karlův man, však přece přijímám vás radostně! Vy bohatýři jste! Boj proti pohanovi přinese vám novou slávu a zajisté smír. A kdyby Karel smířen nebyl přec, já proti němu chránit budu vás! Jste mými hostmi, zde má pravice!“ A ljoneta pozvedla teď zrak, byl plný slz, a v Renaldovu tvář se zahleděla, skryta záclonou. O jeho neštěstí a chrabrosti tak mnoho, mnoho byla slyšela, že jmeno jeho kouzlem bylo jí než spatřila ho; vidouc nyní jej tak krásného jak ráno na jaře, s tou dobrotou až dětskou ve zracích, jež bohatýrské tváři zvláštní čar a sladké světlo jakés dávala, tak pravila si v skrytu duše své: „Buď jeho budu nebo v klášteře se pochovám a touhou zemru pak.“ Tak pravila a v clonu skryla tvář, svou polekána smělou myšlenkou a studem hynouc. Ijon král však vstal 186 a objal Renalda a líbal ho a bratry jeho též a Malgise a celým hradem radost jásala a naděj zavítala v prsa všem. – A nesklamala, věru, nikoho! Jen málo dní, a pohan sveřepý se hnal jak bouře na bordóský hrad, však Renald vedl vojsko královo a andělé s ním táhli v krutý boj, a jako jeden z nich, ten nejkrasší, u svého okna sestra králova se modlila o skvělé vítězství a hleděla na reka Renalda, jenž v čele vojů jel na Bajáru a zlatotkanou nesl zástavu, v plášť oděn jsa ve skvěle zelený a v zbroji stříbrné tak leskl se jak slunce vzcházejíci v slávě své. A Renald zahlíd’ dívku u okna tu ponejprv a řekl: „Při sám Bůh, zjev takový sem nikdy netušil! Což dýše sladkost taká na zemi?“ A ze srdce mu v tváře stoupala krev jeho panická a sklopil zrak a cosi jako neurčitý sen mu duší táhlo hvězdným úsměvem, však zátřás’ hlavou, mysl obrátiv zas k věci čelní, k boji s pohanem. A trouby zněly teď a polnice a začla seč, a byla krvavá a neslýchané divy chrabrosti v ten den vykonal Renald bohatýr a jeho bratří, dlouho válčeno, až slunce zapadalo za hory a s hvězdami vzcházelo vítězství – byl zničen, v prachu, pohan, přemožen, a v zlaté slávě k nebi pnul se kříž. A pod hradbami města stál teď král a vítal bratry, Alár k němu šel a Ryšár přicházel též s Gišárem; však Renald scházel! Výkřik zděšení se ozýval a Alár propuk’ v pláč 187 a v hrozném bolu zvolal: „Běda mně! Buď proklet den, jenž přivedl nás sem, nás psance nešťastné! My ztratili, ach, muže nejlepšího, který kdy se zrodil z matky pouze smrtelné. Mně puká srdce, žíti nemohu!“ A bledl úžasně, a v stejný pláč teď bratři jeho také vypukli a Ijoneta pláč ten slyšela, a jako mrtva padla na dlažbu. Však Ijon pravil: „Vzhůru! Nevejdu v hrad otcovký, než najdu Renalda! A je-li mrtev pomstím jeho smrt, a je-li zajat, já jej vykoupím, kdybych půl měl dáti království!“ A jeli zpět na pole válečné, a ejhle v záři hvězd na Bajáru jel klidně Renald, s ním byl mladý muž na černém oři, v zbroji stříbrné, to tulúsského emíra byl syn. Byl po porážce prchal zoufalý a Renald zahlíd’ jej a za ním jel a vyzval reka; souboj sledoval a pohan s koně spadl, čekal smrt, však Renald slezl nyní s Bajára a soku svému vstávat pomáhal a meč mu podal, jejž byl upustil, a řekl: „Oddychni si na chvilku, a řekni mi, až budeš připraven.“ Vzdych’ pohan mlčky, řekl za chvíli: „Jsem připraven,“ a počal nový boj, v němž opět Renald zůstal vítězem, pad’ pohan k nohám mu a čekal smrt teď jistou již. Však Renald pravil mu, v tvář jeho spanilou se zahlédnuv: „Už dosti krve teklo v tento den, tvůj život nechci, jsi mým zajatým!“ Syn emírův se zasmušil a řek’: „Jsem bohat jako král. Nuž výkupné jak velké chceš mi udej, neveď však mě v potupu! Ó raděj usmrť mě! Z tvých zraků duše zírá vznešená, 188 v nich soustrast dlí... Ó, hleď, jsem nešťasten! Ó, neveď v hrad mě krále Ijona, kde posměch na mě čeká, pohana, kde jásot nad pádem mé otčiny!“ „To mýlíš se,“ mu Renald na to děl, „když půjdeš se mnou, hostem budeš mým, a běda tomu, kdo by pohledem jen jediným tě uraziti chtěl, sám Ijon král kdyby to učinil! Hleď, nechci tvoje velké výkupné, jen jedno slib, že budeš naslouchat bez záští, o Kristu když promluvím!“ Tu v zracích pohanu cos zářilo jak svítání a řekl: „Poslyš mne! Já bojoval za lid svůj, za svou vlast, však víra tvá mi dávno drahá jest a dávno toužím stát se křesťanem. Ó, nemysli, že ze mne mluví lež! Spíš tisíckrát bych zemřel, uvěř mi, než poskvrnil bych ret svůj podlostí, a kdyby pravdou víra otců mých se zdála mi, pro ni bych bojoval, jak za vlast viděl jsi mě v zápasu!“ A mlčky sáhl nyní v záňadří a vytáh’ zlatý kříž a líbal jej, a Renald na srdce jej vřele tisk’ a zvolal: „Se mnou pojď, ó bratře můj, ty hoden jsi, bys vešel v boží ráj!“ A drželi se pevně v náručí a třikrát líbali se na rety a spolu jeli v hrad pak bordóský. A setkali se s králem Ijonem, a radost nyní konce neměla. A druhý den řek’ Renald Ijonu: „My nyní odtud půjdem, králi, zas, neb v lásce nejsme, víš to, u Karla, a snadně na tvou hlavu pad’ by hněv, tvým kdybych hostem prodlel na dále.“ Král Ijon na to pravil; „Málo mil od mého zámku starý stojí hrad 189 na slunné hoře, pevný, nádherný, však opuštěný padesát už let, toť Montalbán. Ten hrad buď domem tvým, ten mocí drž na vlastní svoji pěst i kolem kraj. To bude léno tvé, tam pánem budeš, ne už hostem mým.“ „Měj dík můj,“ řekl Renald, „štědrým jsi! Dar přijímám tvůj! Chvála budiž ti. Tak beze střechy tedy nejsem víc, a beze krbu. Bůh ti zaplatí.“ A s bratry svými ihned vydal se na cestu v Montalbán a Ijon král jej doprovázel se svým rytířstvem, a hrad když shlídli v slávě sluneční a Ijon král se loučil s Renaldem, tu pravil tento s těžkým povzdechem a zardívaje se a klopě zrak: „Zjev přeluzný já viděl v domě tvém a nevím, kdo ta dívka. V duši mé ten obraz zůstal jako hvězdný svit.“ Král Ijon mlčel a pak usmál se a odpověděl: „Zvu tě za měsíc. Přijď na můj hrad a hledat budem pak, zda v domě mém ten zůstal luzný zjev.“ A jeli každý v dům svůj. Za měsíc v hrad Ijonův však Renald přijel zas a v tentýž den šel Ijon k sestře své, jež v komnatě své tiché seděla na polštáři z hedbáví z Egypta a zlatem kreslila na pergamen, a řekl Ijon: „Sestro milená, já nalezl pro tebe ženicha.“ Tu zbledla panna, hlava klesla jí a schýlila se mlčky k práci své a obraz Renaldův jí v duší mih’ a řekla si: „Jen jemu náležet mé může srdce, aneb nikomu.“ A hlavu zvednouc, řekla: „Bratře můj pro Boha, rci, ó, komu chceš mě dát?“ 190 „Ty náležeti,“ řekl Ijon král, „má sestro sladká, budeš rekovi, ó věř, že nejlepšímu na světě! Tím mužem Renald z Montalbánu jest.“ Tu zazářila dívka blaženstvím a řekla: „Bratře, dobře volil jsi, mé srdce zvolilo tak dřív než ty!“ A bez odkladu svatbu slavili a radost velká byla v království, a šťasten Renald byl a zapomněl, že nesmířen jest s Karlem císařem. Dvě uplynula léta v štěstí tak, jež nekalil ni stín mu oblaku až na tu zprávu truchlou, zpozděnou, že drahá jeho matka zemřela, co v nesmírnou ho bolest shroužilo. Dvě léta uplynula v klidu tom, tu stalo se, že Karel vracel se ze Cařihradu, z cesty slavné své, a vzpomněl si Ijona navštívit, a blízko hradu bordóského, hle, na slunné hoře zahlíd’ silnou tvrz a ptal se: „Rcete, kdo jest pánem tam?“ A řekli mu: „To Renald jest, tvůj man, syn Ajmonův, a bratři jeho tři.“ Tu zachmuřil se Karel jako bouř, a řekl: „Dále nejdu ani krok! Jest Ijon zrádcem! Spěte k němu hned, a jmenem mým mu rcete: Vydej hned nám syny Ajmonovy, způrci jsou! Když vydáš je, pak císař odpustí, že přijal’s je, a tvrz že jsi jim dal. Však zdráháš-li se, poznáš Karlův hněv!“ A přišli k Ijonu ti poslové a vyřídili přesně Karlův vzkaz, však Ijon pravil: „Bůh mi pomáhej! Jak mohu zradit chotě sestry své? Jsem Karlův man, však žádat nemůže, bych ze sestry své vdovu učinil, a z obou jejích dětí sirotky.“ 191 Šli posli zpět a Karel slyšel je a pozved’ ruku v hněvu vášnivém – a proti hradu hrozil beze slov a velká hrůza z jeho zraků šla. Pak bez odkladu v Paříž, v město své, na cestu dal se minuv králův hrad, a v Paříži hned válku prohlásil ne pouze proti způrci Renaldu, však proti Ijonovi králi též. – Den minul za dnem, vojsko veliké se rozkládalo podél Sekvany, však Karel stále váhal vytrhnout do pole proti nepřátelům svým, neb jeden ještě scházel bohatýr, bez něhož Karel nechtěl vyjít v boj: to Roland byl, císařův synovec, jejž miloval jak rodné dítě své, ba víc než syny vlastní, vášnivě. Byl Roland synem reka Milona a Berty, krásné sestry Karlovy, a v neštěstí a bídě zrodil se. Pln slz a utrpení velkých jest děj lásky hlubé, která spojila přes všechen odpor Bertu s Milonem, však pln jest jasu též a sladkosti děj toho milování věrného. Jak vlastní oko drahá Karlovi vždy Berta byla, luzná lilije, neb matky byla živým obrazem a dvojnásob ji proto miloval a bez dojmutí nikdy nehleděl v ty snivé zraky její holubí, v nichž svatá jevila se čistota, a vzletná výsost, která z pokorných kdys očí zářívala matčiných. A ve dne v noci o tom Karel snil, kde krále nalézt dosti slavného, jenž hoden byl by chotěm jejím být. Však jiné blaho Berta hledala, než v pýše své jí bratr určoval. Sad starý kvet’ od města daleko na slunném břehu hlubé Sekvany, jej kdysi sázel Karlův dobrý děd; 192 tak dobrý byl a v takém míru vlád’, že králem Andělem jej nazvali, a pod jiným ho jménem nezná lid. Dům stál v tom sadě, prostý, nízký jen a kaple, byzantinským umělcem kdys vystavěná, byla jediná v něm nádhera: Ta ale plamenně jak hvězdné nebe krásou zářila svých mozaik, tak vzácných nade vše. Ty jevily velkého anděla, an v slunci stál v své říze sněhové a perutě měl stkané z kmitných duh, tak jak ho viděl zrakem prorockým na Patmu Jan, a slova zjevení, jež k ptactvu onen anděl pronesl svým hlasem hromným: „Pojďte k večeři sem velikého Boha“ – slova ta na zlatém dně černými perlami se temnila, a v stříbře na klenbách to různé ptactvo bylo viděti, jak slétalo se, záříc barvami tu ranní zory, tam zas blankytem, tu černem noci, sněhem zase tam, jak slétalo se k velkým obětem na horách izraelských... Hořelo pak u oltáře dvacet zlatých lamp a každá jiným kamem sílala své světlo tlumené a zbarvené, a celý prostor pln byl paprsků těch v polokruhu kmitajících hvězd, jež dýmem kadidla jak vonnou mhou své pestré jiskry dštily lilijím do sněžných kalichů, jež ve vázách tam tiše kvetly, sladce dýchaly. To oné kaple byla nádhera, té kaple v starém sadě za městem, a Berta, snivá sestra Karlova, od bratra svého vyprosila si, by v onom domě směla bydleti, neb břemenem jí dvorský život byl. A Karel svolil, starostlivě však dbal o bezpečí sestry milené, 193 a ve věži, jež stála u vchodu té staré zahrady, stráž stanovil a z rytířů vždy jeden z nejlepších a nejchrabřejších stráži velel té, však do sadu mu vstup byl zakázán. Tu stalo se, že řada hlídati sad osamělý přišla na reka, jenž chud a prost ku dvoru zavítav, si záhy přízeň získal Karlovu svým hrdinstvím a pravým rytířstvím. To z Anglanty byl Milon. Krásný byl a hudbou mužný plný jeho hlas, jenž zvonem zvučel, píseň hrdinskou když Milon pěl, a šeptal jako van ve zdřimlých stromech, jásal, zmíral zas co klokot ptáků, o lásce když pěl, o sladké muce blahotajných tuh. A s věže své, kde stával celé dny, zřel Milon často sestru Karlovu, jak bílá, luzná sadem bloudila buď při úsvitu matném šeření neb z rána hned, když rosa svítila, a staré hruše, třešně, jabloně květ na ni sypaly jak padlý sníh, neb v poledne, když včely bzučely a z vod když skrytých v travách stoupal chlad v ten rozžhavený, vůni sytý vzduch. Při šelestění stromů kráčeti tak vídal ji, buď samu s knihou jen, neb v společnosti družek spanilých, a někdy s nimi k splavu potoka se brala k večeru, a pod jívou pod skloněnou si sedla v kruhu jich a za závojem větví, visících až v bílou pěnu, naslouchávala pak hukotu těch řítících se vod, jenž duši její šumnou hudbou svou kams v sladké neurčito odnášel. Tak tedy Milon Bertu vídával a jednou v noci, luznou, uzřel ji, jak stála bílým rouchem oděna na malém vršku, čnícím nad stromy, a nízko za ní plný měsíc plál a obrys její tváře andělské na ploše stříbrné se rýsoval, 194 a zdálo se, že měsíc tvořil tak jí kolem hlavy kmitající nimb, jenž zdřimlou rozléval se štěpnicí, a v ruce Berta měla lilii, a dýšíc vůni její čarovnou šíj nad kalichem jejím skláněla v tak sladkém půvabu, jak leknín stvol svůj sklání v kolébání modrých vln. Zjev byl to takový, že Milon klek’, a jeho duše mocně chvěla se, a od té doby Bertu miloval. Že bez naděje láska jeho jest, si vědom byl a odříkání tíž na srdci ležela mu, ten však trud přec v sobě tajil velké sladkosti a žal i slasť se chvěly v písních těch, jež se rtů jeho nyní linuly, kdykoli Bertin zjev mu duší táh’, jak lesním šerem zlatý paprslek, a netušil, že zvuky písní těch, tak plných touhy, snů a blouznění, v nichž šumot orlích křídel šelestil, když vášeň schvátila jej plamenná neb větru pláč se tichý ozýval, co v troskách zmírá chrámů zbořených, když v hloubi tonul beznaděje své, neb klokot ptáka nyvě zazníval, když srdce jeho choré zmíralo tím velkým žalem podrobení se své sudbě truchlé, jak ji určil Bůh – on netušil, že zvuky písní těch jí v duši vnikaly jak světla proud, že v tajuplných děvství hlubinách jí neurčitý vzbuzovaly čar, že z toho šera hvězda vzcházela, jež láskou byla polotušenou... To Milon nevěděl a touhy cíl byl nejvyšší mu, vidět z blízka ji jen okamžik a hledět v její zrak, jejž nikdy nepozvedla k věži té, kde stráží stál nad starou zahradou. Krok učiniti tomu cíli blíž mu dlouho, dlouho bylo nemožné, až konečně ta možnost přišla přec: 195 na svatodušní slavný boží hod se totiž brána staré zahrady hned z rána otevřela do kořán, mše svatá když se v kapli sloužila a každému tam přístup volný byl. Snad mohl uzřít Bertu klečící a k Bohu modlící se v pokoře? Když nyní zazněl zvonu jasný hlas a poroseným linul stromovím, tu s chvějícím se srdcem Milon bral se s věže své a spěchal štěpnicí a sotva dýchaje stál na prahu té šeré kaple zlatem zjiskřené, a v dýmu kadidla a voňavek ji viděl, Bertu labuť bělostnou, ve výklenku na křesle sedící a schýlenou nad knihou modlící. Stál jako socha, velkým čarem jat, jenž z toho zjevu jako záře šel, a zapomněl na celý kolem svět a neviděl, že hrdý rytíř stál hned vedle ní, byl z krve královské, meč obnažený třímal v rukou svých, jsa čestnou stráží její v tento den. A blížil se jí víc a více vždy, ač hrdá stráž jej zraky kárala a přijímání chvíle nadešla, lid padl na tvář, chvěl se znovu zvuk tím svatým šerem, hlas jak anděla, jenž k stolu Páně svatoslavně zval, a Berta vstala, přijímati chléb, jenž život dává, který potrvá, – tu schvátilo Milona šílenství té lásky blouznivé a tajené: po jejím boku klečet, zdálo se mu blahem nejvyšším, a hostie, již v rukou držel právě starý kněz, v zář měnila se rajskou, z které hlas zněl tajuplný, šeptající mu: „Chléb mezi ní a tebou rozdělen se svazkem stane, který rozloučit už nedovede nikdo na zemi!“ – a bez rozmyslu v horečném jak snu šel Milon rychle, přímo k oltáři 196 a pravil si: „Jsem těžkých hříchů prost, proč přijímati tedy nesměl bych, vždyť prahnu po té svaté tajnosti!“ Při zařinčení ostruh stříbrných zrak mimovolně Berta pozvedla a pohled její setkal s pohledem se Milonovým, světlo nebeské jak zlatý úsvit v očích zakmit’ se, cos bylo v nich, jak radost shledání, co Milona schvátilo závratí. Krok jen a kleknout mohl vedle ní: v tom ale lesklý meč se zamihl a hrdý rytíř zvolal: „Smělče, zpět!“ A k Milonovým prsům meče hrot se chýlil břitký, v okamžiku tom však bílou ruku Berta povznesla, jak ránu kdyby chtěla zachytit, a z bílých prstů jejich tryskla krev a sněžné její roucho purpurem se zbarvilo a krásná zároveň jí zbledla tvář a kaplí výkřik zněl všech přítomných, však Berta v klidnosti a s důstojností prostou pravila tak rytířovi, jenž jí stráží byl: „Jak svatý obřad rušit smělost máš? Před tváří Boží všickni rovni jsme, kdo dal ti právo, přístup brániti před oltář svatý komu koli z nás?“ A raněnou svou ruku skryla v plášť a okamžitě ticho nastalo a dále svatý obřad konán byl, a poklekla a Milon vedle ní, a kněz rozpůlil svatou hostii a podal jim ji... Na to povstala pak tiše Berta, vroucně modlíc se a odešla, jak zmizí lehký stín, jejž bílý oblak vrhá poli v klín. Vstal Milon též a vyšel z kostela, jak omámen byl, myslit nedoved’, v les prchal, kde po celý bloudil den a bylo mu jak v spánku hlubokém a jak by sen ho jímal horečný; to lze nebylo, že se dálo vše, 197 co přece opravdu se událo? Ten záblesk v oku jejím andělském, ten pohled blouznivý a hluboký, jenž mluvil o duši, jež ztrácela se v dumách plných sladkých tajemství, ten v skutečnosti na něj zazářil? Ta ruka bílá jako padlý sníh se na ochranu jeho pozvedla, se o něj v bázni chvěla, v leknutí, když klonil k prsoum se mu meče hrot? A pro něj tryskla její čistá krev?... Tu třásly se mu nohy silně tak, že do mechu se vrhl vlhkého a tvář si skryl a plakal v tichosti. A zatím němý měsíc vycházel nad mlčenlivou pouští, v lesa šer své snivé světlo lije nyjící a hlubý hvozd jej vítal zachvěním a zašuměl jak náhlý příval vod. Zved’ Milon hlavu – v tom, hle, bílý zjev stál nedaleko něho pod stromy. Byl sladký klam to duše toužící? Pod stromy Berta stála! Vyskočil, a dívka polekána vykřikla, však poznavši ho, takto pravila: „Vás vede vstříc mně šťastná náhoda. Já zbloudila a našla cestu sléz, však divoký mi brání potok teď, a přebrodit se nemám odvahy. Na druhém břehu stojí poustevna, již hledala jsem... Pane, promiňte, když o službu vás žádám rytířskou.“ On klonil se, však mluvit nemohl, jen krátké „Velte!“ se rtů vypravil, a mlčky spolu lesem kráčeli, až na břeh divokého potoka. Tam v silnou náruč Milon Bertu jal a vodou přenesl ji vířivou, a cítil jak se chvěla, klonila mu na rameno hlavu spanilou a plavých vlasů jejích vonný proud mu kolem tváří větrem nesen vál a Milon neschopen už smyslů svých 198 vtisk’ polibek do zlatých, měkkých kštic – tu Berta položila hlavu svou na prsa jeho, láskou schvacena a v pláči usedavém šeptala: „Je láska moje hříchem, Bože můj? Já lekla se jí ráno v kapli dnes, když poprvé mi zřejmě mluvila ne v očích tvých jen, též však v srdci mém, a spěchám poustevníka vyhledat, jenž mojím zpovědníkem... Poslal Bůh tě v cestu mou, či svádí peklo mě?“ A Milon řekl: „Láska svatá jest, jak peklo by ji mohlo vnukati? Já chvěl se též, teď ale silen jsem a zápasit pro lásku budu svou se světem celým! Snášet budu vše i zkoušky nejtěžší pro milost tvou.“ Byl úsměv Bertin jako hvězdy svit a řekla: „Snášeti jsem hotova i já vše světa těžké příkoří. Pojď se mnou v onu chatu, radou svou nám moudrou přispěje ten poustevník, jest oddán mi, a zná mě od dětství.“ Pak spolu šli, a klečel v modlitbách před křížem poustevník a uviděl zář jakous bílou jako padlý sníh a z toho jasu nadzemský šel hlas, jenž pravil mu: „Hle, Berta přichází, spoj svazkem manželským ji s mužem tím, jenž po boku jí kráčí. Bůh to chce, neb z toho sňatku vzejde dobro kdys’ a velká sláva sladké Francii.“ Vstal poustevník tou září oslněn a v okamžiku tom se zjevila na prahu chaty Berta s Milonem, a poustevník jim řekl: „Vejděte, zde klekněte před křížem kamenným a učiním, co činit velí Bůh.“ A oni beze slova poklekli a poustevník teď svíce rozsvítil a přistoup’ k nim a konal obřad svůj 199 a jako ve snu vše se událo. A po obřadu pravil poustevník: „Hněv Karlův bude velký. Prchněte a čekejte, až Bůh jej obměkčí. Sám v město jeho půjdu, oznámím, že spojeni jste svazkem posvátným.“ Tak pravil jim a vyšli v tichý les, ten dřímal mlčenlivý, větvemi se zlaté hvězdy na ně dívaly a voda v dáli hlubě zpívala a vítr vzdychal jako láskou zpit. A všechno štěstí, které na zemi dvě duše cítit mohou nadšené, jim nitro plnilo až na pokraj, a vše, co člověk říci nemá slov, jim dlouhý řekl jejich polibek, jenž splynutím dvou duší v jedno byl. – Od toho dne byl les jim domovem a skály skrývaly je v slujích svých před hněvem císařovým, který vzplál jak požár nesmírný... A prchali vždy dál a dál a nikde jistoty jim nebylo, a řekl Milon sléz’: „Toť nemožné, bys stále žila tak, ty labuti má, zraků hvězdnatých! Král lombardský mi býval přítelem, snad ochrany nám tedy poskytne!“ A vydali se na tu dlouhou pouť a znaveni až k smrti stanuli, tma noční na zemi když ležela, před sídlem královským; i zaklepal na těžká vrata Milon z Aglanty, a sám na pavlán vyšel starý král, a uslyšev, kdo stojí před domem, tak odpověděl s hůry Milonu: „Zvěst o tom, co se dálo, přišla dřív, můj příteli, než ty a žena tvá v dům otců mých. Já přijmout nemohu tě pod svůj krov... Je Karel přemocný a hrozí příliš velkým hněvem svým. Dům svůj ti otevříti nemohu, však lesy moje dobře skryjou tě. Tam prchej hned... Ó, věru, strachu mám, 200 by nezahlíd’ tě někdo z lidí mých. Na hlavu tvou je cena vypsána a Jidášů vždy snadně naleznout...“ Tak řekl král a zmizel v komnatě, a mlčky uprchlíci odešli do hlubých lesů v pláních lombardských. Co svízelů, co těžkých strádání, co trudů velkých v lesích čekalo na sestru všemocného císaře, co odříkání, bídy! Poznala, co jesti hlad, co žízeň palčivá a někdy vedl zápas se zvěří a brloh Milon, aby na kámen svou unavenou hlavu vložiti ta mohla kněžna, které v palácích sto sloužívalo dívek s radostí! Do krve nohy byly zraněny a mimovolné slzy stékaly po zbledlých tvářích mnohdy Bertiných. Však láska proto k muži nehasla v tom jejím srdci, plném nadšení, a více nežli ona trpěl on, neb věděl, pro něho že snášela. Však v bídě své přec šťastni bývali, kdykoli zraky jejich setkaly se v lásce blouznivé a blaživé, tu zapomínali na všechen trud a lesů šum pak zdál se šelestem jim křídel andělských a snívali, že za živa už vešli do ráje. A krutou zimu v sluji přežili a jaro přišlo, květů na tisíc ze země pučelo jak rojení a jiskření se na obloze hvězd, a ptáků zpěv je lákal hloub a hloub vždy do lesů, odkud ten linul zpěv, neb zdálo se jim všeho blaha zdroj, že tam se temení, kde povstává tak čarný zvuk, a na té pouti své, když ráno jednou zora plamenná po celém nebi růže házela, na pokraj zřídla temnomodrých vod, ve stínu dubů, mechem porostlých, 201 do trávy Berta klesla v bolestech a porodila syna Rolanda. A probravši se ze mdlob mrákotných ku nebi zřela, v klín pak modrých vod a zaplakavši, hlasem velikým tak žalovala v lesní samotě: „Ó synu můj, v neštěstí zrozený, mně zjevil Bůh tvůj osud žalostný! Ty v mládí zemřeš, smrtí násilnou! Ty zahoříš na nebi Francie jak zora, jež tě v život vítala, a budeš rekem silným jak ten dub! Tvá duše jak to zřídlo hluboké, snů modrých bude plná, paprsků, a sláva tvoje nikdy nezhyne! Však pouť tvá bude krátká na zemi a zlomen bude mládí tvého štěp Tak první den hned pláču nad tebou, jak nad tebou zapláče všechen svět, někdy vyplní se sudba tvá! Ó, dvojnásob tě budu milovat, když na krátko jen se mnou pobudeš! Ó zajisté, že zhynu před tebou, a Bůh mi proto zjevil budoucnost, by žal můj velký zkrátil život můj. Nuž, u bran ráje budu čekati na příchod svého reka Rolanda, a přivítám jej slovem: „S tebou mír!“ Tak zaplakala Berta v žalu svém a nová mdloba pak ji schvátila, a když se k žití zase vzbudila, na vidinu svou nevzpomněla víc a dítě své jen k srdci vinula s tou láskou mateřskou, v niž položil Bůh všechno blaho, všechen lidí bol. – Rost’ Roland v lese, v lese šumivém, kde Milon uhlířem se nyní stal, by uživil svou ženu, dítě své, a ještě lépe skryt byl před Karlem, neb nikdy nikomu se nezdálo pod hrubým šatem lidí ubohých, pod nízkou střechou chudé chaloupky, tak slavného reka hledati jak Milon byl’ a sestru císaře! 202 A v chudobě své byli šťastni tak! A dítě jejich, jaký Boha dar! Rost’ Roland v lese jako jarý dub a miloval ten les svůj nade vše. Zpěv ptáků byl mu mluvou, u brodu se scházel večer denně s laňkami, když přišly pít, a všechny znaly jej, a s dětmi jejich Roland skotačil a v běhu s nimi statně závodil, a sedmiletý v jejich obranu i vlka jednou zabil kyjem svým. Byl Roland přítulný co krotký pták, byl jako nebe jeho modrý zrak, když poslouchal svou matku zpívati, neb vypravovat’ sladce o Kristu, o andělích, o ráji, o Bohu, a plakal vášnivě, když uslyšel, jak trpěl, zemřel lidstva spasitel, a přával si též zemřít pro dobro. V těch chvílích Roland byl co krotký pták, však orlím křídlem duše mladistvá ta jeho vznášela se ve chvílích, když otce slyšel zpívat, vyprávět o činech bohatýrských, zápasech, a snivá jeho mysl pouštěla se za dýmem, za modrým z milířů, jenž k nebi šel a plynul v bezmezí.. O činech Roland snil, jež konat chtěl, a meč když otec dal mu rezavý, jejž s sebou přines’ v lesy hluboké, tu jeho zaplál nesmírně tak zrak, že zdálo se, že oheň šlehal v němněm. Tak plynula mu leta v samotě a deset byl juž roků, v jarní čas když císař Karel z Říma vracel se, jejž zachránil před silou pohanskou, a s velkou slávou v městě stavil se, jež leželo na lesů pokraji, v nichž Milon žil, a přišel na večer kýs poutník z města, vešel v nízkou síň, kde Berta předla. Hosta vítala a poutník vyprávěl o Karlovi, jak celé město pozval na hody, jež zítra slaví ve svém paláci, o rytířích a recích vyprávěl, 203 o činech neslýchaných, konaných tam blízko Říma proti pohanům, a Berta zbledlá oči klopila a neviděla velké vzplanutí ve zracích svého syna! Roland však si umínil, že Karla uvidí a bohatýry jeho přeslavné. A k ránu vstal a spěchal do města a přišel tam, když právě k paláci se tlačil lid, neb hody začaly a Karla bylo vidět u stolu na zlatém stolci v říze z purpuru, a samá knížata mu sloužila na bílých koních v zbroji sedíce, přinášejíce mísy zlacené a poháry, a hudba přesladká se lila čarně jako zvuků déšť se stropu sklenutého vysoko, kde hudci jako ptáci seděli na římse široké... A Roland byl jak ve snu... Protlačil se statečně, ač dav mu spílal... V předu nyní stál: jak anděl krásný byl a jako rek meč zrezavělý třímal rukama a hrdě hlavu nesl, šeptal hlas mu v duši skrytě: budeš rekem též! Blesk šleh’ mu z očí. V okamžiku tom zrak Karlův bloudil davem; zachvěl se, když Rolanda zhlíd’. Blankyt takový jak v oku tom byl viděl dříve kdys! A vzpomněl na svou matku, na sestru, a vida hrdou toho hocha tvář, na vlastní mládí vzpomněl, na ten den, když v palác svého otce zavítal, by k svému právu směle hlásil se. A mimoděk kýv’ nyní Rolandu a přivedli mu hocha. „Rci, kým jsi?“ se tázal Karel, Roland neslyšel, neb zahléd’ mísu plnou ovoce, jež nebyl nikdy viděl... Děckem byl a všechny sny o činech hrdinských se na okamžik rozplynuly mu před sladkou vůní toho ovoce, jež hltat zdál se zrakem zvědavým. 204 Tu Karel dobrotivě usmál se, a řekl: „Sedni, pojez ovoce.“ A Roland prostě sed’ a jal se jíst’ a jed’ jak vlk a Karel přikázal, by ode všech mu krmí podali, a dost se divit nemoh’ Rolandu, jak krásným byl a s jakou chutí jed’ a jaká záře z očí sokolích mu vycházela... Teď však viděl též, že Roland stranou kladl pokrmy a nejlepší že vybral ovoce, a Karel řek’: „Jsi moudrý, synu můj, ty opatrně myslíš na zítřek?“ Řek’ prostě Roland: „Matce přinesu a otci svému tvoje lahůdky, a děkuju ti, pane císaři. Až dorostu, pak manem budu tvým.“ A na to vstal a tiše odcházel a myslil jen už na ten okamžik, až vyprávěti bude rodičům své dobrodružství s Karlem císařem. Řek’ Karel Nému, rádci věrnému: „Jest podivné, jak vřelý vzplanul cit mi v srdci, když jsem hocha zahlídl, hned první okamžik... čí asi je?“ A Ném byl dojat jako Karel sám a v skrytu duše řekl: „Při sám Bůh, ta podoba, ten smělý, lví ten zrak o příbuzenství mluví s císařem...“ A vzpomněl Berty, vzpomněl Milona a kývl svému sluhu, pravil mu: „Za hochem tím jdi skrytě, v povzdálí a vypátrej, kdo jeho rodiče!“ A sluha šel a šel až do lesů a uviděl omšenou chaloupku a na práhu ve záři západu stál Milon se svou ženou spanilou! ta v prostém rouše, chudém, královnou se zdála vznešenou a zírala do dálky, stíníc rukou jasný zrak, 205 neb v nepokoji ždala dítě své a z pola jen Milona slyšela, jenž těšil ji, že hoch kdes na blízku. Tam stála vznešená a korunu, jež byla s hlavy sňatkem spadla jí, tu korunu jí slunce kouzlilo svým žhavým leskem v plavých vlasů proud, a shlédnouc syna nyní, vykřikla a vstříc mu letěla a zvolala: „Kde byl jsi, Rolande můj jediný? bolestí všech sladká útěcho?“ „Já v městě byl,“ řek’, hrdě Rolandin, „a císař častoval mě ovocem, hle, výsluhu vám nesu nemalou!“ A Berta zbledla: „Bože, smiluj se! To neřekl’s, kde žije otec tvůj?“ Tak zvolala a dítě pustila a k muži šla a jak by chrániti jej chtěla, pevně obejala jej a planoucími zraky hleděla do šera lesa, s hlavou vztyčenou. To Némův sluha viděl, slyšel vše a k svému pánu vrátil se a řek’: „To nepodobné, pane, víře jest! Já Bertu našel, sestru císaře, a Milona tam v lese v chaloupce, to rodiče jsou hocha onoho, jenž rázem srdce dobyl Karlova! A líčil všem jak byl to uviděl, ten její zjev, tu výsost milostnou, jež chudobou a bídou zářila jak hvězda věčně krásná mlhami, a opakoval vše, co mluvila, a plakal Ném, tak dojmut zprávou byl. Pak přemítal, co činit jest mu teď, však mezi tím co o tom přemýšlel, zvěst divnou sluha jeho vyprávěl po celém domě, mlčet neuměl, a vnikla v komnaty až Karlovy, a císař zaplál hněvem, vyskočil a kázal koně sedlat z rána hned 206 až zora vzejde tmavé nad lesy. Však neměl spánku, s lože vyskočil, a kázal, aby ihned jeli v les a aby Milona mu přivedli i sestru také, Bertu ztracenou; a stalo se. Když slunce vzcházelo, v síň vedli Milona, kde jako bouř už císař čekal. Milon vztyčen byl. jen oči klopil, Berta bledou tvář si zahalila pláštěm, tiše však a plna důstojnosti čekala na osud svůj, a Roland udiven se držel roucha jejího a zrak se jeho pozved’ k císaři, jenž bled jsa vášní slepou, spěchal k Milonu a ruku pozved’, jak by udeřit jej vskutku mínil v divém záští svém – tu zařval Roland jako mladý lev, skok učinil a ruku Karlovu chyt’ svýma oběma a tak ji stisk’ v své pobouřené nevoli, že krev z pod nehtů tryskla proudem císaři, a z očí hochu jiskry skákaly, a zuby zaťal, až mu skřípaly. Byl úžas velký u všech přítomných i Milon vzkřik’, však náhle zjasněna tvář byla Karlova a usmál se, ač bolestí mu slzy stouply v zrak ten jeho orlí, světle zářící mu radostí a zvolal: „Při sám Bůh, to pravá bohatýra jesti krev, jež tak se bouří v žilách dítěte, když ohroženy vidí rodiče!“ A náhle cos jak velké vidění se duše jeho bleskem zmocnilo a pozved’ dítě na svá ramena a zahřměl baronům a rytířům: „Hle příští sokol všeho křesťanstva!“ A hluk se zdvih’ a meče bušily do velkých štítů, jak když zahřmí bouř, a Karel líbal stokrát Rolanda a podal ruce sestře, Milonu, a bylo pláče, bylo radostí, 207 jak do deště když slunko zasvítí, a vše se potom smíchem končilo, když Roland zase děckem z hrdiny se prostě stal a mezi dojmutím svých rodičů a Karla k dveřím spěl a do jídelny hledě tázal se: „Je prostříno? Kdy bude snídaní?“ Tak Milon s Karlem tedy smířen byl a všechen trud života pominul tak Bertě teď, a Karel miloval víc Rolanda než vlastní děti své. – Měl starost však, by život u dvora snad zhoubně nepůsobil na hocha a vida též, že volnost bezmezná, v níž vyrost’ Roland v lesích lombardských, se krotit nedala, neb bohatýr už v chlapci vězel, jako příští dub se tají zárodkem už v žaludu, to uvažuje císař v duši vše, dal Rolanda na péči TurpínuTurpinu a ten jej odvez’ na hrad odlehlý, kde dlíval vždy, když klidu dopřál si, a tam jej cvičil v ctnostech křesťanských a chrabrost rytířskou v něm pěstoval, jíž sám vynikal měrou přehojnou, ač míruplným, svatým knězem byl, a aby Roland příliš netesknil, dal císař celý roj mu soudruhů ve stejném stáří v spolek veselý, a hlaholil ten osamělý hrad vždy dětským smíchem. Uzavřen však byl jak vězení a volnost vycházet z těch pevných bašt a staré zahrady pod valem tvrze, dána nebyla ni Rolandu, ni jeho soudruhům, neb umínil se Karel císař, sám že v pravý čas uvede Rolanda do světa bludiště, a měl ten svět tou zlatou bájí hochu zůstati, jak se mu jevil, jak si budoval jej v mysli vzletné. Roland snící však o dobrodružstvích povždy, o bojích, o podnicích, jež slávou nesmrtnou mu skráně někdy hvězdně ověnčí, 208 se dočkat nemohl a vzpíral se jak divý oř, jenž k sloupu přivázán, a každý rok si trpce stěžoval: „Už přišel čas, už otevřte mi hrad, chci do boje! Ten dům je vězením!“ A pokaždé mu Karel vzkazoval: „Buď trpělivým, květe duše mé, jsi dítětem, dozraješ v jinošství!“ Tak leta plynula a první chmýr jak na broskvi, na tváři Rolandu se zlatem jevil. „Nyní mužem jsem!“ děl mladý rek a vzplanul ruměncem v své dívčí spanilosti. Zatlouklo mu srdce v pýše, hlavu pozvedl a dupl nohou. Řekl: „Odejdu! Kdo právo má mě zdržovati zde?“ A tentýž den, co takto bouřil se, cos událo se, co jej vzrušilo tak mocně, v čin že uzrál úmysl. Byl letní den a slunce vzcházelo nad řekou, kouřící se v lesinách, a Roland hleděl oknem v širou dál – tu náhle zjevilo se divadlo tak nevídané zrakům jinocha, že omráčen byl v němém úžasu: hle, mraky prachu k nebi lítaly a mladé slunce pronikalo je svým bledým zlatem, jasem růžovým, a v průhlednosti jitřních tumanů ruch nastal, matných postav rojení, kés hemžení, pak šiky nesmírné se zjevovaly reků jedoucích na koních bujných jako vichrů van, jichž dlouhé hřívy vzduchem míhaly a reků zbraně, přílby, brnění jas vydávaly, celé moře hvězd se zdálo valiti se úsvitem a nad hlavami reků prapory se dlouze vlnily a šlehaly v hloub červánkových nebes, pozadím jež bylo obrovskému průvodu, a ořů řehtání a dusot jich a nesčíslných zbraní řinčení, 209 a polnic hrom a mužů volání, těch ohnivých a plných radosti nad vítězstvím, v něž pevně věřili, to splývalo vše v hlahol olbřímý, jenž tichým jitrem jako bouře spěl a příval zvuků, lesy probouzel, mhou ještě zastřené a parami, a celý kraj se plnil ozvěnou, jež jako orel k hradu bouřila, a Roland boje chtivě třásl se a bohatýrská jeho mladá krev mu varem kypěla a srdce tak mu silně bušilo, že mrákota mu hrozila, a bleskem, bez dechu se dolů bral v příbytek vrátného a zvolal: „Rci, kam valí vojska proud se mohutný ten? Kdo mu vůdcem jest? Jsou přátelé to? Vpád snad cizinců?“ A řekl vrátný: „Pane, odpovím na otázku tvou, trpělivě slyš, a nehleď na mne okem planoucím, jak bys mi hrozil! Táhne ujec tvůj do Aspremontu vele podrážděn, a věřím, že má k tomu příčinu! Vše do podrobna nyní povím ti jak synovec mi včera vyprávěl, on na noc přišel včera z Paříže, a málo spal, jen pořád vyprávěl; rád poslouchal jsem, teď ti povím vše. Ve slávě seděl Karel v Paříži v svém paláci, byl velebný jak bůh, šest králů drželo mu pláště lem a oněch šesti králů rytířstvo se skvělo kolem, jako hvězdný roj se třpytí kolem luny v ouplňku. Ném, dobrý Ném, ten rádce smírný vždy, jenž nikdy ještě křivdu nespáchal a ochrancem je vdov a sirotků, v ten slavný den císaře oslovil a pravil tak: „Můj králi velebný, jak velkým tě Bůh náš učinil! Tvá sláva všechny věky přetrvá a celá země podnoží je tvou. Tvé dlaně přetékají bohatstvím, 210 ó otevři je, králi, v štědrosti! Bůh miluje tě, miluj Boha ty, jak toho žádá, pravě: ,Cokoli i poslednímu z lidí činíte, to mně jste učinili‘... Králi můj, ó dávej chudým, králi, miluj je! Ó dávej, dávej, dávej chudým vše a vyčerpej své velké poklady a vezmi též, co moje, na dary!“ Tak pravil Ném a Karel usmál se a slovo Némovo se vtělilo hned v skutek skvělý, věčně pamětní – neb štědrým toho dne tak Karel byl, jak nikdy před tím, stříbra, zlata proud se valil z pokladen, všem rozdával, ať rytířem byl chudým, z lidu kdo neb žebrák ubohý, a konečně když peněz nebylo už, poháry a drahá roucha, šperky, zbraně též i sokoly, psy, oře rozdával a žehnajících hlasů tklivý sbor se vznášel k nebi, k slzám pohnut byl dvůr celý Karlův... Byl to krásný den... Však svatost okamžiku velkého teď náhle rušil výkřik neladný: neb, jak by zem jej z hlubin chrlila, stál v prostřed baronů a rytířů teď se svým koněm pohan před trůnem, tak hrdý byl jak Satan před pádem a krásný, silný, oděn brokátem a kolem sebe hleděl posměšně, a z očí náhle divost plála mu a takto směle Karla oslovil: „V tři díly svět je celý rozdělen, dva z nich má v mocných rukou Agolant, můj král a pán. On drží Asii, tu svatou matku lidí, Afrika, zem plná tajů, plná bohatství, šíj kloní před ním; tvůj chce ještě kraj, by všechno měl, ó králi Západu. Hold tedy žádá tvůj. Nuž poslechni, sic přijde král můj by tě pokořil. Pak běda tobě, neunikneš mu, les neskryje tě, ani moře hloub 211 před jeho hněvem, neunik’ bys mu, i kdybys křídla měl, jak orel sám. Já domluvil. Mé jmeno Balant jest!“ Zbled’ Karel hněvem, dlouho promluvit mu vášeň bránila, až zvolal sléz na meč svůj sahaje: „Jest s námi Bůh. On rozhodne. To svému pánu rci. Své voje povedu, bych uchránil čest Francie a kříže velebu.“ Tak Karel děl, můj pane Rolande, a viděl’s vojsko táhnout do boje; u Aspremontu stojí nepřítel, na půdě vlašské! Chraniž Karla Bůh.“ Tak vrátný končil, ale Roland vzplál a řekl: „Otevř bránu, příteli, já s Karlem půjdu v svatý tento boj! Vím, vítězem že vyjdu velikým a sláva s čela že mi bude plát!... Pak odměním se tobě. Slyš můj slib: na rytíře tě budu pasovat.“ Však vrátný chladně pravil s ůsměvemúsměvem: „Vždyť rytířem bych ani nechtěl být, líp je mi zde, kde není nebezpeč, zde v chládku se to dobře, pane, spí a arcibiskup skvěle platí mě za malou práci, hlídat totiž vás. A proto vrata neotevru vám; nuž, do štěpnice, pane, jděte jen a ochočením ptáků bavte se, svých sokolů. To užitečné jest. I bez vás císař skrotí pohany.“ Vztek zalomcoval mladým Rolandem, jak vichřice do štěpnice se hnal k svým soudruhům, a jako hřívou lev, tak zatřás’ vlasy svými plavými a zvolal tak: „Jde císař do boje, kde sláva zraje jako v poli klas a my zde nejen jako v klášteře a chřadnem jako jati v žaláři! To nelze snášet! Za mnou! Vedu vás! Nám brání vrátný? Povalíme ho! 212 Hůl každý ulomiž si ze štěpů, a za mnou, bratři, volnost kyne nám!“ Tak zvolal Roland, zlomil mladý štěp, jak s nebe blesk by sjel a soudruzi si po něm větve rychle lámali a pod pláště je skryli. Roland šel teď v čele jim a volal vrátného. „Pusť z bran nás,“ řekl, „vojsko ztrácí se už v dáli v parách lesů modravých a ještě jednou chcem’ je viděti. Plášť za tu službu dám ti nový svůj, je z hedvábí a vrouben sobolím.“ Však vrátný na to řekl s posměchem: „Jak zbytečně maříte, pane, slov! Jsem pevný jako vrat mých závory, a přísahám, že ty se nepohnou!“ „Pak křivě přísahal’s!“ mu Roland dí, plášť odhodí a kyjem zamávne a zasáhne jej silou takovou, že vrátný vrávorá a hustý déšť ran sype teď se na něj se všech stran, řev z úst mu jde a padá omráčen, však Roland rozbil zatím závory, jsa netrpěliv odnímati je, a jako orel letí na volnost a druzi jeho, tlupa sokolů, se za ním ženou. S hory pádili a mžikem stáli dole v rovině, kde louky voněly a řeky šum se ozýval jak dálné dunění. A Roland řekl smuten: „Soudruzi, jak bez koňů dohonit císaře, jak bez koňů se pustil v pravý boj? Vždyť nelze rytířem být bez koně!“ A rozhlížel se kolem. Radostně pak vykřikl, u řeky na louce pět koňů páslo se, pět sedláků si opodál ve stínu hovělo. „Tam naše spása!“ Roland zavolal a letěl jako blesk a zachvátil za hřívu z koňů jednoho a hned 213 na ostatní se druzi řítili a po dvou na hřbet sedli široký těch těžkých ořů. Roland zvolal pak, už v letu, na sedláky zuřivé, již spílajíce hroudy házeli za uprchlíky: „Roland, vězte, jsem! Jest císař ujec můj! Já spěchám v boj! Po vítězství se hlaste, odměna za oře vaše bude velká tak, jak ani ve snu se vám nezdálo.“ Tak zvolal Roland hlasem hřímavým až lesy třásly se, a sedláci jak zkamenělí stáli podivem, a dívali se v dál, kde Roland rek a jeho druzi s oři zmizeli... Tak letěl Roland prvním bojům vstříc. – Tři hodiny když jeli, zastavil se Roland náhle a byl zamyšlen. „Jak objevím se,“ pravil, „v táboře, by o mé přítomnosti před bojem se císař nedověděl! V nevoli by zajati mě moh’, neb poslati zpět v onu klec, odkud jsem sotva prch’!“ Tak rozjímaje, hlavu pozvedl a změnil leknutím: Hle, z lesa tam, kde cesta oklikou se bělala, jel četný průvod skvělých rytířů a v čele jejich biskup Turpin byl a bral se směrem kudy císař táh’. A v dumách hlubokých byl ponořen a zraky jeho v slzách tonuly, neb vracel z hradu se, kde Karlův man dlel, Žirár z Frétu, zpurný, starý rek, tak hrdopyšný jak sám Satanáš: bylť pýchou zšílel, neboť v zpouře své i Krista spasitele odřek’ se a víry jeho svaté, rouhavě byl rozbil krucifix a pošlapal. Žilť jako vlk na starém hradě svém ve hloubi lesů, plných černých blat, a tam jej byl teď Turpin vyhledal, by naposled mu přived’ na paměť, 214 co povinnost mu káže, Bůh a česť, v tom okamžiku, kde se valily jak moře příboj vrazi křesťanstva na Francii a církev Kristovu. Stálť před ním Žirár, sloup jak kamenný, sníh byly vlasy jeho, jeho vous, noc plná blesků zraky šílené, a řekl chladně: „Víš, že mocným jsem, snad jako Karel sám. Co hledáš zde?“ „Jen tebe hledám, neb jsi ztracený,“ řek’ arcibiskup, pozved’ svatý kříž a dodal pak: „Tvá jest povinnost, teď s námi jít a sloužit Karlovi.“ Krev zbouřila se starci v žilách hned a nožem mrštil v zuřivosti své po Turpinu, ten ale uhnul se a řekl vážně: „Myslíš, člověče, že nikdo trestati tě nemá moc? Což nikdo nad tebou?“ „Jedině Bůh!“ řek’ hrdě Žirár, Turpin zvolal však: „Nuž tedy hájit proti pohanům pojď jeho při! To žádat přišel jsem!“ – Za ruku jal ho. Cos se pohnulo v té pyšné hrudi starce, cos jak vzlyk se dralo v hrdlo jemu, bylo mu, jak by tím jasným kněze pohledem vnik’ paprsk v jeho nitro. Zachvěl se, však znova pýcha jeho vzplanula a řekl krátce: „S vámi nepůjdu, dost na tom, že nepůjdu proti vám. Jdi, Turpine, dál s tebou nemluvím.“ A vyšel ze síně a s povzdechem jel Turpin z hradu, lesem dumavým a bludiskem těch černých močálů a na silnici zas octnul se na bílé, kde jej Roland zahlídl. Rek ale mladý rychle koněm trh’ a mžikem kryl ho les a soudruzi tam za ním spěchali a on jim děl: 215 „To velké bylo, bratří, leknutí, už viděl jsem se zase v žaláři, jen zázrakem nás Turpin nezahlíd’! Nuž, jeďme lesy! Jménem Božím v před!“ Tak Roland pravil. Koně klusali a slunce vesele jim svítilo pod klenbu starých buků, javorů, kde ptáků zpěv a větru lehký šept se ozývaly v míru hlubokém. Den plynul krásně tak, však hlubý šer když leh’ na lesy jako mrákota, tu Roland brzy ztratil cestu svou a noc když přišla, musil vyznati, že zabloudili. Bláta bezedná se černala jim vstříc, kde plameny rej prováděly, bledě příšerný, a unaveni, hladem zmořeni teď uprchlíci zimou třásli se a odvaha jim klesla, Roland jen čil zůstal jako dřív a s koně slez’, do mechu sed’ a pravil: „Bláhoví, což krásnější má někdo ložnici než nyní my? Kol sloupů na tisíc, hle, nad hlavou nám nese sklepení a co tam lamp v tom nočním blankytě, jenž korunami stromů prohlíží! A jak ten šum nás sladce uspává, to bude krásně se o bojích snít!“ A sotva dořek’, v spánek nořil se tak klidný, pevný! Jeho soudruzi však bázlivě se k sobě krčili a dále bděli, do tmy zírali a naslouchali skřeku výrů, sov, jenž podoben byl smíchu šílenců. Tu s podivením náhle viděli zář jakous bledou v dáli nítit se jak démant čistou; přicházela blíž, mech stříbřila a stromů obrysy a spatřili v ní oře bílého, tak lehce kráčel jako vítr jde a na něm seděl rytíř překrásný ve stříbrném a zlatém brnění a s přilbou skutou jako z bílých hvězd. 216 A poznali, že svatý Jiří jel to pustým lesem, vždyť jej vídali tak, jak byl zde, co sochu na hradě, kde vychováni byli s Rolandem... Teď stanul zjev a klesli do mechu na kolena a ruce spjali své, zjev ale nad Rolandem sklonil se a žehnal mu a zmizel s úsměvem. A Roland probudil se, soudruzi mu vyprávěli třesavými rty, co byli viděli, on ale děl a ruměnec mu polil sličnou tvář: „To vaší bázně byla mátoha! Kým jsem, by nebes svatý bohatýr se ke mně snížil, na zem sestoupil? Ta bílá zář kterou jste viděli, to úsvit byl, jenž víčka otvírá a onen oř byl oblak zlacený, jejž pohladila růží jitřenka, a nad hvozdem jenž letí jako pták! Nuž vzhůru! Povedu vás! Zmužte se!“ Tak pravil jim a sedl na koně a s lehkým srdcem v čele klusal jim a mysl jeho vzletná těkala po kraji vábných mládí přeludů. – Tak jeli, jeli hvozdem dřímavým, kde každý strom byl starý bohatýr, jenž boje s blesky, vichry, s bouří znal a o tom snil ve ztrnulosti své, co švehol ptáků v jeho koruně mu každým jarem v něze svěřoval, co mysticky mu hvězdy hlásaly, když nad ním svatozvěstně vzcházely, a hmoty němá mluva kanula déšť jako tuh a vznětů mlhavých do srdce Rolanda a tlouklo mu vší mocí v neurčitém vzrušení. Teď rozstoupil se hvozd a na skále čněl starý hrad a strměl jako mrak do nebe, planoucího jitřenkou. Byl zčernalý zimními lijáky a mnohá věž jak stařec klonila 217 se v příkop jako v připravený hrob. Tvrz byla to zpurného Žirára. A řekl Roland: „Posečkáme zde, až vyjde někdo z hradu; brání mi cos divného, co říci nemohu, bych vešel v dům, jenž mračí pošmurně se lesům vstříc a bílým oblakům. Kdo ví, snad zas nám hrozí vězením?“ A křovím polo skryt stál u lesa a začal myslit teď na zjevení, jež v noci měli jeho soudruzi, a zmocňovalo se ho nadšení a k svatému volala Jiřímu ta vřelá jeho duše dětinná, a podivno! Tvář jeho měnila se ponenáhlu v světce podobu, již denně vídal v kapli na hradě a snivost jeho zraků blankytných, tak plných nadšení a čistoty, jak zář se lila v ranní, svěží van, jenž s jeho vlasů plavou kšticí hrál. A v hradu zatím živo bylo už a žena Žirárova vstávala a oči svoje pláčem zarudlé si myla chladnou vodou, vlasů sníh si pročesala zlatým hřebenem a okno otevřela, aby vzduch ji osvěžil; vždyť byla celou noc jak obyčejně v žalu probděla nad bezbožností svého manžela. Tu zahlídla pod stromy Rolanda, jejž duma byla v sochu změnila, a ruce její chvět se začaly, a nohy se jí třásly, šeptala: „Toť svatý Jiří jest na koni svém! On jede v boj porazit pohany! On zjevil se mi, abych mluvila, hřích jesti dlouhé moje mlčení!“ V tom vítr zahučel a křoviny své dlouhé větve k nebi zvedaly, tak nebylo dál vidět Rolanda, a Amelina, Žirárova choť, šla pyšného vyhledat zpurníka, 218 pod jehož jarmem žila celý věk co mučednice povinnosti své. – Šla šerem chodby, vešla v šerou síň, kde Žirár seděl, brouse dlouhý meč, na kolena jej právě položil a zadumán byl s čelem svraštěným. Tu Amelina tak se ozvala: „Meč tasíš z pochvy? Proti komu, rci, jej hodláš pozvedat?“ A překvapen zved’ Žirár hlavu, v hlase ženy té cos nezvyklého znělo. Zamračen jí odpověděl: „Zda bys uhodla?“ „Ty půjdeš pomahati císaři!“ choť jeho děla. Propuk’ v divý smích. „Ty hádat neumíš,“ řek’, „spíše smrt bych stokrát volil než ho poslechnout! Ať s pohany se dáví císař tvůj jak s vlky vlk! Já zatím povstanu co jarý lev a ruku položím na Francii, ta tíž mou pocítí, a unikne-li Karel pohanům, já s nimi spojen jako vichřice jej do záhuby jisté poženu! Pak, Amelino, hlavu vzpřimiž svou, neb posadím ti na ni korunu, vždyť k chvále tvé to musím vyznati, že v pokoře jsi vždy ji chýlila.“ Tu vzpřímila se náhle stařena a nevýslovná výsost plála jí na čele, v bílých vlasech pohřbeném, a plameny jí z očí šlehaly a velkým hlasem takto zvolala: „Jdi tedy,“ řekla, „v zkázu věčnou svou, neb Bůh tě zatratil! Ty zlému žil’s, zlý bude konec tvůj a krvavý! Tvůj celý život byla prorada, ty vraždil’s muže, ženy zneuctil’s a divem jest, že ještě boží zem tě neshltila posud! Jeden rci 219 mi dobrý skutek, jakýs vykonal! Jen tehdy úsměv tvůj jsem vídala, škleb ďábelský, když zločin nějaký jsi spáchal, nad nímž lidé užasli! V tvé kruté moci úpím celý věk, tvou surovost jsem mlčky snášela, dnes ale otevírám ústa svá, bych proklela tě, muži bezectný, ty zrádce Boha, vrahu, lupiči!“ Tak zvolala a ruce pozvedla a čekala, že pohřbí v ňadra jí ten jasný meč, jejž třímal v rukou svých on ale stál jak v kámen proměněn a zíral na ni a pak zachvěl se, neb viděl sebe náhle v světle tom, v jakém jej ona právě viděla a zdálo se mu, z úst těch velebných, z nichž nebyl nikdy slyšel před tím stesk a na nichž vždy jen úsměv bolestný se odříkání jevil, nyní Bůh že mluvil k němu v hněvu plamenném, a náhle jako bleskem poražen se před ní sklonil, za ruku ji jal a chvějícím se hlasem zašeptal: „Z tvých úst jsem, ženo, kletbu nečekal.“ A nesmírné cos jako zklamání se bolestně mu v tváři jevilo. V pláč Amelina na to propukla a prosila jej: „Promiň, promiň mi! Jen láska k nesmrtelné duši tvé na jazyk můj ty šípy vložila! Já chybila! Ať spílá celý svět ti nešťastníku, já však jediná ti žehnat mám a smývat slzami tvou černou vinu, neb jsem ženou tvou, tvá pomoc v žití, matka synů tvých! A to jest, jak bych byla matkou tvou!“... A líbala mu čelo, ruce, líc, jak dětem svým to v mládí činila, on ale pravil: „V hloubi prsou mých se srdce moje, ženo, pohnulo. Co činit mám, bych Boha usmířil?“ 220 A ona radostně se usmála a sladce, tiše tak mu pravila: „Své síly sebeř, many shromáždi, za Karlem jeď a bojuj za víru.“ Tu zamyslil se Žirár hluboce a mlčel dlouho a pak odvětil: „Nač déle skrývat, co se děje zde, v tom srdci mém, jež bije hlasitě? V boj pudí mě to proti pohanům, a Kristus, jejž jsem zapřel rouhavě, svým zrakem plným lásky zíral tmou dnes na mne celou noc jak hvězdy svit! Mě proti pohanům to pudí v boj – však pro Karla přec nechci bojovat, neb nedovedu krále milovat, a hanbou jest mi před ním klonit se.“ Tak řekl Žirár, hlava klesla mu na prsa smutně, Amelina však tu hlavu jala v ruce třesavé, jak tenkrát před věkem, když mladistvou ji ženu přivezl na rodný hrad a před ní klekl, hrdý, silný muž, a jako tenkrát sladkou milostí ty bílé její prsty třásly se, tak nyní svadlé ruce chvěly se též láskou, ale ještě světější, a jako tenkrát hlavu přitiskla, tu jeho schýlenou, na ňadra svá, tak nyní něžně, tiše kladla ji na prsa, z kterých jeho synové svou sílu byli ssáli, její též, tak že v nich nezbylo než slabý dech, a hlasem, chvějným něhou, pravila: „Hleď, kmeti jsme, a blízká je nám smrt! Jsme jak ta bílá pára nad lesem, jež rozplyne se v slunci jako sen. Když za ženu mě pojal’s, sliboval’s mi mnohou radost, štěstí, blaženost... Bůh nechtěl tak a bylo žití mé mrak pošmurný... To není výčitka... Dle vůle své Bůh štěstí rozdává... Však v moci tvé jest všechno napravit a v úsměv proměnit můj dlouhý pláč... čiň pokání! Ó, sebeř vojsko své, 221 a veď je v boj, Bůh dá ti vítězství! Ty nemiluješ Karla? Za Boha však proto přece můžeš bojovat, za svatý kříž a sladkou Francii! Po bitvě pak, ty bohatýre můj, si Karla třeba ani nevšímej, v pouť vydej se do Říma pokorně a zpovídej se ze všech hříchů svých před stupněm apoštolské stolice. Já za tebe se modlit budu zde, a ten, jenž pravil: ,Kdyby hřích váš byl jak šarlat rudý, bílým jako sníh jej učiním‘,učiním,’ tvou přijme kajicnost. Ty v hávu bílém ke mně vrátíš se, a v rubáši svém čekat budu tě, a dá nám Bůh, že zemřem v tentýž den s tím klidem, s jakým slunce zapadá. Vždyť víme přec, jak ono vychází po dlouhé noci zas, tak projdeme též nocí hrobu k branám nebeským.“ Tak pravila a mocně pohnulo se srdce v jeho ňadrech, promluvit mu hluboké bránilo dojmutí, až posléz řekl: „Příliš pozdě je! Bůh nevyslyší mě, neb hluch jsem byl, když On mě volal! Příliš pozdě je!“ A pohřbil v dlaně tvář, tu povstala a zašeptala hlasem tajemným: „Bůh volá tě! Já měla zjevení! V boj posílá anděle Hospodin a svaté své, zastavil jeden z nich svůj krok u tvého prahu, pojď a hleď!“ A za ruce jej táhla na pavlán a ukázala na les šumící, kol jehož posud šerých vrcholků se znova zrozeného slunce jas chvěl bledokmitě jako zlatá zář nad skrání svatých v stínu chrámovém, a na pokraji hvozdu Roland stál a hořel celý v zory pablescích, a krásný věru jako anděl byl, a vida na povlánu Žirára, bod’ koně svého, cválal k hradu blíž, 222 tvář pozved’ svou a zvolal nahoru: „Zdráv, starče, buď, a domu tvému zdar! Tvé jméno neznám, že jsi bohatýr, tvé hlásá vzezření, však divno mi, že’s ještě v boží nevytrhl boj. Či nevíš, co se děje ve světě? Či hledíš, zdali slunce vyšlo už, bys koně sedlat dal, bys kývl svým, že čas už přišel dát se na cestu? Či váháš snad svou konat povinnost? Meč tasí pohan, tvůj proč v pochvě dlí? Rez na něm hanba! Krev jen smyje ji, krev toho, jenž je vrahem křesťanství!“ „Ty slyšel’s?“ Amelina zvolala. „Bůh volá tě!“ A Žirár na to děl: „Bůh volá mě, ač vím, že žádný zjev to nestojí mi právě tváří v tvář, však vidím dávné svoje jinošství to bezeskvrnné, čisté, nadšené, věk onen krásný s celým nebem snů, stát před sebou a mocně volat mě! Jsem přemožen, můj skrocen pyšný hněv, v rum zločinů mých hradba ssuje se, jsem sobě vrácen, tobě, Bože můj!“ A na kolena Žirár starý kles’, lem roucha ženě líbal, modlil se a těžké vzdechy sílal k nebesům. Pak povstal, kázal spustit rychle most a Roland s druhy letěl do hradu, kde Amelina hosti vítala, a Roland hostiteli svěřil se a ten se usmíval a slíbil mu, že nepoznána v tábor uvede jej Karlův, zbraně pak mu krásné dal a druhý den, když slunce vzcházelo, jel Roland se Žirárem do boje, a Amelina sešla s nimi v dvůr a žehnala jim. Ale Žirár děl, než sedl na koně: „Ó ženo má, jdu v svatý boj, jdu kácet pohana a hříchy mé snad Bůh mi odpustí. Rci, odpustíš mi též? Ó kolikrát 223 jsem zasloužil tvou, paní, nenávist! Hle, spínám ruce své, ó promiň mi! Vím, odpouštíš! Však přec to slovem rci!“ A propuk’ Žirár v usedavý pláč. „Můj pane,“ Amelina pravila a slzy tekly jí jak hojný déšť, „můj sladký pane, Kristus, ráje král, tak odpustiž mi v smrti hodině hřích všechen v životě mnou spáchaný, jak nyní vše já tobě odpouštím, a tak mi žehnejž světa stvořitel, jak tobě nyní žehnám! S tebou mír!“ Tak rozloučil se Žirár se ženou, tak táhl v boj s mladistvým Rolandem. Však nešli rovnou cestou za Karlem, od hradu k hradu v pouť šel k synům svým kmet Žirár, vojsko rostlo každým dnem a konečně když tábor císařův jim zjevil se při slunce západu, byl zástup Žirárových jarých vojsk tak veliký, že povstal nepokoj ve stanech císařských, a Karel sám a arcibiskup Turpin, starý Ném na kopec vyjeli za ležením a zírali na pluky neznámé a k zbrani sáhnout, rozkaz zazníval po celém táboře. V tom blížil se však starý Žirár v prostřed synů svých, a před nimi nes’ Roland korouhev na dlouhé žerdi, bílá jako sníh, ve vzduchu vlála v růžích červánků a Rolandova přilba leskla se jak ryzí zlato, hledí spuštěné však krylo tvář mu. Žirár bez přilby se ale blížil, šedých vlasů proud mu splýval dlouze. Turpin poznal jej a spráskl ruce, něm jsa podivem, a Žirár ještě blíže přijížděl, na Karla hleděl okem plamenným a dávná pýcha zas mu bouřila jak vichr v prsou, vzpomněl ženy však a dojat sklonil hlavu na prsa před drahým jejím zjevem mileným. 224 Tu vzkřikl Turpin: „Náruč otevři, ó císaři, on tobě holdoval, neb schýlil hrdé čelo před tebou, víc nežádej, a smiř se s manem svým!“ A řekl císař: „Kmete Žiráre, co sem tě vede? Přišel’s bojovat za svatý kříž, neb přišel’s hubit jej?“ „Při živém Bohu,“ Žirár odvětil, „za svatý kříž jsem přišel bojovat!“ „Pak vítán buď,“ řek’ Karel s úsměvem, „vše, co se mezi námi událo, buď v nepaměti navždy pohřbeno. Moc pohana je velká. Bojujme!“ A ruku podal mu a spolu teď se brali v tábor, Roland za nima svůj bílý prapor nesl vztyčený. Jak tlouklo srdce jeho bouřlivě, když císař na něj náhle pohleděl a na hlas řekl starci Žiráru: „Toť jeden ze synů tvých zajisté, neb spíše z vnuků? Zde se mladým tak. Proč nepozvedne hledí zlacené?“ A řekl Žirár: „Pozvol, císaři, by zůstal nepoznán až po bitvě, po první, v které bude bojovat.“ „To bude zítra,“ Karel odvětil, a Roland nachem vzplanul pod hledím, jsa uchvácen divokou radostí. – Noc byla tichá, vlahá, hvězdnatá a na obzoru, temném do černa, se města Aspremontu obrysy, tmou noční zveličeny, chmuřily jak obrů doupě; náhle vzplály však na baštách ohně, rudě vrhaly trysk světla, jisker četným věžím v líc, jakby je krví byly polily, a širým nebem odlesk jejich šleh’, jak předsvit blížících se vlasatic. 225 Bděl Karel v stanu, vojsko spalo však, by v spánku síly k boji čerpalo, jen hlasy stráží zněly táborem jak nočních duchů táhlé volání, a jako Karel s rádci svými bděl a o zítřku měl vážné úvahy, tak stejně beze spánku Roland byl a bitvy ždal a netrpělivě na lůžku sebou házel; posléz vstal, plášť přehodil a bloudil táborem. A dál a dál se toulal, městu blíž až ku poslední stráži křesťanské, a viděl město zcela z blízka teď a v záři ohňů, jasně planoucích, se věže jevily a paláce a kostely, s nichž byli pohané ve zuřivosti kříže strhali, a s bašt a z ulic, se všech náměstí zvuk hudby nesl se a zpěv a křik do hloubi tiché noci hvězdnaté, neb bujným veselím čas krátili si pohané, v jistotě vítězství, den budoucí jež přinésti jim měl. A zvědavostí puzen Roland chtěl zřít tváří v tvář konečně pohany, o nichž byl tolik slyšel vyprávět. Do trávy ponořil se vysoké a hbitě jako had se plížil dál, už první stráže minul pohanské, a jako stín se kradl noční tmou až znaven, bez dechu kles’ posléze do hlubokého šera křovisek, na pustém kopci hustě rostoucích. A do kořán otvíral Roland teď své udivené zraky. Před branou, na louce plné květů, fontán stál, pod cypřišem, jenž stár byl tisíc let, a s jehož dlouhých větví visely teď zlaté lampy s modrým plamenem; dým stoupal z nich v cypřiše temný koš a plamů obrazy se míhaly po vodách fontánu a svěží pach se balšámem do krásné noci lil, a opodál na trůně z opálů král seděl Agolant a jeho syn, 226 o stupeň níž pak Balant, poslanec, jenž císaři byl válku ohlásil. Tam seděli a požívali chlad té hvězdné noci... Náhle zazněla však hudba snivá, divně opojná, zvuk tlumený a plný sladkosti a z noci dav se rojil tanečnic. Tak vznášely se lehce nad zemí, že řadou bílých ptáků zdály se v těch dlouhých rouchách nad sníh jasnějších; na jejich rtech dlel úsměv mystický, tmou dlouhých řas pod klenbou černých brv se bělmo očí čarně třpytilo, na vlnách ňader, tenkým závojem jak mhou jen zastřených, se houpaly jim klenoty, z nichž každý talisman byl zároveň a tvarem cizí tak, jak ony země, kde je kovali ti černí kouzelníci umělci pod stromy žhavých květů v pustinách, kde vládne lev a kondor kroužící... Zrak sklopil Roland, polil ruměnec mu temný tvář a hlavu odvrátil, v tom zazněla však hudba hlučnější a mimoděk zas zíral mladý rek: rej tanečnic byl zmizel jako stín, a nyní ozbrojených mužů dav se nocí míhal krokem úměrným dle zvuků trub a bubnů vířících, a meči mávali a do štítů do ocelových dštily údery jich mohutné, až jiskry skákaly a pablesky se rudé sypaly, do vlahé noci modře ztemnělé. Div že se Roland vzkřiknout udržel, tak schvátil jej ten pohled vzrušivý, pln divokého čaru... Minul však i mužů rej, jak dříve tanečnic a ticho bylo nyní. S úsměvem král Agolant byl s trůnu pohlížel na svého lidu noční kratochvíl, teď otevřel však rty, a promluvil: „Můj synu,“ pravil, „reku Jomonte, 227 den velké slávy zítra nastane a každý z nás si určil pevný cíl. Mluv, jaký skutek hodláš učinit?“ A Jomont vzplál v své kráse hrdinné, zrak jeho velký, temný, hvězdnatý se šířil, pýcha s čela svítila mu bohatýrská, tak když odvětil: „Po tobě, otče, první v říši jsem a proto největší vykonat čin mi náleží! Jak slunce na nebi ty zářit budeš zítra na trůnu a na nás hledět s výše královské, na svoje sluhy... První z nich jsem já. Nuž, přijdu poklonit se před tebou a na svém štítu hlavu ponesu – víš koho, otče? Hlavu přinesu ti Karla krále, vládce Západu! Za bílé vlasy ti ji přivleku, pak připevním na témě věže ji, by svítila co luna krvavá o kraje křesťanského na postrach!“ Vzkřik’ Roland, v trávě skryt, tak pobouřen, že hluch byl krví, která hučela mu jako moře v uších. Řekl král: „Zvuk divoký jaký to nocí zněl?“ Však Jomont na to: „Dravý jakýs pták nad městem krouží, světel našich zář ho zbudila, a mní, že dnívá se. Pták zaskuhral, však mlčenliv jsi ty, ó Balante! Rci, co to znamená?“ A Balant odvětil: „Nač mnohých slov? Je zítra čas se skutky ozvati.“ Vzplál Jomont hněvem: „Je to výčitka?“ děl chvějícím se hlasem, hrozivě. Král Agolant řek’: „Tiše, synu můj!“ A Balantovi řekl podrážděn: „Jsi velkým rekem, vím to, vejdeš-li do síně mezi reky ostatní, hned mlknou jako malých ptáčat sbor, když jestřáb spustí se na jejich klec. 228 A proto jsem tě také vyvolil za svého posla na dvůr císařův. Však zdáš se změněn věru od těch dob, a říká se, že’s tajně křesťanem.“ Tak řekl král, a Balant odvětil: „Já neodpad’ od staré víry své, ač vyznám se, že obdiv veliký mne mocně jal pro Karla císaře, a bledý, skrvácený, krásný bůh na kříži připevněný, vynutil mi sladké slzy. Je to zrada však? Svým zůstal věren jsem a zůstanu. Nuž králi, tedy svěřím vše ti teď. Já přilnul v lásce k nepřátelům svým, mě pobyt změnil v kraji křesťanů, pro které měl jsem slepou nenávist. Já jménem tvým je přišel urážet, však celé srdce své jsem nechal jim, když zpět jsem jel z jich země žehnané. Ném, Karlův rádce, mým jest přítelem, on miluje mě něhou otcovskou a jako syn já hleděl v jeho tvář, a slzy naše hojně kanuly, když jsme se loučili, a pravil mi: ,Ó zůstaň s námi! V Krista synu, věř, a císař otevře ti náruč svou. Ne, bohatstvím a slávou lákati tě nebudu, neb bohatýrem jsi, rci ale, rci, což k tobě nemluví můj spasitel? A není srdce mé, jež láskou k tobě v pravdě přetéká, dar, kterým pohrdati neměl bys?bys?’ Tak králi, řek’ mi a já zaplakal, však měl jsem sílu odvětit mu tak: ,Můj král mě vychoval a učinil mě rytířem a miloval mě též a lid můj je mi drahý, jako tvůj ti srdce drží..drží... Věru, zločinem by bylo zůstati ve Francii, když bude státi proti bratrům mým.’ Tak řekl jsem, a oba vzdychali jsme z hluboka a s pláčem přehojným jsme loučili se. Sám teď, králi, suď, zda zasluhuji tvojich výčitek.“ 229 A zamyšlen tvář pozved’ ku hvězdám, tam utkvěl smutný, snivý jeho zrak, však tvrdě řekl na to Agolant: „Bych úplně moh’ tobě věřiti, na tobě důkaz žádám nezvratný, že věren zůstal’s mi i víře své: ty hlavu Némovu mi přineseš!“ Tak řekl král, a Balant zachvěl se a odpověděl: „Vykonám jak vždy tak zítra také svatou povinnost. Ném, potká-li mě v boji, zajisté že bojovat s ním budu, to však věz, ó králi, že jej hledat nebudu, a doufám, smrtí svou že dokážu, že odpadlíkem nikdy nebyl jsem.“ Tak řekl Balant, král se zamlčel, však Jomont za ruku jal Balanta a řekl tiše, s velkou pokorou: „Já ranil tě, Balante, odpusť mi! Tys’ pravý rek, ty mužem pravým jsi! Já jako hoch se choval, stydno mi! Však proti Karlu, proti křesťanům teď dvojnásobnou cítím nenávist, neb ukradnout nám chtěli srdce tvé, tak vzácné, jako zlatá koruna. Já Karla skolím, znovu slibuji! Že prázdnou chloubou nejsem, uvidíš!“ Vzkřik divý tenkrát Roland potlačil, do rtů se hryzl, až mu tryskla krev, a Agolant a Jomont k městu šli, a za nimi šel Balant zamyšlen. A Roland, vida hvězdy blednouti, jak had se plížil travou vysokou, a do tábora šťastně vrátil se. – Když vyšlo slunce, bitva začala: jí rovných bylo málo na světě, i slunce zbledlo, vidouc s úžasem tu hroznou seč, to velké vraždění a nechtěla už země píti krev svých synů padlých, přesycena jsouc. Až k oblakům se vřava divoká, hrom zbraní nes’ a jásot vítězství, 230 jež klonilo se brzy sem, zas tam, v své nestálosti vlně podobné. Co bylo reků v boji s obou stran! Však mezi všemi, mladý jako lev ve stádu ořů v poušti, Roland byl, čin každý jeho zdál se zázrakem. Jak zimní vichr lesy pustoší, tak trhal Roland řady nepřátel, vzmach každý jeho meče bleskem byl a sledovalo blesku hřmění též, neb řítil se hned s koně nešťastník, na jehož hlavu rána dopadla, a zařinčela o zem jeho zbroj. A mimoděk se mnohý zastavil rek křesťanský a hleděl s obdivem za Rolandem, a mnohý bohatýr na druhé straně, v boji kalený jak dobrá ocel, couvl mimoděk před mladíkem, jejž sprovázela smrť. Byl celou ulici si proklestil už rojem pohanským a ležely jak hradba kolem bledé mrtvoly; cíl Rolandův byl dostati se tam kde viděl bílý prapor vzduchem vlát na žerdi z ebenu, jíž zlatý kříž plál na hrotu: to Karlův prapor byl, a jemu blízko Roland státi chtěl, neb v boji potkati chtěl Jomonta a ztrestat jej za krutý úmysl se utkat v boj se samým císařem a skolit jej a hlavu utnout mu! Jak zuřil při pouhé té myšlénce! A dvojnásob jak rány rozdával, čím těsněji k své metě blížil se! Strach pohanů tu náhlý zmocnil se a jako stádo v útěk dalo se jich padesát před rekem jediným, když jako příval hrůz se na ně vrh’ a smrtně řádil. Zahlíd’ Agolant ten jejich útěk. V rouše purpurném na zlatém trůnu seděl vyvýšen na hřbetě slona, bílého jak sníh, a řídil bitvu. Na Balanta kýv’ svým smaragdovým žezlem zářícím jak mlha temně zelenavých hvězd, 231 a zvolal: „Rychle, Balante, mi spěš, a skol mi jedním rázem jinocha, jenž lehkým krokem jako gazella se nese bojištěm a záhubně jak temná bouř mi vojsko plaší mé!“ A Balant letěl směrem na koni, kamž ukázal mu král a tváří v tvář stál Rolandovi. Hledí spuštěné měl stříbrné, však Roland poznal jej hned podle hlasu, tak když zavolal: „Mně líto matky tvé, proč pustila tě děcko v boj? Však bolest uspořit jí nemohu. Tvá přišla hodina!“ A mečem máv’ a měřil Rolandu na hlavu spanilou, a mladý rek štít pozvednout, neb couvnout zapomněl, hněv zpola schvátil jej nad posměchem, jenž zdál se mu že v řeči Balanta a zpola ve vzpomínce ztrácel se na to, co včera v noci Balant děl tam před branou, když hvězdy svítily mu do zraků, tak snivých, nyjících jak vlastní jejich světlo! Vzpomínka jej dojala a meče nepozved’ ni štítu, dítě neprozřetelné, a rány vítr, která hrozila té mladé hlavě jeho, pozvedal už plavé jeho vlasy nad čelem – tu zazněl výkřik, zarachotil hrom a Balant spadl s koně, tryskla krev a proudem lila se na černou zem. Ném byl jej skolil. Roland zaplakal a zvolal: „Starče, cos to učinil? Meč tvůj měl hledat v prsou nepřátel všech srdce nevěřící, jenom zde měl’s váhat! Příliš draze vykoupil’s mé žití, Néme! Viz a naříkej!“ A zvolav tak přistoupil k Balantu a sňal mu přilbu. Vzdychl hrdina a oči otevřel a jeho zrak na slunce zřel, na nebe blankytné, na bílých mráčků ladné skupení, pak vrátil k zemi se a zahlídl 232 tak Néma, jenž zalomil rukama v svém němém bolu; slabě usmál se, kles’ k zemi zpět a duši vypustil. Ném propuk’ v hořký pláč, a tesknota se Rolandova srdce zmocnila a smutek nesmírný jej zachvátil – ach, s jakou truchlivostí Balantův zrak byl se nesl k slunci, k obloze! On v sladkém mládí, v plné síle své se s nimi loučil... Cos jak tušení se v duši ozývalo Rolandu: zda před časem jej též ta schvátí smrt, jež krutá v temno strhla Balanta, když plným lokem žití, světlo pil? A k obloze též zvedal Roland zrak – tu ale vzkřik’ a na vše zapomněl, neb hle, ten bílý prapor, zlatý kříž na žerdi z ebenu, se klonil, kles’ a zmizel náhle! Roland šíleně se vrhl v boj a zařval jako tur, zrak jeho hrozný byl a prchali před jeho divokostí pohané a nikdo v cestu se mu nestavěl, tak přišel k místu, kde byl císař stál. – Kde císař stál – tam v prachu ležel teď, a Jomont hrdý, krásný, rekovský se zraky sršícími radostí nad vítězstvím tím, věru největším, jež získati na světě bylo lze, svým jasným mečem mával nad hlavou a mířil už na prsa císaře. Ten slabý pouze odpor jevil už, byl příliš znaven, síla prchala mu z těla, oči plnily se tmou a dech se krátil mu, byl Karel kmet a Jomont mlád a silný bohatýr: vzmach ještě jeden – velký Bože náš! a osiřely západ, křesťanství a žalnou vdovou byla Francie! Tu orlím letem Roland přiletěl jak dívka krásný, silný jako hrom a posvěcení k činům velikým mu s čela zářilo jak anděli. „Stůj!“ zvolal na Jomonta, „Vari! Pryč! 233 Zdroj života celého křesťanství tvůj svatokrádný, hříšný hledá meč? Zhyň, pohane, neb usmrť Rolanda!“ Vzkřik’ vztekem Jomont, jak kdy zařve lev jsa raněn ve chvíli, když kořisť svou už vleče v doupě, nastal krátký boj, byl zuřivý a jiskry pršely těm junům z brnění a ze štítů a meče tupěly jim ranami, a s rozpoltěnou lebkou Jomont kles’ na udupanou zem a zbrocenou jak prškou krví. Roland však se vrh’ na Karla, který ležel na zemi a sotva dýchal, přilbu strhl mu a líbaje ho, zvolal: „Ujče můj! Jsi živ, jsi živ?“ A Karel oddych’ si a řekl slabě: „Jsem, však únava jak kámen na mně leží.“ Dodal pak: „Tys zde, můj Rolande?“ A táhl jej na srdce své a nyní vracela se teprve mu paměť docela a viděl teď, kdo jej byl zachránil. A drželi se těsně v náruči. Teď přišel Ném a z Dánska Ožier a poznavše císaře, jehož plášť byl rozedrán a roucho strhané, do prachu vrhli se a líbali lem jeho řízy, ale císař děl: „Bůh, povýšiv mě, dnes mě ponížil a položil mě k nohám vrahům mým! Však smilovav se, zas mě pozvedl. On jedině jest mocný, třtiny jsme! Buď králi nebes chvála bez konce!“ Pak vyprávěl, jak smrti byl už blíž než životu, a kdo mu spásou byl. A přestal boj, neb vyměňovala si padlé reky vojska na vzájem, a zvěsť o Rolandově chrabrosti se šířila a tábor hlaholil tou mladou jeho slávou nesmírnou a jásot nekonečný k nebi hřměl. Však v radost onu výkřik hrůzy zněl, smrt Jomontova úžas budila, 234 a k městu prchal šílen Agolant na bílém slonu svém. Měl na klíně teď syna svého bledou mrtvolu, rval vlasy své a žezlo rozlomil, a korunu si trhal se skrání, a tvář ryl nehty, s něho pršely tu krve krůpěje, a opály a smaragdy do prachu, perle též, a velké slzy hojně roněné, a nářek jeho, vzlyky, výkřiky se zdály vytím zvěře zraněné. A slunce spělo zatím za hory, a v zlaté jeho, rudé záplavě se zjevil na obloze, na vršku teď průvod bílý, jako duchů sbor, a pomalu se blížil. Paprsky se nad ním v aureolu spřádaly, a vzdušné mraky jako andělé se slétaly po širé obloze a libý vánek jako hudba dul. A v udivení všickni zírali, až Turpin zvolal: „Z Říma apoštol sám přichází, by žehnal křížem nám!“ A uhodl, neb sám to papež byl. Na bílém seděl, stařec, soumaru, bos, v hrubém rouše, třpytném však jak sníh, a sloupy církve, kardinálové, též jeli s ním na mezcích, v pokoře, a celé vojsko s hromu rachotem se vrhlo k zemi, římský apoštol když ruku pozved’, aby žehnal mu. A Karel povstal pak a šel mu vstříc a líbali se, v náruč klesli si, a císař pak o bitvě vyprávěl a v přítomnosti na to papeže byl Roland na rytíře pasován, sám Ožier mu připnul ostruhy, při čemž mu vypomáhal starý Ném, a celý tábor v jásot propukl. Však nepřítel se sbíral mezi tím a zuřiv, šílen, v čirém zoufalství hnal Agolant své vojsko v nový boj, ač nastávala modravá juž noc, a zaklinači k hvězdám volali 235 a k měsíci, jenž právě vycházel, a na křesťany kletby sypali. A papež pozved’ hlavu k hvězdám též a slavně děl: „Dvojího dědictví Bůh dopřál nám: z nich jedno země jest a druhé nebe, sladký jeho ráj! Teď přišel nepřítel, by zem nám vzal a v mrzké uvrhl nás otroctví, chce hlavy naše k zemi přiklonit, by naše zraky neuzřely už to krásné jasné nebe, které teď k nám nesčetnými mluví hvězdami! Chce odervat nás pohan od Krista, jenž na kříži svou za nás vylil krev a čtyři rány pro nás vytrpěl, a pátou slepec Pánu zasadil, a krev když tryskla jemu v obličej, tu prozřel slepec, na kolena kles’ a Boha vyznával a chválil jej, a odpustil mu všechny hříchy Bůh, neb nad svým činem lítost projevil! Kéž vaše krev, pro víru prolitá, těm slepcům, kteří napadají vás v svém tupém záští, zrak též otevře! Kéž hříchy jejich Bůh jim odpustí, jak vám odpouští, kteří zvedáte zbraň pro pravdu a právo, svobodu!“ Tak mluvil papež. Krátce na to však boj znova počal. Bylo vraždění a byly zápasy a vítězství se klonit k žádné straně nechtělo, až Žirár z Frétu posléz v souboji v prach skolil Agolanta; zabil jej a hlavu utnul mu a pozved’ ji a bouřil k městu. Roland po boku mu stále jel a prchal nepřítel před hrozným starcem a před jinochem, jenž nadpozemským zjevem zdál se všem, a nejchrabřejší v boji ustali, když při měsíci bledou krále tvář a krvavou na kopí uzřeli a tváře své si v roucha halili ve velkém smutku svém, a do města se dostal Žirár z Frétu s Rolandem, a za nimi se vojsko valilo. 336236 Tak dokonán byl zápas obrovský: byl zničen pohan, pomstěn svatý kříž, jejž mladý Roland na věž upevnil na nejvyšší, by opět svítil v kraj, a všemu světu hlásal vítězství. A v onen den řek’ Karel Žiráru: „Buď se mnou vždy! Žij se mnou v Paříži, a buďme přátelé!“ Však Žirár děl: „Vše, co jsem učinil dnešního dne, to pro Boha jsem pouze učinil a sluhou tvou já nejsem, císaři!“ A hlavu vztyčiv vyjel z tábora a Karel pravil: „K pýše právo má. Ať jede tedy v temné lesy své. Kříž uhájen, a šťasten vracím se. Jest vzdorný Žirár z Frétu chmurou mou, však paprskem v mém srdci Roland jest, Bůh chválen buď, jsemť vděčen za ten dar.“ A od té doby Karel miloval nad všechny reky svého Rolanda, a hrdá byla na něj Francie, a jméno jeho bylo postrachem teď Saracénů v šíř a daleko. Co činů konal Karlu po boku! Však celou sílu svou, svůj celý vzlet a celou rytířskost svou ukázal ve velkém boji, který pozvedl man Karlův zpurný, Žirár z Viany, v své pýše neskrotné a záštím zpit, po pomstě žízniv, kterou urážka v něm vzbudila, urážka krvavá, jíž poti němu žena Karlova se byla dopustila před lety. Za blahé doby, když byl ze Španěl se Karel vrátil a když za ženu byl pojal Galenu, když v slávě vlád’, byl k dvoru přišel Garin, mladý rek, a brzy s Karlem byl se spřátelil a povždy v bojích byl mu na blízku a v paláci s ním v šachy hrávával 237 a při stole vždy seděl s císařem; tak Galenu též vídal každý den, a vida krásu její nebeskou tak často z blízka, slyše její hlas, tak snivě sladký, začal milovat ji Garin tajně. Lek’ se vášně své a v pláči sobě pravil, rozjímav: „V tom hrozném boji jedno hrdinství mi zbývá jen: to útěk rychlý jest! A věru tolik krve nestál mě boj ještě žádný, co mě srdce krev stát bude nyní toto loučení!“ A zamyšlen v síň vešel k císaři a ještě nevěděl, jak říci mu, že odejít chce navždy, daleko. Však císař, sedě v okna výklenku, naň zvolal vesele: „Můj Garine, pojď v šachy hrát, mám k tomu velkou chuť.“ A zachmuřen když Garin odvětil: „Jsem příliš chud, nemám, co vsadil bych, a proto na bludnou se vydám pouť po bohatství a štěstí“ – pravil mu se smíchem císař: „Hlavu v sázku dej, a moje starost, co si počnu s ní, když vyhraju, já vsázím velký hrad na břehu Rodanu. Nuž, chutě hrej!“ A zasedli hned k šachům; myslil si tu Garin stále: „Kéž, ach, prohraju! Ó zajisté, že Karel tuší vše, a proto žádá hříšné hlavy mé!“ A prohrál v skutku. „Hlavu vezmi mou,“ řek’ císaři, ten ale pravil tak: „Tvou hlavu nevezmu, je vzácná mi a na tvém trupu sedí hrdá tak, hrad jako Montglan, šedé na skále nad řekou Rodanem, ve výši své. Jej nevěřící Gofred v rukou má, ten odpadlík, jenž Boha zapírá! Tam nesiž hlavu svou, a vsaď ji zas, však v sázku hrdinskou! Hrad dobývej. Je tvůj a vše, co k němu náleží. Tvé jméno nyní Garin z Montglanu. V mých stájích sám si koně vybereš, 238 dar je to můj a v síni rytířské zbraň nejvzácnější ze všech jesti tvá a zítra jeď při slunce východu.“ Tak Garin jel, a mnoho věrných s ním a těžké boje, mnohé nastaly, než hradu dobyl, a v těch zápasech, z nichž Garin mnoho krutých odnes’ ran, ta nejkrutější zacelila se, ta, kterou láska zasadila mu, a z vášně své byv plně vyhojen, za ženu pojal v tentýž slavný den, co hradu dobyl, krásnou Mabilu, již věznil krutě Gofred odpadlík, a ve zpupnosti k sňatku nutit chtěl ji mezi tím, co ztékal Garin hrad. V síň vrazil Garin, kvas kde svatební stál přichystán a hudba hrála tam, a dívka, krásná jako jarní den, však bledá jako hvězda v úsvitu, své zraky v slzách k nebi vznášela, a jako ze sna tiše pravila: „Bůh pošle toho, který spasí mě! Já vídala jej v sladkých vidinách! On přijde v čas, mé srdce tlukoucí mi hlásá, že je blízko!“ V mžiku tom se dvéře rozlítly a na prahu stál Garin v květu mládí, bohatýr, a vítězství mu s čela svítilo, a vida dívku v slzách, pravil jí: „Hrad dobyl jsem, však proto nechvěj se. Jsi dcera Gofredova?“ „Nevěstou jest dívka mojí,“ Gofred na to děl a překvapením byl jak kamenný, a zbled’, když slyšel bouřit na chodbách dav vítězů. „Jsem ztracen,“ řekl pak a tasil zbraň, však Garin mezi tím se dívce blížil, dojat tázal se: „Ty toho starce tedy miluješ?“ „Ó spas mě!“ řekla. „Bůh tě posílá, on výkřiky mé duše vyslyšel a nepřipustí toho sňatku hřích!“ 239 V tom už se řítil Gofred zuřivě na Garina, však Garin skolil jej a takto plné bylo vítězství: hrad jeho byl, a srdce Mabily vstříc letělo mu vděčně; pojal ji za ženu tentýž den, a šťasten byl v svém manželství a čtyři zrodila mu časem syny věrná jeho choť, z nichž nejmladší byl Žirár z Viany, ten Žirár, který pozděj v nesmírné plál zášti proti Karlu, pozved’ boj, v němž Roland všechny reky předstihl. Však símě, z něhož vzpoura pozdější se vyklíčila, bylo zaseto, než Roland zrodil se. Žilť v hradě svém, v tom pochmurném, v tom starém Montglanu věk celý Garin, s mečem v ruce vždy a jak orel seděl na skále nad Rodanem, jenž hučel v prohlubni a na svém hřbetě lodi přinášel, v nichž Saraceni zboží plavili; ty za kořist vždy Garin z Montglanu svou považoval, neboť kořistí jen živil se, kořistí válečnou. Však brzy Rodan prost byl lodí všech, neb Garinovo blízké sousedství strach velký působilo v šíř a dál a chudoba pod střechu montglanskou se vedrala a za ní v zápětí se bledá bída dostavila též a Garin žil jak žebrák poslední v svém stáří teď a seděl v samotě a v mlčení jak socha kamenná, tíž maje na srdci a na mysli. Však jeho čtyři mladí synové, jak vichr silní, chrabří jako lvi se nermoutili, žili vesele jak ptáci v lese, divíce se jen, proč otec jejich vždy tak skormoucen. A byly velkonoce, boží hod lid slavil radostně a hlaholil les zpěvem ptačím, vesna kývala nad nivou zlatým věncem z paprsků 240 a všude květy k světlu zdvihaly své pestré hlavy z klínu bujných trav a otvíraly vonné oči své. Hod boží byl a radost v srdcích všech, jen Garin v síni prázdné, pochmurné pod učouzenou klenbou vysokou co obraz smutku seděl, synové pak jeho mladí Renié a Mil a Ernalt s Žirárem o poslední chléb dělili se, avšak s úsměvem. Však otec jejich s žalem nesmírným na tváře jejich hleděl spanilé, na ztepilé, hrdinné postavy, a na ta roucha jejich chudobná a vyrudlá, a vypuk’ v hořký pláč. Tu vzkřikl Ernalt: „V žilách stydne krev mi, otče můj, když slzy vidím tvé! Rci, co tě hněte? Ničím netaj se, neb před Kristem, před synem Marie, ti přísahám, že vesel nebudu už po svůj celý život, nezvím-li, co tebe trápí!“ „Ano, otče, mluv!“ řek’ Žirár, „neboť srdce puká mi!“ Tu otevřel svá ústa Garin, řka: „Jak zaplakati hořce neměl bych, vás, děti mé, když vidím v chudobě? Já jediného koně ještě mám a mezka jen, tři kopí, jeden meč! O poslední se chléb teď dělíte – co čeká vás, než hladem zemříti? Jsem zapomenut světem nevděčným a těmi, pro něž cedil jsem svou krev. Já zemru, v bídě zanechaje vás.“ Tak naříkal a všickni mlčeli, však za chvíli řek’ Žirár: „Otče můj, ty mýlíš se. Že v bídě necháš nás? Ty zanecháváš v slávě děti své a to je víc než mrzké bohatství, jež ve snu padnout může kupčíku v dlaň, která nikdy meče netkla se.“ 241 A dodal Ernalt: „Boží jest dnes hod, nuž radujme se! Nemáme než chléb? Ten tělo Páně připomíná nám, jest nejvzácnější tedy z pokrmů! Proč pláčeš nad námi, když šťastni jsme? Jsme hrdi, že tě otcem zoveme, a matka naše – Bůh ji v ráji těš – tak byla ctnostná, že se říkalo, že jedna žena nad ní byla jen, tož Marie Panna, boží rodička!“ Tak děti své když slyšel mluviti, slz utřel Garin svých a zapomněl na bídu svou v otcovské hrdosti, jed’ s nimi chléb a s nimi vesel byl jak slunný den na sklonku podzimu, jenž zlatou září skrývá smutek svůj. Síň hlaholila nyní písněmi, však náhle bylo ticho, neboť, slyš! na břehu řeky cinkot rolniček se ozýval svým hláskem stříbrným, zvuk byl to známý, ač již drahně dob jej nebyli v Montglanu slyšeli. Toť saracenských mezků zvonečky se houpaly na uzdách stříbrných. Tu vyskočili mladí rekové a oknem dívali se mlčíce. Dav Saracenů koňmo údolím se bral pod hradem, zbraně svítily a v dlouhé řadě krokem houpavým šli soumaři s bohatým nákladem. A vzkřikl Ernalt: „Posměch tropí si! Hod boží jest a oni kupčí dnes. Ó, slyšeli, že zbraně nemáme a proto vyzývavě smělí jsou!“ A jako orel letěl ze síně a bratři jeho jako sokoli se za ním nesli v letu jako bouř a bez dechu se octli před hradem ve stínu skal, a Ernalt pravil tak: „Teď líto mi, že nevzal jsem svůj luk, ač tětiva je valně sesláblá.“ Však pousmál se Žirár s pohrdou a řekl pyšně: „Hanba tomu buď, 242 jenž prvně vynalezl šíp a luk, on přiblížit se nepříteli bál! A kdybych také věděl, co je strach – já otce svého viděl plakati, a to mě žene v boj jak bodnutí!“ S tím slovem na rtech, Saracenům vstříc se vrhl Žirár, pozved’ silnou pěst a jako kladivem jí udeřil na hlavu nepřítele. Omráčen spad’ s koně pohan, nastal tuhý boj a Garinovi vyšli synové z té seče nerovné co vítězi a vedli mezky na hrad za uzdy a rozradostněn šel jim Garin vstříc a vítal je a k prsoum vinul je a radost byla v hradu veliká. Pak prohlíželi blíže kořist svou: to bylo zlata, stříbra, koruntů! To velký poklad byl jak v pohádkách! A rozjařeni bojem pravili tak děti Garinovi: „Otče, hleď, teď bohatým jsi, nuže, dovol nám, – vždyť netřeba ti nás teď k výživě – ó dovol, bychom vyšli v širý svět!“ „Co hledáte tam?“ Garin odvětil. A oni na to hlasem jediným: „Čest, milý otče, slávu, jako ty! O tobě mluvilo se, zpívalo, má naše jméno hynout v mlčení?“ Tu svěsil Garin hlavu, šeptaje: „Bůh s vámi buď a se mnou v samotě.“ A ráno vyšli z hradu, objali se na rozcestí, do Vlach bral se Mil a stal se Apulským pak vévodou, a během času dobyl Ernalt si pak hrabství bólandského, s Žirárem však zůstal Renié a kroky své hned obrátili k dvoru Karlovu. Byl tenkrát císař právě v Remeši, šli tedy za ním pěšky, vešli v hrad a přímo na Karla se tázali a žádali si promluviti s ním. Však senešal v svém rouše z šarlatu 243 a z hermelinu měřil s pohrdou ty mladé lvy svým zrakem nestoudným a pravil jim: „Pro lidi, jako vy, král nemá času, odsud kliďte se, prach padá s vás na vzácné koberce.“ Tu vzkypěl Žirár, vztekem třásl se a zvolal: „Bůh tě zatrať, otroku! Což nepřebývá v hrudi halené jen cárem mnohdy srdce rekovské a neskrývá pod pláštěm nachovým se někdy srdce skety jako tvé?“ A zaťal pěst a hrozil jako bouř, však Renié jej zdržel, pravě tak: „Čas nemá císař teď? Nuž, počkáme. Však hlad nás moří, podejte nám jíst.“ A sedl za stůl, na němž pohár stál a napil se a po něm Žirár též. Tu senešalem lomcovala zlost a vzkřikl: „Odsud! Trápí-li vás hlad, pak v kuchyni hledejte odpadky!“ A pozved’ hůl, však Žirár vyskočil: „Pse!“ zařval rozlícen a udeřil jej pěstí v leb a padl senešal a bez života ležel na zemi. Hned ze všech stran se sběhli sluhové, ryk nastal ohromný a mnohá zbraň se pozvedala proti cizincům těm smělým, kteří stále volali: „Nám s císařem jest jednat, s vámi ne, vy láje plazící se v nízkosti!“ A jeden řekl: „Smělí vetřelci, za těmi dveřmi král má komnatu, a proto jděte, než vás uslyší!“ „Za těmi dveřmi?“ řekl Renié a celou silou pěstí udeřil na veřeje, až rozletěly se a ve soumraku síně zlacené stál císař v celé velebnosti své a okamžitě ticho nastalo. Krok císař učinil, na práhu stál a přísně hledě, takto tázal se: „Co děje se? A kdo ti muži jsou?“ A jeden ze sluhů mu odvětil: 244 „Zde před tvým prahem, velký císaři, je zabit senešal tvůj, tento muž ho skolil jednou ranou pěsti své.“ A prstem ukázal na Žirára. Zrak císařův se k tomu obrátil, blesk nevole mu šlehl z očí tmy, však Žirár neulek’ se, pouze řek’: „On urazil mě, sluha najatý, mne muže volného! Já ztrestal jej!“ A hleděl směle Karlu do očí a hlava jeho byla vztyčena. A Karel, vida sličnou jeho tvář a krásné hlavy hrdé držení, mu skrytě svědčil. Mírně tázal se: „Kdo jsi, a čeho žádáš, směle mluv!“ „Náš otec Garin jesti z Montglanu,“ řek’ na to Žirár, „a my přišli sem tvou získati si přízeň. Chudí jsme a proto pohrdají sluhové tví námi drze.“ Řek’ a zaťal pěst a hleděl kolem zrakem jiskrným. Však Karel zamyslil se, v paměti měl obraz oněch krásných mládí dnů, kdy Garin žil s ním v úzkém přátelství, a řekl snivě: „Jesti Garin živ? Já rád si v duši na něj zpomínám. Vy chudí jste?“ pak dodal, „zahrnu vás zlatem, stříbrem. Dobrou dám vám zbraň a vraťte se pak v Montglan k otci zpět.“ Var polil Reniéa, pýřil se a řekl hrdě: „Nejsme kupčíci, a málo na zlatě nám záleží! Když máme je, zas rozdáváme je, po zisku nikdy nebažil náš rod! My v tobě zmýlili se, císaři. Nuž, půjdem krále hledat v širý svět, jenž služby naše cenit dovede!“ Tu zvolal císař: „Stůjte! Zůstaňte! Vy svého otce, věru, hodni jste a přijímám vás v řadu reků svých.“ Tu jinoši poklekli v radosti u nohou krále, ten však tasil meč 245 a pasoval je na rytíře hned, a miloval je od prvního dne, a sloužili mu věrně dlouhý čas, a po letech dal Karel vévodství to slavné ženevské, jež v lůně Alp se rozkládá kol azurových vod, co léno, celé Reniéovi, neb zemřel tenkrát právě vévoda, jenž synů neměl. Za to zkvétala mu v domě dcera hvězdně spanilá, a Renié, když spatřil sirotka ve rouše smutečném, tak dojat byl tou krásou její, jejím neštěstím, že celým srdcem ihned přilnul k ní a řekl jí: „Ty z domu odcházíš, kde rostla jsi, nuž, není tobě žal?“ Zrak porosený dívka pozvedla a řekla snivě: „Jdu, však zůstane mé srdce zde... A uslyšíš-li kdys snad v síni, sedě večer u ohně, vzdech jakýs tichý, věz, že duše má to bude zajisté, jež vrací se v ráj dětství mého, v soumrak starých stěn, jež popel jímají mé rodiny.“ Děl Renié jí na to: „Paní má, jak bude pustý dům, když odejdeš! Mně bude zdát se vždy, že oloupil jsem tebe o tvé, dívko, dědictví.“ „Jdu do Paříže,“ odvětila mu, „a Karel bude nyní otcem mým, tak opuštěna, věru, nebudu! Ty promiň však, že slabá byla jsem. Když sílu měla jsem se rozloučit ach, s drahým otcem na vždy, kladouc jej do temné rakve, slušno rmoutit se při rozloučení s mrtvým kamenem?“ A kývla rukou, on však zdržel ji: „Ó prodli ještě,“ pravil, „všecken čar vždyť s tebou odchází a zdá se mi, že na horách a ve blankytě vod zář zlatá hasne, ty-li odvrátíš tvář spanilou svou od nich... Osiřím 246 v tom vévodství svém, nezůstaneš-li! Toť hůř než kdyby ona koruna se svezla s temena, již, vévodskou, mi císař právě teprv poskytl!“ Tak zvolal Renié a poklekl u nohou dívky, ruce vznášel k ní jak v modlitbě a mlčel zmateně. Zvuk jeho hlasu do srdce jí vnik’ a překvapeně na něj hleděla, na ruměnec na tváři hrdinské, na oči, smělé vždy, teď sklopené, a jakás něha zmocnila se jí a plnila jí duši sladkostí, a řekla mu: „Toť, věru, k podivu, tak silný muž a klečíš v pokoře před bytostí tak slabou jako já? Vždyť pouze vzmachem lehkým ruky své bys jako třtinu zlomiti mě moh’!“ A klečícího opět vztýčiti se snažila, však noha uklouzla a padla mu na prsa hrdinná a zmatkem oněměla, na srdce když tiskl ji a šeptal: „Ženou mou buď, bílá moje růže přesladká!“ – Tak získal její lásku Renié a šťastně žil s ní ve svém vévodství a jediný u dvora zůstal jen ze synů Garinových Žirár teď a nechtěl od Karla se odtrhnout, ač v léno král mu poskyt’ Vianu, to krásné město, hrabství bohaté! Hold skládat z nové důstojnosti té měl Žirár kolem vánoc císaři a chystaly se hody veliké rozsáhlé k slavnému obřadu. Už na měsíc se blížil holdu čas, když na lov vyjet Karlu chtělo se a jel s ním Žirár jako věrný druh do lesů hlubokých a pohřbených ve sněhy bezedné. Po celý den se oddávali honu horlivě, až hustá mha postupu bránila. 247 Pak soumrak náhle proměnil se v noc, když slunce sklánělo se za hory a po zášlehu temně krvavém se skrylo v mraky jako do rakve. A císař řekl: „Spějme k domovu.“ Jen s namaháním oři našli však si stezku v houšti, tvrdě umrzlou a v nejistotě dlouho bloudili svých kroků vlastních lekajíce se a stínů příšerných jak mátohy. Tu pojednou se zdálo, z hrobu zas že slunce vstalo, krví sbrocené: les celý vzplál jak polit červánkem a stromy jako černí olbřími se rýsovaly v rudé záplavě a z těžkých snů se zdály zbuzeny a setřásaly spousty třpytných hvězd na tvrdou zem, též krytou hvězdami, však v bělosvitný příkrov vtkanými, a mezi kmeny, v záři purpurné pod klenbou větví, na nichž kmitaly se rampouchů duhové křišťály, na bílé dráze čarně zjiskřené se temných postav průvod objevil. Na černých koních v černém oděvu dav panošů jel, v rukou třímali ty pochodně, jichž září rudnul les, za nimi v černých pláštích rytíři na vraných ořích jeli, zbraní lesk byl smutečnými zastřen závoji, a v jejich středu černý povoz byl, jejž mezci táhli, barvy jako noc. Pod baldachýnem černým ležela na kůži medvědí tam postava. To žena byla soše podobná, v tmě smutečného roucha bělejší než kolem sníh, a krásná k podivu pod černým flórem, stříbrem protkaným. Ten průvod když se zjevil ve hvozdě, v tom zmrzlém, zdřímlém, v mlze pohřbeném, při rudé záři smolných pochodní a v černém jejich dýmu, ploužícím se jako mraky mezi stromovím, čar pochmurný měl podivného sna, v němž stíny zjevují se zemřelých, a Žirár zvolal: „Králi, duchů sbor!" 248 Při zvuku jeho hlasu pozvedla ta krásná žena v rouše smutečním svou hlavu spanilou a zírala pod starý dub, jenž klenbu sněhovou nad hlavou tvořil Karla císaře a Žirára, a havran obrovský na dlouhé větvi tiše houpal se ve výši nad rytířem. Zírala na krásnou, mužnou jeho postavu, na jeho tvář, s níž kouzlo mladosti jak hvězda plálo. Vidouc nad hlavou se jeho houpat ptáka černého, kříž udělala, oči zavřela a zašeptala celá chvějíc se: „To zlé jest, Bože, pro mne znamení.“ Však rychle opět zraky pozvedla, a nyní Karla teprv spatřila tam v celé velebnosti vznešené s tím dlouhým vousem, bílým jako sníh, s tím zrakem orlím, plným plamenů, s tím čelem stvořeným pro korunu, a rychle vstala, s vozu skočila a klekla před ním na sníh, volajíc: „Ač po prvé tě vidím v životě, přec jistě vím, ty’s Karel francouzský! Viz, hold ti skládám k nohám, císaři!“ A Karel zvedal ji a odvětil: „Ty uhodla’s, má paní, avšak rci, kdo jsi a kam se bereš v smutku svém?“ Tož ona na to: „Floribella jsem, choť burgundského někdy vévody, teď jeho vdova, tři už neděle. Má cesta do Paříže vedla mě v tvůj, pane, dům, bych zprávu nesla ti, že man tvůj zemřel a že léno tvé zas volné jest a tobě vráceno.“ Řek’ na to Karel: „Žel mi vasala a více, paní, tebe jest mi žel a krásných zraků tvých, jež zajisté teď v slzách tonou každou dlouhou noc. Tvá roucha o tvém smutku mluví nám.“ Tu vzpřímila se paní spanilá a řekla hrdě s velkou klidností: 249 „Lež nenávidím, sluší otroku a duše moje volná byla vždy, a proto přímou slyš mou odpověď. Bez lásky byl můj sňatek, krátký jen, a netruchlím pro nebožtíka víc, než pro každého sluší truchliti nám bližního. Já přišla prosit též o svolení tvé k sňatku novému, až srdce moje v lásce promluví. Proč nároků bych vzdáti měla se na štěstí v žití? Jiné neznám však než štěstí lásky k muži pravému. Ta černá roucha tedy hlásí jen, že podrobit se zvykům, slušné jest.“ A směle hleděla mu do očí a zdálo se, že vzrostla postava ta ztepilá o hlavu do výše. A Karel na ni hleděl s obdivem, tak krásná byla a tak královská svým pyšným posunkem a prostá tak svou řečí beze lsti a beze lži, a podal ruku jí a vedl ji zpět k povozu a řekl: „Jednejte dle vůle své, má paní, vyhledám sám pro vás muže! Otcem budu vám v té vaší sirobě.“ Tu vzplanul zrak jí jasně, zasáh’ bleskem Žirára, pak zastřel závoj dlouhých, temných řas jej kouzelně, a mlčky brali se teď všichni lesem v palác císařův. – Noc ale celou Karel nemoh’ spát, ten hluboký a velký její zrak, tak smělý a tak krotký zároveň, klid jeho rušil; ač byl nyní stár, krev stejně vřelou cítil v žilách svých jak v dobách mládí, pouze důstojnost mu byla uzdou vášní. Sladký hlas, jímž v lese šerém jemu pravila: ,proč nároků bych vzdáti měla se na štěstí žití?‘ stále ve sluchu mu zazníval a kouzlem jímal jej, 250 a vzpomínal těch dob, těch přesladkých, když Galena jej láskou blažila, ta Galena, jež v hrobě byla teď a kterou oplakával dlouho tak! Proč měl se vzdáti štěstí lásky on, když mlád se cítil? Týden rozjímal tak v mysli své a v dumě hluboké po celý čas ten tonul, na to však, když Floribellu v sadě uviděl, kde v rouše vdovím sněhem kráčela pod vysokými stromy, berouc se do kaple na mši, v cestu stoupl jí u vysokého portálu, a řek’: „Já, paní, slíbil, sám že vyberu ti chotě... Nuž, a nyní zdá se mně, že úkol není snadný. Sama vol, však věz, že ten, jenž první v říši té, já sám, král francký, císař Západu, o ruku tvou tě žádám vznešenou. Ty jednej volně dle své libosti a jiného-li vážíš sobě víc, pak směle rci to, já se podrobím.“ Tak řekl Karel, ona mlčela, zrak klopíc k zemi a pak pravila: „Tak smělý sen jsem nikdy nesnila, a překvapení slov mě zbavilo... Však vidíš, králi, že jdu k oltáři a přerval jsi mi vroucí modlitbu, Bůh nejvyšším jest králem, přede vším jest jemu sloužit naše povinnost. Nech skončiti mě moji modlitbu a po mši radosti své průběh dám a odpovím ti přímě z duše své.“ Zrak její opět k zemi sklopil se a vešla v kostel, kde po celou mši na tváři ležela, a Karel šel a rozechvěn ji čekal ve síni. Mši skončil kněz a Floribella šla teď do paláce, ale zahnula na dlouhé chodbě stranou, stoupala 251 po příkrých schodech rychle do výše a s tlukoucím pak srdcem pozvedla u dveří nízkých clonu, spustila ji za sebou a širo do kořán jí zely veřeje a viděla teď v nízké kobce sedět Žirára při ohni u krbu, kde cídil zbraň a zabrán tak byl pilnou prací svou, že Floribellu ani neviděl, jak o sloup kamenný se opřela a s úsměvem se na něj dívala, až posléz řekla: „Zbuď se, Žiráre!“ a smála se, když sebou Žirár trh’ a udivením cele oněměl. Za chvíli řekla: „Muži, nediv se, že za tebou jsem přišla, kvapí čas. Za ruku mou mě císař požádal. Rci, Žiráre, co odpovědít mám?“ A plna něhy na něj zírala a ruměnec jej polil, zmateně zrak klopil před ní: „Proč se tážeš mne?“ řek’ posléz udiven. Tu vzplanula a řekla prudce: „Tázat můžeš se?“ A za ruku ho jala pojednou a zvolala: „Jsi mužem, Žiráre? Ty neuhod’ jsi tenkrát v lese hned, když hltal zrak můj čarný obraz tvůj, že miluji tě silou nezdolnou? Ty nevidíš to teď, když přišla jsem za tebou sem, když, děcko, pravím ti, že císař nabíd’ mi svou korunu? Co je mi po ní, pojmeš-li mě ty, jsem volná, tvou chci býti, tvou jen, tvou! Tvá ústa líbat nejsladší je ráj! Ó, nenech mě tak dlouho mluviti a rci mi, že chceš býti chotěm mým, bych toho starce v smíchu odbyla!“ A k sobě táhla jej a Žirár zbled’ a od sebe ji vzdálil s drsností a řekl vážně: „Co že láska jest, to tuším v hloubi srdce, ačkoli až posud neznám sladký její čar. Však jistě vím, že stud jí po boku, že láska trpí, snáší, trápí se, však mlčí v prsou ženy, avšak chtíč, ten nabízí se –“ 252 Vzkřikla vášnivě a zaryla si ruce do vlasů a zsinala a dlouho mlčela, pak ale sebou trhla, pravila: „Jest věru lépe býti královnou i bez lásky, než býti poddanou, byť třeba zbožňovanou chotěm svým. Zisk na mé straně! Ty však netušíš, ó bloude, jaký poklad rozkoše jsi odvrhl od sebe nejapně!“ A vztyčena a hrda odešla a smrtelná v ní vřela nenávist, však skryla ji a svoje vzrušení, a vešla v síň, kde císař čekal ji a pravila mu: „Podivného cos se stalo mně. To sen byl divný tak... A v bílý k tomu den! Mně zdálo se před chvílí, když jsem do kostela šla, že potkal’s mě a řek’s mi, králi můj, že chotě pro mě volil’s. Brání mně stud dále vypravovat divný sen, ač tak mě blažil“ – Zamlčela se a císař na to: „Víš, že bděla jsi! Ó rozhodni o drahé ruce své!“ A Floribella ruku dala mu v pláč vypukši, neb zmizel její sen o lásky blahu v trpké chvíli té a vdovím závojem tvář zakryla. – Však Karel netušil a stanovil svůj nový sňatek za tři neděle, a hlučné byly hody v paláci, když přišel čas a krátce po svatbě hold složit Žirár měl za léno své, byv odhodlán teď odjet z Paříže hned po obřadu do Viany své, neb věděl, královna že nenávist mu skrytě chovala, ač zdálo se, že z paměti jí zmizel okamžik ten osudný, kdy Žirár pohrd’ jí. Byl večer už a slavnost u konce, jen jeden zbýval obřad vasala, měl nohu krále k ústům zvednout svým a Žirár vešel tedy v komnatu, kde Karel dlel a soumrak hluboký vlád’ v síni už, a Karel nebyl sám. 253 Na velkém křesle seděl, po boku mu byla královna a zlatý plášť kryl kolena jim oběma a lem, v němž perle plály, na zem vlekl se a Karel držel ženu v objetí a zlaté její vlasy plynuly mu v stříbro vousů. Oči blankytné jí divně hořely, když spatřila na prahu Žirára, a nenávist jí v srdci bouřila, však mlčela a na polo jen zraky zavřela a Karel kývl rukou. Přistoupil tu těsně Žirár před krále a klek’ a sklonil hlavu. Tiše pozvedla tu Floribella nahou nohu svou pod zlatým pláštěm; Žirár za to měl, že Karel sebou hnul a sklonil níž se k zemi, královna však ke rtům hned mu nohu rychle zvedla, políbil ji uctivě a vstal a odcházel a pohanění svoje netušil. Když ale zmizel, smála královna se hlasitě, ač Karel káral ji, a v srdci svém si řekla: „Pohrdal mou rukou, bloud! A jako otrok teď mi nohu líbal! Spokojena jsem.“ Však císař zamyšlen jí pravil tak: „Ten krutý žert, který jsi stropila, na věky pochován buď v mlčení, neb běda tobě, kdyby dověděl se Žirár o své hanbě potupné! Krev pouze smyje takou poskvrnu a celou říš by bouře zasáhla, neb vina tvá by na mne padla též! Tak řekl Karel, ona mlčela, však uvnitř sobě takto pravila: „Co na tom, kolik krve poteče! Nechť Žirar třeba zabije i mne, však přísahám, že zví o hanbě své, ať třeba po letech, neb pomsta má by jinak dokonalá nebyla.“ Tak žena zlá si v srdci pravila a po letech se vyplnilo, žel, ač po dlouhých, to přání zločinné. 254 Jar bylo deset uplynulo as, když ráno jednou v palác císařský host vejel mladý, sličný nad míru. Na bílém koni seděl arabském a sokola per třpytných jako list vždy chvějící se lindy stříbrné měl na pěsti, a plavých vlasů proud se vlnil mu na lesklé brnění z pod přilby stříbrné. Jak dívka byl, neb ani chmýří ještě nebylo nad jeho rtem, kde pyšný úsměv dlel. Pod portálem z bílého mramoru teď seskočil a letěl po schodech, jak perutě na patách kdyby měl, a směle řadou prošel dvořanů a vrazil v síň, kde Karel na trůnu pod baldachýnem seděl s královnou. Tam poklonil se třikrát hluboce a řekl pak: „Jsemť, pane, Emeri, syn Ernaltův, vévody z Bólandu, děd můj jest Garin z Montglanu, můj strýc jest Žirár z Viany, a přišel jsem ti nabídnouti, pane, služby své. Jmen oněch sláva buď ti zárukou, že nehodného nepřijímáš v dům.“ Tak pravil Emeri, a Karel řek’: „Buď vítán mi, ty milý hoste můj! Ta jména jsou mi drahá, přízeň má vždy tvému rodu byla údělem, buď vítán mi, buď vítán královně!“ Však Floribella sebou nehnula, při zvuku Žirárova jména tvář jí vzplanula a na to zbledla hned a bylo jí, jak by ji uštknul had, neb dávná nenávist se pohnula jí na dně srdce, chmura sedla jí na čelo temné. V noci nespala a chodila jak přízrak palácem, a jednou večer, když byl Emeri v té komnatě, kde Žirár bydlil kdys’, a klidně večeřel a krájel chléb, tu vklouzla zahalena v temný plášť do síně královna a opřela 255 se jako tenkrát o kamenný sloup, jak tenkráte, když lásku vyznala svou Žirárovi, smysly puzena. A udiven jal kahan Emeri a svítil na tu bledou, krásnou tvář, jež nořila se z pláště černého, a věřit nechtěl, že to královna. Však ona náhle hlavu vztyčila a řekla s trpkým na rtech úsměvem: „Jsi plachý jako Žirár z Viany, tvůj pyšný strýc... Zde, v této komnatě mne urazil, však já se pomstila, a pomsta má zde v této komnatě teď uzraje a sklidí ovoce své nenávisti, k tobě přicházím. Ty hrdých otců hrdý potomku, znej ponížení svého plemene! – Den nejkrásnější mého života byl onen, hold když Žirár z Viany za léno svoje skládal císaři – neb hlavu svou když skláněl k polibku, tu, věz to, nohu nahou vznesla jsem až k jeho rtům, a nohu políbil ne jako vasal králi, v obřadu, ne, líbal nohu jako otrok té, jíž pohrdal a kterou urazil! Tak všem vám v onen den jsem na šíji na hrdou šlápla, v potupu vám všem!“ Tak zvolala a vydral hrdý smích se z hrdla jí a zazněl komnatou jak ďábla posměch. Něm byl Emeri na okamžik, však schvátil, vášní slep, nůž, kterým chléb byl krájel, mrštil jím po královně a zařval: Při sám Bůh, ty jednala jsi jako nevěstka!“ Nůž mihl kolem hlavy královně, však nezasáh’ ji, v útěk dala se, a bouřil chodbou nyní Emeri, se schodů letěl, dvoru dosáhl, na koně sed’ a bled jak mrtvola do noci uháněl jak šílenec a stále volal hlasem hromovým: „Hoj, do Viany! Pomsta krvavá!“ A Žirár netušící v domě svém ve krásné Vianě u okna stál, 256 u okna planoucího malbami, a u nohou dva jeho synové si hráli spolu; vesel, kliden byl, když náhle zahlíd’ v hlubém údolí na bílém koni jezdce bez přilby, ve větru plavé vlasy vlály mu, trysk jeho oře zdál se šílený, prach letěl před ním, jiskry skákaly zpod podkov koně plašícího se, a přímo k hradu jel a bleskem byl na mostě, na dvéře, pak na schodech, na chodbě porážel, kdo vkročil mu do cesty, by jej zdržel, vrazil v síň a křičel s prahu: „Žirár z Viany kde jest, kde jest? Ať zbraně chopí se, čest jeho poskvrněna, naše čest.“ „Jsi smyslů zbaven!“ zvolal hradu pán. „Kdo jsi a co mi chceš? Jsemť Žirár sám!“ Tu teprv oddychl si Emeri a řekl pak: „Jsemť tvého bratra syn, syn Ernaltův a byl jsem v Paříži... A královna se smíchem ďábelským mi mluvila o nenávisti své, o urážce, kterous jí učinil, a o pomstě, o které nevíš však... Ó nešťastný, když skládal jsi svůj hold za léno toho města, když jsi klek’ a hlavu svou když skláněl’s k polibku, tu nahou nohu vznesla královna až ke tvým rtům! Ty nohu políbil’s ne králi jako vasal v obřadu, ne, oné ženě, jíž jsi pohrdal, jsi nohu líbal v mrzkém otroctví! A všem nám na šíj v prokletý ten den ta žena šlápla k věčné potupě!“ Tak zvolal Emeri a vrávoral, a Žirár zařval zraněný jak tur a chytl Emeriho za hrdlo. „Ty slyšel’s to a ty’s ji nezabil?“ Tak vzkřikl bled a z úst mu pěna šla, však Emeri jej stranou odmrštil a řekl klidně: „Chtěl jsem zabit ji, však uklouzla jak zmije. Dosti slov, 257 teď sluší jednat.“ – Žirár odvětil: „Ty pravdu děl’s! Do boje! Do boje! Nás čtyr jest bratrů, rychle se mnou pojď, tož nejdřív jeďme k Reniéovi, pak k Milovi a k otci tvému sléz. My čtyři povalíme Francii!“ A bez odkladu v sedla vrhli se a jeli, jeli, bouř jak žene se a nejedli, nepili, nespali až u vrat stáli domu v Ženevě. A Renié byl v své síni z mramoru a s ním byl jeho syn, jun ztepilý se zrakem velkým, vlahým, unylým a s čelem čistým, duše panenská a plná snů na polo andělských, na polo bohatýrských. Renié po drahných letech když teď bratra shlíd’, vstal prudce, ruku stisk’ mu, líbal jej a zvolal pyšně: „Hle, můj Žiráre! Toť syn můj, drahé ženy dědictví!“ Tu na okamžik Žirár zapomněl na pomstu svou a rodu potupu a řekl: „Jak mu říkáš, bratře můj?“ „Po matce své se zove Olivier,“ řek’ Renié a Žirár usmál se: „Je statný,“ pravil, „je nám podoben!“ A objali se s bratrem, náhle však se vztyčil Žirár, hlasem hromovým vše vyprávěl, a soptil Renié a volal s Žirárem a s Emerim: „Do boje, do boje! Mstu krvavou!“ A v sedlo nyní vrh’ se Renié a Žirár, Emeri a letěli dřív k Milovi a k Ernaltovi pak a všickni čtyři bratři naposled se bouří hnali k otci Garinu, jenž posud v Montglanu žil, vetchý kmet. A vjeli v hrad a spěli do věže, kde Garin snil o dobách minulých. Teď střásl sen svůj téměř stoletý, 258 by naslouchal těm divým výkřikům svých synů, s vášní vypravujících o učiněné rodu potupě. Jen pomalu vše chápal, řekl pak: „Nuž, svolejte mých manů hromadu, a veřejně mi opakujte vše.“ A stalo se, jak Garin rozkázal, a koupali jej, dali z nachu plášť mu na ramena, vedli k stolci jej, kde sedl v rukou berlu třímaje jak mocný král a Žirár hřímavým teď hlasem do podrobna líčil vše, co bylo stalo se, a rytířů, jež byli zvali, tisíc slyšelo tu velkou, neslýchanou potupu, a bouře hněvu hradem zatřásla; však Garin kmet svou berlu pozdvihl a bylo ticho, on však mluvil tak: „Jest králem naším Karel, dřív než zbraň svou pozvednem, o smír se pokusme! Snad neví, co ta žena spáchala? Ať složí na to slavnou přísahupřísahu. A tehdy jen, když zdráhat bude se, boj počneme, boj velký, nesmírný, pak krev ať teče třeba řekami a města ať se kouří v požárechpožárech. Pak mrtvých bude, vdov a sirotků, a bědování velké, smyta však s nás bude skvrna, kalící nám čest.“ Tak Garin děl a mnozí reptali, však nikdo neměl smělost hlasitě se ozývati, pouze Emeri svou nemoh’ potlačiti nevoli a zvolal: „K čemu váhat, odkládat? Nač vyjednávat? V žilách dědovi krev zmrzla už a s tíží roztaje, když ani hanba nezbouřila ji.“ Tak reptal nahlas mladý Emeri, děd jeho však ho zasáh’ berlou svou a mezi ramena jej udeřil a řekl hlasem zvučným doposud: „Když slyším koně řehtat, řinčet zbraň, hned obživuji, bohatýrem jsem 259 a posud boj jest pravým živlem mým – však tenkrát jen, když se mnou právo jest. To, chlapče, věz a mlčky poslouchej!“ A mlčel Emeri a všichni s ním a stalo se, jak Garin stanovil. Sám se svými jel syny k císaři a tisíc rytířů se přidalo a chvěl se palác koňů dusotem, když dorazili k sídlu Karlovu a visela nad domem právě bouř jak věštba hrozivá a temný mrak se ob čas zachvěl, rudě zašlehl kmit blesků v něm, jak ob čas zasvitne zrak chorého, jejž smrti kryje stín. A v záři příšerné té zaplály vždy přilby, krunýře a brnění jak bludných světel mihot mátožný a tváře zdály se jak zsinalé, jak umrlců, a císař na trůnu, když oknem viděl chmurný průvod ten, řek’ potřásaje hlavou: „Zdá se mi, že mrtví vstali z hrobů, útokem že na nás ženou se na živoucí?“ Tak dojel Garin k domu, ve smutku stál před trůnem a jeho synové a Emeri a mnozí z rytířstva, co místa bylo v síni obrovské, s ním vešli zároveň, a císař děl: „Zrak-li mě neklame a paměť má, pak stojí Garin starý přede mnou, můj dávný druh!“ Řek’ Garin: „Uhod’ jsi!“ A Karel ruku svou mu podával a pravil: „Ve smutek jsi zahalen, kdo zemřel ti?“ „Čest moje,“ Garin děl, „a k tobě přišel jsem, bys křísil ji. Co žalobník zde stojím před tebou!“ „A kdo se odvážil tě zneuctit?“ se Karel tázal. V tom se záclona 260 u dveří odhrnula, královna v síň vstoupila a klidně po boku si sedla vedle svého manžela. Hrom první zahřměl slabě nad domem a starý Garin mlčky ruku vztáh’ a prstem na královnu ukázal, a jako zahučení vichřice bouř hlasů zvedla se a zanikla a v tichu opětném řek’ Garin teď: „Ta žena na mou sáhla, králi, čest!“ Bled Karel vstal a řekl: „Smělým jsi! Či smyslů svých jsi zbaven, Garine?“ A Floribella taktéž povstala a řekla pyšně: „Nedůstojno mne tam prodlévat, kde stáří chorobné v snech horečných tak divně blábolí.“ A Žirár, uslyšev tu potupu v tvář jeho otci drze vrženou, tak prudkým hněvem vzplál, že vrávoral, a hlasem rachotícím jak ten hrom, jenž právě opět zahřměl nad střechou, tak zařval, vášní slep a záštím zpit: „O důstojnosti mluvit smělost máš, ty ženo, v jejichž prsou frejířských stud nikdy nebyl hostem, jejíž tvář jen chlipných chtíčů kryje ruměnec? Kde nechala jsi tenkrát důstojnost, když vilnost tvá tě slepě v komnatu mou zavlekla, kde marně žebrala’s o lásku mou?“ Ta slova dohřměla a tisíc mečů z pochvy v obranu té potupené ženy letělo, jíž poprvé nach studu pokryl tvář a zakryla si pláštěm obličej a klesla na trůn jako zlomena. Však Karlův hlas nad všecku bouři hřměl: „Meč pouze můj smí píti jeho krev! Zbraň skloňte před mou vůlí! Sklesne lhář v prach pouhým vzmachem toho ramena!“ 261 „Lež nešla nikdy se rtů synů mých!“ řek’ pyšně Garin, „Kárám Žirára, že ženu tvoji tupil veřejně, však proto spravedlnost žádám přec, čest moje drahá mi jak tobě tvá! Nuž’ přísahej mi tedy, císaři, že nevíš o té velké potupě, v niž vrhla rod můj celý královna, by na Žiráru pomstu konala.“ A Karel z pola jen když naslouchal ve velkém bolu svém a k odchodu když obrátil se, aby odvedl svou ženu bledou, hanbou zničenou, tu za plášť v horlivosti své ho jal teď starý Garin, stále volaje: „Nuž, přísahej nám slavnou přísahou!“ A vida Dón to, jeden z rytířů na dvoře císařském, tak rozhorlen jej káral. „Starče, hříšně drzým jsi! Jak nestoudný, ty odvažuješ se se pláště císařova dotknouti? A rozzloben za vous chyt’ Garina, za dlouhý, stříbrný. Však Emeri tu viděl potupu a tasil meč a bleskem hlavu srazil Dónovi, tak svého děda pomstiv; tryskla krev a rudým proudem stupně zasáhla, kde trůn stál zlatý, krytý purpurem, a mžikem nastala hned krutá seč a zároveň se na dům snesla bouř a rachot byl tak velký, nesmírný, soud poslední jako by nastával a Garin zbraní hrozně mávaje si cestu klestil s mladým Emerim a za ním čtyři jeho synové se k dveřím drali, mrtvých kupíce kol sebe val a v krvi brodíce se po kotníky, venku vrhali se na koně a uháněli v noc při svitu blesků, v hustém lijáku a Karel stál na domu cimbuří a burácením vichru hrozil jim: „Za vámi přijdu s hojným vojskem svým a draze zaplatíte urážku 262 a každou krůpěj krve prolitou v mém zneuctěném domě!“ Zvolal tak a stoupal s cimbuří a vešel v síň, kde královna na loži ležela. Trud hluboký mu duši rozrýval, o vině její mluvit přišel s ní a těžké obžalobě Žirára. Stál vedle lože. Ženy jeho tvář však skryta byla spoustou temných kštic, jež s temena se byly svezly jí a bez pohnutí, tiše ležela jak věc, jak kámen, strom jak skácený. A pohnut Karel žalem jejím byl a schýlil se a šeptal: „Ženo má, rci pravdu celou mi, ó nešťastná!“ Však ona ani údem nehnula a ruka její, kterou nyní jal, jak kámen těžká, chladná jako led, bez známky žití jemu zdála se a mimoděk když polekaně trh’ tou rukou bezvládnou, tu svezly se jí s tváře vlasy – byla zsinalá a její zrak byl jako skleněný a vytřeštěn a plný hrůzy byl. Král zaúpěl, neb viděl, mrtvolu že jímá v náruči, svým závojem se byla uškrtila královna. soud vykonala sama nad sebou. – A mezi tím, co Karel velikýVeliký nad ženou truchlil, Garin z Montglanu a jeho synové a Emeri se zastavili v lese hlubokém, kde čtyři cesty křižovaly se a oddychli si nyní v jistotě a Garin řekl vnuku: „Emeri, zde poklekni,“ a když tak učinil, meč vytáhl a reka pasoval na rytíře při větru šumění a zmírajících hromů dunění a řekl: „O statného bude víc nám nyní rytíře.“ Pak objali se vespolek a Garin pravil dál: „Teď rychle každý domu ujeďte 263 a sbírejte svá vojska hrdinná, pak do Viany spěšte hned bez odkladu, neb brzy přitáhne tam Karel jistě. S námi budiž Bůh!“ A loučili se. Každý z bratrů táh’ za krátko do pevné Viany, svou doma zanechaje rodinu, jen Renié si řekl: „Zemru snad v tom boji, který krátkým nebude, a nemám více vidět dětí svých? Můj Olivier jest nyní rekem už, ač mladý jest, ten se mnou půjde v boj – však Alda moje, dcera předrahá?“ A zamyslil se, pak ji zavolal a řekl: „Dítě moje spanilé, chceš zůstat zde v tom klidu, v jistotě, u modrých vod pod stromy květnými, však odloučena dlouho ode mne, neb žádá srdce tvé být se mnou vždy, však v úzkých zdech, kol kterých zuřiti smrt bude děsná, bouřit divý boj?“ Tu Alda zpola ještě dítětem se zarmoutivši, odvětila tak: „Proč mne se tážeš, když jsi netázal se Oliviera, co by činit chtěl? Což tobě méně patřím jako on a snadněj’ mne než jeho postrádáš? Když tobě snadno žíti beze mne, tož mně to těžko, pouze násilím mě zdržíš zde, chci s tebou žít a mřít a s Olivierem, sladkým bratrem svým.“ A tedy s nimi šla a přijeli do Viany a Alda s bratrem svým se zdáli v čele vojska hvězdy dvě, a v tentýž den též Garin dorazil, a brány města těžce zapadly, neb s druhé strany Karel táhl už a v čele vojska jeho hvězda též se třpytila jak slunce na nebi: To Roland, proslulý byl bohatýr. A nyní dlouhý počal onen boj, v němž tolik krve teklo hrdinské, že země rděla se jak ruměncem! 264 Co bohatýrů padlo s obou stran, co velkých činů bylo konáno! Dvě jména však se skvěla nad všechna, svět jejich velkou slávou plnil se a bez obdivu nikdo vyslovit je nedoved’, ta jména Olivier a Roland slula. V bojích nesčetných se setkali, jak blesky jasné dva, jichž divukrásná, hrůzyplná zář se mraky lije, celý nebes kruh do ruda nítíc. A kdo viděl je, jak na se vrhli se jak mladí lvi, ten zapomínal válčit se sokem a zadíval se na ten jejich boj. A vždy když Roland znaven vracel se na večer do tábora, Karlovi tak pravíval: „Můj ujče velebný, mně k pláči je, že není Olivier mým přítelem a bojovníkem tvým. On celé vojsko by ti vyvážil. Mě bolí vždy, když v zracích jeho čtu to záští jeho velké proti mně, v těch zracích, které přece dívají se sladce tak a něžně, laskavě na celý boží, mimo mne jen, svět! A Olivier když domů přicházel do chladné síně z vedra bojiště a polomrtev klesal únavou a když mu sestra jeho spanilá, ta plavovlasá Alda, stírala pot s čela šátkem měkkým z hedbávu a přilbu snímala a brnění, vždy otci svému v dumě pravíval: „Proč Rolandův musím být nepřítel? Jak musím k záští k němu nutit se! Jest největším na světě hrdinou, a chtěl bych, abych bratrem jeho byl!“ Však bílá Alda vlasů zlatistých a šerých očí, vzplála nevolí a zvolávala: „Nenávidím jej! Hrot jeho meče míří bezbožně na srdce tvé!“ A v slzách tonula, však naslouchala přece dychtivě, 265 když bratr její líčil zápasy, a s nadšením když velkým blouzníval o Rolandovi. Ve snu vídala pak velkou jasnou juna postavu, jež jako anděl mečem ohnivým voj celý hnala k branám Viany, a z davů prchajících jedině čněl druhý jun, byl stejně spanilý jak vítěz sám, a to byl Olivier a úsměv jeho jako úsvit plál a byl to krásný odlesk úsměvu na tváři Rolandově... Aldina se duše celá světlem plnila a ozvěnou jak hudby nebeské, a s tlukoucím se srdce vzbouzela a zadumána pravívala si: „Kéž jednou vskutku tvář tu uvidím, jež vtírá se mi směle do mých snů! Jsemť jista, že je klamný obraz ten, že Roland žijící mne naplní jen ošklivostí! Lživý jeho zjev, ten ze snů mých, pak snadně zapudím, v pravdě spatřím vraha Vianských. Ó zapudím ten přelud, vím to, vím, jak kamenem bych vlka plašila, jenž nocí by se plížil k příbytku!“ Tak dívka pravívala nutíc se v zášť plamennou a v divou nenávist. A jednou z rána zahalivši se v plášť temný těsně, skryla závojem líc spanilou a dívkám pravila, jež sloužily jí: „Vzhůru, družky mé, na valy města! Zbraní zaznívá až do komnaty hrozné řinčení, mně úzko je v těch kobkách dusivých!“ A spěchala a družky její ní. Kde bratr její asi zápasí, to věděla, neb mluvil na večer o místě, které zítra hájit chtěl, kam útoky se hnaly každý den, a věděla, kdo jeho soupeřem. – Prach letící jak mračno bránil jí hned na začátku zřejmě rozeznat, co dálo se pod strmou stěnou bašt, 266 však vítr zavál, a tu zahlídla na zlaté přilbě chochol bílých per jak peruť labutí a tuniku, jež dlouze splývala z pod brnění, též bělotřpytnou jako padlý sníh, a stříbrnými květy protkanou, dar její byl to, bratru činěný, vždyť sama tkala ji a vyšila tam daleko v tom šťastném domově, než začala ta válka osudná. Však nad tou přilbou blesky mihaly se náhle teď, a Aldě stydla krev: To v prudký boj se pouštěl Olivier. Zrak dívka zavřela, však bušení těch mečů v štíty bylo hrozné tak a nejistota tak ji tížila, že otvírala oči. Bratrův sok byl štíhlý, hbitý, chrabrý, útočný... To Roland byl? Ten Roland hrdinný, o němž tak často, mnoho slýchala? Ten Roland, jejž se chtělo spatřit jí? A k předu spěchala a těsný plášť do trávy spad’ a závoj dusící, a stála Alda v plné kráse své, pod slunným nebem s vlasy plavými, jež vály větrem, páskou drženy ze zlata bledého a zdobenou jak duha kamy pestrobarvými, a vztáhla ruce proti bratrovi, a zahledši v tom řebřík visící s bašt vysokých na spuštěný teď most, v svém úžasu, v své bázni o bratra po příslech dolů rychle stoupala, nic nedbajíc, že dívky křičely a ruce lámaly a plakaly. Bez dechu stála nyní pod baštou, a zdálo se jí, Olivier že couv’, že temné blesky záští sršely zpod přilby hledím toho soupeře, jenž zajisté byl Roland slavený, a tlukot srdce se jí zastavil a bezsmyslně k předu vrhla se a chopila se náhle kamene a silou větší mnohem zajisté, než dlela v útlých údech spanilých, a která přišla jí jak zázrakem, 267 tím kamenem po muži mrštila, jenž útokem na Oliviera hnal. A kámen letěl, jak by křídla měl, a zahřměl o přilbu. Tu omámen byl ranou na okamžik hrdina, s nímž v zápase se měřil Olivier, jenž ve chvilce, kde onen kámen pad’ na jeho soka, právě udeřil mu silně v meč, jejž z ruky vyrazil mu osláblému. A tak zajal jej a ved’ jej k báně města. Nebyl však to Roland, jak to Alda myslila, ta v omylu svém ale jásala a chtěla k bratru svému běžeti, jenž posud blízkost její netušil, v tom ale Roland v pravdě přicválal, na bílém koni svém jak archanděl, a vida onu dívku neznámou, tak krásnou jako z luhů rajských zjev, se zarazil a nach mu polil tvář a zatřásl se mocně. Nikdy tak se nebyl zachvěl smrti hledě v tvář! Dech jeho těžký byl, když šeptal si: „To přelud mámí mě? Či pravda to? Tvor dýše takový? Neb rozplyne se vidina ta moje jako dým?“ Což kdyby rychle tak mu zmizela, jak z nenadání zjevila se mu? To domysliti ani nemohl, strach pojal jej a velké leknutí, a láska nesmírná jej schvátila jak prudký bol, jak bouř, jak nadšení a v bázni, aby neunikla mu ta bytost zázračná, za roucho chyt’ ji větrem vlající, za vlasů proud a pozdvih’ na koně ji v náručí, a k srdci svému jásajícímu tisk’ dívku tak, že dech se tajil jí a Alda něma posud úžasem teď vzkřikla zoufale a uslyšel ten výkřik Olivier a zanechav svým lidem vězně svého, přiletěl jak orel sestře svojí na pomoc a udeřil Rolanda v hlavu tak, že přilbu srazil mu, že omráčil jej na dobro a Roland vrávoral 268 a pustil kořist svou. Hned vrhla se tu Alda k bratrovi, jenž pojav ji s ní uháněl před davem nepřátel, jenž Rolandovi přispěl na pomoc. A Alda prchající ohlédla se na toho, jenž byl ji uchvátil, a jako dříve on, teď ona zas se zachvěla, a nach teď polil ji a skryla tvář na prsa bratrská a slzy padaly jak hojný déšť jí ze zraků a bylo sladce jí v té úzkosti a v touze mlhavé. Však ani slova nepromluvila ni Olivier, v němž jakés tušení o tom, co v jejím srdci dálo se, teď svítat začalo, a útrpnost s ní kázala mu, neprozradit jí, že ten, jehožto obraz v srdce pad’ jí mocně tak, byl ze všech nejkrutší jim nepřítel. Tak Aldu dovedl do tiché její, stinné komnaty a ptal se pouze, jak se dostala na bojiště, a něžně líbal ji, když vše mu prostě řekla, a pak šel, by odpočinul chvíli, spěchal pak zas ku bráně, kde Žirár, jeho strýc jej čekal. Tajeplnou výpravu dnes chystal, důležitou, rozhodnou, jíž ukončiti válka měla se. Byl špehy zvěděl mladý Emeri, že císař půjde v lesy hluboké dnes kance honit, boj až ustane, neb Karel náruživým lovcem byl. A Žirár řekl: „Půjdem do hvozdu, též na lov půjdem, ale vzácnou zvěř tam ulovíme! Skončen bude spor, až císař zajat v ruce padne nám. A sebral nejchrabřejší hrdiny a mlčky, tiše, tajně vyjeli a v sluj se skryli, blízko doupěte, v němž kanci dřepěli. A nedlouho tam čekali, když přišla smečka psů 269 a na arabském koni císař sám jen s malou družinou, a štěkot psů hned z brlohu ty kance vyplašil, a Karel zvolal: „Hojnou nám tu zvěř pan Žirár chová, zasloužil můj dík!“ A bodl koně, v tom však za uzdu jej zachyt’ vyskočivší Emeri a všichni ostatní se zjevili a klopen byl Karel zpurníky, a Žirár, Ernalt, Mil a Renié jak sloupy stály před ním, hrozivě se zraky jejich bodaly mu v tvář a Žirár řekl: „Králi, ztracen jsi! Jen dobře hleď, kdo stojí před tebou! Ty myslil’s as, že ve Vianě spím? Pojď s námi, pane, jsi mým zajatým.“ Tak Žirár děl, však Karel nezbledl, hrd seděl na koni a veleba šla z očí jeho, s čela, kliden byl a v pohrdání mlčel. Emeri však divoce tak zvolal: „Strýče můj, zab císaře, o zab jej, zab jej hned, toť nejkratší jest konec válčení a nejjistější!“ Zvolal tak a zved’ zbraň proti Karlu. Žirár srazil však jak bleskem dotknut, Emerimu zbraň a zvolal: „Toho chraň mne věčný Bůh, bych na krále sáh’ drahé Francie! Jest pánem mým a rád to uznávám, jen křivdu pomstiti jsem bažil vždy a spravedlnost jeho hledám jen. Ať poskytne ji a jsem jeho man. Už dosti teklo krve, přisám Bůh, a toužebně si přeju Boží mír.“ A poklekl a zřel na císaře, jenž zraky svoje na něj upíral, tak plné dojmutí a dobroty, a začal opět mluvit: „Císaři,“ řek’ hlasem chvějícím se pohnutím, „ó odpusť, že jsem drze zajat chtěl tvůj majestát. Jdi, Karle, volným jsi! Já přišel pln jsa zášti v temný hvozd, však Bůh mi srdcem v prsou mocně hnul, 270 když velebnou jsem spatřil tvoji tvář tak zblízka zas, po době předrahné.“ Tu císař oči pozved’ k nebesům a řekl: „Nehodný, ó Bože, jsem tvé velké milosti!“ A Žiráru pak pravil: „Vstaň, ó drahý příteli, i mně ta válka jesti břemenem a proti tobě boj teď nemožný, ty ušlechtilý muži statečný! O, odpusťme si křivdy navzájem, buď se mnou zas a milovati vždy já budu, kdo ti drahým, běda pak buď tomu, koho nenávidíš ty.“ A podal ruku Žirárovi teď a Ernalt klek’ a Mil a Olivier a všickni s nimi, které hostil hvozd v té slavné chvíli, Emeri jen stál jak dub a mračný byl jak těžká bouř a Karel pravil s dobrým úsměvem: „Ty sám chceš se mnou válčit, Emeri?“ Děl na to s čelem chmurným Emeri: „Když otec můj a ujci poklekli a moci tvé se podrobili tak, sám s tebou válčit, věru, nemohu... Jsem tedy manem tvým jak ostatní.“ Však oči jeho blesky metaly a otec jeho strh’ jej volaje: „Nuž poklekni, což, chapče, nevidíš, že miluje nás Karel vespolek?“ A opět císař s dobrým úsměvem mu řekl: „Vstaň, já svěřím příště ti svůj prapor bílý, v bojích přede mnou jej nosit budeš, není poskvrny v tom jeho sněhu, sluně třpytivém!“ Vstal Emeri a s hrdou radostí řek’: „Díky, pane, hodným stanu se tak velké cti... Však jak to může být? Je prapor bílý, věru beze skvrn – rod můj však není posud skvrny prost! Což na něm nelpí pohanění to, 271 jež v boj nás vehnalo? Ty smířen jsi – však jméno naše čisté není přec! Ty nechceš boj, a mír chce otec můj a ujcové... Jak ale soudí svět? Dle vůle tvé ať válka skončena, však mého rodu vyžaduje čest, by dokázáno bylo před Bohem, by dokázáno bylo před lidmi, že právem začali jsme bojovat. Ty soudcem jsi, nuž souboj ustanov, to bude konec hodný obou stran, ať ze soupeřů padne ten či ten.“ Tak Emeri děl tajně doufaje, že zvolen bude k tomu souboji, však Žirár pravil: „Pravdu jinoch má, svol císaři,“ a Karel hlavou kýv’ a Žirár pravil: „Bratře Renié, ty svolíš, aby Olivier, tvůj syn, při naši hájil?“ Vzplanul Olivier a zvolal: „Otče, svol, bych zemřít směl neb zvítězit v té rodu mého při, leč jiný hodnější-li volby tvé.“ A jedním hrdlem bratři zvolali: „Ty největší jsi ze všech hrdina, v tvou ruku dána budiž naše čest!“ A Karel řekl: „Vyvol soka si v mém chrabrém vojsku.“ „Volím Rolanda,“ řek’ hrdě Olivier, „on největším jest bohatýrem, věru, na světě! Ať přijde s ránem tedy za dva dni na výspu zelenou pod Vianou, ve prostřed bílé pěny ležící. Tam sami dva se dáme do boje – tam dobuď slávy, komu dá ji Bůh! A řek’ Karel: „Děj se dle tvých slov!“ A kynul jim a odjel s družinou, a oni vrátili se do města, a veselo jim bylo, Emeri jen hlavu svěsil, sklamán hluboce. – 272 V den druhý v obou byla táborech zvěst hlášena o velkém souboji na výspě pod hradbami Viany, a Olivier se oděl v hedbáví, vzal nejskvostnější na se brnění, by k císaři jel poklonit se mu a Rolanda vyzvati osobně. Dřív ale pravil tomu rytíři, jejž včera zajal a jenž Lambert slul: „Ze zdvořilosti, pane, k císaři ti vracím svobodu a prosím jen, bys dřív, než se mnou k němu odjedeš, se před mou sestrou Aldou poklonil, neb jinou paní v srdci nenosím.“ A Alda vešla, růží rděla se a zraky klopila a v zmatku svém ni jediného slova nenašla, až konečně, když Lambert poklekl, mu pravila: „Ó pane, odpusť mi, co včera ruce moje spáchaly! Mě láska k bratru, strach mě unesl. Zde na památku však ten malý dar, jejž tatáž ruka pilně strojila, jež proti tobě kámen pozvedla.“ A podala mu prapor hedbávný jejž byla tkala, šila, zdobila, v nějž jméno své též stříbrem vyšila. Vstal Lambert dojmut, díky vzdávaje, a rozvinul ten prapor hedbávný, a nad svou hlavou nechal vláti jej, když s Olivierem do tábora jel, kde Roland čekal už a Karel s ním, a vítali se oba rekové a meče svoje k zemi klonili a vzdávali si počest, druhu druh. Děl Olivier: „Ty přijdeš, Rolande, na výspu zítra s prvním úsvitem? Boj smrtný žádá s tebou povinnost, ku zkáze tvé mě pudí rodu čest, však duše moje k duši tvojí lne, a před tvou hrdinností kořím se.“ A Roland řekl s tichou snivostí: „Boj přijimám a hrd jsem volbou tvou, neb rekovnost tvá k úctě nutí mě. 273 I moje duše tvé se chvěje vstříc, jak v lese strom se kloní ku stromu, když korunami jejich táhne van. Ne záští zbraň nám v ruce vnutilo, my jdeme, kam nás šine vyšší moc. Jen těla naše v zápas postaví se proti sobě... Žel, že přátelství nám na zemi zde není souzeno! To vykvete nám v sladkém ráji kdys, kde věčný mír a žádných bojů víc!“ A oba hleděli si do očí, tak hluboko, až vláha stoupala jim do zraku, pak ale vztýčili zas hlavy mužně, vážně kynuli si meči svými a pak odjeli na různé strany, každý v tábor svůj. – A v městě bylo ticho, v okolí, jak boží by byl hod, a na lukách a v lesích, v polích, všude svatý klid se usmíval po dlouhém válčení a večer zlatý byl a vůně pln, pln vlaštovčího svistu, štěbetu. Tu vyšla Alda v snivé kráse své na starou baštu, šedou, omšenou na straně řeky proti ostrovu, kde boj měl zuřit zítra rozhodný a sestoupila dolů na pavlán a zadumána opírala se o drobící se, šedé zábradlí a mysl její plaše těkala: na bratra myslila a na ten boj, však brzy obraz luzný zjevil se jí v duši tiše jako paprslek, a viděla ty oči blankytné jež byly včera na ni zíraly tak plny vášně, plny něžnosti, a srdce v hloubi prsou chvělo se jí touhou, uviděti zas tu tvář, a řekla sama sobě po tichu: „Hněv cítit měla bych, vždyť urazil mě smrtelně svým hrubým násilím, a přece, Bože, touhou po něm mru! Stud kryje tvář mi! Jak jsem nešťastna! Mě bolí tak ta rána, mířená na jeho hlavu drahou bratrem mým... 274 Ten mroucí jeho zrak a zbledlá líc mi srdce rozrývají... Kdo as byl ten bohatýr?“... A hlava klesla jí do dlaní těžce v dumě bolestné. A časem tím jel Roland po břehu a hleděl na ten ostrov zelený, kol něhož bílá pěna kroužila, na ono místo, kde měl bojovat; tu zahléd’ na pavlánu postavu tak spanilou, jak byla včera ta, jež mžikem láskou uchvátila jej, a poznal vlasy její vlající, tak plavé jako měsíc v úplňku, a srdce jeho mocně zatlouklo a bodl koně, k baště blíže jel. V tom ona pozvedla svou lepou tvář a zahledši jej, slabě vykřikla a ruměnec jí zaplál na líci a stála jako v sochu změněna, v svém sladkém zmatku a v svém leknutí. Tu nezdržel se Roland, promluvil: „Ó panno,“ řekl, „krasší nad hvězdu, ó promiň mi, že oslovuji tě! Však nelze jinak! Zemru zítra snad, smrt hrdinům je stále po boku, – a suď, jak trpká byla by to smrt, když odpuštění tvoje neměl bych! Já urazil tě včera, schvácen tak tvým byl jsem pohledem a krásou tvou! Ty zářící v čistotě liljové a hodna stát po boku andělům, hoď slovo mi jak perlu almužnou! Rci: ,Odpouštím!‘ a budu blaženým.“ Tu nahnula se Alda s pavlánu a vzala bílou růži z vlasů svých a dolů hodila ji s úsměvem a zardělá, a klopíc cudně zrak. Blíž ještě k baště Roland koně hnal a růži připevnil si na přilbu a řekl pak: „Jsem šťasten! Tobě dík! Však pověz mi, kdo jsi? Ó jméno tvé zvuk zajisté má ladný jako květ, jak ptáka zpěv neb vanu šumění! 275 A rodiče tví ušlechtilí jsou, na čele tvém to čtu a v zracích tvých!“ A Alda hrda cítila se hned na bratra svého zpomínajíc si a smělost přišla jí a pravila: „Ty nemýlíš se, pane, jest můj rod z těch nejpyšnějších v celém křesťanství; proč skrývat měla bych to? Otec můj jest Renié, vévoda ženevský, a Žirár z Viany mým ujcem jest, rek Olivier pak drahým bratrem mým, mě ale jménem Aldy pokřtili.“ „Žel!“ šeptal Roland tiše v nitru svém. „Žel, svého soka sestru miluji, buď jeho krev mou ruku potřísní neb padnu jeho mečem. Prohlubeň, žel, zeje mezi námi na věky!“ A svěsil hlavu, Alda smělá však teď jeho tichou, něžnou skromností, jak pták se dala v štebot lahodný a pravila: „Já odvětila ti, ó pane, na to, co jsi vědět chtěl. Teď odpověz též na mou otázku: Rci, odkud jsi? A jak se nazýváš? Jak krásný je tvůj kůň! Jak bílý jest! Jak růže, kterou jsem ti hodila! Jak říkáš mu? A máš jej dlouho už? A meč tvůj jasný, tvoje brnění, toť záře zlatých hvězd! Jak pyšný jsi! Ó zajisté ty’s velký hrdina.“ A náhle co’s jí píchlo u srdce a ani nevědouc, co pravila, tak zašeptala: „Krásná as je ta, jíž jméno v srdci nosíš s nadšením...“ A Roland slyšel to a zašeptal tak tiše jako ona: „Krásnější na celém světě není, neboť ty, ó sladká paní plná milosti, jsi onou, o které se zmiňuješ!“ A vánek zas ta slova dones jí, však Roland na hlas nyní řekl tak: „Jsemť Roland, jehož jméno slýchala’s, a myslím, že se zardít nemusím?“ 276 Tu zbledla Alda. „Roland onen jsi,“ se tázala, „s nímž zítra Olivier chce bojovat! Ó, jak se strachuji! On silným jest! S ním bude vítězství! Ó Bože můj a nemám mu je přát? Ó, jaké slovo ze rtů vyšlo mých? Vrah nemá, věru, viny větší mé! Však jemu přát, jest tebe odsoudit! Ó Bože můj, jaké to neštěstí!“ A skryla tvář do dlaní, spěchala v stín komnaty a neohlédla se po Rolandu, jenž v blahu zajásal, neb viděl lásku její velikou a sladký byl mu život, sladká smrt s tím vědomím, jí že jest milován! – Noc tichá skanula na boží zem, však nezavítal tenkrát zajisté sen sladký v město ani v ležení, jen hvězdy byly klidny na nebi a temné valy v němém strmění. A když se úsvit bělat začínal, vstal Olivier a sáhl po zbrani a v rouch se oděl stříbrotřpytný sníh a v modravé z oceli brnění, jež celé liliemi prokvetlé ze zlata bylo; vyšel z komnaty a s otcem loučil se a se strýci a objal Aldu pak, jež ve slzách u dveří stála, bleda, zlomena, a líbaje tu bílou její tvář jak hlohu květ, jí řekl: „S Bohem buď! Ó moje sestro, snad se nevrátím už nikdy zpět, snad uzříš mrtvého mě ležet v trávě s ranou krvavou a oko moje bude vyhaslé. Ó netruchli pak příliš, vrátíš-li se sama někdy v starý otců hrad tam v klíně hor u vody blankytné! Mou památku však chovej v srdci vždy a jista buď, že byla’s poslední mou myšlénkou neb, duše sesterská, ty’s nejdražší mi bytost pod sluncem a obraz žádné ženy doposud v mou mysl nevnikl, tam jedině 277 ty panuješ ve cudné velebě, a čisté jest mé srdce jako tvé. Buď šťastna! Dones pozdrav věrně můj té zahradě, těm lesům otcovským a tomu domu, kde jsem s tebou rost’!“ Tak řekl Olivier, na koně sed’ a odháněl, by plakat nemusil nad žalem nesmírným, jenž jevil se na tváři Aldy, která v zápasu se slzami se marně snažila jen jediného slova promluvit. A obrátila k stěně obličej a podepřena o ni zaštkala. A v stejnou dobu Roland z lůžka vstal a žlutavou jak měsíc tunikou, jež jedna byla hvězda stříbrná, se rychle oděl, krunýř zlacený, v nějž hlohu květy byly vbroušeny a bílé plály, připnul, opásal se mečem, pak si přilbu upravil. Tak měřil k stanu, kde už císař stál, a klek’ a objal jeho kolena a hleděl vzhůru k jeho velebě, na bledou jeho tvář, na bílý vous, na oči velkým hvězdám podobné, na dlouhé vlasy, které jako sníh se třpytily, jež vítr rozvlnil a pozvedal a kolem hlavy zář z nich tvořil jako nimb, a Roland děl: „Můj drahý strýče, s Bohem! Žehnej mi! Ty byl’s mi otcem, něžný jako máť, ty byl’s mi vším! Tvá láska nebeskou mi byla rosou! Vroucí měj můj dík! Snad nevrátím se z toho boje živ? Tu zemřelo by se mnou tajemství, jež sladké chovám v hloubi duše své, ó dovol, bych je v pamět tvoji vlil, kde zůstane s mou na vždy památkou!“ A Roland tulil blíž se k císaři a zarděl se a šeptal. „Miluji... Jak nebem luna kráčí se sluncem, tak Alda s Olivierem žitím jdou, on silný, skvělý, ona spanilá a snivá jako z lesích ptáka zpěv! 278 Ji celou duší, ujče, miluji!“ A vzal jej za ruku a prosil jej: „Jí onu lásku, kterou’s blažil mne, můj pane, poskytni, když zahynu! Ó, dávno chovám temné tušení, že krátký bude žití mého běh! Snad přišla dnes už smrti hodina?“ A zadumán zved’ k nebi jasný zrak a zachvěl se, neb zora prosvitla a se světlem se loučit bylo žal! A císař ruce klad’ mu na hlavu a deštěm slzy jeho padaly a pravil: „Miluji tě, Rolande, víc než své děti! Kdybys zahynul, žal by mě schvátil v hrob! Já žehnám ti a zbrani tvé, Dá Bůh ti vítězství! Bůh žehnal ti už, neboť v žití šer on lásky úsměv dal ti zasvitnout! Mé duše synu, dcerou bude mou tvá Alda spanilá, já spojím vás!“ A objal jej, a Roland, chrabrý rek, se vztyčil teď a k nebi ruku vztáh’ a řekl: „Úsvit volá k boji mne!“ A všechna snivost, všechna tesknota teď zmizel a bojechtivě chvěl se Roland bohatýr a k zápasu na bílém koni letěl jako pták. – A s druhé strany s větrem o závod jel k řece Olivier – a zahlédli se oba rekové a výkřiky se vítali a oři brodili se bystrou vodou, výspy dosáhli a bohatýři stáli tváří v tvář si na okamžik němě, nehybně, dvě lepé sochy. Pak se zdravili a znamenali potom křížem se a bez odkladu pustili se v boj. Na valu Olivierův otec stál a na kolenou Alda ležela, a celé město v davech tlačilo se na bašty, a městu naproti na břehu vysokém a skalnatém 279 pod baldachýnem císař Karel stál, a kolem dvůr, a v davech nesmírných tam celé vojsko shromáždilo se a oči všech na výspu zíraly a výkřik jako hrom se k nebi nes’, když první rány zbraní duněly a hlásaly, že souboj započal. Mrak písku kolem zápasníků byl a slunce, které v klidné velebě teď vycházelo, zraky diváků tak oslňovalo, své paprsky v proud vody kolem výspy sílajíc, že marné bylo všechno snažení boj sledovat; jen mečů bušení se neslo k břehům, zápas hlásajíc. Však náhle dutě ozýval se pád kýs těžký k zemi, něco řinčelo, a vítr oblak prachu rozehnal a zakvíleli lidé z Viany, neb viděli, že ležel zabitý na písku Olivierův pyšný oř a mladý rek teď pěšky bránil se lev jako jarý proti Rolandu, jenž bušil v štít mu jako kladivem. A Alda objímala velký kříž, jenž kamenný na starém valu stál, a v smrtelné volala úzkosti: „O chraň jej, Bože, bratra mého chraň! Ó poval, Bože, jeho soupeře!“ Však jako šílená zas vrhla se na tvrdou zem a k Bohu úpěla; „O neslyš rouhavou mou modlitbu! To zrada byla, oč jsem prosila! I jeho chraň! Je drahý mi ten sok! Nad oběma se ustrň, Ježíši! O Bože, vezmi za ně život můj!“ A bolem omdlela. Však Olivier o bázni nevěděl, tak klidným byl a pevně stál a mával mečem svým jak pravý rek, a útok odrážel, až přišla chvíle, kůň kde Rolandův mu v ránu vběhl, v ránu osudnou, tu po druhé zaduněl těžký pád a řinčení a zabit ležel oř 280 a Olivieru z prsou mimoděk se výkřik vydral jako radosti a jásot zazněl s bašty vianské. Déšť olbřímých teď padal těžkých ran na štíty, přilby, lesklá brnění a tolik jisker meče křesaly, že bojovníci v sloupu ohnivém se zdáli zápasit. Už bez dechu na březích svědci stáli v němotě, jen Karlův hlas hřměl velký, zoufale, když Roland z nenadání v kolena na krátký klesl k zemi okamžik. „Ó panno,“ vzkřikl, „nebes královno, ó nedej zahynouti Rolandu!“ Však Roland vstal a dále bojoval a zase ticho bylo, Renié jen, Olivierův otec, k nebi vyl jak poraněný vlk, když zdálo se, že umdlen couvnul chrabrý Olivier: „Ty nesmíš, Pane, mi ho odejmout! To větší trest by byl než všechen hřích, jejž spáchat člověk může na zemi! Buď spravedliv, však nebuď ukrutným! Já bohem nejsem, abych nes’ jak ty smrt svého syna a si nezoufal! Ó Bože můj, jak můžeš otcovské tak mučit srdce?“ Jako zběsilý tak Renié řval a zakryl pláštěm tvář, by neviděl ty skoky nesmírné, to mečů mávání a padání, ty štíty rozpuklé a přilbice, ty zápasy tak silné, jakých svět byl dosud neviděl, a zoufale v svém těžkém žalu prosil Aldu tak: „Ó rci mi, dcero, co se děje teď? Už nemám odvahy tam pohlížet! Buď ty mým zrakem, slep jsem slzami.“ A Alda zírala a zírala a oči odvrátiti nemohla jak čarem schvácena a do srdce jí každá vnikla rána hluboko, ať padla na bratra, ať zasáhla štít, přilbu, krunýř jeho odpůrce, 281 a bolestí až smyslů zbavena tak divé, pronikavé výkřiky do dáli sílala, rvouc v zoufalství své plavé vlasy, že ten její pláč až na ostrov se nes a Roland děl, hlas její poznav, svému soupeři: „Má duše plna jesti lítosti, ach, je mi žel, že vynucuji pláč té, která pro tebe tak běduje!“ A Olivier mu na to odvětil: „Dík za tvou soustrast s ní, s tou spanilou, jež podobna jest v ráji andělům! Za tebe, věz to, u ní promluvím svým dechem posledním, soudí-li Bůh, že pod tvým mečem, reku, zahynu.“ A na sebe se oba usmáli, jak hvězdy dvě si světlo stříbrné po nebi posílají pozdravem. A oddychli si krátký okamžik a znova vrhali se na sebe jak balvany dva, které se svahů se proti sobě řítí se strmých. A tenkrát osud zdál se drtiti už Oliviera jistě, naprosto, neb jeho meč se zlomil. Ztracen byl a Alda beze vzdechu zsinalá jak mrtva padla na zem. Roland však děl klidně s důstojností velikou: „Ty nemůžeš mě podezřívati, že zneužit bych neštěstí tvé chtěl? Že bezbranného chtěl bych napadnout? Jdi, volej vzhůru na val k strýcům svým, by nový meč ti rychle podali – a žádej je o číši vína též, mě žízeň trápí, popijeme si, vždyť několik už hodin bojujem.“ A Olivier se k břehu přebrodil a podali mu meč a vrátil se a číši zlatou nesl, plněnou až po kraj vínem. V trávě vysoké pod keřem planých růží spočíval a oddychoval Roland, poklekl mu Olivier po boku, pozved’ číš 282 a ke rtům něžně mu ji naklonil, a Roland pil a opět úsměvem na sebe zasvítili blouznivým, pak ale vstali, meče tasili a krutší prvních počal znovu boj. A trval dlouhé, dlouhé hodiny a ticho bylo kolem hluboké, zvuk jediný už vzduchem nezazněl, jen zbraní zvuk, neb Karel, Renié a ostatní jen němou modlitbou už k Bohu mysl obracovali, a Alda byla žalem kamenná. Jen jednou na okamžik přestala seč neslýchaná, Roland tak když děl: „Ó Oliviere, nemoc schvacuje mě nenadálá, srdce tepati mi přestává, o dopřej okamžik mi jediný, bych očí zavřel svých jak ve spánku.“ A Olivier mu děl: „Spi, Rolande, a věru s radostí ti větví zavěju, bych ochladil tě vnořeného v sladkost dřímoty.“ Tu Roland jako zora zazářil a zvolal: „Ušlechtilý rytíři, dík, velká duše, za tvou dobrotu! Má slabost minula, jsem opět zdráv a čtyři dni bych mohl zápasit!“ „Tím lépe,“ řekl prostě Olivier a radostí byl všecek rozjařen. A znova začal dlouhý jejich boj. Pot lil se s čela jim a jasná krev, a ruce jejich třímat nemohli už těžké meče, které pustily, a kolem pasů se teď popadli a zápas začal nyní olbřímý. Noc zatím přišla, temná s hvězdami, a bílé páry z řeky stoupaly a věsily se jako závoje kol ostrovu, a z šera dunělo tak příšerně to těžké dupání a pády silných těl a volání těch zápasníků, které viděti už nebylo, a smutek nesmírný všech zmocňoval se, kteří čekali, jak skončen bude boj ten smrtelný... 283 Tu náhle zdálo se, že na nebi hvězd nových na tisíce vzplanulo, jich plna byla celá řeka též a jimi, zdálo se, že zkvétala zem jako z jara, luhy, pole, les, a modrou září s nebes linoucí, se zdálo, že se řítí s rachotem cos jako vlasatice přeskvělá: to bleskem sjelo svaté zjevení a stálo náhle v kráse nadzemské na ostrově, a byl to archanděl, a Olivier a Roland pustili se na vzájem a klekli v pokoře, a velkým hlasem nocí znělo to jak zvonu zvuk: „Bůh nechce další boj! Vy proti sobě státi nemáte! Buď s vámi mír! Jste oba vítězi!“ A zanik’ hlas a shasla modrá zář a hvězdy svítily jen na nebi ve zlaté kráse své a snivosti, a jako ze sna probouzeli se teď Vianští a Karlův mocný voj, a nikdo promluviti nemohl. Však Roland Oliviera v náruč vzal a na rty jeho tiskl rety své a líbali se mnoho, mnohokrát a věčné přísahali přátelství si navzájem a řekl druhu druh: „Ty’s nejdražším mi tvorem na zemi!“ A zanechali meče, štíty své, a ruku v ruce k břehu kráčeli a nyní jásot nesmírný se zved’ jak ve Vianě, tak též v ležení a Karel Velký líbal přátele a Olivier děl šeptem Rolandu: „Svou sestru dávám tobě za ženu.“ A Roland vstal a řekl s nadšením: „Já pro ni přijdu si, až na čele mi pláti bude zlatá koruna!“ A Karel zvolal: „Ta tě nemine! My dobudeme slunné Španěly a tobě, Rolande, je dávám zde v té slavné chvíli... Vyrvem pohanům 284 tu krásnou kořisť, která bude tvou!“ A nový jásot opět k nebi zněl. Tak mezi Žirárem a císařem mír nastal konečně a snoubena tak Alda byla krásná s Rolandem a Olivier a Roland stali se tak přátely, jež loučit nemoha než sama smrt, jež koncem všeho jest. A z Viany šel Karel Veliký a Roland, Olivier na onu pouť do Cařihradu, která památná se stala Olivierovi, neb tam mu hvězda vzešla lásky přesladké. A vše to bylo v letech dálo se, co Renaldova vzpoura trvala a jeho bratrů, oni jediní se Karlovi nechtěli podrobit, a z Cařihradu vraceje se zpět do Francie, byl uzřel na skále tvrz Montalbánskou. Proto jeho hněv tak silně vzplanul, proto sbíral teď tak velké vojsko proti Renaldu a proti Ijonovi zároveň. A proto čekal v touze Rolanda, neb nechtěl bez něho jet z Paříže. A konečně se dočkal. Slunný den plál nad Paříží, Karel před domem pod baldachýnem seděl z brokátu, když rytíř přijel s četným průvodem, na bílém koni, oděn v hermelín a v zbroji stříbrné – to Roland byl, a třicet mladíků s ním přijelo, květ prvních rodů z celé Francie, a všickni v hedbáví a ve stříbře a s nimi Oivier; a po schodech po mramorových vzhůru kráčeli a před císařem dvorně poklekli, a Karel vstal, pln hrdé radosti, a políbil Rolanda na čelo, pak ale o krok couv’ a pozvedl nad hlavu ruce, ta to volaje: „O Rolande můj, pomsti, pomsti mě! Už není vzpoury v celé Francii, jen Ajmonovi pyšní synové 285 ve vzdoru trvají a štítem jsou, jenž proti mému meči zdvihá se, by strměl mezi mnou a pohanem, jenž drzou pěstí buší na vrata už Francie! Do Španěl nemohu, dřív než tu vzpouru v prachu udusím! Dřív Montalbán ti nutno strhnouti, než koruny dosáhneš Španělské, a dříve Alda tvojí nebude, než koruna ta zlatě zastkví se na čele tvém! Už vojsko nesmírné je připraveno! Tebe čekám jen, a volám k tobě: pomsti, pomsti mne, mé duše synu, drahý nade vše! Jen tobě díkem chci být zavázán!“ Tak zvolal Karel, zraky plály mu a vysokým se zdál nad obyčej; a v zlatém plášti svém jak v ohni stál a hrůza z něho šla a veleba a Roland nadšením byl uchvácen a pozved’ hlasu, který zněl jak zvon: „Do boje!“ zvolal, „běda každému, kdo v cestu tvou se staví, císaři!“ „Do boje!“ voláno tu s nadšením, až dům se zachvěl ve svých základech, a celé město, celý šírý kraj jak ohlasem volaly: „Do boje!“ A druhý den se vojsko valilo jak divá řeka do niv pokojných, tam směrem k jihu, kde stál Montalbán, a vše ta síla proti čtyřem jen se obracela mužům statečným, tož synům Ajmonovým, osudně jež proti sobě velký Karlův hněv a jeho zášť si byli vznítili. – Táh’ Karel dřív před zámek bordóský a kázal kolem tábor rozložit, stan jeho pak na vrchu rozbili a připevnili zlatou orlici (tu slavnou, před níž v strachu prchali vždy zdaleka už voje pohanů) na střechu stanu, rudý šel z ní svit jak z krvavého slunce. Vnikaly 286 ty hrozné pablesky a příšerné v síň nyní krále Ijona a strach pad’ v jeho srdce jako velká tíž a díval se na tábor nesmírný a svolal věrné svoje rádce hned a tázal se jich: co teď počíti. Tu zazněl mocných rohů burný třesk, a poselství se králi hlásilo a rychle kázal, aby vešlo v hrad, sed’ na trůn svůj a řekl vyslancům: „Co přinášíte, páni? Boj či smír?“ „Jest na tobě, bys volbu učinil sám, králi Ijone,“ mu posel řek’. „Hleď z oken svých. To jsou tví přátelé, jichž stany v nekonečno tratí se – neb nepřátelé tvoji urputní, dle toho, jsi-li Karla poslušen, neb hlásíš-li se k vzpouře. Takto zní vzkaz císaře: ,Buď věrným manem mým a odřekni se zjevně Renalda a pýchu jeho skrušit pomáhej, pak zapomenu, proti mně že stál’s. Však setrváš-li v zpouře, zničím tě a Bordó zbourám, hrad a město tvé a s půdou srovnám je a zaseju v těch místech, kde dřív stály, konopě. Až vyroste, dám stočit provazy pro hrdla těch, již zradu spáchali. Tvou hlavu ale k nohám položím ti s korunou s vlastním žezlem tvým.’“ Zbled Ijon král a jeho rádcové a odpověděl: „Odejděte v síň, ó poslové, kde čeká víno vás; jste mými hostmi. Zatím uradím se s věrnými zde svými v rychlosti a odpověď svou slavně sdělím vám.“ Šli poslové, však bled a chvěje se, král Ijon zůstal sedět na trůnu a na kolena rádci klesali a povznášeli ruce prosebně a jedním hrdlem, v bázni, volali: „Ó zachraň nás od strašné záhuby! 287 Sláb proti ohromné té moci jsi! Což může třtina čelit vichřici? Ó podej se! Ó zachraň, zachraň nás! Své město zachraň, sebe, království! Čím je ti Renald? Sestry tvé je choť. Nuž, čím však nám je? Čím je bordóským? Jsme blíž tvému srdci, než je on! Jsa králem naším, otcem naším jsi. Krev dětí našich padniž na tebe, když v nerovný a nespravedlivý ten boj se vrhneš. Ty jsi Karlův man. Jak na nás žádat můžeš věrnosti, když sám se zpurně jemu postavíš?“ Tu v slabosti své Ijon propuk’ v pláč a zvolal: „Tedy podrobuji se, ač srdce moje žalem krvácí.“ Tvář zahalil, a rádci spěchali, by zavolali posly Karlovy, však Ijon pravil: „Nežádejte, ach, bych s nimi mluvil. Za mne jednejte.“ A v komatu svou spěchal, zavřel se a ponořil se v smutek hluboký. A za něj, za slabého jednali, a černou zradu kuli za něho, a vše když ujednáno bylo pak, zas přišli k němu, takto mluvíce: „Má císař nyní pevné slovo tvé, jak žádal’s, za tebe jsme jednali, teď podrob se a jednej důsledně. Jeď v Montalbán a pozvi Renalda a bratry jeho k sobě, na cestě je lapnou v lese. Jednej schytrale.“ Žas’ Ijon král a vzkřikl: „Zrádcové! Ne, podlost takou nikdy nespášu!“ Však druhý den, když přišlo poselství zas v jeho hrad a když se tázali: „Kdy v Montalbán se vydáš jednati, jak věrní tvoji za tě slíbili?“ tu svěsil hlavu, chvěl a zarděl se a šeptal: „Zítra, zítra se tam dám.“ A sám když byl, v pláč vypuk’ nový zas šeptal si: „Kéž zemru, Bože můj!“ 288 Však s ránem vstal a zajel v Montalbán. – Když města strážcové na cimbuří jej přijížděti z dáli viděli a jeho komonstvo, hned vítali jej zvukem trub a kotlů vířením co hosta vzácného a spojence, a s věží hlahol zvonů veselý se rozléhal a v síni vysoké se Renald tázal, co to znamená, a uslyšev, že jede Ijón král, hned kázal vyzváněti v hrdě též a mosty spouštět, brány otvírat a svému svaku radostně jel vstříc a nikdo netušil, v ten slavný den že při hlaholů zvonů, surem, trub v hrad vjíždí neštěstí a blízký zmar. Bled Ijón byl, když sestru vidě svou, a srdce jeho mocně dmulo se, však řekl si: „Je pozdě, couvnouti už nemohu! A padne na hlavy mých rádců trest, neb vina jejich jest.“ A výkřik veliký svého svědomí tak potlačil, a jako štvaná zvěř se střemhlav vrhá v útěk šílený, když smečku slyší láti za sebou, tak vrhal v hřích se svůj a v proradu, štván slovy rádců svých a hrozbami a zraky klopě rychle mluvil tak: „Jak dobře činíš, drahý Renalde, že vítáš dnes mě zvonů hlaholem a hudbou veselou, neb přináším ti zprávu takovou, že užasneš – však radostně! Já přináším ti smír! Jak oči tvoje hned se zjasňují! Nuž ano, ano, přináším ti smír!“ A Renald mlčky za ruku jej jal a tisk’ ji k srdci. Pak se ozval tak: „Ó, rci mi ještě jednou, bratře můj, to sladké slovo! Karel že chce smír? Už déle tedy nepoteče krev a uschnou slzy? Vezmi, Bože můj, za tuto zprávu třeba život můj, jen dej, by byla jistá, neklamná!“ Král Ijón cítil v srdci bodnutí a jal se opět rychle mluviti: 289 „Je neklamná, je jistá zpráva má. Vždyť sám jsem s císařem vše vyjednal. Slyš tedy, jak se všecko díti má, by k šťastným koncům pře se chýlila, jež dlouho tak už hubí Francii. Víš, Karel táborem že rozložen jest nedaleko města. Nesmírný je jeho voj a hrůza z něho jde, on zkrušit chtěl nás, zničit, rozdupat, a jako orel letěl z Paříže a jako bouř a chmura přikvačil před moje město, které třáslo se. Já lekl se té moci nesmírné a sbíral vojsko své a hotovil se k zoufalému boji. Přiznám se, že smrt jsem čekal, zmar – ne vítězství. Tu zachránil mě Bůh a tebe též. Měl Karel sen, měl velké vidění. Když v noci stál před stanem vysokým, nad kterým zlatá hoří orlice jak vlasatice války věštící, tu náhle v jasu bílém jako sníh se svatý Jakub zjevil apoštol mu žasnoucímu, a ten pravil mu: ,Meč nepozvedni proti křesťanům! Krev neprolívej, která bratrská. Zem hispanská pod jarmem pohanů co nevolnice úpí, k nebesům vzlyk její bídy zní. Já miluji nad jiné onen kraj. Tam potáhni, tam z pochvy trhej meč, tam rekem buď!‘ A zmizel hvězdný obraz, svatý stín. Tu císař ke mně poslal poselství a vzkázal tak: ,Jeď s Bohem v Montalbán, mým prostředníkem buď. Nuž, přijel jsem. Co, Renalde můj, na to odpovíš?“ „Že Boha chválím,“ Renald prostě řek’, „že Karlu děkuji a tobě též. Co činit mám, bych smíru hodným byl? V tvé ruce s důvěrou vše odevzdám, neb jako bratr jsi mi pokrevný.“ Šleh’ tváří Ijónovou ruměnec a sklopil zrak, však rychle mluvil dál: „Ví Karel dobře, kolik trpkosti 290 boj dlouhý v srdcích vás všech způsobil a nesnadno že bude smířit se jak ruky obratem, a proto hned můj návrh schválil, který takto zněl: Ať budí nejdříve se důvěra v srdcích bohatýrů obou stran, pak ať je sblíží píseň, hudba, zpěv; až rozjařeni všichni sbratří se, pak bude snadné klásti podmínky, neb co by příkré zdáti mohlo se jen chladné mysli, málo bude jim, když teplá láska v srdci promluví, a víc než požádáno poskytnou. Pak velkodušně můžeš mírniti svůj nárok původní a sklidíš tak jen větší vděčnosti a lásky žeň. Tak pravil jsem, a Karel souhlasil. Slyš tedy Renalde, co zamýšlím. Pláň valkolórskou znáš. Jest zahrada to pravá, plná květů, stromoví, a věčně nad ní nebe jasní se a ve vodách se shlíží čistých tam háj mnohý, hlučný ptáků klokotem. Na louce jako smaragd zelené a skalami kol kolem vroubené loď jako katedrály sloupovím, sjezd pěvců z různých krajů svolal jsem, a za pět dní se sjedou k zápasu, ne zbraněmi, však vzletem písní svých, a zlatý věnec bude odměnou, jej nejkrásnější paní položí pak na skráň slavenému vítězi. Sám Karel přijede a Roland též a sbratřený mu plavý Olivier a všickni beze zbraně. Přijeď též ty a tví bratři, Malgis též, tvůj druh. O, vidím už, jak zpěvem zjařeni si v náruč klesáte, vy rekové, jak smíru dáváte si polibek, a Karel dojmut jak vám žehná všem; den nejkrasší tak vzchází Francii! Nuž, za pět dní se dostav k slavnosti.“ Tak končil Ijón král a dojat byl až k slzám Renald, ruku tiskl mu a zvolal: „Přijedu i bratři mí 291 a s námi Malgis, Bůh ti odplatiž, o sladký bratře drahé ženy mé, za vše a vše, co pro mne učinil’s!“ A objal jej a Ijón strašně zbled’, když Renaldovu viděl důvěru, a bez prodlení z hradu ujížděl, jak by se bál, že spadne škraboška mu s licoměrné tváře. Renald však se chystal odjet v nastrojenou past. – Den přišel odjezdu a na koně už bratři sedat měli na bílé a stáli v síni v pláštích z purpuru, když Ijonetta vešla ubledlá a chotě svého jala za ruku a třesoucím se hlasem pravila: „Můj Renalde, můj víc než živote, můj milený, ty otče synů mých, slyš prosbu mou, ach, nejeď k slavnosti! Mně trpce tak a těžko vyslovit, co v srdci bodá mě jak ostrý trn – však mlčet nelze! Ó můj Renalde, ó Aláre, Gišáre, Ryšáre, já svému bratru nedůvěřuji, on kuje zradu! Odpusť mi to Bůh, když křivdím mu!“ Tu Renald kabonil své jasné čelo, zraky ztemnily se chmurně mu, a ženě vyčítal: „Jak podezřívat můžeš bratra tak? Jest mužem, králem, bohatýrem jest! Lhát jak by mohl, nízce podvádět? A koho? Chotě vlastní sestry své! Ó, styď se, Ijonetto! Láska tvá tě na bezcestí vedla.“ Propukla v pláč Ijonetta a pak pravila: „Ty’s pravdivý jak Kristus, pán nás všech, jejž zradil proto Jidáš bídný přec, a pravdiv sám, v lež věřit neumíš. Já bratra svého milovala vždy a ctila jej, však vím, že slabý jest, 292 a slabost každou podlost dopouští, všech zločinů je matkou nevolky. Co mezi císařem a Ijónem se stalo, nevím, to však jistě vím, že Ijón lhal! Já blednout viděla tvář jeho, polívat se ruměncem, když na tu slavnost horlivě tě zval, já viděla, jak odvracoval zrak, když oči tvoje, plny důvěry, hled jeho hledaly! Ó, nerci mi, že hanbou moje nedůvěra jest! Ne o sebe, o tebe třesu se! A slova bratrova když mámila tě, přímého jak prudké střely let, já tvého syna v klíně držela, – proč mimoděk tu dítě vinula jsem k svému srdci v náhlém leknutí, k svým prsům zdmutým chmurným tušením? Bůh sílu dal vám mužům, slabým nám dal za to prozíravé vnuknutí! Můj Renalde! Aláre! Gišáre, a Ryšáre, vy všickni slyšte mne! Zbraň skryjte pod plášť! Plane purpurem, však též se horkou bude krví rdít, než slunce zajde! To vám zvěstuju!“ A vrhla se na srdce Renaldu. Ten tisk’ ji k sobě a pak řekl jí: „Jak laňka leká se, když padá list, tak láska matky všeho děsí se, smrt, zdá se jí, že číhá v koutech všech, a proto bez příčiny schvátí ji strach každou chvíli. Lásky hodna je ta slabost krásná, jež mě dojímá. Však klidna buď, ty lani bázlivá, mé rámě silné chrání děti tvé! Ty chvěj se pro ně, nad nimi však bdím a Bůh je s námi!... Nyní na koně!“ Tu Ijonetta klidna zdála se a řekla pouze: „Osudů jsi mých, jak vlastních, pánem. Tedy s Bohem jeď. Však přání malé přece splníš mi?“ A velkou z bílých růží kytici mu přinesla a takto pravila: „Ty jedeš beze zbraně. V ruce měj 293 ty tedy vonné květy. Slib mi teď, že věrně podržíš je, z rukou svých že nedáš je, a přivez mi je zpět, když vše se skončí v míru. Dejž to Bůh! Však slib mi též, že kdyby nebezpeč ti hrozila, že moji kytici v dvé roztrhneš, mé jméno volaje. Proč tak si přeju – na to netaž se. Já ti to povím, až se navrátíš.“ A s úsměvem to Renald přislíbil. Na prahu síně ale Malgis stál a ten teď pravil: „Slyš mne, Renalde. Smír blízký jest, však není ujednán, a proto zavřen hrad tvůj zůstane, kde věrní tvoji jsou, kde děti své a ženu zanecháš. Kdo velí zde? Ó, Renalde, na to jsi zapomněl! Nuž, v klidu jeď, mne ale nech zde bdít, hrad střežím tvůj a Bajára nám nech, mně a svým dětem, přítelem nám jest, a méně budem tesknit po tobě, když bude Bajár s námi. Souhlasíš?“ „Vždyť musím,“ pravil Renald, „zdál bych se přec tvrdošijným jinak, odepřev už ženě před tím, oč mě žádala.“ A tak se tedy v smíchu rozešli, a z hradu letěli jak boží blesk ti plaví, jasnozrací rekové v těch pláštích z purpuru a v ruce měl z nich každý místo zbraně kytici. – Tu z bílých růží, Ijonettin dar, teď Renald líbal, vzpomínaje si na vlahé její oči, chvějný hlas a lásku její něžně mateřskou, a zvon když nyní nad ním hlaholil, jímž slavnostně na hradě zvonili, by ještě pozdrav za ním vyslali na cestu k smíru, tu zved’ Renald zrak tam vzhůru k tomu nebi letnímu, jež nad ním v jasu plálo bez oblak, a šeptal tiše: „Krásný je tvůj svět, ty králi ráje, králi lásky ty, a nejsladší tvůj dar je svatý mír! 294 Ten údělem mým bude konečně! A nový život tak mi vychází!“ Tak Renald šeptal jeda zkáze vstříc. – Den jasný byl a trávy voněly a podél cest květ, všudy bíle hloh a ptáci zpívali a do zpěvu se bratři dali též, pěl s Alárem o závod Gišár, přizvukoval jim svým sladkým hlasem Ryšár, z prsou pak jak slavné zvuky varhan Renaldu zpěv stoupal velebně a kraloval nad hlasy ostatních, jak dubu šum nad šelestěním bělokorých bříz. Háj bratrům nyní kýval v ústrety a první Renald vjel v ten libý stín a zabrán v zpěv svůj nepozoroval, že bratří jeho za ním umlkli, tak náhle, jak když struna přerve se – to umlknutí mělo příčinu, neb sotva překročili háje lem, když za kmenem za každým zjevil se muž ozbrojený; věru zdálo se, že náhle rostli lidé ze země, háj ozbrojenci celý hemžil se a v okamžiku, jako přízraky, se vrhali ti němí vojíni na netušící, klidné jezdce tři a trhali je s koňů: zpívaje jel Renald dál, a Ryšár zběsile, tou zradou hnusnou dohnán v zuřivost, vzkřik, rouhavě: „O běda, běda nám! Jsme zrazeni! A v zmar kdo vedl nás? Hle, Renald sám! On zpívá, jede dál! My jati jsme a on je svoboden! Je Jidášem! Je Renald Jidášem!“ A bratři jeho po něm volali: „To nejtěžší je rána, Renald sám že vydal nás! Co proti tomu smrt?“ A ohlédl se Renald, v úžasu, co stalo se, teď viděl, slyšel též, co bratři jeho rodní volali, a úsměv bolestný, bolestný tak, že bratrům jeho srdce rozrýval, měl na rtech zbledlých, s koně svého slez’ 295 a v prostřed skočil davu nepřátel a pravil bratrům: „Žel, že podobná se v duši vaší zrodit myšlénka kdy mohla na mžik jen!“ A zakryl tvář si pláštěm svým, a bratři vrhali se na zem v pláči, k nohám Renaldu a prosili jej: „Promiň, promiň nám! Hřích smrtelný jsme věru spáchali!“ A Renald na své srdce tahal je, na bohatýrské, silné, něžné však a líbali se takto vespolek. Tu hlas se ozval hrubý, který děl: Nuž, rozlučte se. Zajisté že smrt vás čeká potupná, vy buřiči!“ Tu Renald vzhléd’ a řekl: „Koupit však vám bude naše, věřte, životy, a lacině je, Bůh ví, nedáme!“ A hleděl kolem.Vojskem hemžil se háj jako mraveniště. Usmál se tu Renald hrdě: „Zjevno,“ pravil jim, „že lovit chcete ušlechtilou zvěř, a množství vaše pro nás velkou ctí.“ Muž postavil se před něj vysoký a pozved’ hledí přilby, poznal jej tak Renald hned, a byl to Moriljón, druh jeho někdy, pravil Renaldu: „Je marné brániti se, vzdejte se! Jste beze zbraně, nuže konečně se dostane vám, co vám po právu.“ Řek’ na to Renald: „Kdyby po právu se bylo dělo nám, tož nebyl bych, věř, Moriljóne, nikdy bouřil se. Meč tasil jsem, když práv jsem nedosáh’.“ Tu s posměchem mu řekl Moriljón: „Chceš naklonit mě sobě řečí svou? To marné je. Já přišel zatknout tě. O práva svá se můžeš s katem přít, jenž povede tě k smrti potupné.“ Tu rozzuřil se Renald, volaje: „Mne nikdo potupiti nemůže, 296 neb nečinil jsem nikdy nejmenší, zač bych se rdíti musil. Ty se styď, neb zrádně napadáš mne! Nejsi muž! Ty urážku mi drze metáš v tvář, mě vida beze zbraně! Zde tvůj trest!“ A zdvihl kámen velký, silou vší jím nepříteli v hlavu udeřil. Zvuk kovu zahřměl lesem, přílbice se v trávě válela a skolen kles’ bez hlesu Moriljón, pak z hloubi vzdych’ a nehnul sebou víc. A povstal řev a hrnuli se nyní se všech stran na děti Ajmonovy, zasáh’ meč teď z davu hrotem onu kytici, již bílou z růží, svému manželi dnes ráno Ijonetta podala, byl Renald pustil ji a zapomněl, však opět zdvih’ ji, aby uchránil ty květy od dupotu nepřátel a třímal ji jak beze skvrny štít. Hrot meče když ji ve dví rozpoltil, tu jásal Renald, neboť uviděl, že ostrá dýka v růžích kryla se, a v radosti své zvolal. „Ženo má, ty, věru, strážným byla’s andělem! Teď nepodlehnem’ jako lovcům vlk!“ A vnořil dýku bleskem po jílec v hruď nepřítele, jenž mu nejblíž stál a raněnému vyrval hbitě meč a dýku svou dal rychle Aláru, jenž po příkladu jeho dobyl meč, a dýku Gišár měl a Ryšár pak a způsobem tím každý z bratrů tak se ozbrojil, a opírali se teď o stromy (tak záda kryli svá) a jako lvi se v seči bránili. Moc útočníků byla přílišná a Gišár padl v jejich zajetí, když, znaven na okamžik, utíral si pot a krev, a divý jásot zněl teď hájem šumícím. Žal nesmírný se zmocnil bratrů, v zoufalosti své se vrhl Renald v nejhustší ten dav, kde Gišár stenal. Divy chrabrosti 297 teď bratři konali, až bledý strach vjel v nepřátelské šiky přečetné. Vnik’ Ryšár sléz k samému Gišáru a v pravo, v levo skolil soky své a vyrval bratra posléz z rukou jim, sám ale kles’, neb rána hluboká mu zela v boku, krev se řinula jak zdroj mu z těla, marně zdržoval ji rozedraným z nachu pláštěm svým, však volal: „Prchej, prchej, Gišáre!“ A Gišár vzal jej rychle na plece, meč jeho zved’ a cestu klestil si, jak temným si ji mrakem ryje blesk, a dosáh’ bratrů svých a pravil jim: „Hřbet skalný vidím strmět stromovím: tam spěchejme, to naše bude tvrz!“ A Renald s Alárem se stavěli těm v cestu, kteří jinak Gišára by snadně byli, věru, skolili, neb s břemenem svým bez ochrany byl. A Bůh byl s nimi, paty dosáhli té příkré skály dřív než nepřítel, a šplhali se vzhůru vlekouce za sebou v pláštích z nachu Ryšára. Pak uložili měkce na mech jej, a polonazi, v rouších visících jim v cárech s těl, a krví zbroceni i svou i cizí, stáli v úpalu a v znoji slunce jako v poušti lvi, a těla jejich rysem olbřímým se temně lišila od oblohy, v jas jejíž čněla. Velký šel z nich strach a chmurnou hrůzou byli vrahům svým. Ti na úpati stáli ztrnulí, a bratři čekajíce jistou smrt se drželi za ruce, za věrné a truchlé žalmy umírajících jim slavně, zbožně se rtů plynuly a nesly modrým vzduchem nad hájem se šumícím a smutně zmíraly ve stromů vrcholcích. A pod skalou se útočníci znova řadili a chystali se k boji slednímu. Zpěv bratrů umlk’, ticho nastalo nyní k útoku hnal nepřítel, 298 v tom ozval hrom se, až se třásl háj: to ohromné valili balvany na nepřátely Renald s Alárem, jež Gišár k rukám jejich hbitě vlek’, a vřava na to byla nesmírná, neb rozkrušeni dole zmírali, kdož za jisté už měli vítězství, a v divém spěchu všecko prchalo na tři sta kroků. Bratři jásali v znovu naděj’ v srdcích kmitla jim. – Prach rozstoupil se v slunce bleskotu a na černém se oři objevil teď Ožier ve zbroji zlacené a jako střela cválal k útesu a u paty se jeho zastavil a hleděl vzhůru, mračný jako bouř, na Ajmonovy syny hrdinské, již stáli vzpřímeni a stírali si krev, jim hojně tryskající z ran, a mlčel Ožier, však ozval se tak Renald, mluvě s trpkým posměchem: „V té, Ožiere, smečce lačných psů bych nebyl věřil, že se octneš ty! Ty vyšel’s tedy taky se zrádci a brousil’s zbraň na muže bezelstné, a ruce mnul jsi’s při té myšlénce: „Jich bude čtyř jen, nás pak na tisíc!“ To tedy je ten velký hrdina, o jehož slávě písně pějou nám! Nuž přišel’s vykonat svůj největší čin v tento háj? Ó škoda, že tvůj druh, tvůj Gvendolín tě dneska nevidí! Tu zardění mu ušetřila smrt! Nuž, stoupej vzhůru! Já ti nebráním! Pojď, abych plv ti v nestoudnou tvou tvář! Pak teprv dám se s tebou, s dravcem, v boj!“ Tou urážkou se svíjel Ožier jak v hrozné trýzni rány palčivé a zařval jako rozdrážděný lev, do rtů se hryzl však a pomlčel a prsa jeho mocně dmula se, jak by se dusil, posléz ztišil se a v odpověď tak zvolal Renaldu: „Bůh odpustiž ti dnešní tvoji zášť! 299 Jsi zoufalý a je mi tebe žal. Já nevěděl o zradě proklaté, již Ijón kul, na spásu přísahám to duše své! Ty víš, ó Renalde, že sketou nejsem. Ty to nevěříš, ač ústa tvoje vyslovila to. Nuž, když jsem slyšel o tom boji zde, tu Karlu pravil jsem: ,Toť hanebné, že tací reci jako bratři ti jak zajci psy by měli uštvat se! Nuž, je-li souzen dnes jim černý den, ať rukou padnou tedy rekovskou. Jdu, odženu ten zrádců bídný dav a sám Renalda vyzvu na souboj. Buď skolím jej, neb padnu v boji tom.‘ A řekl Karel: ,Ožiere, jdi!‘ Zde tedy jsem, a ty mě urážíš.“ Tu zvolal Renald: „Pane, odpusť mi! Má nenávist se z lásky zrodila. Ty vždy jsi velikosti byl mi vzor a proto bolelo mě, když jsi se mi malým náhle zdál a podlým tak. Jak v taký omyl moh’ jsem zblouditi? Však ode mne tři kroky bratr můj, můj Ryšár umírá. Tou bolestí jsem tedy zšílel, vidíš, na prosto. Pojď vzhůru ke mně, velký hrdino, a jsem-li posud hoden této cti, v boj se mnou utkej se. Kéž skončen tak můj život neblahý.“ To Renald děl a Ožier slezl s oře beze slov a kráčel vzhůru. Poklonili se pak bohatýři sobě na vzájem a meče pozvedli. Tu zahlídl rek Ožier, že s čela lila krev se Renaldovi v oči, roztrhl plášť hedbávný svůj, podal soku půl a řekl tiše: „Ránu zavaž svou a oči utři své,“ a sklopil zrak. Dík,“ pravil Renald, rychle poslechl, a znova pozvedali meče pak. A počal boj, a cítil Ožier, 300 jak znaven Renald a jak slabé jsou ty jindy zhoubné jeho údery, a slabě tedy také bránil se, a ani jeden útok nečinil a couval stále jako znaven sám, a pojednou se zastavil a řek’: „Hle, co ten prach tam v plán znamená?“ A v tom už Renald slyšel řehtání a poznal, Bajárův že byl to hlas a vzkřikl radostně, a v údolí za hájem spatřil nyní Malgise, jenž na Bajáru seděl, mocný voj mu obrněných mužů sledoval a Gišár s Alárem a s Renaldem teď v radostné propukli jásání a Renald pustil meč a zapomněl, že v tváři stál mu velký bohatýr a že je v boji s ním. Však Ožier tak pravil mu: „My jindy setkáme se opět, Renalde, a uvidíš, že nejsem sketa, i když v útěk dám se nyní před přesilou přátel tvých!“ A stoupal rychle se skal, Renald však to dobře viděl, že jej v rukou měl rek Ožier a že mu děkoval svůj zachráněný život. V šerý háj tak tedy za ním volal dojatý: „Tvůj dnešní útěk, reku bez bázně, v tvém věnci slávy zlatým listem jest, žádné nezískal jsi vítězství nad toto větší! Sebe překonal’s! Mou urážku jsi láskou splatil mi! Věz, v ráji někdy budou andělé tvou chválu za to zpívat, hrdino, v tom ráji, kde už bojů nebude, v tom ráji, jehož král náš Spasitel!“ Tak volal v šerý háj, a blíž a blíž se Bajár hnal a za ním přátelé, a ti, již vyšli bratry lapiti jak v sítě zvěř, teď náhle zmizeli a prchali v divokém útěku. A v náruč Malgisovi Renald kles’ a líbal Bajára a s pláčem pak ved’ Malgise, kde Ryšár umíral, však Malgis pravil: „Ryšár bude živ!“ 301 A hledal byliny a rozmlel je a položil na ránu, zavřela se ihned jako božím zázrakem a Ryšár klesl v tichý, klidný sen. A položili na Bajára jej a za nedlouho všichni zdvihli se a vraceli se rychle v Montalbán. – Jel Malgis v čele celé výpravy a Bajár s posud spícím Ryšárem, na jehož hřbet byl dobře připevněn, byl v středu voje, zadní tvořil stráž však Renald s Alárem a Gišárem. A hlubokou se brali cestou teď a ve večerním vzduchu Montalbán už kynul jim ne příliš z daleka a v skalách nevelkého průsmyku čněl k nebi starý, vytesaný kříž, kol něhož kvetla planých růží houšť, a řekl Renald nyní bratrům svým: „Voj prošel šťasten náš a u hradu už bude za chvíli a v jistotě se Ryšár octne. Nuže, slezme zde a pod tím křížem pomodleme se, dík vzdejme Bohu, že nás zachránil.“ A seskočili s koňů, zachrastil keř planých růží však, a bledý muž se zjevil náhle, ljón byl to král, a Alár vzkřik, a Gišár tasil meč a zvolal: „Bídná zmije, zemřeš teď a duše tvoje peklu propadne!“ Však Ijón nedbal, před Renaldem klek a kolena mu objal volaje: „Já přišel pro svůj trest a žádám smrt! Vždyť vidíte, že nemám ani zbraň a v moc že vaši sám se vydávám. Než usmrtíte, urážejte mě! Však krvavějších není urážek než těch, jež sám jsem sobě met’ už v tvář. Jsem bídný, podlý nad vše myšlení. Smrt bude spásou mou, však, Renalde, přec dříve, než mě v hněvu usmrtíš, ó řekni mi, že hřích mi odpouštíš pro kajicnost mou. Ó můj Renalde, 302 ty srdce máš tak prosté, věrné tak a tedy lež a slabost nechápeš. Jest slabost kořen ohavností všech a více hříchů spáchala než zášť, neb velkodušné může záští být, však sketská slabost vždy jen mrzká jest, ta sestra strachu, matka podlosti. Můj Renalde, hle, překonal jsem ji, ó zab mě, zab! Však dříve promiň mi!“ Stál Renald něm, však Alár horlil tak: „Lež sídlo v srdci toho krále má, ne, bratře můj, ty nesmíš věřit mu! Kdo ví, jaká se kryje podlá lest za touto kajicnosti líčenou? Nuž, nebuď slabým, mámit nedej se. Hned usmrťme tu zmiji proradnou.“ Však Renald ruku králi podával a z prachu zdvihal jej a snivá zář mu plála v zracích. Pravil: „Ijóne, z tvé ruky blaho svoje nejsladší jsem někdy přijal, ruku sestry tvé. Jak mohu krví tvojí potřísněn před matku stoupit drahých synů svých? Ty zbloudil’s, ale ty se vracíš mně, nuž, buď mi vítán, bratře ženy mé.“ A Ijón hlavu sklonil hluboce a promluviti pláčem nemohl a zdálo se, že mdloba schvátí jej a Renald vzít jej musil v náručí, by k zemi nekles’, a tak drže jej, svým řekl bratrům: „Vzpomínejte si, při památce vás matky zaklínám, na onen den, když psanci přišli jsme v dům krále Ijóna. On přijal nás, a útočiště dal nám, Montalbán. Nuž, na to vzpomínejte, ostatní však zapomínejte. Tak ráje král i naše hříchy někdy přehlédniž, až soudit všechny bude lidi nás.“ Tu Alár podal králi ruku též a po něm Gišár, Renald ale řek’: „Nuž, jeďte tedy s Bohem v Montalbán 303 a Ijonettě hosta přiveďtepřiveďte. Mne ale nechte zde, až pod křížem svou vykonal jsem vroucí pobožnost, neb srdce moje po kraj plno jest a po útěše prahnu, kanoucí jak svatý déšť nám v duši z modlitby.“ Jel tedy Alár, Gišár s Ijónem a Renald zůstal sám a objal kříž a duše jeho plna paprsků svá rozkládala křídla, povznésti se k Bohu chtěla, stržena však zpět zas byla náhle k zemi, ozvalo hrom jako dálný kopyt dunění se z nenadání, v šeru večerním se rekovná zjevila postava a Renald uzřel nyní před sebou na koni plavém jako žita klas, když uzrál pro žně, muže mladého ve zbroji ze stříbra a v tunice jak padlý sníh. A hvězda večerní se právě prosypala na nebi a nad temenem juna démantně svit rozlévala svůj, a hvězdy dvě jí podobné pod čelem kmitaly se jinochu, a ty teď upíral na Renalda a jal se mluvit tak: „Já neznám tě, však tuším přec, kdo jsi. Rek žádný jiný také vzezření jak tvoje ani míti nemůže! Z tvých očí duše svítá veliká a plna dobroty. Na tváři tvé je utrpení stopa, dumání, a bohatýr jsi celý zjevem svým a cos, co určit ani neumím, mi praví, že jsi velkým člověkem. Ty’s Renald z Montalbánu! Uhod’ jsem? Syn Ajmonův jsi, mnoho zkoušený!“ Kýv’ Renald hlavou a tak promluvil: „Jak ty jsi uhod’, uhodnu též já. Tvůj jarý zjev, tvá krása jinošská, tvých údů síla, modrých zraků vzlet a také cos, co určit neumím, mi praví, slavený že Roland jsi!“ 304 „Ty uhodl’s,“ řek’, Roland. „Hledám tě. Vstaň, Renalde, od kříže, poslyš mne.“ „Já naslouchám,“ řek’ Renald, „ale proč bych proto kříže pustiti měl peň? Mně tak jest sladce držeti se ho, jak Spasiteli na něm viseti kdys bylo trpko. Nuže, krátce mluv.“ „Co říci mám ti,“ Roland odvětil, „to nesrovná se s křížem svatým snad.“ „Cokoli řekneš,“ na to Renald děl, „tak odpovím ti, že se srovná to s tím svatým naší spásy znamením.“ Tu zachmuřil se Roland a pak děl: „Že nepřátely jsme, ty zapomněl’s.“ „Já vzpomněl,“ řekl Renald, „zákona, jenž vespolnou nám lásku ukládá.“ A sklopil Roland zrak a zmaten děl: „Já Karla jako otce miluju.“ „Toť tvoje sladká jesti povinnost,“ řek’ Renald. „Teď však mluv, proč hledal’s mě.“ Za krátkou chvíli Roland pravil tak: „Král Ijón zrádcem jest, to dobře víš. Chtěl tebe lapit, Karlu vydati. Jest pravda, že jej císař požádal, by tebe vydal. Právo k tomu má, neb stojíš v zpouře proti koruně. Však Karel nevěděl, jak hanebné král Ijón proti tobě pikle kul. V prach mrzký takto Karlův majestát král Ijón strh’. On cítil vinu svou a v strachu pod tvou střechu nyní prch’. Ty chceš jej ztrestat? Já však pravím ti, nám vydej zrádce! Pomsta naše je, před soud svůj Karel sketu požene.“ Tak řekl Roland, Renald odvětil: „Král Ijón vinen proti vám i mně. 305 Však dobře děl’s: on ke mně utek’ se. Ty dáváš nyní, abych vydal jej. Já odpovídám pouze otázkou: Ty vydal bys jej, kdyby v důvěře se k tobě uchýlil co kajicník?“ Vzplál Roland ruměncem a šeptal: „Ne!“ „Nuž,“ řekl Renald, „z jaké příčiny je úsudek tvůj o mně křivý tak? Proč níž mne sama sebe pokládáš?“ „To nečiním!“ vzkřik’ Roland horlivě. „Já před tebou se kořím, žel však, žel, že rozejít se v míru nemůžem’! Ty krále Ijóna mi nevydáš, já chápu to, však vyzývám tě v boj, neb tak mi moje káže povinnost. Je trpká jako smrt. Však, reku, vstaň, meč uchop svůj a sedni na koně!“ A Renald pravil, drže kříže se: „Ty, bohatýre, víš, že neznám strach, že před nikým na světě neprchám, ni před tebou, ač rekem největším jsi na zemi, a proto mluviti tak přímo s tebou mohu, Rolande. Ó vyslyš mne! Buď míru andělem! Ty vidíš, pod křížem že klečím zde, však před tebou bych klekl, reku, též, neb miluju tě láskou bratrskou. Hleď, ruce svoje k tobě povznáším: Ó smiř mě s Karlem! Krev ať neteče už déle v tomto boji bezbožném! Krom hanby všemu podrobit se chci. Ó smiř mě s Karlem! Manem budu tvým, a dám ti Montalbán i Bajára co znamení své velké vděčnosti! Nač koně pak mi třeba bude už? Já půjdu z Francie, v poušť někam v dál, a ty jsi hoden mého Bajára a ponese tě v slávu nesmírnou, neb u svatého hrobu pokleknu a za tebe se k Bohu pomodlím tak horlivě, že svaté lásky král 306 mě neoslyší! Žehnat budu ti, neb spásou budeš mou, když ukončíš spor neblahý ten! Žel mi krve jest, jež tekla už, a žel mi bratrů mých!“ Tak zvolal Renald, hvězdou ozářen, jež zlatým okem na něj hleděla z těch výšin bezedných, kam vznášel zrak, a Roland dojat v hloubi duše byl, a slova jediného nenašel, však démantové slzy tekly mu po tvářích, na nichž ležel mládí pel, a kývl Renaldovi; slavný slib v tom ruky přátelském byl pohybu, a mizel plavokšticí juný rek ve mlze večerní, kde kmitala se stříbrná ta jeho lesklá zbroj a sněhobílá jeho tunika jak blýskavice dálná soumrakem. Tak tedy poprvé se setkali ti reci dva, a tak se rozešli v ten tichý večer, aniž mečů svých by byli proti sobě tasili. – VI. VI.
Však slyšet Karel nechtěl o smíru a rozkaz dal, by vojsko hnulo se, byl jist, že rychle skončen bude boj, že slávě jeho bude vrácen lesk, jenž v nekonečném sporu s vasaly byl utrpěl. A lesk ten nutný byl tou dobou víc než jindy, do Španěl když chystal se, neb touha nesmírná jej pudila, by slunnou onu zem vzal pohanům a vrátil věřícím a nejsladším mu bylo nyní snem, by Rolandovi její korunu na junou vložil bohatýrskou skráň. Jak Renaldovi srdce bolelo nad novým zápasem a nad krví, 307 jež zase tedy hojně poteče! Jak toužil po tom, s Karlem setkat se a tváří v tvář mu stát. Snad vnikl by mu v srdce jeho hlas? Však mluviti s ním nechtěl Karel. Vzkázal v odpověď, když o to prosil, Renaldovi tak: „Chci, abys bez podmínky podrobil se vůli mé, co pánu svému man, a proto dřív tě vidět důstojnost mi brání moje, neboť buřič jsi, a s takovým král jednat nemůže, to bylo by, jak bych ti přiznával, že aspoň stínu práva při tobě.“ A Renald pravil: „Práva ne jen stín, ne, celé na mé straně právo je! Jsem mužem volným, ač jsem králův man. Být mužem, to je také majestát, tak velký, zajisté, jak králem být, Bůh stvořil muže, krále lidé jen, a dílo boží větší lidského, A proto brání mně zas důstojnost, bych vstoupil před krále jak jeho rab. Smír hledám, otrokem však nebudu. A neuzná-li král mou důstojnost, pak jeho neuznávám majestát. Jest podmíněna každá povinnost, – když na jedné jen straně býti má, jest otroctvím. Kde právo přestává, tam povinnost jest také u konce.“ To Renald vzkázal tedy císaři, a stará rána znova vřela zas. Blíž táhlo vojsko. Denně v Montalbán se zprávy dostávaly o síle, jež lila se v ty tiché krajiny, jak velké moře, které nízký břeh svým zaplavuje zhoubným přívalem, a Renald když na tváři lidí čet’, tam dole v městě úzkost tajenou, svým milým bratrům pravil jednou tak: „Dnes na výzvědy v lesy pojedu. Mám tušení, že kdesi v samotách se setkám s Karlem. Kdyby náhoda nás svedla náhle, odklizen tím spor by prostě byl, zda brání důstojnost 308 nám na vzájem se sejít tváří v tvář. Ach zjevné jest, že vzkazy poselstva, nás k cíli nedovedou. Je slova zvuk, když bezprostředně z duše vychází a v duši druhou vznikne, čaromoc, však slovo vyřízené, napsané, jest jako plod, jenž pelu nemá víc. A proto celá moje naděje jen v rozhovoru s králem spočívá.“ A Ryšár řekl: „S tebou pojedu. Jsem ještě sláb, však nejsem nemocen. Vzduch lesní uzdraví mě na dobro a přímý slunce teplý paprslek, jenž nezbledl, než pronik’ hradu zeď, mi jako lékem bude kouzelným!“ A jeli tedy Ryšár s Renaldem A Alár zůstal v hradě s Gišárem. – Po celý den se lesy toulali po cestách strmých, trním zarostlých, a mnohé Renald s bratrem Ryšárem tam potkávali tlupy, hrnoucí se k Montalbánu, mnohý tuhý boj jim bylo také podstoupit a v hrad se chtěli vracet velký obloukem, by silným davům tak se vyhnuli. Však v neproniknutelných houštinách tu zabloudili posléz, černá tma je pohltila v příšerný svůj klín a Renald, Ryšár, ba i Bajár sám, už unavením velkým klesali. Tu posléz řídl hvozd, a na nebi, jež konečně nad sebou zahlédli, se slabá záře jakás šířila a vnikala i v lesní mrákavu. Tu řekl Renald: „Sladký bratře můj, to měsíc za pahrbky vychází, nuž, odpočiňme zde a čekejme, až nyní světlo svoje rozlije po širém kraji. Snadno bude nám pak cestu opět domů nalézti, když poznáme, v kterých jsme končinách. Jde na mně jakás těžká dřímota, 309 však vím, že dlouho spáti nebudu. Nuž, pohovme si. Bajár napase se zatím zde a bude posilněn.“ Tak řekl Renald, s koně seskočil a v trávu klesl svěží, vysokou a zdřiml hned, a ležel nehybný jak mrtvý v rakvi. Ryšár ale bděl a zraky upíral na chvějnou zář, jež víc a víc se stále šířila a jasnila, až přísvit stříbrný kraj celý ponenáhlu zahalil, a na to čarosladké pozadí se neurčitě kladly, mátožně tam vrchů dálných velké obrysy, zde blízkých stromů šeré obrazy, a tiché vody místy blýskaly se vedle hustých stínů v soumraku jak snící nivy tajuplný zrak. Les dýchal hlubým šumem. Někdy svist se nočních ptáků ozval, ostrý zvuk, a zapad’ opět v hluché mlčení. Svět byl to divný, cosi vkrádalo se v srdce Ryšáru jak tušení o jiném bytí, cizím člověku touha po tom bytí neznámém se zmocnila ho. Byl to lepší los, ten hmoty němé? Neznala, co bol? A neurčitý jakýs tichý žal nad lidským osudem se ozýval mu v hloubi nitra. V tom však zahlédl od lemu hvozdu, v kterém rozjímal, ve jasné mlze velké postavy, jež koňmo jely a jež zdály se že cestu hledaly, a Ryšár vstal, by bratra zbudil. Však jak sladce spal! zda nebyl hřích to, oloupiti jej o dobrodiní spánku? Vzal svůj meč a plížil, opatrně jako had, se k cizím jezdcům. Měsíc vysoko stál na nebi už, svítil mužům v tvář a Ryšárovi zdálo se, že poznává je. Byli lidé to, jež zajisté byl Malgis vypravil, 310 by Renalda šli hledat do lesů, když nevracel se s bratrem v Montalbán. A Ryšár z trávy vstal a zavolal: „Sem ke mně, věrní moji, zdrav vás Bůh!“ Však omyl svůj v té chvíli poznal už a rychle klesl tedy v trávu zpět a doufal skrýt se v stínu. Pozdě však na spásu myslil svou a jeho zbroj jej zradila, neb v lesku měsíce se třpytila při jeho pohybech a zanedlouho síla olbřímá jej zadržela, hromový pak hlas „stůj!“ zavolal, a Ryšár ztracen byl. Vstal z vlhké trávy. V duši pravil si: „Co nyní činit mám? Jich mnoho jest a pustím-li se s nimi v lítý boj, tu lomoz zbraní bratra probudí, jenž na pomoc mi přijde. Ztraceni jsme zajisté pak oba. Ztracen tak jsem pouze sám. Nuž, budiž. Vítám smrt. Ta záhada, jež ke mně mluvila před chvílí v lese, byla pokynem, že hodina má blízka. Netruchlím, vždyť cítím, naše věc že chýlí se ke koncům zlým. A radost života už prchla mi. Života trpkosti jsem příliš okusil a zůstala mi v duši hořkost, jako odporná chuť tomu v ústech zůstává, jenž pil číš plnou pelyňku a otravy. Kdo ví? Snad bratry svoje spasím též svou smrtí dnes? Snad Karel smíří se, když na jednom z nás pomstu vykonal?“ Tak rozjímal a vzhlédl muži v tvář, jenž proti němu stál, a ten mu děl: „Ty’s jeden z Ajmonových synů? Mluv! Ty podobáš se, věru, Renaldu, jejž nedávno jsem viděl. Roland jsem.“ A Ryšár třásl se, by hromový ten hlas nezbudil bratra Renalda a řekl téměř šeptem: „Uhod’ jsi. Své jméno zapírati nebudu. Jest Ajmon otec můj. Já Ryšár jsem. 311 Jsem chor a sláb. Jsem sotva vyhojen z ran smrtelných. Jest boj mi nemožným. V tvé ruce dal mě Bůh. Nuž, k potupné mě smrti veď. Dík Karlův bude tvůj.“ A zasmušile hleděl Rolandu v zrak sokolí, však rek mu odvětil: „Ne císařův, však můj jsi zajatý. Zde ruka má. Co mluvíš, Ryšáre, o potupě? Kdo tebe tupit smí, když já tě chráním? Běda, kdo by chtěl se tobě, reku, blížit bez úcty!“ A Ryšár pravil: „Věřím, Rolande, jak v Boha, v tvoje pravé rytířství. Nuž, pojď a veď mě, kudy libo ti. A mlčky oba reci kráčeli tou svatoslavnou nocí měsíční, a přišli brzy v tábor veliký za vrchem, jenž ho zrakům plně kryl z té strany, kde byl hustý onen les, v němž Renald posud spal. Hned šířila se bleskem zvěst, že zajat Rolandem syn Ajmonův, a tábor bouřil se tou zprávou velikou, jásot k nebi zněl a Karel pozved’ hlavu v stanu svém od polštáře, kde dřímal, udiven vzhléd’ k Rolandu, jenž k loži přistoupil, sen střásaje pak, císař tázal se: „Co znamená ten povyk? Blíží se snad nepřítel?“ A Roland odvětil: „Je v táboře už jeden z nepřátel. Já přivedl ti, pane, Ryšára. Mým zajatým jest. Vzdal se bez boje. Je chor a sláb, a proto rozkaz dej, by měkké lůžko pro něj ustlali. Jsem znaven též, a proto lehnu spát.“ A tiše odcházel, byl Karel něm, tak překvapila velká jej ta zvěst, však brzy nabyl slova. Zajásal: „Bůh vyslyšel mou prosbu horoucí! Mé pokoření konci blíží se! Zas klidně budu spát, sen plašiti mi nadál nebude už vědomí 312 to trpké, čtyři čela přesmělá že ve vzdoru, jak štíty tvrdých skal, mé blesky vyzývají bez trestu a posměch z moci mé že tropí si!“ Tak zvolal císař, koltra zvedla se a vešel Ném a vešel Ožier a reků dav a vedli Ryšára a císař, zhlédnuv jej, se zachmuřil a hrozný jeho planoucí byl zrak. Však Ryšár klidně stál, hled nesklopil a hlavu nesklonil. Tu obrátil se císař k věrným svým a takto děl: „Hned odveďte a svažte buřiče! On propad’ smrti, smrti bezectné, a proto nechci na něj pohlédnout. Hned z rána zemře. Pouta dejte mu.“ Něm Ryšár byl, však v srdci pravil si: „Co na tom, má že přišla hodina? Můj bratr Renald přec je zachráněn.“ Pak řekl nahlas Ožierovi: „Vy slyšeli jste? Proč tak nehybně zde stojíte, jak byste váhali? Nuž, veďte mě. Mám ráno zemříti a teď snad ještě půlnoc nepřišla. Mně spát se chce. Je dlouho do rána. Mne pouta vaše tížit nebudou. Mé svědomí jest čisté. Bez bázně vstříc hledím smrti.“ Na to odvedli jej beze slova, klesl na lůžko a usnul tiše, k smrti znaven jsa. – Když slunce ráno v nachu vstávalo, sto polnic chladným vzduchem zahřmělo a celý tábor v zbraních leskl se a jméno Ryšárovo letělo co heslo k pozlaceným oblakům a kletby žáští s ním se ozvaly, neb nenáviděl celý Karlův voj ty Ajmonovy děti přesmělé pro dlouhé boje, které po leta mu konat bylo k vůli buřičům. 313 Sám Karel vyšel nyní ze stanu, plášť zlatý kolem něho v slunci plál a koruna na hlavě hořela mu démantně, jak skuta z lesklých hvězd. Na tváři jeho krutý úsměv byl, když přivedli mu Ryšára, a řek’: „Teď posléz hlavu skloníš, odvážný, před velebou té svaté koruny, jíž rouhal jsi se dlouho hříšně tak! A proto smrtí zemřeš nečestnou. Ne mečem zhyneš, ale provazem.“ A řekl Ryšár: „Vidím, králi, kříž na koruně tvé, před ním kořím se. Tvá slova ale, věru, v odporu jsou se svatým tím spásy znamením. Msta mluví z tebe, která Bohu jen, ne lidem patří. Život můj si vem, ten patří ti, na čest mou nesahej. Kaž, aby meč mi dali, postav mě pak tři sta třeba mužům tváří v tvář, bych pod ranami jejich jako brav na jatkách padl, s mečem v rukou však a v boji čestném.“ Císař zasmál se zlým smíchem hlasitým, pak odvětil: „Kat odpraví tě, neb jsi zločinec.“ „V tvých očích jen,“ řek’ Ryšár, vzpřímiv se „však před Bohem jsem práv a před sebou, a soud můj Bůh a moje svědomí – ti když mě nekárají, směji se! Nuž, jednej tak, jak záští tvoje chce, a odevzdej mě rukám katovým, však zhanobit mě přece nemůžeš, a bude-li o hanbě mluvit se, s tvým jenom bude jménem spojena, neb jednal jsi – ne jako pravý muž.“ Hryz’ král se do rtů, hněvem všecek vzplál a pozved’ ruku, jak by udeřit chtěl Ryšára, však neučinil tak a řekl pouze hlasem chvějícím se vnitřní bouří: „Zhyneš, při sám Bůh, jak pravil jsem ti, rukou katovou!“ 314 A odvracel se. Paladýnové tu právě přicházeli. Z daleka již volal Roland, v čele spěchaje jim, netrpěliv: „Co to znamená? Můj zajatý má ruce spoutané, jak zločinec? Kdo osmělil se tak mě potupit a reka Ryšára?“ Však císař na něj přísně pohleděl a zvolal s hněvem: „Chlapče, na úzdě měj jazyk svůj! Je Ryšár zločinec a buřič nectný, proto zahyne jak zločinec, a hned, tam na vrchu kde suchý trčí strom, tam pověsí jej kat’ by celý tábor viděl to, a širý kraj a slunce, nebesa! Já přísahal tak. Obávám se však, by lstí nějakou neunikl mi, neb známo jest, že Malgis, kouzelník, to Ajmonovo chrání plemeno, jež tolik běd na říš mou přivedlo. Chci tedy, moji paladýnové, by někdo z vás, jenž dík můj zasloužit si zvláště chce, se vydal s Ryšárem až k popravišti, kde by nad ním bděl, by kat své dílo konal nerušen. Já synům Ajmonovým nevěřím a myslím, že se náhle objeví, by bratra svého ještě spasili. Snad Alár přiletí jak divá bouř, snad Gišár chrabrý, nebo Renald sám na Bajáru, pod nímž se třese zem! Kdo z vás tu službu tedy vykoná, již opatrně žádám? Promluvte!“ Tak Karel děl, však všickni mlčeli a zraky klopili a nevole se jevila na tvářích hrdin všech, a Roland lál a zuby zaskřípal a zvolal: „Císaři, nech bojovat mě s Ryšárem! Pro Boha slyš můj hlas!“ Zrak Karlův metal blesky, upíral se udiven, s rostoucí chmurností v tvář paladýnů, kteří mlčeli tak zatvrzele, hněv jej zachvátil 315 a v temno zarděl se. Však potlačil bouř pýchy své. „Mlč!“ velel Rolandu, pak opět obrátil se k ostatním, a oslovil, svůj mírniv hromný hlas, tak Berengára galského, jenž stál mu nejblíže: „Můj drahý příteli, ó Berengáre, galskou držíš zem a Irsko z ruky mé, jsi manem mým, a povinnost tvá sloužiti mi zde ve Francii. Než poslyš! Zrušuju tu povinnost a nikdy přes moře už nebude ti plouti k službě mé, ni tobě ani dětem tvým a zem svou budeš volně držet jako král, to na památku, že jsi sloužil mi dnes v okamžiku, když jak sloupové ti stáli nehybně, již přátely se mými zdáli vždy. Jdi, s Ryšárem jeď na vrch onen, k stromu suchému a dbej, by vykonán můj rozkaz byl, a Renalda mi zažeň, Gišára neb Alára divého, zjeví-li se někdo z nich, by spasil Ryšára.“ Však Berengár mu řekl uražen: „Slib tvůj je pohaněním, císaři! Když se mnou mluvíš tak, tu zřejmé jest, že nikdy pro mě úcty nemíval’s! Kdo řekl ti, že čest má na prodej? Vem Irsko své a krásnou galskou zem! Kdo k vůli zisku hřeší, proklet buď!“ Dup’ Karel v hněvu nohou v tvrdou zem, a rozechvěn chyt’ za plášť Turpina, hlas jeho nyní slzami se třás’ a mluvil tiše, téměř pokorně: „Ó biskupe, ty slyšel’s?“ pravil mu, „ó příteli ty vzácný nad všechny! Jsem stár, jsem stár! A proto odvážně ti vzdorní muži se mnou mluví tak! Ty buď jim příkladem! Mou vůli plň, ty z bohatýrů jeden, z největších, jenž umíš třímat meč i svatý kříž! Ty víš, co jsem ti dávno sliboval: 316 až uprázdní se Petrův svatý trůn, ty na něj dosedneš! Jsemť pomoc tvá, buď pomocí dnes mou, můj příteli!“ A arcibiskup řekl: „Knězem jsem, však pravda jest, že umím třímat meč a stokrát viděl’s mě, jak pomahat jsem spěchal skolit pýchu pohanskou. Však nikdy, nikdy, králi, pomahat mě neuvidíš, krev když křesťanská se vylévati má, a pravím ti to přímo v tvář, že dobře nejednáš, když Ryšára chceš katům vydati.“ Vzdych’ Karel z hluboka a dmula se mu prsa mocně pýchou raněnou, zášť jeho rostla, byl jí hluch a slep a všechna výsost s něho zmizela a kmetská tvrdošijnost jedině jen vládla v jeho duši. Odvrátil se od Turpina, chmurný jako bouř, a zvolal takto: „Ožiere, slyš! Ty’s manem mým a stokrát přísahal’s mi věrnost věčnou. Přišlo k sluchu mi, že v plni valkolorské nedávno jsi téměř zrádcem byl, že’s Renalda měl v rukou svých a že’s jej nedržel! Sluch svůj jsem zavřel zvěsti podivné, však nesplníš-li nyní rozkaz můj, pak uvěřím a nectným’s v očích mých! Ne, promiň mi. Vždyť věřit nemohu! Jdi, příteli, a odveď Ryšára. Buď Pavie, Plačenza, Verčeli, tvou z toho dne. Zde na to ruka má.“ Krok činil Karel Ožieru blíž, ten ale couv’ a řekl nevlídně: „Dík, císaři, však nechci Pavie, ni druhých měst. A zrádcem nezvi mě. Jsem věren ti, však nejsem sluhou tvým, jenž zaprodá se slepě za peníz. To ještě pravím ti, že postavím se s muži svými tomu do cesty, jenž na Ryšára sáhnout smělost má.“ „Jdi!“ vzkřikl Karel, „jdi a proklet buď! A nikdy před mou nepřijď více tvář! 317 Ty hluboko jsi ranil srdce mé a odervu je nyní od tebe, jež k tobě lnulo silou veškerou!“ A Ožier šel, tvář zahalenou v plášť, a v náručí král Rolandu se vrh’ tak volaje: „Ó synu duše mé! Ty aspoň, ty, mě neopouštěj dnes, neb tebe vždy jsem něžně miloval, víc než své děti! Hleď, jsou zrádcové ti muži všickni, kteří tvářili se býti přátely! Já věřil jim, já bloud! Však ty mne nezklameš, ty ne! To lidé cizí jsou, však v žilách tvých krev proudí krále Pepina jak v mých! Ó, moje dítě, synu duše mé, jak ode dneška ještě silněji tě budu milovat! A z rukou mých v klín můj se sypat budou koruny! Chceš Basilej a Dortmund? Holandy? Chceš pyšné město, Kolín bohatý, jenž v Rýnu shlíží se? Co ještě chceš? Jen směle mluv, můj sladký Rolande!“ A jako dítě reka celoval a vlasy hladil mu, však bohatýr se z náručí mu trhal, slzy měl v svých zracích blankytných, a pravil tak: „Měj slitování se mnou, nemuč mne! Vždyť víš, že nesmím slyšet prosbu tvou! V mé ruce Ryšár dal se, slíbil jsem, že nikdo nesmí dotýkat se ho, a slovu svému, bohdá, dostojím! Kdo osmělí se státi proti mně?“ Vzplál Karel znova hněvem, odstrčil od sebe Rolanda a vzkřikl tak: „Já posud dávám v říši zákony, a vůle moje nejvyšší jest zde, a řekl jsem, že Ryšár zahyne, a stane se tak, jak jsem přísahal, přes drzé tvoje chlouby! Odejdi!“ Vzplál Roland též a hněvem třásl se a hromem zvolal: „Králi, přísahám, že litovati budeš zášti své! 318 Když Ryšár zhyne rukou katovou, tu v zajetí se Renaldovi dám, své jméno zahodím, ne Rolandem, však Ryšárem se zváti budu pak a druhem budu věrným Gišáru a Aláru a bratrem Renaldu, a proti tobě budu bojovat a válčit, králi, až do smrti své. Tak napravím a potrestám tvůj hřích!“ Bled Roland byl a odkvapil jak bouř a Ryšár zvedal ruce spoutané a žehnal mu a něm byl dojmutím, však Karel ztratil zcela rozvahu, byl šílen pýchou, hněvem, lítostí a hromem zvolal: „Bože, jaký žal! Ni jedna duše v celé Francii, jež povinnost svou konat dovede! Při této koruně, již na hlavu Bůh pro mé neštěstí mi postavil, vám přísahám, že všichni zhynete, že hrady vaše zbořím, rozkotám, že těla vaše spálím, popel váš do větru rozházím, když nestane se vůle má! Buď proklet onen den, kdy králem stal jsem se! Proč břemeno tak těžké na má bedra kladl Bůh? Zde, vemte ji, tu svatou korunu a na skráň položte ji Ryšáru a veďte mne, vy podlí zrádcové, na holý onen vrch a odpravte mě místo něho! Žil jsem dlouho dost, a znaven jsem vám vládnout, sketové, již Renalda se nejspíš bojíte a Malgise!“ Tak Karel burácel, strh’ korunu a hodil na zem ji a strašlivý tak jeho pohled byl, že všichni zbledli. V tichu hlubokém tu hlas se ozval. Rispo z Ribmontu, muž neslavný, tak pravil císaři: „Jsi v omylu, když myslíš, císaři, že ve Francii nemáš věrných už a sluhů poslušných. Jsem jeden z nich. Hleď, pane, hrabě Rispo z Ribmontu 319 svou nabízí ti službu. Neptám se, jak soudí kdo v tvé při, já ptám se jen, co tvoje vůle, to mi dostačí. Meč tasím, hleď, už vedu Ryšára, kde kat jej čeká, vedu v průvodu jej lidí svých, a zázrak vykonal by Renald neslýchaný, při sám Bůh, z mých rukou kdyby vyrval Ryšára.“ A nectný Ribmont hodil na hrdlo sám vlastní rukou provaz Ryšáru a sklopil pouze zrak, když s bezedným naň pohled’ Ryšár opovržením, a paladýni vzkřikli: „Hanba ti!“ A odcházeli, Karel ale řek’: „Že na tvou službu nezapomenu, to uvidíš, než slunce zapadne, já povýším tě nad ty vysoko, již s opovržením se vzdalují. A nyní jdi a konej úřad svůj.“ Řek císař tak, však cítil v nitru svém sám velký stud a Rispo z Ribmontu se zdál mu vyvrhelem. Smuten byl, že v spojení byl s mužem takovým a řekl si, že tímto vítězstvím své zvůle nezřízené klesl hloub než každou porážkou, a odcházel v stan osamotněn, s hlavou schýlenou. Kýv’ Rispo z Ribmontu však lidem svým a odváděli tedy Ryšára na lysou horu, k stromu suchému, kde čekal kat a dole v táboře, to vřelo jako v kotli nad ohněm, a bzučelo jak v oulu, nesmírný ruch panoval jak mezi mravenci po celém ležení, neb rozbroj byl tam všeobecný, hádka zuřila, zda sluší poslechnout či postavit se proti králi, který záštím slep, se strhnout dává k činům nečestným. A mezi tím, co vše to dálo se, spal Renald v lese spánkem hlubokým, tak hlubokým, že mdlobě rovnal se, a netušil, jaké to neštěstí 320 se valí na Ryšára. Bajár však bděl za reka a vida na hoře na lysé hemžiti se lidí dav, hned větřil, že to cos jak nebezpeč, v mech hrabat začal, hromně zařehtal a když se Renald přece nevzbouzel, tu nohou zabušil tak v jeho štít, že zvukem kovovým se zachvěl les a Renald vyskočil a zrak si mnul a zíral kolem, volal Ryšára a odpověď když jeho neslyšel, tu úzkost tušící se zmocnila ho náhlá, za uzdu vzal Bajára a spěchal na lem hvozdu, uviděl tu lysou horu, suchý onen strom, o lidí hemžení a Ribmonta, jenž vedl Ryšára, by katovi jej odevzdal, a Renald vrávoral, tluk srdce se mu náhle zastavil, mha kryla jeho zrak, však na mžik jen, pak vyskočil na věrné zvíře své a zvolal: „Bajáre, můj Bajáre, my oba spali spánkem proklatým! Ten spánek Jidášem byl! Kletba nám! A běda, třikrát běda, Bajáre, když nespasíme spolu Ryšára! Bůh zavrhne nás oba! Bajáre, teď vzhůru! Vzhůru! Leť jak anděl sám, jak blesk! Jak vítr!“ Bajár sebou trh’ a letěl jako orel, jako bouř, přes kamení a křoví, příkopy, sám zdál se bleskem, jiskry lítaly zpod jeho kopyt, oblak prachu nes’ se nad ním, kolem něho. Z daleka se Bajár takto chmurnou smrští zdál, jež, plna zkázy, nivou burácí, a Ribmont, vida zjev ten podivný, se zarazil na hory vrcholku a zrak si stínil rukou, volaje: „Běs jakýs chvátá nivou, ďábel sám!“ A Ryšár na to oči otevřel, jež zavíral už, skon svůj čekaje, a srdce jeho mocně zatlouklo, neb uhod’ hned, že Bajár letí tak 321 a věděl, blesk, jenž šlehal z daleka, že Renaldův to vítězící meč, a zašeptal si: „Přijde ještě v čas?“ A hora duněla už dusotem těch Bajárových kopyt olbřímých, a náhle, jak by zem jej vyvrhla ze svého lůna, kůň i jezdec stál tvář v tváři Ribmontu, a zlatý lesk lil s brnění se reka Renalda a oheň sršel z očí Bajáru a bylo, jak by svatý Jiří sám byl přijel potřít znova ještěra, a překvapením zkamenělý stál dav mužů na hoře, a pod horou zřel celý tábor vzhůru s obdivem a Karel císař vyšel ze stanu a vykřik’ temně, poznav Renalda. Ten ale mečem máv’, svým bleskotným a hlava Ribmontova sletěla jak makovice s trupu zrádcova a se svahu se dolů koulela jak zahozený kámen, skákajíc, a dopadla u stanu císaři u samých nohou třísníc jeho plášť svou temnou krví, s prachem smíšenou. Však mezi tím jal Renald Ryšára a na koně ho hodil před sebe jak mrtvou věc a výkřik vyrazil jak dravý pták a Bajár vzpřímil se a jak by orlích křídel deset měl, do letu dal se, zmizel mžiknutím, a zas už v pláni dole, daleko se smrští zdál, pak stínem, bodem pak a zapad’ do tmy hvozdu, skřivánek jak zapadá do hloubi vonných trav. A k nebi nes divý jásot se, neb celý tábor chvěl se nadšením nad Renaldovým činem přesmělým a nad záchranou reka Ryšára od smrti potupné. Bled ale stál jak přízrak císař Karel před stanem, jenž za ním zlatem hořel, purpurem, a v očích jeho slzy svítily a s bolestným tak pravil úsměvem, 322 když ticho nastalo: „Blíž přistupte, ó paladýnové! Sem přikročte! Zde moje ruce! Nuže, svažte mne, a vydejte mne rychle Renaldu. On vaším králem jest a císařem, to na jevo jste dali zřejmě přec, a buřiče zde není, mimo mne. Já příliš dlouho žil, to nahlížím, já unavil vás dlouhým věkem svým. To bylo pošetilé, na mou čest. A proto odpadli jste ode mne a stojím sám! Ne! Jeden zůstal mi! Zde, jedna hlava věrná, almužnou mi Renald hodil ji, a zdvihám ji, jak starý žebrák, vděčně, pokorně!“ A sklonil se a z prachu povznesl tu Ribmontovu hlavu zsinalou. jež u nohou mu posud ležela, a třímal v rukou ji a padaly jak velké hrachy slzy na tu tvář, s níž hrůza šla a řinula se krev. Tu klesal celý tábor v kolena před majestátem velké bolesti a štkaní bylo slyšet, vzlyky, pláč a Roland vstal a zvolal: „Císaři, my pro tebe chcem všickni zemříti, a naší krve každá krůpěj tvá! Veď do boje nás! V boji zničiti nám sluší, rekům, nepřátele tvé. Ty hledal’s kata, nenašel jsi ho ve řadách bohatýrů blízkých ti, buď na to hrd, a zemi odevzdej tu hlavu, kterou soudil Bůh náš sám. My spravedlivi byli, věrni však, a milujem tě všickni nade vše, jen Bůh a Kristus, Panna Marie nám tebe dražší jsou a světější. Na dnešní zapomeň, o pane, den, buď Karlem zas, tím velkým císařem, jenž nese kříž, by za ním Francie, ta sladká naše matka, kráčela! Jsme všickni tvoji, ujče, buď zas náš!“ „Veď do boje nás!“ všichni zvolali a hřměli mečem divě o štíty, 323 až lesy třásly se kol dokola a Karel v trávu hlavu položil tu bledou Ribmontovu, krvavou, a náručí své dojmut otevřel vstříc táboru a Roland klesl mu jak dítě na prsa a poklekl a císař skloněn líbal vlasy mu a šeptal s pláčem: „Vrátil jsi se zas na srdce moje, dítě divoké?“ A takto smír byl zase zpečetěn a heslo znělo: „Vzhůru v Montalbán!“ – VII. VII.
Běd nových dlouhá řada začala tak opět v oné válce krvavé, jež věru všem se zdála bez konce! Jak těsně svíral císař Montalbán! Hrad, jako útes z moře, z tábora čněl zachmuřen, a jako přívaly se vojska hnala v bouřích divokých vždy z rána hned a někdy v noci též ku branám města, k hradbám, pod věže a Ajmonovým dětem naděje už v prsou zmírala, že vzejde kdy den míru pro ně, ticha, pokoje! Tu Malgisovi zželelo se jich a krve prolité a pravil tak jim jednou na večer: „Ó přátelé, moc Karlova vás zcela udolá, vy podlehnete, síla zvítězí nad právem svatým! Smutný je ten svět, ten lidí svět, a chtěl bych daleko zas v lesích žít a tichých samotách svým myšlénkám, svým nadpozemským snům! Jak mohu ale tak vás zanechat? Já půjdu, ale dříve vykonám čin neslýchaný. Skončím náhle boj ten krutý, který řádí pod hradem tak dlouho už. Já zítra povím vám, zda doufat na mou pomoc můžete, 324 neb v nitru svém sám s sebou bojuji a nevím, zdali jednat právo mám, tak jak mne nutí k tomu útrpnost.“ A odcházel hluboce zamyšlen a s nedůvěrou za ním hleděli a s podivem. Jak mluvil záhadně! On ale v komnatu se uzavřel, tam celou noc jej mluvit slyšeli a hlasy jakés odpovídaly mu jako šelest vánků ve stromech a jakés mlhy, bledé mátohy a neurčité stíny smykaly se jeho oknem v šerou komnatu po luny paprscích. Po celou noc to trvalo a ráno bled a chor se Malgis zjevil v síni. Pravil tak: „Je rozhodnuto. Půjč mi Bajára, můj Renalde! Tvá spása blízka je.“ Sed’ na koně a vyjel stranou tou, jež posud prosta byla nepřátel. – Sluj temná zela v lese, v její klín se Malgis ponořil a Bajár s ním, a opět šepty ozývaly se tak tajůplné, opět mátohy tmou míhaly se v sluji, vyšel pak i s koněm Malgis. Ale byl to on? A byl to Bajár? Oba změněni až k nepoznáni byli. Hnědý byl dřív bílý kůň a zdál se sesláblý, jen pomalu se vlekl, klesala mu hlava, jak by unést nemohly tíž její nohy křivé, kulhavé! A Malgis zdál se starcem! Bílý vous mu splýval na prsa a byly tak ty tmavé jeho oči zapadlé, že slepým zdál se! Vrásky bez počtu měl na tváři, a roztrhaný háv kryl tělo jeho zhublé, chatrné, a chvějící se jako chorobou. Tak dojel do tábora císaře. – „Co hledáš zde?“ se hrubě ptali ho a hlasem skuhravým jim odvětil: „Jsemť poutník, jenž se znaven navrací 325 z těch míst, kde spasitel náš, Kristus, žil, a mluvit s císařem mi nutno jest. Jen jemu svěřím, co mne vede sem.“ Ném zaslechl to, pravil: „Příteli, až na večer tě, chceš-li povedu v stan císařův; dřív nelze mluvit s ním. Jsi hladov? Dám ti jíst a pít ti dám, když trápí žízeň tě.“ „Chci pouze spát,“ řek’ slabě Malgis, „pít však nebudu ni jísti dřív, než s králem promluvím. Tak jednati mě slavný nutí slib.“ Tu nechali jej tedy spočívat a Malgis spal a v šeru večerním pak bloudil táborem a vešel v stan, kde seděl Ožier a bylo s ním tam přátel mnoho. Pili vespolek a vidouce teď toho poutníka, jenž z dálné Palestýny přicházel, číš hned mu podali, již nepřijal, pak tázali se ho, co uviděl na pouti své a co byl uslyšel. A Malgis řekl: „Mnoho zvěděl jsem, co víře nepodobné zdálo se, však ze všeho mně nejvíc poutalo, co o Karlu se, králi, mluvilo a jeho cestě v ony končiny a v Cařihrad. Sám píseň složil jsem o oné výpravě. Je libo vám, pak zazpívám ji. Mnohý z vás byl též tam s Karlem zajisté. Nuž rcete mi, zda pravda vše, co hlásá píseň má.“ To řekl Malgis hlasem skuhravým, když ale harfu Ožier podal mu a zvolal: „Starče, nuže, zpívej nám,“ tu čarokrásným stal se jeho hlas a zasáh’ v struny, které zazněly jak ptačí klokot a pak zazpíval svou píseň, jejíž obsah tento byl: „Buď, pánové, Bůh přítelem vám všem, vám, kteří sluch mi nakloňujete 326 a se mnou chvalte jej, jenž slávy král, na kříži muka pro nás podstoupil! On mečům vašim dává vítězství, kéž písni moji vzlet a sílu dá! O Karlu pěji, králi Francie, jenž sem vás ved’, dobývat Montalban. Den krásný byl, když jednou s dvorem svým šel v opatství svatého Diviše, by přítomen byl v slávě královské mši svaté, kterou sloužil Turpin sám, ne v šedém chrámě, ale v zahradě pod stromy šumícími. Zpívali tam drobní ptáci sladce, tichounce, a modrý dým se nesl kadidla až k bílým oblakům od oltáře, jenž zlatě skvěl se v šeru zeleném. Král na hlavě měl z perel korunu, meč po boku měl zlatý, z nachu plášť mu k nohám spěl a jasně slunce dvě, pod čelem zraky jeho hořely. Teď znamenal se křížem, poklekl a kolem stáli jeho rekové a klaněli se Bohu. Olivier byl opodál pod vonnou olivou a vedle něho cizí rytíř stál, jenž do Paříže přišel z daleka a Jafetem se z Palmy jmenoval. A po mši Olivier tak pravil mu: „Rci, mnohý už jsi viděl cizí kraj a králů mnoho, viděl’s v žití však a v širém světě muže, který by tak bohatýrsky hleděl nebi v tvář, jak císař Karel? Viděl’s v žití svém kdy čelo, které tak by korunu nést dovedlo, jak čelo Karlovo?“ Tu Jafet z Palmy řekl s úsměvem: „Tak mluví nezkušené jinošství, znám krále většího, než král je váš, znám krále, jehož důstojenství jest nad důstojenství toho krále zde jak světlo dne nad bledé svítání. Mrav jeho rytířský nad Karlův mrav, jak zlato nad stříbro.“ 327 Tak Jafet děl a Olivier se v temno červenal, neb mnoho kolem stálo rytířů a slyšeli též paladýnové řeč cizincovu. Zvolal Olivier: „Při živém Bohu, tedy pověz mi, kdo jest ten král? Mluv, abych nemyslil, že pouze snižovati Karla chtěl’s?“ Však Jafet tvrdošijně odpíral a živá tedy hádka povstala a povyk velký, tak že Karel sám vše uslyšel a přistoup’ s úsměvem a pravil Jafetu: Můj rytíři, a z dáli poutníku, ty hoste náš, rci jméno toho krále, půjdu tam, kde stojí jeho trůn, a pravda-li, že pevněji je v ruce jeho kříž, než v ruce mé, a větší křesťanství že prospěch kyne z jeho vůdcovství než z vlády mé, tu rád se pokořím před mužem tím a budu jeho man! Však byla-li tvá řeč jen strojena chceš-li pouze ponížiti nás, pak věru, zasloužil bys, muži, trest! Ne k vůli mně, však k vůli Francii, té sladké vlasti, která korunu a žezlo svěřila mně v důvěře.“ Plach klopil oči Jafet, zmateně pak pravil takto: „Velký císaři, já přiznávám, že planě mluvil jsem! Král, jehož míním, pravda, bohatší jest tebe o mnoho a nádhera je větší v jeho domě, bohatýr však není jako ty. Ó, promiň mi! Co činit mám, bych chybu napravil?“ „Nic,“ řekl Karel, „pouze pověz nám, o kterém mluvíš králi. Navštívím jej s paladýny svými. Soudit pak sám každý může z nich, jak dalece jsi pravdu děl. Neb v duších zbudil’s jim, to vidím zřejmě, nedůvěru již.“ Klek’ Jafet z Palmy a tak promluvil: „Své čelo vyjasni a promiň mi. 328 Král, o němž mluvím, Hugon Silný jest, král Grécie a císař Východu. Je slavné jeho město Cařihrad. Jest podnož jeho velká Persie, kde růže kvetou vonné celý rok a nebe svítí jako z démantu, když vzejde noc. A Kappadocie ho poslouchá, jež leží na moři, v němž nohy koupá své, a spočívá jí hlava s diademem z bílých měst na břehu Efratu, jenž jedna jest z těch velkých řek, jež miluje sám Bůh, neb tekou z ráje, v němž kdys Adam žil.“ Tak pravil Jafet. Karel usmál se a zvedl jej a řekl: „Zbudil jsi v mých prsou touhu, milý hoste náš, ty kraje vidět! Jsou jak pohádka! Mha modrá halí je a láká cos mne neznámého v divný jejich taj! Nuž, půjdu na návštěvu v Cařihrad!“ A všickni přítomní hned zvolali: „Kéž s tebou smíme, králi, v dálavu!“ Však císař mlčel, skončil modlitbu, z níž hádka Oliviera s Jafetem jej vyrušila, sedl na koně a do Paříže ihned vrátil se. Tam ale pravil paladýnům svým: „Nuž, na pouť se mnou! Meškat nebudu. Hned zítra z rána dám se na cestu. Do svaté země nejdřív poplujem’, kde Kristův hrob, tam pomodlíme se a teprv pak pojedem’ v Cařihrad.“ Všech zmocnilo se velké nadšení, a slunce, vstávající druhý den, je vidělo, jak pěšky kráčeli. Šat jejich prostý byl a pokora jim sídlila na čelech. Šli a šli, až moře dosáhli, tam vzala loď je v stinný klín a valem šumícím je nesla k břehům syrským. Vystoupli a zase pěšky dále brali se a šli a šli, až jednou spatřili 329 na modrém nebi město strmící, nad kterým záře plála posvátná a kolem něhož palmy houpaly své pyšné hlavy. Karel ruku zved’ a řekl tiše: „Hle! Jerusalem!“ Tu padli všichni na tvář v modlitbě a čelem země dotýkali se a zvolali: „Buď chválen Hospodin!“ A zraky měli vlhké. Povstali a za ruce se jali, kráčeli a vešli v město. Všecko divilo se mužům podivným. Zdál každý z nich se obrem být, a čelem přesáhal je Karel ještě všechny. Bílý vous jak hlohu květ mu plynul na prsa a oči jeho jasně svítily, jak hvězdy z démantu. A mimoděk jim všude ustoupili v ulicích, a kudy šli, tam stromy šuměly jež rostly před domy, a kudy šli, se muži klonili a kudy šli, se děti na ně sladce usmály. A přišli takto před dům z basaltu, jenž chmurně na náměstí díval se, kde tráva kvetla. S domem spojen tím byl šedý, starý kostel veliký, jenž lidu prázden, stínu plný byl; les byl to sloupů, klenbu nesoucí jak nebe modrou, krytou hvězdami. V ten kostel vešel s paladýny král. – Tam oltář stál, na kterém první mši Bůh sloužil sám, neb oltář ten byl stůl, při kterém jedl Kristus na večer se svými apoštoly naposled, než Jidáš zradil jej, než v ruce pad’ svých vrahů rouhavých. Před stolem tím pak stála hrubá židle, přikrytá však zlatou látkou, dvanáct podobných jí stálo podél zdí. Když vešel král a oltáři se blížil, klonila se náhle před ním židle pokrytá a Karel znaven na ni usedl a paladýni na ty ostatní. Král netušil, že sedí na židli, 330 na které při poslední večeři sám Pán náš seděl, nikdo od těch dob jí neužíval, nikdo nesedne už na ni více v konec věků všech! Král netušil, a paladýnové. též nevěděli, že na židlích těch, kde spočívali, apoštolové kol stolu sedali, kde lámal chléb a víno podával jim Kristus Pán. Stín hluboký byl v prázdném kostele, zář ale bílá jako úsvitu na Karla dštila dolů s klenutí, kde míhala se křídla andělů a jakýs zpěv jak dálných zvonů zvuk se nesl budovou, a udiven jej slyšel bratr jeden řeholní, jenž v sakristii meškal, odhrnul hned clonu u vchodu, jenž vedl v chrám, a zjevil na prahu se. V podivu pak zíral na to, co mu zjevil zrak. Kdo byl ten muž ten velký, přesmělý, jenž na té židli svaté usedl? Zář krásnější než ta, jež se stropu mu dštila na čelo, se linula mu ode rtů, jež tichou modlitbu v stín šeptaly, a velkost taková na smědé tváři psána byla mu, na tváři klonící se v pokoře, že mnichu bylo úzko, zachvěl se, a přece jej to táhlo mocně tam, k těm divným obrům, jejichž jasný zrak se usmíval jak nebe azurné. Krok učinil a chtěl už promluvit, v tom pohled’ na něj Karel. Majestát těch očí zmátl mnicha ale tak, že málem padl. Zas se osmělil, chtěl blížit se, však náhle bál se zas, zpět v sakristii prchal, oddychal, pak ale letěl do vnitř kláštera po schodech vzhůru strmých, mramorných a zastavil se teprv bez dechu na prahu kobky, v které v tento den svou konal patriarcha pobožnost. Mnich na něj volal: „Patriarcho, slyš, ty svatým jsi a jest Jerusalem 331 u nohou tvých, jsi jeho pastýřem, a k vůli tobě vešel v tento dům Bůh otec sám, a apoštolové jej provázejí. Ty mi nevěříš? Nuž, se mnou pojď! Tam dole v kostele těch dvanáct sedí, a ten třináctý je velký tak, že mráz mi tělem jde!“ A patriarcha šel. Když zjevil se ve stínu kostela, hned Karel vstal a hluboce se před ním poklonil a jako on, též paladýnové. Hluk židlí duněl v prázdném kostele, a patriarcha v rouše sněhovém o dlouhou berlu podpíraje se, tak řekl tiše: „Muži obrovští, kdož jste a proč jste vešli v tento chrám? Na rouchách vašich prach a z daleka as vážili jste cestu v tuto zem?“ A odpověděl Karel, mírniv hlas, by nehřměl příliš v tichu posvátném: „My vešli v chrám, abychom se modlili a k vůli odpočinku sedli jsme, neb, jak jsi pravil, z dáli putujem’. Zem, která zrodila nás, pane můj, jest Francie. Mé jméno Karel jest a královskou dal v úděl korunu a císařskou mi Bůh. Snad slyšel jsi už o mně mluviti a o činech, jež paladýni moji konali? Zde stojí kolem mne. To Roland jest, ten plavý jinoch, a to Olivier. Kříž proti pohanům vždy hájíme.“ Tu patriarcha v duši zajásal, blesk radosti mu vyšleh’ ze zraků a pravil: „Vítej, Karle císaři! Sám Bůh tě posílá, neb temná noc se valí na křesťanství! Štítem buď a kříži pavézou! Ó, uchraň nás! Ó, ty nás spasíš! Sen mi zjevil to, jejž snil jsem v této noci. Viděl jsem, jak anděl stál zde pod tím klenutím a ukázal mi muže olbříma ve zbroji zlaté, s bílou korouhví 332 a pravil: Ejhle! To jest pomoc tvá! Tvář když teď vidím, velký králi, tvou, tu poznávám ten ze sna mého zjev! Ty nevíš, že jsi seděl na židli, na které jednou Kristus spočíval! Nad všechny krále povýšil tak Bůh tě, pane můj, a patriarcha já, zde toho města, jež jest nejsvětší na celé zemi, jménem Kristovým tě štítem zovu, hlavou křesťanstva!“ A Karel objal jej a polibek si vtiskli bratrství. A vedl pak své hosti patriarcha do kaple, jež drahokamy celá hořela, by ukázal jim svaté ostatky, jež klášter choval. Nejvzácnější z nich ve skříni zlaté byla koruna, ta svatá z trní, kterou ráje král na skráni nesl, když jej trýznili. Teď patriarcha skříň tu otevřel a všickni padli na tvář do prachu: Ze skříně sladká vůně stoupala, tak sladká, že se zdálo přítomným, že v ráji jsou, a ejhle, se stropu, kde jiskřilo se tisíc koruntů, při svitu dýmajících voskovic se rosa lila, jasná, zázračná, a v okamžiku z trní koruna se bílým květem kryla přehojným, a patriarcha pravil Karlovi: „Svou rukavici naplň kvězdami, jež trní vydalo, a odnes je v svou drahou zem, do sladké Francie!“ A císař činil, co mu radil kněz, a mezi tím se libý vánek zdvih’, vzal jeden z bílých květů přesvatých, nes’ vzhůru jej a pak jej upustil do plavých vlasů Olivierových, jenž ze všech nejvroucnější modlitbu v té chvíli v srdci měl, jež čisté tak jak lilie letní. Vězel tam ten květ tak prvně jako perla v prstenu, a sladká zář se z něho linula 333 po celé tváři bohatýrovi a podoben byl takto anděli. – Skříň zlatou patriarcha zavřel zas a nyní vedl hosti svoje v dům. Jen málo dní však Karel zůstal tam, šel k hrobu svatému se pomodlit a na to k Cařihradu vydal se na cestu Asií a pravil tak, když s patriarchou vřele loučil se: „Můj drahý bratře, slyš mou přísahu! Já vyrvu Hispanii pohanům a kříži vrátím ji! Bůh slyšel mě!“ A jásot nesmírný se zmocňoval při těchto slovech paladýnů všech a Roland zářil nejvíc radostí a všickni s palem větve lámali a mávajíce jimi, zvolali: „Bůh s námi buď, Bůh dejž nám vítězství!“ Tak Karel s městem svatým loučil se a na cestu se vydal v Cařihrad. – Po namáhavé pouti pouštěmi, kde šelmy vyly, divý bydlil lid, po namáhavé pouti horami a údolími s množstvím bílých měst, po dobrodružstvích mnohých konečně se z rána jednou zjevil Cařihrad se svými kostely a věžemi, jak křídla bílými, na obzoru, jenž růžový byl zlatem projasněn. U modrých vod se město slunilo a sady, háje, vonné zahrady pás širý, svěží kolem tvořily, a divili se velmi poutníci té nikdy nevídané nádheře. Tak stáli dlouho v němém obdivu, až Karel znamení dal k pochodu. Teď vešli v šerý z palem krásných les, kde v stínu stromů kvetlo na tisíc, ba na sta tisíc růží, všude zpěv se slavíků a drozdů ozýval a flétny zněly všude ze skrytu, a chvějné vzdechy stříbrozvukých strun. Zdál rájem se ten libovoný háj 334 a oživen byl, neboť míhaly se mezi kmeny mnohé postavy, na sta se procházelo rytířů pod šumným stromovím a zlata blesk plál z jejich rouch, a mnohý po boku měl dívku krásy skvělé nad míru, a mužové i ženy dívali se udiveně na ty poutníky, krok zastavili, oči stínili a tázali se: odkud obrové ti putují a kde že jejich cíl? A Karel stále jen zas tázal se: „Kde král je váš, jejž Silným zovete?“ A mlčky ukázali k východu a dále bral se císař s družinou. Tak posléz přišli k velké mýtině, kde krále uviděli konečně: byl oděn v šarlat, vínek z opálu mu hořel v temných vlasech nádherně, na stolci seděl, který koně dva jako mléko bílí, kroku stejného tak mezi sebou nesli dovedně, že sotva sebou hnul, a Hugon král tak sedě, klidně řídil zlatý pluh, jímž oral pole. Vůně stoupala z hrud brunátných a palmy šuměly na lemu lesa, sílajíce stín na sluncem ozářenou, teplou zem. Tu Karel podivil se velice a kvapným krokem králi blížil se a pozdravil jej. Král mu děkoval a s obdivem se díval na muže, jenž velký, silný, majestátu pln stál náhle před ním, zraky těkaly pak zvědavě od Karla k hrdinům, již stáli za císařem, posléz král tak tázal se: „Rci, muži podivný, kdo jsi, a kdo ti tvoji druzi jsou? Snad vydala vás temná z lůna zem? Jste jak ty skály, které rostou z ní!“ A Karel na to: „Císař Západu před tebou stojí, vládce Východu! Jsemť Karel, a to Roland, Olivier 335 a chrabří moji paladýnové. Snad o nás slyšel jsi už mluviti?“ Král Hugon přestal ihned orati a vítal Karla, který pravil mu: „Jak podivné, že sám jsi oráčem, že ruka, mocné žezlo držící, též rádlo vede!“ Král se usmál však a pravil: „V polodivé zemi tvé jest síla vším, a proto znamením jest jejím meč. My milujeme mír a sladké jeho plody, proto pluh jest naší zemi zlatým znamením.“ Tak řekl král, na tváři dvořanů kol stojících se úsměv jevil též, v němž pohrdání ale krylo se a Olivier a Roland, císař sám se červenali studem. Karel děl: „Tvá ústa přetékají sladkostí, přec něco v slovech tvých, co raní nás, ač nevím, jak to nazvat... Prostí jsme. Pluh u nás doma je jen železný, jak naše meče. Zlata najdeš však ve srdcích mužů franckých. To mi věř. Snad sladké plody míru do klína by nepadaly vám bez drsnosti, jež na západu čelí pohanům.“ Teď opět král se lehce zapálil a hleděl přísně na své dvořanstvo, pak za ruku jal Karla, pravě tak: „To nechtěj Bůh, bych hosta urazil! Pojď nyní v dům můj, blíž se poznáme a mraku mezi námi nebude!“ – Tak tedy šli a nový čekal div na bohatýry, dům když viděli. U moře stál a celý vystaven byl z mramoru nad sněhy čistšího. Síň, v kterou král je vedl, ohromná, sto měla sloupů, mramorný to les byl bílý jako pěna mořských vln, a klenutí na sloupech modralo 336 se oblakem z azurných jemných žil a celé bylo květy pokryto a ptáky stříbrnými, sypaly se perle z květů, ptákům hořely však rubínové oči ve hlavách. Kol sloupů zlatí hadi vinuli svá lesklá těla, každá hlavice však ozdobena byla sochami dvou hrajících si dětí ze zlata a bledé mědi. K ústům tlačily ty smavé děti trouby ze sloni, a vál-li vítr k domu od moře, tu vycházely zvuky z nástrojů a pojily se v souzvuk přesladký. V té síni stály stolce ze zlata a purpurové clony visely u dveří všude, zlatem protkané a s lemem z drahokamů kmitavých. Síň byla plna mladých rytířů, jimž pláště z nachu s ramen plynuly, a Karlovi a jeho družině se zdálo, že jsou v domě žebráky. Teď bylo hudby slyšet posvátné, mše končila se právě v paláci a náhle zlaté dvéře rozlítly se dokořán a ejhle, královna šla z kostela a dcera její s ní. Ta dívka byla krasší nad hvězdu, a bílá jak ta vonná lilie, již v ruce měla, vlasy jako noc se temnily nad pyšným čelem jí, a oči jak dva černé démanty v tmě dlouhých řas jí luzně zářily. Jak mladý topol byla ztepilá a roucho stříbrotkané jímalo svit jako luny těla souměrnost, a závoj jako oblak plynul jí až k nohám s hlavy, na níž diadém se skvěl jak věnec z bledých paprsků. A vedle ní šla krásná její máť, o zlatou berlu podpírajíc se, a požár jejích purpurových rouch co růže házel rudý odlesk svůj na bílou tvář, na roucha stříbrohlav 337 té divukrásné dívky královské, jež po boku jí tiše kráčela. Teď vešly v síň a s nimi družina děv růžím podobných, a Olivier, když zahléd’ dceru krále Hugona, zbled’ nejdříve, pak zaplál purpurem a zašeptal: „Ty Bože na nebi, to tvého tvorstva jesti koruna! Ty svět jsi stvořil, ale stvořiv ji div nejkrásnější svůj jsi vykonal!“ Tak pravil rek si v skrytě duše své. Král Hugon ale zvolal: „Královno, hle, jaký v dům tvůj přišel drahý host. toť Karel jest, toť císař Západu, a paladýni jeho přišli s ním. Jsou hladovi, a protož k stolu veď je neodkladně. Přišli z daleka.“ A královna je chladně vítala, neb zdáli se jí býti nuznými, však zvala je, a k stolu zasedli. – Stůl zlatý byl, nádoby z křišťálu a z jantaru a všude zázračné se květy pestřily a linula z nich těžká vůně v síně stín a chlad a okny moře modře svítilo. Šum jeho slyšet bylo, zároveň s ním hudba snivá, plná lahody se nesla jako z oblak, na římse pod samým stropem hrál to jinochů sbor četný, plavovlasých, spanilých a bíle oděných, jak andělů. Na zlatých mísách nesli panoši tu zvěřinu, tu pávy pečené, tam ovoce a z nádob jiskřících se smaragdy a zlatem, vonný med a řecká vína lili hostům v číš. Však sotva rtoma dotek’ Olivier se nápojů a krmě, jeho zrak se obracel jen stále na místo, kde seděla na stolci ze sloni a stříbra dcera krále Hugona, tak bílá a tak tichá jako květ. 338 Kdykoli zraky její potkaly se s jeho hledem snivým, sklopila vždy oči své, a pýcha jevila se na tom čele bílém jako sníh. A Olivieru smutně bylo tak a v srdci svém si pravil: „Bože můj, je v tom, co cítím, hřích? Pak trestem je ta tichá její, němá pohrda! Pak ale modlitba jest hříchem též a klanění se svatým obrazům? Vždyť před ní kořím se jen z daleka, a její sladkosti tak vzdávám hold jak vyvoleným, jasným světicím.“ Tak pravil si a hlavu klonil níž a nevýslovná něha svítala mu ze zraků, a onen bílý květ, jenž z trnové vytryskl koruny a posud v plavých jeho vlasech tkvěl, svit přeluzný mu rozlil po tváři, a Helena, dceř krále Hugona, v té chvíli zřela na něj růžemi, jež před ní stály v zlaté nádobě, a hluboké cítila dojmutí a řekla si: „Proč cos jak leknutí se mého srdce nyní doteklo? Mrav těchto mužů není hladký tak jak oněch, které vidím denně zde, a s odporem jsem k stolu sedala. Ten ale, jehož oči plné snů mi jasné nebe připomínají, je spanilý, a síla olbřímá, již hlásí zřejmě jeho postava, přec není surová! Ó, dívčí hled dlí v azuru těch očí! Krásný jest! A jakýs dlí mu smutek na tváři jak truchlé budoucnosti věštní stín! O bože můj, jest rekem, stálý boj jest jeho úkolem, snad hrozí smrt mu v květu mládí? Oči blankytné snad brzy skryje tma a shasne svit ten plný něhy, plný snivosti? – A Helena se mocně zachvěla a hlava její v bledém umdlení se zpět na lenoch židle chýlila, 339 jenž, stříbrný, kol temných vlasů jí jak záře svítil. Lek’ se Olivier a k srdci sáhl si a zašeptal: „Je v pravdě světice, teď vzplála jí kol hlavy aureola!... Znamená to náhlé, lehké její zblednutí, že její zjev se chystá k zmizení a k návratu do zahrad édenských? Ty blažená! ó odpusť mi můj hřích! Syn prachu, po tvé lásce žíznil jsem! Jak poutník, který klečí před sochou, má duše nyní leží před tebou a prosí: Smiluj se! Ach usměj se jen zrakem na mě, abych tušit moh’ o sladkosti, již v sobě chová ráj! Ó usměj se, a vědět budu tak, že prominula jsi mé smělosti!“ A Helena ten pohyb viděla, jak Olivier si náhle k srdci sáh’, a srdcem jejím sladký záchvěv šel a zorou zaplál její obličej. Tu polil Oliviera také var a jako ona zmaten sklopil zrak, v tom ale královna a její choť od stolu vstali, konec kvasu byl a vyšla ze síně též Helena, a Olivieru takto zdálo se, že zašla hvězda v šerý mraků klín. – Když večer na nivu a na moře se skláněl šerý, nový byl zas kvas, však při něm nebylo už královny ni její dcery, a když přišla noc, král Hugon sám ved’ Karla v komnatu, kde spáti měl i jeho družina. Síň byla vystavena z porfyru a ozdobena květy ze zlata a korunt modrý visel se stropu a svítil jako luna v úplňku. V tom sladkošerém, snivém přísvitu se dvanáct lůžek z kovu kmitalo a uprostřed té síně třinácté se budovalo, celé z křišťálu, ze zlata, ze smalty a baldachýn se vznášel nad ním, celý z hedbávu 340 a clony stříbrotkané splývaly až na podlahu z jemných mozaik. To lože určil Hugon pro Karla, pro paladýny pak ta ostatní. Na stole stálo v zlaté nádobě jak křišťál jasné víno cyperské, a než si lehli paladýnové, kol toho stolu sedli, nalili do číší vína, které k veselí je rozjařilo, k smíchu, k hovoru. Král Hugon ale pravil na chodbě tak svému důvěrníku: „Kdož to ví, co Karla vedlo sem, co hledají ti obrové z těch lesů mrákavých zde v slunném kraji? Vmísil do vína jsem nápoj, který jazyk rozváže, a brzy budou o tom mluviti, co nejhloub na dně duší ukryli. Buď na stráži a vše, co uslyšíš, mi věrně pověz.“ Takto mluvil král a v nitro komnat vzdaloval se svých, však jeho důvěrník jak šerý stín se vloudil v síň, kde Karel posud bděl a s družinou svou seděl za stolem, a sluha králův tiše schoval se v sloup dutý, stříbrný, jichž stály dva u dveří kovových, a uměle ty sloupy byly prolamovány a možno snadně bylo sluhovi vše slyšeti a vidět, cokoli se v síni dálo, co se mluvilo. – Špeh takto skrytý slyšel za chvíli, jak jeden z paladýnů pravil tak: „To víře, věru, není podobné, co nádhery je v městě, v paláci! Však pýcha lidí krále Hugona je taková, že těžko snášet ji! Kéž pouhým hostem císař není zde, kéž chtěl by dobývati Cařihrad! Dav rytířů by bělorukých těch a nachopláštích prchal před námi, jak plevy před vichrem!“ 341 Tu zasmál se na konci stolu Karel, v sloupu však se zachvěl skrytý sluha Hugonův. Než Karel pravil: „Příliš pohrdy je v slovech tvých! Je Hugon mocný král a statečni zajisté rytíři jsou cařihradští. Pověz, Rolande, co tobě zdá se.“ Roland zasmál se a odvětil: „Můj ujče, připouštím, snad statečni jsou, avšak přes příliš se vypíná z nich každý. Přiznávám, že měl jsem chuti polekati je v tom sladkém jejich, ptačím švitoru, když jako na zvěř na nás hleděli! Mne vábilo to zahřmít mocí vší do svého rohu, byl by olifant můj drahý ze stříbra a ze sloni tak zahučel, že dvéře paláce a okna by se byly zatřásly a zotvíraly, a že s ramenou by pláště z nachu byly padaly těm krásným pánům, a že ve vzduchu by vlasy jejich byly zavály, jak hřívy koňů, tryskem letících.“ Smích ozval se a zvolal Ožier, Dán hrdý, bohatýrský: „Při sám Bůh, já stejně s tebou cítím, Rolande! Krev ve mně vzkypěla, když s pohrdou na naši prostotu se dívali! Co do toho nám, že jsou bohatší? Je pýcha zlata ze všech nejhorší a v tupém mozku pouze má svůj zdroj! Jen to mě zdrželo, že hostmi jsme zde v tomto domě, jinak, na svou čest, bych rád byl objal onen velký sloup, na jehož hlavě domu klenutí se všechna sbíhají, a byl bych jím tak mocně trhl, že by celý dům v rum byl se sesul. Nepřátele své tak Samson někdy v trosky pochoval, není slabší jeho, rámě mé!“ „Jsi divoký,“ řek’ Karel, „jako bouř! Jak skaboněno čelo tvoje jest! 342 Můj Olivier, hle, ten je mírnější, je moudrý vždy a dobrý. Pověz nám, kde bloudí právě tvoje myšlénky? Ty zardíváš se, vzdycháš, co to jest? Nuž, dítě snivé, přikazuju ti, bys řekl nám, o čem jsi rozjímal.“ Však mlčel Olivier a klopil zrak, a Karel pravil: „Nenávidíš též to celé plémě v slunné zemi té jak Ožier?“ „Ne,“ pravil Olivier. A Roland smál se: „Kdyby Hugon král tě slyšel, zajisté by odměnil tě bohatě za tiché toto „ne“.“ A s úsměvem řek’ císař: „Kdyby král ti řekl, abys ze všech pokladů, jež chová jeho dům, ten vybral si, jenž nejvzácnějším ze všech se ti zdá, o který bys jej žádal?“ „Prosil bych,“ řek’ Olivier, „by král mi dovolil, bych jednou s dcerou jeho promluvil, jen jednou, a jsem jist, že získal bych dar nejvzácnější, který získati lze na zemi, dar lásky nebeské.“ Tu všichni mlčeli a za chvíli řek’ Karel zamyšleně: „Dosti teď slov marných, přátelé. Teď modlem’ se, a na lůžka pak klidně ulehnem’:“ulehnem’.“ Tak činili, a tiše vykradl se sluha králův z úkrytu a šel, vše, co byl slyšel, zjevit Hugonu. Hněv velký z toho krále zmocnil se a svolal ráno záhy celý dvůr a kázal, aby každý z rytířů hned v plné zbroji, s mečem taseným se dostavil do síně, kde stál trůn, na který sedl, temný jako bouř. Dům celý duněl zbraní rachotem, a kolem paláce se vlnil lid 343 jak rozhoupané moře, neboť zvěst se tajuplně městem šířila o hněvu krále na ty cizince pro neznámou, však velkou příčinu. Dlel zatím na mši Karel s družinou a větev olivovou každý měl z nich v rukou místo zbraně, do síně když vešli po skončeném obřadu. Král Hugon ale zvolal zachmuřen: „Vy přicházíte na rtech s úsměvem a v rukou s míru vonným znamením, však plné zrady duše vaše jsou! Lež jest váš úsměv! Posměch, nenávist vy v prsou skrýváte! Ó, zjevno vše! Síň, kde jste spali, ta má jemný sluch a každé slovo, které v bujnosti jste včera večer, v smíchu mluvili, se doneslo mně! Zneuctěn můj dům! Jste nepřátelé, hosté nejste mi a při sám Bůh, že pomstu vykonám!“ Tak zahřměl král a zbraní řinčením síň zaduněla, venku před domem zdvih’ divé bouře hluk se nesmírný, lid rozkacený hrozil kamením, a tisíc zraků hořet viděli kol sebe Karel, paladýnové, ve zášti líté. Karel klidně však se vzpřímil v důstojnosti své a řek’: „Strach, králi, nemám, věz to přede vším. My včera večer byli veseli, v tom není hřích; že moji rytíři se žertům oddávali přílišným, to připouštím, v tom chyba nebyla však taková, jak byla v jednání tvém vlastním, králi! Síň tvá měla sluch? To znamená, že jsi nás špehoval, a jeví-li mé líce zardění, tu způsobilo tvoje jednání je spíš než žertování druhů mých. Co host jsem přišel. Proč mě špehuješ? čím nedůvěru tvou jsem zasloužil?“ Tu na svém trůnu zarděl se zas král a zvolal v odpověď: „Snad chybil jsem. 344 Však přísahal jsem pomstu za posměch. Nuž, dokažte, že posměch nebyl to, co mluvili jste, že je každý z vás s to činit, čím se chlubil, utichnu a řeknu: ,pouze pravdu mluvili, ať tedy v míru domů vrátí se! Jsou nad nás silní, skloňme čela svá.‘ Však nebude-li možné konat vám, čím jste se chlubili, pak třeste se! Já přísahal a splním přísahu.“ Tak zvolal král a Roland chopil se hned olifantu, řka: „Nuž, zaduju v roh milý svůj a, králi, uvidíš, že hračkou jen, co chloubou nazýváš.“ Král ale kýv’ mu rukou, mluvě tak: „V roh nezaduj, tvá chlouba nejméně mě urazila, plavý Rolande, ač neuctivě o nás mluvil jsi. Hněv velký můj má v jiné chloubě zdroj.“ Tu Ožier se ozval. „Králi,“ řek’, „jsem tedy já tím větším vinníkem? Chceš, abych strhl sloup a sbořil dům?“ A popad’ sloup, jenž hluše zabrněl a cos jak záchvěv celým domem šlo. „Ne,“ zvolal král, „buď tich, ty olbříme! Jest Olivier z vás vinník největší, ba jediný! O dceři mluvil mé. Je čistá, cudná jako lilije, pět králů žádalo ji za ženu, však v dívčí pýše své je zamítla, tu přijde z lesů, z vašich divokých muž cizí, neznámý a surový a chlubí se, že slovem jediným ji získat dovede! Tak roucha sníh jí střísnil skvrnou blát, smělý bloud! Toť víc než posměch! Ó, to hana jest! Krev pouze smýt ji může. Císaři, ty Oliviera vydej v ruce mé. Ať dokáže mé dcery nehodnost, ať jedinou ji získá rozmluvou, a měl-li pravdu, nuže, dám mu ji! Krev jeho ale chci, jí zamítnut 345 když nucen bude přiznat Olivier, že nectně pomluvil ji v zpupnosti!“ Tu stáli všickni jako ztrnulí a Karel posléz řekl: „Chraniž Bůh, bych zrady dopustil se zbaběle na Olivieru a ho vydal ti! Jak společně jsme přišli v Cařihrad, tak společně zas všickni odejdem’, neb všickni zůstanem, co mrtvoly v tvém paláci, kde číhá prorada!“ A příkře stál jak skála vysoká ve prostřed víru vod, a hromově se ozval Roland: „Zbraně dejte nám a vysmějem se vašim útokům!“ Hluk nesmírný se zdvih’, v tom opona se odhrnula, kamy zdobená, u dveří kovových, kam z mramoru pět vedlo stupňů, v hloubi komnaty ve sladkém šeru, modrém oblaky, dým které tvořil vůní zápalných, se objevila bledá, přeluzná v svém bílém hávu dcera králova, a bylo náhle ticho. Olivier však ozval se a řekl Karlovi: „Nech pykat mě za hřích můj, císaři, a zemru-li, vy vraťte domů se a drahé Aldě řekni, Rolande, by neplakala příliš.“ Obrátil se k trůnu pak a pravil Hugonu: „O život svůj se, králi, nechvěju, však popírám, že kdy jsem urazit chtěl bělostnou tu luznou lilii, jež stojí v rajské kráse přede mnou. Spíš chtěl bych srdce vlastní vyrvat si, by potupně je pohan šlapat směl! Král Hugon mlčel chvíli, kynul pak své dceři, aby o krok přišla blíž a řekl Olivieru: „Promluv teď a necouvej a nevymlouvej se!“ Krok učinila dívka, třásla se a vrávorajíc podepřela se 346 o veřeje, tu letěl Olivier po schodech vzhůru, které vedly k ní, pak zarazil se náhle, sklopil zrak a beze slova zůstal před ní stát. Však dívka vzpřímila se, pochmurně a pyšně, chladně na něj hleděla a zarděla se, takto pravíc mu: „Jsi spokojen, že pokořil’s mne tak? Jak na pranýři stojím před tváří zde dvora celého a druhů tvých. A co můj zločin? Rci mi, cizinče, čím zasloužila jsem té potupy? Mne nutí otec, abych slyšela, co říci chceš mi. Slitování měj a zkrať má muka. Rychle propust mě.“ A Olivier měl oči plné slz, když odpověděl: „Třikrát běda mi, že trpíš k vůli mně a život dal bych stokrát za to, všechnu svoji krev, ba duši svou, kdyby se nebylo to událo, co nyní stalo se! Však nevinen jsem! Bůh to v nebi ví! Co slyšel špeh ten, který udal mě?“ A řekla dívka ještě chmurněji: „Že vínem zpit jsi drze chlubil se, že stačí slovo tvoje jediné, bych – ne, já nemohu to vyslovit!“ A zakryla si tvář, a Olivier klek’ na zem, pozdvih’ ruku k přísaze a zvolal: „Bůh ať slyší slova má! Já vína nepil! Zpit já pouze byl svou láskou čistou jako slunce tvář! Jest hřích to můj, že v srdci vzešla mi? Rád krví svou ten hřích já zaplatím, vždyť v moci tvé můj život žádati! Vše, co jsem řekl, opakuju ti. To smělé jest, však sama nutíš mě. Já řekl tedy, že bych promluvit chtěl jednou pouze s tebou, že jsem jist, že získal bych tak nejvzácnější dar, jejž chová zem – tvé lásky, dívko, dar! Jest hana v tom, že nejvýš na světě tvou lásku kladu?“ 347 Odpověděla mu kněžna takto, klopíc sladký zrak: „A byl’s tak jist, že lásku získal bys tou jedinou jen se mnou rozmluvou?“ Řek’ Olivier: „Vím, jak jsi vznešena, znám malou cenu svou, však byl jsem jist, že kdybys poznala tu nesmírnost mé k tobě lásky, ó, že dojata bys krásný soucit svůj mi poskytla, své krásné slitování andělské, svou lásku sesterskou, a na tu jen jsem myslil včera ve svém nadšení! Což odepřela trýzni slzu svou kdy světice? A láska trýzní je tou největší, když lásku nenašla! Ty tušiti, jak strádám, nemůžeš! Ó, kdybys věděla, co snáším teď, ty slzu jasnou uronila bys na hlavu skloněnou mou v pokoře. A přec jsem šťasten, mlčky neberu svou lásku v hrob! Ty o ní nyní víš, a třeba teď že nenávidíš mě, přec pozděj někdy řekneš v srdci svém, tak zcela nehoden že nebyl jsem té soustrasti, jíž odpíráš mi snad!“ A hleděl na ni, luzná byla zář v těch jeho zracích jasně blankytných, a luzná zář se lila démantně mu z plavých vlasů, v kterých vězel květ, jenž z trnové vytryskl koruny, a v luznosti té smutek nyvý byl jak v zlatém svitu podzimního dne a Helena svou vyjasnila tvář a mlčky ruku svou mu podala k klopíca klopíc zrak se k němu chýlila, pak zachvěla se mocně, cos jak sen jí táhlo duší, teskno bylo jí a sladce přec, a posléz pravila: „Já odpouštím ti! Nemám vlastně, co bych měla odpouštět! Jsi nevinen, neb nikdy slovo hany nevyšlo z tvých úst! Ty miluješ mě, rytíři, a byl bys mlčel, trpěl, odešel... Rci, byl bys vrátil se kdy v Cařihrad?“ 348 Než odpovědít mohl Olivier, však vzkřikla temně: „Jaká vidina před zrakem mým! Ty zhyneš v mládí svém! Ó bože můj, ty zhyneš, běda mi! Můj život zlomen, neboť bez tebe je život poušť! Já milovala tě od chvíle první, když jsem hleděla v tvůj čistý zrak, jak nebe blankytný!“ A vrávorajíc klesla na prsa mu se vzdechem a zmámen štěstím svým byl Olivier a slova nenašel, však Hugon král se ozval hromově: „Zde čáry jen a kouzla pekelná svůj měly účinek! Jest nemožné, by dcera moje takto jednala svých smyslů mocna! Ďábel s cizinci v dům vešel můj!“ A povstal, k dceři své se vrhl v hněvu, mocně trhl jí a zvolal zuřivě: „Jsi šílená? Ty, u jejíchžto nohou králové se kořili, se marně kořili, ty milovat bys mohla divocha, jejž černé lesy vychrlily v svět náš plný světla, hudby, sladkostí?“ Však Helena se náhle vzpřímila, sen divný měla v zracích blouznivých a takto, nadpozemsky vzrušena svým hlasem stříbrozvučným zvolala: „Já hledím v budoucnost jak v zrcadlo. Bůh příští věci zjevil zrakům mým! V rum padat vidím pyšný Cařihrad! Já vidím, pohané jak trhají kříž s našich kostelů! Ó Východe, ó běda tobě! Jařmo potupné ti klade na šíj vítěz nekřtěný! Tvé děti prchají tam na západ, jenž bude kříži mocnou ochranou! Ty lesy dnes tak temné, hluboké už ustoupily nivám úrodným a města krásnější než Cařihrad své diadémy z věží vznášejí v báň nebes modrých! Žehná Západu 349 Bůh milosrdný! Láme temná moc se pohanstva o štíty Francie! To kraj jest spásy! Září v širý svět! Buď pozdraveno světlo národův!“ Tak zvolala a záře démantná se lila, odkud, nikdo nevěděl, na Karla císaře a rytíře, již byli přišli s ním, a Hugon král hněv necítil už žádný v duši své, byl dojat hluboce a jeho dvůr čár stejně mocný, stejně záhadný jak sám on cítil. Hudba nebeská jak záchvěv větru síní linula, jak vůně růží, jako paprsky! Když dozněla, všem bylo přítomným, jak ze sna by se náhle budili, a Helena tak otci pravila: „Co se mnou dálo se? Co mluvily rty moje bezděčně? Mně úzko jest. Co pravila jsem tomu rytíři?“ Řek’ Hugon král: „Ty prozradila jsi, co na dně srdce tobě dřímalo.“ Tu vzplála jako zora Helena a zašeptala: „Otče, on to ví?“ A zakryla si tvář. Však pravil král: „Chceš odvolat, co řekla’s? Zmámena snad čárem byla’s nebo chorobou?“ „Ne,“ řekla dívka tiše, klopíc zrak. „Pak, Oliviere,“ řekl Hugon král, „své slovo dodržím, ty dovedl’s, co slíbil jsi, ty získal’s dceru mou, nuž vezmi ji. Tak zasnubuji vás.“ A Olivier byl bled a ztrnulý a řekl: „Bože, vím, že je to klam, že probudím se, a že zahynu tím hořem velkým, že to přelud byl! Čím blaho takové bych zasloužil?“ „Tím,“ Karel řek’, „že pravým mužem jsi!“jsi! Ty silným jsi a dobrým zároveň! 350 Máš rámě reka, srdce holubí. Buď žehnán, Oliviere, drahý můj!“ Tak mluvil císař, ruku bělostnou však Olivieru dívka podala, a nyní věděl, že to nebyl klam, a štěstí ráje cítil v duši své. Dům jako bouře jásotem se třás’ a Západu, Východu rytíři se objímali všickni bratrsky a Hugon král a Karel zasedli teď společně na Cařihradský trůn, nad kterým v zlaté slávě planul kříž. Tři dni teď kvas se slavil nesmírný a Hugon král ved’ v pokladnici svou pak Karla císaře a pravil mu: „Vše jesti tvé, co zde si vybereš ty, císaři, a paladýnové. Chci, aby památku jste přinesli si do Francie.“ Karel odmítl však poklady a řekl prostě tak: „Tvá láska památkou mi drahou jest a paladýnům mým. Jí rovnati dar který mohl by se? S Bohem buď. Už spěchám v Paříž, v dobré město své, bych do Španělska chystal výpravu.“ A oba králové tedteď kráčeli před celým dvorem, každý na hlavě měl korunu, a taký majestát šel, jako záře, z Karla císaře, že mimoděk i Hugon klonil se a mezi sebou franští rytíři tak pravili si: „Ejhle, nad Karla král není žádný.“ Vzpomínali pak na výjev u svatého Diviše, jenž zdrojem byl té cesty v Cařihrad, a řekl Olivier: „Proč není zde teď Jafet z Palmy, aby donucen byl vyznati, že Karel nad krále jak orel nad ptáky jest povýšen?“ Však Karel znamení dal k odjezdu, a rozechvěn se loučil Olivier 351 teď s nevěstou, jež tak mu pravila: „Dej kštici mi, ó muži předrahý, tu kštici svou, v níž vězí bílý květ. Ty do Španěl teď jedeš, v dálný kraj. Já v klášter zavru se, bych čekala tam tvého návratu. Tam bude mi tvá kštice a ten bílý z trní květ na dlouho útěchou. Že vrátíš se, to pevně doufám. Kdyby ale Bůh to dopustil, bys v boji zahynul, tu tvoje kštice byla památkou by drahou mi a vzala bych ji v hrob. Tam jedině bych vyšla z kláštera! A bílý onen květ by mluvil mi po celý život, prázdný bez tebe, o bolu největším, však zároveň o sladkém někdy v ráji shledání.“ Stín smutku přelít’ Olivieru tvář a pravil jí: „Tě neuzříti víc! co v těchto slovech smutku bez konce! Ó, srdce bíti při té myšlénce mi přestává! Kéž zemru raděj hned! Však ne, vždyť jest mi bránit svatý kříž, jdu tedy konati svou povinnost. Své srdce ale nechám u tebe. Buď s námi Bůh a jeho andělé!“ Tak pravil jí a kštici dal jí svou, pak objali se. Cudný polibek na čelo vtlačil jí, sed’ na koně, a zmizel s ostatními, jako sen... To píseň jest o cestě v Cařihrad, již konal Karel, paladýnové, a vrátili se v sladkou Francii, kde císař u svatého Diviše do zlaté skříně květy uložil, co z trnové vytryskly koruny, tam všechny jsou, až na ten jediný, jenž zůstal v Cařihradě... U konce tak píseň má. Bůh dej, by příznivě jste všickni, jak jste zde, ji přijali i ti z vás, kteří s Karlem vydali se tenkrát na pouť k hrobu božímu a v divuplný palác Hugonův.“ – 352 Tak končil píseň Malgis, pochvalou jej odměnili hlučnou, Olivier však, který skryt byl slyšel jeho zpěv, bled vytratil se tiše ze stanu a spěchal k císaři a pravil mu: „Ty slyšel’s, pane, o tom poutníku, jenž přišel sem, by s tebou promluvil? Je s nebem nebo s peklem v spojení, neb ví, co v taji duše cítil jsem a co jsem nikdy neřek’ nikomu! V mém nitru čet’ jak v knize! Uhodnout jak může pouhý člověk myšlénky? Snad je to posel Bohem poslaný?“ A Karel na to: „Přiveď mi jej sem, až noc se skloní temná na zemizemi. Mám v duši něco jako tušení, že se mnou stane se cos v tuto noc, cos osudného. Budiž se mnou Bůh.“ A noc když byla, vedl Olivier do stanu Malgise, kde za stolem při svitu lampy císař večeřel, a Karel kynul, aby odešli teď všickni přítomní a zůstal sám tak s Malgisem a řekl: „Nyní mluv, co přišel jsi mi říci? Ležení mé celé nemluví než o písni, již zpíval jsi. Jsi v svazku s anděly či s ďáblem samým, že tak mnoho víš, co skrytě v duši lidí děje se?“ „Jsem pouze pěvcem,“ Malgis odvětil, „čár celý můj jest pouze nadšení, toť jako proud, jenž stále světem jde a v němž se všechno jasně zrcadlí, co v nebi děje se i na zemi i v říši duchů, v říši démonů! Dar uhodnouti vše, vše tušiti, jest pěvců dar. V něm bol i radost jest.“ A Karel zamyšleně tázal se: „Co tušíš tedy o mé výpravě v zem hispanskou?“ „Že velké vítězství tě čeká tam, „řek’ Malgis upřímně. 353 „A Olivier a Roland,“ nesměle mu Karel řekl, s bázní mimoděk, „co na ně čeká tam? Proč tušení se vtírá stále jim, že v mládí svém se s bohatýrskou smrtí setkají?“ Tu zasmušil se Malgis, zašeptal: „Ty vzpomínáš na slova Heleny, jež pronesla, když náhle přiznala, že lásku k Olivieru v srdci má?“ Bled zvolal Karel: „Mlčiž, nedomluv! A Roland můj?“ Tu Malgis odvrátil svůj obličej a pravil: „Netaž se!“ Kles’ Karel na židli a třásl se, pak ale vzpřímil se a řekl tak: „Ne, nevěřím. Bůh sám zná budoucnost. Ty’s přišel proto, bys mě zachmuřil?“ Řek’ Malgis na to: „Velký císaři, já přišel k tobě volat o pomoc. Co posud jsem ti řekl, odpověď jen byla vždy na tvoje otázky. Co sem mě vede, uslyš v krátkosti. Mně hrozná drtí k smrti choroba, já snáším muka. Zdám se starcem být, a přece není čtyřicet mi let. Já všude hledám pomoc, pět už jar! Však marně posud. Svatý poustevník, jenž v lesích žije z cedrů v Libánu, mi posléz pravil, co mu vnukl duch: jen jedna je mi pomoc. Následek má choroba jest kletby démona, a kletbu tu ty sejmout, císaři, sám můžeš jen: když ruka královská tvá chléb mi podá, víno! Nedoufám však, že to učiníš, neb sloužiti tak zdál bysi se, vladař, žebráku? Vím, marné že jest moje volání! Kde tolik pokory by vzalo se u člověka, jenž nosí korunu?“ A Malgis zdál se k smrti zarmoucen, tvář zahalil, však císař pravil tak: 354 „Byl Kristus Bohem, nohy učňům svým přec umyl při poslední večeři. Co v porovnání s Pánem každý král? Bůh račiž chránit mne, bych hrdým tak se ukázal, že škodu vzal by kdo z mé pýchy marné! Rád ti posloužím, když chorobu tvou takto zapudím, i kdybys poslední byl z lidí všech!“ A nutil Malgise, by usedl hned v jeho křeslo za stůl, nalil v číš svou zlatou vína a pak pojal chléb a krájel ho, v té chvíli sejmul však s levého palce Malgis stříbrný a dutý prsten, rychle jako blesk pět krůpějí ztad v jasné víno lil do číše zlaté Karla císaře a lhostejně pak zdál se hleděti do šeru stanu. Karel na polo teď klekaje ve velké pokoře, mu sousto chleba v samá ústa klad’, pak víno podával mu s úsměvem tak plným dobroty, že svědomí se Malgisovi mocně bouřilo, však vzpomínal té bídy bez konce, již děti Ajmonovy snášely, a potlačiv své hnutí, pravil tak: „Jsem hostem tvým, nuž, pane, připij mně na nové zdraví, které z rukou tvých, dar nejvzácnější, takto přijímám! Dřív moje rty se číše nedotknou.“ A Karel pil ten nápoj čarovný, by vyhověl mu, ihned padla mha na jeho zraky, těžká dřímota se těla jeho, duše zmocnila, ač oči otevřené zíraly a nohy jeho pevně nesly jej, však bez vůle byl ducha, bez vlády byl svého těla, v moci úplně byl Malgise, jenž rychle povstal, bled a chvěje se jak osykový list. Byl Malgis zase ve své podobě a vzpřímil se, byl útlý, vysoký, byl krásný sic, přec ale příšerný 355 jak jeden z padlých s nebe andělů, v tom okamžiku vážném, zločinném, a šeptal Karlu v ucho: „Člověče, svou vůli podrob vůli démonů. Jich jménem rozkazuji: za mnou pojď bez hlesu, tiše, němě, poslušně. Tam půjdeš, kam tě nyní povedu!“ Bled stále byl, však už se netřásl, cos temného jak osud zíralo mu z tmavých zraků, které upíral na zbledlou nyní císařovu tvář, a Karel silně chvěl se, bez hlesu šel za Malgisem, který rukou kýv’ a ze stanu se velkým krokem bral. Na prahu zastavil se, pozvedl u vchodu clonu, byla temná noc a nikdo na blízku, tu k nebesům své ruce Malgis pozved’, přemocná mu čarodějná slova plynula od šeptajících rtů a ze dlaní dva nekonečné bílé paprsky mu vycházely, v temno bodaly se nebes, jako ostré dýky dvě a za nedlouho mlha bělavá na kraj se širý, hustá, spouštěla a halila vše v matný závoj svůj. V stan vrátil Malgis se, vzal korunu, jež v skříni ze sloni a ze zlata se kmitala, v své roucho schoval ji, pak zlatého sňal orla ze štítu na stanu císařském (ten orel byl všech nevěřící postrach z daleka), a posléz hodil Karlu temný plášť na ramena a kývl znova mu a Karel šel jak socha kamenná, již někdo šinul by za Malgisem, bez vůle, vnořen v hluchou dřímotu jak v hlubé vody. Malgis nyní hvizd’ a Bajár přišel, slova Malgis šept’ a kůň se zachvěl, hřívou zatřásl a byl v své podobě, v své obvyklé. Na jeho hřbet pomáhal císaři teď Malgis hbitě, sám se vyhoup’ tam a šeptal koni: „Ptákem, větrem buď!“ Pak řekl: „Tmo, buď pláštěm kolem nás!“ 356 A Bajár tryskal nyní z ležení a letěl temnou nocí jako pták, a mlhou zlatý orel císaře jak luna svítil, hvězdou koruna a pod kopyty koně sršely, déšť z ohně, jiskry, země duněla a vítr hučel, stromy šuměly za prchajícím v letu Bajárem. Když u brány se hradu zastavil, a Renald z okna zřel, jak lekl se! Svým zrakům nevěřil, byl jako zjev kůň dýmající, jemuž ježila se dlouhá hříva; Malgis přízrakem se zdal a zlatý orel krvavou a s nebe spadlou lunou, sochou pak byl císař Karel, sochou náhrobní svou vlastní, vytesanou z mramoru! Kýv’ Malgis mocně. Nocí zahřměly tu mosty hradu, brány skřípaly na zrezavělých, pevných stěžejích a Malgis vjel do domu s císařem. Po schodech kráčel vzhůru pomalu a za ním Karel jako jeho stín, a vešli v síň, kde Renald s úžasem a bratři jeho na div patřili, a pozved’ Malgis ruku nad Karlem a kouzlo s něho spadlo, probuzen stál v prostřed síně, Malgis pravil však: „Zde, Renalde, jest Karel v rukou tvých, já z lásky k tobě velký spáchal hřích, já zradu kul a zradu proved’ jsem! O deset let jsem sestár v tuto noc. Bůh odpusť mi, já s tíží odpustím kdy sám si hřích svůj. V spolek s démony a s bytostmi jsem vešel, o nichž vy tak málo víte jako nemluvně, jež včera zrodilo se. Tušiti, co při tom uniklo mi života, co hrůz jsem přestál, nikdo nemůže, kdo skrytých nezná světů příšery. – Jdu nyní odtud, navždy, pochovám se v samotu a v poušť, kde pykati za hřích svůj budu za svou proradu, a lidské oko neuzří mne víc! Svět lidí smutný jest a žalostný! V něm láska stejně jako nenávist 357 nás vede v moře slz!... Však dosti slov Bůh s vámi buď a mně buď milostiv!“ A Malgis sklonil hlavu na prsa a bled a smuten vyšel ze síně a zmizel jako v zem. A beze slov stál Renald před císařem. Pozvedl pak k němu zrak a Karel hrdě stál a kliden, velký, plný výsosti, víc bylo majestátu nyní v něm, než když na trůnu seděl s korunou na bílé hlavě, s žezlem v ruce své, a upíraje zraky na bratry tak pravil jim: „To tedy konec jest, ó Ajmonovi zpurní synové, té vaší hrdinnosti! Jako had se Malgis vplíží v stan můj, zasedne za stůl můj, z číše mé chce napít se, já sloužím mu, a kouzly kletými mně omámí! Ó, usmrťte mne jen. Mně svět se hnusí. Není rytířů už více v něm! Jen lháři, traviči a kejklíři v něm žijí! Odhodí meč bohatýr a nástrah chápe se! Nuž, čiňte se mnou, co je libo vám.“ A Ryšár popuzen mu odvětil: „Na velkodušnost, pane, nečítej! Já v ruce padl tvé a u tebe jsem nenalez’ ji. Radím Renaldu, by s tebou činil, co ty’s činit chtěl v den onen se mnou!“ „Mlčiž, nešťastný!“ Tu zvolal Renald. „Očerňuješ se! V tvém srdci mužném, bratře, není to, co jazyk tvůj v té chvíli blábolí!“ Tak pravil Renald, pozved’ korunu a posadil ji Karlu na hlavu, pak poklekl a jal se mluviti: „Při živém Bohu, králi, přísahám, že jednal Malgis pouze na svou pěsť, o jeho zradě že jsem nevěděl, že kouzla jeho hrůzu činí mi! Však co se stalo, králi, stalo se. Bůh sám to chtěl, že posléz tváří v tvář 358 si stojíme. Jak po tom práhl jsem! Ty’s králem naším, pánem. Kořím se, hle, před tebou, a o smír prosím tě! Ó, odpusť nám, a učiníme vše, vše co si žádáš. Podlost žádati ty nebudeš, tak málo jak bys chtěl, bych Krista zapřel!... Velký císaři, tvá kolena objímám v pokoře, nech v srdce své můj vniknout, pane, hlas! Pro drahé slzy, které ronila pod křížem matka boží, vyslyš mne! Já trpím muku! Vidím bratry své jen v žalu život trávit, prolévat krev vidím stále! Pálí na duši mne každá krůpěj! Králi, smiluj se! Mí bratři k vůli mně se bouřili, za lásku jejich nechtěj trestat je! Ó, pomni, kdyby někdo trestat chtěl za lásku k tobě tvého Rolanda! Já hněvu tvého jen jsem zasloužil, nuž, tedy jedině ať pykám též. Svou náruč otevř drahým bratrům mým, a vrať je mému otci! Starý jest a osiřel a tobě věren byl! A matka naše v žalu zemřela! Což není dost té velké oběti? Nuž, s bratry mými smiř se, pane můj. Mne vypuď ze země. Vem Montalbán a vše, co mé jest. Vem i Bajára, jenž jest mi přítelem. Já odejdu jak žebrák z této země. Poutníkem se vydám k hrobu, v kterém Kristus spal, než z mrtvých vstal, a nevrátím se víc. Své ženy odřeknu se, dětí svých. Co ještě chceš, bych činil, císaři?“ Tak mluvil Renald, slzy kapaly mu s očí hojně, nepohnut však stál jak skála Karel, hrd a chladen byl a řekl posléz: „Pokorným se zdáš, však nevěřím ti. Kde jsou dýky tvé, bys jimi srdce moje pobodal, když nevyhovím slovům líčeným? Ty zdáš se prosit, jsemť však v moci tvé. A proto slovem neodpovídám. Což, kdybych smírným byl, by nezdálo 359 se slovo každé z bázně temenit? Já nebojím se. Chceš-li, zavražď mne, jsem beze zbraně, slabý nejsem přec! Čiň, co ti libo, neodpouštím však a nesmířím se s tebou, s buřičem!“ Tak řekl král a Renald tiše vstal a odvětil mu: „Nejsi v moci mé. Hrad ten jest tvůj a můžeš odejít či zůstati, jak libo tobě jest. Ty proti vůli své jsi přišel sem, však volnost tvoje všem nám svatá jest.“ Klek’ opět Renald, bratři jeho s ním, syn nejstarší pak pravil Ajmonův: „Teď tobě hold jsme vzdali. S Bohem buď. Před tebou brány otevřené jsou. Ty nenávidíš nás, to bolí mne. Snad Bohu zlíbí se, by dotekl se tvého srdce, jež tak tvrdé jest. To nejšťastnější byl by pro mne den. Až do té doby, králi, s Bohem buď! Teď, líbí-li se tobě, odejdi a vrať se k svým. Ty smířit nechceš se, zbraň v ruku vnucuješ mi. Brániti své budu právo, jako volný muž. Bůh rozhodniž v té slzyplné při.“ Tak pravil Renald. Vedl Karla pak, jenž mlčky kráčel síní, se schodů. Meč vzácný dal mu Renald, přivedl pak koně krásného a podal mu pak orla zlatého, jejž se stanu byl Malgis sňal. A císař poněkud svou hlavu pyšnou sklonil, zamyšlen a beze slova z hradu vyjel v noc, a koruna se jeho kmitala při svitu hvězd, jež nyní nořily se z mlhy mizící a velká zář šla z orla zlatého a zdálo se těm, kteří z Montalbánu hleděli, že vlasatice bloudí takto tmou, a smutno, teskno bylo v srdci všem i Karlovi, jenž dojel v tábor svůj. – 360 VIII. VIII.
Zvěst o tom, co se v hradě událo, se šířila po celém ležení, neb Karel císař Néma povolal, a v otevřeném stanu veřejně vše vyprávěl, i Malgisovu lest, čár, kterým zmámil jej, i Renaldův čin přímý, mužný, velkomyslný, a proto srdce všech teď soucitně tam k Montalbánu obracela se, a reci všickni po tom toužili, by Karel s dětmi Ajmonovými se smířil upřímně. Král mlčel však a uzavřel se, chmurný, do stanu a nikdo nevěděl, co děje se mu v hloubi srdce. Líně míjel čas a jako mrak viselo mlčení nad táborem a ticho hrobové tam panovalo. Nedal znamení už císař k útokům a nevyšel meč z pochvy žádný. Muži reptali po tajmu, tiše. Pravil druhu druh: „Co bude nyní? Král proč otálí? Proč posli jeho posud v Montalbán se nevypraví? Nechce-li však smír, a je-li zatvrzelý v záští svém, proč neřekne to zřejmě, upřímně?“ Tak rozmlouvali tiše, čela však se jejich kabonila neskrytě, a posléz Ném se mluvit odhodlal a mínění všech prostě pronesl. Král mlčel dlouho, konečně však řek’: „Můj druhu, to co v srdci děje se vás všech, i v nitru mém se ozývá. Mně těžko teď s Renaldem bojovat, neb mocně k sobě trhl mysl mou! Však první krok já činit nemohu. Ó, doufám pevně, syn že Ajmonův mi přijde vstříc a jeho bratrové. Nuž útok činit nyní nebudem’, však sevřem hrad a město těsněji. Ať pluky pošinou se na sever, ta strana posud volna, zásoby tou cestou v hrad a město loudí se. Hlad přinutí tak brzy Renalda, 361 by slovo ono první o smíru zas pronesl. Po slově práhnu tom, kéž z úst mu vyjde! Srdce moje vstříc mu poletí, jak jaru vlaštovka.“ – Tak pravil král a pluky hnuly se a Montalbán jak kruhem železným byl krutě obemknut a dostavil se hlad a zuřil v městě, na hradě jak pravý mor. Však Renald mlčel přec a ono slovo, které čekal král, mu nešlo z úst, neb v srdci pravil si: „Nač klečet, prosit? Král jak kámen je. Chce naši zhoubu, nic jej nesmíří. Nám nezbývá než mužně zemříti. Nuž zemřem’ mlčky.“ – Toto mlčení však Karla zachmuřilo, nový vzdor v tom němém sudbě podrobení se jen viděl krátkozrace, vehnán byl zas v novou zášť, a slyšet nechtěl už o smíru víc, a zase chystal se na útok krutý, všemi silami. A Renald hleděl s oken vysokých na nový ruch v Karlově ležení, a pravil si: „Ať tedy podlehnem’, v tom aspoň bude konec trápení! Vždyť lépe zemřít v boji rekovském, než hladem umírat. Bůh vzal nám chléb. Toť jako kletba na nás na všechny, a ne jen my, i naše zvířata pod kletbou onou bídně klesají. Jsou koně naše hladem zmořeni.“ A hleděl dolů v města ulice, kde jako stíny lidé vlekli se, a děti s pláčem ruce spínaly a prosily: „Ó, dejte chleba nám!“ Tu propuk’ Renald v usedavý pláč a poslal v město dolů poslední tu skývu, kterou pro své bratry měl, a kázal, aby koně zabili než hladem zhynou, aby rozdali je mezi trpící. A stalo se a na okamžik zase sytili se takto měšťané, a jediný tak Bajár zbyl jen z koňů na hradě, byl jako stín a dřímal celý den 362 ve dvoře sporou travou porostlém, jež skromným byla jeho pokrmem, neb v zahradě už stébla nezbylo. – A jednou když stál Renald nad spícím a těžce dýchajícím zvířetem, jež jemu bylo drahým přítelem, na rameně svém ruku ucítil, a polekaně když se ohledl, svou ženu viděl, bledou jako sníh, a podávala meč mu. „Renalde,“ mu řekla tiše, „zabij Bajára!“ Tu divoce mu oči vzplanuly a zvolal vášnivě: „Tu ohavnost, věz, Ijonetto, nikdy nespášu! Toť jako bys mě o to prosila, bych zabil Gišára neb Alára! Jak v duši tvé se taká myšlénka jen kmitnout mohla? Styď se, ženo má!“ Pláč tichý tělem jejím lomcoval a posléz řekla: „Myslíš, Renalde, krev Bajárovu že bych žádala kdy pro sebe? Jak ubližuješ mi! Tak dobře zemřít dovedu jak ty. Však nemám síly hledět na děti a jejich muku, slyšet jejich pláč! Tři dni už pokrmu se nedotkly. Já tajila to, bych tě šetřila. Viz na ně sám, a pak mi odpověz! Krok učinila zpět a pozvedla plášť temný, rozestřený na zemi, a viděl Renald nyní syny své. Jak byli bledi! Bílé lilije se zdály skosené a vyprahlé na krutém slunci, oči měly v sloup a tiše stenaly, tak tichounce, jak chorá, zmírající ptáčata. Tu zaštkal Renald, jako šílený se chopil meče, vrh’ se k Bajáru, by bodl jej, a kůň se probudil, a vida svého pána zařehtal, jak by jej vítal. V očích zaleskla se radost mu a hlavu pozvedl, 363 jež za chvíli mu klesla v trávu zas. Zbraň Renaldovi z ruky vypadla a líbal koně s pláčem hlasitým a zvolal: „Ženo! Raděj zemřeme, my všickni spolu, ale s Bajárem!“ „Nuž, tedy,“ řekla s bledým úsměvem, „jsem připravena. Tedy zemřeme.“ A vzala děti, položila se na trávu vedle koně, tlačila je k srdci pevně, oči zavřela a zdála se i s dětmi mrtva už. Tu zmocnila se hrůza Renalda, vzal opět meč a slabě koně bod’ a šeptal mu: „Ó, odpusť, Bajáre, já jinak nemohu, ó, odpusť mi!“ A klek’ a objímal ho s pláčem zas, a kůň se na něj díval dojemně tím smutku závojem, jenž jeho zrak vždy zastíral, jak zraky zvířat všech, a zdálo se, jak by mu říci chtěl: „Vždyť pro tvé děti dávám rád svou krev!“ A krev ta z rány tekla pomalu a Ijonetta probudila se teď z mdloby své a slabě vykřikla a vzala děti pravíc blouznivě: „Zdroj života se prýští purpurný, hle, z Bajára! Ó, jaký němá tvář mi příklad dává, velký, vznešený! Proč dětem svým jsem krev svou nedala?“ A táhla děti k ráně, jejich rty tu ssály teplou Bajárovu krev a ukojeny na to usnuly. Však Renald k ráně léky přiložil, by zacelila se, a zdálo se že Bajár netrpěl, neb pásl se na skrovné trávě a pak usnul zas. A Ijonetta nesla v komnatu své ukojené děti s úsměvem a šeptala jim: „Jako Bajár dnes vás zachránil, tak zachráním vás též až do poslední krve krůpěje!“ – 364 Noc zahalila velký tento žal svou temnotou a spánek spustil se na víčka trpících, však za zory se Renald probudil a vlekl se na baštu vysokou, by hleděl v kraj ten širý, luzný, jak by loučiti se na věky s ním měl, a zíraje do ranní mlhy, viděl postavy se blížiti, a sluncem ozářen na koni černém starý, šedý muž se objevil, jak bolem zlomený a dlouhým strádáním, byl shrbený a bledý byl a oči rudé měl jak nekonečným pláčem. Vykřikl tu Renald bolestně, neb poznal teď, že byl to Ajmon, otec jeho sám, a zalomil žalostně rukama, a starý Ajmon vida Renalda tak bledého, se zrakem zapadlým, do pláče propuk’, ruce zvedaje, jak by své dítě obejmouti chtěl. A Renald úst svých otevřel a děl: „Ó běda mně, ó běda třikrát mně, že vidím naposled tě otče tak! Proč přišel jsi, ó starče? Nejtěžší bys ránu srdci mému zasadil, tak žalostný mi pohled skytaje na zkrušenou tvou bolem postavu? Neb přišel jsi, abys mi odpustil ty slzy všechny, které vynutil ti vzdor můj pyšný? Chceš, bych umříti tak v míru mohl, já a děti mé? Ó, rci, můj otče, že jsem uhodl! Ó žehnej mi, ty, který proklel’s mě! Bůh nechtěl, bychom v míru pospolu v tom starém hradě život trávili, kde matka moje drahá zemřela! Tu drahou střechu pozdrav, starý sad a velký krb, kde oheň zpíval mi, když do něho van zimní mocně dul, a slzu moji, otče poslední na matčin pones rov! Jak trpký je ten život zde! Dle toho soudit lze, že smrt je sladká! Brzy poznám to. Buď otče zdráv! Je všechno za mnou už! Vše zmizelo jak jara čarovná 365 ta dávno minulá, jež prosnil jsem u tebe, otče, v staré zahradě, kde jabloň kvetla v bílé slávě své pod šedou věží, víš, kde vlaštovky si hnízda stavěly... Ach, otče můj, ó mysli si, že zase dítětem se k tobě tulím, večer, před spaním a že mě líbáš tiše na čelo a že mi pravíš: ,požehnej ti Bůh!’“ A Renald zaplakal a klesla v dlaň mu hlava těžce, Ajmon zaštkal též a ruce pozved’ zas a žehnal mu a zvolal takto hlasem chvějivým: „Vše zapomeň, mé dítě předrahé, co mezi námi zlého dělo se! Já umírám, a proto přišel jsem, bych s tebou loučil se! Ty odpusť mi, že tvrdým byl jsem s tebou, promiň mi, jak Bůh nám všem snad hříchy promine! Já umírám a plně žehnám ti! Já umírám a hrd jsem na tebe, neb bohatýrem velkým, slavným jsi! Ty nepodleh’ jsi! Karel nezmoh’ tě! Hlad pouze, mor, jsou tebe silnější! Ty zhyneš, avšak hlavu nesklonil’s! Před Bohem skloň ji, tu, již vztyčenou jsi nesl životem! Skloň sem ji též, vstříc rukám, které stářím chvějí se a dojmutím a láskou pro tebe, vstříc rukám mým, které ti žehnají!“ Tu poklek’ Renald, mlčky, pokorně a Ajmon žehnal mu a hluboké kol bylo ticho, jako modlitba, jen vítr táhlým, tichým vanem dul a v sladkém svitu slunce juného se zjevila jak anděl útěchy teď Ijonetta, děti nesla své a Renald vzal je, nes’ je do výše a zvolal: „Otče, hleď, to vnuci tví!“ A tváře jejich jako lilije se bělely a oči horečně jak bludné hvězdy choře svítily a znova propuk’ Ajmon v hořký pláč. Pak znamení dal náhle lidem svým 366 a ejhle přikvačili pod baštu a praků chopili se, svištěly jim nad hlavami. Na to jako mrak se nesly vymrštěné předměty a pršely v hrad jako lijákem. Byl Renald překvapen, však jásot zněl už se všech stran, neb chleby dštily tak, jak manna z nebes, praky mrštěné, a lidé vrhali se na pokrm a Boha chválili, a dychtivě teď všickni jedli, mimo Renalda, jenž nevzal v ústa, pokud Bajára byl nenasytil, svého přítele. A mezi radostnými výkřiky, jež k nebi zvedaly se, loučili se Renald s Ajmonem, jenž domů jel, by žitím znaven, v rakvi ustlal si. A Renald svolal nyní lidi své a tak jim pravil: „Teď, když syti jste a zoufalost vám srdce nehlodá, teď v klidu jest vám možno rozjímat. Nuž, slyšte mne. To hod byl poslední, jejž slavili jste se mnou vespolek a s bratry mými. Brzy přijde hlad zas mořit vás. Jste silni na dva dni a kdybych prosil, kdybych kázal vám, by každý zbraň svou vzal a chystal se na výpadek, vy byste poslechli. Nač ale prolévati opět krev? Nač zase po výpadku vrátit se v tu starou bídu, která konečně nás udolá? Já hájit do posled svou budu při a věrně zůstanou mi bratři moji drazí po boku. Vy ale s bohem buďte! Volni jste! Dík za to, že jste se mnou trpěli, tak dlouho, bez reptání, hrdinsky! Své děti zachraňte a ženy své! Já propouštím vás. Brány otevřte a odevzdejte město císaři! To není zrada, neboť velím vám, by poslušně jste ihned konali, co právě řekl jsem. Já uzavru 367 se v hrad svůj sám. Nuž jděte. Modlete se za mou duši k Bohu, přátelé!“ A bylo ticho. Štkání tlumené jen ozývalo se co odpověď. A Renald šel na věž na vysokou a s bolestným a smutným úsměvem, však bez trpkosti viděl, pomalu jak z hradu odcházeli do města, a z města jásot zněl a v průvodu se ženy, děti braly k císaři do táboru a brzy s rachotem se uzavřené brány do kořán vstříc otvíraly oblehajícím a překvapeným rekům Karlovým. Tak bylo město v rukou nepřátel a hrad se chmuřil, znova uzavřen jak smutná hrobka s výšin skalnatých. Byl uzavřen, však brzy našel hlad zas cestu v jeho bašty žulové, a Renald sláb a bled v něm čekal smrt, však kliden v odříkání úplném. – Tu stalo se, že jednou k večeru kdos klepal na vrata, a starý muž to shrbený byl, sto mu bylo let, ten prosil, aby promluviti směl jen málo slov s Renaldem v důvěře, a když jej vedli v síň, kde Renald snil o skonu svém a o svém spasení na druhém břehu všeho života, tu stařec mluvil tato: „Renalde, ty velký hrdino, jest přetrpké tak zahynout, jak osud hrozí ti! Krev svou jen proto byl bys proléval v těch hrozných bojích, krutých, bezčetných, bys posléz klesl, jako dítě sláb, do rukou nepřátel, jim na posměch? Bůh nedopustí, abys skončil tak. Ó, zajisté, ty králi podlehneš, ty vyzval’s mužně, háje právo své, moc proti sobě v světě největší a nedbal jsi, že není naděje, bys zvítězil! A proto jméno tvé vždy bude slaveno, na právu stál’s a podle neklonil’s se před mocí, 368 jak činí sketa! Za to chvála ti! Ty podlehneš, však čest svou zachránil’s, ty podlehneš, však ne jak myslí král. Ne hlad tě zmoří, já tě zachráním, meč vytasíš zas, padneš jako muž, a pádem tvým, ty velký hrdino, zem celá zaduní! Pojď, sleduj mne!“ A vzpřímil se, a Renald sledoval jak kouzlem jat, ho v pustou zahradu, na jejímž konci stařec pozorně pod mocným dubem pátral pravě tak: „Sto je mi let. Co mladík žil jsem zde a vím, že v místech těch je skrytý vchod do chodby podzemní. Ta vedla v dál, v les hluboký.“ A hledal s Renaldem a odkopali zem a kamennou ta našli desku, odklopili ji a sluj jim hlubá, černá zela vstříc jak jícen pekla, ale vedla v ráj, neb vedla do volnosti z vězení, a s pláčem Renald starci děkoval a líbal jej, a rozloučili se, a chmurný hrad zas zaslech’ jásání a díkůvzdání Bohu. V soumraku se Renald, jeho bratři s Bajárem do sluje brali, Bajár klusaje na hřbetě děti nes’ a jejich máť, a zdál se silen zas. Teď rozžehl na temnou pouť svou Renald pochodeň a s novou v srdci opět nadějí tak k nové spáse kráčel bohatýr. – Tma byla v chodbě hustá, příšerná, vzduch horký, dusivý jak ve hrobce a sotva pochodeň že hořela, byl plamen její bledý, chvějivý jak bludičky, přec plazů nestvůrných dav před ním prchal, bylo příšerné ten šustot slyšet kroků belhavých těch tvorů bez tepla a bez krve, jež vlhko zrodilo, tma hrobová, těch tvorů, které slunce neznají, těch příšer věčně cizích člověku. Pouť byla nebezpečná, hluboké v tmě zely jámy, hadí brlohy, 369 kde zmije syčely, když padaly na těla jejich jiskry s pochodně, a Ijonetta oči otevřít se neodvažovala posléz už, a děti tiše, stále plakaly a tulily se k matce v strachu svém. Však muži byli plni odvahy a usmívali se, neb nad hlavou, když zastavili se, by oddechli, co’s slyšeli jak rachot tlumený a hřmění hromů; chystal, věděli, to císař pluky své, by vedl je na Montalbán, by sledním útokem hrad jejich dobýval, a myšlenka, že prázdný najde jej, že v jistotě jsou před ním teď, v té strašidelné tmě jim byla útěchou a radostí. A s novou silou, novou odvahou se brali nové budoucnosti vstříc. Už svítalo jim jasno jakés v zrak, to východ byl z té hrobky strašlivé, šum lesa místo kroků vojínů jim vnikal v sluch, tu náhle zastavil se Renald zbledlý s velkým výkřikem a zvolal: „Bože můj, kde Ijón jest? Můj host, tvůj bratr, Ijonetto má? On s námi nešel! Spí na loži svém, kam slabost vrhla jej a krutý hlad, my zapomněli na něj, hanba nám!“ A všichni zděšeni jak kameny bez hnutí stáli, Renald ale řek’: „Jdu pro něj zpět,“ však bratři vrhali se v cestu mu a žena plačící mu kladla kolem hrdla rámě své a za roucho jej pevně držela a prosila jej: „Slitování měj, když se mnou ne, to s dětmi svými přec! Nás opustit bys v hrobě tomto chtěl? A proč? Bys bratra mého zachránil? Je příliš pozdě! Vtrhl asi v hrad tou dobou Karel. Vrátíš-li se tam, o jednu oběť bude bohatší jen krutý císař. Dím o jednu jen? Ne obětí těch bude mnohem víc, neb vrátíš-li se, půjdem za tebou! 370 Což myslíš, bez tebe že lze nám žít! Což myslíš, ty že velkou mysl máš z nás jediný? Na bratry svoje hleď! Což zdá se ti, že schopni byli by tvou smrtí vykoupit se? Nekřivdi tak krutě jim! O sobě nemluvím. Čin můj, když padneš, za mne promluví. Jdi, vydávej se v jistou tedy smrt, však nevyčítej mi na věčnosti, když před tebou se tam a před Bohem na soudu zjevím s rukou krvavou a vinnou vraždy své a dětí tvých!“ Tak pravila, a Renald káravě a zasmušen jí hleděl do zraku a odvětil: „Bůh, ženo, neslyšel tvých hříšných slov! Ty mluvíš v horečce a duše tvoje zbožná daleka jest hrůz, jež prones’ právě jazyk tvůj! Svou povinnost chci konat, konej svou! Své děti střež a za mě modli se. Vy, bratři, vyveďte je na světlo a chraňte je, až opět vrátím se. Bůh se mnou buď a s vámi!“ Pravil tak a něžně líbal děti, ženu svou, své bratry, Bajára a v hustou tmu se vrátil rychle chodby, s něho zář však jaká’s šla, a s čelem skloněným tak řekla žena jeho: „Klidna jsem: On vrátí se! Já tuším anděla, jenž na té pouti doprovází jej! Ta zář jde s jeho křídel! Chválen bud Bůh na nebesích!“ „Amen,“ pravili tu jedním hrdlem bratři, kráčeli pak světlu vstříc, a vyšli v šerý les, jenž tichý, pustý, celý měsícem byl proniklý, a voda tekla tam v trav vonném moři, poklad ostružin se leskl v kmitu luny, medový, a ukojili takto žízeň, hlad ti znavení, sesláblí poutníci a spánek sladce mysl spoutal jim 371 a sny je kolébaly těkavé o míru krásném, svatém, bez bojů. – Však Renald zatím nazpět v Montalbán se dostal temnou chodbou. Pod hradem to dunělo a temně hučelo a na zavřenou bránu padaly déšť jako hustý rány kamenů, a dvacet polnic hromem třeštilo a hlasy vyzývaly Renalda, by konečně se králi v milost vzdal. Tím hlukem probudil se Ijón král a polekán kol hleděl do prázdna, tu zahlíd’ Renalda, jenž za ruku jej spěšně vzal a rychle odcházel. Však Ijón tak byl sláb a tak byl chor, že sotva dovlekl se ke vchodu té chodby, která spásou měla být i Renaldu i jemu, chopil tu se Renald ho, jak děcko na záda jej rychle vzal a stoupal v podzemí v té samé chvíli, s velkým rachotem když brána povolila úderům a v průjezd padla, jako zraněna. A mezi tím co Karlův branný lid ve prázdných síních hledal Renalda a sklamán v roztrpčení poplenil hrad Montalbán, nes’ Renald Ijóna na ramenech tou chodbou příšernou, jíž skrytý vchod nepřítel nenašel, a Bůh jej vedl, vyšel s břemenem svým šťastně z podzemí, a unaven až k smrti, kles’ v tom lese šumícím, kde padl v těžký sen, na Bajára, jenž v trávě spal, svou hlavu položiv. Tak spali všickni sladce do rána, až zora budila je růžová svým zlatem úsměvem. A zároveň jim slabý zvonu zvuk do sluchu vnik’ a pravil Renald: „Pojďme směrem tím, kam volá zvon nás. Volá k modlitbě, dík vzdejme Bohu, že nás zachránil.“ 372 Šli šerým lesem, tiše šumícím, a brzy našli malou poustevnu, nad jejíž střechou onen zpíval zvon, a stařec, který žil v ní, přijal je co hosti s radostí a podal jim chléb dostatečně a pak vyprávěl mu Renald vše, co bylo dálo se v těch dlouhých létech, v bojích nesmírných, a mnohou slzu prolil poustevník nad tím, co slyšel, Renald pravil však: „Pře moje není ještě u konce! U Boha jest, jak skončí ten můj žal! Nám, mužům, znovu bude zapásit a snášeti a v boji krvácet, však děti své a drahou ženu svou v tvé, otče dobrý, nechám ochraně! Ty, Ijonetto, s dětmi prodlívej zde v šumném lese, v tiché poustevně, a čekej, až se vrátím pro tebe, neb až ti vzkážu, nové přístřeší že našel jsem, kde hlavu položit bys mohla v klidu. Jako štvaná zvěř dnes bez doupěte jsem a bratři mí.“ V pláč trpký věrná žena propukla. a nechtěla se s chotěm loučiti, však posléz poslušně se vpravila v svůj osud krutý. Ztrávil celý den v tom lese ještě Renald, v poustevně a na večer se vydal na cestu skryt hledat nový, pevný, bezpečný. Jak štvaná zvěř se bratři po měsíc po lesích potloukali po tmavých, vždy v nebezpečí padnout v zajetí, neb Karel byl jim brzy na stopě, a rozzuřen tím novým útěkem, tím novým sklamáním, jak jeleny je honil neustále. Neradi a zachmuřeni paladýnové se toho lovu súčastňovali a vojsko, které táhlo s císařem, se reptat jalo, hanbou zdálo se, že tolik lidu třeba branného jest proti čtyřem rekům nešťastným. Však Renald s bratry svými dospěli v les posléz ardenský a nad řekou, 373 kde trosky Monfóru se chmuřily, na příkré skále upevnili se a zásobili hojně. Malá tvrz tak byla ona skála omšená tvář v tváři hradu, který pamětliv byl bojů bohatýrských bez konce, jež proti králi bratři konali, a bez dojmutí Renald hleděti na ony trosky ani nemohl, jež zbyly z domu, který kolébkou byl jeho matky... Tklivý její zjev se zdál mu snášeti se těkavý nad rozvalinou temnou v měsíčních a tichých nocích hluchých, rušených jen hukem řeky, lesů šuměním, a mnohdy bratrům takto pravíval: „Když zemříti nám určil, bratři, Bůh, pak bude útěchou mi, zemřít zde, neb bude se mi zdát, že umírám ve klíně matky. Sladký její zrak jak často dlel na stromů vrcholcích, na hlubé řeky lesklé hladině, když jako dítě a co dívka pak se dívala z těch oken vysokých, jichž smutný obrys posud stojí zde, a jimiž na nás nebe hledí dnes:.. O přítomnosti její mluví vše, a její tiché vzdechy stenají ve větru šepotání...“ Rozmlouval tak Renald s bratry, klidně čekaje, až objeví se posléz nepřítel a boj až začne takto poslední. A z rána jednou duněl hluše les a zbraně řinčely a leskly se a řekl Renald: „Ejhle, přišel den!“ A dodal Alár: „Přišla hodina!...“ Za ruce bratři nyní jali se a stáli jako sloupy žulové, rys jejich temný zdál se olbřímý na bledozlatém nebi. Smutek byl na tvářích jejich, zraky nábožné se vzhůru nesly k Bohu, modlitba se zdála na rtech jejich chvěti se 374 a blízkost smrti, jež jim hrozila, již tušili a jíž se nebáli, je ozářila nimbem velkosti. Les zašuměl a zaduněla zem a Karel císař v celé zbroji své se zjevil teď a Roland po boku na pravo jel mu, v levo Olivier a za ním paladýni ostatní a za těmi se vojsko valilo jak řeky proud a zbraní bleskotem hvozd plný byl. Na skálu omšenou, kde stáli bratři jako balvany bez hnutí nejmenšího, zraky všech se upíraly, plny obdivu, a bylo ticho jako v kostele, až Karel císař meč svůj vytasil a v štít svůj zabušil. Tu jako on voj jeho celý zbraní rachotil, až les se třásl, ptactvo prchalo a divá zvěř se v houštích plašila. Pak bylo opět ticho hluboké. Rek ale Renald takto promluvil: „Zdráv, králi, buď, a chválen budiž Bůh, a vítána buď smrt, již neseš nám. Jsme unaveni, rádi zemřeme. Po práci denní spánek sladký je. Má práce dokonána. Hájit práv svých měl jsem za povinnost největší i proti tobě, jemuž kořím se. Ty zval’s to vzpourou. Nechme hádek už. Co konečně je právo mé i tvé? Stín neurčitý jak na zemi vše. Za krátko budu státi před Bohem a před pravdou a křivda byla-li na straně mé, Bůh bude trestat mě za všechnu krev, za slzy za všechny, jež tekly po ten nekonečný boj. Na milost boží ale spolehám a doufám, že na věky uvržen přec nebudu do hrozných plamenů, neb ví to Bůh, že byl-li na mně hřích, že byl jen omylem... Ó, králi můj, ó promiň mi to zlo, jež páchati mě přinutila vojna. Spokoj se mou krví, skonem mým, mou porážkou, 375 však nespoj památku mou se záští, a jak to kázal sladký Spasitel, své nepřátele miluj, miluj je ve hrobě aspoň, když jsi přemoh’ je. Vždyť odpouštím ti také zhoubu mou, a vám, ó muži, kteří zvedáte své zbraně nyní vzhůru proti nám, vám odpouštím ty rány rekovské, jež za okamžik zasadíte nám, vy odpusťte nám naši obranu. V tvé ruce ale, plavý Rolande a jasnozraký Oliviere můj, a v ochranu tvou, svatý biskupe a velký bohatýre Turpine, své děti odevzdávám, ženu svou i krále Ijóna. Bůh souditi vás bude, křivda stane-li se jim. Můj Bajár posléze, můj věrný kůň, můj přítel drahý, po mé smrti měj, ó vyslyš, králi, prosbu poslední, měj Bajár volnost v lesích ardenských až do smrti své časné. Jistě vím, že přebývá v něm duše nesmrtná, neb láky schopen vždyť byl nezištné a veliké. Jest proto víc než stín, jenž pomine, ta truchlá, němá tvář... Jsem u konce. Teď reci, taste zbraň! Teď pojďte vzhůru odnímat nám dech! Bůh buď nám milostiv a Kristus Pán!“ A poklek’ Renald v tichu hlubokém a bratři jeho s ním, pak objali se vespolek, líbali Bajára a vytasili meče. Hučel les a řeka šuměla a naříkal van větru v rozvalinách monfórských, však jinak bylo ticho hluboké a stáli-li na skále vysoké ty čtyři reci jako sloupové, tu zdál se zkamenělý na prosto voj císařův, až posléz pozvedl král ruky své, však slabě, aby dal tak znamení, že útok počíná. Tu Roland hlučně v pochvu vrazil meč a pravil hlasem chvějným: „Ujče můj, 376 Bůh zatrať mě, když v boj se pustím dnes! Nuž nazývej mě sketou! Trestej mě! Však bojovat mě nutit nemůžeš tam proti oněm mužům na skále, jichž neštěstí a jejichž rekovnost si vydobyly lásku, obdiv můj! Máš reků víc, máš celé vojsko své, kaž tedy těm, by útok činili. Já stranou zůstanu.“ Tak Roland řek’ a Olivier se přidal k němu hned a pravil: „Půjdu, králi, s druhem svým. Krev naše ve Španělích poteče za tebe proti lítým pohanům.“ A Ožier a Turpin zvolali: „My, králi, s Olivierem, s Rolandem na cestu do Španěl se vydáme. Ty s námi v les teď pojď. Chceš svědkem být, jak děti Ajmonovy podlehnou tvé přesile? Nám hanbou zdá se to ty bohatýry štváti jako zvěř.“ Tu Karel vzpřímil se a obrátil tvář velebnou svou v hlubém dojmutí k té příkré skále, čnící nad stromy, kde Renald s bratry svými hotov stál smrt zakusit, a císař zvolal tak: „Ó děti Ajmonovy, Renalde, proč srdce moje krutě mučíte, proč slovo: Smiř se, králi! z vašich úst teď tvrdošijně nechce? Zbloudilí, což nevidíte, jak zde v úzkostech a v žalu na ně čekám? Žádný z nás, ni vy, ni já v tom boji nepodleh’, a přece podlehli jsme, já i vy! Neb druha druh jsme k úctě nutili, a lásce vzájemné přes všechen boj! Ty pravil’s, Renalde, že koříš se před králem svým, ty klečel’s přede mnou, nuž věz, že král tvůj kloní čelo své před rekovností tvou! Viz, hlavu svou tu sněhem stáří bílou na prsa před tebou skláním! Věz, že vydobyl’s mé srdce, velký synu Ajmonův! 377 Smír mez námi buď zde uzavřen v těch temných lesích v hlubé samotě, kde svět a jeho marnost nevtírá se mezi nás! Bud žehnán, Renalde!“ Tak pravil Karel, jásot nesmírný se ozval vojska, Roland v náručí kles’ svému ujci, paladýnové se objímali Boha chválíce, však Ajmonovi čtyři synové své ruce němě k nebi vznášeli a slzy, hojné jako letní déšť, jim z jasných očí tekly povlovně a z tváří linula jim světlá zář. Když tiše skončili svou modlitbu, tu sestoupili dolů v ležení a vážně za nimi se Bajár bral. Před císařem teď bratři poklekli a Renald pravil: „Bůh ti, pane můj, tvou velkou zaplať někdy dobrotu! Co činit mám, bych si jí zasloužil?“ A Karel líbal je a pravil pak: „Ty řekl’s to, jest všechno právo šer, u Boha jen jest světlo. Každý z nás má křivdu snad, snad pravdu, kdo to ví? Smír chceme oba; čiňme ústupky si na vzájem. Mám v moci statky tvé, ty vrátím ti i dětem dětí tvých. Tvé bratry přijmu. Zapomenu vše, co stalo se. Jsme opět přátelé. Ty nikdy nebyl’s tedy buřičem a běda tomu, kdo by vyčítal buď tobě nebo tvým, že bouřil’s se! Zde ruka má. Však pověz, Renalde, čím na vzájem mi zadost učiníš, jak tobě právě učinil jsem já? Ty nechceš přec, by někdo říci moh’, že celá křivda jen na straně mé?“ „Ne, králi,“ pravil Renald. „V právu jsi, bys podmínky mi smíru předepsal. Mé bratry přijal’s ve své přátelství a všechna práva vracíš dětem mým. Nuž krále Ijóna na jeho trůn zas posaď, pane. Promiň též mu vše. 378 Ty kýváš hlavou. Díky přijmi mé. Teď vyslov se, co žádáš ode mne.“ „To,“ řekl Karel, „co jsi žádal sám, když smír jsi nabízel mi v hradě svém. Chceš putovati k hrobu božímu? Chceš za mne tam se vroucně pomodlit?“ A Renald na to: „S Bohem, Francie a ženo má a děti... Ano, chci, můj králi, odejít, dám na pouť se v ty svaté kraje, k hrobu božímu... Co dále ještě pane. Pověz mi.“ Řek’ císař tiše: „Celý majetek tvůj zachovám ti pro tvé potomstvo, však sluší přec, bys obět přinesl za onu krev, jež tekla ve válce. Sám řekl’s mi, že dáš mi Bajára. Nuž dej mi toho koně. To je vše.“ Svých očí povznes’ Renald k nebesům a slza v nich se leskla, zachvěl se a s těžkým vzdechem pravil: „Kůň je tvůj.“ A sotva řek’ to, zbledl smrtelně a vrávoral, když šel, by Bajára za uzdu vzal a přived’ císaři. „Zde Bajár je,“ pak řekl, propuk’ v pláč a šeptal koni: „Promiň, druhu můj! Ta hodina je jedna z nejtěžších, jež prožil jsem na smutném světě tom! Jdu z rodné země, drahý Bajáre! Bůh, který stvořil duši mou i tvou, nás nechce rozloučiti na věky! Ó němá tváři, tvorem božím jsi, on dal ti lásku, tedy naději ti neodjímá! Vše, co zrodí se, se přerozuje, bude vše, co je, ty soumrak jsi, nuž, úsvit kyne ti! Nás oba shltí noc, jež slove smrt, ta prahem ale všeho světla je! V tom světle bezedném zas najdem’ se! Jak, kdy a v které obdobě – ví Bůh.“ Tak šeptal Renald, objal Bajára, jenž ronil slzu, která smísila 379 se se slzami reka Renalda, neb vědělť Bajár, že to loučení, ač význam slov mu zůstal záhadou. A všickni byli hlubě dojmuti, již kolem stáli; Renald zmužil se a řekl králi: „S Bohem, Karle, buď, ó císaři, a Bůh buď štítem tvým. Jdu rozloučit se s dětmi, s ženou svou a ihned dám se na pouť z Francie, kam dlouho nevrátím se, nikdy snad, neb nemohu se, králi, vrátit dřív, než nazpět povoláš mě z vyhnanství. Ó reci Olivere, Rolande, buď s vámi slávy král a andělé, a ty, ó Ožiere, zdráv mi buď a chovej beze zášti v paměti mé jmeno, zapomeň tu urážku tam v háji valkolórském, pomni, chor tenkrát duch můj v zoufalosti byl! Ó, všickni, promiňte mi hříchy mé, smrt přátel svých, mým mečem zhubených!“ A objímal se Renald se všemi a dlouho s bratry v slzách loučil se, pak opět, naposledy, přistoupil před Karla, který bled a zachmuřen tak pravil mu: „Ó běda, Renalde, že ještě jednou srdce rozrývat tvé nucen jsem! Ó, promineš mi kdy tu ránu, kterou teď ti zasadím? Věz, přísahu že těžkou činil jsem v té hrozné válce, dlouhé, krvavé, již vedli spolu jsme, že jeden z vás mi smrtí svou zaplatí za to zlo, to bezedné, po léta zkoušené. Kdo z vás měl zemřít, nyní, po smíru? Ni ty, ni tvoji bratři. Žádal jsem jen proto Bajára. Onť jeden z vás, a když jsi za uzdu jej přiváděl, já řekl si: za oběť němá tvář ta tedy padne. Moje přísaha tak bude splněna a ušetřím přec krve bohatýrů přeslavných.“ Když Renald slyšel hrozná slova ta, pad’ na znak jako mrtev leknutím 380 a bratři jeho k nohám Karlovým se vrhli, ruce vznášeli a tak jej prosili: „Ó vezmi naši krev, šetř ale Bajára!“ Však císař tak na sluhy svoje zvolal: „Rychle! Hned mi vrzte toho koně do řeky, než Renald opět oči otevře! Chci ušetřit jej žalu velkého. Jest neodvratné, co jsem přísahal. Mně puká srdce, co mi zbývá však než vykonat, co změnit nelze mi?“ A zahalil si v smutku pláštěm tvář a jali zatím rychle Bajára a těžké vázali mu kameny na nohy, na krk. Smutně zařehtal, však nebránil se. Vedli k řece jej a vrhli do vln věrné zvíře to, do proudů prudkých, vírů zpěněných. Pád těžký byl a zmizel pod vodou, za chvíli však se opět objevil, a v okamžiku tom se vědomí zas Renaldovi jasné vracelo, a viděl koně, jehož smutný hled ku břehu spěl, a pohled zvířete se potkal s Renaldovým pohledem, blesk radosti se zablýsk’ Bajáru v těch krásných jeho očích rozumných a plných duše, bylo loučení to dojemné, a Renald vykřikl, až les se chvěl, na Boha žaloval, že zažít dal mu tento okamžik a proti řece vztáhl ruce pak a zvolal: „Bajáre, můj Bajáre, já zradil tě a vydal vrahům tvým! Klid duše mé ten tam jest na věky! Na cti mé, na mé duši skvrna lpí!“ A hukem vod se neslo řehtání však slabé už a zmizel opět kůň, hrob pohltil jej na vždy šumných vln. A Renald bolem téměř sešílil a utišit se nechtěl, bědoval a volal k Bohu, stále doufaje, 381 že přece Bajár smrti unikne, že vypluje, že na břeh vystoupí. Však hlubý hrob svou kořist nevydal a chmurně vzrůstajícím šerem val svých pustých vod v dál řeka valila. A během dne byl císař s vojem svým se vydal v lesy zpátky na pochod a Ajmonovi byli synové se s pláčem tichým s bratrem loučili a Renald zůstal v lesích sám a sám na břehu vod, jen se svým zármutkem a mlčel posléz jak ty obrovské kol něho stromy. Horečný jej sen v rej trhl vidin obdob nadvěcných a hranolem věštného tušení své vlastní duše, v světle nezemském zřel náhle Renald, po čem toužil tak: Hle! znovu živý Bajár nesl se z těch vírných proudů, setřás’ kameny, jež přivázali mu, i zemskou tíž, a lehký jako pták spěl ku břehu, byl větší než byl v žití, krásnější a oči jeho hvězdně zářily, když na Renalda upíraly se a neskonalou lásku jevily. Tak chvíli stál, a pak se nesl dál do lesů ardenských a jako hrom tam dupot vidma zněl a řehtání a věděl Renald věštním vnuknutím, že od té doby oko člověka víc neuvidí jeho Bajára, jejž slyšet bude věky dlouhými však v nocích jasných těkat přes hory a dolinami lesů ardenských, až duše vejde toho zvířete v kruh bytí vyššího, kam tíhlo vždy, znak lásky nesouc v šerém vědomí. A vědělť Renald, jméno Bajára že bude v lidu žít, že milovat tak bude koně lid, jak miloval ho Renald v žití sám... Na okamžik v tom divném snu bol jeho pominul, však zachvátil jej znova jako křeč, když vidin zmizel čaromocný svět a přítomnosti na něj padla tíž. – 382 IX. IX.
Tři dlouhé dni na břehu v samotě u řeky seděl Renald v žalu něm, své zraky upíraje v zoufalství na vlhký hrob, v němž Bajár zahynul, a trýzeň jeho mluvu nalézti dřív nemohla, až noc když měsíčná v své kráse mátožné a nezemské se, bílá, nad řekou a nad lesy po třetí zjevovala ode dne, co Karel císař zhubil Bajára, a v noci oné vtělil posléze v ta slova Renald trud a city své: „Ó Bajáre, kéž o mé lítosti, o bolesti mé víš, pak prominul bys mému hříchu, černé zradě mé! Kéž o nich víš? Ó, zajisté že víš, vždyť nebyl prázdný, chorobný to sen, když viděl jsem tvé vidmo zjasněné se z hrobu vznášet? Je to jistota, že nezapad’ jsi na vždy v temnou noc, a patřil’s tedy na mou kajicnost. Jak vysoko ty stál’s vždy nade mnou! Ty miloval’s mě věrně, Bajáre. Co do mých bojů, půtek bylo ti? Přec se mnou snášel’s, se mnou trpěl’s rád! Ó, Bajáre, v těch lesích blízko zde ty se mnou žil’s jak z bratrů jeden mých, ty vyhnanství a bídu, nenávist jsi snášel s námi! Zimu, vítr, déšť ty snášel’s trpělivě, na sebe jsi zapomínal, pro nás pamět měl’s! Ty za nás bděl jsi, ach můj Bajáre, a teplem svým jsi rád nás zahříval, když mráz nás ničil, vichřice a sníh! A kolikrát nám život zachránil’s! A dětem mým jsi posléz dal svou krev, když hladem hynuly! A za to vše co dal jsem ti a čím jsem odměnil tvou lásku? Běda mi, jen pýchou svou! Tvář byl’s jen němá a já člověkem! Je člověk víc než zvíře, pýcha dí ta nevědomá, slepá, bezcitná, a proto jsem tě vydal Karlovi, a koupil smír za cenu jidášskou, 383 že myslil jsem, že tvorem nižším jsi! Ó zpupnost tupá! Neví žádný tvor, čím sám, čím druhý je. To Bůh jen ví! Tvář němá, pohrdlivě pýcha dí, ta naše lidská. Němé pro nás jen však zvíře jest, neb ten, jenž nad námi, ten rozumí mu, nemá třeba slov. A kdož to ví, zda prostá, němá tvář svým způsobem též není výmluvná? Svět celý zajisté jest stupnicí, tím dokonalejší jest každý tvor, čím blíže Bohu stojí, Bohu dím, ne člověku! Proč tedy měříme v své pýše všecko lidským měřítkem, a béřem’ sebe za střed věčně jen? My z hlíny jsme a z hlíny zvíře jest, tak společnou jest matkou naší zem, a zvíře tedy naším bratrem jest! Ta vlhká země, která kolébkou a hrobem naším jest i zvířat všech, též nízkou zdá se nám a dobrou jen snad k tomu, by ji noha šlapala! Což není němá též? Pro lidský sluch se němou zdá, však slyšán její hlas jest zajisté ve hloubi prostoru, jak velkých vodopádů dunění jest z dáli slyšet líp než na blízku! Snad naše mluva jedním slovem jest, šum vichrů druhým, třetím moře řev, v té její písni v prostor linoucí a pojící se s velkým zpěvem hvězd? za každým slovem stojí ponětí, jež vzniku jemu dalo, každý z nás je určitá snad země myšlenka, a každé zvíře neurčitým snem? Což není ale snění žitím též? A tam, kde my se stanem’ vyššími než zde jsme byli v lidském soumraku, tam plného můž nabýt významu sen-zvíře též, bez hmoty pouhý duch! Je zemi blíž, jak vzdech je vnitřnější, než slovo určitě už vyřknuté. Tak, Bajáre můj, tebe pojímám teď, když můj bol mi učitelem byl a zmírající zrak tvůj výmluvný! A proto cítím se co vražedník, 384 a hřích svůj pykat budu, očistu až najdu před Bohem a před sebou!“ Tak zvolal Renald s pláčem. Úlevu pak cítil velkou. Bolu palčivost mu v srdci mírněj’ vřela. Zíral v noc a konejšivá snivost vkrádala se její v duši mu a netekly mu z očí slzy víc, a rozjímat se klidněj’ jal o budoucnosti své. Pak vstal a vzal svou zbraň, svou celou zbroj a ponořil ji v řeku hluboce a pravil tak: „Má ruka třímat meč už nikdy nebude! Zde v hrobě tom, kde Bajár spí, též spočiň, slávo má, ty bohatýrská, krví zbrocená! Jak marná jsi! Já z tebe hrůzu mám! Ctnost jinou nyní hledat vyjdu v svět než rekovskou! Buď, Bože, berlou mou, a veď mě k cíli, k žití pravému!“ Pak ohlížel se ještě do kola na lesy temné, vzhůru k troskám tam, jež zbyly z hradu předků matčiných, vztáh’ ruce k nim a řekl: „Na věky teď s Bohem, posvátné mi památky! Ten Renald zemřel, jejž jste znaly kdy! A ten, který se zrodil, aby žil tím žitím lepším, neuzří už vás. Jdu daleko. Můj Bože, velikou při prvním kroku oběť nesu ti: k své ženě nepůjdu a k synům svým, bych před cestou se s nimi rozloučil. Na vůli tvé, zda někdy spatřím je na této ještě zemi. Celý teď jsem, Bože, tvým! Od sebe nepuď mě!“ A Renald klek’ a vroucně modlil se, až hvězdy hasly, měsíc zapadl. A úsvit šerý když se slabě rděl, tu zoře vstříc se vydal na cestu. – Ta byla dlouhá, bos a v cárech jen se cizími bral pěšky zeměmi a žebral chléb svůj. Tělo pokryté měl jizvami, jež v bojích přeslavných byl utržil a často jizvy ty 385 se otvíraly, krev se lila z nich a lidé ptávali se: „Cizinče rci, v jakých zápasech a podnicích tak raněn byl’s, za kterou bojoval’s věc spravedlivou?“ Renald mlčíval své jméno skrývaje a nechtěl víc si vzpomínat své lásky rekovské, na paměti měl jedině svůj hřích, svou zradu černou proti Bajáru a slzy hrkaly mu z očí pak a lidé vidouce ten náhlý pláč, jej odháněli často od prahu a spílali mu, mníce, loupežník že skrýval se pod hávem poutnickým, že podlost neslýchanou spáchal snad, že Bohem zavržen a lidmi jest a že mu brání stud, by pověděl, kde rány svoje četné utržil, a netušili, muž ten pokorný že jako olbřím s bratry svými sám stál proti celé říši po leta, svá háje práva proti císaři. Tu Renald hlavu k prsům kloníval a větším byl před Bohem v skrytosti v tom snížení, než býval před lidmi na vrcholu své slávy. Doved’ Bůh jej šťastně k moři, koráb donesl jej na břeh druhý, pouští pak se bral ve slunce úpalu a dosáhl po nové pouti města svatého, kde hrob jest Kristův v tvrdém klíně skal. Před hrobem tím na tvář svou vrhl se a dojmutím a zbožnou vřelostí tak schvácen byl a zkroušeností svou, že padl do mdlob hlubých jako smrt, a mezi tím, co ležel nevědom jak zkamenělý v prachu, lily se mu slzy z očí jako hojný déšť a ozářily jasně jeho tvář, tak jasně, že se šero prostoru jak hvězdným světlem bílým plnilo a v oné chvíli, když jej od hrobu na slunce vynesli, by pookřál, šel patriarcha kolem v průvodu a zahlíd’ Renalda a udiven 386 se zastavil a pravil: „Kdo to jest? Zář nadpozemskou kolem hlavy má. Bůh tomu člověku, tak zdá se mi, na zemi zvláštní určil poslání. Jest někdo zde, kdo jeho jméno zná?“ Tu hrnuli se teprv se všech stran a zírali mu lidé v bledou tvář ve zvědavosti, nikdo nevěděl však, kdo ten poutník, poloslepý až se žebrák přiblížil, ten vykřikl: „Ó patriarcho, otče velebný a pomazaný Páně, já ho znám. znám toho člověka, neb tentýž kraj nás oba zrodil, sladká Francie! Toť Renald z Montalbánu jesti sám, syn Ajmonův!“ A ruce líbal mu a volal jméno jeho napořád, až Renald oči otevřel a děl na polo teprv schopen smyslů svých: „Kde jsem a kdo mě volá jménem mým?“ Muž ale starý, jenž byl poznal jej, tak s pláčem radostným ho oslovil: „Tak je to pravda, držím ruku tvou, ty velký bohatýre? Dopřál Bůh mi ještě jednou pohled na tvou tvář? Ty neznáš mě? Jsem jeden z věrných tvých, jsem jeden z těch, již s tebou hájili kdys Monfór, hrad tvůj, proti císaři! V tu samou noc, když hrad jsi zažeh’ svůj a prchl na Bajáru do lesa, já klesl k smrti zraněn v zajetí, a uzdraven když volnost získal jsem, na cestu dal jsem se v Jerusalem! Po leta žiju zde a modlím se u hrobu božího a jediné jen přání ještě měl jsem na světě, tě uvidět a zvědět, jak ten boj, ten obrovský tvůj skončil? Rci, ó rci, já nemýlím se? Ajmonův jsi syn? Rci pravdu mi při svaté památce té, která zrodila tě! Znal jsi ji, když lepá panna kvetla v Monfóru, 387 kam pro ni přijel chrabrý otec tvůj. Snem vše to zdá se mi teď vysnilým!“ „Ty uhodl’s,“ řek’ Renald po tichu, „syn Ajmonův jsem, Renald neblahý. Klid, odpuštění boží hledám zde.“ Než Renald domluvil, už třásl se vzduch voláním a křikem nadšeným, neb sláva jeho byla vnikla sem do města svatého a vítal lid jej s obdivem co bohatýra vzor; od domu k domu letěla teď zvěsť, že Renald v svatém městě poutníkem, a ulice se davy plnily a každý chtěl jej vidět, dotýkat se jeho ruky, lemu roucha jen, a patriarcha pravil: „Renalde, ó pane můj, ó reku přeslavný, v můj vejdi palác, hostem budeš mým, za stůl můj zasedni a z purpuru ti lože ustrojit dám s nebesy jak padlý sníh z hedbávu z Egypta! My všickni čela svoje kloníme před tebou, reku, slavný nad všechny!“ A vedli jej do domu z porfyru, do síně zlatem rudě planoucí a Renald plakal tiše, šeptaje: „Ty odpuzuješ, Bože, od sebe mě nešťastného! Proto poznati mě lidem dal’s! Má sláva krvavá jak fantóm pekel strmí překážkou tak mezi mírem tvým a mezi mnou!“ Pak prosil patriarchu, klekaje, by z domu pustil jej, by dal mu skryt, kde by se modlit mohl v tichosti, ten ale pravil: „Velká jesti ctnost, ó Renalde můj, hlubá pokora, však přece může někdy hříchem být. Bůh, rozsvítí-li hvězdu na nebi, chce, aby zářila. Má povinnost ta hvězda nocí světlo svoje lít, ne do tmy halit se. Bůh postavil tě na vrcholek slávy, vyměřiv 388 ti úkol, který splnit vyslal tě. A proto neodpírej, podej se a plň svůj úkol, třeba trpěl bys.“ „Můj úkol,“ pravil Renald, „skončen je. Chci v klidu žít a duši spasit svou.“ Tak pravil rek, však marně mluvil tak, na druhý den v síň nachem planoucí jej vedli, kde stál trůn a podával mu patriarcha zlatou korunu, při plesu lidu tak jej vítaje: „Ó Renalde, my božím vnuknutím tě zvolili, bys králem naším byl a podává ti zde Jerusalem svou korunu, svou berlu, nabízí ti stolec svůj, ten stolec, Renalde, na kterém seděl někdy Šalomón! V tvé ruce žezlo bude jistotou nás křesťanů uprostřed pohanů, již jako divé šelmy číhají kol kolem v poušti. Štítem budeš nám! Bůh s námi jest a jménem přesvatým tě jeho pozdravuji, Renalde, ty králi náš!“ A vzduch se zatřásl hned voláním: „Ať žije Renald král!“ A patriarcha na skráň postavil mu korunu, a Renald chor a bled zas šeptal v zármutku: „Ó Bože můj, ty zapudil’s mě!“ Sebral síly své a pravil posléz patriarchovi, se skrání snímaje si korunu: „Můj pane, odpusť! Jak mám králem být? Jsem psancem. Vypovězen z Francie, sem přišel jsem co poutník v pokoře. Jím zůstati chci. Popřej místo mi kdes v klášteře, kde sloužit nemocným bych mohl s láskou. Pomni, pane, též, že císařova zášť by vzplanula a že by nepřítelem tvým se stal, když o tom zvěděl by, že Renald, já, ten buřič, který v boji dlouhém stál 389 mu tváří v tvář, a posléz podroben šel z Francie, zde králem zvolen byl! Hněv Karlův mocný, těžký, závažný, dar první byl by, který přinášel by nový král vám.“ Pravil Renald tak, však patriarcha na to odvětil: „Hněv Karlův díš? Ten dávno pominul, Zříš na mne tázavě? Nuž, tedy věz, že posel přijel Karlův před tebou as dvacet dní, že nes’ v Jerusalem list císařův, v němž tento prosí mě, bych hledal tě zde v městě, u hrobu, u spasitelova, a pravil ti, že on i tvoji bratři, žena tvá po tobě touží. Císař prominul ti vše a vše, na vzpouru zapomněl, dí, že jsi pykal dosti poutí svou, a náruč otvírá ti otcovsky, zpět do Francie opět volá tě, a prosí mě, bych všechnu prokázal ti lásku možnou po celý ten čas, než navrátíš se v sladký domov svůj.“ Tak končiv vyňal patriarcha list a podal Renaldu, jenž četl jej, a ruce jeho při tom chvěly se a srdce bušilo mu v ňadrech tak, že zdálo se mu, dech že ztrácí svůj, a umdlen klesl na trůn královský a patriarcha pravil: „Odpověď to tvoje jesti, králi velký náš! Trůn zaujal’s a tedy přijímáš.“ Zas celým domem na to jásot zněl, a takto Renald králem zvolen byl. Však v noci tiché, která dívala se zlatým zrakem hvězd svých na město, vstal Renald s lůžka, vyšel v zahradu, kde voda tryskala a šuměla a temné palmy ze sna šeptaly, a růže sladkou vůni dýchaly, a rozjímal tam: „Bože, rozumím! Ty zkoušíš mě, ó stvořiteli můj! Ty chceš, bych dokázal, zda síly mám 390 svou k tobě hledat cestu. Volal jsem tam daleko v těch lesích ardenských u řeky hučící v svém zoufalství z dna bídy k tobě. Byl jsem oloupen o děti své, o ženu, o svou vlast a plnou tíhou hřích jsem cítil svůj. Teď náhle ze dna bídy vyneslo mě slitování tvoje na vrchol zas lidské slávy. Vracíš rodinu mi zase mou a září budoucnost mně vábně vstříc, až závist budící! Jsem králem tam, kde kráčel spasitel, bos, sbičován, svůj nesa těžký kříž, a s trůnu svého vidím Golgothu. Dík tobě, Bože, za ten pokyn, dík! Jak možno nosit zlatou korunu, kde trnovou tvůj nesl svatý syn? Prach není mrzký dost, bych sklonil v něj své čelo nehodné! Prach svatý zde, vždyť Kristova v něj řinula se krev! Kde spasitele visel majestát na kříži potupném, tam všechen lesk a všechna sláva, všechna světa moc se jeví nicotou a prázdnotou! A nevím dávno, králů důstojnost jak klamem je? Jest Karel králů vzor a celý svět ho zove velikým. Jak malým byl, když mstu svou vykonal na Bajáru, na koni, mocný král! Jest každá vláda hříchem, vede v hřích. Kde vláda je, tam bují otroctví. Kdo stoupá vzhůru, šlape pod sebe, výš každá podmiňuje snížení. A proto ne jen pouze s úsměvem, též se záchvěvem hrůzy odkládám tu korunu, kterou mi vnutili! Ta zkouška, Pane, těžká nebyla. Však mocnějšího co’s se zmocňuje mé duše v divé touze! Vrátit se v tu sladkou zem, kde dýše žena má, mé děti, bratři moji, přátelé! Ó promiň touze té, tam nahoře nad hvězdami ty Bože lítosti! Ó promiň slze, která pálí mě v té chvíli v oku! Hle, já utřel ji a patřím opět tobě! Hledati 391 chci plnou silou celé vůle své, ó pane života, tu jedinou a pravou cestu, která trnitá a strmá k tobě vede. Nebraň mi! Chci odumírat vlastní osobě i touhám svým. Ó, dej mi za tu smrt dar žití v pravdě!“ Takto v tichou noc při svitu šeptal hvězd a šumění vod tryskajících, palem dřímavých, a jako zločinec, jenž krade se ze svého vězení a třese se, by v útěku mu nikdo nebránil, tak z domu z porfyru se Renald krad’, trůn zanechav tam, berlu, korunu a prchal z města, prchal do pouště a bez oddechu šel po den a noc, až druhé ráno v horách vypráhlých kles’ u chaloupky, téměř zbořené, na polo mrtev žízní, únavou. Když opět smysly se mu vrátily, tu viděl starce před sebou, jenž děl: „Jsi strmácen a sláb, však nevidím na tobě známky morových těch ran, jež z obydlí nás lidí vyhnaly sem v pusté skály, bychom zhynuli a dechem svým vzduch neotrávili těch šťastných, které nemoc nezžírá!“ A viděl Renald teď, že stařec ten byl pokryt s hlavy k patám ranami tak hnusnými, že Renald mimoděk se zatřásl. Však zmužil se a řek’: „Kde jsem se ocitnul a, mluv, kdo jsi?“ Děl na to stařec: „V městě moru jsi! Zde prokletí jen žijou, vyhnaní, jak jsem ti pravil, z lidí okruhu. Co hledáš zde, kde zuří nákaza, kde zuří smrt a hnus a zoufalství?“ Tu zazářila Renaldova tvář a odpověděl: „Bůh mě vedl sem! Co hledám zde? Nic! Přináším vám však vše, co jest mé: tož srdce bratrské, 392 jež láskou přetéká. Bůh ved’ mě sem, bych sloužil vám.“ „Jest hrůzy brlohem,“ řek’ na to stařec, „pustý tento kout a protož nechlub se, než uviděl’s, co na tě čeká, zůstaneš-li zde. Jak nákaze by’s ušel, zbloudilý?“ „Já nechci ujíti jí,“ Renald řek’, „když Bohu zlíbí se, bych podleh’ jí. Však nemluv o mně, o sobě mi mluv. Jak mám ti sloužit? Čím ti ulevím?“ „Což hledáš smrt?“ děl stařec udiven. „Ne, hledám život,“ Renald odvětil. „ten v lásce jest jen, v sebe oběti.“ „Nuž,“ řekl stařec, „tedy posluž mi. Mé rány vymyj. Vody přinášej. Tam pod tou strmou skalou najdeš ji. Jsem příliš sláb, bych došel pro ni sám.“ A Renald šel a dřív se nenapil, ač hynul žízní, cestou přestrmou, až vody přines’ starci dostatek ve džbáně těžkém, až jej uložil na lůžko bídné, rány vymyl mu, pak rouchem svým mu vanul tiše chlad, až usnul stařec, jemuž kolem rtů teď co’s jak úsměv hrálo, po letech zas poprvé, a rty, jež proklínat si byly zvykly jen, teď šeptaly zas poprvé po letech modlitbu... Od chýže Renald spěchal do chýže a všude bídné, choré nalezal a zoufající. Sloužil věrně všem do padající noci. Vzcházela se svými hvězdami a poprvé nad městem moru v míru dýchala a nechvěla se tenkrát výkřiky a stony děsícími. Unaven na tvrdý kámen Renald položil svou hlavu k spánku, hle, a šťastným byl po dlouhé době zase poprvé. 393 Tak našel tedy cestu vedoucí jej Bohu blíž a k žití ve pravdě. Po léta bydlel Renald v místě tom a ošetřoval bídné, těšil je a láskou svou jim vracel naději a brloh hrůzy časem změnil se tou jeho něžnou péčí v útulek, kde zoufajícím prýštil svěží zdroj, v němž napili se, aby žili dál, ne v slunci štěstí světa, v šeru však a stínu odříkání zbožného a v šeru tom a stínu blaho jest; tam mnozí z těch, již přišli s prokletím na rouhajících rtech, se učili zas úsměvu v němž sladkobolný čar jak podzimního slunce hrával svit. Po léta bydlel Renald v místě tom a způsobuje blaho, blažen byl tím blahem vyšším, které neznámo jest sobectví. A časem zhojili se vyhnanci v tom městě morovém a vrátili se opět do světa, neb zemřeli a Renald pochoval je v lůno skal a posléz zůstal sám v té pustině a jal se rozjímat, co nyní činit má, kam obrátí svůj bludný krok, a usnul na večer ve stínu sluje jednou u zdroje vod šeptavých a ve snu zjevil se mu náhle Malgis. Bylo Renaldu jak tenkráte, když zahlíd’ poprvé jej v tichém lese, tenkrát, když byl mlád a bez viny a hříchu, tenkráte, když ještě doma dlel u rodičů a život jarem slunným se mu zdál, a Renald ve snu slyšel šumět les a viděl sladké světlo severu se prosívati stromů vrcholky na zmládlou trávu, květy zdobenou a ozařovat štíhlou postavu a junnou Malgise a zvolal tak: „Můj Malgise, tož tedy všecko snem jen bylo těžkým, co jsem vytrpěl? A zbouzím se zas mlád a šťasten zas? Má ruka nikdy neprolila krev? 394 A nikdy nezradil jsem Bajára? A matka má, ni otec neklesli v hrob hořem, které jsem jim způsobil? Jak těžký kámen vina valí se mi s prsou stísněných, buď Bohu dík!“ A ve snu onom Malgis odvětil tak Renaldovi s úsměvem, jenž byl jak šero plné velkých tajemství: „Můj Renalde, co sen, co skutečnost? My nevíme to, pokud pozemská nás jímá tíž. My přesně nevíme, kdy bdíme a kdy sníme, nevíme, zda to či ono pravá skutečnost. Však cítíme, že život duševní, jenž nemá konce, nezná začátku, že pravdou jest, vše tělesné však klam. Bloud žije více tělem. Moudrý jest, kdo odumírá žití onomu, jež modlu činí z vlastního si já. Ty zvolil’s cestu k spáse vedoucí, ty nedychtil’s po štěstí smyslů svých, ty zapomínal’s na svou osobu, ty nekřivdil’s a nesl’s v pokoře trest omylů svých, hříchů dřívějších, a čistým dnes před Hospodinem jsi, jak v onen čas té blahé mladosti, o které zmínil jsi se právě teď. Výš staví dnes tě Bůh, než stavil tě, než v omyly jsi padl, v blud a hřích, jak lidé výše staví vítěze než toho, který neznal zápasu. Snem těžkým tedy byla minulost a probouzíš se z něho k radosti. Věz, že jsi utrpením, snahou svou, svou láskou, odříkáním nové já si utvořil, jež bude dále žít, až prach svůj prachu země odevzdáš a dech tvůj v dechu světa rozplyne. Jak sochu tvoří z hmoty umělec, jak štětcem obraz tvoří, tvoří též si novou duši, nové bytí své, pro nový svět, pro novou obdobu, na zemi člověk každý, nevěda. To nové žití, nové bytí to jen toho bude právě výsledek, 395 co činil zde, oč tady snažil se. Vzdech každý po pravosti, po pravdě, čin každý lásky, snaha horoucí jsou živly toho Sebe tvoření, jsou perutě, jež rostou, v nový svět by krasších snů jej nesly. Chápeš mne? V svět nových snů, kde ono čisté já žít bude, jak to staré žilo zde, by k jiným zase, krasším pojmutím a větším ještě zrálo. Přeměněn tvor takový v svět ještě jasnější se povznese, by změnil tam se zas, až zcela zdokonalen dostoupí té hodnosti, by Boha uzřít směl a vešel v blaho, které proměny už nezná víc, a o němž ponětí tvor, podobný nám, míti nemůže! Můj Renalde, ó raduj, raduj se! Smrt je ti blízka! Stvořeno tvé já, to nové, které čeká života, plod zralý jsi, jejž sčesá Hospodin. Já přišel, bych ti vše to vysvětlil. Bůh sám však ví, kdy přijde hodina tvé spásy blízké. Bůh ti dovolí, bys do své vlasti sladké vrátil se a rozloučil se s těmi, kteří ti tak blízko stáli někdy v životě. – Na důkaz, že jsem v pravdě zjevil se co posel ve snu ti, že zanechal jsem spící tělo své tam daleko v tom pásmě cizím, kde co učeň dlím na břehu Indu, v zemi moudrosti té prastaré, na důkaz, že můj duch spěl k duchu tvému, by s ním sdílel se, ty květy vezmi, které v otcovských jsem trhal lesích tvých, při letu svém při tajuplném. Budiž pozdrav to, můj Renalde, ze sladké Francie!“ Tak pravil Malgis. Podal kytici mu vonnou, zrosenou a probudil se náhle Renald. Pachem přelibým sluj plnila se, v rukou Renald svých však viděl sladkodyšné fialky a narcissy, lýkovce růžové a bílé zvony svěží bledule. 396 Jak líbal s vroucností je bratrskou, ty děti rodné země, kropil pak je hojně radostnými slzami, neb věděl teď, že touha tlumená, kraj rodný ještě jednou spatřiti a ženu svou a děti, bratry své, Bůh ukojiti jemu dovolil! Do rána na kolenou modlil se a vzdával díky Bohu, povstal pak, vzal berlu poutnickou a vydal se na dlouhou pouť do sladké Francie. – Byl večer už, když Renald dorazil pod hrad svůj bývalý, pod Montalbán. Jak srdce jeho silně zatlouklo! Jak vábilo jej světlo linoucí se z otevřených oken vysokých! To byla doba, v které rodina dřív sedávala za stůl pokrytý k své společné, vždy prosté večeři, jež ale hodem vždy se zdávala tím dětí smíchem, milým veselím, a bratrů drahých živým hovorem a nade vše tím sladkým úsměvem té, která květem žití bývala vždy Renaldovi. Vzdychl z hluboka a kráčel rychle k vratům zavřeným a zaklepal. Muž cizí otevřel a vida poutníka, tak pravil mu. „Jsi vítán, bohulibý člověče, jenž z dáli přicházíš! Jdi nahoru jen přímo v síň! Mám rozkaz pouštěti sem všechny poutníky, neb velice po zprávách páni hradu dychtí vždy, po zprávách z dálí, neboť bloudí kdes za horami a lesy bytost jim nad všechno drahá; ten, jenž veleti zde právo má. Snad o něm slyšel jsi?“ Tak vrátný pravil, Renald do čela si táhl pláště kápi chatrnou, by pohnutí na tváři lépe skryl, a po schodech spěl vzhůru, vešel v síň, kde, chvěje se, kams klesl do stínu na židli blíže dveří. Halilo cos jako mlha vlhký jeho zrak, 397 a v sluchu neurčitě šuměl jen mu známých hlasů zvuk, tisk’ pod rouchem si k srdci ruku, vzpomněl jako v snách, jak před lety byl vešel, vyhnanec, též nepoznán v hrad pyšný otců svých, by ještě jednou matku spatřil svou. Za chvíli ale klidnějším se stal a pozved’ zraků svých a zíral v síň. Své bratry viděl sedět za stolem a proti nim dva krásné jinochy, to byly jeho děti! Zlatý chmýr nad retem měli už a mohutná ta ztepilá se těla zdála jich, a oči byly plny odvahy přes polodětskou ještě plachost svou. Tu Renald usmál se a jeho zrak se obracel na konec tabule, kde pod nebesy stálo sedadlo, to bylo místo matky rodiny. Mha znova skryla zrak mu žasnoucí: to místo bylo prázdné, černý flór, stín jako temný, plynul s lenochu až na zem dlouze. Renald vyskočil a temné zastenání dralo se mu z úst a úzkostlivý výkřik ten zněl síní, skřek jak ptáka divoký a všichni sebou trhli za stolem a dívali se v šerý onen kout, kde zsinalý stál Renald jako zjev a Gišár vzkřikl: „Běda, bratři nám, tam Renaldova stojí mátoha! Náš bratr přišel oznámit svou smrt!“ Však Alár uhod’, že to není zjev, a k Renaldu se vrhl, líbal jej a tiskl jej, až odjímal mu dech, a Gišár, Ryšár bratra trhali a rvali Alárovi z náručí a oba Renaldovi synové mu objímali s pláčem kolena a ruce jeho stokrát líbali. Však Renald posud slova nemluvil a posud odpovědi nedával na žádnou otázku, něm vítal je 398 jen polibky a něžným pohledem, pak vzpřímil se a prstem ukázal na prázdné místo drahé ženy své a snivým řekl hlasem: „Kde je ta, jež byla povždy světlem duši mé?“ Tu všickni zaraženi mlčeli, až Alár pravil: „Světlo duše tvé tam odešlo, kde stínu není víc.“ Tu sklonil Renald hlavu, jediná mu slza tekla z očí po tváři a k srdci padla mu, tam zdálo se, že zhasila tu divou palčivost, jež trhala jím strašně okamžik, pak pozved’ zraky Renald do výše a řekl tiše: „Proč bych truchlit měl? Vždyť vím, co život jest a co je smrt. Toť podivné, jak v starý omyl svůj zpět člověk často padá. Minul mrak a jasno opět ve mně. Jasno? Ne. Šer sladkotklivý. Nyvost toužení... Jest dobře tak. Jest velmi dobře tak.“ A mezi bratry sed’ a děti své a shledání se oddal radosti a s nimi jedl, pil a rozmlouval a naslouchal, jak o svých podnicích a nadějích svých jeho synové mu rozprávěli, o snech o slávě a budoucnosti rodu přeskvělé. Šat přijal od nich na to nachový, na lůžko měkké dal se odvádět, když hlubá byla noc. Však neusnul. Když sám byl opět, smutek nesmírný na duši jeho padl. Pravil si: „To není žal, že bytost zemřela mi předrahá, co tak mě kormoutí! S ní krátká bude jenom rozluka. Co tesknotou mě plní, pocit jest, že to, co nazývá se životem na zemi mezi lidmi, není tím, co pravý jesti život. Cizí jest mi v domě tomto každá myšlenka a každé hnutí srdcí. Nicotu 399 všech vidím cílů, které každému se zdají prvními a předními. Jest propast mezi mnou a dobou mou. Já v samotách se učil zírati na pravou podstať věcí. Bezpráví jest v lidské obci základ všeho dnes. Kdo pánem býti právo má a kdo má povinnosti býti poddaným? Jest majetek jen mrzkou kořistí. Kde bohatství, tam bída vedle hned. Co milosrdí jest? To splátka jen jest chatrná hříšného přebytku! To slabý lék na rány vražedné. Kdo oplývá, druhého obírá. Svět brlohem se zdá mi loupežným. V něm stání moje býti nemůže!“ Vstal Renald tiše, roucho nachové svlek’ se sebe a opět v poutnický háv oděl se a bral se komnatou a chodbami a sešel po schodech po mramorových, zdál se žebrákem zas v domě vlastním. Tiše zaklepal na dvéře vrátného a tomu děl: „Veď k hrobu mě, kde žena moje spí, však bez hluku, by nikdo nevzbudil se v tomto domě.“ Vrátný udiven jej vedl v zahradu, kde pod stromy hrob mramorový nocí bělil se. Tam vytesána spící, na desce se usmívala klidně zemřelá; na chladné čelo, ruce sepjaté ret tiskl Renald mlčky, objal zjev ten běloskvoucí, němý, nehybný, vzlyk potlačil a vstal a vzpřímil se, pak kývl vrátnému, by sledoval, a poodešel něco od hrobu a pravil potom tiše: „Odcházím.“ Klek’ vrátný před ním: „Pane, zůstaň zde! Ó pomni, jaký bude zármutek, až bratři tvoji, tvoji synové tě postrádati budou! Zůstaň zde.“ 400 Však Renald na něj hleděl zamyšlen a pravil mu: „Mne volá odsud Bůh. Koř vůli jeho se, jak činím já. Jdi, vrata otevř mi. A synům mým tak pověz ráno a též bratrům mým, že jménem Boha všemohoucího je zaklínám, by celou silou svou a povždy bližním dobře činili. To, rci jim, moje vůle poslední. Mne ale nikdo nespatří už z nich. Svou spásu hledám. Mnoho prolil jsem v svém žití krve. Srdce bolí mne při myšlence té. Nyní s Bohem buď.“ A vrátný uposlechl beze slov, ač slzy proléval, a Renald šel jak žebrák z hradu, bos a ve cárech a smuten k smrti. Vyšel v širý kraj a do lesů se pustil hlubokých a bloudil dlouho, týden, dva a tři svým bolem štván, bez klidu, pokoje, až jednou večer klesl v dubu stín, kde rozjímaje takto pravil si: „Je volno mi zde v chladu, v samotě, když unik’ jsem těm lidským poměrům, jež setřás’ jsem jak s obuvi své prach. Kde roste ale strom ten olbřímý, pod jehož listím celé člověctví by odpočinku z útrap nalezlo? Proč trpí všickni? Není nápravy? Ó Adamovo bídné plemeno, což tvoje slzy věčně potekou? Ó, Bože můj, mně srdce krvácí nad bídou trýzněných a trýznících, nad bídou králů, manů, otroků. Co platno mi, že zmírám v samotě a s klidem v duši, nezanechám zde své děti, jejich příští potomky? A dědictvím ta bude kletba jim ta stará, pod níž úpí věkové! Což zemřel marně pro nás spasitel?“ A schýlil Renald tvář svou do dlaní a pod šumícím dubem zaplakal. Noc zatím velebná se šířila a ovívala libě jeho tvář, 401 a Renald usnul v lese dumavém, a jevil divný spícímu se sen, jenž duši jeho mocně unášel do čarné říše vidin nezemských. V snu Renald viděl jiný hlubý les, než onen byl, kde dřímal pod dubem: tam stály palmy štíhlé, vysoké jak věže, pestrokvětné liany po jejich pních se vzhůru šplhaly až do korun a opět padaly jak slapy z květů v moře vonných trav. Vzduch azurný byl, plný paprsků a ptáci míhali jím, v lesku svém se drahokamům podobající. V tom rajském lese bílé postavy na zemi seděly a jedna z nich teď vstala, blížila se Renaldu, jenž poznal, že to opět Malgis byl, jak v onom prvním v Palestině snu. Byl vznešený teď Malgis, ozářen jak vnitřním světlem, úsměv blažený mu na rtech plál a hlasem přesladkým jal mluvit se, a pravil Renaldu: „Co nyní spícímu se zjevuje ti v duši nesmrtelné, pravdou jest; dlím v zemi slunce, v ráji pozemském, jak vidíš, Renalde, ó druhu můj, dlím mezi starci, kteří poklady zde hlídají vší lidské moudrosti a jejichž duch se v neobsáhlý taj až na dno všeho bytí potápěl, by v skrytých zdrojích pravdy napil se. Tvé vzdechy, slzy vnikly v nitro mé, neb není duši prostor překážkou, a přišel jsem, bych nes’ ti útěchu. Můj Renalde, nad lidstvem nezoufej! Já pravil ti, že příští tvoří si svět lidská duše každá na zemi, svou bytost po smrti, nuž platí též pro celá pokolení zákon ten. Ta pokolení hynou, snaha jich však žije dál a tvoří budoucí a lepší příštím pokolením stav. Jak z rudy zlato ohněm dobýváš, tak budoucnost se hlatí v bolestech ze vzdechů těch, již žízní po právu 402 a ze slz těch, jimž křivda děje se! Ti, kteří sní o dokonalosti, o blahu nerušeném člověctví, ti tvoří ponenáhlu, jistě však tu dobu zlatou, které smějí se v své suché duši ti, jež rozumné svět nazývá, pro jejich pochybnost o výši cíle, k němuž člověk jde tmou, propastí a bludů močálem, však veden tím, co sněním zove se. Snem nemožným je světa mudrcům to království, jež Kristus hlásil nám, a přece přijde. Doba zjeví se, kde králů nebude a trůnů víc, kde nebude už pout a vězení, kde každý člověk bude člověkem, kde lidských nebude už zákonů, kde bude platit jen, co zapsal Bůh do srdce každého. Tu pohádkou jen bude doba manů, poddaných, a doba králů, válek, převratů a doba slz a křivd a vraždění. Můj Renalde, to buď ti útěchou. Buď s Bohem, bratře! Nyní do konce se s tebou loučím žití na zemi! Až s tebou, drahý, opět sejdu se, prach bude tělo tvoje, tělo mé, a druh na druha budem zářiti ve zoře světa našich dnešních snů a tíže zemská bude přestálým nám temným snem, v tom světle hvězdnějším!“ Tak řekl Malgis, větev ulomil a máv’ jí vzduchem: háj se rozstoupil a Renald viděl doby budoucí se kroužiti jak slunce z démantů kol středu blaha nepojatného, a srdce se mu hnulo radostí, tak silně, prudce, že se probudil. Zrak jeho oslněn byl doposud a mnul si oči, sed’, a v klíně, hle, mu ležela ta větev kvetoucí, ta vyrostlá ve pásmech slunnějších, již v háji Malgis ve snu ulomil, a věděl tedy Renald s jistotou, že zjevením byl zázračný ten sen. 403 Jak v lese bylo ráno, bylo též i v jeho duši. Renald s touhou děl: „Má v nic se opět skvělá vidina má rozplynout a zmizet s pamětí mou brzy hasnoucí? Kéž zachovat a s lidmi sdíleti bych mohl ji, by útěchou tak byla přemnohým po věky dlouhé, jako byla mně v té noci zdrojem pravé úlevy! Kde ubohý však najdu pro to tvar, kde pevný pro to obrys naleznu, co ve mně vře a svítá, tvoří se? Buď radou mi v té, Bože, úzkosti!“ A vstal a kráčel lesem zamyšlen vstříc slunci napořád a řidl hvozd, a ocitl se Renald na břehu na vysokém, nad Rýnem hučícím a spěchajícím pyšně v modrou dál. Břeh balvany byl pokryt šedými a mnoho lidí ony balvany u vody tesalo a prostřed nich stál v rouše šarlatovém vážný kmet a když se Renald jemu přiblížil, tu oslovil ho vlídně, pravě tak: „Že konečně jsi přišel, mistře můj! Je připraveno všechno, pouze ty jsi scházel nám a ona myšlenka, jež klíčí v hlavě tvé jak semeno, to semeno, jež vzroste v pyšný strom.“ Tu podiven mu Renald odvětil: „Kdo, pane, jsi, a za koho mě máš?“ Kmet usmál se a pravil: „Biskup jsem, ty víš to dobře. Stavěti chci chrám, a ty jsi stavitel ten andělem mi ohlášený ve snech prorockých.“ Tu duší Rolandovou projelo cos jako bouře světla, před zrakem svým vnitřním viděl růsti k nebesům chrám nevídané krásy: les to byl, les sloupů štíhlých, klenby nesoucích jak nebe směle v oblouk sepjaté, a oblouky ty pronikaly se a lomeně tvořily sklepení, 404 jež zdálo se, že neví, co to tíž. Chrám zdál se z kamene být modlitbou, jež od země se nesla k oblakům, a každý kámen prodchnut myšlenkou tvar květiny měl, hlatě, zvířete, byl symbolem, a celá budova se zdála duši mít a mluvy dar, se zdála hymnus býti vítězný, jenž hlásal, hmoty tupé tíhnutí v střed vlastní svůj že překonáno jest, že k světlu, k slunci touha pudí ji, že produšněna, sama duchem jest. A Renald pravil si: „Tož nalezl jsem tvar pro vidinu svou prorockou! Bůh vznítil jiskru v obraznosti mé a káže mi, bych žulou napsal zpěv o hmoty rozvoji a zdušnění, o naději a spáse člověctví! Buď chválen Hospodin za pokyn ten!“ A obrátil se nadšen k biskupu a řekl mu: Já vystavím tvůj chrám, a chváliti mě budou ústa tvá, ač chvála Bohu patří jedině. Pro slávu jeho práci podnikám.“ A práce začala a žehnal Bůh a rostla katedrála zázračná ze země, kamenná jak lilie, jak stoupající hudba žulová, jak mluva z mramoru a z bazaltu, ta mluvou byla mocnější, než zvuk je slova lidského, jenž doznívá, však slovo každé její zůstalo v svém tvaru nezměněném, ustálém a vnímat takto mohl myslí svou, kdo zasvěcen byl, pravdy odvěké, jež skryté, Renald světu zjevoval. Chrám jeho v malém velkým světem byl a zpíval sloky země stvoření: byl v základech svých hmotou neživou, z níž v tvaru hlatí sloupů podstavce se budovaly; znaky prvotní ty byly nerosty, že za hmotou to velké něco je, co přírodou se jevit chce. A z hlatí do výše se pnuly sloupů dříky ztepilé 405 a měly stromů krásné podoby: to značilo, že žití rostlinné jest stupněm vyšším toho rozvoje, jenž ponenáhlu vzniká z nezbytí, by v plné bytí rozkvet’ na konec. A každý sloup co hlavici měl květ neb různé zvíře a to značilo zas rozvoj vyšší. V lese sloupů těch tak byla tedy celá stupnice ve zvířeně, od plazů příšerných, až k orlu, který k slunci vznáší se. Od hlavic těch svůj klenby smělý vzlet v hloub braly nebeského prostoru a v mramor jedněch báseň člověka vryl, vtesal Renald: vidět bylo tam, jak tvůrčí duch se hmoty dotýká, jak hmota sebou hnula vzrušena, tvar hledala záhadným způsobem, jímž křišťál svoje tvoří hranoly. A člověk příští jako lotos snil na rodných vodách nejdřív rostlinně a slunce napil se a svitu hvězd a jimi zpit stín vůle ucítil a přerval kořen, který poutal jej k tmě půdy mateřské pod jasem vod a živočichem byl, jenž otevřel zrak udivený světlu, zvuku sluch. A hlubý soumrak jeho vědomí se dobou úsvitem stal. Lidská zvěř žil v sladké, nevědomé nevině, z níž klesl poznáním, a pádem svým tak povznesl se vlastně, znakem byl i jeho hřích, že božství v něm je dech. A člověk blouznil nyní bez konce a bloudil neustále na scestích, však bludem každým stál se lepším jen, neb kajicnost jej vedla Bohu blíž, a žízeň, dokonalým státi se, jej vedla k zdroji dobra, stále výš po každém omylu, a vzešlo mu to slunce pravdy posléz na zemi, jež potupně přibila na kříž tma, jenž přemoženou být se cítila. U zdroje toho světla napil se teď člověk posvěcený, spasený, 406 by věčně žil a nikdy nežíznil. Tak za hrobem stál člověk jedna zář, syn činů svých a dílo krásných snah a rozkládal jak anděl perutě, by ještě blíž se nesl k tomu co, jež nezjevené všeho začátek, mu z bahna klíčit dalo, paprslek by mohl vniknout v bezdno jasnosti. Tu báseň tedy Renald člověka vryl do sklepení jedněch, do druhých psal „Báseň lidí“, stejně obrazy. Tam bylo vidět růsti rodinu, pak rodiny se v tlupy shluknuvší, jež se vším žily v boji kolkolem a kterým všecko bylo nebezpeč. Tu ochrancové silní vstávali těch malých obcí nuzně žijících a potírali stvůry, stali však se ponenáhlu pány bližních svých a nejsilnější z nich se králem stal neb nejchytřejší – člověk vynalez’ v té době pouta. Pýcha sedala na trůn a lidstvo ponížilo se v prach před modlami, hnusné otroctví se zrodilo a proudy valily se slz a krve. Byly obce též bez králů krutých, ale otroctví přec bujelo v nich vedle volnosti, jež pouze vrstvy byla výsadou, ne právem všech. A nepravosti jed krev oněch těles dobou otrávil a z hniloby té rostlo šílenství, jež v césarský se purpur halilo. Lesk toho světla lákal šakaly na sluní z temných lesů severu, ti zaplavili krví znova svět, jenž zahynouti hrozil. Svatý kříž však zachránil jej: z šelem divokých se ponenáhlu stali lupiči, již o ten svět se klidně dělili, jich děti ale zušlechtily se pod vlivem kříže, zkvetlo rytířstvo a tisíc nových ctností povstalo pod znakem cti a hlubé zbožnosti. Už rabství přestalo, však poddanství 407 se ranou jevilo zas morovou, tvar nový znaku Kaina dávného. Tu Renald kreslil duchem prorockým, jak vrstevníků jeho potomci ve pozdním koleně se propadnou v tu propast bídy, kterou kopali pro spolubratry své, a zhroucení všech trůnů kreslil, hradů, výsad všech: však modlu novou, hnusnou viděla teď doba nová zas na místě stát, kde staré modly v rumu ležely. To byla Zlata vláda bez meze, jež kolem sebe propast bezednou běd strašných hloubala, však z bludů těch zas lidstvo vyvázlo a s nadšením ryl na sklepení jiné Renald teď tu obec novou, která beze vlád si vládla volně, každý v ní byl král, neb každý člověk byl v ní člověkem ne větší ani menší bratrů svých, a všechno patřilo v ní každému, a slova slza, útisk, bezpráví se vytratila lidem z pamětí a tlela v hrobě, v kterém zákony a předsudky dob dávných pukřely. A nová pokolení lidí těch se zponenáhla zcela změnila a lišila od lidí dřívějších jak tito od zvířat se lišili, a Renald naznačil ten nový rod, jenž v budoucnosti čekal zrození, tím, že těm tvorům příštím křídla dal. Tak tedy Renald nadšen básně dvě o člověku a lidech prorocky psal v klenby různé a kde dvě a dvě se pronikaly celek tvoříce, dvě, které o člověku mluvily, a dvě, jež zrcadlily lidstva děj, tam Renald svorník vsadil význačný: to z bílého tesaný mramoru byl pelikán, jenž krmil mláďata svou krví, lásky nejvyšší to znak, a zlatem plála slova pod ptákem: „Za každého a všechny každý z nás, a všickni za jednoho na vzájem!“ – – 408 V té podobě Renaldův pnul se chrám do vzduchu volného, nad vodou stál tou věčně pohyblivou, tekoucí, co obraz neproměny pevných pravd. Na zemi stál, však soused nebes byl, neb do blankytu směle nořil se a nejhořejším, vzdušným sloupením, jež neslo jeho báň, van větrů dul, a ranní mlhy bílé táhly jím a oblaka, a věčně halen tak byl tajůplně vršek budovy, jak všeho vrchol nám jest záhadou a každé pravdy slovo poslední. Tak stavěl Renald chrám svůj řadou let, a viděti, jak silou obrovskou vždy zvedal balvany, jak rovnal je, to zázrakem se zdálo. Větším však, jak doved’ kámen duší prodchnouti, a s obdivem se na to dívali ti, kteří stavět pomáhali mu a učni jeho proto stali se. Však brzy v prsou těchto zrodila se závist zrádná, v záští uzrála a ostatním tak pravil jeden z nich: „Je hotov chrám a sláva nesmírná se šířit bude toho cizince po celém světě. Nikdo nezná jej, neb skryl své jméno. Zítra poví je, až biskup přijede, by zasvětil div tento umění. Co zbude nám, když jeho bude sláva veškerá? Však zmizí-li, tu porosteme my. Nuž, zabme jej. Což není kouzelník a nezasloužil proto právem smrt?“ A druhý pravil: „Pouhou popravou, ne vraždou nazván bude někdy čin náš mstící, neboť hleďte na obraz ten vrytý v klenbu tamto nejvyšší, tam člověk křídla má, toť hříšný pych! Je člověk stvořen v prachu kráčeti. A hleďte též na onen obraz tam, kde trůny boří se, kde padají s hlav králů koruny a tiary s hlav papežů a pláště purpurné 409 kde s ramen kardinálů, biskupů a knížat, hrabat k zemi svezly se! Chce mistr náš, by žila na světě jen luza pouhá? A co znamená ta modla „Zlata“ kotící se v prach? Mzda naše také částka zlata je, chce upírat nám mistr náš též mzdu? Sám žádnou nebral, živ po celý čas byl z kořenů, jež hledal v lesích zde. Chce, bychom všickni žili jako on? On světa zákony chce podvracet! To zločin je! Ať smrtí pyká jej!“ A všickni zvolali: „Smrt jemu, smrt!“ Jen jeden z nich, byl mlád a blouznivé měl oči vždy, tak ozval tiše se: „Ó zadržte a rozmyslete si, co počínáte, bratři, pro Boha! Mně zdá se, že mu krutě křivdíme! Cíl jeho jasný zcela není mi, však cítím přec, že pouze dobro chce! Jest osudné, že mistru učňové jen zpola rozumí vždy, smutné jest, že zájmy osobní též berou vrch, kde o zásady jde a myšlenky, že závist povstává, kde obdiv jen a vděk by mluvit měly! Zadržte a zkoumejte než jednat budete!“ Tak mladík děl a bouře nevole mu odpovědí byla. „Špehem jsi!“ naň volali a jinoch ustrašen už mistra hájit neměl smělosti a hrozbám jejich ucouv’ zbaběle, své slzy polykaje ve skrytu. A dobou tou šel Renald do chrámu, by Bohu díky vzdal, že dokonán byl jeho čin, že všechny jeho sny tvar našly pevný a že mluvily tak zřetelně z kamenné němoty, jež dodat měla trvalosti jim. A s úsměvem si řekl: „Jak ten chrám se v řece zrcadlí, tak ohlas svůj mé najde dílo v proudech nesmírných 410 těch lidských bytostí, jež po věky kol budovy té budou kráčeti, jež po věky po řece poplují tam k šumícímu moři, v jehož hloub se mocné valí vlny těchto vod. Tak najdou lidská srdce bez čísla zde povznesení, těchu, posilu! Buď Bohu chvála za to vnuknutí, jež jako jiskra padlo v duši mou!“ Práh s tímto slovem chrámu překročil a poklekl, tu viděl učně své, jak temně, v záští na něj hleděli a zaražen přerušil modlitbu a tázal se: „Co znamená váš hněv?“ Ti stáli němi. Náhle pozvedli však v zuřivosti pěstě nad hlavu a hustý déšť se nesl kamenů co odpověď na jeho otázku. Kles’ Renald na zem: Velký bohatýr, jenž mečům čelil celé Francie, hněv odrážel císařův vítězně, v boj dlouhý s ním se utkav přeslavný a ranám reků, obrů odolal, teď beze slávy v prach byl povalen a krvácel pod kameny jak vlk, jejž v lese kde ubijou pastýři co škůdce stád. Však Renald potupu té smrti necítil, vždyť věděl přec, že na něm viny žádné nebylo a usmál se co pravý mučedník. Vstal se země a sloupu držel se a hledě na své vrahy, pravil jim: „Buď odpuštěn vám, bratři, omyl váš!“ A pozdvih’ oči. Zraky utkvěly mu nahoře na oné podobě, již lásce dal, na ptáku z kamene, jenž krví svou svá krmí mláďata, a usmál se a tiše umíral a zašeptal: „Buď chválen Hospodin! On dal mi záblesk pravdy viděti a co jsem viděl, matně pojímal, to bratrům svým jsem podal nadšeně. Co nedostatku v tom, ne vina má, 411 je cesta v dokonalost daleká. Ať pomine ten tvar, jímž oděl jsem, co Bůh mi vnukl. Ale myšlenka, když jednou vznikla, když jest vyřknuta, už nikdy zanikati nemůže i kdyby zdálo se, že zapadla! Jest jako vláha, kterou vpije zem. Tu slunce opět z prachu vyssaje, by v bílou proměněna páru pak co volný oblak táhla blankytem. A zvlaží oblak, když byl nebem plul jak pyšná labuť, bratr samých hvězd a symbol lidských snah, zas krajinu tu zpráhlou, která hrobem byla mu, by z mrtvých vstav z ní, vznes’ se k nebesům... Je dokonáno. Zmírám pomazán na mučedníka za věc svatou mi. Mzdou nevděk vždy za vůli dobrou byl. Tak aspoň vím, že jsem se nemýlil... Ó králi ráje, přijmi duši mou!... Buď chválen Bůh za sladkou těla smrt! –“ Tak Renald zašeptal a uvolněn duch jeho odletěl. Však u sloupu se tělo jeho zdálo z kamene, byl Renald mrtvý soše podoben na nohou stoje, nepadaje v prach, kam z jeho ran jen temně linula se proudem krev a vrazi zděšeně se rozprchli a v okamžiku tom se biskup chrámu blížil. Jeli s ním v den onen Ajmonovy děti tři, jež marně po léta už hledaly po světě ztraceného Renalda. Bůh posléze je k tomu místu ved’. V chrám vešli bratři, zřeli v úžasu u sloupu mrtvého, jenž ozářen byl jasem nadpozemským, linoucím se z hloubí ran mu s krví zároveň, a nevýslovně krásná byla tvář, již obracel do výše ke klenbě, kde symbol velké lásky, pelikán, se v mramorné své jevil bělosti. „Toť stavitel, jenž chrám ten vystavěl,“ řek’ tiše biskup, „jmeno skrývá své. Je v modlitbách a jako vytržen.“ 412 Však děti Ajmonovy propukly v pláč usedavý, Alár zvolal tak: „Toť Renald z Montalbánu, bratr náš, syn Ajmonův, největší bohatýr, jejž země nesla! Díš, že modlí se? Je vytržen? Což pane, nevidíš, že mrtev je? Že plyne jeho krev? Tak tedy jsme tě, bratře, nalezli! A tak jsi opět navždy unik’ nám? Jsi u Boha, toť úkryt nejlepší! Buď s tebou mír! Buď věčné blaho tvé! Však tělo tvoje, bratře, odnesem’ do sladké Francie, tam nejlépe se snít ti bude v poslední až den, až budou k zmrtvých vstání andělé nás volati! A v poslední až den tvé bude jmeno světem slaveno!“ Tak řekl Alár, všickni plakali a tělo Renaldovo teprv teď se samo jako k spánku chystalo a povlovně se k zemi klonilo. A Ajmonovy děti vzaly ho a odnášely bratra Renalda na ramenech svých putujíce tam, kde modré čněly lesy, tvořící mez Francie. Tak vracel Renald se v kraj otců svých po dlouhém vyhnanství, jak duše jeho, těla zbavena se vrátila po zemském vyhnanství v to věčné bytí, odkud přišla sem v kraj slz a bolesti a toužení, by nabývala jasu čistšího svým snažením a skutků souhrnem zde konaných a utrpením svým. Ty modré lesy sladké Francie svým hlubým šumem tělo vítaly, jež Ajmonovi nesli synové, a nad Rýnem, nad řekou mohutnou stál v tajůplném majestátu svém chrám Renaldův. To pomník jeho byl. Stál v svitu hvězd, v bělosti labutí, a od základů v zemi k vrcholkům zněl zvukem jedním, velkým, vznešeným: 413 zpěv nezemský hmot byl to zázračný, zpěv sloupů, soch, vypuklých obrazů, zpěv celé budovy, to pohřební zpěv Renaldův byl nocí velebnou se nesoucí nad vodou hučivou: Hmot přemožených duchem vítězným to bylo koření se člověku, jenž vzniká z prachu, aby dosáhl vrch všeho tvorstva vzletem duše své, svým odříkáním, divem lásky své. – 414