PÍSEŇ O ROLANDU.

PÍSEŇ O ROLANDU.
[415] Byli časové, kdy Roland, paladýn Karla Velikého, se oslavoval písněmi od skandinavského severu až do Španěl, kdy jej i církev s pýchou mezi své mučenníky přijala, a do dnešního dne klade mu, vytesanému na portálu kathedrály Veronské, krásné slunce italské onu zlatou glorii kolem hlavy, která jinak dobou vybledla. Docela však nezaniklo jméno Rolandovo nikdy, neboť Pulci a Ariosto (třeba jejich Roland z rysů velkých a vážných původního francouzského bohatýra pramálo zachoval), zapsali to jméno nesmrtelnými svými výtvory mezi hvězdy. Ale podivno! Ta jeho „sladká Francie“, aspoň ta literární, na něho nejdříve zapomněla, a ani v době své renaissance, ani později ve „velkém století“ a za Voltaira si na něj ani nevzpomněla. Po tři století o něm nevěděla, až v první polovici našeho věku staré epos „Chanson de Roland“ objeveno a vydáno bylo. Od onoho dne roste poetická sláva Rolandova ve Francii a v celém světě zaslouženou měrou. Myslím, že uváděje toho reka do Čech, kde ve středověku zajisté také znám byl, dobře činím. Ovšem každému nepřijdu vhod. Jsou u nás lidé, přilepující spisovatelům etikety jako na láhve, a těm by se zdála množilka příliš romantickou a Pythagorova věta příliš fantastickou, kdybych je náhodou vydal já. Ale na ty nelze se ohlížet. „Zpěv o Rolandu“, tak jak se nám zachoval, pochází asi z konce XI. věku; Homér té starofrancouzské Iliady narodil prý se nejspíše v Normandii, a je spor o to, jmenoval-li se Touroud či jinak. O vedlejší tu okolnost může být spor, ne však o značnou cenu díla samého. Pravda, velké umění v té básni, pozůstávající z jakýchsi slok, jejichžto řádky či verše spíše vždy stejnou poslední samohláskou než skutečným rýmem končí, velké umění se v té básni nejeví, ale jest v ní více: velká poesie. Čtení její vzrušuje hluboce, jest vážná, ryzí a dojemná. [417] Bloudil jsem nedávno v poli. Bylo k večeru. Slunce bez paprsků, velké, zlatožhavé klonilo se pomalu za temnofialovou horu. Nebe bylo průhledné, jen kolem slunce lehkými, zabrunátnělými parami spíše než mráčky jako zčeřené. Od místa, kde jsem stál, až k patě samé hory šířily se rozorané role, velkými temnými hroudami pokryté. Dva mohutné, nepohnuté stromy blízko přede mnou dokončovaly a sjednocovaly jako v rámec ten podivuhodně harmonický obraz. Bylo to vše tak prosté, klidné a velké. Myslil jsem si: Tak mělo by každé umělecké dílo pojato a proveden býti – velké v prostotě, dojemné v klidu! A mimoděk přišla mi „Chanson de Roland“ na mysl. Ano, mezi tou scenerií a onou starou básní byla příbuznost. Nic nezdálo se mi smrti Rolandově tam líčené podobnější než zapadající to slunce. Ani ty dva stromy v épě nescházejí! – Tolik o skladbě, jež mi podnět k vlastní mé práci dala. Nyní slovo o tom, jak jsem úkol svůj pojal a provedl. Především jednalo se o to, co „modernisováním“ nazýváme, a tu vyskytla se nutná potřeba radikálního zkracování. Všechny ty boje a souboje, jichž konce není a které se jen z piety k celku čísti mohou, znudily by čtenáře širšího kruhu, vypadly tedy u mne v druhém dílu tak, jako celá dlouhá ta válka emira Baliganta, kterou bych byl as do třetího vtěsnat musil. Jinak držel jsem se v obou prvních dílech celkem postupu a děje původní skladby, kterou jsem místy pouze parafrasoval. V třetím dílu počínal jsem si však s největší volností. Dlouhé soudní líčení a souboj k vůli Galenovi podstoupený naznačil jsem jen krátce. Za to ujal jsem se královny Bramimondy, o které stará „ chanson“ se jen jaksi zmiňuje, a myslím, že smím říci, že jsem tu postavu v harmonii se skizzou v původní básni zcela nově utvořil. S touže volností užil jsem krátkých některých popisů Cách, v základě z jiných pramenů čerpaných, a dovolil jsem si konečně v celém třetím díle své básně vlastního, snad sem tam trochu příliš měkkého zbarvení, obzvláště v doznívajících konečných celé básně akkordech. Za to nechal jsem episodu s krásnou Aldou v celé původní prostotě a pravdě, nanášeje pouze trochu barvy jako při opravě vyrudlého freska, a to jen k vůli souladu s celkem. Snažil jsem se vůbec nesetříti příliš onen pel prostoty a naivní nehledanosti, kterými se „Chanson de Roland“ vyznačuje. I celou tu bohatýrskou sílu byl bych rád do svého díla přenesl – ale každý jest synem své doby, a my moderní stonáme jistou náklonností k mollovým tónům. – 418 Nemám více co říci, a věnuji tuto svou práci všem pravým, silným a odhodlaným mužům tohoto sice krásného, ale až běda v bařinách kantorství, advokátství a šosáctví tonoucího království. Věnuji, svou báseň všem těm pravým mužům, jimž při slově „boj“ srdce živěji zatluče, oči jasněji se zajiskří, všem, již velký význam „dobré bohatýrské rány“ oceniti dovedou, a všem konečně, kdož si se mnou stejně přejí, aby ta ošumělá idylla o „pastuchově chýžce“ juž jednou poslední své zlo byla natropila, tak abychom bohdá posměchem a příslovím u jiných národů býti přestali!
Ve Vodňanech v srpnu 1887.
J. Z.
419 DÍL PRVNÍ.
I. Let sedm císař Karel velikýVeliký kraj hispanský dobývá vítězně, až k moři podmanil si celou říš a není hradu, není tvrze víc, jež jemu v tvář by vzdorně strměly – jen Saragossa hrdě vznáší šíj, na hoře vystavěna vysoké: jí králem Marsil, spásou Mohamed. Teď ale úzkost jala Marsila: že proti němu celou silou svou se Karel chystá, není tajemstvím. Vždyť město Kordr padlo, poslední to jeho spojenec, a Karel tam teď velké hody slaví radostné. Na čele králi těžká chmura dlí, on z domu prchá v zahrad samotu; kde palmy nejhustší svůj stelou stín na stupně z modravého mramoru, jež po svahu v šer vedou tamarind, tam vrh’ se na tvář král, a na blízku s ním fontán plakal. S vlasy vítr hrál. A velcí říše, jeden za druhým, se z domu plížili, a opodál si zastírali, němi, rouchem líc. Jen Blankandryn má dosti odvahy se Marsilovi blížit, mluvit s ním. Kmet moudrý, právem proslavený rek, [421] on hněvu nedbá krále, přízně ne. Kraj jeho rodný, slunné Hispánsko, víc v mysli jeho váží, v srdci též než osud vlastní. – Rychlým krokem jde, před králem zastaví se, praví mu: „Vstaň, pane můj, a čelo povznášej! Což tobě sluší v prachu kvíleti? Jsi mužem, králem! K tobě zírá lid co k hvězdě jasné, vedoucí jej tmou. Jest pravda, Karel k zemi kruší nás, však odhodlaný čin buď spásou nám. Jsme poraženi mocí, budiž lest nám zbraní, jeho meče silnější. Ty četné vyvol z nás si poselství, a pošli nás a dary převzácné ku dvoru císaře, a jménem tvým tam takto, dovolíš-li, promluvím: „My zkusili, jak mocný jest tvůj Bůh, a proto jemu podrobujem se. Ó velký Karle, s tebou hrůza jde. a depce nepřátele tvoje v nic. Jdi, do sladké do Francie se vrať, a Marsil král tam přijde za tebou, křest aby přijal, bludů zanechav. My syny svoje dáme v zástavu, čiň s nimi, co ti libo, zruší-li král Marsil slovo, svatý daný slib.“ Tak promluvím, a Karel uvěří, do Francie se vratí, vrahů prost kraj slunný náš si z hloubi oddechne, my zmuženi pak rychle průsmyků se zmocníme a bdělí budem tak, že Karel nikdy víc’ v zem nevnikne. Jest pravda, syny naše, rukojmě on usmrtí. Ať plyne jejich krev! Jest lépe, oni aby zhynuli, než aby celá zhynula nám zem, ta slunná, mečem pracně dobytá. Já první syna svého v oběť dám!“ Tak končil Blankandryn, a povstal král. „Buď, jak jsi pravil!“ zvolal nadšeně, a velcí říše s králem jásali. Hned Blankandryn vybral si poselství, a Marsil dary poskyt’ převzácné, 422 by Karla oslnil a jeho dvůr. Těch poslů deset bylo, oděných v šat z hedbávu, na mezky usedli jak mléko bílé, sedlo ze stříbra měl soumar každý, uzdy ze zlata, a každý posel větev z olivy, jež jeden byla květ, vzal do rukou, co žádoucího míru znamení, a takto jeli směrem do Kordru, kde Karel hody slavil radostné. II. Ve velké, stinné, svěží štěpnici byl Karel vesel. Sosna ohromná své temné větve střechou šířila nad stromy ovocnými, zlatý trůn stál pod ní jasný, plané růže keř pln bledých květů rostl pod sosnou, peň její objímal i zlatý trůn, a šířil kolem vůni nejsladší. Na zářícím svém křesle usmíval se Karel císař. Zjev byl velebný: Vous jeho sivý plynul k pasu až, a vlasy bíle kvetly jako sníh, a mohutný byl jako boží bouř, a hrdý jako hora vysoká však jeho úsměv mírnil velikost tu jeho přísnou jako slunce svit tmu skalních stěn, když ráno zaplane. Tak seděl Karel v slávě velebné, a opodál na trávě zelené na bílých kobercích, na hedbávných, květ jeho hrdin v šachy tiše hrál neb hovorem se bavil veselým. Však nejblíž trůnu byli pairové, jich bylo dvanáct, číslo posvátné: ti kolem Karla vždy se kupili, jak kolem Krista, Pána našeho, vždy dvanáct apoštolů zářilo. Bůh, ráje král, a všeho stvořitel, bůh, který růži v máji kvésti dá, je kolem Karla vyrůstati dal pro věčnou slávu sladké Francie. 423 Hle, Karlu nejblíž, v trávě spočinul pod hruší Samson, slavný vévoda, jenž v boji nosí svatou korouhev, již Karlu podal z oblak Kristus Pán. Hrál Samson vážně v šachy s Turpinem, s tím Turpinem, jenž velkým hrdinou byl zároveň i svatým biskupem; on v čele kráčel chrabrých vojů vždy, a ruka jeho znala porážet šik nepřátelů, škůdných pohanů, jak nést se k nebi s vroucí modlitbou, tak vroucí a tak čistou, vznešenou, že bůh jej jednou velkým zázrakem byl odměnil za jeho nadšení; neb v jeho rukou, když jel před vojskem, se jednou tříska z kříže pravého ve slunce proměnila zářivé, jež oslnilo tlupy pohanské a k vítězství pomohlo křesťanům. Na tváři Turpina, na Samsonu zrak Karlův jasně nyní spočinul, pak těkal dál, a stal se jasnějším, neb hle, tam v stínu starých jabloní byl Roland povstal; nohou převrhl do trávy šachovnici, vzal svůj meč a na přítele svého zvolal tak: „Můj Olivieře, druhu přemilý, ty odpusť mi, však hra ta nudí mě! Já nejsem moudrý, snivý jako ty.“ „Ty lepším jsi,“ odvětil Olivier a objal jej, ač k šachovnici přec zrak obrátil, jak litoval by hry. A Roland zasmušil se vida, jak byl druhu svému radost pokazil, a udeřil se zlostně do prsou, a začal šachy z kosti slonové po trávě sbírat. Karel opodál jak otec něžně na ně usmál se, neb nejvíc ze všech pairů miloval ty reky dva, a teď když viděl je, zde před sebou jak děti v prostotě, pro nepatrnou hříčku v dojmutí, a vzpomněl, jací bohatýři jsou, 424 tu hřálo srdce jemu starou hruď, a bohu děkoval, že rodná zem tak vzácné nese květy; kynul jim a chtěl je objat, Roland zvolal však: „Tu živ tě Bůh, je pohan v zahradě, a jako hvězda svítí pod stromy kroj jeho pestrý, zlatě perlený!“ A byl to Blankandryn, jej Ganelon sem vedl, mocný Karlův, hrdý man, ten Ganelon, jenž stal se Jidášem. Hned bylo po hře v šachy, konec byl hned rozhovoru, všickni povstali a stáli kolem trůnu. Vzpřímil se tam Karel císař, stařec velebný, a bylo jak když slunce zapadne a dumné šero lehne krajinou. „Já vedu posla,“ pravil Ganelon, a Blankandryn se po pás poklonil a poslancové ihned ostatní se vrhli na kolena v pokoře, a Karel pravil: „Mluv, co přinášíš.“ Děl Blankandryn: „Tak mluví k tobě král: Já poznal, že tvá víra pravou jest, že vede k spáse, budiž vírou mou! Chci pokřtěn být, chci být tvým vasalem. Jdi do své vlasti, přijdu za tebou, tam v Cáchách slavnostně se podrobím, z tvých rukou manství přijmu hispanské. Rád s tebou o poklady dělím se: lvy pošlu ti a chrty, medvědy a sedm set vybraných velbloudů, pak tisíc bystrozrakých sokolů, sto mezků bílých, zlata nesoucích a stříbra, co jim síla postačí.“ Tak končil pohan, císař Karel však své ruce povznes’ k nebi v mlčení, pak sklonil hlavu, dlouho přemýšlel, a konečně svůj mocný, velký zrak, v němž hrůza dlela, upřel na posla a pravil klidně: „Jakou jistotu mi podá Marsil, abych uvěřil?“ Chvěl Blankandryn se uvnitř smrtelně pod silou toho zraku, pevně však hned odvětil: „Své syny v zástavu 425 my tobě dáme, velký císaři! Můj jediný též mezi nimi buď. To rukojemství, tuším, postačí?“ Tu kývl Karel hlavou na souhlas, a svolal k radě bohatýry své na druhý den, teď ale pohostil na způsob skvělý posly královy pod velkým stanem v svěží zahradě, jež zahořela sluncem skloněným. III. A ráno po mši císař usedl pod velkou sosnu, v radě svolané, neb jednat nechtěl beze souhlasu těch, kteří vynikali nejvíce i moudrostí i chrabrou silou svou po širém kraji sladké Francie. Tu vévoda byl dánský Ožier, a arcibiskup Turpin, rekovný, a Richard starý se svým synovcem, tu starý Aslin, hrabě gaskoňský, tu Tibald z Reimsu, velký Milon též a Gerier a Gerin, Roland pak, a ušlechtilý hrabě Olivier, jenž Rolandovi povždy na blízku. Ti byli všichni kolem trůnu teď a mnoho, mnoho jiných; bohu žel též Ganelon tam byl, jenž zrádcem pak se stal ve chvíli kleté. Počala na císařovo rukou kynutí ta neblahá, nešťastná porada. Děl Karel na svém trůně pod sosnou: „Vy víte, mocní říše baroni, co Marsil posly svými hlásil mi, křest přijat slíbil, podrobit se chce, a nesmírné podává bohatství. Však dříve chce, bych do Cách vrátil se, tam teprv splniti chce slovo své. Jsou sliby jeho, slova upřímná?“ A všickni na to: „Příliš nevěřme!“ A bylo ticho, Roland ale vstal, neb Karlův zrak byl na něm spočinul, 426 a duše jeho, spát jež nemohla, a vždy jej hnala k činům rekovným, si hledá těmi slovy úlevy: „Jak na chvíli jen věříš pohanům? Co’s pravil nám, jest čirým bláznovstvím. Byl Marsil povždy zrádcem prokletým. Jak tomu dávno, přišlo poselství, a měli ratolesti z oliv též a slibovali jak ti lháři dnes. Ty radil jsi se s pairy svými též a pošetilí byli věru dost, že po tvé vůli radu poskytli. Dva hrabata jsi poslal k Marsilu. Kde jsou? Kdes v horách bídně zhynuli. Nuž volám k tobě: Veď nás do boje! Do Saragossy veď nás, dobudem to město, jak jsme ztekli ostatní! Ta vražda v horách není pomstěna, krev v žilách vře mi při té vzpomínce.“ Na prsa sklonil Karel hlavu svou a vous si trhal, mlčky, rozechvěn, a nikdo nehles’, každý přemýšlel, jen Ganelon se hrdě usmíval a povržlivě měřil Rolanda. „Což, Karle,“ zvolal, „blázny vyslyšíš? Těch velkých slov jest dost a chvástavých! Ó neslyš je! Neslyš i třeba mě, jen prospěch svůj ber moudře na zřetel. Král Marsil k tobě s mírem přichází a sepnutýma prosí rukama. Proč odvrátit se, hledat zase boj, když třeba není. Uvěř Marsilu. Jest toho válčení juž dost a dost. Kdo jinak radí, slyší pýchu svou, a o tvé blaho, Karle, málo dbá: nech blázny stranou, moudrých přidrž se!“ Sáh’ Roland k meči, krev mu k mozku jde a hučí v uších; věrný jeho druh však zadrží jej, dobrý Olivier, a šeptem chlácholí jej. Zatím vstal rek jiný, který Karla oslovil. To moudrý Ném byl, bílý jako sníh, a věhlasný pro jasnou rozvahu. Bylť jeden z nejvzácnějších vasalů. 427 Tak pravil císaři: „Jest věru čas by konec byl juž toho válčení. Je Marsil poražen. Ty dobyl jsi měst všech už sobě, tvrze nestojí juž ani jedné, všechny vzdaly se. Král žádá slitování. Skytni je! Jest hříchem věru, mu je odepřít. A slibům dostojí, když v záruku nám syny posílá svých vasalů. Jen vyvol koho ze svých baronů, by slovo tvoje v Saragossu nes’. Ten velký boj tak šťastně ukončen!“ „On dobře mluvil!“ rada zvolala, a Karel pravil: „S tebou souhlasím! Však koho pošlu poslem k Marsilu?“ „Rád půjdu sám,“ mu stařec odvětil, „rač podati mi rukavici, hůl, bych vykázal se pravým poslem být.“ „Ne,“ zvolal císař živě, rozrušen, „ty nepůjdeš, tvou radu postrádat mi za těžké, jen sedni už a mlč. Ó, neodmlouvej! Při svých šedinách, při bílém vousu svém ti přísahám, že nepůjdeš!“ Tu Ném se usadil, však Roland vstal, a rychle pravil tak: „Mně úzko zde! A rád tam půjdu sám. Zbav bláznů se, a moudré zadrž zde! Než Karel císař odpovědět moh’, vstal rychle z trávy hrabě Olivier a zatáh’ za rameno Rolanda a zvolal s úsměvem: „O nikoli! Jsi příliš prchlý, samý plamen jen, ty zajisté bys zle tam pochodil, a novou válku bys nám roznítil. Radč půjdu já, když císař dovolí,“ Však Karel mračil se a hněval se. „Vy oba tiši buďte!“ rozkřik’ se. „Ni jeden ani druhý nepůjde, to přísahám! A z pairů nižádný!“ Hned bylo velké ticho, povstal teď pan arcibiskup Turpin, pravil tak: 428 „Máš pravdu, Karle, pairy svoje šetř, po sedm let juž válčí hrdinně a velkých podstoupili zápasů a mnoho snášeli. Dej mi svou hůl, dej rukavici, vlády symboly, a půjdu k Marsilu, a do pravdy mu trochu povím, dle své zásady.“ Tu císař znova hněvem zahořel. Byl Turpin mu tak drahým, obava, že zhynouti by u Marsila moh’, jej pojala a zvolal rozzloben: „Na koberec hned tiše usedni ty, pane Turpine, a nehlesej dřív, než tvou radu sám si požádám.“ Pak zakaboněn pravil: „Rytíři, jak dlouho ještě posla hledat mám?“ A bylo ticho, Roland ozval se: „Mně zdá se,“ pravil, „sám že Ganelon by v Saragossu vydati se měl. Vždyť od něho ten návrh pochází. Což lépe někdo k tomu způsoben?“ A všichni na to: „Rada výborná,“ a Karel pravil: „Půjde Ganelon.“ Ten vzpřímil se a hněvem zaplanul, a vstoupl v prostřed kruhu, odhodil plášť vzácnou kožešinou vroubený, byl těžkým mu v té chvíli zuření, stál vysoký v svém rouše hedbávném, bled jako mramor, oheň šlehal mu však témně z očí sivých, přehrdých, a krásný byl v svém záští nesmírném jak bouře plna blesků klikatých. „Ty hrdopyšný!“ hřměl na Rolanda, „zlou vidím vůli tvou! Ty poslal’s mě k mé zkáze v Saragossu, přísahám však, jestli přec se navrátím, že tvou to bude zkázou vlastní, uvidíš! Bol takový a také neštěstí na hlavu svedu tvou, že po život po celý pykat budeš zvůle své!“ 429 Smál Roland se a pravil: „Šílenost a pýcha z tebe mluví chvástavá. Že tebe nebojím se, dobře víš. Však je-li cesta ti tak odporná, za tebe půjdu, zůstaň klidně zde!“ Děl Ganelon: „Nehledám zástupce, ty manem nejsi mým, ne pán já tvůj, a sluší poslechnouti císaře. Já tedy půjdu, jsem však toho jist, že dopustím se činů nemoudrých, bych nesmírné své zlobě ulehčil.“ Tu hlasitě se Roland zasmál zas, a Ganelon div vztekem neomdlel, smrt v srdci měl, k Rolandu přistoupil a zasípěl: „Ty pomníš kdys mých slov. Já nenávidím tebe, Rolande; ty hnal’s mě do zkázy, já pomstím se.“ Pak přemohl se, pravil Karlovi: „Jdu k Marsilovi, dle tvých rozkazů, však myslím, že se více nevrátím. Než, pane, nezapomeň, žena má že sestrou tvou; mám syna, Baldvina, ó střež mi ho! On bude bohatýr! Za mne jej miluj, neboť dobře vím, že neuvidím více jeho tvář.“ Děl Karel suše: „Příliš něžným jste. Mých rozkazů teď buďte pamětliv, můj pane Ganelone; poslyšte, tak mluvte v Saragosse s Marsilem: „Chce Karel císař, abys přijal křest, pak držet budeš Hispanie půl co jeho man; tu druhou půli dá co léno Karel v ruce Rolandu, neb největší on boje bojoval po sedm let... A nechce-li Marsil se podrobit, pak, pane, řekneš mu, že přijdu Saragossu obléhat, a s boží pomocí jí dobudu; pak povedu jej do Cách, postavím před soud jej pairů. V hanbě zahyne. Zde jest můj list, a na něm pečeť má. Ten pravou rukou podej pohanu.“ 430 Měl hlavu k prsoum svislou Ganelon a posud bled byl, chvěl se osykou, však císař nedbal, pravil dále tak: „Zde rukavice moje, zde má hůl. Ty vezmi symboly. Jsi vyvolen za posla jednohlasně radou mou.“ „Ne!“ zvolal Ganelon, „já zvolen jsem pro tuto cestu zkázy, zničení jen Rolandovým bujným rozmarem, a proto záštím nenávidím jej tak nezdolným jak plamen pekelný, a nenávidím Oliviera též, neb jeho druhem jest, a pairy též neb oni všichni vraha milujímilují. A zde, před tváří tvou, ó císaři, já nepřátelství věčné hlásám jim!“ „Toť zloby příliš,“ Karel odvětil, a podával mu rukavici, hůl, však Ganelon tak hněvem třásl se, že z ruky vypadly mu na trávu. Tu vzkřikli všichni: „Zlé to znamení! To poselství nám k zdaru nebude!“ „Však uvidíte,“ šeptal Ganelon, a Roland řekl: „Strachem chvěje se před Marsilem!“ A na to Olivier: „Ne, zúmyslně vše to učinil, chce neštěstí nám způsobiti všem.“ Teď Karel kříž nad poslem udělal a povstal. Rada rozcházela se a Ganelon si šel pro zbraně své, sed’ na oře, a jeho manové mu s pláčem děli: , S tebou půjdeme, nechť tam i jista smrt.“ Však Ganelon jim pravil: „Ne, já sám se vydám tam, bych život šetřil vášváš. Vy vraťte se do sladké Francie a pozdravte mi ženu drahou, syna Baldvina a Pinabela, mého přítele. Jak mně jste věrně sloužili, tak kdys i synu mému služte.“ Pravil tak, a hrd a bled a vele zasmušen na cestu v Saragossu vydal se. 431 IV. Háj stinný z oliv stál mu na cestě, tam Blankandryn jej čekal schytralý a počal mluvit takto s povzdechem: „Ó jaký rek jest Karel, císař tvůj. Jak válčit zná, jak svět si podrobit! On nedbá hor ni moře slaného. Ach žel, že v zlobě na nás vzpomněl si. Proč vlast mou hubí, slunné Hispansko?“ „Tak vůle jeho,“ odsek’ Ganelon, a svěsil hlavu v hlubých přemyslech. Však Blankandryn jej zase vyrušil: „Jak rekovný ves křesťanský je lid! A z hrdin Roland největší se zdá, div není, že jej Karel miluje nad všechny nejvíc láskou otcovskou. Kdo, vida ho, by v lásce neměl jej?“ „Mlč,“ zvolal Ganelon, „a nechval ho! Jest tvého lidu nejlítější vrah, on jediný štve Karla v stálý boj a Oliver, ten věrný jeho druh, a dvanáct pairů. Pokud na živě ti budou mužové, boj potrvá, a Karel podmaní si celý svět.“ „Ten ukrutný, ten Roland prokletý by tedy zhynout měl i jeho druh!“ Tak zvolal Blankandryn, a Ganelon kýv’ hlavou „amen, amen!“ šeptaje. A pohan pohnal mezka svého blíž, jal Ganelona vřele za ruku a pravil: „Přítelem chci tobě být na dvoře v Saragosse, společné nás záští pojí.“ Zbledl Ganelon, jak bleskem dotknut bolně sebou trh’, však pojal ruky jeho šeptaje: „Smrt jejich chci a zkázu, záhubu.“ A jeli spolu jako přátelé, a radili se dlouho v důvěře, až valy Saragossy spatřili. Tu slezli ze sedel a pohan ved’ 432 hned Ganelona přímo ku králi. Pod velkým dubem trůn byl postaven, egyptský hedbáv tvořil baldachýn, a v celé slávě seděl Marsil tam, a nepřehledné davy dvořanů kol tlačily se. Ticho hluboké však panovalo v sadě, čekali, co Karlův posel nese. Blankandryn ved’ Ganelona za ruku a řek’: „Ted směle mluv, král sluch ti naklonil.“ Tu Ganelon se chvíli rozmýšlel a záští svému v srdci naslouchal, pak schytrale tak krále oslovil: „Zdráv, pane, buď ve jménu Ježíše! Tak velí tobě Karel: přijmeš křest, a za to ráčí tobě ponechat půl Hispanska co léno, druhou půl však Rolandovi, reku postoupíš, (ó pane, zlé to bude sousedství, ty poznáš hrdost jeho nesmírnou!) a kdybys zdráhal se, pak běda ti, pak v poutech do Cách budeš odvlečen, kde v hanbě zhyneš. Juž jsem domluvil.“ Král Marsil zavrávoral, šílená jej uchvátila, divá zběsilost a pozved’ ruku, aby udeřil do tváře posla: hbitě Blankandryn jej zadržel a nutil na trůn zpět, a celou zahradou hluk nesmírný se rozlehal, jak bouřný moře huk. Však v Ganelonu králův posuněk byl hrdost muže bleskem probudil, čest zastínila city ostatní, a vřava všech těch lítých pohanů v něm odvahu zvýšila rekovnou. Meč vytasil, o strom se podepřel a zvolal hlasem burácejícím a s pyšným, bohatýrským úsměvem: „Hoj, věrný meči, krásně svítící, jsi jako teplý slunce paprslek! Teď nastane nám práce, příteli. A pokud spojeni my zůstanem, u dvora v Cáchách nikdo neřekne, 433 že v cizině jsme sketně podlehli! Než po nás bude, sklizeň velikou my nakupíme reků nejlepších kol sebe v seči!“ Vřava utichla, ne bez obdivu všickni mlčeli, a konečně se Marsil utišil, ač bledý retem trhal, chvěje se. A Ganelon v tom tichu hlubokém se ozval znova, takto volaje, na čest svou pamatuje rytířskou a na Karla a slávu Francie: „Chci zapomenout, králi, urážku, však nikdy, za vše světa bohatství, za všechno zlato, které stvořil bůh, já nesvolím, bych volně neřekl, co mými ústy Karel hlásá ti, pán všemocný můj, a tvůj nepřítel!“ Tak mluvě odhodil svůj krásný plášť, ves sobolem a zlatem vroubený, a hrdě stál jak sosna vzpřímený, meč třímaje jak anděl v zjevení, krok blíže králi činil, promluvil, žel, opět svého záští pamětliv: „Nuž ještě jednou poselství mé slyš! Křest přijat’ tobě císař poroučí, a polovici zemí hispánských ti v léno dá. Tu druhou půli však ty Rolandovi oddáš, rekovi. Zlé, pravím ti, to bude sousedství, a zlověstné pro říš tvou v Africe! Je Roland rádcem prvním císaře a stále štve ho v boje obrovské. Týž Roland jest to, který nedávno na město, někdy tvoje, Karkason byl s vojskem táhl. Z daleka juž věž se Karkasonská v úctě sklonila před velkým Karlem a před Rolandem. Když město padlo, zlaté jablko tam Roland našel, přines’ císaři a pravil mu: Hle, světa celého tak vlády symbol k nohám kladu ti. Týž Roland jest to. Avšak podrob se, neb přijde sem a v pouta vrhne tě a v Cáchách smrt a hanba čeká tě.“ 434 Teď bylo hluché ticho, omráčen byl Marsil potupným tím poselstvím, a jméno Rolandovo letělo, šept tlumený, spojeno s prokletím z úst každého. Teď vyňal Ganelon list císařův a podal s poklonou jej Marsilovi. Rukou nejistou ten pečeť trhá, hledí do listu a zbledne znova, vzřikne vášnivě: „Co Karel ještě žádá, uslyšte! Chce, abych ujce svého vydal mu, jenž manem mým jest věrným v Africe a hostem u mne mešká právě zde, bych vydal mu jej bez prodlení, hned, za vraždu v horách někdy spáchanou na jeho poslech!“ List mu z ruky pad’ a vřava nová hřměla zahradou, a znova táhl Ganelon svůj meč as na dva prsty z pochvy, Blankandryn však cosi šeptal králi do ucha; byl Marsil náhle změněn, s trůnu vstal a kývl rukou, ticho nastalo, a velel král, by všickni odešli. Sám do hloubi šel velké zahrady, kde u fontánu věčně šumného se křeslo bílé skvělo ze sloni. Do toho křesla král se smuten vrh’ a zakryl tvář; za ním stál jeho syn a jeho ujec, kalif africký. Děl Blankandryn: „S tím Frankem promluv si. On přísahal mi věrné spojenství, v něm naše spása. Zmuž se, pane můj!“ „Ať tedy přijde!“ Marsil odvětil, a Blankandryn za chvíli přived’ jej; za ruku ved’ ho v hloubí zahrady až před krále, kde zrádce Ganelon svou černou zradu tkal a přísahal. Zved’ hlavu král s pravil s úsměvem: „Já jednal pošetile, křesťane, dnes, věru, s tebou. Odpusť urážku. Do zítřka bohatě se vykoupím. Dar hostinný můj přijmeš, upřímný?“ 435 „Dle vůle tvé,“ děl tiše Ganelon; tvář ruměncem mu temně vzplanula, přec potlačil výčitku svědomí, a dobrý jeho anděl s pláčem prch’. Král volněji počal teď mluviti: „Můj Ganelone, jsem vám přítelem. Nuž, mluvte mi o Karlu císaři. To divné jest, jak starý jest to muž! Je celý jako sněhem pokrytý, na věru mou, vždyť jest mu dvě stě let! Co bojů podstoupil, co zápasů! Co králů mocných povalil juž v prach! Ah, jest to pýcha příliš veliká, ba ukrutenství! Nenasytný jest.“ „Jej nehaň!“ zvolal prudce Ganelon, neb dávná jeho věrnost vzplanula mu v srdci, bohu žel, že naposled! „Jej nehaň!“ zvolal záře obdivem. „Jest pravý bohatýr a velký král. Nad všechny smrtelníky povýšil jej všemohoucí na nebesích Bůh!“ „Však obdiv svůj já nikdy nezapru,“ děl Marsil chytře. „Ah, jak velký jest! Však na mou věru, jest mu dvě stě let, což nikdy nepřestane bojovat?“ „Ne, pokud Roland bude na živu,“ děl Ganelon, „ten Roland vítězný, jenž soka nemá, věř mi, pod sluncem. On Karlův štít jest, on jest jeho meč. Jest císař Karel, takto ozbrojen, jist proti nepřátelům veškerým. Rek Roland, Olivier a pairové jsou nejpevnější v boji pavézou. Jak vlastní život Karlu drazí jsou.“ Král takto děl: „Můj pane, však můj lid též válčit umí, lví má v sobě krev a mnoho jest nás.“ Zvolal Ganelon: „Však proti pairům, proti Rolandu a proti jeho druhu slabí jste. Ti kdyby padli, Karel byl by sláb, a války věru že by střežil se.“ 436 Vzkřik’ Marsil: „Nenávidím Rolanda!“ A Ganelon se usmál: „Nemám jej já v lásce též. A vidět jeho smrt by rozkoší mi bylo.“ „Dej mi jej do rukou tedy!“ Marsil odvětil. „To snadné bude,“ pravil Ganelon. „Do Cizru v průsmyk Karel povede své vojsko k návratu se chystaje a pochod jeho Roland, Olivier že střežit budou – já se postarám. Jim Karel snadno svěří zadní voj, jejž z dvacet tisíc asi sestaví těch nejchrabřejších mužů Francie. Svých pohanů sto tisíc na ně vrž. I kdyby v prvním boji podlehli, přec pozděj’ nepřítele udusí, a Roland konečně přec zahyne; pak vrahů rázem zbaven jest tvůj kraj, neb bez Rolanda Karel jesti sláb, a celá země širá v pokoji si odpočine sladce od bojů.“ Král vzdychl si a zvolal: „Přísahej, že Rolanda tam najdu, kde jsi řek’, že možno bude usmrtiti jej!“ A líbal zrádce. Na to Ganelon na svaté ostatky mu přísahal, jež jeho meče hruška tajila. Tak ujednána zrada zločinná. Král na to též na knihu přísahal, na svaté Mohameda zákony, že najde-li, jak jistí Ganelon, při zadním voji reka Rolanda, že usmrtí jej. Načež Ganelon: „Buď vůle tvoje, králi, žehnána.“ Dům králův hlaholil teď radostí, do síně zrádce vedli slavnostní, kde pohané jej vřele vítali co spojence a dary vybrané mu přinášeli štědře. Slavný byl rek v Saragosse tenkrát, Valdabrun, 437 ten pravil zrádci Ganelonovi: „Zde jest můj meč, jest zdoben kameny, na zlatém jilci, perlou převzácnou. Buď nyní tvým na důkaz bratrství. Ty pomůžeš mi skolit Rolanda!“ A líbali se oba navzájem. A jiný pohan, jménem Klimorýn, mu přilbu dal, jak slunce svítící a objali se též. Pak královna ze vnitra komnat vyšla, spanilá jak měsíc, Jemný závoj kryl jí tvář, jímž vlahé její oči svítily, a sladce pravila mu: „Pane můj, já kořím se vám, neboť říkají, že spásu přinášíte zemi té, pro kterou tolik slz jsem prolila! Choť můj vás ctí a všichni rekové. Hle, dva ty náramky já posílám, dar vaší ženě... Dobře střežte je, neb krásnějších jste nikdy neuzřel.“ Tak pravíc podala mu klenoty, jež svítily jak duha na nebi, a zmizela jak lehký mráčku stín, jen vůně z rouch se ještě šířila po síni, která světlej zdála se, zjev pokud její krásný zdobil ji. Teď kázal král, by připravili hned ty dary, jež byl slíbil Karlovi, a kázal, aby sedli na koně ti junoši, již rukojměmi šli do zkázy jisté, smutné oběti, by Karel klamu pevně uvěřil. A naposled jal Marsil za ruku, za pravou Ganelona, mluvě tak: „Buď věren slibům, věř, že litovat pak mého nebudeš kdy přátelství. Rok každý deset mezků přiklusá v tvůj dům, a přinese ti darů mých ze zlata arabského. Nyní jdi a vezmi klíče toho města zde 438 a odevzdej je s dary Karlovi. Jen dbej, by Roland v zadním voji byl!“ „Juž chvátám,“ pravil na to Ganelon a Saragossu nechal za sebou. V. Noc prchala a Karel zbudil se; do bílých par archanděl Gabriel, jenž povždy v hlavách jeho lože bděl, se ztratil, jak když hvězda zapadne, a věrní rytíři, již střežili stan jeho každou noc, již třímali meč v jedné ruce, v druhé rozžatou nad sněhy čistší svíci voskovou (sto vždy jich bylo), odcházeli juž, když noční služba jejich skončena, a Karel sám šel tichou slyšet mši, již Turpin denně sloužil pod stromem, Pak v trávu zelenou se posadil na nevysokém, mírném pahorku a zíral v tichý, slunný, širý kraj. Tu na obzoru náhle vynořil se průvod skvělý, vichrem bouřil blíž, a císař v čele jezdců poznával teď Ganelona. S koně seskočiv se zrádce Karlu klaněl hluboce a pravil takto s klidnou hrdostí: „Já vykonal, co jsi mi uložil, a jménem božím pozdravuji tě. Zde juny vedu, které zárukou ti Marsil posílá; dál vezu ti dar nesmírný, který ti podává, a zde jsou klíče Saragossy též. Jen kalifa, můj králi, nevedu. Prch’ z města, když král Marsil prohlásil, že křesťanem se stane. Na loď prch’, však bouře náhle zachvátila jej a utopil se bídně s lidem svým. Král Marsil za tebou na cestě jest, a v Cáchách svatý přijme slavně křest, a vasalem tvým bude, jak to chceš.“ 439 A Karel zvolal: „Bohu děkuji! Ty velkou službu jsi mi prokázal a bohatě tvou práci odměním. Ty jeden z prvních v radě budeš mé!“ Zněl hlahol trub nad širou krajinou, a radost byla velká. Padal stan za stanem rychle, oři řehtali, a celé vojsko bylo na nohách, vše chystalo se kvapně k návratu do milené, do sladké Francie. Však mezi tím, co Karel blaze děl: „Tak u konce ten nekonečný boj!“ v té samé době vojsko nesmírné juž zuřivých a lítých pohanů se sbíralo na zkázu křesťanů, a jako smečka větřili juž krev. A mezi tím co meče brousili juž nevěřící k seči nesmírné, stál Karel klidně s pairy na louce a radil se o dalším postupu. Na louce stál a netušil to zlo, jež plížilo se; světlo padalo na jeho hlavu z hloubi blankytu, a bylo jasno v duši hrdinské, co v temných lesích pohan číhal juž, a zvedal zrádně proti tomu nůž, jenž ze všech jeho srdci nejblíž byl. O bože náš, jak veliký to bol! Děl Karel pairům: „Na hranici jsme, nuž, komu svěřím úzké průsmyky, by za námi je střežil? Zadní voj kdo povede?“ A všichni mlčeli, až Ganelon se ozval: „Císaři, toť úkol pro velkého hrdinu! Víš, jak mne Roland v duši urazil? Přec uznávám, že z nás je největší a pravím ti: Ať střeže průsmyky, ať zadní vede voj. Ze smířlivým chci býti, takto vidíš, císaři.“ Však Karel zasmušil se, připomněl si neurčitě, temně jakýs sen, jejž v noci měl a v kterém Ganelon 440 jak ďábel usmíval se příšerně. „Kdo přední by pak vedl,“ zvolal, „voj?“ A Ganelon: „Nuž, z Dánska Ožier! Rek takový přec má tvou důvěru?“ Než císař odpověděl, ozval se tak Roland: „Ganelone, měj můj dík! Tys’ veliký mi úkol vymohl u císaře, a Karel uvidí, že v lepší ruce dát jej nemohl.“ „To dobře vím,“ děl zrádce Ganelon. A Roland na to: „Však též dobře vím, že z lásky nejednal’s. Mou zkázu chceš! Však přes to rád povedu zadní voj.“ A obrátil se na to k císaři: „Luk svůj mi dej, svůj těžký, ujče, luk! A uvidíš, že jej tak nepustím jak Ganelon upustil strachem hůl a rukavici tvou při myšlénce na nebezpečí s králem Marsilem.“ Luk svůj mu Karel dal a slzy měl ve zracích jasných, za vous trhal se a zvolal pohnut; „Nuž, můj sestřenče, půl mého vojska podrž u sebe.“ „Ne!“ zvolal Roland. „Čeho bát se mám? Mně dvacet tisíc chrabrých postačí, již v sladké zrodili se Francii. Ty klidně beř se nyní průsmyky a bezpečen jsi, pokud ve mně dech!“ Po těchto slovech vyjel na pahor na bílém oři, jménem Vejlantif, brň slunolesklou z ocelových ok měl na sobě přes bílou tuniku, na hlavě přilbu kamy zdobenou, a po boku meč visel, Durandal, se zlatou rukovětí, na šíji štít zavěsil si, který bohatě byl omalován květy pestrými, a pozved’ kopí s bílým praporem, jehožto dlouhé zlaté třepení až na jilec mu meče sahalo. 441 Tak na pahorku stál a se všech stran: „My s tebou půjdem!“ muži zvolali, již zrodili se v sladké Francii. Tu bylo vidět, jak byl milován. Po boku jeho hned byl Olivier, druh jeho nejdražší, i pairové, a arcibiskup Turpin nescházel. „Při hlavě své,“ řek’, „s tebou zůstanu!“ Pak zvolil dvacet tisíc rytířů si Roland bohatýr, a císař hnul se s vojskem v pochod. Přední vedl voj muž danský, Ožier, a vzali směr, ku Ronsevalům. Roland, Olivier a dvanáct pairů s arcibiskupem a dvacet tisíc mužů z Francie, té sladké vlasti, v zadu zůstali. by od nepřátel vojsko chránili; ach, netušili černý osud svůj! V svém srdci Ganelon se radoval a ďábelsky mu oči svítily. Šlo vojsko, šlo, a k předu lilo se jak řeka široká, a průsmyky se tměly závratnými stěnami, na jejichž temenech se černaly jak noc hluboké lesy šumící a kroky mužů, koňů duněly jak hřmění tisíc bouří příšerně, na patnáct mil ten hukot slyšán byl. Však pomalu se hory nížily a světlo bylo posléz před vojskem, kraj gaskoňský se v slunci zatřpytil a všickni, zříce sladkou Francii, do radostného pláče propukli, a něha v srdcích zaplanula všech, a zpomínali ušlechtilých žen, a dětí svých a krbů domácích, a k azurnému nebi neslo se jak modlitba to slovo přesladké: „Vlast naše drahá, krásná Francie!“ I Ganelon na ženu vzpomínal, však záští jeho ještě mocněji 442 mu vřelo v srdci, z oka vyšlehlo, a císař zahled blesk ten divoký, a duše jeho náhlým tušením a bolem velikým se plnila, a slzy ze zraků mu vytryskly a pomalu mu tekly po tváři, a jasněji teď viděl onen sen, jenž neurčitý jako ve mlhách mu v hloubi duše dlel, a Némovi, jenž po boku mu jel, tak vzdychl si: „Jest Ganelon zajisté Jidášem! Proč Rolanda jsem nechal za sebou v té osudné, v té zrádné cizině?“ A všichni, kteří byli na blízku, ten samý ucítili náhlý strach, a vidouce, jak Karel zaplakal, i oni slz se neubránili. Však smutek ten pomalu pominul a dále v drahý, slavný, rodný kraj se vojsko bralo s velkým jásotem. A dobou tou, co krásnou Francii tak vítali francouzští rekové, král Marsil jako moře valil se ze svého města s vojskem nesčetným přes hory, doly, pláně široké, a každý z nich byl lítý, zuřivý jak ďábel, jejž dno pekel vychrlí; blíž přicházeli k místu, blíž a blíž, kde v temných lesích jejich spojenci je čekali, a jako proudy dva se k místu hnali, kde na pahorku ve Ronsevalech, na vždy památných, se bílý prapor vlnil Rolandův. A náčelníci krále Marsila teď meče tasili, a přísaha, že skolí Rolanda, že z rytířů těch franckých ani jeden s životem jim nevyvázne, hřměla k nebesům a do trub zatroubit dal Marsil král, a hromem hlahol ten se rozlehal, a v slunci třpytu se všech nyní stran se saracenské voje rojily, jak moře, které řvoucí pohrozí, že zem chce pohltit... A slyšeli 443 ten hukot velký franští rytíři pod příkrou strání Ronsevalských skal a nesmírnou viděli záplavu těch temných mužů, zbraní třpytivých. A bylo ticho v jejich ležení, jak omámeni byli okamžik, až chladně Olivier tak promluvil: „Můj Rolande, mně zdá se velice, že Saraceni s námi zahrají.“ A Roland na to: „Dejž to milý bůh! My víme, co nám káže povinnost. Kam postavil nás Karel, zůstanem a rádi podstoupíme pro něj boj i život za něj dáme, třeba-li. Z nás každý rány umí rozdávat, a jako vždy to opět dokážem; ať padneme! Jen v sladké Francii když nikdo píseň skládat nemůže o nás co o sketách! Buď s námi bůh! My dobrý příklad dejmež ostatním!“ Tak pravil Roland, tasil jasný meč, a jasná byla mužná jeho tvář jak duše jeho prostá hrdinná; druh jeho Olivier též tasil meč, a po něm všickni franští rytíři, a jasně všickni k nebi hleděli na okamžik, pak v dáli před sebe, kde moře Saracénů bouřilo, a klidně čekali, až začne boj. 444 DÍL DRUHÝ.
I. Blíž Saraceni přicházeli, blíž a země hluše, temně duněla. Děl Olivier: „Celá Hispanie se travným dolem valí proti nám. Co jiskřících se přilbic, brnění! Toť celé moře bílých praporů na koncích kopí, spočíst nemožno ty pluky, šiky, čety pohanské. Jde hlava kolem, co jich proti nám! Ah páni drazí moji z Francie, ať Bůh nám pomůže, tak krutý hoj nás čeká jako žádný doposud!“ Tu v odpověď mu všickni zvolali: „Buď proklet, na útěk kdo vzpomene! Smrt hrůzu pro nás nemá pražádnou!“ Však Olivier tak pravil Rolandu: „Můj milý druhu, reku Rolande! Na zlatém řetěze roh ze sloni ti visí na šíji, tvůj olifant, roh zvuků zázračných a obrovských. Do rohu svého zatrub, uslyší jej Karel v dálce, neboť nese se, jak burný vichr, hřmící rohu zvuk na míle do kola!“ Však Roland děl: „To pošetilé věru bylo by! To se slávou mou nejde srovnati! [445] Ne olifant má práci, Durandal, meč jasný můj. Ó, Marsil litovat dnes ještě bude, že se odvážil sem k průsmykům.“ A opět Olivier tak prosil jej: „Můj druhu jediný, vem olifant, svůj roh, a zaduj v něj! Hrom rozlehne se dolem, horami a Karel přispěje nám na pomoc.“ „Ne, nechci!“ zlostně zvolal Roland rek. „Mám meč svůj dobrý, potopím jej v krev až po jilec po zlatý, uvidíš! Pro zmar svůj vlastní pohan na nás jde!“ A po třetí jej prosil Olivier: „Do rohu zatrub, drahý příteli! Ne hanba v tom, když voláš na pomoc! Nás hlouček jen, a zástup nesmírný se blíží nám! Jak lze se ubránit?“ „Tím lépe“,lépe,“ pravil Roland, „když jich víc, tím větší zápal bude, odvaha! Čím smělej budem bojovat, tím víc nás Karel císař bude v lásce mít! A zatím blíže Marsil přikvačil a šiky jeho divé, nesčetné, a zvolal Olivier: „Nuž budiž tak! Juž blízci jsou a Karel daleko. Ty’s nechtěl pomoci, jsme ztraceni.“ „Mlč!“ zvolal Roland. „Neznáš bázně, vím! Ty kopím bojuj, Durandalem já, svým dobrým mečem. Dar to císařův. A umru-li a vezme-li jej kdo mi z ruky chladné, řekne zajisté: rek pravý meč ten nosil, živ tě bůh!“ Teď vřava rostla, byla strašlivá; hlas Turpinův však mocně hlukem zněl: „Hoj, pánové, nám kyne slavný boj, krev pro Krista my rádi cedíme. Však dřív než život dáme, pomněme, že křehcí jsme a hříchu nádoby. 446 Do prsou kajicně se udeřme a prosme Boha, by nám prominul. Já jménem jeho hříchy odpouštím vám vaše! Kdo z vás v boji zemře dnes, co mučedníka za věc křesťanskou bůh přijme jej a světlí andělé v ráj plný svatých květů povedou jej mezi stíny blaze zemřelých.“ Prach letěl k nebi bílý vysoce, neb dvacet tisíc mužů padalo teď k zemi, udeřilo kajicně se do prsou a Turpin nad nimi kříž udělal, pak ruce povznesl, a svatým jménem božím žehnal jim. A prosti hříchů vstali radostně, a sedli na koně a klusali, a v čele jim jel Roland bohatýr jak hvězda jasný, s bílým praporem, a za ním Olivier a pairové, a na pohany hleděl hrozivě, na svoje ale sladce, pokorně. „Nuž, jménem božím!“ zvolal Olivier, a každý ostruhami koně bod’ a Roland zvolal: „Sladká Francie!“ a dvacet tisíc s ním tak zvolalo, a jak dva vichry hrozné utkala se obě vojska. Nastal velký boj. II. Jel v čele Saracénů bohatýr, syn vlastní bratra krále Marsila, rek Valdabrun, jenž Ganelonu meč byl na znamení pobratření dal, na oři pyšném pyšně vzpřímen byl a rouhavě tak zvolal z daleka: „Vy sketi z Francie, teď přišel den, kde poznáte svou celou nicotu! Váš starý král je blázen bláhový, že vás nám nechal v tomto průsmyku. Čest Francie dnes dozná pohromu! Na Ronsevaly nezapomene!“ 447 A všickni pohané se rouhali a láli Karlovi a Francii. Bez sebe bolestí tu Roland byl, na něj se vrhl, skolil pohana a duši jeho ranou obrovskou mu z těla vyrazil, že mrtev skles’. To první čin byl; nyní nastal boj tak zuřivý jak požár v lesinách; jak stromy tam, zde muži padali, krev tekla proudy, zbraně řinčely a stráně ronsevalské hučely jak vichrem hrůzoplodnou ozvěnou těch mečů úderů, jež pršely na štíty, brnění a přilbice, těch divých, bojechtivých výkřiků, jež hromem hřměly bohatýrům z úst, tím poplašených koňů řehotem, a vřavou všeobecnou, nesmírnou. Kdo všechny činy pairů, Rolanda a Oliviera moh’ by vylíčit, kdo odvahu a sílu rytířů, těch z Francie, i reků pohanských? Byl Roland dávno kopí roztříštil a Durandalem nyní bojoval. Král jeden saracénský vyzval jej, a Roland rozpůlil až na sedlo jej rázem, na pokryté purpurem. Smrt širým polem sil a nakupil jak hradbu kolem sebe skolené, a roucho dříve bílé, červené juž krví teď jak zora večerní, a sklonek slunce žití znamená ta zora plná hrůzy každému vždy z pohanů, jemuž se přiblíží. Druh jeho Olivier jak zuřivý, na sběsilém svém oři projíždí, je kopí jeho dávno rozbité, a koncem jeho jako toporem do pohanů dál tepe.Viděl jej a smál se Roland: „Holí bojuješ?“ jej oslovil: „Kde je tvůj dobrý meč, jenž jilec ze zlata má, z křišťálu?“ „Kde vzal bych času z pochvy tasit jej?“ Děl Olivier, a dále letěl v boj. 448 Seč každým krokem rostla, hroznější se stala každým oka mžiknutím; co rozbito tu kopí, praporů, co pevných štítů, mečů předobrých! Co bohatýrů mladost pohřbena do prachu na vždy! Neuvidí víc ach, matek svých, a žen a dítek svých ni drahých přátel, již za horami je čekali na půdě otcovské. Ach tolik leželo jich zsinalých a pohanů dav ještě necouval a za každého, který mrtev kles’, jich deset nových rostlo ze země. Stín jako temný vzniklo tušení teď v mysli všech, že bere převahu zlo osudné, že štěstí kloní se na stranu saracénskou pomalu. A v okamžiku tom ve Francii se bouře snesla, černá jako noc, zem třásla se a blesky pršely a slunce, zdálo se, že uhaslo ve pravé poledne... To smutek byl, jejž příroda jevila nad pádem těch reků v Ronsevalech hynoucích, a nad osudem temným Rolanda. III. Byl Marsil unaven a na chvíli boj přestal zuřit. Reci francouzští šli mrtvé svoje sbírat po poli, a oči jejich vlhly slzami. Byl smutek jejich vele hluboký, když tolik mrtvých reků viděli, a duše jejich něhou chvěla se pro ty, již bez duše juž leželi. Však dlouho nebylo jim truchliti, neb znovu Marsil útokem juž hnal. Teď nejlepší své vojsko stavěl v šik a na dvacet je proudů rozdělil. Jak dvacet lesklých hadů vlnil dav 449 se nepřehledný, zlatem zářící a drahými se kamy jiskřící skrz bílý prach na místech přemnohých, neb mnoho králů, knížat, emirů v těch plucích bylo z krajů zámořských, kde drahých kovů, kamů bohatství jest nesmírné. A za světlem jak stín se plouží vždy, za třpytem slnícím těch předních pluků, spousta nesmírná se divých pronárodů černala; jak věže strměli ti divoši a temní byli jako vlhká zem. Když nová vřava přicházela blíž, tu mimoděk se franští rekové na sebe mlčky, tiše dívali, jak na vzájem by sčítat chtěli se, a arcibiskup Turpin takto děl: „Juž není pochyby, že zhyneme, den zítřejší nám svítit nebude, neb nikdo z nás se toho nedočká, až nové vyjde slunce. Krásnější však světlo v ráji božím uvítá nás za to, odpočinem blaženi ve lůně svatých květů! Sketa jen tam místa nenajde!“ Tu zvolali jak jedním hrdlem všickni: „Vejdeme tam bez výjimky tedy, jak tu jsme!“ A poklekli, a opět požehnal jim arcibiskup, záře nadšením. Do boje vrhli se jak pardové, val pevný jako skálu pairové a Roland tvořili a Olivier před ostatními. Divy tvořili! Jak káceli tu pýchu pohanskou! Však žel, o žel, že řady řidnuly, a mnohý z paladýnů klesl v prach, ba nikdy více hlavy nepovznes’. Boj neslýchaný, nevídaný byl. Krev potoky po trávě zurčila, a meče bohatýrů skrouceny a polámány byly bušením, a brnění a roucha servána jim byla s těl, a mnohý měl za zbraň 450 již pouze roh neb surmu měděnou. Jen tři sta ještě bylo na živu, však žádný bojovati nepřestal. Stál Roland, Olivier a Turpin teď na malé výšině, a druhům svým děl náhle Roland: „Bože, Francie jak vdova bídná kvílet měla by! O Karle, Karle, ó proč nejsi zde? kéž, bratře Oliviere, císaři bych znamení o strasti té moh’ dát.“ Dech sbíral Olivier, by mluvit moh’, tak znaven byl. Krev kryla ramena mu silná, roucho, přilbu, brnění i hřívu jeho koně. Sbíral dech a druhu svému temně odvětil: „Já nevím, jak bys učinit to moh’. Nám nezbývá než čestně zemříti.“ Tu Roland zarděl se a zašeptal: „A roh můj, hromozvučný olifant?“ „Ne,“ vzkřikl Olivier, „vždyť byla by to hanba, volat Karla na pomoc!“ „Já ale chci!“ děl Roland rozzloben, a pozved’ roh, však druh jej zadržel, a jiskřícími zraky mluvil tak: „Při hlavě své kdybychom vyvázli, a v sladkou vrátili se Francii, že k srdci přivinouti nedal bych ti krásnou Aldu, drahou sestru svou, již za ženu jsem tobě přislíbil, když duše tvoje po ní toužila a láska k tobě růží rozkvetla jí v cudných ňadrech, bílých jako sníh.“ Bol nesmírný Rolandem lomcoval. „V tvém oku,“ zvolal, „cos jak nenávist! Co tobě, druhu můj, jsem učinil?“ Děl Olivier: „Ty’s vinen nezdarem! Jest hrdinství cos přece jiného než šílenství, a víc než zuřivost mi platí moudrá míra v odvaze! Tvá slepota jest vrahem hrdin těch! 451 Ty’s Karla o ně tupě oloupil, a postrádat je bude budoucně, ten velký Karel, z lidí nejlepší, jenž hlavou jesti sladké Francie, té koruny celého křesťanstva! Ten Karel, který hvězda zázračná do konce věků svítit bude všech! To císaři jsi, bloude, učinil. A víš, co druhá tvoje vina jest? Ty sama sebe smrti zasvětil’s (neb nepochybuj, jest ti zemříti) a slepě, šíleně tak oloupil’s o největšího reka Francii! A víš, co mně jsi ještě učinil? Mně nejvíce jsi ze všech ublížil! Ty’s přeťal velké naše přátelství, neb udušeno v krvi bude dnes, a bolestně se loučit jesti nám!“ Tak pravil Olivier, a po tváři mu slza tekla, Roland bolně vzlyk’, a Turpin na oba se pousmál jak dobré slunce, vzdech svůj potlačil a děl jim klidně: „Žádná roztržka!“ a každého z nich pojal za ruku, a hleděli na sebe jasně zas jak hvězdy na nebi. A za chvíli jal tak se arcibiskup mluviti: „Roh olifant juž spásou nemůže nám více být, přec zaduj, Rolande, vší silou do něho. Ať uslyší jej Karel! Pomstí aspoň naši smrt a zvedne z krve zneuctěný kříž. On nalezne nás mrtvy, zachrání však těla naše, aby znesvětit je pohan nemohl, neb divá zvěř je nezatáhla do svých brlohů. Nad mrtvolami vřele zapláče, a v smutku odveze nás ku pohřbu do stínů svatých někam klášterů.“ „Ty dobře děl’s,“ mu Roland odvětil, a pozved’ mocný, obrovský svůj roh, a celou silou prsou zatroubil. Hrom duněl dolem, lesy chvěly se, a v horách vyskočila ozvěna 452 jak z hlubokého spánku vzrušena, a zařvala, kamenná obryně: na třicet mil byl slyšán její hlas! Jak bolestně, ach, volal olifant! A jakou silou Roland zatroubil! Krev z úst se jeho lila červená a s čela, žíly v spáncích pukaly a smysly jeho mlhou kryly se. Zvuk hrozný byl, a pohan zarazil se polekaně, pluky couvaly; zvuk hrozný byl, a letěl za hory do Francie, kde Karel slyší jej a srdce tušením mu bolelo a zvolal: „Přísám bůh, toť olifant!“ Ném na to zvolal: „Zrada, zdá se mi, že do osidel reky lapila tam za horami!“ Císař v zoufalství si vlasy rval a zvolal: „Na koně, a Ganelona v pouta jímejte! Jest Jidášem, sen zjevný jest mi teď!“ A jako vichr vojsko letělo zpět do Hispanska... Ó jak vysoké ty hory jsou, obrovské, pošmurné! jak hluboké ty doly lesnaté a prudké jak ty řeky divoké! Však všemi překážkami vítězně jak bouře táhlo vojsko chvátící, a v čele jeho svatě, velebně jel starý císař v zlatém brnění, na které bílý splýval jeho vous. IV. Krev utřel Roland s tváře, pustil zas roh olifant na zlatém řetězu a hleděl kolem. Zraky zalily se slzami, když viděl mrtvoly na zemi ležet reků křesťanských, když viděl, málo co jich zbylo jen, a udeřil se pěstí do prsou: „Ó Francie,“ děl, „osiřela jsi! Co dětí pláčeš svých – ach vinou mou!“ 453 To slyšel OlivjerOlivier a žaloval: „Žel, že jsem, druhu, tobě vyčítal! Tu bolest, kterou cítíš, způsobil jsem tobě slovy svými trpkými. Ó, promiň mi! Hle, zase blíží se juž nepřítel. Zůstaň mi na blízku. Smrt kvačí na nás, nerozlučme se, bez tebe nechci žít, a padneš-li, pak zemru bolem s tebou zároveň!“ Do koňů bodli, s tváří zářící vstříc nepřátelům opět letěli. Král Marsil smál se, vida ostatek ten skrovný bojovníků křesťanských, a na své volal: „Konec čiňte juž a hlavy Oliviera, Rolanda mi přineste, též arcibiskupa.“ Pluk za plukem se znova tedy hnal na hrstku chrabrých reků Kristových. Na slovo krále emir Margaris meč vytasil k lítému zápasu. Byl jako luna jasný, spanilý, a v zemi jeho dívky nebylo, jež by se neusmála v milosti tvář jeho krásnou vidouc kvetoucí. „Buď bez starosti,“ pravil Margaris, „můj králi mocný. Hned ti přinesu tu bujnou hlavu Olivierovu a do prachu ti k nohám složím ji.“ Bod’ oře svého, letěl jako šíp a dosáh’ svého cíle, oběma teď rukama se meče uchopil a měřil ranou zhoubnou, nesmírnou na Oliviera; ten sic uskočil, však hrotem meče zasáh’ Margaris jej osudně tam mezi lopatky, kde pancéř jeho juž byl povolil, a meč mu v tělo vnořil hluboce. Že k smrti zraněn, cítil Olivier a silou poslední svůj pozved’ meč 454 a udeřil emira na hlavu. Déšť perel, karbunkulů s přilbice tu padal na zem, přilba padla též, a lebka rozpoltěna zela mu a krev se lila přes tvář spanilou, na které dívčí oči rády tak zář byly sílaly, a emir pad’ a nehnul více údem... „Proklet buď,“ děl Olivier a k zemi vrávoral, však kolem sebe ještě šermoval, a zvolal: „Na pomoc pojď, Rolande! Ach, přišel okamžik juž loučení!“ A Roland z daleka jej uviděl, a zhléd’, jak bledl, zsinal, umíral, jak z těla krev se jemu valila jak potokem; to vida uchvácen tak bolem byl, že mdloba jala jej. Však nespad’ s koně; když se vrátily mu smysly zase, k druhu svému spěl, a s koně slez’, by objat mohl jej – ten ale více světlo neviděl, ač ještě stál a dýchal, mrákotná mu mlha zraky kryla sokolí. Když Rolandovy zbroje řinčení mu vniklo v sluch, své síly Olivier juž sebral poslední, neb myslil, že se nepřítel mu blíží, mohutně na přilbu Rolandovu udeřil, až rozpoltil ji; Roland sladce však jak dítě pravil: „Biješ s úmyslem? Jsemť Roland, který tak tě miluje! Je v tobě ještě záští proti mně, že záhubou jsem stal se druhů svých?“ „Jsi ty to?“ slabě pravil Olivier. „Já slyším tě, však v bělmu hasne zrak. Já nevidím tě, bůh tě vidí však a čisté tvoje srdce, bratře můj. Já udeřil tě! – Drahý – promiň mi.“ „Ty’s neranil mě,“ Roland odtušil, „a rád ti prominu. Ba ještě víc: v tom okamžiku láska nejčistší mě knězem pomazala před Bohem, já jménem jeho vše ti promíjím, 455 co na té zemi hřešil’s. Duše tvá nechť vejde v ráj.“ A oba mlčeli a klonili se k sobě, drželi se v objetí a tak se loučili na věky zde... A Olivier teď kles’, juž neslyšel a slep byl docela a pozved’ ruce k nebi ještě jen a šeptal: „S bohem, s bohem, Rolande! Bůh žehnej Karlovi a Francii a tobě, tobě, drahý bratře můj! Ó, světlo ráje vejdiž v nitro mé!“ A zamlk’ náhle, hlavu sklonil svou, a duše rozepjala perutě, a mrtvý ležel v trávě zelené. Tu Roland zaplakal a žaloval: „Ó Olivieře, druhu jediný, žel, že jsem živ, když ty juž nežiješ!“ A znovu mdloba uchvátila jej a byla těžká, dlouhá, mrákotná, však s koně nespad’, kam byl vsedl zas. Když k životu se vrátil, s úžasem teď viděl, sám že zbyl jen z reků všech a arcibiskup Turpin. Cítil též, že krev se lila z ran mu hlubokých. Na druha svého ještě pohled vrh’, pak koně bodl, letěl k Turpinu, jenž na něj volal, rva se jako lev: „Pojď, Rolande! Přispěj mi k pomoci!“ A oba v seč se vrhli zuřivou. V. Šla taká hrůza z obou hrdinů, že pohan couvl; za to letěl mrak jim kopí, šípů, nožů, štítů vstříc a rachotil jim temně nad hlavou jak bouře krup nad polem zrajícím. Šíp ranil pravý spánek Turpinův, a kopí vjelo hlubě do prsou, a druhé koně jeho zabilo. 456 Děl arcibiskup: „Nejsem přemožen, ač těžce raněn. Ještě mám svůj meč.“ A Roland na to: „Síly Vejljantif má dosti, kůň můj, aby oba dva nás nesl na hřbetě. Tak spojeni my zemřem’ spolu.“ Turpin na koně sed’ vedle Rolanda, a ten svůj roh zas ke rtům nesl, bílý olifant, a opět silou celou zatroubil. Zvuk slabý však jen vydal nástroj teď, neb Roland chábnul, krev se lila mu ze spánku, z čela, z prsou potoky. Přec slyšel Karel v lůně pohoří ten slabý, mroucí, smutný rohu zvuk a pravil: „Bože, zle se vede jim! Ó zatrubte jim rychle v odpověď, by zvěděli, že pomoc blíží se!“ Hrom šedesáti tisíc polních trub hned na to zazněl, letěl průsmyky a pohani jej v strachu slyšeli. „Jde Karel na pomoc jim!“ zvolali a nastal zmatek, útěk úplný a Marsil rval si vlasy v zoufalství. „Jde Karel,“ šeptal Roland slabě též, a v mžiku tom pad’ jeho dobrý kůň, byl proklán kopím, prchající vrah jež zpátky mrštil silou ohromnou. A Roland hrdlo objal ořovo a líbaje ho, koně oslovil: „Buď tobě dík za věrné služby tvé! Nuž sladce dřímej v trávě vysoké zde mezi bohatýry! Kdyby bůh nám návratu byl dopřál v sladkou vlast, ó nikdy víc bych nebyl, břemeno, na bedra tvoje sedl! Oves jen ten nejlepší bys pokrmem byl měl a vodu z nádob zlatých byl bys pil! Tak ale, oři můj, zde zůstanem. Jest konec všemu: bolům, radosti!“ Tak šeptal Vejljantifu jeho pán, vstal s tíží se země a pomáhal teď raněnému arcibiskupu, 457 jenž smyslů zbaven, tonul v mrákotách. Své roucho Roland hbitě roztrhal a zavázl mu rány, sejmul mu též přilbu, pancéř, pak jej položil na měkkou trávu, něžně, pomalu jak matka dítě. K srdci přitlačil pak ruce jeho. Turpin otevřel tu oči, z kterých smrt již hleděla, a Roland takto tiše prosil jej: „Ó reku, muži svatý, příteli! Ó slovem sladkým se mnou rozluč se! Hle, druzi naši všickni mrtvi jsou! Chci kolem tebe všechny položit! Tak v smrti ještě budem spojeni!“ A Turpin usmál se a odvětil: „To srdce moje, věru, potěší. Jdi! Učiň rychle tak! Jsme vítězi my dva, na okamžik! Nuž pospěš si!“ A Roland šel a rychle přínášel ta drahá těla paladýnů všech a do trávy je kladl vysoké jak ku spánku, u nohou Turpina, a ze všech naposledy přinesl to drahé tělo Olivierovo, jež pod sosnou, pod temnou leželo pod keřem plané růže kvetoucím. Bol nový byl jej mocně zachvátil a kropil vřelým pláčem drahou tvář, pak položil jej mezi ostatní a omdlel srdce rvoucí bolestí. A Turpin zažaloval, vida jej tak zsinalého ležet na trávě, a vstáti chtěl, aby mu pomáhal, z ran jeho ale krev se lila hned, a padl těžce v smrtném zápasu. Tu probudil se Roland, zakvílel, a Turpin naposledy pozvedl své žehnající ruce, položil je Rolandovi tiše na hlavu, kříž ve vzduchu pak ještě udělal nad reky, kteří v trávě vlající juž tiše dřímali svůj věčný sen, a zašeptal: „O bože, v milosti 458 mou přijmi duši!“ Sepjal ruce pak, a duše jeho uletěla v ráj. Bol nesmírný Rolandem lomcoval, když Turpina teď viděl mrtvého. Na prsa křížem ruce složil mu, ty ruce bílé, které meč i kříž tak stejně dobře třímat uměly, poklekl ku tiché modlitbě. „Ah, reku chrabrý, duše nejčistší,“ děl Roland dojat, „vešel’s do ráje! Tam světlí přivítají andělé tě jako druha! Byl’s jak apoštol a věrný sluha Pána našeho!“ Po těchto slovech Roland povstal zas a hleděl kolem. Ticho hluboké dol jímalo a slunce klonilo se za hory, a vítr dolem táh’ jak boží dech a tvář mu ovíval, a tichý hlas ve hloubi duše děl teď Rolandovi: „Vzešla hodina! Své tělo zanech! K bohu vrátíš se.“ A Roland vzhlédl k nebi s úsměvem. VI. Smrt cítil juž a sláb byl nesmírně. „Čas připravit se,“ šeptal, pohledl na mrtvé druhy ještě naposled a volal Gabriela, anděla, pro kterého vždy úctu největší byl cítil ze všech božích andělů, vždyť poslem svým jej zvolil Hospodin, když k nejsvětější Panně promluvil. Na Gabriela volal, olifant pak pravou rukou vzal a Durandal a kráčel vrávoraje, pomalu, by místo našel stinné ku skonu. Dva stromy viděl kývat blankytem na nevysokém, svěžím pahrbku, květ ronily na stupně z mramoru, jež z dola vedly k nim, ták zářící 459 jak padlý sníh, a trávy vysoké se přes ně vlnily a voněly. Tam doplížil se Roland, v stínu kles’ a stromy nad ním tiše chvěly se. Mha na zraky mu padla mrákotná, a myslil juž, že s tělem loučí se. Tu cítí náhle ruku: dotkla se mu čela. Za vlasy jej chopila, a Roland věda, že to nepřítel, smrt samu ještě jednou odpudil a síly sebral, zíral bystře tak, že světlo vrátilo se do očí, jež stín juž skoro kryl, a uviděl, kdo před ním stál. Toť obr pravý byl, král lidu černého. Od temena až na zem vlasy jeho, temnější než sama noc, se hustě proudily, plášť tvoříce kol těla nahého; zrak jeho divý žhavým uhlem byl, a z tmava tváří bíle svítily jen zuby jeho, když se ušklíbl a zaskuhral: „Konečně poražen jsi, Rolande, mou kořistí tvůj meč! Já ponesu tu strašnou tvoji zbraň do země své, kde slunce nesvítí, kde obilí neroste, rosy kde ni deště není! Samo kamení kde černé jest, a pouze karbunkul kde rudě svítí, jako tvoje krev. Tam ponesu tvou zbraň, však hlavu tvou pod nohy složím králi Marsilu!“ A opět za vlasy jej hrubě jal a pozved’ zbraň svou. Roland vyskočil však náhle silen, ranou nesmírnou na lebku jeho rohem udeřil, až olifant se téměř rozpůlil, a drahokamy s něho padaly a zlaté zdoby, krev však zároveň se černochovi z hlavy valila a mozek s ní; pad’ mrtev do trávy jak poražený strom. Též Roland kles’, to rána jeho byla poslední. „Ty sketo,“ pravil, „zneuctit mě chtěl’s, však s ďáblem špatně jsi se poradil.“ 460 Byl nyní bled, byl zcela zsinalý a zraky jeho hasly pomalu. Přec hmatmo našel balvan obrovský a oběma jal meč svůj rukama a snažil se, by v kusy rozbil jej. Však marná práce. Skřípal Durandal, však nezlomil se ani neztupěl. Tu propuk’ Roland hlasně v žalobu: „Můj dobrý meči, jasný jako blesk, ach jaké vzbuzuješ mi vzpomínky! Bůh Karlovi tě poslal andělem se vzkazem, aby císař odevzdal tě největšímu ze všech rekovi! A Karel v moje ruce složil tě! Ty víš, jak jsem tě čestně nosil vždy! Co zemí dobyl jsem, co království! Juž nemám sil dost všech jich spočísti! A nyní rozloučit se s tebou mám a pohanům tě nechat za kořist?“ A znova bušil mečem o kámen, až jiskry pršely, a řinčel meč, však nezlomil se, ani neztupěl, a Roland unaven zas’ žaloval: „Ach, meči krásný, meči svatý můj! Ty zlatem třpytíš se a kameny, však větší v sobě chováš bohatství! Co svatých v rukověti ostatků! Toť nemožné, bys patřil pohanům!“ A po třetí se bušit silou jal do balvanu; ač skřípal silně meč, přec nezlomil se, ani neztupěl. Sil neměl Roland více, pochopil, že Hospodin sám chránit bude zbraň, by pohanům nepadla za kořist. Smrt držela ho jednou rukou juž, a nebránil se déle. Ulehl do trávy vonné, která šeptajíc se vlnila přes stupně mramorné; pod hlavu Durandala, olifant si položil a tváří obrátil se stranou k pohanskému táboru, by zvěděl Karel, celá Francie, že nepřemožen zemřel vítězem. 461 Tak ležel tiše, silou poslední se kajicně do prsou udeřil a prosil boha: „Pane, odpusť mi mé hříchy všechny, které spáchal jsem po celý život až v tu hodinu!“ Pak svlékl pravou rukavici svou, by vstříc ji držel Pánu života, a mlhou, která jala duši juž, teď kraj svůj viděl, sladkou Francii. Ach, byla plna slunce, přátele tam viděl své a Karla císaře, jak pro něj plakal, Aldu spanilou a v hasnoucí se zraky vedrala mu vláha něhy, potlačil svůj vzdech, chtěl poslední svou myslit myšlenkou na Boha jen a znova prosil jej: „Ty Otče všech nás, který’s Lazara byl vzkřísil, z hrobu vynes’ k světlu zpět, ó zachraň duši moji, přijmi ji přes všechny hříchy, které na ní lpí, a nedej zapadnout jí v temnotu!“ A znova rukavici pozved’ svou, a cherubové šumnou perutí jak hejno orlů zlatem večera se snesli k němu; s nimi Gabriel byl přiletěl ve slávě nebeské a přijal rukavici s úsměvem. Tu sklonil Roland hlavu rekovnou a sepjav ruce skonal... Gabriel a druzi jeho duši odnesli, kde blaho ráje na ni čekalo. 462 DÍL TŘETÍ.
I. A sotva oči zavřel na věky rek Roland, když ze stínů průsmyku jas franckých zbraní vyšleh’, vynořil se přední voj a císař Karel sám, a celé vojsko v slávě veliké dol plnilo teď – žel že pozdě juž. Hlas Karlův chvěl se, takto volaje: „Kde jsi, můj bohatýre, Rolande, kde Turpine, kde hrabě Oliviér, kde paladýni všichni věrní jste?“ Tvář jeho bledla, všude mrtvoly když viděl jen, a hlasu neslyšel, jenž odpověď by dal, a neblahá když zjevna byla pravda, rekové že byli všichni věrní zhynuli! Tu nezdržel se Karel déle juž a k nebi povznes’ ruce, žaloval, vous bílý trhal, vlasy v smutku svém, a slzy tekly mu jak potoky, a celé vojsko bědovalo s ním, a vřava nesmírná a pláč a kvil se Ronsevalským dolem šířily. Ném nejdřív ze všech nabyl rozvahy a pravil: „Žal svůj v srdcích podržte, kvil uzavřete v prsa rekovná; až pozděj plačte – nyní jednejte. Hle, nesmírný ten oblak nad zemí! [463] Prach jest to, který prchající vrah za sebou pozdvihuje! Císaři, pojď na pohana, pomsti bolest svou!“ Klid velký Karlu vešel do srdce a velebnost mu z čela zářila jak koruna. Ku nebi pozdvih’ zrak a pravil: „Bože, čest má káže to, bych soudil je, neb zadeptali v prach květ nejkrásnější sladké Francie!“ A rukou znamení dal, zahřměly hned surmy kovové, a do řad hned se vojsko stavělo, a divoké se pomsty k nebi nesly výkřiky, ku nebi jasnému, kde klonilo se slunce k úplnému západu. A Karel vzdych’: „Kéž slunce zastaví běh denní svůj, by černá, zrádná noc plášť nevěsila mezi pohany a hněv můj velký!“ Sotva šeptal tak, tu viděl jasnou, jarou postavu nad zemí vznášet se, a slyšel šum jak velkých perutí, a slova ta tím šumem k němu zněla stříbrně: „Na dráze své se slunce zastaví a posvítí na velkou pomstu tvou – pak teprv ku spánku se odchýlí.“ Zjev na to velkým, klidným posunkem dal rozkaz slunci, hned se vrátilo od hlavy hory, která zpola juž štít zlatý jeho kryla, vrátilo se skokem velkým v prostřed obzoru a dštilo světlo jako v poledne. Div velký ten naplnil křesťany tak hlubokými city zbožnými, že hlavy klonili a padali na tváře své, a císař děkoval ve pokoře za Boží ochranu. Pak znova hlahol nesčíslných trub na vojsko volal hromem k pochodu, a nastal hon obrovský, příšerný! 464 Strach křídel dával bystrým pohanům a pomsta křesťanům zas perutě, přes hory, doly, toky široké se hnala vojska divě za sebou; zem chvěla se na míle kol a kol pod kroky, jež ji krutě deptaly, a lesy šuměly a házely jak vichrem zachváceny větvemi: tak silně proudil chvatem vojska vzduch, a vřavou těch již blíže cítili juž každým okamžikem osudný meč, kárající zradu krvavou ve Ronsevalech černě spáchanou. Na břehu řeky posléz zastihl své nepřátele Karel Veliký, a byla seč jak slunce nikdy víc jí nespatří snad, bylo zápasů tak hrozných, neslýchaných, krvavých, že modro nebes bledlo úžasem... Teď bědování tichlo povlovně, juž nedul vichr, země netřásla se více horečně, nob pomstěn byl nad vrahy Karel, všichni leželi na zemi rudé krví prolitou; a slunce, více tím, co vidělo, než neobvyklou cestou znaveno se posléz znova k horám chýlilo a shaslo tiše. Úkol vykonán byl jeho dnešní... Všichni pohani, již zradu spáchali na Rolandu, juž v prachu leželi, jen Marsil král byl ještě živ, ač zkrušen osudem. Do Saragossy prchal temnotou. Ta ale dlouho nehalila jej, neb měsíc vyšel jasný; mlčenliv na tiché luhy bílé světlo lil, na řeku hlubokou, jež zaplála jak stříbro; celý obzor jeden třpyt byl průhledný, třpyt jeden zdřimlá zem, a v šerém plání lunné záplavy král Marsil prchající zoufale se tyčil temně, obrovský jak stín. 465 Jej viděl Karel. V roucho bělostné po boji byl se oděl krvavém, plášť zlatý, těžký s ramen splýval mu a koruna z blankytných safírů a karbunkulů rudých svítila mu na hlavě, na sněhu dlouhých kštic. Na koně sedl, nocí velebnou tak jistě jako hříchu odplata jel za Marsilem. Marně poháněl ten svého oře, stejně vzdáleně vždy velký svého soudce vážný zjev on viděl za sebou, a za ním zas, jak zástup křivdu mstících andělů dav franckého se jevil rytířstva, ves bíle oděný, a každý z nich měl v ruce bleskodeštný, nahý meč. Tak jasnou nocí jako přeludy král Marsil, Karel, jeho rytířstvo bez slova jeli; svědkem měsíc byl. Tak posléz Saragossy dosáhli. Do zdřimlých sadů vnikl Marsil král, krev s něho kapala, a pot se lil mu s čela, s očí slzy pršely, meč odhodil, a s koně seskočiv do trávy pad’ pod starou olivu, kde o vítězství kdys byl blaze snil. Roj sluhů jeho k němu přikvapil, a z pustých komnat vyšla královna jak bílý zjev a bledá smrtelně, a Marsil vida ji jal proklínat se osud svůj, a Boha zapíral. Tu Bramimonda ústa zavřela mu tichým polibkem a sklonila se k němu v trávu, promluvila tak: „Na věži stála jsem a čekala na posly, které zprávu přinésti mi měli o tvém velkém vítězství. V mé duši temné bylo tušení, a pozvedla jsem zraky k blankytu. 466 Tu viděla jsem v světle démantném zjev panny čisté, v slávě nebeské, na rukou krásné dítě držela, a byla hvězdou, byla lilijí, jak o ní zajatá kdys křesťanka mi byla mluvila, když dítětem jsem ještě dlela v domě rodičů. Zjev na mě hleděl smutně, soustrastně, a slza v zraku plála nebeském. Mně bylo sladce, úzko ale přec. ,Já miluji tě,‘ šeptal mimoděk můj chvějící se ret. ,Však mezi mnou a tebou strmí hradba osudná. Ti, kteří v tebe věří, křivdí nám.‘ Však sotva že jsem domluvila tak, tu zrak mé duše zbystřel zázračně a vnikl v moře vidin hluboce. Já viděla hispanskou slunnou zem pod vládou kříže, šťastnou, svobodnou, až Saracénů divá, velká moc ji zaplavila krví, slzami a do pout syny její jímala. Já viděla, že křivdu spáchali zde naši otci, Karel však že mstil ten velký hřích, a spásu přinesl těm, kteří před námi zde domovem. A zase k zjevu vzhůru vzhlédla jsem, a blíž mi byl, a zvolala jsem tak: ,Však onen Roland ďáblem jesti přec? Jest spravedlivá chotě mého pře!‘ Tu azur modrý v stříbro změnil se a stal se průhledným, a zírala jsem v nedohledno, až kde spatřila jsem zradu vaši, zřela Rolanda, jak bojoval co hrdý pouště lev, jak umíral co dítě čist a prost, jak uleh’ klidně k věčné dřímotě, tak klidně, prostě, svatovelebně, jak ono slunce, které zároveň s ním v spánek klonilo se v glorii... Já viděla, jak duši vypustil, jak cherubové k němu snesli se, by v ráj ji vedli... To jsem viděla a zaplakala velkým dojmutím... 467 Ó choti můj, já hořce plakala ne méně pak nad pádem věrných tvých, a nad křivdou, již s nimi spáchal jsi, neb miluji tě celou duší svou, ač hřích tvůj nenávidím smrtelně! A vidouc neštěstí tvé sepjala jsem ruce k modlitbě, a zvolala tak vroucně k Bohu, jako znova teď: ,Ó, pane, muže mého tresci hřích na hlavě mé, chci snášet, trpěti, jej chraň však! Nevydej ho potupě, do rukou nevydej jej nepřátel, to znamením mi bude, Bože můj, že k sobě voláš mě, že víra tvá, ó, Kriste, pravá jest, jež odpouští! Tvou, Kriste, budu! Ty mě vyslyšíš!‘ Můj choti drahý, klaň se v pokoře, na slitování Boží spolehej!“ Tak Bramimonda králi pravila a k srdci hlavu jeho přitiskla a kropila ji vřele slzami. V tom zaslyšela kroky za sebou, a v lesku věčně krásných, svatých kvězd se zjevil Karel v celé velebě: stál s obnaženým mečem ohromným, s tím mečem, který za den třicetkrát vždy barvu svého lesk proměnil. Teď rudým byl, a Karel všem se zdál jak Boží posel, na svět vyslaný, by křivdu káral. Hrůza z něho šla, a sluzi Marsila jak plachá zvěř se rozutekli temnou zahradou. Král Marsil chvěl se, tvář měl schýlenou na prsa ženy, Karel kovovým děl hlasem velkým: „Ženo andělská, já slova tvoje slyšel. Hodna jsi, bys vešla v stádo Krista sladkého. Však spravedlnost žádá železně, bys chotě vydala mi na můj soud.“ „Jsemť slaba,“ odvětila královna, „a chránit nemohu jej, žertuješ 468 tak krutě s bolem mým, ó císaři?“ A pevně hlavu chotě tlačila ku srdci tlukoucímu v úzkostech. Děl Karel: „Krutým nejsem, královno, a proto nemám také odvahy, bych z náruče ti chotě tvého vzal. Ty pokud rámě svoje ochranné kol šíje jeho držíš, jistým jest jak v pevnosti, to, světlá paní, věř.“ Král Marsil sebou mocně pohnul teď, vzdech ze rtů dral se těžký, smrtelný, a Bramimonda náhle pustila jej v trávu; ležel tich a nepohnut. Bol její výkřikem si ulevil, ne divokým, spíš k pláči dojemným, jak raněného ptáka mroucí svist; na tělo chotě hlava klesla jí, na čelo jeho vtiskla polibek, pak vztyčila se, slzy třpytily se v očích jejích, tiše pravila: „Bůh rozhodl, ó Karle, naši při! Choť můj jest mrtev. Srdce puklo mu, to hrdé srdce, které podrobit se zde na zemi nikdy nechtělo. Kéž Bůh se na věčnosti smiluje. Jsemť v moci tvé, jsemť tvojí zajatou. Do pout mě vrhni, odvleč v Cáchy své, bys na mé hlavě pomstu vykonal, již chystal jsi pro krále Marsila. Nechť jeho křivdu moje smyje krev. Však duši mé pro spásu dopřej křest.“ „Já povedu tě v Cáchy,“ Karel děl, „však s královskou jak sluší nádherou; jsi hostem mým a ne mou zajatou. Ty hrůzy naše posud viděla’s, teď velkou naši lásku uvidíš, a ta tě v lůno církve povede.“ „Dík,“ šeptala a zahalila tvář, a klekla vedle chladné mrtvoly, i nechali ji v zdřímlé zahradě pod září bílých hvězd, by oplakat 469 bez svědků mohla chotě, v samotě. A bylo ticho v pustém paláci, a ticho v městě, žádná oslava, ples žádný radostný po dobytém tak velkém, neslýchaném vítězství, se v Saragosse neozývaly, neb Karel žal a smutek vdovin ctil, a netrpěl, by bujně rušen byl. II. Když Bramimonda chotě pohřbila, na druhé ráno časně za šera dal Karel rozkaz znova k pochodu, a k Ronsevalům vojsko bralo se. Jel Karel opět v čele, královna v svém vdovím rouše, kryta závojem na velbloudu svém tiše seděla, a rozjímala o svém osudu. Přes hory, doly, lesy, pláněmi se průvod vojska bral a nestanul, až zase stráně k nebi strměly u Ronsevalů, až se zjevilo zas před zraky to místo osudné, kde mrtví bohatýři největší ve trávě leželi, jak skoseni. Tu srdce každé bolem zachvělo se znova mocně, zavzněl kvil a pláč. „Ó, pánové,“ děl Karel, „pomalu mi koně veďte, sám teď hledat jdu, kde Roland leží. Jednou pravil mi: až někdy zemru v dalné cizině, tvář obrátím ke straně nepřátel na důkaz, že jsem nepad’ v útěku!“ Šel Karel pěšky, tráva vysoká se krví červenala rytířů, a Karlu slzy s očí padaly. Teď přišel tam, kde stály stromy dva na mírném vrchu, balvan uviděl a poznal rány, které Durandal 470 byl do kamene vryl, a zahlíd’ sléz’ tvář bledou, mrtvou svého Rolanda. Vzlyk’ císař nahlas, objal mrtvolu a tak byl bolem schvácen nesmírným, že smyslů zbaven, jako mrtev kles’, a výkřik žalů z prsou mužů všech se nesl k nebi. Zvedli císaře, jenž k životu se vrátil, zahleděl se Rolandovi v bledý obličej a líbal oči, plné temnoty, a bolem schvácen omdlel po druhé. Když vzkřísili jej, takto žaloval: „Ó, Rolande, můj druhu, vsadiž Bůh tvou čistou duši mezi květy v ráj! Má radost s tebou navždy minula! Až přijdu zpět do sladké Francie, tu tázat se mne budou: Císaři, kde Rolanda jsi nechal, hrdinu? Až odpovím: jest mrtev, zahynul! po celé zemi výkřik zavzní pak, že osiřela sladká Francie. Ty, květe spanilosti mladistvé, tak velký žal mám v duši pro tebe, že raděj bez života ležel bych!“ A svěsil hlavu, roztrhl svůj plášť a plakal dlouho. Posléz vzpřímil se a pravil měkce: „Padlým rekům hrob teď vykopejte, všechny pohřbíme!“ Ruch nastal velký, mrtvé snášeli a dlouhými je řady skládali do hlubých jam, sypali rovy jim, a myrrhu pálili a kadidlo. Pak modlitby své mniši konali, a ejhle, zázrak velký tvořil Bůh! Strom nad každou vyrostl mohylou, pln vonných květů, s výše azuru zněl chorál krásný ze rtů andělských, a světlo vycházelo ze země, v níž franští bohatýři dřímali. Když dozněl chorál, císař na koně zas sed’, a chystali se k návratu 471 do krásné vlasti; sami nejeli, neb Karel vezl s sebou Rolanda a Oliviera a též Turpina. Bez nich se vrátit nemoh’ v sladkou vlast! Tři jejich srdce v drahou nádobu byl uložil z bílého mramoru, a těla jejich vínem umytá a napuštěná vonným balšámem, do bílé, měkké kůže jelení dal zaobalit, na vůz položit látkou pokrýt vzácnou z Galazu, ze zlata zhotovenou, ze stříbra a z hedvábu. Tak jeli průsmykem, tak vrátili se v krásnou Francii. III. Když do Cách přišel Karel, uložil v té kapli těla padlých hrdinů, již zázrakem sám Bůh byl rozšířil, když umělec, který ji postavil, v snech ponořen o kráse nebeské, již v kámen vtělit chtěl, na rozměry byl zapomněl, a byla úzká tak, že v prostoru se jejím shromáždit dvůr skvělý Karlův nemoh’ úplný. Nad zoufalstvím snivého umělce Bůh ustrnul se, rostla budova do šířky, výšky v ladných poměrech a v kráse ještě větší; poupě tak se v lepou růži plně rozvine. V tu kapli Karel reky pochoval, pak v palác vzhůru kráčel po schodech těch porfyrových, bronzem zdobených, u jejichž paty fontán zázračný své horké vody tryskal dymavé a naplňoval léčnou parou vzduch. Dům Karlův prostřed dvanáct paláců stál pairů, jako měsíc v prostřed hvězd; 472 lesk nadzemský vycházel z nádhery té dobru zasvěcené budovy; však domy pairů pusty byly teď, a smutek hleděl z oken vysokých. Vzdych’ Karel z hloubi duše, posadil na trůn se zlatý v síni z mramoru, a mlčel v dumy truchlé ponořen. Tu dvéře z dubu, stříbrem kované a mnohým vzácným kamem zdobené, se otevřely tiše, vešla v síň jak hvězda krásná dívka. Pokorně a cudně hlavu k prsům klonila a oči pozvednouti neměla hned odvahy, před dvorstvem Karlovým. Když hlavu ale zdvihla, bílou tvář, jež v moři zlatých vlasů tonula, ke trůnu obrátila, oči své jak blankyt smavé a přec nyjící na císaře upřela, bylo všem, jak sladký zvuk by slunným chvěl se dnem, a v duši vnik’ jim něhou vzrušenou. To Alda byla, Alda spanilá, ta Alda, kterou bratr Olivier byl Rolandovi reku zasnoubil, když duše jeho po ní toužila a láska v srdci jejím rozkvetla, květ čarný, rosou rajskou kojený. Zvěst, že se Karel vrátil, došla jí do kláštera, kde v lesním úkrytě na bratra čekala, na ženicha. Na první zprávu k dvoru spěchala, a nikdo kruté neměl odvahy, o smrti Rolandově zpravit ji. Šleh’ úsměv Aldě nyní ode rtů jak snivý paprslek, a tázala se Karla prostě: „Kde, ó císaři, můj snoubenec, tvé sestry rodný syn?“ Něm Karel seděl, slzy kapaly mu v dlouhý vous, na prsa, v zlatý háv. Zrak Aldin zasmušil se, pravila: 473 „Žal velký jímá, Karle, duši tvou, Ó, císaři, jest bolno viděti nad vše, když slzy palné kapají ze zraků, které stářím hasnou juž. Co bolí tě? Co trháš dlouhý vous svůj bílý jako sníh a hlohu květ?“ A Karel mlčel. Hrozné tušení tu proklálo jí duši jako meč, a bledá jako v sadě lilije juž bezzvučným se hlasem tázala: „Kde Roland jest?“ a oči těkaly bez lesku, světla, shaslé, prázdnotou. Děl Karel, síly všechny sbíraje: „Po mrtvém, Aldo, muži tážeš se!“ Šept pohnul rtem jí, slova padala jak listy rozervané růže v prach, tak tiše, že je nikdo neslyšel, když ševelila: „Pak též bratr můj juž nežije.“ A stála jako sloup, a bolest její němá, suchý zrak víc dojaly než nářek vášnivý. „Má dcero, sestro mladá duše mé,“ děl Karel, „Roland, rek můj, mrtev jest! Tys ovdověla! Synu zasnoubím tě vlastnímu však, světa koruna, ač slabou, přec ti budiž náhradou za lásky sen, jenž se ti rozplynul, jak ranní zora záhy pomine!“ Teď Alda sebou hnula, vztyčila zas hlavu, dívala se s podivem do kola v síni, vše tak cize jí se zdálo, světlo, nebe, předměty a slova především ta Karlova, a děla: „Těžce chápu, císaři... Mně zdá se, že o živých mluvíš mi. To nedejž Bůh, ni svatí, andělé, bych žila, Roland můj když mrtev jest.“ A rovně jako socha ze sněhu na stupeň trůnu padla. Zvedli ji 474 a myslili, že mdlobou schvácena. Však těžce hlava její klesla zpět, zrak shaslý byl – a duše v ráji juž. A přišly zbožné panny klášterní, a vynesly tu čistou liliji, o kterou Karel truchlil hluboce a celý dvůr a celá Francie. IV. Na druhý den, pod zlatým klenutím ve svaté kapli v Cáchách shromáždil kol sebe Karel všechny rytíře, a Ganelona soudit kázal jim. Při záři tisíc světel voskových u hlavního z mramoru oltáře ve zlatém hávu císař zahloubán do temna svého bolu, naslouchal, co radili mu jeho soudcové, a v poutech, bled, však hrd stál Ganelon, a slyšel slova, která pronášel co žalobu teď Karel; pravil tak: „Jest sketou, podlým zrádcem Ganelon! Tam za horami v zemi hispanské pod rovy dvacet tisíc rytířů jej obžaluje! On jim život vzal. On mému srdci vyrval Rolanda a Oliviera. Prchla navždy tak mi sladká radost z toho života.“ „Vše učinil jsem,“ zvolal Ganelon, „co pravíš, Karle. Sketou nejsem přec. Proč pomstu moji zradou nazýváš? Pro Rolanda že záští cítil jsem tak velké, jak ty pro něj lásku měl’s, to přiznávám, a radost jeho smrt mi působí a zkáza pairů všech. Vždyť před tvou tváří, Karle císaři, tu pomstu jsem jim zjevně přísahal! Své křivdy mstít má právo každý přec?“ „To uvážíme,“ soudci zvolali. A radili se, když se neshodli, dva muži rozličného mínění 475 se vyzvali na souboj; poklekli před zápasem a zpovídali se a přijímali tělo Kristovo. Z nich jeden Pinabel byl; věrný vždy byl Ganelonův přítel, nechtěl teď jej opustit, ač truchlil hluboce nad zradou jeho černou. Pravil si: „Já zatracuji zločin, zločince však duše moje posud miluje, a zmírá bolnou pro něj soustrastí.“ Tak pravil Pinabel, a v souboji lvem bojoval; jsa skolen do prachu, ku nebi vděčně zhléd’: Bůh uspořil mu velkou muku, svědkem popravy tak býti nemusil, a zemřel rád. A vítěz jeho k soudu vrátil se, do záře tisíc světel voskových, do záře tisíc lampád svěcených, pod zlatou klenbu kaple zázračné, a pravil: „Pinabel byl pravý muž, Bůh spravedlivě rozhodl však boj.“ A Karel pravil hlasem kovovým: „Teď Ganelona suďte po právu! Jest zrádcem! Smrti tělo propadniž, a duši jeho soudiž Hospodin! Syn jeho bez poskvrny jméno měj, a statky jeho zdědiž, důstojnost, a vdovu jeho beru v ochranu.“ A radili se... Ticho hluboké ve kapli bylo, tiše hořelo těch dvakrát tisíc světel. Ganelon stál bled, však hrdě vztyčen, nechvěl se, když hrobným hlasem zazněl rozsudek: „Buď čtyřmi oři zrádce rozsápán.“ Teď jali ho, by k smrti vedli jej; šel kolem Karla, dávná oddanost a láska v zracích jeho zaplála. Teď náhle cítil velkou vinu svou, a viděl, jak byl ďábel svedl jej, kdyď osobní svou křivdu stavěl výš, 476 než čest a blaho sladké Francie! A schýlil hlavu, jak by prosit chtěl, by císař odpustil, by žehnal mu na dlouhou pouť do mrákot věčnosti. Však Karel odvrátil se ke hrobce, kde Roland dřímal. Vzdychl Ganelon a vyvedli jej. Krutý byl to trest, a výkřik hrůzy nesmírný se nes’ i ode rtů nejprudších nepřátel, když bujní oři, k nimž byl přivázán za údy odsouzený Ganelon, pod švihem ostrých bičů na různé se strany hnali v běhu šíleném, za sebou trosky těla vlekouce. Tak skončil Ganelon. Pokud však dech měl v prsou, v temné duši vědomí, byl důstojným a snášel jako muž, a jediná ho bolest trápila: ten nesmířený Karlův, těžký hněv. A po celou tu dobu jeho muk u Rolandovy hrobky Karel stál, pod zlatou klenbou kaple zázračné, a oplakával syna sestry své. V. Do kaple vrátili se soudcové a rytířstvo, a starý pravil Ném: „Teď u konce vše, Karle. V palác pojď, nech pláče juž a buď zas císařem, nech žalu svého, volá povinnost. Na trůn usedni, žezlo zase vem, a vladařem buď. Čeká Francie.“ „Jsem unaven,“ děl Karel pošmurně, „jest pro mou ruku žezlo těžké juž. Pod touto deskou leží v temnotě, co světlo starým zrakům dávalo.“ Bol velký všechny muže uchvátil, když slova tato Karel pronášel, 477 a bylo mrtvé ticho. Zašlehla tu náhlá záře v záři tisíc lamp, a ejhle, průvod panen klášterních se blížil hrobce, nesly na marách při zvuku zvonů Aldu spanilou; na vonných růžích zdřimlá ležela jak bílá labuť. V tichu největším ji uložily v hrobku mramornou, by mezi Rolandem a bratrem svým na slavné z mrtvých vstání čekala. A znova propuk’ Karel v trpký pláč, a těšit nedal se, a uslyšet o trůnu nechtěl víc a o žezle, a muži všichni byli zoufalí. Tu ruka bílá na skráň vložila se vzdušná mu, a hlavu pozvedl, a Bramimondu viděl před sebou. Byl překvapen tím zjevem spanilým, v té bledé tváři krása nesmrtná se krásou zjevovala pozemskou, jak alabastrem svaté lampy plam, a Karel kývl hlavou, pravil pak: „V mou paměť voláš, paní, povinnost. Za velký žal svůj žádej náhradu. Vždyť lásku slíbil jsem ti křesťanskou. Z mých korun vyber, které království se tobě líbí v léno ti je dám.“ Tu svatý úsměv lící krásně šleh’, a blouznivé své oči upřela na císařovu bledou tvář, a tak mu tiše děla: „Velký císaři, já vyvolila juž svou korunu, tu nejkrásnější, která na světě, tu trnovou, již nosil Spasitel! Jsem pokřtěna juž, tedy vešla jsem v ráj nejsladší, tož v boží království. Chceš, abych na tobě co’s žádala? Nuž dovol mi, bych v řehol vstoupila, bych žila zde v tom tichém klášteře, jenž sousedem jest kaple zázračné. Ó, žádám ještě více, císaři! 478 Ó, dovol mi, bych hrob ten střežila, kde Alda spí po boku Rolandu. Jest srdce moje kobkou hlubokou! Pro všechen bol, jenž pod tou deskou dlí, má ještě místa vedle bolů svých, to moje srdce Bohem zkoušené, v němž tolik mrtvé lásky pohřbeno a tolik rozdupaných nadějí! Smír bude v tom, když truchlit bude zde ta, která ženou byla Marsila. Ty ale, Karle, hlavu pozvedni, a povinnost svou konej, úkol svůj, jak věrní tvoji právem žádají. Ó, buďme oba Bohu povděčni: dal tobě velikost – buď velikým! Mně sladší poskyt’ dar – já plakat smím!“ Tak pravíc k hrobce hlavu schýlila, a Karel silný, klidný, veliký jí němým pohledem jen děkoval, a bohatýrská jeho postava se kaplí brala krokem zvučícím pod zlatou klenbou, která zářila lamp tisícerých světlem chvějivým, a vyšel ven pod klenbu nebeskou, kde tisíckráte tisíc bílých hvězd se rojilo, a pozved’ oči k nim, a záře jejich silou mystickou mu v duši svatou vnikla útěchu. Tak ukonejšen Karlův velký bol nad smrtí bohatýra Rolanda. 479