PÍSEŇ O KORUNOVÁNÍ KRÁLE LOVISE.

PÍSEŇ O KORUNOVÁNÍ KRÁLE LOVISE.
[481] V ÚCTĚ A SYMPATHII STEJNĚ HLUBOKÉ VĚNOVÁNO NĚMECKÉ BÁSNÍŘCE PANÍ
O. MALYBROK-STIELEROVÉ
V TEGERNSEE,
JEJÍŽ VOLNÝ DUCH NEZNÁ PŘEDSUDKŮ A JEJÍŽ VŘELÉ SRDCE PRO VŠECHNU POESII ŽIJE.
[483] Byl Karel v Cáchách. Stár tak nyní byl, že věděl, smrt že dlouho otálet už nemůže, že skosit přijde jej už za krátko, vždyť dosti loudavě se k tomu měla, konat úřad svůj, vždyť zdálo se, že zapomněla naň, ač na žádného nezapomíná. Byl Karel klidný, byla vítána. Co měl zde ještě dělat na zemi? Vždyt úkol jeho byl už dokonán: Byl pohan přemožen a rozdrcen, vlád’ Kristův kříž nad světem vítězně, na trůnu v míru seděl apoštol tam v slunném Římě, plála Francie střed světa křesťanského v slávě své a klonily se země národy před velikostí její v obdivu! A mír a klid na nivách žehnaných té sladké vlasti ležel nerušen a v celé říši hlavy nebylo, jež proti řádům by se zvedala jak dříve někdy v zpouře divoké, ba ani těch v oblasti nebylo už celé říše, již by dychtili svým bližním křivdu páchat soukromou, vždyť v Cáchách čtrnáct hrabat sedělo pře soudit určených a celý rok se nedostavil jeden žalobník. [485] Tak Karlu zdál se rájem širý svět, a přece teď, když na pavlánu stál a zíral při úsvitu v zahradu tu porosenou, sotva z dřímoty se vzbouzející ptačím šveholem, vzdech těžký náhle pozved’ prsa mu a čelo jeho bílé, vysoké mrak lehký pokryl mžikem, neboť tam pod stromy mlhou ještě šedými zhléd’ juna bledého a slabého, jenž vyrost’ sotva z dětských právě let: to Lovis byl, syn jeho jediný. A mocný císař smutně zašeptal: „V ty slabé ruce žezlo přetěžké mám položit a na tu stavit skráň, tu dětskou, nejmocnější korunu, jež světem plá?“ A císař nevítal tak klidně smrt už jako před chvílí a s povzdechem tak Bohu žaloval: „Proč přede mnou do temna mohyly šli moji synové, z nichž každý rek byl plný síly, bohatýra vzor? A byl-li osud můj, bych sir a stár na jejich hrobě plakal, Bože můj, proč tedy Roland můj neb Olivier pro blaho světa, slávu křesťanstva ve slunném světle živý nechodí? Jak mohl bych teď klidně odejít a těšit se na spánek v rakvi své.“ Tak žaloval, v tom štěkot ozval se psů lovčích hlasitě a pod stromy se zjevil bohatýr. Jak sličný byl při mohutnosti údů souměrných, jak hrdě tyčil hlavu a jak zřel do světa směle, ač byl skromný přec! Květ jeho mládí ležel jako pel na mužné jeho tváři. Úsměvem teď vítal Lovise a přátelsky mu potřás’ rukou, takto volaje: „Jdu na lov, druhu milý, smečka má mě záhy zbudila, už větří zvěř a stěží jen ji, divou zdržuju!“ Ten bohatýr byl Giljom Fierabras, syn Emeriho, který z Narbonu 486 byl nazván tenkrát, když se proslavil a ono město dobyl císaři. To stalo se, když Karel ze Španěl se vracel bolem zničen zoufalým a v slzách horkých stále tonoucí pro Rolanda, pro paladýny své, pro Oliviera, kteří zhynuli tam v Ronsevalech smutně památných. A jako on, byl celý jeho voj jak bez duše, a zraky mužů všech se k zemi klopily a koňů cval jen bylo slyšet. Věru, zdálo se, že nesmírný to průvod pohřební po zaprášené kráčí silnici ve slunce úpalu. A těžký vzdech teď nutil Karla hlavu pozvednout, by vzduchu vssál do prsou stísněných – v tom uzřel náhle jeho bystrý zrak, ač zkalen pláčem, město nádherné na modrém vrchu. Palác z mramoru plál bíle v lese věží vysokých a nad cimbuřím jeho karbunkul jak rudé slunce hořel obrovský, a císař zvolal všecek udiven; „Jaké to město, Néme, příteli? Jsem unaven. Nuž, jeďme rychle tam, ten bílý palác stínu poskytne.“ A řekl Ném: „To, pane, Narbon jest, tam jeti tedy, víš to, nemůžeš, neb jediné to ještě město jest, jež pohan drží, jinak zničený.“ A Karel zvolal: „Chci to město mít!“ Ném zaražen mu takto domlouval: „Ty zapomínáš, velký císaři, že znaveni jsme cestou, bitvami, že tvému vojsku třeba oddechu! To město silné jest, my slabí dnes.“ Však Karel vzkřikl: „Chci to město mít!“ Toť hanba jest, že v rukou pohanů jest taký skvost na našem území! 487 Ty příliš, Néme, dobrý rádce můj, jsi opatrný, cnost to kmeta jest, cnost jinou hledám: vzlet a hrdinnost, jež nerozmýšlí se! Kdo z reků mých to město bez odkladu dobývat se odváží, by zasloužil můj dík?“ Zrak jeho těkal řadou hrdinů, však ani jeden se mu neozval a bylo ticho, ticho hrobové. Tu vzplanul Karel hněvem velikým a roztrh’ roucho své a zahřměl tak: „Můj Rolande, ach, Oliviere můj, teď vidím, s vámi mužnost klesla v hrob a sirou vdovou jesti Francie! Ó bolesti má, nebe pronikni svým výkřikem! Ó bože, dej mi smrt! Kmet nešťastný, já přežil hrdinnost! Ta v hrobě spí! Ó, jděte beze mne v své domy, v náruč žen svých! Zůstanu zde sám já jediný a zemru zde! Jen jděte, jděte a když tázati se budou vás, kde jste mě nechali, jen řekněte, že přežit nemoh’ jsem tu vaši hanbu, vaši zbabělost!“ A s koně slez’ a sed’ si do prachu. Tu za rameno drsně vzal ho muž a zatřás’ jím a zvolal v nevoli: „Při živém Bohu, pane, mýlíš se, tak hluboce my ještě neklesli a není prosta reků Francie! Kdo tvrdí to, ten lže, i kdyby sám to anděl byl! Nuž, ano, v hrdlo lže!“ A Karel usmál se a řekl: „Dík! Ty život vracuješ mi! Však kdo jsi?“ „Syn Garinův jsem, Ernalt, neznáš mě?“ řek’ bohatýr. „Zde Emeri, můj syn. Ten dobude to město, které chceš!“ A zvolal Karel: „Ó, teď znám tě, znám! Tvá a tvých bratrů vzpoura krvavě 488 se vryla v paměť mou a ještě víc ty činy, jež jste pro mne konali po smíru upřímném a trvalém.“ A obrátil se k Emerimu pak a řekl mu: „Když města dobudeš, tvým bude na vždy a pak dětí tvých.“ A Emeri se lehce zapýřil, svůj krásný pozved’ mužný obličej, ten pyšný svůj a přece skromný zrak a řekl tiše, ale pevně přec: „To město dobudu ti, dá-li Bůh.“ A císař zářil. Řekl s úsměvem: „I ty’s byl nepřítelem někdy mým, v tom boji tvého strýce Žerara, tam ve Vianě?“ „Nezapírám to,“ řek’ prostě Emeri, „a přisám bůh, já z celé duše nenáviděl tě, neb křivdil’s nám a kdybys křivdil zas, tu nepřítelem tvým bych zase byl. Dnes ale miluji tě, Bůh to ví.“ A císař zvolal: „Tak se líbíš mi, jsi hrd, ač myslím, že jsi stejně chud?“ Chud?“ řekl rytíř. „Pane, to jsem byl, však ty’s mi nyní právě město dal a dopřeje-li stejně štědře Bůh mi kořist tu, tož, věru, bohat jsem!“ A úspěch válečný byl s Emerim, jenž jediný byl z bohatýrů všech, co odvážil se Narbon dobývat, a mocným byl a slavným od těch dob a lombardský mu král svou dceru dal a šťastným byl a mnoho synů měl a jeden z nich byl Giljom Fierabras, jenž nyní ráno v sadě rozmlouval před odjezdem svým na lov s Lovisem. A císař miloval jej velice a s obdivem si vezdy vzpomínal 489 na činy, které v útlém mládí už byl Giljom vykonal. Byl jinochem ne starším, věru, osmnácti let, když prvně dokázal své hrdinství. – Před zámkem jednou seděl Emeri, před mramorným v Narbonu paláci a žena jeho s ním a opodál ve stínu lip si hráli s krahujci a se sokoly jeho synové a boží mír byl kolem, klonilo se slunce k západu a celý kraj jak v zlaté tonul záplavě a hrad byl celý růžový a vlaštovky kol všude kroužily a plnily vzduch švitorem a srdce plnilo se Emerimu štěstím, pohlédl na děti své, za ruku ženu jal, v zrak její krotký hleděl s pohnutím a pravil jí: „Kdo nad nás šťastnější na zemi je? Hleď na ty děti své! Rci, kdo má krásnější a statnější? Už, věru, neschází jim ničeho než aby na rytíře pasoval je císař brzy, by jim mečů dal a poslal je porubit pohany!“ A sotva dořek’, ejhle, pod stromy tu Karlův posel náhle zjevil se a pozdravil ho: „Zdráv buď, vévodo, mě císař posílá a vzkazuje, bys bez prodlení sebral synů svých čtyr nejstarších a k němu vedl je, pět let by sloužili mu při dvoru, pak na rytíře chce je pasovat, a pevnými je hrady obdaří.“ A zatím co tak posel promluvil, v lip zanechali stínu jinoši své krahujce a sokoly a hru a kolem otce seřadili se a jásali, jen jeden mračil se, to Giljom byl, na bratry zvolal tak: „Buď hanba vám! Což malé děti jste? Co radujete se? Hněv ve mně plá! Pět let mám sedět někde nečinně? 490 Nač sloužit? Komu? Čím? Snad v paláci mám králi krm a víno přinášet a plášť mu podávat neb účastnit se honby v lesích? Jinou hledám zvěř! Meč dejte mi a koně dobrého a dobudu vám celý širý kraj až do Oranže, který vyrval nám a drží pohan! Až tak učiním, tu císař bude chtít mě pasovat hned na rytíře, aniž sloužil bych kdes v paláci, uzavřen v pokojích!“ Tak zvolal Giljom, starší bratr však mu jeho řekl, s čelem svraštěným: „Já půjdu též potírat pohana, já starší jsem, a proto vůdcem já a hlavou budu na té výpravě!“ Však Giljom vzplanul hněvem, zuřiv byl a vzkřikl: „Mlčiž! Kdybych bratrů měl tři ještě sta, přec vůdcem budu já, a všickni poslouchat mne budete, neb cítím k úkolům se povolán, o nichž jste nikdy posud nesnili!“ A svíral pěst a matka v úzkosti se postavila před něj s prosícím a zaroseným zrakem, otec však děl přísně synům: „Ani slova víc! Vy půjdete, kam já vás povedu, tož na dvůr císařský. Kdo odváží se reptati, když slyšel vůli mou?“ Chtěl Giljom mluvit, matka za ruku jej pojala však, tvář mu hladila a tedy mlčel jak ti ostatní, rty hryzal si jen, všecek pobouřen, a šeptem pravil matce: „Tedy jdu a poslechnu, to ale, matko, věz, že nevrátím se do Narbonu dřív, než tolik země sobě dobudu, by tisíc sloužilo mi rytířů!“ Na druhý den Emeri z Narbonu a čtyři jeho junní synové se vydali na cestu k císaři 491 a tisíc jeho s nimi rytířů, a soumarů bylo as padesát, co zlato, stříbro nesli, náklad též říz hedbávných a plášťů vyšitých. A žena Emeriho z Narbonu až za bránu šla s mužem, se syny a vzdychala a tiše plakala a šeptala si: „ Nač ty boje jsou, ty bezkonečné, nač to vraždění? Co bolestí jest ženám snášeti a matkám ubohým!“ A před branou se loučila nejdéle Giljomem, neb nade vše ten drahý byl jí syn a šeptala mu v ucho: „Dítě mé, zde sama zůstanu, sto rytířů jen chránit bude město a náš dům, kde mladé tvoje sestry zůstaly o tebe plačíce. Ach, synu můj, což kdyby pohan město napadl? Ty přišel bys nás osvoboditi?“ Jak hrdě a jak něžně zároveň se Giljom usmál, matce slibuje, že přilít’ by na koni jako pták! A pak se všichni dali na cestu a matka ubohá za starý dub se skryla rychle, neboť cítila, že mdloba na ni jde a nechtěla, by někdo zahléd’ ji v té slabosti, ni její muž ni který ze synů, v tu kdyby stranu ohlíželi se, by ještě jednou na ni pohlédli. Tak Emeri a jeho synové se dali do Paříže na cestu a nejslabší neměli tušení, že zatím k Narbonu se valil mrak, že městu zmar a zkáza hrozila: plul mořem mocný Arabie král, rek Tybald s celým loďstvem velkým svým a brzy Narbon sevřen vojskem byl a žena Emeriho zvedala na baště stojíc k nebi ruce své a zoufale v dál sílala svůj hlas, 492 a v pláči svém za synem volala: „Můj Giljome, kde jsi? Spěj na pomoc! Což neslyšíš můj nářek? Větrové, v sluch jeho neste moje volání a perutě své půjčte rekovi, by městu spásu přinesl i mně!“ Tak bědovala, on však neslyšel a vesele ku dvoru s otcem jel a s bratry svými. Jednoho však dne, když s nemnohým zůstali komonstvem ač vybraným, nedbale pozadu a na pahorku odpočívali a v slunnou pláň se šírou dívali, jak hlavní voj se ztrácel rytířů co mraku stín v poledním sálání: tu náhle spatřili dav veliký se nedaleko z lesa hrnoucí a Giljom vykřik’ vzrušen: „Pohané!“ A uhodl, neb Sarazínové to táhli z Oranže, kde Klariel ve velké slávě vládl, mocný král. Měl sestru krásnou, jmenem Orabel, tak krásnou, že se stala příslovím a Tybald král ji žádal za ženu. Rád Klariel jí jemu zasnoubil a pohané, jež Giljom viděl teď, to byli toho krále poslové, a nesli mu radostnou zprávu zpět, že Orabel jest jeho nevěstou. Však Giljom rek když poznal po zbroji, že pohanský před sebou vidí lid, se neznal radostí a s pahrbku jak divoký lev pouště řítil se a marně jeho otec držel jej, a napomínal, by se raděj skryl, a dokazoval, že to šílenství, se pouštět do boje s tou přesilou: byl Giljom brzy v středu nepřátel a strhl s sebou takto ostatní, již nemohli jej v boji opouštět, a okamžitě tedy nastala seč neslýchaná, která vítězstvím dík úžasné Giljoma chrabrosti pro vyznavače kříže končila. 493 Byl útěk pohanů a když svůj meč o trávu Giljom nyní utíral při radostném křesťanů jásání, tu spatřil v stínu háje na blízku as dvacet mužů skvěle oděných, již prchat nechtěli neb nemohli a v středu jejich pyšně vzpínal se oř bílý jako labuť. Na hřbetě měl krásný kůň ten sedlo ze sloni a pokrývka až na zem splývala mu dlouze z blankytného hedbávu a zlaté uzdy měl a podkovy. Však oči jeho byly nad zlato, jak slunce plály, plné rozumu. Děl Giljom: „Koně posud neměl jsem, jenž reka hoden. Tento bude můj!“ A bez odkladu muže napadal již, olbřímové chmurní, osmahlí, jak skály čněli, jeden obzvlášť z nich byl hrozný na pohled, však právě s ním se Giljom v zápas pustil rekovský a za nedlouho pohan v trávu kles’ a Giljom na prsa mu poklekl a pravil mezi tím, co ostatní se proti bratrům jeho hájili: „Rci jméno své“své.“ A pohan pochmurně mu odvětil: „Je trpký osud můj! Muž zralý podlehl jsem hochovi. Však přiznávám, že’s pravým hrdinou a proto odpovídám vítězi. Jsem Akylant a proudí královská mi v žilách krev. Tybaldu příbuzen do Oranže jsem jel, bych požádal o ruku Orabely spanilé. Jak spanilá je, popsat nelze mi. Květ hlohu není bělejší než tvář té divukrásné dívky. Její líc jak bledá růže kvete, její zrak hvězd snivost má a jasnost zářivou. Ó, třikrát šťasten Tybald jest, můj král, neb jest mu zasnoubena Orabel. Ráj rozkoše ho čeká nejsladší. Kůň, jehož vedem, její jesti dar. Teď všechno víš. Nuž, žádej výkupné neb usmrť mne, jsem zcela v moci tvé.“ 494 A hleděl neohrožen vítězi v zrak blankytný, však Giljom zůstal něm a bez pohybu. Rajská vidina se zjevila mu, srdce tlouklo mu a ruce třásly se a ruměnec plál na tváři mu sličné, panické. V tom vidění zřel mramorový dům, jenž zlatokrytý jako slunce plál a kolem kvetly stromy růžové a stříbrné tryskaly fontány ve stínu laurů a v těch zahradách se dívčí, lepotvárná postava po bílých brala cestách: Orabel to byla s tváří jasnější než květ jest hlohu na jaře a s očima jak hvězdy, z kterých prší paprsky, a jako ze sna Giljom promluvil. „Jdi,“ řekl Akylantu, „volný jsi a nežádám na tobě výkupné, jen jedno slib mi slavně. Zpátky jdi do Oranže a vejdi v mramorný dům Klarielův a tam vyhledej ve síni vonné sestru královu a řekni jí, že Giljom z Narbonu, syn Emeriho, táhne na Oranž, by města dobyl a ji odnesl, že miluje ji celou duší svou, že za ženu ji pojme, pokřtěnou, a toho Tybalda že usmrtí, kdekoli potká jej!“ A Giljom vstal a Akylantu rány zavázal, pak za uzdu vzal oře bílého, jejž Orabel Tybaldu poslala, a řekl takto: „Kůň ten jest teď můj, to kněžně rci.“ Pak dodal: „Krahujce zde mého vezmi, odevzdej ho jí a řekni jí, že to zatím jest můj dar.“ A Akylant se vrátil k pohanům a vyřídil vše věrně. Zuřil král a Orabel až zbledla nevolí a vzkřikla: „Do podrobna popiš mi, ten zápas a tu drzost křesťana! Jak plamen šlehá ve mně nenávist, 495 a strašnou kletbu hledám v paměti!“ Však Akylant když líčil Giljoma, tu bledé její tváře zbarvily se ponenáhlu jako růže květ, a zasmušilost s čela zmizela a sladká jakás nyvost šířila se v duši jí a chvíli mlčela, když Akylant svou zprávu ukončil a posléz řekla: „Kde ten krahujec, jejž poslati mi Giljom smělost měl?“ A když jí ptáka toho přinesli, na ruku vzala jej a hladila a krásný úsměv z očí zářil ji a když jí bratr vlídnost vyčítal, již jevila, tu odpověděla: „Je vězněm ubohý ten krahujec, je hostem zde, jak mohu tvrdou být?“ Pak nesla ptáka do své komnaty a šeptala si: „Čím jest Tybald mi? Vždyť neznám jej a nemiluji ho, však obraz toho juna z Narbonu v mé duši nyní žije... Přijde čas, kdy vyplní svůj slib?“ A usmála se zase sladce. Snila v onu noc, že Giljom dobyl města, vedl ji do chrámu velkého, kde Kristus stál ve prostřed bělokřídlých andělů, jichž zástup plnil prostor nesmírný, a že ji vítal, za ruku ji jal a ženichovi vedl v ústrety, v němž, zardíc se Giljoma poznala. – A zatím Giljom chrabrý s otcem svým lid sbírali po širé krajině, neb zpráva došla je, že Tybald král jich město obklíčil a chystali se osvobodit žalem sklíčenou a zoufající kněžnu narbonskou, jež synu svému poslem vzkázala: „Ty jediný mi spásu přineseš, však spěchej, abys pozdě nepřišel!“ Král Klariel o všem však zpraven byl a věděl, kudy vede křesťanský 496 voj Emeri a v tichu sebral lid, by v průsmyku přepadl křesťany, již netušíce jeho nástrahy, by byli podlehli, však Orabel když o výpravě jeho zvěděla, hned k sobě zavolala otroka, jenž byl jí věren, oddán od dětství a tajně křesťanem byl, pravila mu divukrásná takto Orabel: „Spěš jako vítr! Nepozorován se z města ber a hledej v táboře svých bratrů křtěných tajně Giljoma a řekni mu, že o něm sním co noc, že ženou jeho věrnou budu kdys, když láska jeho ke mně potrvá. A řekni mu, že čeká v průsmyku, jímž pojede, pět tisíc Oranžských, a všickni dychtí jeho prolit krev.“ Hned letěl posel, vše pak vyřídil a zachránil tak děti Francie. Ti připraveni táhli nyní v boj, sám Emeri jel v čele pluků svých, vous jeho bílý splýval na prsa mu k pasu až a prapor z brokátu měl v rukou svých a jasný karbunkul jak hvězda svítil hrotu na konci. Po boku otce, nadšen, Giljom jel, byl jako blesk a bouře na moři, šla hrůza z očí jeho planoucích, byl jako vlasatice, plnící noc celou hrůzolepým zjevem svým. Boj krvavý byl, dlouho váhalo kam posléz kloniti se, vítězství, však na večer byl Giljom vítězem a Klariel uháněl v město své jen se zbytkem svých pyšných rytířů. Pláč v očích měl, když sestře líčil vše, co událo se, líčil živě tak, jak Giljom zkázonosný podoben byl smrti andělu, že Orabel se nezdržela zvolat’ s nadšením: „Mlč, bratře můj, mě jímá silně tak ne obdiv jen, však láska nesmírná, že jemu jen chci někdy náležet. Nuž, ano, věz to, že jej miluji!“ A v okamžiku, co tak pravila, 497 se saracínský zjevil bohatýr a pravil tak: „Mě zajal Giljom rek, s nímž měřil jsem se směle v souboji. Však dal mi volnost, to jen nařídiv, bych tobě, lepotvárná Orabel, ten prsten odevzdal.“ A podal jí při těchto slovech kroužek s rubínem jak krůpěj krve rudým. Vzala jej a vzplanula jak růže, šeptajíc: „Tak, Giljome můj, s tebou snoubím se!“ Tu hořel hněvem bratr její, král, a zvolal takto: „Za tu nevěru a hříšnou lásku dlouhý bude pláč tvůj, sestro má. Hned veďte do věže ji mramorné ve středu zahrad mých, tam zůstane, až sám jí otevru to vězení, buď bych ji Tybaldu za ženu dal, neb bych ji usmrtil.“ A poslechli. Však dívka mlčela a sladce jen se, nyvě usmála, neb ráda trpěla pro lásku svou. – Však mezi tím, co to vše dálo se, táh’ Emeri a chrabrý jeho syn blíž k Narbonu, kde vévodkyně už vši naděj ztrácela, neb útoky jen slabě město odráželo už a denně hrozivější pohan byl. A posléz padl mladý Gibelín, syn zoufající matky nejmladší, do rukou nepřátel. To černý den byl pro Narbon a vyšla z paláce na baštu vévodkyně volajíc tak na pohana: „Králi Tybalde, mé dítě vrať mi! Je to pouhý hoch a ruce jeho slabé ještě jsou, meč jímat ani ještě nedoved’. Za pouhé dítě vezmi raděj mě a usmrť mne, já pluky sílala, by vraždily vás, na mě padá krev tvých bohatýrů hojně zabitých! Nuž, v tato prsa pohřbi dýku svou, ne v srdce toho však, jejž kojila!“ Král Tybald smál se, odpověděl tak: „Tvá trýzeň, vím, že bude větší tím, 498 čím více dítě tvoje utrpí a muka, která sama nesla bys, by slastí se ti zdála proti těm, jež podstoupí tvůj útlý rozenec. Na kříž jej přibit dám, jak přibit byl ten, jehož jako boha vzýváte!“ A matka zkamenělá úžasem na obzoru za krátko viděla kříž vysoký, za kterým krvavě se v mlhách slunce k zemi sklánělo, a beze slz, s jediným výkřikem se k zemi potácela volajíc: „Mé dítě! Bože, kde jest Giljom můj? Kde Emeri, můj choť? Kdes, Bože, ty?“ A v okamžiku tom se zdvihal prach a ženy, které kolem plakaly, tak řekly vévodkyni: „Běda nám, prach zdvihá se, toť nová posila jest pohanům, teď město ztraceno!“ Však vévodkyně vzkřikla s nadšením: „Ne, v prachu tom se kříže blýskají, to jest můj choť, to Giljom jest, můj syn, toť naše spása! Bůh se ustrnul!“ Blíž hrnulo se vojsko křesťanské, blíž letěl Emeri a jeho syn, ruch nesmírný byl v plucích pohanů, král Tybald bouřil: „Na kříž s dítětem!“ A poslechli, ubohý Gibelín měl brzy ruce hroty proklané a hrubý provaz poutal na kříž jej a chystali se útlé nohy též mu přibíjet, a Tybald krvavý vzal kopí v ruce, by jej usmrtil. Na baště vévodkyně zřela to a prsa tloukla svá a z jejích úst se nesouvislá slova drala jen a její zrak byl jako šílené. Šíp za šípem pohané sílali po zoufající matce, útrpnost je k tomu měla. Končit muka tak ta její chtěli, žádný ale šíp ji nezasáh’ a bleskot oněch střel jak aureola kmital kolem ní. Teď ale výkřik hrůzu plodící 499 zněl táborem, na nebi zarudlém kříž spatřil Emeri a oběť tu, již neslo spásy naší znamení, a srdce jeho divem nepuklo. Jak orel letěl v davy nejhustší a v pravo, v levo zkázu rozsíval, jak trávy nepřátelé padali, jich středem prorazil si cestu sám, u kříže byl, sám pokryt ranami, krev s čela řinula mu v bílý vous, však Gibelín byl spasen, Emeri mu hřeby z rukou trhal s prudkostí, pak přeťal provaz, dítě omdlelé na štít svůj vložil, s pláčem hlasitým pak na svém oři k městu uháněl, svou drahou kořist stále líbaje. A v úžasu nad činem takovým, bez boje na okamžik pohané se dívali, až brána narbonská se otevřela a zas zavřela za v město řítícím se Emerim. Král Tybald ale zuřiv volal v boj. Ten nastal hned, však nesl zkázu mu, neb Giljom Fierabras jej usmrtil pod samým křížem, na němž Gibelín byl muka pána trpěl našeho, a dobyl nejskvělejší vítězství: až k moři metl saracenský lid, kde zbytky zachránily koráby, ku břehům prchající africkým. Pak navrátil se Giljom k matce své do Narbonu a řekl: „Dodržel jsem slib svůj, matko! Dej mi odměnu!“ A vévodkyně vtiskla na ústa mu polibek a kladla na hlavu mu žehnající ruce, odměnu tak Giljom měl na světě nejsladší, a pak ho vedla matka v komnatu, kde zotavený z ran svých Gibelín na loži spočíval, a Emeri též žehnal Giljomu a líbal jej. Tak tedy radost zase v Narbonu jak slunce svítila, jež probralo se z mraků těžkých, chmurných jako smrt. 500 Čas plynul v sladkém klidu. Giljom však, když naslouchal, jak ptáci zpívali, a růže kvést když viděl v zahradách, vždy smutek cítil jakýs podivný se v srdci ozývat, stesk mlhavý a touhu neurčitou, vlhl zrak mu bez příčiny, býval hádankou sám sobě tak. Tu jednou stalo se, že viděl, z okna hledě, poutníka, byl prachem pokryt, cáry oděn jen a zdálo se, že klesá únavou. Šel Giljom rychle tomu muži vstříc, ved’ v palác jej, sám víno přinášel a pokrm dal mu a pak tázal se, kým je a odkud jde a v odpověď tak pravil poutník: „Gilbert zovu se a otcem mým jest hrabě ardenský. Tři léta úpěl jsem co zajatec pod jařmem saracenským. Unik’ jsem a navracím se v sladkou Francii.“ A na to vyprávěl, co viděl vše v těch krajích, které drží pohané a končil takto: „Z měst, jež jejich jsou, je Oranž nejkrásnější. Stojí tam dům králův, vytesaný z mramoru, síň jeho každá umění je div a sady, které vůni kolkolem na míli šíří, rovny ráji jsou. Však zázrak největší v tom domě jest nad všechny děvy lepá Orabel. Kdo neviděl ji, říci nemůže, že ví, co krása ženy znamená. Žel bohu jen, že jesti pohankou.“ Tu zaplál Giljom vášní přemocnou a věděl už, co jeho tesknoty, co touhy jeho matné příčina a zvolal tak: „Bůh slyš mou přísahu! Hned do Oranže na cestu se dám a odpočinku nedopřeju si, než uviděl jsem krásnou Orabel, neb miluju ji víc než život svůj!“ Vzkřik’ Gilbert: „Šílenství tvá přísaha, však zmužilost tvá obdiv budí můj a půjdu s tebou. Přestrojíme se. Tvým budu vůdcem, na mě spolehej.“ 501 Dne toho ještě Giljom Fierabras a Gilbert na cestu se vydali. – Když přirazili posléz do města, byl Giljom, věru, jako omráčen, ni ve snu nebyl takou nádheru a krásu tušil. Jaké bohatství se jevilo mu oslňující! Dům každý palácem byl, zahrady se všude zelenaly, vůněmi vzduch prosáklý byl, všude zpívali při šumu stromů ptáci přesladce. U domu každého se Giljom ptal: „To královský zajisté jesti hrad?“ A Gilbert odpovídal: „Sluha jen zde bydlí králův“ – ale náhle hrad se zjevil na náměstí ohromném, kde celý les se růží ševelil při mírném vánku. Brána bronzová se zrcadlila v modré tůni vod pod baštou z mramoru a Giljom něm se díval na les druhý, kamenný těch věží štíhlých, které v pýše své se do azuru nebes nořily nad domem královským a Gilbert děl: „Jsme u cíle. Z těch věží každá kříž dřív nesla na temeni, strhli je a zašlapali v prach, a křesťané jsou otroci dnes hrdých vítězů, jež od Afriky moře neslo sem.“ Tu zařval Giljom jako raněný a nedobitý tur, však položil mu Gilbert ruku silnou na ústa a řekl: „Neprozraď se, nešťastný! Buď trpěliv, vždyť rukou vlastní zas kříž postavíš, kde trčel původně.“ Hryz’ do rtů Giljom se a zaklepal teď Gilbert na vrata a pravil tak, když otevřel mu vrátný: „Hvězdář jsem, jenž čítá velké králů osudy jak v otevřené knize ve hvězdách. Král kartaginský posílá mě sem, bych pánu tvému radil. Doveď mě v dům bez odkladu, o mém příjezdu 502 zprav krále pak.“ A vrátný vedl jej hned do dvora a spěchal hlásit jej. Byl Klariel tak dychtiv slyšeti, co osud chystal mu, neb v úzkostech byl po porážce krále Tybalda, že bez rozmyslu k sobě povolal hned Gilberta a večer spolu šli na plochou střechu domu, odkud byl přes stromy sadu pohled na hvězdy bez meze širý, velký, vznešený a Gilbert pravil: „Nutno především, by sluha můj, jenž se mnou přišel sem, v sad vešel tvůj a nití čarovnou jej omezil, by škodných duchů sbor do domu vniknout nemoh’.“ Vešel v sad tak Giljom směle, vázal rudou nit od stromu k stromu cestu hledaje v tmáň z laurů, sykomorů, granátů, za kterou k nebi čněla mramorná ta bílá věž, v níž dlela Orabel. Při třpytu hvězd tu spatřil budovu pod temným nebem z lapis lazuli, trysk fontánů se blýštil kolkolem a růže na tisíce kvetly tam, tu bílé jako sníh, tam červené, i zamodralá mnohá zdála se při svitu luny, která zvedala teď bledý svůj a čarný obličej nad stromů vrcholky, a unešen řek’ Giljom tiše: „Ráj zde, věru, jest!“ V tom zahlíd’ v oknu dívčí postavu, o jaspisový sloup, jenž uprostřed se okna temnil, podepírala svou hlavu nyvě, slyšel její vzdech a okamžik stál jako z kamene, neb uhod’, kdo to byl. Pak letěl blíž a hlasem znícím hlubě dojmutím tak zvolal tiše: „Jsi-li Orabel, dej znamení a hádej, kdo jsem já!“ Tu svez’ se závoj, stříbrný jak slap, přes její tvář, a chvíli mlčela, 503 pak jako drozda klokot vábivý děl její hlas: „Ó běda, běda mi, když tážeš se, kdo jsem, když neuhod’ jsi jako já, když srdce němé jest v tvých prsou, reku! Moje uhodlo, že’s Giljom sám!“ A Giljom poklekl, vztáh’ ruce k ní a zvolal: „Vím to též, že’s Orabel! Ach, běda, že svou tvář si zahaluješ! Hněv tvůj příčina! Já přišel spasit tě neb zemříti! Chceš sama usmrtit mě, ukrutná?“ Tu spadl její závoj stříbrný a v plné stála kráse hvězdné své a zašeptala: „Pouze ruměnec svůj skrývala jsem, nebyl to však hněv, jenž vznítil jej. Hle, jako zora zas na líci plane...“ Zraky sklopila a rukama zakryla obličej. Však Giljom zmámen její sladkostí pod samým oknem stál a divoce se chápal dveří z bronzu přepevných, by vypáčil je, neboť pokleknout u nohou dívky chtěl a dotknouti se rtoma lemu roucha. Marně však se snažil zjednati si průchodu v ty bílé zdi, jež krásu věznily tu víc než smrtelnou a Orabel jej polekaně takto prosila: „Hluk prozradí tě, probůh, mírni se! Nač vnikat v dům? Vždyť se mnou rozmlouváš a neskonale proto šťastna jsem! Ó, velký reku, spokojen buď též!“ „Ne,“ zvolal Giljom, „unésti tě chci, neb bez tebe mi žíti nelze už! Kéž nohou tvých se rty mé dotknou jen, bych dojista to věděl, žádný zjev že neklame můj oslněný zrak!“ Tu Orabel mu růži hodila, již měla za pasem, a líbal ji tak silně, že se ihned rozpadla 504 a zvolal pak: „Ach, běda, žízeň má tou krůpějí jen roste horečně!“ Tu rozpustila lepá Orabel své temné vlasy, temné jako noc a modravé jak noční obloha a vonné, jak ty růže v zahradě, a jejich proudy podél mramoru zdí bílých rozlily se, dlouhé tak, že Giljomu na prsa padaly a líbal je a byl jak omámen a nechtěl je už pustit. Orabel však hbitě splítala je, vrkoč pak kol sloupu otočila na okně a konec jeho dolů spustila a jako ze sna řekla šepotem: „Hle lano, které cestou ke mně jest!“ A v okamžiku Giljom šplhal se do okna po vrkoči... v síni stál, kam svítil měsíc, lampa mystická, svá kouzla spřádaje, tak prastará jak samý svět a Giljom v náručí měl Orabelu, slova nemluvil, neb polibek, jenž na rty tiskl jí, ten více řek’, než Giljom věděl sám. A ticho bylo kolem posvátné, trysk fontánů jen šuměl pod okny, a šero bylo sladké nade vše, svit luny plnil stříbrem komnatu, vás pronik’ alabastr růžový, a štědře zlaté hvězdy rozséval po dlažbě lesklé majolíkové a po stěnách z bílého mramoru. A se všech stran dštil odlesk na dívku na stříbrotkaný, bílý její šat, na bosé její nohy, bělejší než mramor sám, na kruhy z opálů, jež kolem kotníků se třpytily, a temné byly vlasy její jen v tom bílém třpytu v šero stlumeném a očí bezedno, a sálal čar jak roztavených hvězd z jich temnoty. A Giljom posléz mluvy nalezl a pravil jí, jak byla pohádkou mu snivou vždy a skvělou nadzemsky, 505 když mluvit o ní slyšel v Narbonu. A Orabel se svěřovala mu, jak, vidina křesťanských rytířů, se v mysl její vtíral mocně vždy a jak ji víra v Krista vábila. A jásali, že oba našli se! Teď ale bylo kroky slyšeti a Giljom k srdci mocně trhl ji a vzpřímil se, jak by ji bránit chtěl, však usmála se: „Věrný otrok můj mně pokrm přináší. Jest křesťanem ač po tajmu. Nám bude pomocným.“ A bylo tak a ještě v onu noc, co zatím Gilbert s králem na střeše ve hvězdách četl, unik’ z Oranže na rychlém koni Giljom s nevěstou, již vedl do Narbonu k matce své. A věrným rukám matky odevzdal ji Giljom, aby připravila ji na svátost křtu a biskup narbonský sám učitelem víry Kristovy se jejím stal, však Giljom bohatýr a otec jeho bez odkladu teď lid sbírali a táhli na Oranž. Po boji bezpříkladně zuřivém se město vzdalo a byl na valech rek Giljom první, vnikl do věže, kde Klariel Gilberta uvěznil a pouta sňal mu sám, pak v souboji rek přemoh’ Klariela a když klek’ mu na prsa, tak pravil: „Nechci krev tvou prolévat, neb bratr dívky jsi, již miluji a s kterou zasnouben jsem slavně před bohem a před lidmi. Nuž, přísahej, že na vždy odpluješ k těm břehům, odkud připlul otec tvůj, by Oranž vyrval proti právu nám! Nuž, přísahej a volným budeš pak!“ Děl Klariel: „Jsem zničen, podvrácen je stolec můj, mé město ztraceno. Co zbývá mi? Nuž, vrátím v Afriku se tedy dle tvé vůle, přísahám. A nikdy víc mě neuvidí břeh 506 té země, ty kde dýšeš, vrahu můj, ty, který zlomil’s zlatou berlu mou. Za život svůj ti díků nevzdávám.“ A toho dne jel ještě Klariel se zbytkem vojska smuten z Oranže, tvář maje temným pláštěm zastřenou. Však Giljom s otcem jeli k císaři, by klíče Oranže mu přinesli a zprávu o vítězství podali, Když dorazili v palác královský, šel Karel právě s dvorem z kostela a Giljom vida vznešenou tu tvář, tu vysokou, velebnou postavu, klek’ v cestu králi, za roucho jej jal a tisknout k čelu lem chtěl uctivě v svém nadšení, však kráčel před Karlem muž pyšný, třímající nahý meč, to kníže Ernalt z Orleanu byl, jenž v lásku Karlovu se vetříti vždy snažil pochlebenstvím nečestným, ten, vida neznámého mladíka, děl drsně: „Zpátky, chlapče odvážný!“ A hrubě dotekl se Giljoma. Tu vzplanul Giljom hněvem jako lev a takou mocí mrštil Ernaltem o blízký sloup, že kníže omráčen meč pustil svůj a k zemi klesl sám. Vzplál císař hněvem, Giljom poklek’ však a řekl skroušeně: „Ó, králi můj, mou odpusť vinu. Nevím, kdo ten muž, však cítím, že jest nepřítelem tvým a vnuknutí mě moje neklame! Proč mezi tebe vstoup’ a mezi mne! Já přišel pouze, bych ti odevzdal klíč Oranže, to město je teď tvé, my s otcem pro tebe je dobyli.“ A císař Emeriho poznal teď a vítal jej a hladil s úsměvem tvář Giljomu a pravil: „Prudký jsi, však velkým bohatýrem! Vítám tě!“ A objal jej a bylo radosti a císař sám Giljoma pasoval 507 na rytíře a od prvního dne jej miloval a s králem celý dvůr a celé město, celá Francie, jen Ernalt z Orleánu chmuřil vždy se jako bouř, když spatřil Giljoma, však mlčel opatrně, bázlivě, neb zdálo se mu, Giljom jediný že uhodl, co skrýval v srdci svém, tu zradu, která zrála pomalu však stále v temnu smělých záměrů. A jednou zvláště Ernalt lekl se, to bylo na večer, když seděl král za stolem ještě. Giljom naléval v číš zlatou víno mu a Karel řek’: „Kéž syn můj tobě byl by podoben! Kéž silný je a chrabrý jako ty, můj Giljome! Ach, jsem už stár a sláb, smrt je mi blízko! Jaká nebezpeč tu hrozí Lovisovi, dítěti!“ „Strach neměj,“ řekl Giljom, „králi můj! Má síla bude jemu ochranou! A prvnímu, jenž by ho zradit chtěl, při živém Bohu, hlavu srazil bych!“ Král zazářil, však Ernalt velmi zbled’ a ze síně se krad’ jak zločinec, a od té doby Karel dvojnásob měl v lásce Giljoma a na jevo mu dával lásku svou a důvěru. – A jako tenkrát, Karel opět teď si povzdech’, stoje v ranním úsvitu sám na pavlánu: „Ó můj Giljome, kéž syn můj tobě byl by podoben! Ó Giljome, proč nejsi synem mým, když děti moje opustily mě do ráje spěchajíce před časem a Roland můj a Olivier když v prach se rozpadli a když je nevzkřísí pláč dlouhý můj... V tvou ruku v důvěře bych žezlo odevzdal korunu!“ A přes zábradlí císař klonil se a s pavlánu tak zvolal do sadu: „Jaký to rozmar pudí, Giljome, tě z domu dnes a vede do hvozdu! Dnes, věru, scházet neměl bysi zde! 508 Vždyť víš, že palác plný hostů je, že králové sem přišli návštěvou, že sám i papež, římský apoštol, v své bílé říze přijel na oslu, by dům můj poctil! V basilice mé mši bude sloužit, bude shromážděn dvůr v celé slávě, a ty, příteli, se zatím budeš lesem honiti! A kým, když ty zde nejsi, pochlubit se mohu před cizinci? Nejlepší jsi z bohatýrů mých a jediný ty obdiv vynutíš jim mimoděk!“ Vzplál Giljom ruměncem a odvětil před Karlem ukloniv se: „Dobře víš, ó císaři, že obdiv jedině tvůj vynucuje velký majestát a dobře vím, že chválu zasloužit tvou jest mi teprv činy příštími! Že na lov jdu, to má svou příčinu. Ne rozmar mě tam pudí, pane můj, cos jiného mě mocně nutí tam. Mně třikrát v noci stejně zdálo se, že Rolandův jsem viděl světlý stín a pokaždé mi řekl: Připrav se! Ty zítra skolíš stvůru záhubnou, jež hrozí všem a zvláště Lovisi. – A nepokoj mi spáti nedal už a smečka moje byla zběsilá a zdálo se, že zvěř tu čenichá. Jaká to stvůra v lesích číhá as?“ „Nuž, tedy jdi,“ řek’ Karel zamyšlen, zas na Rolanda vzpomínaje si a Giljom loučil se a zdravil jej a odcházeje řekl s úsměvem: „Ne každý kmet tak záhy jako ty, můj pane, s lože vstává teplého a doufám pevně, římský apoštol že tvrdší spánek má, než králi ty, a že se dlouho ještě nezbudí a tak se stane, že se dostavím v čas ještě ke mši, ubiv onu zvěř!“ Tak pravil odcházeje, usmál se též císař Karel, ale chmuřil se, 509 když jeho zrak se setkal se zrakem teď Lovise, jenž plach a zmaten stál a nevěděl, co s otcem promluvit. Strach pošetilý jakýs před ním měl, ač na dně srdce jej přec miloval a odpouštěl mu křivdu spáchanou na matce své, jež byla Karlu též ve svaté smířlivosti andělské vše prominula. Synem Lovis byl té bílé, plavovlasé Sibyly, jež duši Karlově posledním snem o sladké lásce byla pozemské, té bílé, plavovlasé Sibyly, jež zdálo se, že s nebe sestoupla, by sirému, truchlému císaři se stala útěchou, by sušila ty hojné jeho slzy, tekoucí pro Rolanda a syny poslední, jež ukrutná císaři vzala smrt. V té truchlé době jednou putoval sam Karel nepoznán, bez průvodu do opatství, kde hroby byly těch, nad nimiž plakal, sir ve slávě své a bez radosti v sluní velkosti. Když zpět se bral, zamyšlen, zadumán, a cesty nedbaje, tu k večeru v tmě nekonečných lesů zabloudil. Mha byla pod stromy a vítr vál a pomalu teď krápal chladný déšť, pláč jak by s nebe padal v šerou tmáň. Stál Karel chvíli kolem pátraje, zda východu je někde z houštiny a spatřil bledou, velikou však zář, jež křovinami z dáli chvěla se a za ní když se odhodlaně dal, na mýtině se širé ocitl, kde začernal hrad stál v samotě. Byl strašidelný, stářím sešlý už, věž jeho zpola byla sbořena a střechou vysokou a chatrnou se luna kmitala, jež tonula jak loď ve velké mraku trhlině, a jako v smutku pod závojem mlh. Hrad v temné vodě svého příkopu se shlížel chmurně, po níž plovaly 510 jak bílí ptáci, květy leknínů a mezi nimi, v slabém čeření se cos jak hvězdy zlatě kmitalo, to byly toho světa záblesky, jež Karla lesem vedlo, linula ta plápolavá záře od krbu, jenž komnaty byl středem v přízemí a teplo v chlad a jasnost sílal v šer přes vodu zdřímlou oknem vysokým, jež otevřené zelo v temnu zdí. Most spuštěn byl a brána do kořán a volně tedy císař vejít moh’, však prostřed mostu krok svůj zastavil a mocným kouzlem pojat naslouchal, neb nejsladší hlas, který slyše kdy, se v luzném zpěvu s harfy průvodem lil zároveň se světlem z komnaty v tmu chmurných lesů, v ticho samoty. Stál císař chvíli, pak jak přiváben tím snivým zpěvem, tiše bral se dál, do brány vešel v chodbu, bez hluku, tam dvéře otevřel a překvapen se v samé síni ocit’. U krbu na nízkém stolci dívka seděla, tvář měla odvrácenou od vchodu a neviděla tedy císaře a zpívajíc (neb její byl to zpěv, jenž Karla mocně tak svým kouzlem jal), ho ani neslyšela vejíti, a Karel naslouchaje díval se na postavu tu krásnou, ztepilou, jen prostým bílým šatem oděnou ze příze domácí, však královskou svým ušlechtilým těla držením, a zdálo se mu, nikdy podobnou že nebyl viděl v síních knížecích. Kol hlavy závoj měla průhledný, jímž plavé vlasy zlatě svítily při plamenech, jež rudě zářily na krbu zděném, nachem požárným zjev její bílý polévajíce, jak červánky vysokou liliji. Po strunách harfy, s vděkem hbitých vln, se útlé její prsty míhaly a tato slova plynula jí z úst: 511 „Já srdce vlastního se tázala: Proč se, ó bloude, smutným třeseš strachem, čar lásky když tě chvátit začíná? A ono dělo: Hrozím se ach, bolu – jde s láskou vždy jak se světlem jde stín a není hrobem lásce posléz bol? Tu s úsměvem jsem odvětila mu: O srdce pošetilé, utrpením, věz, nejdéle že láska trvá vždy! Však zachvělo se znova, pravíc mi: Ach, milování podobá se smrti, vždyť milující vzdal se svého bytí, jen v bytí druhého dovede být. A proto lásky bojím se co skonu! – Tu srdci svému odvětila jsem: Uč od řeky se, která úsměv nebes v svém klíně modrém nesouc, chvátá s plesem v tůň moře, ač tam pohřbívá své bytí! Ó srdce, spěj v radostném opojení v hloub sladkých tuch a snivých žádostí! Vzdej plně se a zpij se vlastní smrtí, měj žízeň žertvou být, neb krvácení, věz, jedinou tvou slávou, srdce, jest! A zasáhne-li ruka milovaná tě ránou těžkou, uč se umírati od ptáka v lese, který s šípem v prsou v šer houštiny se skryje v smutku svém, a pomalu tam tiše, tiše hyne!“ – Ta slova nesla v nápěvu se snivém při stříbrozvuku harfy prostorem a píseň, hudba, sladký hlasu čar div způsobily v prsou císaři, jak vlahý vesny van, jímž omládne les dumavý a plný zimních chmur. Krok mimoděk blíž k dívce učinil, a ona, slyšíc teď, se ohledla a zjevila se takto tváří v tvář v své cudné kráse náhle Karlovi, zrak blankytný svůj upírala naň, sic překvapena, ale bez bázně, a úsměv její vlídný zdravil jej a pravila mu prostě: „Vítán buď!“ Když ale mlčel, vnořila svůj zrak v ten jeho bezedný, před nímž se chvěl 512 svět celý, který mečem podrobil, a zkoumala, proč neodpovídá a uhodla v něm cosi smutného, a plna řekla tedy soustrasti: „Ty trpíš, pane? Je to únavou a hladem, žízní? Cesta daleká, ti byla úmornou? Je rozedrán tvůj plášť, to trní v lese činilo? Ó usedni! Zde blíže k ohni pojď! Dům náš je chudý sic, však dovedem si hosta vážit, jejž nám poslal Bůh!“ A vedla jej až k ohni, nutila, by sedl v křeslo, a pak s úsměvem mu řekla: „Pane, vína přinesu a pokrmu. A děda zavolám. Je pánem toho hradu. Dobrý je, ač pochmurný. Však ty jsi smutný též, proč na mě hledíš, jak bys plakat chtěl?“ Řek’ císař dojat: „K slzám tichý hlas tvůj sladký vábí mě a píseň tvá! Tak mladá jsi a smutně zpíváš tak! Což může zármutek v tvých prsou dlít, když sotva přestala’s být dítětem?“ A řekla dívka: „Starý je to zpěv, od matky jemu jsem se učila a proto, že v něm její slzy jsou, v mé žije paměti a proto též jej ráda zpívám.“ „A ty chápeš jej?“ se Karel tázal. „Víš, co krvácet pro srdce znamená a dovedla bys tiše mříti jak ten lesní pták? Kde, dítě, však bys vzala zkušenost!“ Tu zasmušila velmi dívka se a řekla tiše: „Žalem zemřela máť moje ubohá. Ach, lásky bol ji usmrtil. Co tedy zpívám, vím. A je to prosté tak. Což mohl by kdo milovat a tiše nesnášet? A lásce, která lásku nenajde neb ztratí ji, co zbývá jiného než mlčky v žalu zemřít?“ 513 Pravíc tak se zamyslila opět na chvíli, pak ale náhle zpamatujíc se, že hosti ještě neposloužila, se rychlým krokem brala ze síně. Však za krátko se zase vrátila a nesla chléb a víno, zároveň s ní vešel starý muž, jenž opíral se o hůl dlouhou, velmi sešlý byl a shrbený, však bledý obličej měl ještě stopy dávných lepších dnů, byl ušlechtilý, oči zapadlé ze stínů hustých stříbrošedých brv se bystře ještě leskly ve chvíli, kde stařec hosta v domě přivítal. „Jsem Gontram,“ pravil, „hrabě z Arrasu. Kdokoli jsi, buď vítán. Zapomněl svět na mě dávno. Velmi chudý jsem a málo jen ti poskytne můj dům. Však málo to je vše, co mám a rád se dělím s hostem. Mluvím o tom jen, bys nemyslel, že nízká lakomost tak prostého příčina hostění.“ Tak pravil stařec, o krok blíže šel a svému hosti ruku podat chtěl, však vzpřímiv se, by na tvář pohlédl té velebné, vysoké postavy, jež ozářena krbem strměla v své plné výši jako mocný dub, vzkřik’ Gontram z Arrasu teď překvapen: „Při živém Bohu, ty jsi Karel sám! Jak slunce jedno, jedna jenom tvář tak září velebou! Rci, mýlím se?“ Řek’ prostě císař: „Ano, Karel jsem.“ „A co tě vede v chudobný můj dům?“ se hrabě Gontram tázal: „Náhoda?“ „Já k tobě,“ pravil císař, „přicházím, když ke mně nepřicházíš, pane, ty, a myslím, že to víc než náhoda, co bludný krok můj vedlo na tvůj práh. Proč skrýváš se, jenž bys se chlubit moh’? 514 Ty řekl’s mi, že dávno zapomněl svět na tebe. Já pamatuji však na dávné činy tvoje hrdinské. Ty schudl jsi? Proč valíš nevděku hřích na mě těžký? Proč jsi nepřišel mě žádat o to, k čemu právo máš, tož vděčnost mou?“ A Karel podával mu ruku svou, však Gontram z Arrasu se zapýřil a pravil: „Velký jsi a král jsi můj, však sluhou nejsem tvým, bych k tobě přišel pro mzdu! Pyšným byl rod, pane, můj a pyšný zůstane, ač v chudobě, poslední z Arrasu. Ty ostatně mi nedluhuješ nic. Vždy svou jsem konal k tobě povinnost, ty uznával’s to, vyrovnáni jsme. Řek’ Karel starci: „Nechtěl urazit jsem tebe, pane. Zasedneme však teď za stůl, chceš-li. Hladov velmi jsem.“ Tak sedli tedy, chvíli mlčeli, a hltavě jed’ císař; z povzdálí ve stínu sloupu, o něj opřena, se vnučka Gontramova dívala jak vytržena, zrakem velikým a plným snů na Karla, chvěl se ret jí pootevřený a zrychlený dech prozrazoval srdce tlučení. To byl ten velký tedy bohatýr, král Západu, to tedy vítěz byl ten nadlidský, jenž zmohl celý svět! To císař byl, jenž polobohem zdál se jí už v dětství dnech, když písněmi o jeho činech čas jí krátili, když vyčerpány byly pohádky! To byl ten velký Karel tedy sám, o němž co dívka pozděj’ slýchala, jak mocnou vášní, moři dmoucímu se podobající, znal milovat! To posléz onen tedy Karel byl, 515 o němž se říkalo, že byl tak stár, že zdálo se, že není smrtelným. Stár? zavrtěla hlavou. Krásný byl jak věkuvzdorný dub a jaký čar z těch jeho zraků linul, od čela, na kterém vrásku nebylo a tvář, jak byla jeho posud mladistvá, ač bílý vous s ní plynul na prsa a kštice jeho sněhem zdály se. „Je nesmrtelný a proto věčně mlád!“ si šeptala a vzpomínala žen těch blažených, jež někdy miloval, a pomalu zrak sladký klopila a lehký ruměnec jí zbarvil tvář, a vzpomněla, jak na ni díval se, když dozpívala a jak dojmut byl, a tichý vzdech, jenž nebyl smutným však, jí pozved’ prsa. Hlas v tom Gontramův se ozval přísný: „Kde jsi, Sibylo? Na hosta zapomínáš, zdá se mi! Má chlebem, vínem spokojit se jen?“ Tu sebou trhla, ptákem letěla a dýmající pokrm přinesla, jejž starý sluha dědův připravil teď s její pomocí. Ten vetchý hrad víc neměl bydlitelů v stěnách svých než tyto tři, a mnoho připadlo tak práce Sibyle. A mezi tím co dívka beze slova sloužila při stolu císaři a dědovi, a síní sem a tam se míhala, pro jejich pohodlí a obsluhu se namáhajíc s milou ochotou, tak na otázku Karla císaře děd její vyprávěl: „Jest Sibyla dceř jediné mé dcery, zemřelé dvě léta tomu teď a zemřela s ní radost moje též. Co útěchu mi zanechala v domě Sibylu. Však není pro mne žádné útěchy, já příliš trpěl žalem dcery své, je jedna rána srdce, duše má! 516 Syn bretonského přišel vévody v ten starý hrad zabloudiv jako ty, však věčně kletý byl to pro mě den! Byl spanilý a mladý, jeho mrav byl rytířský a svůdný. Zahořel pro dítě moje láskou, moje dceř jej milovala též... Nuž, za ženu ji pojmul, odved’ mi ji daleko do svého kraje, v zámek u moře. Já zůstal zde a ve své tesknotě jsem šťasten přec byl, domnívaje se, že ona šťastna. Listy psávala mi občas plné něhy dětinné a o svém choti s velkým nadšením vždy mluvívala. Nikdy nezvala mě však, bych navštívil ji, nikdy též mi neodpověděla, zval-li jsem ji k sobě na návštěvu. Plynula tak léta pomalu. Tu zjevil se zde v této síni jednou na večer zjev bledý, zbědovaný: moje dceř! Jak žebračka tu stála, rozedrán šat její byl a obuv neměla a dítě svoje nesla, znavena až k smrti dlouhou poutí cizinou a štkajíc prosila mě: „Nech mě zde kdes v koutku v míru zemřít, v domě tom, kde šťastna byla jsem zde v síni té, kde o lásce mi mluvil bez konce, ten, který zapudil mě nešťastnou!“ A objímala moje kolena a pomalu mi vypravovala tak dlouhá muka, která snášela! Rok pouze žila klidně s chotěm svým, když na korábu k irským břehům plul a odtamtud přivezl zajatou v dům ženy své a vášní pekelnou k té divukrásné zaplál cizince, jež v sítě své jej hříšně vábila. Svou ženu ale v nenávisti měl, co na překážku na ni hleděl jen a všechno její svaté snažení, jej tichým dojmout křivd svých snášením, tak bez výsledků bylo, v chorobu že posléz dlouhou padla lítostí. 517 Tu kázal manžel, aby odvezli ji v pustý hrad, na skále strmící, u jejíž paty v bouřích strašlivých se věčně moře dmulo, bušící a tříštící se o břeh šíleně. Tam dcera moje žila po léta, tak opuštěna jako v prokletí; jen se svým děckem, které neznalo než podle jmena otce... V žalu svém se chtěla práv svých posléz dovolat u chotě svého rodičů, ti však jí vyslyšeti ani nechtěli, neb sňatek její nevhod přišel jim, již snívali o sňatku královském pro svého syna... Odmrštěna tak se vrátit chtěla v pustý hrad při řvoucím moři, v žal a samotu. Však její choť tam právě zavítal a řekl jí, že rozvod vymohl, že sňatek její platný nebyl už. „Přes zákaz otcův,“ řek’ ten krutý muž, „jsem za ženu tě pojal. Zrušil teď za příčinou tou biskup manželství to naše proklaté.“ A nabízel jí beze studu zlato v náhradu jak záletnici, kterou propouštěl. To ránou její bylo poslední. Teď cítila, že žíti nelze jí a přišla zemřít ke mně v tento dům. Já tenkrát hořem téměř sešílil! A v hoři svém jsem krutý stejně byl na okamžik, jak onen proklatec, neb za ruce jsem zuřivě ji jal, když zvěst svou plnou slz a bolestí mi byla vyprávěla pomalu a zvolal jsem: „Ty obelháváš mě! To není možné, aby bez příčin tě z domu svého vyhostil tvůj muž! Chceš útulku v mém domě? Přísahej, že žádné viny není na tobě!“ Tu nevýslovná bolest bezedná se jevila na bledé tváři jí a zraky její suché posavad se velkými plnily slzami, 518 ret její chvěl se, ale promluvit dost síly neměla a výčitka v těch krásných očích, svatě blouznivých, mě pálila jak oheň. „Odpusť mi!“ jsem vzkřikl v pláči též a poklekl před mučednicí, trpce zkoušenou, však ona ke mně na zem vrhla se, neb sílu neměla mě pozvednout, a zašeptala: „Nejsem bez viny, teď cítím to! Což není vina to, že nedovedla jsem jej připoutat na věky k sobě? Čím jsem chybila, to ale nevím. Domnívala jsem se neblahá, že stačí milovat vší silou srdce, celou duší svou, by milování z toho vzešlo zas. Ach, byl to omyl! Posud miluji jej, který přes to nenávidí mě!“ A hlava její klesla, tichý ston jak raněného ptáka ode rtů se nesl jí a na to mlčela a nikdy neslyšel jsem nářek víc a nikdy slzy v očích neměla, jen úsměv nevýslovně smutný dlel jí stále na tváři a chřadla tak, že věděl jsem, že žíti nemůže. V mé hlavě ale tak to vířilo, že stále byl jsem jako v horečce a bez ustání štvala myšlénka mě jediná, jak smečka jelena, to pomsty byla žízeň neskrotná. Ty byl jsi tenkrát, králi, daleko kdes v boji s pohanem a dovolat jsem nemohl se tedy u trůnu práv dcery své, nemohl žalobcem se vydat k tobě, pohnat vévodu před soud tvůj přísný. Čekat nechtěl jsem – a v zoufalství svém tedy sebral jsem – to bylo šílenství, přiznávám se – lid branný svůj, který jsem rozmnožil, svůj vyčerpav tím poklad veškerý, jenž velký nebyl už, neb dal jsem vše co věno vévodovi, který dceř mou vrátil mi co bosou žebračku, 519 a tak jsem táhl tedy v nestejný a pošetilý boj. Ji klamal jsem a předstíral, že táhnu za tebou v boj s pohanem, neb pomsty myšlénka jí byla daleka... Nuž, onen boj byl bez výsledku, vrátil jsem se sem bez lidí svých, ty zahrabal jsem tam, v tom kraji mlhavém a dalekém, sám jako žebrák, pokryt ranami, z nichž nikdy už jsem nevyléčil se. Bůh sám mě pomstil, padl vévoda pod nožem svého sluhy bezectně, když jeho ženu k hříchu svádět chtěl... Má dcera brzy ale zemřela, svým žalem schvácena... Teď všechno víš!“ Tak vypravoval Gontram z Arrasu a Karel mlčky k srdci přivinul tu hlavu klesající pod tíží tak velikého hoře, s něžností vtisk’ polibek na zbledlé čelo to a jeho zrak, tak plný soustrasti, se setkal s pohledem, jejž Sibyla u sloupu stojíc, k němu zvedala a v srdce její vnikla teplota a nenadálá radost jakási a slzami, jež z očí tekly jí, jak deštěm slunko, úsměv zazářil. Však Karel pravil starci: „Necítíš, jak srdce moje v žalu chvěje se? Tvé hoře znám! Nad hrobem pláču též svých synů ztracených a Rolanda!“ „Ty aspoň,“ pravil Gontram, „výčitku v své duši nemáš, jako bídný já, že okamžik jsi žalu způsobil svým milým! Stále vidím dceru svou, jak nevýslovná bolest mluvila jí ze zraků, když zuřivě jsem děl, že nevěřím, že jesti bez viny! Ta její němá, bolná výčitka až do hrobu mi bude sledovat! V den z mrtvých vstání až se probudím, o zajisté ten pohled žalostný zas zjeví se mi, bude se mnou stát 520 u trůnu božího a na váhu jak hora bude padat hříchů mých! O žalu takovém, ó císaři, tvé srdce neví, něžné, otcovské!“ Tu zbledl Karel, z hloubi zakvílel a hlava klesla na stůl těžce mu a strašný pláč, jak křeč, jej zachvátil. Lek’ Gontram se a hleděl překvapen na císaře, ten ale u nohou svých cítil dotknutí jak dítěte, jež obejímá jeho kolena na polo přítulně a na polo jak ochranu by plaše hledalo, buď v chorobě, neb v strachu. Sibyla to byla, klečíc takto na dlažbě. Jak bílý oblak pluje obzorem, tak byla síní tiše nesla se a jako růže k nohám padla mu, tvář obracela vzhůru spanilou a vlhkou pláčem, zašeptala teď, jak ze sna, polo si jen vědoma: „Ach neštkej, pane, pro bůh, nechceš-li, bych smutkem zemřela, tvůj hrozný pláč mi nevýslovná muka působí“...působí...“ Tu Karel vzhled’ a divný dojal ho čar neurčitý, víc než slova ta zvuk toho hlasu ukonejšil ho, v ty zahleděl se zraky dětinné a smutek jeho roztál jako šer, když slunce vychází, však Sibyla se zvedla zmatena, neb smělostí, se zdálo jí teď její jednání a tiše tak jak přišla od sloupu, v stín jeho zase zpět se vrátila a Karel velké slzy utřel své, jež kapaly mu v dlouhý, bílý vous a řekl Gontramu: „Můj příteli, že dojmutí je moje velké tak, ó nediv se! Neb trpké výčitky, jež sobě děláš, znám je přes příliš. I já jsem jednou svého Rolanda tak těžce zarmoutil a urazil, že vzpomínka jak oheň pálí mě 521 na srdci vždy, kdykoli v paměti se vynoří mi. Ty’s mi žaloval tu křivdu, již jsi spáchal na dceři, slyš křivdu též, již těžkou Rolandu jsem učinil. Ta obžaloba snad mi ulehčí.“ A Karel povzdechl a mlčel chvilku s hlavou schýlenou, pak pozved’ ji a jal se mluvit tak: „To tenkrát bylo, když jsem do Španěl vtrh’ osvobodit křesťanskou tu zem od pohanského jha, ach onu zem, jež odňala mi mého Rolanda! Krev, lakomé, nás všech se nezdála jí dostatečná oběť, lačnila po prachu Rolandově! Padl tam, však tělo jeho sladké odnes’ jsem a spokojit se musí Španělsko jen památkou, že usnul na věky na půdě jeho božský bohatýr. Víš, na počátku hned že bojů těch, tak památných a v pravdě obrovských, se Pampeluna, město přepevné, nám v cestu stavila, štít pohanů, a že jsme dlouho, dlouho nemohli jí dobýti a srovnat se zemí, by dráha volna byla k pochodu do nitra slunných krajů hispánských. Co bylo sečí, bitev velikých pod chmurné Pampeluny stěnami, co bojů bezpříkladně hrdinských! Z těch v jednom nerozvážně napadl můj Roland saracénskou převahu a ztratil tolik krve, ve mdlobě že na své koni poplašeném jel jak ve snu, vrávoraje omámen. Jen anděl jeho tenkrát chránil jej, že nevěřícím v ruce nepřišel! Bůh tomu chtěl, že potkal Olivier jej ve chvíli, kde s koně kácel se a že jej v náruč svoji pevně chyť. Na srdci jeho Roland okřál zas a sotva smyslů opět mocen svých, jal volati se: „Vzhůru! Do boje!“ 522 Lid jeho ale všechen prchal už ve zmatku velkém, nevěřících moc v den onen byla velevítězná a prchajících proud jak voda trh’ v tom divém víru s sebou Rolanda i Oliviera, kteří odolat přes všechno namahání nemohli těm davům, valícím se k táboru, kde hledaly a našly jistotu. Tak neslavně ta bitva končila. Kdo vinen byl? Jen Roland, bohatýr, jenž bojechtivý neznal rozvahy a s přesilou se pouštěl do boje. Hlas o tom jeden byl a reptání až k mému došlo sluchu. V snaze své být spravedlivým vezdy, nemoh’ jsem než stanoviti Rolandovi trest, ač v srdci svém jsem neodpíral mu svůj obdiv pro to vzletné hrdinství, jež na rozum se neohlíželo a jednat znalo jen, ne počítat. A trest, jejž stanovil jsem, tento byl: při bitvě nejbližší, když sebral jsem lid všechen svůj, bych pomstil porážku, jež Rolandovou vinou stala se, já řadil jej do voje zadního, jenž účastnit se nesměl bitvy té a na stráži jen stál co záloha. Ta bitva byla skvělá, Ganelon, jenž dokonalým byl, než závist jej a záští svedly k zradě, ukázal se tenkráte co pravý bohatýr. Jak velké činy konal jeho meč a všech mých rytířů a hrdinů! Zem byla kluzká krví, nechtěla a nemohla ji ani vssáti už a celé kopce mrtvých strměly co bašty do výše a překážkou se staly prchajícím pohanům na konci dobytého vítězství, jež plně bylo naše k večeru. Když odpočívaje, po Rolandu jsem ptal se dychtivě, tu mlčeli kol stolu všickni moji přátelé, 523 jež byl jsem v stan svůj zval a nepokoj a strach když četli zřejmě v tváři mé, tu jeden z nich mi posléz takto řek’: „Buď kliden, králi, živ tvůj Roland jest, ač není v ležení... On odešel...“ „Jak,“ vzkřikl jsem, „bez mého svolení? Ty v zadním boji byl jsi s ním. Kde je? Chci všechno vědět, všechno pověz mi.“ „Když rozkazuješ,“ zněla odpověď, „pak povinen jsem mluvit. Tedy slyš. V tom zadním voji Roland nudil se a naříkal, že zaháleti má a chvílemi i zuřil, zaplakal... V tom přišel k němu v hávu poutnickém muž zakuklený, kukly odhodil a poznali jsme druha věrného, jenž odvážný se vkradl vyzvídat až do Nobel, do města pohanů, a vrátiv se teď, zvolal: „Rolande, čin ohromný ti lze teď vykonat! Ty víš, jak Nobly důležité jsou, jak Pampelunu chrání přemocnou, nuž, věz, že polovice posádky je nyní zde, v té bitvě zuřivé, na kterou hledíš, svědek nečinný. Buď smělý teď, a město jesti tvé.“ Tu Roland bojechtivě zahořel a zvolal: „Vzhůru, druzi, do Nobel!“ Však zarazil se, oči těkaly po bojišti a pravil nesměle: „Což ale kdyby císař podlehal, ač zdá se mi, že bude vítězem? Sem postavil mě, bych mu záda kryl. Smím odejít?... Však není třeba mne, on zvítězí, a zítra, dá-li Bůh i Nobly budou naše! Cítím to, že dobudu jich! Bude překvapen tím činem císař, vděčen bude však! Ať je to šílenství, co počínám, krev moje vře a nelze odolat!“ Tak zvolal Roland, z očí šla mu zář a letěl směrem k Noblům. Reptání se ozývalo sic, však strhl nás, čar mocný ovládal nás, jeli jsme 524 jak vyšší jakous mocí puzeni za Rolandem. Však přišla rozvaha nám některým a vrátili jsme se na místa, které vykázal jsi nám, však většina, ta šla s tvým Rolandem a jede nyní lesy, horami tam k Noblům, které zítra dobudou, neb v noci dnes. Rač Bůh jim pomáhat.“ To když jsem slyšel, hněvem vzkypěl jsem tak velikým, že chor jsem z něho byl, mně zdálo se, že srdce pukne mi! Tak jednal Roland, syn to duše mé! což nebyla to málem zrada už? Což nebylo to smělým posměchem? Své místo z pouhé nudy zanechal a nedbal o to, v jakou nebezpeč mé celé vojsko vydal, těkaje za dobrodružstvím, jež ho vábilo. Tak tedy miloval mě Roland můj, že lehkovážně vydal slepému mě osudu, či šťastné náhodě! A plakal jsem a rval si vlasy své a marně Ném se snažil konejšit můj divý bol, mou vášeň, lítost mou, mně vykládaje, že se v prospěch můj přec Roland vydal Nobel vydobýt, že zavedla jej pouze odvaha a vášniplné přání bojovat pro svatý kříž a pro mou osobu; já zuřil celou noc a v poledne na druhý den jsem teprv klesl v sen, však v nepokojný, stále rušený a polo horečný... Tu do mdloby mé tupé, v které pocit hluše vřel křivd utrpených synem nevděčným, třesk polnic náhle vnikl jasavých, křik radostný se rozleh’ táborem a rozeznal jsem v vřavě výkřiky, jež hlásaly, že Nobly dobyty, že vítězem se Roland navrátil. Vstal prudce jsem a přehodil svůj plášť a rozevřel jsem stanu záclony; lesk dobytého zlata kořisti plál v slunci jako kupa plamenů před samým stanem mým, kde rozložen 525 plen z Nobel na zemi byl brunátné, a opodál dav chmurný zajatců se choulil jako stádo při bouřce, a celý dvůr můj právě přicházel a v paladinů středu Roland sám, a zdálo se, že křídla nesou jej a zářil hrdinstvím a krásou svou, byl věru archanděli podoben, jenž právě nad peklem byl zvítězil! To vše jsem viděl, cítil, pochopil, však bol můj palčivý přehlušil vše a mého hněvu burné plameny až nad hlavu mi rostly požárem a všechna krev mi k mozku hnala se a srdce bylo těžké, mrazivé, tak že jsem těsněj’ v plášť se halil svůj a násilně se vzpřímil, neboť tíž se zdálo mi, že k zemi tlačí mě a v uších hučelo to podivně a zdálo se mi, vlastní že můj hlas mi syčel slova: „On tě zanechal a celou Francii a kříž dal v šanc, by nasytil svou vlastní ctižádost, kůň jako splašený jej odnesla ta lehkovážná jeho hrdinnost!“... A v tom už Roland klečel přede mnou a s reka úsměvem a anděla mi hleděl v zrak a podával mi klíč, klíč dobytého města. Jásali kol rytíři a paladinové a hrabata a vojsko veškeré a biskupové kříže zvedali, by žehnali mu, vzduchem prapory jak bílá plály v slunci oblaka, v tom jásotu já pouze chmuřil se a srdce moje bylo kamenem a pěstě se mi pevně svíraly. „Můj králi,“ řekl Roland, „slyšel jsi, co učinil jsem –“ Dále nemluvil neb hromem zabouřil jsem: „Chlapče, mlč, svou drzostí se ještě chlubit chceš?“ A rukavicí svou, již stáhl jsem, 526 do tváře udeřil jsem Rolanda před celým dvorem, celým rytířstvem. A Roland zařval divě, vyskočil, byl ssinalý a rukou chvějící se jako list po meči sahal svém však na polo když vytáh’ z pochvy jej, byl náhle tich a slzy jako déšť mu z očí jasných hojně kapaly a hlasem krotkým, měkkým zašeptal: „Ty hýčkal jsi mě, dával jsi mi chléb a líbal’s mě, když jsem byl dítětem...“ Meč zastrčil a plavou hlavu svou na prsa svěsil tiše v pokoře a davem prošed, z očí zmizel mi... Když viděl jsem ten krotký jeho zrak a vlhký pláčem, slyše jeho hlas, tu roztálo mé srdce dojmutím, hněv zmizel můj a lítost nesmírná nad činem mým, tak prudkým, ukrutným mě schvátila, v stan rychle vešel jsem, pad’ na své lože, štkaje silně tak, že dechu neměl jsem... A nyní, hleď, zas při vzpomínce pláč mě schvacuje! Můj Rolande! Můj drahý Rolande!“ A zase hlavu Karel položil na stůl a plakal tak, že zdálo se, že zemře pláčem. Gontram z Arrasu jej těšit chtěl, však slova nenalez’ a bylo ticho v síni, vzlyky jen se nesly pustem dutě pod klenbou, až zasáhla Sibyla jako v snech do harfy strun, tu jako vesny van, jak vody šum, jak stromů vzdychnutí se snivá její hudba linula a zmírala a prýštila se zas, až zdálo se, že prostor naplněn jí celý jest, a jako udiven byl Karel hlavu zdvih’ a utišen byl jeho pláč a sladce tesknivý dlel na rtech úsměv mu a zašeptal: „Při živém bohu, Rolandův že hlas v těch zvucích jest! Hlas zvyklý mísit se teď v sbory andělské“...andělské...“ I usmála 527 se Sibyla a vzešel takto klid do duší všech. A Karel za chvíli v svém pokračuje děje líčení tak mluvil dále: „Těžká byla bouř, jež na mou hlavu v stanu snesla se, neb výčitky se na mě sypaly mých paladýnů, tvrdé, vášnivé, a jeden z nich mi řekl: Pláčeš teď? Je příliš pozdě! Rvi jen vlasy své! My taktéž máme příčin naříkat! Tak odměňuješ snahy reků těch, již za tebe a věc tvou cedí krev? To naše odměna, že odňal’s nám, co pýchou naší bylo největší. Tak naší slávy slunce zapadlo!“ A všickni naříkali, Olivier však v zoufalosti trhal roucho své a zvolal takto: „Nezůstanu zde, když Roland odešel, jenž jest mi vším! Jdu na svůj hrad, svou sestru vyhledám, svou bílou labuť, Aldu, zpravím ji o tom, co’s učinil. Žal schvátí ji, jak schvátil mě. Co bez Rolanda jsem? Ne více rekem. Budu poutníkem, jdu za moře a bloudit bez klidu tak dlouho budu, až mne potká smrt kdes v poušti žhavé nebo v lese kdes. Smrt najít chci neb s Rolandem svým být!“ A plakal tak, až padl do mdloby. Tu bolest vida, utišil jsem svou a tak jsem odpověděl rekům svým: „Je líto mi, že byl jsem bezcitným, však vzhůru, vzhůru, hledat Rolanda a smíření a štěstí ztracené!“ Na tváři všech hned úsměv zasvítil, a vydali se bez odkladu hned na cestu hledat reka Rolanda; však bylo všechno marné hledání, a dlouhý minul, bože, dlouhý čas, než opět k nám se vrátil nešťastným! Ach, s jakou touhou jsme jej hledali! A bylo vše, co vypátrali jsme, jen pouze tklivé jeho loučení, 528 jež v jeho stanu dítě zaslechlo, hoch, který sloužil z reků jednomu a se zbraní se učil zacházet, už v útlém věku, horlivosti pln. Ten hoch nám pravil: „Roland klečel zde před tímto křížem hrubě tesaným a plakal hořce, mlčky, zvedl pak své ruce vzhůru k spasitelovi a zvolal: „Tobě pane, pod tvou stráž své dávám nejdražší, chraň Karla mi a Oliviera, bratra duše mé! Snad nikdy více neuvidím jej!“ Pak vyšel ze stanu a ke koni se svému přiblížil a líbal jej a šeptal mu: „Jak líto tebe je mi, koni můj! Jsi znaven, právo máš na odpočinek teď a přicházím tě zase namáhati! Promiň mi! Však nutno jest, abychom oba šli, jsme vyhostěni, slyšíš, koni můj?“ A věrné zvíře zařehtalo jen a Roland líbal je a vyšvih’ se na jeho hřbet, a oba zmizeli...“ To bylo vše, co hoch nám pověděl. Tak tedy bez něho jsme válčili pod Pampelunou, však jak bez duše byl ten náš boj a neměl výsledku, ač velké činy reci konali a mnoho Saracénů padlo v noc a v truchlou hluš, již smrtí zoveme. A po ten čas, co v chmurách dleli jsme, po dráze kráčel Roland k slávě své jak hvězda nocí. Činy nesmírné za mořem konal, zvolen králem byl i posléz tam v pohanském království, jež obrátil na víru Kristovu, však když mu přinášeli korunu, tu vypuk’ v pláč a zvolal: „Učinil jsem pro vás dost, nuž, teď za odměnu mně nechte odejíti v onu zem, po které toužím duší tesklivou! Chci svého strýce vidět, císaře, a Oliviera, bratra duše mé!“ A zanechal i trůn i království, vstoup’ na loď, plul a přistál při bouři 529 na břehu neznámém, kam vichřice jej byla zahnala, a bloudil teď ve hvozdě nesmírném a příšerném, až posléz našel starou poustevnu, tak mechem porostlou a kapradím, že kupou tlících kmenů zdála se, již tráví kus po kuse rostlinstvo. Mdlý lampy svit však kmital otvorem, jenž sloužil za okno, a trčel kříž do šera vysoký. Byl potěšen tou známkou spásy Roland, vnikl v dům. Kmet velebný stál nyní před rekem a vítal jej a Roland ptal se ho: „Rci, jaká jest to země, jaký kraj, kam koráb můj zahnala vichřice?“ A řekl stařec! „Ve Španělích jsi, kde posud vládne pohan, jímaje lid křesťanský v svá pouta sveřepá. Však Karel francouzský je v zemi už, by vraha potřel. Váhá vítězství k nám přistoupit, neb jesti určeno, že bez Rolanda neskončí ten boj. Rek ale Roland bloudí, nevím kde, svou na paměti maje slávu jen a světějšího nechav úkolu.“ Tu hlavu svěsil Roland pokorně a poklekl a pravil: „Kajicně, hle, Roland k dílu svému vrací se. Sám Roland jsem, můj otče, žehnej mi!“ A radost byla velká v poustevně, kde Roland odpočinul po tři dni a v noci poslední před odchodem se zbudil, slyše velký kmeta pláč, a když se tázal ho, proč běduje, tu posléz kmet tu dal mu odpověď: „Mně puká srdce, neboť zjevil Bůh mi mezi modlitbou tvé osudy. Jsi mužem dosti, bys je vyslyšel? Nuž, tedy věz, že nikdy, nikdy víc svou sladkou neuvidíš Francii, že ve Španělsku složíš kosti své, 530 svou krví že ji junou porosíš, svou krví čistou v krůpěj poslední!“ Zbled’ Roland poněkud a smutný byl, jak blesk se mihl duší jeho kraj ten drahý, v němž byl strávil léta svá, ty řeky viděl téci stříbrné, ty nivy zelenat se, lesy tmít, ty stinné katedrály strměti, – to vše, co v jedno sladké ponětí mu splývalo, v to čarné slovo „vlasť“ – ty sady viděl, v kterých na večer se s Olivierem drahým procházel, a lepé Aldy viděl bílý zjev, jak v ráje glorii! A zachvěl se, pak ale vztyčil hlavu, šeptaje: „Však uvidím dřív plné vítězství, v té zemi, která hrobem bude mým?“ „To uvidíš a budeš nástrojem sám toho vítězství,“ řek’ svatý kmet, „a obětí ty budeš poslední za svatou věc, která tě vedla sem.“ Tu Roland zapomněl, že skosen být má jako květ a k nebi zajásal: „Nuž postavte se v řady, pohané, vy Maurové, ty lide granadský, vy z Kordovy, z Afriky tajemné! Už letím, abych zkázu nesl vám! Co na tom, že můj konec náhlý tak, když vyplněn můj bude úkol přec, když Bůh mi žehná a mě nechá žít do dokonání činů velikých!“ Tak zvolal Roland, vyšel před chatu a zora právě smavě zlatila zem, les a nebe, svit svůj růžový na reka lila. Roland do trávy klek’ třpytící se rosou, pravil pak: „Hle, otče můj, já sluha Páně jsem, nechť vůle jeho svatá plní se a ať se děje se mnou, On jak chce.“ A zpovídal se ze svých hříchů všech a povstal s lehkým srdcem, nadšeně 531 a dal se v pochod v tábor ke mně zpět. To bylo k večeru, když přední stráž na světlém nebi zřela postavu, jež kráčela hned rychle směrem k nám, hned zase váhat nějak zdála se, a znepokojen vojín na stráži teď volal soudruhy a jeden z nich si oči mnul jak vzbouzející se a řekl šeptem nejdřív, hlasem pak: „Při živém bohu, to je Roland sám!“ Zvěst táborem se bleskem šířila a všechno spěchalo mu chvatně vstříc a jásot vnikal v šerý až můj stan, mně nohy třásly se a v prsou mých se chvělo srdce, bouří skákalo a váhavě jsem vyšel v obavě, by klam to nebyl! Vidět Rolanda! Což bylo možné toho blaženství? Však vzduchem tisíc hřmělo výkřiků a jako jelen letěl Olivier, už v náručí si oba leželi, ni slova promluviti nemohli, na trávu klekli s pláčem hlasitým a polibky se téměř dusili a kolem nich dav Bohu děkoval a se slzami takto voláno: „Je zase zde, on, který spasí nás, rek velký, pokorný a lítostný, jenž ubohým byl sladkým bratrem vždy!“ Já zatím na koni se přiblížil a Roland spatřil mě a s výkřikem se ke mně vrh’ a než jsem s koně moh’, mou líbal nohu, hlasem plakaje; já seskočil a držel v náruči jej těsně tak, že dechu jsem mu bral a v plavé jeho vlasy bystřicí se slzy moje horké valily. Tak byl zas můj, můj Roland, moje vše, a nerozlučně nyní se mnou byl, až jeho hvězda v krvi zapadla tam v Ronsevalech, v zrádném průsmyku!“ Tak Karel domluvil a tesknota zas v jeho úsměvu se jevila, však nevypuk’ už v pláč, neb lahoda té konejšivé hudby dlela mu 532 na duše dně a byla jako lék. Vzdych’ dvakráte a zamyslil se pak, vstal od stolu a pravil: „Znaven jsem, a můžeš-li mi lůžka popřáti, pak veď mě tam.“ A vzala Sibyla louč hořící a cestou svítila a Gontram z Arrasu ved’ císaře do síně plné sešlé nádhery, a loučili se tiše všichni tři. Lkal venku vítr v lese hlubokém, však v domě klid byl; spánek vešel tam, jen Sibyla usnouti nemohla a neustále opakovala i sama šeptem: „To je tedy král ten veliký, jenž vyšší lidí všech! Jak krásný je s tím stříbrem vlasů svých, s tím zrakem orla! To jest tedy on! A jak zná silně cítit, milovat! A jak zná plakat! Měkké srdce jest to jeho mohutné, jak dítěte! A sen když konečně ji přemohl, o něm jen snila, s prvním paprskem když probudila se, tu zase byl on první její v bdění myšlénkou, a první slovo její bylo zas: „Jak krásný jest! Jak umí milovat! Je blažen, kdo ten velký jeho bol smí konejšit a útěchou mu být!“ Po celý den ty měla myšlénky a byla šťastna, tam když seděti ve stínu mohla sloupu, slouchajíc těch rozmluv, které s dědem jejím měl, a byla šťastna ve své pokoře, když sloužit směla mu a přešťastná, když zahrát směla mu a zazpívat. A Karel po dva dny byl hostem tam v tom starém zámku, polo zbořeném, a cítil neobvyklý, sladký klid a třetí den, když posléz loučil se: řek’ Sibyle: „Mně stýskat bude se po hudbě tvé a po té písni tvé, 533 jíž matka tvoje naučila tě, jak jsou ta slova odříkání, rci?“ Však dívka zbledla jen a mlčela a v srdci svém si řekla: „Odchází! Nuž, mám ten šíp už v prsou, jak ten pták v té truchlé písni! Mlčky zahynu!“ A vidouc pak, že čeká odpověď, mu řekla pouze: „Bože, odcházíš? A neuzřím tě, pane, nikdy víc?“ A lekla se a zbledla ještě víc a sloupu chytla se, by nepadla. Tu zazářil zrak slunně Karlovi, neb lásku její uhod’, přemýšlel a pravil Gontramovi z Arrasu: „Tvým byl jsem hostem, hostem buď teď mým!“ Dej ruku mi a slavně mi to slib, že příští měsíc ke mně zavítáš zde se svou vnučkou! Slavně mi to slib!“ A Gontram z Arrasu mu ruku dal a sliboval a slib svůj dodržel a přijel jednou ráno s vnučkou svou, když Karel s celým dvorem před hradem na louce seděl v stínu jabloní. Tu dvořané, když jezdce viděli na klisnách těžkopádných, sešlých už, šat starce chatrný a dívky kroj tak starosvětský, prostý, chudobný, se posmívali bujně, vesele a jeden řekl, (Makár byl to zlý, jenž příbuzen byl Ganelonovi a Karla nenáviděl v skrytosti) ten tedy řekl: „Z které pohádky, již v zimní večer staré babičky svým vnukům povídají, vypadly ty zjevy tři, ten rytíř ubohý a v zadu sluha jeho bez pláště a dívka v hávu z plátna režného?“ Však Karel vstal a řekl: „Můj to host Kdo posměchem chce vznítit zlobu mou? Ten rytíř velký jesti bohatýr, to Gontram jesti, hrabě z Arrasu. Ten jeho sluha muž je poctivý. 534 Kdo z nás je víc? Ta dívka konečně jest dcera bretonského vévody, a císařovnou bude za krátko, jak hvězda krásná, čistá, snivá je!“ A udiveni všickni mlčeli a zatím hosté hradu dojeli a za krátko stal se jim domovem, neb stalo se, jak císař pověděl, za ženu pojal lepou Sibylu. A šťastna byla velmi, smutek jen ji zachvátil, když Gontram z Arrasu, děd její, zemřel krátce po svatbě. Však minul mrak ten zas a Sibyla to téměř ani věřit nemohla, že šťasten tak na zemi smrtelník být může jako ona. – Minul rok a klid se sladký v srdci císaře jak soumrak šířil jasných, letních dnů a cudná, bílá, krásná Sibyla jak lilje kvetla kmetu po boku a denně rostla její spanilost a byla divem všem, již viděli ji zářit v jasu ctností veškerých, a kdo ji viděl, dojat žehnal ji a nevěděl, čím více zářila: či těla nebo duše lepostí. Však jedno srdce tvrdé, necitné přec odolalo čaru svatému, jenž linul z celé její osoby, to onen Makár byl, jenž příbuzen jsa Ganelonu, skrytě nenávist a pomstu choval proti císaři. Muž onen nenáviděl Sibylu, jak nenávidí světlo vždycky tma, a myslil na to, činit nástrojem ji pomsty své. Což kdyby rozdmychal v ní vášeň pro jiného, strhl ji v kal nevěry? To snadné bude přec? Kmet Karel byl a ona mladá tak a krásná ku podivu, nenávist to sama přece uznat musila! A není slovo někdy jediné jak jiskra, která požár působí, 535 v čas pravý když je v duši vrženo? Tak dlouho o tom Makár přemýšlel, až zdálo se mu, doba vhodná přec že přišla konečně. Den jarní byl a štěpnice jak sněhem pokryta se skvěla v květů bílé glorii, a Sibyla pod stromem seděla a poslouchala s duší dojatou zpěv jímající pěvce slavného, jenž k dvoru zavítal a císařem byl přijat jako vzácný, milý host. Byl z rodu starého a mocného, byl mlád a krásný, zrak měl blouznivý a obsah jeho písní oslava byl lásky hlubé, pevné jako smrt, a veleba a výsost ženskosti. Ten pěvec zván byl Martel z Dinartu a na dně duše jeho tajemství jak kámen na dně mořském leželo: on šíleně miloval královnu. A nikdo netušil tu jeho strast a nejméně Sibyla, Makár jen svým veden záštím, hádal mlhavě. Stál Martel na pět kroků opodál od královny teď, v trávě kvetoucí a po boku byl jemu Alberik, druh jeho věrný, přítel jediný, jenž zbožňoval jej jako modlu svou a tak jej miloval, že do duše mu obraz ženy žádné nevnikl, neb Martelovi celá patřila. Byl Martel píseň právě skončil svou, když vešel Makár v jabloňový sad a chvěly zmírající zvuky se ve květokrytých větvích doposud a zdálo se, že zamlžený zrak je královnin tam hledá, blouznivý, neb vzhůru oči její blankytné se obracely jako v zbožnosti. Blíž přišel Makár, prsten s rubínem zved’ z trávy hbitě, který královně byl svlékl se, aniž to věděla, 536 když bílé její prsty s jabloním si hrály květem, který napršel ji do klína a v plavých vlasů slap, co po plášti jí proudil stříbrném. A Makár pravil: „Jaké nadšení zpěv, paní moje, v tobě vzbuzuje! Čar přemocný je v zvucích, zvláště pak, když jejich zdroj je srdce stvořené pro srdce toho, jenž jim naslouchá.“ A pohledl na pěvce, který zbled’, pak na královnu, s divným úsměvem, ta ale klidně odpovědělaodpověděla: „Já nerozumím, pane, úplně, co říci chceš.“ Však Makár blížil se, by prsten podal dvorně královně a zašeptnouti drze v sluch jí chtěl: „Což nevidíš, jak zbledl pěvec ten, jenž očaroval sluch tvůj nadšený? Jest stvořen pro tebe, pro něho ty.“ To vše měl v mysli, říci ji to chtěl, však nakloněn když blízko tak jí stál, že jeho dech jí zavál na tváři, tak že se odklonila s podivem, tu náhle divá žádost vzplanula v něm jako požár, mozek schvátila mu šílenost, měl v očích jako mhu a skřivený ten drzý jeho ret se dotknul v neslýchané odvaze jak žhavý plamen pláště královny na samém rameně. To rychle tak se stalo, že to nikdo nezahlíd’, ni Martel z Dinartu, ni Aberik, – neb Martel klopil zrak a Alberik v tvář jeho zbledlou hleděl s neklidem. Tak královna jen hlubě raněna o zločinu tom sama věděla, a bleda vstala rychle jako blesk a s ošklivostí odhodila plášť a neskonalou zřela výsostí na Makára, jenž hadem zasyčel: „Jsem mlád, jsem krásný, vetchý je tvůj choť, to proti zákonům jest přírody, by’s milovala jeho a ne mne!“ 537 Tu Sibyla se hrdě vzpřímila a řekla klidně: „Dobře činíte, že šeptem jen své frašky říkáte, smích byste jinak, věřte vynutil, u svědků, kteří by vás slyšeli. Mně ale k smíchu dobrým nejste dost. Však jděte, než sem císař zavítá, snad kázal by vás na strom pověsit, žert kdybych váš mu opakovala.“ Po těchto slovech stál jak zkameněn a šílenství, které jej zmámilo, mu z mozku prchalo a s hrůzou zřel, nad jakou propastí se ocitnul. Však královna se obrátila teď a sama vyšla, bleda, ze sadu. – Stál Makár chvíli zmaten, nevěda co počíti, pak rychle jako blesk měl osnovu svých piklů spředenou a pravil takto hlasem zdánlivě se chvějícím, jak samým dojmutím: „Ó Marteli a Alberiku též, vy slyšeli jste pohanění mé? To odměna za věrnost oddanou! Já varoval královnu Sibylu před hněvem císařovým... Marteli, i tobě hrozí nebezpečná bouř! zda stejně odplatíš mi službu mou, jak učinila právě královna?“ Řek’ Martel: „Nerozumím na prosto, o jaké mluvíš bouři?“ „Pokrytče“„Pokrytče,“ v sluch zašeptal mu Makár s úsměvem, „ty rozumíš mi líp, než sám to chceš. Pojď se mnou, jedině jen pro tvůj sluch jest zvěst, kterou ti svěřím velikou.“ Chvěl Martel se a pravil: „Tedy pojď!“ A odcházel s prolhaným Makárem, ač věrný Alberik se zachmuřil a zadržet jej zjevně snažil se. To marné bylo však a v komnatě 538 když Makár s pěvcem sám byl, pravil tak: „Co skryto všem, to láska uhodne. Věz, dávno Sibylu že miluji, ač bez naděje, vím to, na věky, a nikdo o tom nemá tušení. Proč tobě vyzrazuji tajemství své duše nejhlubší? Bys pochopil, jak uhodnout jsem doved’ tajemství zas duše tvé! Zrak lásky zoufalé tak ostrý je, že uhod’ lásku tvou! ty miluješ Sibylu jako já! tvé zblednutí dřív pod stromy i teď mi důkazem, že jsem se nemýlil! Nuž, věz, že Karel tušit počíná, co v tobě děje se, a varovat já proto dnes chtěl v sadě královnu. Víš, co jsem zašeptal jí do ucha? „Král blízko jest,“ jsem řekl, „přijde sem. Když najde s Martelem tě v sadě zde, hněv jeho vznítí se, neb tušení má o tom, co se zdá ti tajemstvím.“ – To řekl jsem, ty slyšel’s královnu! Nuž Marteli, měj na pozoru se! Jdi! Prchej! Zachraň se i její čest!“ Byl Martel bled a byl jak kamenný, až posléz řekl: „Jsi tak upřímný, že nelze mi se skrývat před tebou. Věz tedy, že jsi pravdu uhodl. Já miluju ji láskou šílenou, však jako světici, a kdyby král do duše mé tak mohl nahlídnout, jak Bůh v ni nahlíží, pak věděl by, jak málo vinen jsem!... A královna ta netuší a jsem jí lhostejný.“ Tu Makár usmál se a odvětil: „Ó, Marteli, ty v pravdě věříš to? Vždyť viděl’s, ze sadu jak spěchala, – proč činila to, čisté svědomí když její jest? Však pravda, zachránit též chtěla tě, před hněvem císaře. A vlastní její hněv, což, Marteli, ten neprozradil ji? že uhod’ jsem, co v ní se děje, pobouřilo ji!“ 539 Tu Martelovi oči zářily a purpur šleh’ mu tváří ubledlou a třásl se a Makár naklonil se k uchu mu a šeptal: „Ještě víc ti prozradím! Však dříve přísahej, že nikdy slovem v poslední svůj den ni otci svému, matce, příteli to nepovíš, co nyní svěřím ti!“ A Martel pozved’ ruku k přísaze a Makár šeptal: „Vím to bezpečně, že jméno tvoje ze sna šeptala a že to císař zaslech’.“ – Vykřikl tu Martel jako raněn, zajásal, pak ale kryl si v dlaně obličej a zvolal: „Běda jí a běda mně! Jaká to muka srdce čekají, jež spojil Bůh, jež lidé na věky však rozloučili.“ Makár odvětil: „Věř, nezbude, než na čas loučit se, to její vyžaduje jistota. Ó nemysli, že ze mne žárlivost snad mluví! Půjdu s tebou, neboť zde, po dnešním pohanění v zahradě, už místa pro mě není na prosto! Mé srdce puká, právě jako tvé, však jako ty, tak myslím přede vším, ba výlučně na její záchranu.“ A objal Martela, jenž němý byl a tiše plakal, posléz ale řek’: „Nuž staň se tedy, jak jsi poradil. Jeď se mnou na jih, k moři, daleko.“ Však náhle vzpřímil se a zavolal: „A nemám nikdy, nikdy uzřít víc tvář její andělskou? A neslyšet ten sladký hlas, ach nikdy, nikdy víc? A ani slovem nemám loučit se? To nelze, ne! Toť víc než dovedu.“ A Makár dlouho mlčel, zdálo se, že uvažuje, dumá, rozjímá, a řekl posléz: „Napiš tedy list, 540 však krátký jen a já se postarám, by došel jí. Mně tebe líto tak, a pláčem tvým se chvěje srdce mé...“ A Martel z Dinartu, ó bloud, ó bloud, list napsal rychle, který takto zněl: „Já miluju tě, světlá královno, zde vyřknuto to slovo šílené, jež v písních plakalo mých, jásalo a které’s uhodla, ač tajil jsem je v hloubi duše, dlouho, dlouho tak –“ A dále psáti Martel nemohl, neb slzy jeho tekly hojně tak, že jimi slep byl, Makár pravil mu: „To stačí, věř, a pevně spolehej, že k sobě povolá tě královna, by řekla ti, co nikdy napsati by nechtěla. Nuž, rozloučíš se s ní, a řekneš jí, co psát teď nemůžeš. Mou ale bude někdy odměnou, že nahlédne posléze královna, jak nezištně jsem jednal.“ Zahalil tvář do pláště jak dojat hluboce, tisk’ Martelovi ruku beze slov a rozloučili se. Pak ale sed’ a napsal Makár spěšně slova ta: „Jsi šílený, však šílená jsem též! Já uhodla, jak uhodl jsi sám. Ó prchej odsud! Jednou však v tvou tvář chci ještě patřit; na vždy s bohem pak!“ A pozdě večer, zrádce prokletý, se vkradl Makár k loži, beze sna kde ležel Martel v hrozných úzkostech, a dal mu list a řekl: „Rychle čti!“ A když se stalo, vrhl do ohně, jenž slabě hořel v krbu, onen list, jejž pěvci vytrhl a řekl tak: „Chce vidět na posled tě! Bože můj, jak šťasten jsi přes všechen lásky bol! Co trpím já, to nelze vyjádřit!“ A Martel odvětil: „Ó, lakomče, proč o ten poklad jsi mě oloupil, 541 o onen list, jenž zdrojem života jest nového... Jsemť, bože, milován. Co muka jsou, co trud je veškerý, u porovnání s blahem takovým? Však kde ji uvidím, a jak a kdy?“ Řek’ na to Makár: „Máš-li odvahu, pak uvidíš ji zítra bezpečně... Slyš, kvapí čas... Na stráži tuto noc před ložnicí jsem Karla císaře. Za chvíli už se odeberu tam, bych čestný úřad onen nastoupil. Nuž, nespi dnes a pozor dobře dej, až před svítáním zvonek uslyšíš, jenž stříbrný se šerem ozývá... Zve na mši ranní krále onen zvon, hned vstává, jak jej cinkat uslyší, však královna na loži zůstane a ještě spánku hoví sladkému. Přijď tedy ke mně v předsíň ložnice, kde budu sám, neb vzdálím pážata. Tam snadně skryju tě. Jakmile však se vzdálí císař, vyjdeš ze skrytu a zavřenými dveřmi promluvíš s ní, kterou miluješ, aniž by stud byl její vetřením tvým uražen.“ Ač Martel jako osyka se chvěl, přec neodolal tomu vábení a vděčně Makárovi ruku tisk’ a ujednáno bylo takto vše. – Noc byla hluboká a svítalo se sladce zas a šerem uslyšel teď Martel, bdící, zvonku stříbrozvuk, jenž bezsenného Karla na mši zval, na jitřní tichou v kapli zámecké, a zmámen jako kouzlem přemocným krad’ Martel chodbou se, jež do spalny do císařovy vedla, v hlubý stín se vtěsnil za sloup, zůstal bez dechu a bušením vlastního srdce hluch... Teď bral se Karel šerem pomalu v plášť zahalen, teď zmizel v kapli všed, a tiše, rychle, ale jako blesk 542 se Martel řítil v onu komnatu, v níž čekal Makár, bledý paprslek se linul vstříc mu, neboť přivřeny jen byly dvéře, jak by čekaly se před ním rozlítnouti dokořán... Stál v předpokoji, Makár položil prst na rty, aby takto mlčení mu ukládal a za ruku ho jal a ved’ ho k dveřím jiným, zastřeným jen z pola odhrnutou záclonou. „Tam ona dlí,“ mu v ucho zašeptal a klek’ na prahu Martel. Makár však mu opět šeptal: „Ještě nepromluv a ještě nezaklepej! Pohlednu, zda chodba prázdna, zda je bezpečno –“ A činil krok, však náhle těžký plášť svůj vrhl na Martela, zahaliv mu hlavu tak a tvář, by udušen byl onen výkřik, na nějž počítal, neb vrazil ze zadu mu zároveň po samý jílec dýku do srdce. Trh’ sebou dvakrát silně nešťastný, pak Makárovi těžce na prsa pad’ bez života, mrtvá jako věc. A Makár s úsměvem mu svítil teď na bledou tvář, pak bystře naslouchal, zda přece šramot vraždy nezbudil snad královnu, však když se přesvědčil, že tiše dýchá, bílá lilije v svém sladkém spánku, chopil mrtvolu a tiše dvéře spalny otevřel a v náručí jak dítě Martela nes’ k loži, pořád spící královny a na zem položil jej na tvář tak, že zdálo se, že padl pod ranou, když nakloněn u toho lože stál, shas’ lampu pak, která tam visela a tiše jak byl přišel, vyšel zas, však bleskem vtrhl v kapli, právě kněz když pozdvihoval svatou hostii a takto zvolal hlasem hromovým: „Nech svatý obřad, sluho Páně, teď a místo modliteb a žehnání, ty nejstrašnější kletby pronášej! Trůn znectěn jest a lože Karlovo! Krev dýmá k nebi, ale prokletá, 543 nech tedy svatou, spasitelovu v svém, knězi, kalichu!“ Tak Makár hřměl a zbledlý kněz položil hostii a vzpřímen císař stál a zdrcen byl, jak hrozným tušením a pracně děl: „Jsi smyslů zbaven? zmocnil ďábel se tvé duše hříšné?“ „Ďábel zmocnil se, ne duše mé, však duše královny,“ řek’ směle Makár, brodil v zločinu se v proklatém svém nyní po hrdlo a věděl, že mu rychle jednati. A vida Karla nyní vrávorat pod ranou těžkou, hbitě mluvil dál: „Já dávno podezření, pane, měl, že Martel vábí hudbou svůdnou svou v pasť ženu tvou, však přec jsem nevěřil... Když nyní šel jsi na mši, dřímal jsem, ó, odpusť mi tu slabost chvilkovou – však v dřímotě té měl jsem pocit přec, jak by se někdo kradl kolem mne... Hned zbudil jsem se, hle, a vidím stín se ztrácet v ložnici tvou, myslil jsem, že jsi se vrátil... Slyším polibek a hlas, jenž přece nebyl hlasem tvým, se ozval teď a šeptal: Sibylo! Hlas ten jsem znal a vlasy ježily se na hlavě mi! Což to mohlo být? V tom zašeptala ale královna: „Můj Martele!“ Nuž, tu jsem sešílel, do komnaty jsem vrazil, dýku svou jsem ponořil ve zuřivosti své po samý jílec zrádci do těla! Pojď v komnatu svou, leží v krvi tam a ve mdlobě jsem nechal královnu!“ Jak ve snu Karel, jako omráčen v svou kráčel komnatu, však hlukem svým ze spánku bouřil Makár celý dvůr a ložnice se lidem plnila a náhlým světlem lamp a voskovic, jež se všech stran teď přinášeli sem a ze sna těžkého se Sibyla 544 sléz probudila, velké leknutí se na tváři jí bledé jevilo, neb myslila, že císař zemřel snad, když ustrnutí na všech tvářích čtla a hledala na loži na prázdném jej, který stál jak zničen, zahalen v svůj zlatý plášť, však náhle vykřikla a zalomila v žalu rukama, neb někdo pozved’ k ní až mrtvolu tu zkrvácenou, pěvce Martela. „Jsi mrtev, sladkozvuký slavíku? Zdroj písní tvých, jak náhle vysechl! Bůh trestej ho, jenž ti to učinil!“ Tak zvolala v své velké soustrasti a v matném polobdění posavad nic nechápajíc než tu vraždu zlou, však Karel, zuřiv náhle, zahřměl tak: „Před tváří mou, ó ženo nestoudná, o svého pláčeš, bídná, milence?“ A Makár vzkřikl: „Hle, co vypadlo jí s ňader teď!“ A císaři dal list, jejž napsati přemluvil Martela. „Viz!“ řekl císař. „Smrti propadneš!“ Teď teprv bděla zcela Sibyla, ač bylo jí, jak by ji děsil sen, a nyní teprv přelít ruměnec jí zbledlou tvář, neb teprv viděla, že polonahá byla vydána těm zrakům všem, jež na ni zíraly, a jako závojem se halila tím zlatým proudem vlasů vonných svých a polo v mdlobách klesla na polštář. Však Karel zvolal: „Můžeš zapírat, že vinnou jsi? Že nebyl milencem tvým Martel z Dinartu, když tento list jsi jeho v ňadrech skryla, hříšnice, a v samém loži tvém když zastihnut i usmrcen byl bídný svůdník tvůj? Nuž, máš-li slovo, buď si jediné, jež třeba zdánlivě tě umyje a hřích tvůj černý, tedy vyřkni je. Ne bez obrany stojíš před soudem!“ 545 Tu vzpřímila se bílá lilije ta zlomená a zrakem velikým, v němž celé nebe svatých plálo hvězd, v tvář císaři pohlédla s výčitkou a s úsměvem, jenž byl tak bolestný, že mnohé oko zarosilo se v tom cizím davu, řekla Karlovi: „V mou vinu věříš? Rci, ty věříš v ni?“ A více nic, a on když odvětil: – „Mám nevěřiti vlastním zrakům svým?“ – tu viděla prv kolem sebe tmu těch zločinů, jež chápat nemohla, tu viděla svou výsost šlapanou v to bláto, před nímž hrůzou chvěla se a uražena v důstojnosti své a bezbranná v své světlé nevině, až k smrti smutna, k smrti znavena jen hlavu svěsila a mlčela... Nuž, soudili ji během málo dnů. Dav rozzuřený stále volal: Smrt! Smrt! volal Makár, žízniv po pomstě a jásaje nad bolem Karlovým, Ném jediný byl mírný jako vždy a moudrý, rozvážný, však jeho hlas ve vřavě zanik’. Pravil Makáru: „Ty příliš dychtiv jsi, a spěcháš tak, by rozsudek se vynes’, příteli, že myslím, že máš k tomu příčinu! Čas vysvětlil by mnohé, co se zdá teď záhadné až k nepochopení!“ A obrátil se takto k císaři: „Buď silen, pane,“ řekl, „ spravedliv a nedej strhnouti se v divý vír! Ó, pomni, jak jsi často v životě se přenáhlil a jak jsi pykal pak! Což plodů nenese tvá zkušenost?“ Však Karel sláb byl, chorý, bez vůle, teď náhle sestár’, náhle teď byl kmet a zdálo se, že uhasl v něm duch. „Ó, Néme,“ pravil, „co mám činit víc než popřát královně, by mluvila? Když mlčela, tu přiznala se též.“ A v tom ji přivedli a stála tam v své bílé kráse, bledé, vznešené, 546 v své důstojnosti ženy, královny, v tom purpuru, jímž dívky oděly ji ze starého zvyku, s korunou, již na hlavu jí postavily též, neb posud byla ještě královnou, ač hrozila jí smrt a pohana. A ústa otevřela před soudem, když řekli, že brániti se smí a v tiché důstojnosti pravila: „Co mohu více říci, přísahat než to, co v první chvíli řekla jsem: jsemť nevinna a nelpí na mně hřích ten hnusný, strašný, jímž mě viníte. Co se mnou dálo se, to nechápu... Vy nevěříte, nuže odsuďte mě nešťastnou. Já vím, že přijde den, kdy litovati budeš, císaři, že nevěřil’s mi. Buď pak útěchou ti, pane můj, že prominula jsem ti upřímně tvou křivdu od srdce. Nuž, usmrťte mě tedy. Duše má se podrobuje Bohu... Žel však, žel přec jest mi toho žití... Sladko je ve slunném kráčet světle po zemi a vítr slyšet šeptat ve stromech a hvězdy viděti plát na nebi a milovat a milovánu být... Však láska zemřela už, láska ta, jež sluncem byla mým... Nač tedy žít?“ A sklonila svou hlavu spanilou a mezi tím co slzy tekly jí, si šeptala: „Jak stará píseň zní ta matčina... Ach ano, tak as dí: – od ptáka v lese uč se umírat, od ptáka, který s šípem v prsou svých v šer houštiny se skryje v smutku svém a pomalu tam tiše dokoná...“ A více nemluvila slova už a odsoudili ji a vedli ji pod černým závojem teď k hranici, kde upálit ji chtěli neblahou, a tiše šla a tiše poklekla, jen jednou ještě řekla: „Nevinna, Bůh ví to, zemru. Spokojena jsem, 547 neb lépe jesti zemřít bez viny, než žíti s vinou, třeba tajenou.“ Tu starý kněz jí vstoupil do cesty a hleděl na ni přísně, pravil jí: „Což nebojíš se vzíti na věčnost lež s sebou před soud boží, dcero má? Hřích tvůj zde bude smrtí tvojí smyt, tam pokání jen smýti může jej a proto poklekni a zpovídej se z hříchů svých a nejdřív z onoho, jenž na hranici tebe přivádí.“ Tu poklekla a knězi řekla tak: „Ze všech se hříchů svých zde zpovídám, buď milostiv mi sladký spasitel, však onen, pro který zde umírám, jsem nespáchala ani myšlénkou, ni hnutím svého srdce. Čistá jsem a proto bez bázně též umírám. Jen dvojí cítím bolest: Samoten že choť můj zůstane a druhou pak, že sama nezemru, neb otče, věz, že nové žití pohnulo se dnes pod srdcem mým, tak krutě trýzněným. Však svatá vůle boží staniž se.“ A povstala a řekla katanům: „Teď veďte mě!“ Však onen starý kněz své ruce zdvih’ a zvolal: „Postojte!“ a spěchal k císaři, jenž s pavlánu chtěl pohledem se loučit s ženou svou a vrhl k nohám se mu volaje: „Při samém bohu, že jest nevinna! To není soud! Toť vražda krvavá!“ Pak ale vstal a šeptem císaři, co svěřila mu, svěřil na vzájem. A Karel zbled’ a volal s pavlánu: „Jest ortel zrušen, shaste plameny! Sem pod pavlán přiveďte neblahou, jež byla někdy vaší královnou.“ A když ji přivedli, tak pravil jí: „Já milovat tě déle nemohu, přec nelze mi se dívat na tvou smrt... Žij tedy dál, ač pro mne zemřela’s, žij tedy dál, však ne už v domě mém, 548 jdi z paláce a z města, daleko, a nikdy víc se nezjev zrakům mým.“ Kýv’ rukou jí a vešel smuten v dům. – Dav rozprchl se, pustly ulice a náměstí, na smutku znamení se všechna okna uzavírala a všechny dvéře domů, prapory od štítů vlály budov smutečné, a se všech věží hlahol pohřební se zvonů nesl, nářek kovový. A Sibyla jak ve vytržení, jak v horečce suchým se dívala a zamlženým zrakem kol a kol, pak podpírala čelo o mramor zdí zámků, který krutě vyvrh’ ji na pustou ulici a šeptala: „Co se mnou děje se to, Bože můj? Jest pravda vše, co nyní se mi zdá?“ A ledovými prsty hmatala si po ramenech slabě, po čele, pak ale náhle bolest palčivou jak prudkou ránu v srdci cítila a zalomila divě rukama a zvolala: „Jsem sama na světě, on vyhnal mě, jak vyháníme psa, a láska jeho na vždy ztracena!“ Pak ruce její těžce klesaly jí po boku a s tíží kráčela a hlava visela jí na prsa a vlekla černý závoj za sebou a pomalu se brala náměstím a ulicemi, branou posléze a pořád dále po silnici šla snad den, snad dva, či pouze hodinu, vždyť ani nechápala už, co čas, až lesů šer ji pojal v hlubý klín svůj posléze, kde stromů šumění ji vyrušilo z ducha mrákoty, a udiveně ohlížela se a nechápala hned, co vlastně strom, co jeho šum, zda duše ve stromu a slova v šumění, však zřejmě teď to rozeznávala, že lidský hlas 549 se žalující mísí v šelest bříz, a ejhle v stínu jejich seděl muž a k srdci tlačil hlavu svého psa, jejž objímal a takto pravil mu: „Ty tvore věrný, ty’s to jediné, co zůstalo mi na tom světě zde, když odešel můj přítel, moje vše! Co život lidský, život zvířete, co život rostlin! Nic než vzplanutí, jež slunce způsobuje ve hmotě, v tom temném, mrtvém, příšerném tom nic! Květ plamenem je tichým, srdce tluk je prouděním jen slunce paprsků! Když slunce shaslo by, tu žádný květ by nevzplanul už více, netlouklo by žádné srdce víc, a tiš a hluš by příšerně zas vládly temnotou! On ale, druh můj, Martel, sluncem byl mým jediným a proto tiš a hluš v mém vládnou nyní nitru ztemnělém tak příšerně! Ó jasné slunce mé, v tu krvavou proč zašlo’s bařinu? Svět celý měl by v smutek halit se, neb s tebou zemřelo vše na světě, co krásné bylo a co mělo vzlet, co dobré bylo! Všemu konec teď! Ó lesy lkejte, plačte slavíci, on odešel, jste pusty, lesiny! On odešel, jste siří, slavíci! žel volejte a běda, běda, žel!“ A s pláčem padl na tvář, v temný mech a nad ním pes vyl hlasem hlubokým. Tu Sibyla se přiblížila mu, neb poznala jej, byl to Alberik, druh Martelův, a vlastní bolest svou, tu jeho vidouc, zapomínala, na hlavu jeho ruku vložila a zašeptala: „Ustaň! Nežaluj! Je život hořký, sladká je však smrt! Nuž, přej mu ji a doufej na ni sám!“ Vzhléd’ Alberik a poznal královnu a zasmušil se: „Ženo,“ řek’, „to’s ty? Proč obraz tvůj vnik’ jemu do duše? Ty’s mi ho vyrvala! Na tobě lpí 550 krev jeho čistá, kterou zkazila’s ty teprv zjevením svým vábivým! Proč démon ženě nad námi dal moc? To náš je pád! Jak pyšný byl by tvor, jak dokonalý, muž, bez snížení, jež nazýváte láskou! Přátelství, jež druha k druhu pojí na věky, toť svatost původu je božského, to spojení stejného se stejným, v němž smyslů kalné není víření... V mou duši nikdy žena nevnikne... On odešel. Proč za ním nešla’s ty? Jak tvoje milování chabé jest! Nuž, odejdi a nech mě zemříti.“ Tak vyčítal jí, ona s výsostí však pravila mu: „Velký omyl tvůj! Co mluvíš mi o smyslů vábení? Já hřích ten neznám. Jako tobě byl mi Martel přítelem a ničím víc! Co lidská zloba na něm spáchala, ne vina má. Vždyť stejně zasáhla i hlavu mou. Jsemť vyvrhelem teď a lidem přísloví a nemám, kam bych položila hlavu. Bože můj, ty aspoň psa máš, který nad tebou teď právě vyl, když trpět viděl tě – kdo ale pro mne ustrnutí má? Ten ani ne, jejž Martel miloval, ten Martel, který též mým druhem byl a jehož smrt mě hlubě dojala. Buď, Alberiku, zdráv a spravedliv!“ Něm mladík stál, když rukou kývla mu a odcházela, jeho ale pes, jenž znal ji dobře z dob, ach, šťastnějších, za roucho chytl ji a zadržel a ona dojmuta jej objala a nemotornou hlavu líbala mu mnohokráte, dík mu šeptajíc, a Alberik to vida, propuk’ v pláč a poklekl a zvolal: „Odpusť mi, ó královno, ty jasná, vznešená! Ty’s bez viny, jak bez poskvrny jsi! Ó stůj a čekej, až se rozloučím zde s Martelem. Viz, zde je jeho rov, 551 na ramenou svých jsem ho přinesl v ten tichý kout, kde vítr stromy lká a tisíc květů voní, hnízda svá kde slavíci a drozdi staví si... Zde leží Martel! S Bohem, s bohem buď, ty krásný jinochu, ty nádobo, jež naplněna zpěvy sladkými po samý kraj jsi byla! S Bohem buď! A nemám nikdy víc tě uzřít zas? A budu věčně marně toužiti po tobě práhnout, lkát a hladovět? Ó, lépe bylo by, bych zemřel hned a vedle tebe ležel dole tam v té zemi černé, těžké, bezcitné, jež hruď tvou kruší v hrozném objetí!“ Tak zvolal Alberik a zase pad’ na tvář a plakal, a zas jeho pes vyl nad ním smutně jako při pohřbu, a královna též trpce plakala. Sléz Alberik se zmužil, vstal a řek’: „Má paní královská, jsem v službě tvé. Kam pustým lesem povedu tě však?“ „Jsem bez přítele,“ řekla, „poroučím se v boží ale svatou ochranu. On povede mě, kde mě míti chce. Snad najdu útočiště v klášteře neb na vsi někde v hlubé samotě kam snad se nedostane truchlá zvěst o smutných mých a těžkých osudech.“ – Šli spolu tedy hvozdem hlubokým a nemluvili, v bolest shrouženi, a vedle nich šel Alberikův pes, jenž Javor zván byl, zvíře rozumné nad míru, tak že věru zdálo se, že duše v něm jak v lidech, nesmrtná, a velký byl a silen jako lev a přítulný jak dítě. Celý dvůr jej Karlův znal a každý hladil ho a jména lichotivá dával mu. Teď smuten byl a s hlavou svěšenou po boku svého pána lesem šel a marně ptáci kolem míhali 552 a vábili ho, by se pustil v hon za nimi, žertovně jak činíval. Však náhle stanul, jak by větřil zvěř, a zaštěkal a nepokojný byl, a na to hned se ozval koně cval po hustém mechu. Vzhlédl Alberik a viděl jezdce, zbledla Sibyla, neb poznala, že Makár sám to byl a rázem vzpomněla na štěpnici, kde drzostí svou byl ji urazil, a náhle bělmo s očí spadlo jí a po prvé se jasně zjevila jí duše jeho černá, zlotřilá a celá zrady jeho osnova. Ten bídník zhlíd’ ji též a zasmál se. „Teď nevyvázneš,“ vzkřikl, „z rukou mých! To sladké tvoje tělo bude mým a budu rozkoš pít, co mezi tím tvůj choť, ten bloud, který tě zahodil a snadně tak v má padl tenata, jen slzy pije své a trápí se! Ten lehkověrný, pošetilý bloud!“ A stál už u nich, s koně seskočil, za dlouhé kštice pojal královnu, však jako blesk se řítil Alberik na bídníka a zvolal zuřivě: „Tak přiznáváš se tedy ke lži své? Ty podlý vrahu mého přítele! Meč vytas rychle! Chceš-li kořist mít, pak odvahu měj o ni zápasit! Já chráním královnu!“ A nastal boj tak zuřivý, že lesem hlubokým zněl zbraní hřmot jak bouře divoká a z mečů jiskry rudé lítaly a Alberik tak volal v zápasu: „Na útěk dej se rychlý, královno, neb cítím, že můj sok je silnější a běda tobě, kdybych podlehl!“ Tu vzchopila se bledá Sibyla, na Makárova koně skočila a uháněla lesem šíleně 553 a slyšela za sebou výkřiky ty divoké, jež Makár vyrážel, když za ní nemoh’, stále napadán i Alberikem, těžce raněným, i Javorem, jenž s pánem bojoval. Však slabší hluk se stával, slabší vždy, až zanikl a jista královna teď byla posléz, že už dohonit ji Makár nemůže... A mezi tím co uháněla dál a pořád dál, kles’ Alberik do mechu zmíraje, vzdych’ z hluboka a „Martel!“ zašeptal. Řek’ Makár: „Za ním pospěš do pekel! Jsi krotký teď? Už prchá život tvůj.“ A Alberik už ztrácel vědomí, však v duši své si takto řekl sám: „O životě mi mluví podlý vrah? To život byl, když Martel živ byl též, když ruka jeho tiskla ruku mou, když v jeho zrak jsem jasný pohlížel. Když on mi zemřel, nastala mi smrt, teď dech jen prchá, teplá stydne krev –“ Víc nemyslil a necítil už nic, jen teplý dech mu zavál na čelo a shasl život jeho s dojmem tím, že přítelův to slední polibek... A byl to přítel, jehož teplý dech tak ovanul mu tvář, však přítel ten byl pouze pes, to Javor pouze byl, jenž raněn v boji nad ním zavyl teď a nářkem svým hluš lesů naplnil. A raněn byl též Makár, lehce sic, však přinucen přec vrátit k městu se bez svého koně, bez té kořisti, již hledat vyšel, zrádce, do lesa. – A po tři dni pes věrný nehnul se od svého pána bledé mrtvoly a jeho pláč jak pláč byl člověka, den čtvrtý ale sláb a vychrtlý jak hladem, tak i krví prolitou, vstal Javor se země a ploužil se až do města, až v palác císařský, kde každý znal jej, každý miloval 554 a přišel tak až v síň, kde za stolem sám císař seděl v kruhu dvořanů; na stole tom se mísy kouřily a víno v zlatých číších hořelo, však ani jídel ani nápojů se nedotýkal Karel. Něm a bled se díval v prázdno, zrakem skleněným. Tu zatáh’ pes jej za plášť purpurný a smutně zavyl a pak vzpřímil se, vzal rychle chléb, jenž ležel na stole a bral se opět k dveřím k odchodu. Ném ale vstal, když udivení všech se jevilo nad počínáním psa, na tvářích jejich, a tak promluvil: „Toť hádanka! Kde vzal se zde ten pes? Tři tomu dni, co zmizel jeho pán, a nikdo neví, co se stalo s ním! A pes ten raněn je a vychrtlý! A přišel sem, ne pouze pro pokrm, však, věru, jako kdyby pomoci se dovolávat chtěl v své němotě!“ A náhodou pad’ Nemův nyní zrak na Makára a ten byl zsinalý, a rychle zvolal: „Zabte, strážcové, to zvíře rychle, pominuté je!“ Pes pustil chléb, když tento zaslech’ hlas a zaštěk’ zuřivě a Makár hned zas volal s horlivostí: „Zabte jej, což nevidíte, že je zuřivý?“ Však zatím Ném se blížil Javoru, by hladil jej, a jako beránek se Javor k němu tulil. Řekl Ném: „Proč proti mně to zvíře nezuří?“ A nyní všickni k němu dvořané se blížili a všickni hladili jej po řadě a pes tak krotký byl, že Makár sám též na něj sáhnout chtěl, by neurčitý strach svůj zastíral, však jako lev tu zařval Javor hned a zježen zuby cenil divoce a oči krví se mu zalily 555 a strhl Makárovi roucha kus a hle tu poranění ukryté se zjevilo, jež Makár odnesl si z boje s Alberikem ve hvozdě. Zbraň tasil Makár, aby zabil psa, však císař též byl vstal a položil svou ruku ochranou na Javora a řekl Makárovi: „Utekl se ke mně pes ten. Nezabiješ ho!“ A zase pes se tulil, lichotil teď k císaři a krotký, tichý byl a císař k němu klonil se a hle! cos blýskalo se v temné čupryně, jež psovi dlouhá rostla na čele, a poznal Karel sponku z rubínů teď s udivením, vzácný byl to skvost, jež dívky císařovně v onen den, kdy na soud šla, na roucho připnuly a který také nesejmuli jí, když na hranici byla vedena; šperk vzácný ten se smekl královně pak v lese, aniž o tom zvěděla, když v dojmutí líbala Javora a náhodou se zavěsil ten skvost v psa dlouhou čuprynu a našel tak jej nyní císař Karel. Pozved’ ho a podivení bylo nesmírné, neb každý věděl, komu rubíny ty náležely vzácně třpytivé. Ném ale pravil: „Jako v knize čtu děj záhadný a plný zločinů! Pes ten byl s královnou! Tam Alberik též musil být! A pes je zbědován a raněn je! Byl tedy jakýs boj! S kým v zápas mohl vejít Alberik než s nepřítelem bídným královny, jenž v neštěstí ji ještě stíhat chtěl? Na celém světě jeden však jen muž, jenž nepřítelem jejím tvrdým byl a žalobníkem a to Makár jest! On skrýval ránu! Zamlčuje boj! Proč činí tak? A proč to zvíře zde, ta němá tvář k nám ke všem tulí se a zuří proti němu jedině? 556 Proč, Makáre, jsi zbledl nápadně hned Javor jak se v síni objevil? Ty mlčíš zmateně! Ó, králi můj, ten soud byl příliš náhlý! Nevinna je královna, svůj život za to dám!“ Vzkřik’ Makár, jako bodnut: „Šílenství neb kmeta slabá mysl zmatená z tvých, Néme, mluví úst! Je nevinna ta svržená a zvrhlá královna? Proč tedy s Alberikem sešla se tam v tmavém lese, v kterém Martela pod dubem pohovali –“ „Viděls’ je?“ Ném zvolal náhle s okem pátravým. A zmaten Makár takto odvětil: „Šli spolu lesem, prozradil je špeh, jejž za ní... za ním... nuž, jejž poslal jsem.“ „A jeho jméno? Zavolám ho sem, by opakoval vše, co uviděl.“ Tu mlčel Makár chvíli zmateně a pyšně řekl pak: „Jsi soudcem mým? Tvou obžalobu hrdě odmítám a nejsem povinen ti odvětit.“ „Nuž tedy mně,“ řek’ Karel, „odvětíš?“ A k smrti bled řek’ Makár: „Pane můj, tvou nezasloužil jsem si nevoli, když na mě naléháš, pak pouze při zde Néma hájíš...“ Chvěl se nápadně a bylo ticho chvíli. Zatím pes byl hltavě chléb snědl, škrabal teď na dveře vysoké, a pravil Ném: „Nuž, pojďme za psem všickni do muže a snad že vše se takto vysvětlí.“ Když Karel hlavou kýv’, tu nebylo lze odporovat, tedy všickni šli, i Makár s nimi, který vrávoral. A dlouho šli za psem, jenž vedl je až k místu v temném hvozdě šumivém, 557 kde zabit ležel v mechu, nepohřben tři dni už Alberik, a Javor teď vyl znova zas nad jeho mrtvolou a náhle vzpřímil se a zuřivě se proti Makárovi postavil a vztekle snažil se ho udávit. Jen s tíží uchránili Makára, jenž stále volal: „Ďábel je to sám, jenž na sebe vzal tuto podobu!“ Však z trávy zvedl dýku nyní Ném a pravil: „Zbraň to tvoje, Makáre, já poznávám ji, znak tvůj zdobí ji, jak přišla sem, je zrezavělá už, tři jak by dni ji rosa máčela?“ Zbled’ opět Makár, chmurný jako bouř pak řekl císaři: „Mám snášet to? To zřejmé jest, že viní z vraždy mě Ném veřejně. Nuž, tedy slyšte mě. Za svědka volám Boha. Je-li kdo, jenž za svou vezme Alberika při, ať na souboj mě vyzve. Rozhodne v tom boji Bůh.“ A pyšně vzpřímil se, neb chrabrý byl a boje nebál se. Tu náhle Javor zase vztyčil se a v tvář mu hleděl, ne však vztekle teď a jediný zvuk divný, příšerný a neslýchaný Javor vyrazil, jak snažil by se mluvit, děsivé tak ono bylo krátké zavytí, že mrazilo to teplou v žilách krev. A Karel pravil: „Nuže, Makáre, zde Alberikův jesti zápasník.“ A Makár zvolal: „Pane, krvavá to urážka! Mám zápasiti s psem?“ „Ty bojíš se ho?“ císař odvětil. „Zde silná hůl, nuž, braň se, zuřivě se žene zase Javor na tebe!“ Hůl uchopil Makár v divém zoufalství; on, který nikdy, chrabrý, netřás’ se před člověkem, se nyní bázní chvěl, 558 neb zvíře neviděl už v Javoru, však lačné peklo, smečku démonů, již přišli na žně jeho zločinů, již přišli do propasti vléci jej. Ne jednoho, sto viděl kolem psů, sto tisíc vlků, nohů, ještěrů, les celý zel jak tlama nestvůry na nešťastného... Nikdy neviděl ten starý hvozd tak zápas zuřivý, neb bránil Makár se jak zoufalec. Měl pouze hůl, pes pouze zuby své, však oba v ďábly byli změněni, krev stříkala a pěna lítala z těl obou, z obou úst a rozeznat na prosto nebylo už vytí psa od křiku člověka, a v chumáči se kouleli a hustý prachu mrak a listí, mechu dlouho halil je a úžas měnil Néma, císaře a ostatní jak v sloupy kamenné, a ptáci prchali a chvěli se a stromy jako strachem hučely. Mrak rozptýlil se ponenáhlu teď a vedle Alberika mrtvoly jen na dva kroky ležel Makár bled a pes mu trhal prsa, vytrhnout jak by mu srdce chtěl, a zoufalým tak volal Makár hlasem: „Zabte mě! Však nedejte mě trýznit zvířetem! Jste křesťané? Jste lidé? Kletba vám!“ Tu k němu spěchali, však nechtěl pes ho pustiti a Makár prosil tak: „Ó, zachraňte mě, ač jsem hříšníkem! To zvíře zabte, stvůru pekelnou! Vždyť přiznávám se, že jsem lhář a vrah...“ Tu pustil Javor náhle kořist svou a netrhal ji více, držel jen ji v spárech, ale tich a kliden byl, a Makár pravil takto Karlovi: „Ty bloude, jak jsi lehkověrným byl! Bez viny žena tvoje Sibyla. Já vlekl zabitého Martela v tvou ložnici, když spala. Zabil jsem zde Alberika, jenž ji chránit chtěl a svědkem byl ten pes, ten prokletý.“ 559 A zavřel oči. Karel k němu klek’ a divě zakvílel a tázal se: „Proč jsi to učinil, ó Makáre, proč zničil jsi mě?“ Makár zasmál se jak ďábel sám a řekl: „Ganelon přec musil pomstěn být!... A královnu já žádal v chvíli slabé, s pohrdou mě odbyla, s posměchem krvavým...“ A ještě zbledl víc, ač zdálo se, že nemůže ta zsinalá už tvář víc blednouti a dech se krátil mu a vypustil svou duši prokletou. – Od toho dne byl Karel vetchý kmet, byl zcela zkrušen, mnohdy v temnotách se ztrácel velký, jasný jeho duch a občas jen byl zase sebou sám. Po celé říši rozhlásiti dal co stalo se a hledat královnu hned nařídil, však v onu samotu, kde žila Sibyla, nevnikl ruch a žádná zpráva nepřicházela až k ní. Neb donesl Makárův kůň po dlouhém bloudění ji tenkráte až k malé chatě, kde žil s ženou svou a s dítětem svým uhlíř ubohý, a žila s nimi po dva měsíce a po tom čase uhlíř řekl jí: „Pojď, paní, se mnou, uhlí povezu po řece dolů, v klášter nevelký, kde tebe ale přijmou zajisté a poskytnou ti víc, než mohu já. Ty vůčihledě chřadneš, vlhký les by zhubil tě, na dítě pamatuj, jež pod srdcem svým nosíš bolestným.“ A svolila a uhlíř vezl ji po lesklé vodě lesem zeleným až pod skálu, kde klášter onen stál, byl nízký, šedý, mechem porostlý, však hostinný, a vešla Sibyla pod jeho střechu, však když tázala se abatyše jí, kým vlastně jest, když jméno svoje měla vyslovit, 560 tu lítost nesmírná ji schvátila a její duch se hořem zatemnil a paměť její jak by ztrácela se v mlhách bezedných a mluviti jí bylo nemožné, jen v dlouhý pláč se dala němý, trapný, příšerný. A nechaly ji tedy jeptišky bez dalších otázek a žila tam a syna svého porodila tam a vstala po čase a jako stín se ploužila po chodbách kláštera a zdálo se, že hrobu kráčí vstříc. Po celý den do prázdna hleděla přes stromů vrcholky, tam, směrem tím, kde myslila, že Karel císař žil a jednu měla pouze myšlénku: „zda přijde den, kdy moje nevina mu zřejma bude? Ó, zda přijde den, kde po té vodě modré, hluboké sem popluje, by syna svého zřel?“ A vnitřní hlas jí šeptal: „Nikdy, ach, den onen nevzejde a zemřeš zde bez jeho lásky zapomenuta... Snad památku že tvoji proklíná?“ A myslila pak vždy, že hořem svým a neskojenou touhou zahyne. Tak minul rok a v klášter konečně se dostala ta zvěst o královně, o křivdě velké, jež se děla jí a o zázračné její očistě. A abatyše náhle zvolala: „Pod střechou naší žije Sibyla, jsem jista, že náš host je královnou!“ A vešla k ní a neopatrně tak oslovila nyvou Sibylu: „Má paní vznešená, proč tajíš mi, že korunu jsi zvyklá nositi a v rukou držet žezlo Francie?“ Tu zbledla královna a její duch se opět zatemnil a promluvit už nedovedla slova, zůstala jak socha bílá, chladná, nehybná a polekaná abatyše hned na druhý den tak psala císaři: „Můj pane, pošli posla jistého. 561 Pod střechou mou je žena nešťastná, tak krásná, stříbrná jak lilie, však němá jako kámen v hoři svém. Mně zdá se vždy, že je to královna, tvá choť Sibyla. Svědčí tomu vše.“ A jednou k večeru, když Sibyla zas v němém hoři v stranu zírala, kde myslila, že žije její choť, a když si šeptala: „Zda přijde den, kdy zjeví se tam dole na vodě loď jeho, kolíbaná vlnami? a když si vzdychla: „Nikdy, nikdy, ach!“ – tu náhle přece zjevila se loď a na přídě stál v plášti stříbrném, tak stříbrném jak bílý jeho vous a dlouhé jeho vlasy, Karel sám, a jejich zraky teď se potkaly a dvojí výkřik tichem lesů zněl a všecko hoře, všechen těžký žal u konce byl, neb prominula mu a vez’ ji císař v palác k sobě zpět i svého syna, svého Lovise a celá říše nad tím jásala, že opět kvetla bílá lilie na zlatém trůně, Karlu po boku. Tři léta však jen žila Sibyla po návratu svém, hoře podťalo jí kořen žití, příliš hluboko nůž utrpení v srdce vnikl jí a uvadla, jak vadne bílý květ po noci mrazivé. A její syn též znaky nesl hoře matky své, byl smuten vždy, byl bled a nesilný, byl plachý vždy a málo mluvil jen. Tak vyrostl, a Karlu zdálo se, že živou jest mu, věčnou výčitkou, a proto pravou lásku necítil v svém sirém srdci k tomu dítěti... A nyní vše, co bylo dálo se před léty, mihlo Karlu pamětí když za úsvitu stál na pavlánu a po odchodu reka Giljoma se chmurně díval dolů pod stromy, 562 kde bled a plach stál Lovis, jeho syn, a císař vyčítal si hrdost svou a zašeptal: „Vždyť bylo vinou mou, že v žalu smrtelném jej Sibyla a v hoři porodila! Zlomil jsem sám život její! Prsa vypráhlá tak nekonečným bolem nemohla vlít v žíly jeho bohatýrskou krev!“ A usmívaje nyní něžně se kýv Lovisi, a ten když přiběhl pod samý pavlán, pravil císař mu: „Proč bázlivě vždy hledíš, Lovisi, a plaše na mě? Křivdu spáchanou na matce tvé, tak věru zdá se mi, že zapomenout nechceš, nemůžeš.“ Tu zaplál Lovis dojat, úsměvem tak andělským, že celý změnil se a krásným byl jak někdy Sibyla a odpověděl: „Otče, miluji tě celým srdcem, jako matka má tě milovala vždy, však po prvé dnes odvahu mám přímo říci to – o křivdách ale nemluv nikdy víc.“ A Karlu bylo náhle podivně, byl šťasten tak a kliden, blažený, však jako mlhou viděl zahradu teď porosenou, slunce planoucí, jež vycházelo v plné slávě své, a nohy se mu třásly pojednou a náhle věděl, co to jesti smrt. Bled vrávoral a klesl v mrákotu. Vzkřik’ polekaně Lovis, na pavlán se mžikem vyhoup’, bez rady tam stál o pomoc volaje a běduje. Tu padl stín na císařovu tvář, tu bílou, bledou, temný, ostrý stín a Lovis překvapen se ohlídl a viděl státi mezi otcem svým a jasným sluncem muže v purpuru, v němž poznal z Orleanu Ernalta. „Je mrtev?“ řekl Ernalt překvapen a nad císařem hbitě sklonil se. 563 V tom okamžiku Karel otevřel zrak široce a paměť sbíral svou a povstal pomalu a řekl tak: „Ne, Ernalte, jsem posud ještě živ.“ Pak zamyslil se, pravil potom tak: „To byla mdloba, stáří hlásilo se náhle tak. Jdi nyní, Lovisi, a v purpur oděj se a v zlatou zbroj a vrať se ke mně pak. My pospolu do chrámu vydáme se, papež sám kde mši chce sloužit dnes. Už hlubokým zvon hlásá hlasem právě věřícím, že blíží se ta svatá hodina.“ A Lovis šel a císař Ernaltu tak řekl v důvěře: „O službu teď tě, Ernalte, o velkou požádám. Dech můj je krátký dnes a slábne hlas a tepny moje jak by dřímaly. Nuž, ve chrámě až budem, svatou mši až papež doslouží, pak povstaneš a řekneš hlasem zvučným slova ta: Už Karel, císař, konci blíží se, je příliš těžka už mu koruna, na hlavu svého syna postaví ji tedy dnes! – Ta slova proneseš, a učiním tak, jak jim ohlásíš. Ten úkol Giljomu jsem svěřit chtěl, jejž tobě takto nyní svěřuji. On není zde, však ty’s mi věren též.“ Tak pravil Karel, Ernalt horlivě však odvětil mu: „Není, císaři, kdo věrněj’ by ti oddán byl než já! Bůh sám mě poslal, bych byl berlou tvou.“ „Ved’ odsud mě,“ řek’ císař, „zdá se mi, že zase mdloba těžká na mě jde.“ A Ernalt vedl jej a na lůžko jej položil a tajil v paláci co dálo se a zůstal s Karlem sám a bled a rozechvěn tak šeptal si: „Teď smělost jen! Duch, zdá se, opustil to tělo kmeta, na prosto, než smrt mu zastavila slabý srdce tluk. Teď smělost jen!“ 564 A temnou zradu kul u lože Karla, který jako v sen byl těžký ponořen. A zatím ruch byl v celém paláci a zvonů zvuk zval celé město na mši, celý dvůr, svým hlasem hlubokým a slavnostním. – Byl kostel jeden plamen, jedna zář, třpyt zlata blesky sílal odevšad a barvy soch a maleb na oknech dým tlumil kadidla, jenž v oblacích se modrých nesl vonně kostelem a v oblacích těch průvod zjevil se teď dvořanstva a nádherný byl tak, že zdálo se, že valil pestrý proud se purpuru a drahých kamenů mhou zapálených vůní arabských, a cinkot zbrojí zlatých, stříbrných se rozlehal a budil ozvěnu pod klenbami a sloupy z mramoru, jichž celý les do výše nesmírné se pyšně pnul, se hlukem pružně chvěl a hlaholem všech zvonů obrovských, jež nad kostelem hřměly souladně a na tři míle rozvlnily vzduch, až v lesů hloub a v propasti až hor. A v pravo, v levo od oltáře teď se rozhrnuly z nachu záclony a s levé strany, v rouších vlekoucích se dlouze po dlaždicích z porfyru, při zvucích harf a fléten lahodně se spojujících v žalm posvátný, sbor biskupů a arcibiskupů bral pomalu se... Mitry ze zlata a plné blesků perel, smaragdů na hlavách jejich plály nádherně a zlaté jejich berly pastýřské se v dýmu mihaly a paprsků slap celý zdál se padat z rubínů a karbunkulů žhoucích, zdobících těch berel konce, krásně zahnuté. A jako bílý měsíc v slávě své, v své tiché, snivé, svatě velebné, za nimi kráčel stařec oděný v háv sněhový, to římský apoštol 565 byl, papež sám; tiara na hlavě ze zlata bledého mu zářila a jeho plášť jak jíním třpytil se hvězd jasných stříbrem, vtkaných do hávu. A ruka jeho, jako ze sloni, kříž žehnající s klidnou velebou ve vzduchu naznačila... Celý chrám se zatřás’ hromem až do základů, neb na kolena celé rytířstvo tam shromážděné, celý padal dvůr ve zbroji ze zlata neb ze stříbra, a zbraně padající na dlažbu před spásy naší drahým znamením, bouř způsobily, dlouho dunící pod klenbami, a druhá nyní bouř se třásla vzduchem, hřměla kostelem: třesk zlatých polnic okny otřásal a s pravé strany v plášti blankytném, jenž pod zlatými slunci ztrácel se, tak jejich lesk ho celý pokrýval, teď Karel Velký, císař, zjevil se, sám jako slunce v sklonku na večer. A před ním Ernalt z Orleanu šel, meč nesa obnažený, pláště lem však čtyři nesli mocní králové, již na hlavách svých měli koruny. Sám Karel ale bez koruny byl a bílé jeho vlasy bohaté na čele jeho, duchem prodchnutém, mu jedině tvořily diadém. A berla jeho, o niž podpíral se lehce jen, byl Lovis, jeho syn, jenž po boku mu kráčel v pokoře a zrak svůj k zemi klopil v skromnosti. Trůn v pravo čněl a trůn čněl na levo. Sed’ papež na jeden, na druhý král a zase zahučela chrámem bouř, neb celé rytířstvo a dvořanstvo teď s dlažby vstalo, kam se vrhlo dřív, a každý tasil meč na znamení, že hotov chránit kříž a korunu. Když přestal hluk, vstal papež, sloužil mši za hlaholení zvonů stálého, za pění harf a fléten stálého, 566 za stálé přítomných všech modlitby. A zase kříž nad nimi udělal, mše skončena když byla, apoštol, zas hřměla bouř, neb padali zas v prach před spásy znamením, však slavnostní hned ticho nastalo tak hluboké, že bylo slyšet mouchu bzučeti, když Karel povstal, rukou mocně kýv’ a na oltář na zlatý ukázal. Tam hořelo cos jako meteór a jiskřilo se, plálo, sálalo: to zlatý věnec slávy francouzské, to císařova byla koruna, to žezlo bylo, říšské jablko, vše v třpytu démantů a koruntů, ve třpytu smaragdů a safírů jak kupa pestrých, rozdrobených hvězd. Zrak Karlův velký byl a planoucí a zdálo se, že ústa otvírá, by promluvil, však náhle pokryla tvář jeho bledost, mocně zachvěl se a sláb kles’ na planoucí zlatý trůn kmet zlomený, jenž k hrobu tácí se. Byl úžas velký, ticho hluboké a nikdo sebou nehnul. Pyšně však jak anděl zpurný, bled a rozechvěn vstal Ernalt z Orleánu, vzpřímil se a krásný byl v svém rouše z purpuru, a vysoký stál v zlatém planutí své vzácné zbroje jako Lucifer, jenž k boji chystá se a zvolal tak: „Vy všichni slyšte, můj co hlásá ret, neb ústy mými Karel mluví k vám! Rtem jeho jsem, jenž velí, královsky, a mečem jsem, jenž hájit rekovsky to bude, co má slova oznámí...“ A ticho ještě hlubší nastalo když kovozvučným hlasem Ernalt děl ta slova, hrdou hlavu zvedaje teď ještě hrději: „Ta hodina je nejvážnější v celém století, a nová doba zdroj svůj béře z ní! Skon Karla Velkého je na blízku ten někdy olbřím nyní sláb jest tak, že hlava jeho neunese už 567 tu korunu, již někdy zdobila. Na jinou skráň chce teď ji postavit. Syn jeho Lovis jest jí dědicem. Vy slyšeli jste. Souhlas jevte svůj.“ Tu hukot byl, jak když se přelévá při shroucení se horstev pravěkých do nových břehů moře nesmírné, a ticho pak když zase nastalo, klek’ před oltářem biskup pařížský a jménem celé říše volal tak: „Buď Bohu chvála! Žádný cizinec na Karlův nedosedne tedy trůn! Král příští náš má v žilách tutéž krev, jež koluje nám v žilách, jazyk náš jest drahým jeho také jazykem! Buď Bohu chvála, neboť běda těm, jimž cizí vládne! Sedí na stolci jim jejich vrah! O lásce mluví jim a nenávidí je a podlá lež je každé jeho slovo, jeho dech je mor a zkáza! Jako vlkodlak se krví jejich živí, lačný vždy! Vše jeho jest a jejich není nic, on pánem jest a oni trpěni jen v domě, kam se vetřel úlisně! A sketství posléz schvátí duše jim a jedinou je ctností u rabů, jimž plazení se stává rozkoší... Škleb dává jim a žádá úsměvy, v tvář plve jim a za to v rouhání mu, v hnusném, hymnu chvály zpívají!“ A celým chrámem hromem zaznělo: „Buď Bohu chvála, žádný cizinec na trůnu našem sedět nebude!“ Tu povstal Karel, snivě, zamyšlen se díval na Lovise, pravil pak: „Pojď sem, mé dítě!“ Lovis třásl se a nesměle se blížil, klopil zrak a nepronesl slova. Císař však se vzpřímil náhle, změna zázračná na jeho tváři byla, v postavě, byl opět obrem, zrak mu planul zas jak v době jeho žití hrdinské 568 a hlasem zvučícím jak zvonů kov, jenž celým rozléhal se kostelem, tak pravil Lovisovi: „Leží, viz, tam koruna na svatém oltáři. Je pro tebe – ne bez podmínky však. Rci, odpověz mi svatou přísahou: Chceš spravedlivým být a dovedeš se stříci hříchu, nečistoty vší? Chceš přímým být a nenávidět lež, chceš nenávidět zradu, úskok, lest, a slibuješ, že chránit budeš vždy i sirotka i vdovu? Zkoumej se, zda vůli máš dle slov mých jednati, a uznáš-li, že schopen toho jsi, pak jdi, ó Lovisi, a vezmi ji tam s oltáře, tu skvělou korunu!“ Bled Lovis byl a zrak svůj upíral na otce svého, krok učinil blíž, však nepozdvihl ruku k oltáři a zašeptal jen: „Pomáhej mi Bůh, dle slov tvých, otče, jednat vůli mám.“ Zas bylo ticho, ještě výš a výš se vztyčil císař, celý v jasu stál a v záři nadzemské, jež linula mu s čela vysokého, ze zraků, jež svítily teď jako požáry, a z úst se zdálo, že mu plameny a blesky šlehaly, když zahřměl tak: „Můj Lovisi, tam leží koruna! Chceš-li ji nosit, bohatýrem buď! Na válku připrav se, neb možné jest, že po mé smrti pohan chopí se zas meče, aby sbořil budovu, již postavil jsem pyšnou, nádhernou, a která hvězd se svatých dotýká! Jsi mužem, abys v čele vojsk svých jel, bys rozdupal, co v dráhu staví se, bys krví brodil se a svítil si na cestu měst a vesnic požárem? Máš odvahu, být divou vichřicí? Pak jdi a vezmi žezlo, korunu! Však chvěje-li se srdce v prsou tvých, pak zpátky, pravím, couvej, nedotkni se ani žezla, ani koruny!“ 569 Byl strašný císař v okamžiku tom, krev zalila mu oči, pozdvihl, jak udeřiti kdyby syna chtěl, své mocné ruce, nastal velký ruch a Lovis zbledl, náhle odvaha mu klesala, jak před příšerou couv’ před otcem svým, jenž zdál se zuřivým, a odvrátil svou od oltáře tvář. Tu naposled v svém žití propukl v hněv slepý, zhoubný jako živlů hněv, na trůnu vzpřímen, Karel Veliký a zařval jako divý pouště lev: „To není syn můj, tento zbabělec! Přec nevěrná mi byla Sibyla! Ni krůpěj nemá v žilách krve mé ten bledý hoch! On couvá, bojí se té požárové, rudé koruny, jež boj mu připomíná krvavý! Hoj, odveďte ho! Rychle, oblečte jej v mnicha háv a vlasy stříhejte mu dlouhé, plavé! Ať je zvoníkem kdes v klášteře, kde hanbu pochová svou neslýchanou a svou zbabělost.“ A Lovis štkaje v dlaně schoval tvář a všickni ohromeni zůstali kol rytíři, biskupi, hrabata a Karel klesl umdlen na stolec a náhle shasl plamen hněvu v něm a zlomený byl zase, slabý kmet, jenž sotva dýchal, sotva vědomí měl toho, co se dělo a co sám před chvílí ještě mluvil v hněvu svém. V té strnulosti Ernalt jedině byl kliden, smělý, k činu odhodlán, nad císaře se sklonil, zřel mu v zrak a hlasem silným pravil: „Pane můj, ty’s příliš tvrdý, příliš krutý jsi! Ó pomni přec, že ještě dítětem jest téměř Lovis, jediný tvůj syn! Dej času mu, by z něho stal se muž. Ó, nediv se, že příliš těžké je to tvoje pro něj žezlo, koruna, vždyť sám je držeti už nemůžeš ve kmetských rukou svých. Nuž odevzdej tu korunu, to žezlo v ochranu 570 mou věrnou, bezpečnou. Na místě tvém já budu stát, já budu bojovat, a králem budu tedy dočasně, a korunu a žezlo odevzdám, až mužem bude, rytířem, tvůj syn, zpět v jeho ruce, které příliš jsou teď slabé, chvějící se, jako tvé!“ A směle korunu vzal s oltáře a podával ji Karlu skláněje, ne příliš mnoho, zpupnou hlavu svou, by přijímal ten symbol nadvlády. Byl úžas velký tak u přítomných, že ruka ani jedna nehnula se k obraně práv krále Lovise, že jediného slova slyšeti v tom četném shromáždění nebylo, zlým jako kouzlem jat tam každý stál, v sloup obrácen, a císař Karel sám se nejvíce zdál temným čarem jat, jak polekán se třásl, bled a sláb, vzal korunu a na skráň postavil ji Ernaltovi. Ten teď králem byl a vznesl hlavu v pýše šílené a slabý vzlyk se nesl kostelem, to vyděděný Lovis zakvílel. Tu rozlítly se dvéře bronzové, na prahu basiliky Giljom stál, byl pokryt prachem, rozedral si šat tou toulkou trním v lese od rána, kde marně stíhal zvěř, až zvonů hlas jej volal k městu zpět a budil v něm cit neurčitý, jakés neštěstí že hrozí Karlovi a bylo mu, jak by ty zvony stále volaly jej na pomoc a jak by hlásaly mu hromově, že stvůra pekelná, již potřít měl, jak zvěstěno mu snem, ne v lese jest, že plouží palácem se zradně, podle, temnem zrozena. A k městu uháněl jak bouře zpět a bez dechu o dvéře bronzové své horké čelo chladil na chvíli, a slyšel drzou Ernaltovu řeč 571 a tasil meč a dvéře rozevřel v té chvíli, když stál Ernalt s korunou na zrádné hlavě, pýchou hluch a slep. A jako blesk se Giljom chrámem hnal a vzmachem obrovským zakroužil meč, jejž třímal rek oběma rukama, mu nad hlavou a vzduchem zafičel a Ernalt sťat byl rázem jediným a hlava jeho třikrát skočila po stupních z mramoru a zbrocena tou krví jeho zrádnou, koruna o dlažbu zazvučela příšerně jak puklý zvon a k nohám Karlovým trup Ernaltův se skácel jako strom. Zněl výkřik hrůzy, Karel prudce vstal, však Giljom hbitě zvedl korunu a Lovisovi na hlavu ji dal a řekl císaři: „Zdráv buď náš král! Já jménem božím konal povinnost a spravedlnost pouze!“ Usmál se tu Karel Velký, kouzlo minulo, jež jako kámen na něm leželo, a nevěděl to nikdo, netušil, že mezi tím co tělo sedělo tam na trůnu jak mrtvé, jeho duch se zatím stápěl v děje budoucí a viděl na dně jejich mlhavém, jak v hrobě spal a jak se pohan zdvih’ zas osmělený, útok poslední jak činil na svobodu Západu, jak zatřás’ mocně říše základy, jak Francie co koráb na moři bez vesla tácela se v záhubu – však z tmy té bídy hvězda zářivá se vynořila, silné rameno kříž pevně třímalo a štít a meč a slabého chránilo Lovise: ta hvězda, onen štít a onen meč byl Ciljom Fierabras... A usmál se teď proto Karel blažen, zbudiv se při pádu zrádce ze snů prorockých, 572 a v celé výši své a velebě se jevil zas, a zas byl Karlem tím, před kterým svět se klaněl, nebylo však pýchy nyní na něm, velekněz spíš zdál se být, jenž odkládal svůj meč, jejž tasil jen na chrámu obranu, a cosi snivého a sladkého mu zářilo ze zraků přejasných a jako hudba zvonů vánočních byl jeho hlas, když pravil Lovisi: „Buď tedy králem. Síla slabých buď. Buď spravedlivý a buď pravdivý. Měj v úctě chudobu a pomni vždy, že nejsi vrcholem, že stojíš jen na vrcholu, to hlavní že je peň, ten bez vrcholu dále může žít, neb kořeny má, vrchol beze pně, král bez lidu, že ničím nemůž’ být. Když budeš pokorným, též pokoru u jiných najdeš. Hrdost potkává se s hrdostí vždy. Dávám v ruce tvé svou Francii, tu sladkou naši vlast, a její vdovy, její sirotky tvé péči svěřuji... Toť odkaz můj... Jsi ještě sláb a třeba pomoci, jsi ještě mlád a rady třeba ti. Zde stojí Giljom, Giljom Fierabras, u něho najdeš rad a pomoci. Můj Giljome, buď králi přítelem. Toť tobě, bohatýre, odkaz můj.“ Zved’ beze slova Giljom k přísaze svou ruku věrnou, čistou, hrdinskou, a Lovis, vědom si své slabosti, klek’ před Giljomem, vroucně obejmul mu kolena a šeptal: „Miluj mě a buď mi věrným!“ Giljom zvedl jej, sám poklonil se před ním hluboce a položiv svou ruku na oltář na svaté ostatky, tak slavně děl: „Tvým, králi můj a pane, zůstanu až do skonání.“ „Amen!“ papež děl a císař Karel dlouhý polibek 573 vtisk’ Giljomu na čelo, obrátil se k shromážděným pak a promluvil svá slova na tom světě poslední: „Hle,“ řekl jim, „můj život uniká! Mám prosbu na vás. Kdo ji odepře kdy umírajícím? Má prosba zní: ó milujte se svorně vespolek! Zášť hubí říše, láska mocná však je udržuje, sílí, povznáší... Ó milujte se! Láska všechno jest, z ní všechna pravá velkost temení. Ó milujte se svorně vespolek!...“ A náhle mlčel. Velká vidina mu duší táhla, celý život svůj jak mihotavým bleskem mizícím zřel před sebou a viděl nástrojem že v rukou strůjce lidských osudů byl vždy a ve všem. Oděl Hospodin ho nádherou jak Šalamona kdys a celé tvorstvo jemu sloužilo, když za velkým šel cílem, za svatým. Vždyť v lese jednou ptáci mluvili a na cestu ho vedli na pravou, když temným lesem, hrozným, zakletým byl dlouho bloudil s celým vojskem svým. A divým mořem, plným černých skal když jednou plul, by stíhal pohana, a když jej neved’ žádné hvězdy svit, tu z temna vod se obr kovový zved’ vysoký jak věž a planoucím jak meteory zrakem svítil mu a žhavými mu prsty ukázal, kde skrytá pod vodami skaliska... Tak dály k vůli němu divy se! Ne, k vůli úkolu, jejž vykonal, jejž vykonal tak šťastně... Římská říš ta stará, mocná, znova povstala, však byla křesťanskou a Francie jí byla korunou... Jak šťastný byl v té chvíli poslední!... A nyní cos jak vůně růží, vůně lilií, jak ptáků klokot, hvězd jak bílých svit se v nitru jeho sladce šířilo a řadou táhly stíny přejasné před zrakem jeho shasínajícím, ty ženy, které v žití miloval, 574 ti přátelé, již před ním odešli, a děti které s pláčem kladl v hrob, a posléz Roland, Roland milený víc andělům než lidem podoben, a slza poslední polila tvář teď císaři, však byla přesladká, neb Roland ratolestí palmovou mu kýval přivítání... Zašuměl teď v sluchu císaři les hluboký, byl vlhký, plný zpěvu skrytých vod, a plný slavičího klokotu, a hle! tam stála bílá postava jak luna na nebi a Karel vzkřik’: to byla matka jeho! Cítil se zas dítětem a spadla s něho tíž ta pozemská a všechna velikost, již lidé na něj byli vložili, a k matce své se tulil, jakby sen teď prchal noční, chmurný, tížící a zašeptal jí: „Chvála Bohu buď, vše bylo klamem, vše, co trpěl jsem, mé hříchy, bludy moje, bol a trud! Jsem s tebou zas!“ A ona polibek na rty mu vtlačila, a pocit ten byl poslední, jež cítil na zemi, v mrak paměť zapadla a vědomí a skonal takto Karel Veliký... A dlouho nikdo sebou nepohnul, ač všickni tušili, že odchází ta velká jeho duše... Planul zrak mu ještě jako slunce, nehybný ač byl a ztrnulý a skleněný, a všickni v chrámě sotva dýchali, až papež jeho ruky dotknul se a vlastní ruce k nebi zvedl pak a slavně řekl: „Skonal, mrtev jest!“ V pláč propukli tu všickni hlasitý a všechny zvony v říši nesmírné se samy sebou hnuly, zvonily zpěv pohřební, jak posud neslyšel na zemi nikdo... V rakev nekladli to bohatýrské tělo, odnesli 575 jej na stolci na zlatém, třpytícím se drahokamy, v kobku hlubokou, jež zela soumračně jak jeskyně, tam postavili stolec, na kterém v plášť zlatý halen seděl v slávě své a ve velebě Karel Veliký, a na kolena obnažený meč mu položili. Tiše, tiše pak krok za krokem po zpátku pomalu se brali z kobky, desku kamennou pak přiklopili a tak v hrobě byl. Tu zahučela divá vichřice od slunce západu až k východu, tak nesmírná, že lesy krušila, že města třásla se – to obracel list anděl smrti v knize osudů těch našich lidských, neboť pohřbem tím se dovršila doba památná a zapadla jak hvězda za lesy. – Oprava. V předmluvě na stránce třetí, řádka 17. shora má státi: Věk třináctý místo jedenáctý. – Menší omyly tiskové ráčiž si laskavý čtenář sám opraviti.
E: pk; 2002 576