INTIMNÍ TRAGOEDIE.
[1]
KNIHTISKÁRNA NÁR. SOC. DĚLNICTVA (K. PITTER) V PRAZE.
NÁKLADEM VLASTNÍM.
[2]
Šel život... šlapal sny i revolty.
Karel Toman.
[3]
INTIMNÍ TRAGOEDIE.
[5]
NĚJAK TY PÍSNĚ TKLlVĚ ZNÍ.
Nějak ty písně tklivě zní,
do duše klesá umdlení,
a chce se, chce se srdci spát’
a nežalovat’, neplakat’.
Divoké touhy umrtvit’,
bez cíle v tiché prázdno jít’,
klíčící setby zašlapat’
a pozdní klasy prudce sklát’.
Kams na samotu usednout’
a vidět’ mraky nebem plout’,
usednout’ na svůj vlastní rov
a zpívat’ písně beze slov.
Sám sebe pohřbít’ bez bolu,
svou vidět’ bledou mrtvolu,
jak o čems zašlém v hrobě sní,
bez cizích slz a modlení.
7
FRAGMENT.
Slyšel jsem na horách kohosi plakat’,
tak bolestně, upřímně, lítostně plakat’ –
až sama ozvěna stajila dech,
jako když vězně pláč v zčernalé věži
prosebně zakvílí k ledovým strážcům,
mlčením zatřese v šedivých zdech.
Do hor jsem vystoupil, volal a volal,
nikdo se neozval v rozpuklých skalách,
větrů jen divoký chechtal se řev –
vězení našel jsem studené, prázdné,
rezavé okovy, v nádvoří pustém
na tvrdé dlažbě se svítila krev. –
8
LES SŠEŘENÝ –
Les sšeřený, list chrastí pod nohou,
večerní chmury plují oblohou,
rozteskněn sám a vzpomínkami štván
jdu sklán.
O jarních dnech, o květech duše sní,
zda v cestách mých se někdy vyjasní,
zda na mém trní růže vykvetou,
zda rozvijí se a pak zavoní,
zda hvězdy blíž se k snům mým nakloní
a zaplanou v noc mou,
i v mou. –
Duši mou lačnou, kdo ji ukojí,
kdo rány rudé zlíbá, zahojí
a kdo dá odpověď? –
Les zachmuřen, vše mlčí a vše sní. –
Jak by se bály mraky poslední
prchají v šeď. – –
9
DO MODRÝCH DÁLEK KDOSI JDE –
Do modrých dálek kdosi jde
a nezná konce cesty své
a zpívá o svých nadějích,
o ironických závějích,
o celém trpkém žití svém
a o svém snění zklamaném.
Svou notu – běda nenašel,
a sestárl a sevšedněl,
zhnusil se vážným otcům svým,
příkladem stal se výstražným
a před ním propast, za ním tma,
a cesta hluboká a zlá. –
Svou notu, oh, tu notu svou,
již fantóm pískal přede mnou,
tu najít’ a pak zapadnout’
a v nejčernější skrýt’ se kout,
jen jednou slyšet’ tiše ji
se chvět’ nad trpkou závějí!
10
PODZIM.
FR. HALABURTOVI.
To podzim kráčel pomalu z hor,
svou berlou listí pobledlé střásal,
v pastevců písních tajil se stesk –
on stády mlh svých pažity spásal. –
Vzpomínek těžké balvany klad
do stezek mých, kde bloudil jsem němě,
chechtal se v roklích bezlistých pakpak,
až děsem celá vychladla země.
Cítil jsem v srdci prázdnotu mrtvou,
ach, tenkrát jsem se samoty bál,
do roklí před ní v zmatku jsem prchal
a v slzách jsem se s podzimem smál. –
11
LEDY SE PROBOŘILY.
Ledy se probořily. – Pad’ jsem zvolna ke dnu.
Vlny se v zmatku divě rozběhly.
Tmou jsem se zalkl a do dutých očí
mrákoty táhlé mlčky usedly. –
Slyšel jsem davy nad svou hlavou pádit’,
jak rádi by se mnozí pomstili!
Však za hrob? Ve tmy? Marno pomstou soptit’,
jen v dáli hrozivě psi zavyli.
A by mi tak teplo v tiché hloubi,
tak kolébavě, měkce hučel splav. –
Své ruce ke dnu černému jsem vztáhl,
kde bělelo se na sta mrtvých hlav. –
12
NÁLADA.
Je nálada dnes rdousivá,
vše mdlobou oddychuje –
a vše tak raní do krve
a vše tak deprimuje.
Je světla plno. Měsíc máj,
a lidé tak se smějí
a ruce prudce tisknou si,
jen moje nezahřejí.
Je máj a nikdo nejde sám.
Obcházím svoji kobu
a hledámhledám, kam bych zatloukl
pro motouz černou skobu. –
13
CHTĚL BYCH MÍT DUŠI VYCHLADLOU.
Chtěl bych mít duši vychladlou,
jež prchla z mrtvoly,
která již víc se nechvěje,
kterou nic nebolí,
když ze zadu se připlíží,
by nůž ti v hrdlo vbodli
a tajemství tvé rozhlásí,
jež nikdy neuhodli,
mít’ duši, která bez citu
se zavře za bolestnou ranou,
mít duši, která směje se,
když z očí slzy kanou. –
14
VZBUZENÍ OPUŠTĚNÉHO ŽOLDNÉŘE.
To vzbuzení v noci samotách jak údy promrazí!
a zraky v prázdno vbodené jak strnou,
když nikdo se v tichu nepohne, jen měsíc nad hrází
před sebou mraky tajemně do černých dálek hrnou. –
To vzbuzení, když dobře víš, že marno čekat rána,
že nikdo pro tě nepřijde, že zapadla již brána,
žes navždy nocí odsouzen, že zbyl jen ten hrot kopí,
že mrtvého až najdou tě, proč – nikdo nepochopí. –
15
MSTY.
Marno je šílit. Stalo se,
co musilo se stát’.
Hranice, které stavěl jsem,
musily rudě vzplát’.
Pro koho jsem je nakupil,
pro toho nevzplanulynevzplanuly,
a koho měly zasypat’,
v troskách svých nezasuly.
Dívám se tupě v plameny –
dým po zemi se valí,
a odlesk mstivých požárů
mou duši štve a pálí. –
16
TA SVĚTLA SHASLA. –
Ta světla shasla nad mým dálným cílem
a ruce klesly, jež je třímaly.
Cesty jsem ztratil. O čems dávno shnilém
bludičky v pláni tiše zpívaly.
Naposled v dál jsem upřel svoje zraky,
kde tušil jsem, že zapad’ bílý cíl.
Přes moře duše plout’ jsem viděl vraky
s korouhví smutku, jenž na troskách zbyl.
17
EROTIKON I.
A přišlo vše tak tiše, pomalu,
zda láska to, já nikdy nevěděl,
jen ve ztrhaném citů chorálu
hlas jakés touhy sesláblé se chvěl.
Pak byly dlouhé dny a bezbarvé,
bez jasu, chmur, bez bouřných vzplanutí,
já kamenět’ jsem cítil srdce své
a tušil chlad volného zasutí.
V ty večery, kdy chtěla vy jste žít’,
mě děsil stále příšerný ten ton:
až na svém srdci vaše nechám bít’,
že v hrudi mé se ozve puklý zvon. –
18
EROTIKON II.
Až ty naše květy zvadnou,
moje milá, rcete,
až ty květy opadají,
zdali vzpomenete?
Zda se někdy zahledíte
v tu modravou dáli,
kudy šel jsem od Vás navždy,
řekněte mi, zdali?
Zda pak rukou zalomíte
nad zlíbanou skrání,
vzpomenete na to naše
divné milování?
Na to naše milování
rozpučelé v sněhu,
na ruce, jež zachytly se
propadlého břehu. –
19
EROTIKON III.
Mlčky jsme tenkrát se rozešli,
osud nám na prsa klek, –
nevím, proč dalas mi na cestu
kytičku slaměnek.
Slaměnky suché a studené,
růže já žhavé jsem nes Ti,
které se neslyšně rozpadnou.
Slaměnky chřestí a chřestí.
Dotknu se kytice za šera,
jako bych kostlivce hladil. –
Ticho tak teskně se rozvlní,
jak by mne znovu kdos zradil.
Mlčky jsme tenkrát se rozešli,
osud nám na prsa klek,
nevím, proč dalas mi na cestu
kytičku slaměnek. –
20
EROTIKON IV.
Ty vlasy krví slepené
jsem políbil,
ty oči kýmsi zavřené
jsem otevřel.
Na rty Tvé své jsem měkce dal,
na čelo dlaň,
na poslední jsem slovo ptal,
své Tvojich rtů.
A nikdy – ach, to dobře vím,
– je marno vše –
se nedovím, ach nedovím,
cos šeptala.
Zda jméno bylo moje to,
jež svadlo v mrtvých rtech.rtech,
zda žehnáno, zda prokleto,
zda vzpomínka, či vzdech?
21
EROTIKON V.
Milovat’ chtěl bych někoho,
jenž přítele již nemá,
jenž zbloudil z cest a zapadl
a srdce zdrásané má.
Milovat’ chtěl bych očí dvé,
jež vyhořely pláčem,
jež rády by se zachytly,
však nevěděly, na čem.
Přinesl bych jim za věno
svou duši, plnou vzdechů,
a jejich slzy zanes bych
pod svoji šerou střechu.
Stisk’ bych tu ruku mozolnou
a zlíbal krve stopy
a zhojil všechny rány pak,
jichž nikdo nepochopí. –
22
EROTIKON VI.
Ta bledost Vaše stonavá
mě zalekla.
Ty stopy krvavé práce
zděsily mě.
Uprostřed vzkvetlých nadějí
směje se smrt. –
Vše mdlobou nasáklo chorouchorou,
kudy jsme šli.
Mou krví touha zachvěla,
Vás zlíbat’ tak,
až líce rudě by vzplály
pod mými rty.
Já líbal s tváří nadarmo
smrtelnou běl.
S těch rukou mozoly slíbat’
jsem neuměl.
23
POSLEDNÍ EROTIKON.
Zapomeň na lásku, ušetři žáru svých retů,
chci jen tu ruku chladnou.
Sevšední rozkoše a růže šílených vznětů
do zimy zvadnou.
Přišel jsem, milenec, kterého nikdo rád nemánemá,
a mrazí moje ústa.
Oči mé bez ohně, láska má hrobově němá
v hoře jen vzrůstá.
Chci jen se zachytit’. Marno je líbat’ mé čelo,
v soucitu výsměch cítím.
Zadrž mě chvíli. Je večer. Kam tolik jich spělospělo,
i já se sřítím. –
24
KONEC.
Můj román spěje ku konci,
jak krátký byl a fádní.
Smích. Slzy. Zcela všední bol
a tempo promenádní.
Pod okny vichr posměšně
trilkuje na pikolu;
čas odejít. Chci poslední
jen dopsat’ kapitolu.
Žel, že ni ona nevzruší
svou dikcí monotonní.
Ze zvyku okna dokořán
a umíráčkem zvoní. –
25
MILUJI ŽALY.
Smutno je, smutno
na dně mé duše.
Bezsenné noci, zoufalé dny,
žaly tam leží.
Chtěl jsem vše zničit’ –
vyhladit’, spálit’,
zadupat’ v bahno cynických cest
s tragickým gestem.
Bál jsem se. Život
bez rudých záplav
zdál se mi nocí bezednou být’,
rdousivým tichem.
Miluji žaly,
třebas mne raní,
chci míti stopy – krvavé snad –
v pustině duše.
26
Stopy, jež vedou
k oase štěstí,
poutníků štvaných malátné stopy,
kteří šli píti.
Vypili pramen. –
Usedli kolem;
všichni s tím tupým pohledem v dálku
prokleli návrat.
27
RÁD MÁM TEN SMÍCH.
SVÉ SESTŘE HERMÍNĚ.
Rád mám ten upřímný Tvůj smích,
když v tichém šeru zvoní,
tu velkou píseň o štěstí
a stýská se mi po ní.
Já slyším, když tak spolu jdem,
jak žití v Tobě zpívá,
kus mého žití zároveň,
nad nímž se nesetmívá,
a jakoby se vracely
ty oplakané doby,
nač dlouho já tak čekal jsem,
jak v Tobě propuklo by.
28
CHCI ŽÍT.
A mohlo býti po všem. Smrt a ticho.
Víc nikdo by se po nás nezeptal.
Cíl dosažen. Kus cesty ušetřeno
a nítě ve dví, kterou osud stkal.
Jdu často okolo těch míst a hledím
v tu černou propast, jež nic nevrací.
Chci žít. A je v tom tolik strastí skryto.
A je tak těžko dáti negaci.
29
OBSAH.
Strana
Nějak ty písně tklivě zní7
Fragment8
Les sšeřený9
Do modrých dálek kdosi jde10
Podzim11
Ledy se probořily12
Nálada13
Chěl bych mít duši vychladlou14
Vzbuzení opuštěného žoldnéře15
Msty16
Ta světla shasla –17
Erotikon I.18
» II.19
» III.20
» IV.21
» V.22
» VI.23
» poslední24
Konec25
Miluji žaly26
Rád mám ten smích28
Chci žít29
E: av; 2005
[31]