Světové míry.
Plochu, délku, obsah změří litr, metr, ar a gram, na lidské však zpozdilosti dobrá míra – epigram.

Střelec kouzelník.
Šel satyrik lidstva davem, střelil hlupce epigramem, udělal se doktorem, vzkřísil ho zas humorem. [5]

Autokritika.
Básně jsou jak dítko máti: ta je zlíbá v prvním žití, a než rok se s rokem vrátí, dá mu chválu nebo – bití.

Doktor filosofie.
O otázkách všehomíra sto let hloubal učeně, a pak moudré vydal dílo: „Buďto je to, nebo ne.“

Výsledek nové vědy.
Už ty, milý Archimede, víme, co hne celým světem: o vesnickém posvícení dědík s dobrým – flašinetem. 6

Roma vincit!
Hurra, bratří z opposice! Darwin má už na kahánku: z hlíny jsme a ne z opice; proto lneme k bratru – žbánku.

Dvojí názor.
V přírodě jsou divné kraje: někde světlo, někde tmí se; někdo hledí k ní jak k nebi, mnohý jako k velké – míse.

Nová pravda.
„Stará láska nezrzaví“ – svět se tomu nediví: věda právě dokázala, že i baba – šediví. 7

Nic bát!
Až jen přejmou Boha, víru státy pod zákona míru, pak nám bude blaze: o soudném dni nepoddám se, propadnu-li, odvolám se – na vrchní soud v Praze.

Za stádem.
Cestou k spáse, plnou trní, ovce vlnu sederou, pastýři však – opatrní – ti tu vlnu seberou.

Po kázání.
Páter s lidem řekli: „Amen!“ – na rozum že zas pad’ kámen. 8

Původní rozum.
Pan páter se moudře dívá na učenců dostihy: buďto mlčí, neb se dívá – písma svého do knihy.

Klášterní vynálezy.
Schwarzův prach když vyšel z celi, velkou mniši radost měli, jak je slaví při boji: pak prach zase jiný vzali a tím – vědu spokrývali, aby spala v pokoji.

Bůh síly a jeho vdova.
Indům Višnu vlíval síly; když pak nebes pohovka uspala ho měkkým klínem, sílí je zas – višňovka. 9

Blíženci.
Dvě jsou v světě černé moci, jichž se hrozí rozum spící: páter straší ovce peklem, děcka metlou – kominíci. 10

Materialistům.
Vy – a v rozpacích tu stát? Těla především je dbát: přijde, sejde – je tu jako host; duch je věčný, ten má času dost.

Krasocit.
„Bože, jak svět dole krásný, kéž jsme ho vždy vídali!“ pěli s výše páni hlásní, když jim v radě přidali. [11]

Tři božské cnosti. Víra. Víra.
Víra světem divně běží, než jí řeknou: adié! –: Mojžíš, písmo, chrámy, kněží, banky, losy, akcie! Naděje. Naděje.
Zvoní s věže umíráček dojemně a truchlivo; starý hrobník vstává s pece: „Zaplať bože,“ zbožně vece, „dojdi ženodojdi, ženo, pro pivo!“ Láska. Láska.
„Miluj bližního jak sebe“sebe,“ učil syna mistr Kruh, „a on brzy vděčně za to na tvůj účet zdělá dluh.“ 12

Epilog.
Jenom tři jste, božské cnosti, po vše věky v světě stály; bude vás však čtyř snad dosti, až k vám přijdou – kapitály.

Zákon hmoty.
Bumbal zchud a šenkýř stloust, že starali se o sud: to byl zákon za Adama a je dobrý dosud.

Boháčům.
Máte šperky, stříbro, zlato, cnosti, řády – všecko za to; já mám jen kus papíru, píšu si svou satyru. 13

Polepšení po smrti.
I té hmoty přítel někdy – o to, synu, neměj strachu – povznáší se k nebes výši, když je z něho – hrstka prachu.

Entreprises des pompes funebres.
Tisícové rakví za boháče – sto jich na hrob pěvce vkročí: tisícům jen zrak se pase, těm sto padá slza z očí.

Rozdělení práce.
Jak kdo může, plní slova: „Každý svého štěstí strůjce“ –: pilný snáší, lenoch čeká – na smrt bohatého ujce. 14

Synovská láska.
Synu, cti a miluj otce, byť i zbělel jako kment, dokud on ti nenapíše – o svém jmění testament.

Pokrok století.
„Nejdál dojdeš s poctivostí“, dál však ještě, milý hochu, uzmul-li jsi „nedobytnou“ a je v ní přec zlata trochu.

Theorie spokojenosti.
„Nelkej, synu, v tísni žití; pro tebe je slunce taky“ –: jen že nad boháčem svítí, pro tebe jsou na něm mraky. 15

Lakomec.
„Hle, co té krásy na nebi – ta luna, ta mně patří!“ Zrcadla dvě vzal do ruky a díval se hned – na tři.

Tučné království.
V tlusté svíci knot byl králem, pyšně hořel, mámil zraky, žárem vyssál svíci celou, padla – a on padl taky.

K doplnění sociálního programu.
„Hříchy, cnosti, práce, Iůžko, statky s bídou – na rovni!“ – a pak ještě lásce lidstva zkrať se doba pracovní. 16

Pravá doba.
Básník v času tísni klaté litoval, že nepsal víc; pak měl času přebohatě – lehl, spal a nepsal nic.

Naše hrdinství.
My jsme reci, sta vavřínů v bojích pro nás vykvetlo, satyra však – nedej bože! – ta se bojí na světlo! [17]

„Lýromilu Harfovi“.
Krásné jméno sobě’s věru složil, hodno, by se v názvu třpytilo; však žel! do jména že’s ducha vložil všeho, do básně nic nezbylo.

Básník pro výkladní skříně.
Verše, pro něž strachy zmíral, v tlustou knihu všecky sbíral, vydal s hlukem všelikým; pak už jen leh’ na kanapé, jedl, pil a šňupal rapé, myslil, že je velikým.

Nadšení dle módy.
V mládí hlásal lásku k vlasti, zrádce zaklel do propasti – 18 mnoho toho zpíval: pak mu kdesi růže zkvetly, lidi jeho básně četli, slyšel je a – zíval.

Velká ztráta.
Ó vy, kteří truchle lkáte, na zlý osud naříkáte, mrtva choť-li nebo družka: větší ztrátu básník nese, když jím náhle zápal třese a on neví – kde je tužka.

Idealistům.
Vy, kdož božím zvolením nám jste písní králi, nad oblaky chodíte pro své ideály: 19 byste v letu zpátečním nevzali snad škody, vezměte si raději místo křídel – schody.

Lacinému kritiku.
Tebe svatým zovu bez ostychu: knihy, o nichž soud jsi psával, neviděl’s a nečítával: „nevědomost nečiní však hříchu“.

Literární korovci.
Knihy pálil, Čechům škodil Koniáš, chlap špinavá; leč Paseka víc zla zplodil tím, že knihy vydává. 20

Náš politický humor.
Vtip se ženil s klerikály, štěstí velké hotovo: oči zdvihá k nebi vzhůru, na nohou má olovo.

Smrt národní písně.
„Ku Praze je cesta dlouhá“, lid náš kdysi toužně pěl; vystavěl si železnici – a hned s písní oněměl.

Lucus a non lucendo.
„Bruse jazyka českého“, mistrovský jsi díla kus! kdo však čerpá z fondu tvého, na tebe dřív hledá brus. 21

Naše Museum.
Třebas mělo vady mnohé, naděj’ mám přec pro tebe: až tě zbortí kolo času, pak že půjdeš do sebe.

Národnímu divadlu.
Nestůj smutně, chráme Uměn, velkolepá stavbo stará: dostaví tě – za odpustky lid „našeho Otakara“.

Naše budoucnost – v kapsách.
Vůdce náš už „vyrovnání“, pěkný román Neruda – oba prý to v kapse mají, nám nic nikdo nevydá. 22

Národní cnost.
Mnoho, synu, na tom světě ušlechtilých cností kvete, ze všech se však nejvíc cení – celoroční předplacení.

Pro strach pp. nakladatelů.
Nenaříkej, synu, sobě, když’s v listárně psáno zřel, že list kterýs v této době sloupců svých ti odepřel. Mnohá zajde – věř – myšlénka, nezhyne vsak z rozkoše: často musí pan redaktor – s vlastním článkem do koše.

Přání žurnalistů.
Dej nám, bože, jenom pěstě! Jazyk? Nu, ten máme ještě. 23

Professor esthetiky.
Kážeš krásu, našich pěvců zásluh prý si vážíš míň – pěvce čte však národ celý, ty máš – práznou školní síň.

Jindy a nyní.
Lumír, by hnul Vyšehradem, píseň zapěl jedině: teď by, možná, hnul jím zase, jeho sáčkem věru ne.

Darwinismus v poesii.
O život že spor je přeci, to vám, bratří, povím: špatné verše pálím v peci a mám teplo k novým. 24

Hlupcovo leknutí.
Bože, rozum ach! tak šťastný proč’s mu počal krátit? –: rozříz’ knihu v kněhkupectví, teď jí nesmí vrátit!

Genius Němce Wachsmanna.
Vnukl pánbůh Wachsmannovi přešťastnou myšlenku: umřel, nedal Kolárovi podepsat svou směnku. 25

Svornost národa.
Čechové jsou národ holubičí: proto se tak rádi rvou a křičí.

Souchotiny.
Mluvili jsme dlouho s chutí, resoluce houstly v mraky: čin – ten uprch’ za hodinu, fráse stála – pak šla taky. [26]

Prosba k sv. Václavu.
Vstaň a vrať se, kníže svatý, navštiv vysoké komnaty, a v mír vejde země všecka: rač jen zas, jak před stalety, odváděti stáda čety poplatkem z Čech do Německa.

Poslání polárním plavcům Weyprechtovi a Payerovi.
Svět jste nový světu dali, zbohatili um i vědu, po dvě leta v dálném moři mužně nesli strasť i bědu; avšak – třebas bohy byli! – nás váš vavřín málo těší: my chcem napřed vědět, jste-li – Mlado- nebo Staročeši. 27

Kde že je roztržka?
Teď se shodujeme všichni, jedni méně, druzí více: mladí, staří, černí, bílí, všichni žijem – v polemice.

„Až do těch hrdel a statků!“ (Po smrti Anny Náprstkové.)
Vlastenectví čisté, synu milý, po dvojí jde u nás dráze: občan vlasti zůstavuje domy, národní pak šlechtic – fráse.

Panská přízeň.
Což ku chvále říci vaší, ó vy jasné, české rody? Vy jste naše pyšné Alpy – sníh a led – to vaše plody. 28

„Za podmínkou“.
Jsme ti, Žižko, dosud syny a ty’s naším dobrým vzorem, chraň nás jenom – prosíme tě – před svým vlastním před – Táborem

Scylla a Charybdis.
Jestli národ v daně svolí, hrozí bankrot v státu – a když zase nepovolí, hrozí bankrot státu.

Láska za hrobem.
Demokrati – šťastní lidi, ty má šlechta nejradči – ráda je i v rakvi vidí, ještě oči zatlačí. 29

Náš Šimon Lomnický.
Žebrotou jsi, chloubo věku, bídě své ty hledal léku. – Hanba se nám v duši vpíjí! My bychom tě, pěvče kalý, žebrat nikdy nenechali –: na to máme – policii!

Kamennému mostu v Praze.
Až tvůj kámen časy zdrobí, vezmem si ho na práci: uděláme z něho Praze nové – pány domácí.

Nejlepší politika.
Nechme pravdy, nechme práva, nač tu bojů robotu? – Vůdcem naším teď je sládek – ten nás křísí k životu! 30

Definice naší bídy.
Nouze, fráse, lesť a klamy, hádky, křik a žebrota: to je, lidi, naše česká dramatická jednota.

Našim „emancipovaným“.
Vašich cílů, snah a citů dávno též se dotknout strojím – vtip však slábne, ruka klesá: já se vás teď, dámy, bojím! 31

Příčina věrnosti.
K Andulince s jistotou vždycky sobě zajdu: „kam ji ráno postavím tam ji večer najdu“.

Stará panna.
Oni chtěli, ona ne, že jsou trochu sprostí; ona chtěla, oni ne – to jí bylo k zlosti! [32]

Pobožná.
Ráno panna Rosamunda proběhává kostely, zkoumá z tváří, který páter – nespal ve své posteli.

Příčina pohostinství.
Pozvali mne páni kdysi v dům svůj dvorně na večeru: měli jídla plné mísy, hudbu, čaj a – starou dceru.

Útěcha.
Hloupá z pýchy, že jsi, rozmilá? K řečem těm buď, dcero, hlucha: k nadutí se, věř mým slovům – máš ty věru dosti ducha. 33

Moderní otázka ve společnosti.
Kypré údy, rdělé rtíky, černých oček plápoly, svadlý panák v dívek reji: – tak se pálí mrtvoly!

Babiččina víra v stěhování duší.
Umru-li, pak moji duši – Hospodine, za mé díky – pošli, kam jí nejlíp sluší: do mých punčoch s dvacetníky!

Pro vinici Páně.
Pochlubil se drotar mladý, jakže on je činný všady pro vinici Páně: na všech farách, kde cestoval, statečně si podrátoval – na rozbitém žbáně. 34

Nové pokolení.
Kdysi ctí to bylo synům, bez pokyvu brát se k činům, dívka žila v světnici; ach! teď jinou zříme dobu: dívka k činu vstává z hrobu, mladík sedá – k přeslici!

Závěť ostrostřelců.
Než padnete, reci boží, buďte od té dobroty: odkažte nám svoji slávu a svou kůži – na boty!

Jednateli s copem.
Mívali jsme v tobě jednatele, pak vzal spolek lepší proměnu: na tvou hodnost pozapomněl cele, a jen z části – slýchá ozvěnu! 35

Adresa důvěry.
Díky, vědo, za tvůj nápad, mírou že je taky metr; jakž by – bože – šlo na váhu: „Bürgermeisterstellvertreter?“

Sněmovní mluvka.
Řečník velký šel k hodince, smrt mu stála u paty: „Už já bože,bože, navrhuju sám si konec debatty!“

Lehká živnost.
Nejsou lepší řemesníci, jako páni poslanci: na sněmu jen kývne hlavou, už si píše kvitanci. 36

Na Františkánském náměstí.
Jungmanna ne, „Otakara“ spěj sem, Svatobore, dát: Jungmann učil lid jen práci, „Otakar“ ho učí spát.

Pivoda v nebi.
Šel Pivoda k nebes stanu – sotva zřel však jeho bránu, už ho vnitro trpce bolí: z andělů, těch mistrů pění, nebyl – ó, to překvapení! – ani jeden z jeho školy!

„Finančníku“ českého národa.
Živ tě, bystrý veleduchu, o sto dní Bůh aspoň déle – a náš národ palmu slávy vyrve synům – Israele! 37

Zakopaná hřivna.
Umřel talent, v světě stal se po jeho hned dílech shon: číslo novin za dva groše, za půl měli feuilleton.

Confiteor „liberálního“ politika.
Já v své lásce ku svobodě národ nikdy nesklamu: jsem svoboden tak, že ani nemám kousek – programu. 38

Nešťastný výklad.
„Postůj, lide, zde ach! leží občan vzácných cností!“ – vzácných, že jich nenajdeme ani do věčnosti!

Marnivým předkům.
Všecko peří, roucho chvály na nebe jste zvěšeli, synům pranic nezůstalo, proto o vás – mlčeli. [39]

Vděčné dítky štědrému otci.
Po svůj život pilně snášel’s statky nám všem ku zdaru; bol náš světu nápis hlásá, stál nás osmnáct krejcarů.

Nad hrobem bohatých tet.
Popros boha, duše zbožná, aby sňal jim vinu vši: ušetříme aspoň – možná – platu za několik mší.

Eskamotéru.
Jak, živ jsa, divotvorcem býval, tak po smrti poutá divem tebe: dřív mnohé věci v prach měníval, a teď v prach obrací – sama sebe. 40

Hrnčíři.
Z hlíny byl a z hlíny robil, čím domácnost lidskou zdobil – nezhrz nikdo jeho prací: sám hle! nádobou byl boží, pukl přec jak křehké zboží, dechla smrt – a v prach se kácí!

Řezníkovi.
Žil a zemřel ve ctné důslednosti: co dal lidem, dal i zemi – kosti.

Tkalci.
Všech vás tkalců los tě potkal: nit se strhla – ty jsi dotkal. Bral-lis mnoho, vezmeš málo, bral-lis málo, vezmeš víc: dřív ti rubem nebe stálo, teď snad jeho spatříš líc. 41

„Modrokrevnému“ baronu.
Doufejme tu o něm v spolku, že též přijde do nebe: obloha až pustí šmolku, dá ji on tam – ze sebe.

Knížeti na hrob.
V prosté rakvi knížecího uhasíná zlata záře; kdyby mohl, byl by přijel – taky pod zem na kočáře.

Nepravému demokratu.
Hnije tady demokrat, škoda je ho nastokrát! Ze všeho ctil nejvíce svého lidu – tisíce. 42

Samovládce.
Velké kosti v hrob tu padly, vládce skončil světa ples; nejvíc truchlí pro smrt jeho z celé říše – kůň a pes.

Nad Františkem Šimáčkem.
Pad’ Šimáček v smrti lože, ovcí není, kozlem není: co s ním počneš, milý bože, až ti přijde po vzkříšení?

Jezuitu.
Čeho bál se v celém žití –: „Světlo věčné – ať mu svítí!“ 43

Hvězdáři.
Vznešené jsi vědě svojí vítězné vryl znamení: přišlo ti, cos vypočítal – dlouhé slunce zatmění.

Básníku.
Zhasl jsi a tady spíš; jaký cit mé srdce tísní, sám z svých četných „hrobních písní“ líp, než já bych napsal, víš.

Redaktoru.
Světlo šířil, světlo hájil, přec je z něho nyní tmář; vládo smrti, zde ti dává povinný svůj exemplář. 44

Vítězslavu Hálkovi.
Zeptal jsi se v době smrti, kam tvou lýru lásky dáme? – Ze strun pletem karabáče, dříví o hlavy se láme.

Velké myšlence.
Záhy, bože, smrt ji sklála, zde jí klidu třeba; ještě v lidu neuzrála, už chtěI na ní chleba.

Na humor.
V slunci pravdy zašla víra, Messiáš mír v obzoru – aj! to hrana všehomíra „Janu v poušti“ – humoru! 45

Humorista.
V růvku nepoznaném, tichém, až já budu věčným spáčem: vzpomeňte kdys na mne smíchem, nikdy – k hanbě vtipu – s pláčem! 46

Parodie „Večerních písní“ Vítězslava Hálka.
Přilítlo jaro z daleka a bláta plné strouhy, liják se tlačí z oblak ven a město rybník pouhý. Vylítli z dvora metači a každý v blátě píše, a plná stoka v ulici přesladkou vůni dýše. [93] Ševcovský mistr běží ven a pouští z hrdla hlásky: „Hoj, chaso, blátu sláva buď, zas dostanem zakázky!“ – Umlklo stromů šumění a lístek sotva dýše, a boháč dřímá krásný sen, tak tichounce, tak tiše. Na nebi vzešlo mnoho hvězd a nad mrakem tak volně – hle! tam ve čtvrti zatmělé kdos k oknu hledí bolně. V podálí hlídač kožíšek pod hlavu k spánku skládá – můj Bože! – a ten kdosi teď se s pytlem v pokoj vkrádá! – 94 Kdyby náš kmotříček s pivečkem přebýval, on by tak bolestně při práci nezpíval. Kdyby to pivečko s kmotrem noc probdělo, však by tak žalostně ráno se nednělo. – Na límci párek hvězdiček, šavle se s nima bratří, a s okna vzorek anděla na límec dolů patří. A dolů anděl sstupuje, jest v oku jeho láska, a lehký jako jarní dech; ten anděl – to je kráska. 95 Ten, kamkoliv se přiblíží, je kapse velkou mukou, a důstojníci, šarže pak ze židů groše tlukou. A koho anděl dotkne se, ten celičký se změní: dřív pokoj cítil v srdci jen a teď je samé – klení. – Já jsem ten ženich z Polánky, co hrdě vyjel do světa, aby tu pannu uviděl, co sama pokoj zametá. O ní šla věst: kdo vezme ji, ten za všecky to odnese, buď že se ve žluč promění, buď že mu hlava odře se. 96 I myslil jsem si u sebe: „Snad přec je někdo vyjatý?“ I vzal jsem ji – a za ten hřích teď v koště sám jsem proklatý. – Tys jenom ještě poupátko, jež sotva vešlo do světa, a na tvém nose přece již červená růže vykvetá. Ta růže tak je spanilá a „samožitné“ vůně, že měšec po ní vyhořel a mozek po ní stůně. – Divoucí div to, bože můj, co v kávě k nám se kloní: v ní krásný svět by stopil se a vše jen žije pro ni. 97 V kavárny čilé študentstvo svou vědu k pití honí, a baba, sedíc u kamen, ta sní a sní jen o ní. A výminkářka v komoře, než smrt jí hlavu skloní, ta pláče, plesá, touží, lká, ta mře a žije pro ni. BaBa, kruhy dam hned pod večer, když klep jim z úst se roní, o čem by mohly mluvit jen, nesmíce mluvit o ní!? – A kdyby vše potěšení v tom světě bylo vzato – a jenom pivo zůstalo, ten život stál by za to. 98 A kdyby k práci zvalo vše a pivo jenom k snění: já bych se k sudu položil a nechtěl probuzení. – Od svatby mladá ženuška v manželský pokoj vchází, a tajný plán a rozpočet ji k muži doprovází. Co dřív ten chudák netušil, v manželském stavu spatří, když láska ženy k parádě se s kapsou jeho sbratří. A mnohá tu se bouře zlá na hlavu jeho shlukne, a než ji šťastně zažehná, tobolky srdce pukne! 99 I myslil jsem si, jak by as bez lásky bylo světu: almanach byl by suchá poušť a v rýmech žádných „květů“. Znělek by plémě vymřelo a lýrou by se metlo, a žádný špatný básník by už nevyšel na světlo. A smutno, že by v salonech piano mohlo shníti a staré panny opravdu jen v klášteře umříti. – Ten kramář, ten se nazpívá, jak byl by píseň živá; ba, kdo na prodej písně má, nedivte se, že zpívá. 100 A kramář ten tak ode plic o vraždách zpívat umí, že div by člověk neplakal, třebas mu nerozumí. Ba, sám se právě podobám mu při svém veršování: neb i ty moje písně jsou jen krásy „mordování“. 101

Pilný ptáček.
Ten pan státní návladní nikdy nezahálí; ve dne v noci žaluje, plní kriminály. Pracujme my také tak, jako pan Hlaváček: – v jedné ruce rozsudky, v druhé chudých sáček. [102]

Nejnovější hejtmanská.
Dražby, dcery ducha mého, plody srdce hejtmanského, vás posýlám do světa: jdětejděte, milé, drahé dítky, vymáhejte daní kvítky, jimiž vlast je poseta. Jděte k hájům, jděte k sadům, více k chýškám, nežli k hradům, zabubnujte na dvoře: a kde se vám skoupí zdají a pramálo podávají, odvezte vše na voze. Zabubnujte u všech dveří, někdo vám přec ucha svěří, vždyť jste v české otčině: uslyší vás ňáké žídě – diurnista při vší bídě může koupit lacině. 103

Sucho.
Co pak’s ty svobodo, co jsi tak maličká, kde pak jsi chodila, když byla vlažička? „V Němcích se jen lilo, ani nepřestalo – přišla jsem na Čechy – už se nedostalo.“

Malá a velká svoboda.
Když jsem byla malinká, měla jsem dost Schmerlinga; nynčkonynčko, když jsem veliká, potřebuju – četníka. 104

Hrdina hejtman.
Jen se mi, hejtmane, dobře chovej, dostaneš po volbách křížek novej. „Já jsem se, Excellenc, dobře choval: deklarant prošel zas, já se schoval.“

Ten český sněm.
Když jsem šel po Praze, po Malej straně, potkal jsem vlastence napudrované. 105 Já na ně česky, oni německy – „Bodejž vás kozel vzal, tohle je hezky!“

Všeho zdar.
V těch našich redakcích trestní roste kvítí, do oken slunéčko konfiskace svítí. Neořem, nesejem, přece se nám rodí – to že k nám Bochníček s obsílkami chodí. 106 (Z roku 1871–1872.*)

Laciný rok.
Ach můj bože nejmilejší, jak je letos lacino: kopa řádů za kus hlasu, ještě zlatka na víno; a dvě kopy za statek, k tomu tajný příplatek! Nedej bože, aby musel dát to každý nazpátek!

Proroctví.
U panského chlíva strnad sobě zpívá, že z velkého vlastenectví málokdy co bývá. * První čtyry parodie jsou z doby „Chabrusu“.
107

Výprava na Kolín.
Co pak se to blejská tamhle přes dolinu? A to jsou vojáci, táhnou ke Kolínu. Dej jim Pánbůh štěstí, aby moc vyhráli, aby nespad’ žádnej s kobyly do jámy. Spadne-li, tak spadne, zamaže si střevíc, budou pro něj plakat od eráru nejvíc.

Židovská.
Nepůjdu od volby, šelma bych byl, dokud si vejdělek neulovím. 108 Až si ho ulovím, půjdu domů, poručím vládu zas pánu bohu.

Útrpný kardinál.
Já jsem Rauscher kardinál, neznám nic jiného, než ten „Volksfreundíček“ svůj z dřeva ústavného. Liberálnost za pasem a breviář nosím, aby Čechy obrátil, pána boha prosím. „Když jsi Rauscher kardinál, říkej: Pater noster! nech nás Čechů s pokojem, spravuj si rač kostel.“ 109

Beustův stesk.
Ach bože nebeskej, což pak nejsem hezkej, že mne v tom Rakousku žádnej nechce? Já půjdu do světa, kde bursa rozkvětá, tam já se zalíbím velmi lehce.

Nejšťastnější panovník.
V té berlínské slavné síni mnoho knížat sedělo a svým zemím pěkným slovem chvalořečit hledělo. „Krásná,“ pravil král Jan Saský, „jest má zem a bohatá; Pánu bohu čest a díky, že jsem její pantáta.“ 110 „Hle! můj národ požehnaný,“ Badenský zas volenec, „tolik má vždy v pokladnici, aby dal mi na věnec.“ „Já se taky nezahodím,“ Ludvík Bavorský praví, „každodenně lid můj po krk v ležáku se vyplaví.“ „Můj poddaný žije v slasti: sejra jí a pije Rejn“ – chválí sebe Wirtemberský do překotu jako mlejn. Vilímeček s vousy dobrý, Braniborské země pán, dí: „Má říš práv velkých nemá, aniž volný vzduch jí dán; 111 avšak jeden poklad chová: na všech stranách hodný lid, že každému směle mohu za krk nohu položit.“ A pan Sas, pan Bavor s Rejnským i s Badenským zvolali: „Vilímek je nejšťastnější!“ a jemu se poddali. 112

Popěvek ministra války.
Já jsem synáček marnotratný, mně nejsou peníze pranic platny; na herky kobyly, kde co, shledám: prodám je za trojník, zas nic nemám.

Vojenská.
Já mám novy pantalony, ministr je koupil, abych k cizím kamarádům taky se ctí vstoupil. [113] Nesmějte se, staframenti, duše pranehodny: však ty moje pantalony kolem děr jsou dobry.

Chlapík z Polské.
Já jsem chlapík z Polské, dobře mi jde exercírka, já jsem chlapík z Polské, dobře mi to jde. Psali o mně Němci páni, že prej se dám na pokání; tak já hodím resolucí a poslechnu je. 114

Jisté znamení.
Ještě husy nekejhaly, ještě ráno nebude; ještě Polák Němce líže: neženou ho, nepůjde.

Věrohodná autorita.
Nevěř vše, co z Čechů vyjde, k „Tagesbotu“ nakloň sluch; z Čechů mluví jenom lidé, s „Tagesbota“ ale – Kuh.

Pečený baron.
Řády mám, řády mám, šňůrku si k nim koupím, budu chodit vznešeně a zůstanu – hloupým. 115

Poštovní.
Naše pošta pláče; co je jí? Ukradli jí mapy zloději. Ukradli jí ještě více: rovnoprávnost na jazyce; proto pošta pláče, to je jí!

Ministerská v Řecku.
My ubozí vandrovnící vandrujeme ve dne, v noci; naše řemeslo je krátce: „Requiescat jam in pace!“ 116

Z knihy moudrosti.
Jestiť jeden po Rakousku svobodně vanoucí duch, my cítíme jeho vládu, nazýváme pak ho: – dluh.

Finanční.
Metla dívka pokojíček, metla dívka síň, našla zlámaný trojníček, těšila se s ním. „Finanční“ se z okna koukal: „Hej, děvečko, hej! Dej si trojník ke mně schovat, já ho mohu potřebovat, jen ho ke mně dej!“ 117

Turecká.
Sultán běhá Cařihradem, má na sobě plášť. – „Až já odtud povandruju, tak tu bude pláč; kočky budou mňoukat a psi budou výt – až já odtud povandruju, tak to musí být.“

Byrokratická.
Dycky lidi povídají, že my nic nemámy*): a my mámy pod kotrbou půl otýpky slámy. *) Východ na y místo na e svědčí o velikém stáří této písně.
118

Osvobozený Jerusalem. (16. a 17. května r. 1870.)
Čin zpívám slavný, zpívám o vojvodě, jenž posvátné kasino osvobodil, písmem i slovem velké „dílo“ plodě, a Čechy s vyrovnáním za nos vodil. Ač nechtěl David připustit ho k vodě a Dotzauer sta resolucí zrodil: přec Vídně přízní Němci rozplašení pod Beusta korouhev jsou shromážděni. Den mnohý pominul, co po východu z rajchsrátu v něm vše bylo vypáleno; neb Slovinci s Terstem vešli v shodu, i Polsko mocí z „říšské“ vystrčeno, a před nadávkou zpupných pronárodů poctivé, slovem jedním nebráněno, Tyrolsko prchlo též. Všichni ti si hoví, až vládě přijde rozumu kus nový. 119 Beust, ve Sodomě té se hezky bavě, vládní si akce zdánlivě nevšímá, Koller pak, pouze vojnu maje v hlavě, (ač sterý Králové v něm Hradec dřímá!) plápolá po cti jen a velké slávě, jej právo v zemi konat nezajímá. Beust zří jej kázat Brůně věhlasnému tak, jako ve žních šafář poklasnému. Uzřelť i Beust horlivost Svátka syna, jak hrozně na tu oposici touží, jak s vězni Neumann cnostně si počíná, jak Hlaváčka ta „láska k vlasti“ souží; a Schröckingra též sobě připomíná, jak pro krejcar jde míli cesty louží, jak „Sedlaczek“ se pro „bezpečnost“ mučí, ústavy katechismu Grohmann učí. Proniknuv bezprostředné české kraje, ku knížatům v kasině vrátil zření, a v „Tagesbotu“ pilně čítávaje židovských srdcí nejtajnější chvění, 120 zří Davida, anť nekřesťansky laje odhání zkázu od kasina zdění. Rozhorlen, všeho, smysly co mu jímá, hned zapomněl, i Turkův, Čínska, Říma. Na rychlo potom službou „tajných“ sborů vyzvěděv Čechů city nejskrytější, zve k sobě Lindra z „Tages-Presse“ chóru, jenž v přízni jeho na první je vejši. Tenť diplomatem světa po oboru, Beustova hlásná trouba nejvěrnější, jež kasinská vše hlásá povelení, za „éru“ z fondu béře na modlení. Beust Lindru takto: „Sedni, v mém piš jménu, ať Potocki co nejdřív se odváží dokončit frašku s Čechy obnovenu, kasino s vládou zbavit všech blamáží. Ať svolá sbor, vyzývá na vznešenu tu výpravu, jež prosincovku zblaží. Jáť sám jej vůdcem zovu; pak i druzi, s ministrem orby, nechť jsou jeho sluzi.“ 121 Tak dí. A Linder hned se pohnul z místa, vytisknout rychle velevzácné zprávy; v „Neue Press’“ se halí bytnost jeho čistá, jen tak se ona lidským smyslům staví. „Toť zase za „úvodní“‚úvodní‘ pětka se mi chystá!“ si tiše nezištná ta duše praví. Potocki stane s vyjevenou tváří, nevěda, čte-li v „Presse“ nebo v snáři: „Předsedo křesel, rajchsrát zle se klíží, jest potřeba ho Čechy zalepiti; teď, věř mi, každý bez obtíží se tobě na lep vyrovnání chytí, než smrti naší kolovrat se zblíží, k smlouvání váhavé hleď povzbuditi. Beust sám tě vůdcem volí. Rádi oni a ochotně se žezlu tvému skloní.“ Však hned se zase vchopil, rozjímaje, co posel páně velel, cože pravil. Chtíč mírný dřív mu každou žilkou hraje, by skončil hru, jejímž se vůdcem slavil. 122 Ač v křesle nad jinými přednost maje, přec portefeuillem dosud se nebavil. Teď vůli má tu božskou, za vši cenu tak jako moucha vletět do plamenu. Sezvaltě Němců „hlavy“ s jejich kruhy, jen David Kuh mu tenkráte odřekl, onť hadrů, kostí nejvzácnější druhy ze smetišť pracně do redakce vlekl, když v onen den se velmožnými sluhy ten nový program s Rechbauerem pekl. Potocki, an se presidentsky svítí, se vzpřímiv, jme se moudře hovořiti: „Sloupové říše! vás Beust, říšský vládce, zvolil své svaté „éře“ za podporu, platí vám denně desetkrát po zlatce, a důvěru má ve vás jako horu. Austrii jste slavně zvedli v krátce, že rovné sobě nemá po oboru; leč, má-li dílo zdařiti se celé, je třeba Čechů k tomu velevele. 123 Byl ovšem našich myslí účel dávný, dobyti české oposice hradu; již Giskra, předchůdce můj neunavný, rozrážet chtěl jich deklarantů řadu, vyzdvihnout v Praze stolec veleslavný, by bezpečnou tam David vedl vládu: však, dáme-li se s nimi v boj tu dobu, poroučí naše ústava se k hrobu. Ať pro Bůh! mezi vámi nikdo není, by k vůli nim chtěl ústavy se vzdáti! Těžké to „dílo“ mělo založení, a teď by smutný konec mělo bráti? Nám volné dráhy jest jen otevřeníotevření, a proto musí někdo sem je zváti. A zvaní toho není cíl náš jiný, než z práva jejich dělat zříceniny.“ Toť schváleno. Hned jemu dána práva vše rozhodovat, k poslušenství zváti, nechť podmínky on milosti své dává, boj sám ať vypoví, neb práva vrátí. 124 Naděje mu roste zelená co tráva, když na vlak zábavný si lístek platí. Ministr Petrinó již dříve k Praze práší, oběma pára, dým se nade hlavou snáší. Již k poradám se čeští vůdci schází – – v ty skály vládní darmo hromy bily, – pak Moravané jdou, co pevnou hrází proud mocný prosincovky zastavili, a který had jich spolek s námi kazí, jej rozdrtit jsou volni každou chvíli. Ti před Potockim s jasně klidnou tváří k své deklarace praporu se páří. Přišel i Smolka, sám z těch polských reků, co prapor český za svůj prapor volí. Ó hana tobě do budoucích věků, že nedbáš, Polsko, bratří tvých co bolí! Jak na divadle sedělas v rozvleku, až došel boj náš trpký do vrcholí! Bůh dej, by nepřišla ti horší cena, než s jakous teď již byla odstrčena! 125 Potocki nejpřednějším vůdcům praví: „Především jděte hned do říšské rady; pak, čas-li bude a dá Pánbůh zdraví, snad prohlédneme země vaší vady. To právo vaše, co se nám v čin staví, být nechte; nemáť prosincovky vnady. V tom povolnou když sobě řeč seznáme, co nejdříve se s vámi vyrovnáme.“ Již cítí všichni nalíčené pasti: „Chraň Bůh, svých bychom dobrých práv pustili, abychom davše v „říšské“ se propasti tam v hádkách marných vlast svou nasadili! Abyste nad námi zase mohli vlásti a naší prací oslaveni byli? Jak chytrý cíl to, odměna jak špatná a k spáse našich bratří málo platná!“ Kvapně se národ sbíhá do odporu, neb jemu éra s všemi svobodami, ni spravedlnost s žalářem ve sporu, ni Nácek s Kuhem nejsou zástavami. 126 Nač vzývati ty modly v hnusném sboru, kde bohy mní se býti lidstva chámi? O sobě doma Čechu raditi se sluší! – Tak „narovnání“ hříšnou vzdalo duši! – – Tož splesalo kasino podezřivé, Beust dopevnit je zase hledí pilně, ze všech stran světa hlídalo se dříve, jen ze Široké ještě méně silně. Snad postřehne to oko jeho živé, tam hradby káže zřídit bezpochvilně, a, chráněno by bylo ještě více, stát bude před ním Raudnitz jako svíce. 127

EPILOG.
Tiskárna, sazeči, já i pan Otto: však my už dostanem všichni co proto. E: tb; 2005 128