Osvobozený Jerusalem.

Osvobozený Jerusalem. (16. a 17. května r. 1870.)
Čin zpívám slavný, zpívám o vojvodě, jenž posvátné kasino osvobodil, písmem i slovem velké „dílo“ plodě, a Čechy s vyrovnáním za nos vodil. Ač nechtěl David připustit ho k vodě a Dotzauer sta resolucí zrodil: přec Vídně přízní Němci rozplašení pod Beusta korouhev jsou shromážděni. Den mnohý pominul, co po východu z rajchsrátu v něm vše bylo vypáleno; neb Slovinci s Terstem vešli v shodu, i Polsko mocí z „říšské“ vystrčeno, a před nadávkou zpupných pronárodů poctivé, slovem jedním nebráněno, Tyrolsko prchlo též. Všichni ti si hoví, až vládě přijde rozumu kus nový. 119 Beust, ve Sodomě té se hezky bavě, vládní si akce zdánlivě nevšímá, Koller pak, pouze vojnu maje v hlavě, (ač sterý Králové v něm Hradec dřímá!) plápolá po cti jen a velké slávě, jej právo v zemi konat nezajímá. Beust zří jej kázat Brůně věhlasnému tak, jako ve žních šafář poklasnému. Uzřelť i Beust horlivost Svátka syna, jak hrozně na tu oposici touží, jak s vězni Neumann cnostně si počíná, jak Hlaváčka ta „láska k vlasti“ souží; a Schröckingra též sobě připomíná, jak pro krejcar jde míli cesty louží, jak „Sedlaczek“ se pro „bezpečnost“ mučí, ústavy katechismu Grohmann učí. Proniknuv bezprostředné české kraje, ku knížatům v kasině vrátil zření, a v „Tagesbotu“ pilně čítávaje židovských srdcí nejtajnější chvění, 120 zří Davida, anť nekřesťansky laje odhání zkázu od kasina zdění. Rozhorlen, všeho, smysly co mu jímá, hned zapomněl, i Turkův, Čínska, Říma. Na rychlo potom službou „tajných“ sborů vyzvěděv Čechů city nejskrytější, zve k sobě Lindra z „Tages-Presse“ chóru, jenž v přízni jeho na první je vejši. Tenť diplomatem světa po oboru, Beustova hlásná trouba nejvěrnější, jež kasinská vše hlásá povelení, za „éru“ z fondu béře na modlení. Beust Lindru takto: „Sedni, v mém piš jménu, ať Potocki co nejdřív se odváží dokončit frašku s Čechy obnovenu, kasino s vládou zbavit všech blamáží. Ať svolá sbor, vyzývá na vznešenu tu výpravu, jež prosincovku zblaží. Jáť sám jej vůdcem zovu; pak i druzi, s ministrem orby, nechť jsou jeho sluzi.“ 121 Tak dí. A Linder hned se pohnul z místa, vytisknout rychle velevzácné zprávy; v „Neue Press’“ se halí bytnost jeho čistá, jen tak se ona lidským smyslům staví. „Toť zase za „úvodní“‚úvodní‘ pětka se mi chystá!“ si tiše nezištná ta duše praví. Potocki stane s vyjevenou tváří, nevěda, čte-li v „Presse“ nebo v snáři: „Předsedo křesel, rajchsrát zle se klíží, jest potřeba ho Čechy zalepiti; teď, věř mi, každý bez obtíží se tobě na lep vyrovnání chytí, než smrti naší kolovrat se zblíží, k smlouvání váhavé hleď povzbuditi. Beust sám tě vůdcem volí. Rádi oni a ochotně se žezlu tvému skloní.“ Však hned se zase vchopil, rozjímaje, co posel páně velel, cože pravil. Chtíč mírný dřív mu každou žilkou hraje, by skončil hru, jejímž se vůdcem slavil. 122 Ač v křesle nad jinými přednost maje, přec portefeuillem dosud se nebavil. Teď vůli má tu božskou, za vši cenu tak jako moucha vletět do plamenu. Sezvaltě Němců „hlavy“ s jejich kruhy, jen David Kuh mu tenkráte odřekl, onť hadrů, kostí nejvzácnější druhy ze smetišť pracně do redakce vlekl, když v onen den se velmožnými sluhy ten nový program s Rechbauerem pekl. Potocki, an se presidentsky svítí, se vzpřímiv, jme se moudře hovořiti: „Sloupové říše! vás Beust, říšský vládce, zvolil své svaté „éře“ za podporu, platí vám denně desetkrát po zlatce, a důvěru má ve vás jako horu. Austrii jste slavně zvedli v krátce, že rovné sobě nemá po oboru; leč, má-li dílo zdařiti se celé, je třeba Čechů k tomu velevele. 123 Byl ovšem našich myslí účel dávný, dobyti české oposice hradu; již Giskra, předchůdce můj neunavný, rozrážet chtěl jich deklarantů řadu, vyzdvihnout v Praze stolec veleslavný, by bezpečnou tam David vedl vládu: však, dáme-li se s nimi v boj tu dobu, poroučí naše ústava se k hrobu. Ať pro Bůh! mezi vámi nikdo není, by k vůli nim chtěl ústavy se vzdáti! Těžké to „dílo“ mělo založení, a teď by smutný konec mělo bráti? Nám volné dráhy jest jen otevřeníotevření, a proto musí někdo sem je zváti. A zvaní toho není cíl náš jiný, než z práva jejich dělat zříceniny.“ Toť schváleno. Hned jemu dána práva vše rozhodovat, k poslušenství zváti, nechť podmínky on milosti své dává, boj sám ať vypoví, neb práva vrátí. 124 Naděje mu roste zelená co tráva, když na vlak zábavný si lístek platí. Ministr Petrinó již dříve k Praze práší, oběma pára, dým se nade hlavou snáší. Již k poradám se čeští vůdci schází – – v ty skály vládní darmo hromy bily, – pak Moravané jdou, co pevnou hrází proud mocný prosincovky zastavili, a který had jich spolek s námi kazí, jej rozdrtit jsou volni každou chvíli. Ti před Potockim s jasně klidnou tváří k své deklarace praporu se páří. Přišel i Smolka, sám z těch polských reků, co prapor český za svůj prapor volí. Ó hana tobě do budoucích věků, že nedbáš, Polsko, bratří tvých co bolí! Jak na divadle sedělas v rozvleku, až došel boj náš trpký do vrcholí! Bůh dej, by nepřišla ti horší cena, než s jakous teď již byla odstrčena! 125 Potocki nejpřednějším vůdcům praví: „Především jděte hned do říšské rady; pak, čas-li bude a dá Pánbůh zdraví, snad prohlédneme země vaší vady. To právo vaše, co se nám v čin staví, být nechte; nemáť prosincovky vnady. V tom povolnou když sobě řeč seznáme, co nejdříve se s vámi vyrovnáme.“ Již cítí všichni nalíčené pasti: „Chraň Bůh, svých bychom dobrých práv pustili, abychom davše v „říšské“ se propasti tam v hádkách marných vlast svou nasadili! Abyste nad námi zase mohli vlásti a naší prací oslaveni byli? Jak chytrý cíl to, odměna jak špatná a k spáse našich bratří málo platná!“ Kvapně se národ sbíhá do odporu, neb jemu éra s všemi svobodami, ni spravedlnost s žalářem ve sporu, ni Nácek s Kuhem nejsou zástavami. 126 Nač vzývati ty modly v hnusném sboru, kde bohy mní se býti lidstva chámi? O sobě doma Čechu raditi se sluší! – Tak „narovnání“ hříšnou vzdalo duši! – – Tož splesalo kasino podezřivé, Beust dopevnit je zase hledí pilně, ze všech stran světa hlídalo se dříve, jen ze Široké ještě méně silně. Snad postřehne to oko jeho živé, tam hradby káže zřídit bezpochvilně, a, chráněno by bylo ještě více, stát bude před ním Raudnitz jako svíce. 127