PENÍZE A
JINÉ BÁSNĚ.
– 1912. –
[1]
PAROSTROJNÍ KNIHTISKÁRNA
ANT. RICHTRA V KAMENICI N. L.
[2]
Peníze.
(Příteli Josefu Pazákovi.)
Kdys satan přemýšlel, jak ztrestat
by člověka moh’ na té zemi,
jsa přinucen ve vládě ustat,
kde pánem byl kdys mezi všemi!
Sta let svou pomstu splnit slíbil,
kul nové plány pro své činy,
přec ze všech se mu jeden líbil,
jímž ztrestat toužil Evy syny.
Kdys třpytící se zahled’ zlato
a poznal, jak se lidstvo těší,
že všecko možno koupit za to,
nač pomyslí a proč vždy hřeší.
Za zlatý peníz možno koupit –
si myslel satan – každou duši,
za peníz možno vraždit, loupit
a přec to sotva někdo tuší.
Hned myšlénka ta nedozírná,
jej náhle k smíchu popudila,
a rozvaha, když přišla mírná
již myšlénka i skutkem byla.
3
Šel světem, pomstu přísahaje,
od vísky k vísce, z města k městu
ze Sibíře po jižní kraje
pro zlatý peníz vàžilvážil cestu.
Co poutník kráčel širým světem,
a lichvář hned se zjevil lidu,
ve ucho šeptal velkým dětem,
jak možno v světě zničit bídu.
Kdo svědomí měl ještě čisté,
tam doved’ satan šeptat ještě více:
„Že možno získat nebe jisté
jen za peníze – za tisíce!“ –“–
„Je žebrák vždy, kde peněz není,
a každý hyne nedostatkem,
i v říši se též všecko změní,
že rozpadne se v čase krátkém...“
To náboženství hlásal nové,
v duši lidskou vrýval navždy,
a svědčili i rabínové,
že v jeho slovech zrno pravdy.
„Je nulou tvor, jen zlato sílí,
jak strom se jen ve větru třese,
vždyť jeho vlastní prací, pílí
za peníze vše vymete se.
A kdyby perlou bylo dítě,
bez zlata padne na smetiště,
bez obrub zlata opustí se
a zapadne v kalu jistě.“
4
Tak satan hlásal denně všude,
že lidská duše kouzlem jata,
hned tušila, že mocnou budebude,
když domov skví se plný zlata.
Tu vysoká povstala škola,
kde možno v krátku moudrým býti,
a je-li někdo hloupým zpola.zpola,
kdo zlato má, – je chytrým v žití.“ – – –
Tak bude vždy, než člověk najde,
v čemkoliv jiném svoje štěstí,
a mamonu jen zločin zajde,
až člověk pustí zlato z pěstí.
To satan ví a zlata žíly
dnes lidským zrakům otevírá,
a člověk, co má jenom sílysíly,
po světě všude zlato sbírásbírá.
Jen peníze jsou dnes již všecko,
jsou bohem, jemuž lid se koří,
jsou větším štěstím, nežli děcko.děcko,
a dějiny dnes zlato tvoří.
Za heslem peněz dnes se vládne,
a běda tomu, kdo se brání,
do hlubin ke dnu náhle spadne,
a čistou duši špína zraní...
Až přejdou časy, člověk spatří,
že satan sám se skutku děsí,
5
a člověk znaven zvolá: „Bratři,
z nás, kdysi lidí, jsou dnes běsi!“
Květ upřímnosti, soucit, láska,
a štěstí vzlétlo v jiné kraje,
po všem tom zbyla jenom zkazka
a v knihách o tom čtou se báje...
Tož klata budiž zlata záře
bez peněz lze též život žíti,
a satana kdo poslech’ lháře,
chtěl svět s ním v peklo proměniti! –
6
Salome.
V kraj dýchá jižní noc, tak zářící a snivásnivá,
vše spí a tich je palác krále Herodesa:
v síň mramorovou měsíc mdle se dívá,
na nebi západním když níž a níže klesá.
U okna zbrojnoš opřen o svou píku dlouhou
se dívá zmámeně jak stíny umírají
a naslouchá, jak hudba pláče žhavou touhou
od stráží, jež při víně bdí a v kostykostky hrají.
Již půlnoc překročena: Joachaan jen káže,
a z hloubi cisterny se ozývá hlas jeho,
na rozkaz Herodesův zde jej vězní stráže,
a nikdo nedbá jeho hlasu prosebného.
V tom otevrou se dveře... bledá, štíhlá žena,
(již dlouho její krásy hvězdy neviděly)
na terassu přichází, nudou unavena
a v záři měsíční se tvrdá ňadra bělí.
Sem přišla vyslovit své přání bezejmenné,
jsouc syta rozkoše i pustých radovánek,
7
do noci modravé ji jakás touha žene,
běl těla stepilou k rozkoši líbá vánek.
Vášeň se probouzí – „Chci zříti kazatele!“ –
k hejtmanu stráží praví usmívavě –
rty její sladce mluví, touhou rozechvělé,
a oči výrazné naň hledí vyzývavě.
A váhá hejtman stráží... Náhle však se vzchopí,
vězení těžká otvírá se brána; –
před kněžnou do země se boří stráží kopí,
k ní spoutaného vedou Joachaana.
Jak podivný to muž a drsná jeho krása,
tak hrdě stojí tu, ni nepozdvihá brvy – –
to dráždí Salomu a srdce její drásá,
tvář bledá ve hněvu se zaplavuje krví...
K němu nakloněna, líbat rty chce bledé,
však couvá zděšena, před přísným zrakem znova,
proroka k vězení zas surová stráž vede,
jen kněžna zahanbena mlčí beze slova.
V tom Herodes se plachým krokem z ložnic blíží,
a fosforečně hoří oči hněvem vzplálé,
cos jako bolest jeho bledou tváří tíží,
jak stopy krve zdobily by purpur krále.
Za ním jde osobní a čestná stráže němá,
a nejkrásnější ženy tančí kankán divý,
8
jen chorý král, jenž ani v noci klidu nemá,
má dnes tak smutný zrak a je tak zádumčivý.
U nevlastní své dcery stanul hrdě, tiše.
„Hvězd dcero krásná“ – dí – „o tanec král tě žádá,
tvá za to bude ohromná má třeba říše,
a k nohám tvým má ruka poklady své skládá!“
A plaše odkládá šat k tanci krásná žena,
při rythmu hudby zřít je nožky její nahé,
až dlouhým tancem k smrti unavena,
na roucha klesá prostřed krásné noci vlahé.
Král tanec další žádá, všecko znovu slíbí...
zas zdvíhají se nožky vilné, krásné děvy,
ten tanec kouzlivý se králi tolik líbí,
když zmámilo jej víno, nejdražší snad révy!
* *
*
Je konec tanci... Teď mluví SalomenaSalomena,
jak tygřice se lísá ke králi divoká:
„Chci jediné od Tebe, vznešený můj pane,
chci hlavu Joachaana – proroka!proroka!“
Král váhá... Až prosbami pak milenky své znaven,
svůj splní slib své tanečnici mistrné: –
– – – kat v šatě žhavém, jako pekla plamen
na míse hlavu vězně nese stříbrné.
9
Ke katu kráčí svůdná žena hrdě,
zbrocenou krví líbá hlavu křtitele,
ret její žhavý se chvěje křečovitě,
jak líbala by drahou hlavu přítele!
Tu hrůza svědomí pojala krále Herodesa. –
„Tu ženu usmrťte!“ – dí prudkým hněvem jat;
– a pod ranami stráží to krásné tělo klesá –
zas nové dílo, strašné, dokonal otrok – kat!
* *
*
Do paláce se měsíc zkrvavělý dívá;
král krutý poprvé jde spat tak sám a sám,
komnatou šílenství, strach, hrůza, nuda zívá –
kol ticho... jen stráž němá kráčí sem a tam! –
10
Motiv z velkoměsta.
Dech jara sladce táhne ulicemi,
v slunci Praha jásájásá, víří,
jen jeden pohled smutný je a němý,
když radostí vše kolem hýří.
Ta snivá Lili, nemá nové šatyšaty,
u okna zříš ji zamyšlenou,
na sebe dívá se a na záplaty
a cítí, že dnes je již ženou.
U nich na bytě štíhlý student bydlíbydlí,
u toho rozkoš život celý,
jen u nich bída, nouze věčně sídlí,
div s matkou hlady neumřely.
A Lili hezká je jak poupě bledé
pod těsným šatem ňadro puká,
má krásný vlas a třpytné oči šedé,
nad mramor bělejší je ruka.
Bez citu někdy matka její bývá
a drsným hlasem domlouvá jí,
11
buď chytrou víc a nikdy nebuď snivásnivá,
k lásce čas je teď jen v máji.
K doktorovi dojdi večer sama,
snad dá ti hned na šaty nové,
vše hloupost je na konec hrobu jáma
zasype sny tvé purpurové.
Tu Lili váhá a přec dá si říciříci,
v ruce vonný šeřík nese,
plá studu nach na její krásné líci
a strachy se jí ručka třese.
Na dveře zaklepá, naslouchá zticha..zticha...
vždyť přáním je to její matky,
je pokořena dívčí její pýcha
a v říši snů již nelze zpátky.
I vejde. – Nade knihou student sedí
a dívka nevíneví, co mu říciříci,
jak přijme jiji, jen dobří bozi vědívědí,
jak proud je mládí jásající.
Od Lili student vděčně béře květy
a pohnut tiskne ručku malou.
Dí: „Nevinnosti chceš dát symbol mně tyty“
jat touhou vášně neskonalou.
12
V tom odstrčí to krásné, snivé dítě..dítě...
Za dveřmi slyšet hlas je líný:
Ten hlupák tedy, Lili, nevzal si tě?
Je dobře; zítra vezme jiný – – –
13
Hus před císařem.
(Ku 6tému červenci.)
„Ty’s císařem a já Tvým otrokem,
v prach padám před Tvůj Majestát,
než půjdu tam, kam káže ortel Tvůj,
mně dopřej vzpřímeně zde stát!
Chci pravdu mluvit, slyš mnemne, císaři:
Vím, mnohý věru, neslyší ji rád,
však v srdce vešla láska veliká,
že hotov jsem za pravdu život dát...
Po Čechách smutno... Všude nepravda
a faleš se jen šíří najednou,
i čekat proč, až ruce mozolné,
se k vzpouře proti Tobě pozvednou?
Nač čekat, až se rudá záplava
po Čechách bude šířit v dál a šíř,
až cep svůj sedlák změní v palcáty,
a zločin přibit bude na pranýř?
Kéž aspoň pochopí ten dobrý český lid,
ve svornosti, že spása kyne mu,
14
že ublíží, když jámu bratru vykopá,
vždy sobě jen a nikdy jinému!
V mém srdci dva mně květy rozkvetly:
květ bílý a květ žhavě červený.
Květ první, je mé čisté svědomí,
květ druhý, hlas je pravdy nadšený.
Svůj jazyk dám si vyrvat ze svých úst
i hotov jsem mřít v chladném vězení,
však přesvědčení své si nedám vzít,
a kázat budu až do zemdlení.
Já proklinám Tvé rádce – císaři!
Chci pravdu jen a bludů nešířím,
a poklesky, že doby bičuji? –
Jsem Kristův kněz, však nenávidím Řím!
A chceš-li zakázati, králi můj,
bych lidu Tvému oči otvíral,
tu raděj dýkou protni srdce mé
a kacířské mé tělo Římu spal!“ –
15
V říši chrysantém.
To byla říše chrysantém a geiší,
kam naše loď po hrozné mořské bouři
ve městě přístavním se zakotvila.
Byl podvečer, když na břeh jsme si vyšli.
Kol neznámé se rozvíralo město
a prostřed filigránských ulic, domků,
se davy malých lidi procházely.
S přítelem jsme rozešli se městem,
do rozkvétlých již zahrad stoupajíce,
v čajovny, kde veselé se hrálo.
Na konci čtvrti malá villa stála.
Do té jsme vešli. Všude plno světel.
V besídkách se třásly lampiony
a porozvité třešní květy bílé.
Zde krásné geiši smály se a hrály,
z očí láska plála cizincovi –
na ňadrech zachvěly se chrysantémy
o kráse těla báje šeptající.
A jedna geiša naše oči zmátla,
když v prostřed mladých družek zjevila se
ta víla a na kytaru zde hrála:
16
„Sněžné květy padají,
malé bílé hvězdy,
miluji jej potaji –
dosavád a vezdy...vezdy...“
Ty oči její nádherné a žhavé
v srdci krásné mládí probudily
a žhavé rtíky lásku vyznávaly. – –
Když v koutě usedli jsme k číšce čaje
a měsíc svítil do besídky bílý,
jak pohádkou se zdálo, když nám pěla
při průvodu strun, známé písně vlasti.
To přesladký byl večer v říši geiší!
V duši něco mluvilo k nám nebem
a něco bolelo tak krásně mládím...
Pod besídkou se chvělo zlaté moře
a tisíc světel zazářilo v dáli,
jak pozdrav z dálné naší vlasti.
V tom geiša povstala a roucho spadlo,
ve světlech sněhobílé tílko plálo,
jak lotosové bílé září květy.
Můj přítel náhle přejel sobě čelo,
v duši vzpomínky se rozzvučely,
když poznal v geiši milenku svou první,
jež k vůli němu odjela kdys v dáli – – –
„Toť ona!“ – vykřiknul a zblednul v tváři
a bolest hrozná srdce zkrvácela.
Dál geiša tančila, jak bílý kvítek,
jejž podzimní kams bouře nese v dáli
a tanec schvátil duši sladkým žárem,
když v srdce nešťastné si bolest sedla.
17
Při tanci ňadra vzdouvala se vzhůru
a bílé ručky všecko obejmuly.
V tom stanula. Oči zahleděly
se tam, kde seděl zadumaný přítel.....
V ruce zaleskla se dýka nahá
a jedním letem zabodlo se ostří
do srdce přítele, jenž klesnul k zemi...
Na konec smutný vzpomínám si dodnes
a znovu cítím horké pálit skráně,
když démon strachu padl v srdce moje
a sklál tam rázem klidu bílé květy.
Jen jednou v žítížití milovati možno,
jen jednou vznítit citů sladké žáry
a všecko dát za pohár lásky zlatý:
klid, srdce, čest i otčinu a život...
* *
*
To byla pomsta ženy v říši květů...
Já dlouho plakal tehda nad mrtvými,
dvě těla, květy, když jsme posypali,
pestrými květy chrysantém a třešní.
18
Vlci.
Noc zimní. – Kol na bílý sníh
jen světlo hvězd se blýská,
ve mrazu a v závějích
se smutné duši stýská...
S větry letí o závod
do tmava saně v bory,
v dáli každý světla bod
již věští bílé dvory.
„Hoj, kočí, uhoď vraníky,
ať letí jako běsi,
zde, tu máš vodku, zlatníky,
jen přeleť smutné lesy!“
A kočí práská do koní,
že rozkoš lesy jeti,
občas jen zvonky zazvoní
a saně letí – letí...
Však co to? Plno světel tam
se blýská z hloubi smrků,
19
svým sotva věříš očím sám –
nás čeká smečka vlků!
Zříš! Každý vlk má očí dvé,
ty hoří v lesa stínu
a smutným vytím druhy zve
do kraje na hostinu.
Hoj, kočí! Pro bůh, rychleji,
než nás ta chasa zdolá,
nač zbraň máš? Tož miř klidněji,
kde uzříš očí kola!“
Cvak! Rána. Na to: puf, pif, paf.
„Jen, probůh rychle z místa,
sic nezbude z našich hlav
jen krve kapka čistá!čistá!“
V tom vlk se sápe na mne již
a druhý zuby cení,
však jednoho-li zastřelíš,
ve dva se vlky změní!
V dál saně letí jako pták,
kůň jeden zůstal v zadu,
a dokola na krk i znak
se vrhá smečka z hladu.
Je marno vše, je marný klid
sta vlků skáče v saně.
20
je třeba v kout se přitulit,
skrýt zkrvácené dlaně.
Je lidská krev tak vábivá,
však trpká, jako pravda
a hlad ji teprv odkrývá,
v sázce, když si zavdá.
My mohli býti přáteli
za krásných letních časů,
kdy hlad jste, vlci, neměli –
dnes pošlém soucit k ďasu!
Ach hlad je hrozný, strašný boj
o naše živobytí!
Vy rozumíte! Hola hoj! –
tak smutné vaše vytí! – –
A s klidem vlci pojedí
své druhy zastřelené,
v témž člověk žije prostředí – –
přes mrtvoly se žene...
21
Na břehu moře.
To bylo kdys na břehu moře
po píščiněpísčině jsem bloudil sám,
bez přítele v zadumání –
té smutné chvíle vzpomínám.
Ku konci den se zvolna chýlil,
kraj rděl se v slunci zatopen
a nebe jasné, bezoblačné
se modralo nad mořem z pěn.
Když myšlenky mou táhly skránískrání,
tu bílý předmět uzřel zrak,
na vlnách připlul ke mně k břehu
a v písku ležel mrtvý pták.
Ten malý pták mne dojal více,
než žití všecka dramatadramata,
měl drápky stuhlé křečovitě
a zdraná křídla rozpjatá.
Ten mrtvý pták tu musel býti,
bych prožil znovu bolest svou
22
a zhroucen, zničen bez soucitu
v dálku toužil modravou.
Ten mrtvý pták kdys letěl vesel
až vzhůru k slunci do oblak,
teď osud zlomil křídel sílu
a bílou blanou pokryl zrak.
A dojem ten mně nevymizí,
že člověk se svou bolestí
je kamen, jenž v propast padápadá,
když štěstí nelze nalézti.
Noc jižní skryla kraj svým pláštěm
a měsíc zářil ze oblak;
stát zůstal jsem a vzpomínal si:
Na břehu ležel mrtvý pták!
23
Slovenská píseň.
Slyšel jsem píseň u Trenčína,
srdce zná steskem dobývat,
zpíval ji stařec při čísi vína,
musím si, musím vzpomínat.
Kousek té duše ze Slovenska...,
srdce mi chtělo krvácet,
zpívat tu píseň krásná ženská,
lehko se nelze obracet.
Pozdě je, bouře táhne krajem,
zůstal jsem sám, tak sám si stát.
Prokletým šel jsem Slávů rájem,
musím si do dnes vzpomínat!..vzpomínat!...
24
Po nemoci.
Půl roku umíral jsem těžce chorý. –
Za červnového, nádherného rána,
v jihočeské vyšel jsem si bory,
má duše byla steskem rozedrána.
Do bujné trávy leh’ jsem, pokraj lesa,
z modřínů a sosen dýchal vůni,
na motýla jsem hleděl, v květ jak klesá,
kde slunce ozářilo lesní tůni.
U myslivny, kde růže červenaly,
jsem zahléd’ nadlesního houfec děti,dětí,
ve tváři štěstí, vesele se smály,
že v duši své jsem cítil rozechvětí.
Zde kapradí jsem splet’ a květ bílý,
k modru nebes hledě v divém stesku,
to byl jsem pohnut onou šťastnou chvílí,
že dumat mohu zde po jihočesku.
25
V kytici jsem spínal plané růže,
v té chvíli poznav slasti všecky:
i v myslivně že štěstí bydlet může,
jen zdráv být – slyšet šťastný jásot dětský!
26
Staletému dubu.
Příteli můj, v našem smutném kraji,
osamělý štíte starých dob,
kořeny tvé svaly předků tají,
Husa, Žižky, starých českých stop.
Kořeny tvé pevně tkví v té zemi,
zkypřené kdys krví Husitů,
mnohému se zdáš být věčně němý,
když na chvíli se staví tu.
Mnoho chceš všem ještě, druhudruhu, říci,
pamětníku doby minulé,
když tvé listy v podzim harašící
planou zlatem v klubko svinulé.
Každý list je okem tvojí hlavyhlavy,
co jsi prožil, vše mně tlumočí,
svědku velké jihočeské slávyslávy,
hrdě dívám se ti do očí.
27
Cítím ještě hrdost, vzdor a štěstí,
jež v srdci střežíš sta roků,
nádheru, když citů mohu vnésti
pod tvůj baldachýn, náš proroku!
28
Jarní revêrie.
Je vlažný den a plný kouzla jara
o zlatém květu pták si píseň v lese zpívá,
o bílém slunci sasanka kdes dumá,
jako střela škřivanskřivan k nebi letí,
by zpíval píseň vzkříšení.
To dojme, když černá půda voní
a rolník poprve do pole vsadil pluh.
Tu krávy pobízí svým „hi“ a bičem praská,
to dojímá, když člověk uzří kdesi
na stráni za větrem první květ.
To dojímá, když člověk vyjde z města
do tichých polí sám a sám
a touží mít po boku družku svoji,
jíž radosti a žaly možno sděliti.
To dojímádojímá, když klepot mlýna slyšíš
a píseň skřivana kdes u lesa,
kam myslivec již zelený si kráčí,
by prohléd’ cesty svého revíru.
To dojímádojímá, když člověk zrušen
chce znovu v mlàdímládí věřiti
a zasteskne se mu náhle
po letech zase po štěstí...
29
Finale.
Nad šedým krajem těžká mračna visí,
do lesů letí vrány zděšeně,
zřím smutných krajů mlžné rysy
a šelestivé kroky slyším jeseně.
Mám touhu jednu: umřít v této chvíli
kdy přání umírá na mrtvých rtech,
kdy měkký klid se do mé duše chýlí
a všecko odpuštěno po letech.
Jen dřímat chci, jak tichá dřímá země,
skrýt v žluté listy bolest krvavou
vstříc jeseň, když jde oddaně a jemně
vzít s sebou vše, co bolí duši churavou...
30
OBSAH:
Peníze.
Salome.
Hus před císařem.
Motiv z velkoměsta.
V říši chrysanthem.
Vlci.
Na břehu moře.
Slovenská píseň.
Po nemoci.
Staletému dubu.
Jarní revêrie.
Finale.
E: pk; 2005
[32]