V říši chrysantém.
To byla říše chrysantém a geiší,
kam naše loď po hrozné mořské bouři
ve městě přístavním se zakotvila.
Byl podvečer, když na břeh jsme si vyšli.
Kol neznámé se rozvíralo město
a prostřed filigránských ulic, domků,
se davy malých lidi procházely.
S přítelem jsme rozešli se městem,
do rozkvétlých již zahrad stoupajíce,
v čajovny, kde veselé se hrálo.
Na konci čtvrti malá villa stála.
Do té jsme vešli. Všude plno světel.
V besídkách se třásly lampiony
a porozvité třešní květy bílé.
Zde krásné geiši smály se a hrály,
z očí láska plála cizincovi –
na ňadrech zachvěly se chrysantémy
o kráse těla báje šeptající.
A jedna geiša naše oči zmátla,
když v prostřed mladých družek zjevila se
ta víla a na kytaru zde hrála:
16
„Sněžné květy padají,
malé bílé hvězdy,
miluji jej potaji –
dosavád a vezdy...vezdy...“
Ty oči její nádherné a žhavé
v srdci krásné mládí probudily
a žhavé rtíky lásku vyznávaly. – –
Když v koutě usedli jsme k číšce čaje
a měsíc svítil do besídky bílý,
jak pohádkou se zdálo, když nám pěla
při průvodu strun, známé písně vlasti.
To přesladký byl večer v říši geiší!
V duši něco mluvilo k nám nebem
a něco bolelo tak krásně mládím...
Pod besídkou se chvělo zlaté moře
a tisíc světel zazářilo v dáli,
jak pozdrav z dálné naší vlasti.
V tom geiša povstala a roucho spadlo,
ve světlech sněhobílé tílko plálo,
jak lotosové bílé září květy.
Můj přítel náhle přejel sobě čelo,
v duši vzpomínky se rozzvučely,
když poznal v geiši milenku svou první,
jež k vůli němu odjela kdys v dáli – – –
„Toť ona!“ – vykřiknul a zblednul v tváři
a bolest hrozná srdce zkrvácela.
Dál geiša tančila, jak bílý kvítek,
jejž podzimní kams bouře nese v dáli
a tanec schvátil duši sladkým žárem,
když v srdce nešťastné si bolest sedla.
17
Při tanci ňadra vzdouvala se vzhůru
a bílé ručky všecko obejmuly.
V tom stanula. Oči zahleděly
se tam, kde seděl zadumaný přítel.....
V ruce zaleskla se dýka nahá
a jedním letem zabodlo se ostří
do srdce přítele, jenž klesnul k zemi...
Na konec smutný vzpomínám si dodnes
a znovu cítím horké pálit skráně,
když démon strachu padl v srdce moje
a sklál tam rázem klidu bílé květy.
Jen jednou v žítížití milovati možno,
jen jednou vznítit citů sladké žáry
a všecko dát za pohár lásky zlatý:
klid, srdce, čest i otčinu a život...
* *
*
To byla pomsta ženy v říši květů...
Já dlouho plakal tehda nad mrtvými,
dvě těla, květy, když jsme posypali,
pestrými květy chrysantém a třešní.
18