Salome.
V kraj dýchá jižní noc, tak zářící a snivásnivá,
vše spí a tich je palác krále Herodesa:
v síň mramorovou měsíc mdle se dívá,
na nebi západním když níž a níže klesá.
U okna zbrojnoš opřen o svou píku dlouhou
se dívá zmámeně jak stíny umírají
a naslouchá, jak hudba pláče žhavou touhou
od stráží, jež při víně bdí a v kostykostky hrají.
Již půlnoc překročena: Joachaan jen káže,
a z hloubi cisterny se ozývá hlas jeho,
na rozkaz Herodesův zde jej vězní stráže,
a nikdo nedbá jeho hlasu prosebného.
V tom otevrou se dveře... bledá, štíhlá žena,
(již dlouho její krásy hvězdy neviděly)
na terassu přichází, nudou unavena
a v záři měsíční se tvrdá ňadra bělí.
Sem přišla vyslovit své přání bezejmenné,
jsouc syta rozkoše i pustých radovánek,
7
do noci modravé ji jakás touha žene,
běl těla stepilou k rozkoši líbá vánek.
Vášeň se probouzí – „Chci zříti kazatele!“ –
k hejtmanu stráží praví usmívavě –
rty její sladce mluví, touhou rozechvělé,
a oči výrazné naň hledí vyzývavě.
A váhá hejtman stráží... Náhle však se vzchopí,
vězení těžká otvírá se brána; –
před kněžnou do země se boří stráží kopí,
k ní spoutaného vedou Joachaana.
Jak podivný to muž a drsná jeho krása,
tak hrdě stojí tu, ni nepozdvihá brvy – –
to dráždí Salomu a srdce její drásá,
tvář bledá ve hněvu se zaplavuje krví...
K němu nakloněna, líbat rty chce bledé,
však couvá zděšena, před přísným zrakem znova,
proroka k vězení zas surová stráž vede,
jen kněžna zahanbena mlčí beze slova.
V tom Herodes se plachým krokem z ložnic blíží,
a fosforečně hoří oči hněvem vzplálé,
cos jako bolest jeho bledou tváří tíží,
jak stopy krve zdobily by purpur krále.
Za ním jde osobní a čestná stráže němá,
a nejkrásnější ženy tančí kankán divý,
8
jen chorý král, jenž ani v noci klidu nemá,
má dnes tak smutný zrak a je tak zádumčivý.
U nevlastní své dcery stanul hrdě, tiše.
„Hvězd dcero krásná“ – dí – „o tanec král tě žádá,
tvá za to bude ohromná má třeba říše,
a k nohám tvým má ruka poklady své skládá!“
A plaše odkládá šat k tanci krásná žena,
při rythmu hudby zřít je nožky její nahé,
až dlouhým tancem k smrti unavena,
na roucha klesá prostřed krásné noci vlahé.
Král tanec další žádá, všecko znovu slíbí...
zas zdvíhají se nožky vilné, krásné děvy,
ten tanec kouzlivý se králi tolik líbí,
když zmámilo jej víno, nejdražší snad révy!
* *
*
Je konec tanci... Teď mluví SalomenaSalomena,
jak tygřice se lísá ke králi divoká:
„Chci jediné od Tebe, vznešený můj pane,
chci hlavu Joachaana – proroka!proroka!“
Král váhá... Až prosbami pak milenky své znaven,
svůj splní slib své tanečnici mistrné: –
– – – kat v šatě žhavém, jako pekla plamen
na míse hlavu vězně nese stříbrné.
9
Ke katu kráčí svůdná žena hrdě,
zbrocenou krví líbá hlavu křtitele,
ret její žhavý se chvěje křečovitě,
jak líbala by drahou hlavu přítele!
Tu hrůza svědomí pojala krále Herodesa. –
„Tu ženu usmrťte!“ – dí prudkým hněvem jat;
– a pod ranami stráží to krásné tělo klesá –
zas nové dílo, strašné, dokonal otrok – kat!
* *
*
Do paláce se měsíc zkrvavělý dívá;
král krutý poprvé jde spat tak sám a sám,
komnatou šílenství, strach, hrůza, nuda zívá –
kol ticho... jen stráž němá kráčí sem a tam! –
10