Vlci.
Noc zimní. – Kol na bílý sníh
jen světlo hvězd se blýská,
ve mrazu a v závějích
se smutné duši stýská...
S větry letí o závod
do tmava saně v bory,
v dáli každý světla bod
již věští bílé dvory.
„Hoj, kočí, uhoď vraníky,
ať letí jako běsi,
zde, tu máš vodku, zlatníky,
jen přeleť smutné lesy!“
A kočí práská do koní,
že rozkoš lesy jeti,
občas jen zvonky zazvoní
a saně letí – letí...
Však co to? Plno světel tam
se blýská z hloubi smrků,
19
svým sotva věříš očím sám –
nás čeká smečka vlků!
Zříš! Každý vlk má očí dvé,
ty hoří v lesa stínu
a smutným vytím druhy zve
do kraje na hostinu.
Hoj, kočí! Pro bůh, rychleji,
než nás ta chasa zdolá,
nač zbraň máš? Tož miř klidněji,
kde uzříš očí kola!“
Cvak! Rána. Na to: puf, pif, paf.
„Jen, probůh rychle z místa,
sic nezbude z našich hlav
jen krve kapka čistá!čistá!“
V tom vlk se sápe na mne již
a druhý zuby cení,
však jednoho-li zastřelíš,
ve dva se vlky změní!
V dál saně letí jako pták,
kůň jeden zůstal v zadu,
a dokola na krk i znak
se vrhá smečka z hladu.
Je marno vše, je marný klid
sta vlků skáče v saně.
20
je třeba v kout se přitulit,
skrýt zkrvácené dlaně.
Je lidská krev tak vábivá,
však trpká, jako pravda
a hlad ji teprv odkrývá,
v sázce, když si zavdá.
My mohli býti přáteli
za krásných letních časů,
kdy hlad jste, vlci, neměli –
dnes pošlém soucit k ďasu!
Ach hlad je hrozný, strašný boj
o naše živobytí!
Vy rozumíte! Hola hoj! –
tak smutné vaše vytí! – –
A s klidem vlci pojedí
své druhy zastřelené,
v témž člověk žije prostředí – –
přes mrtvoly se žene...
21